Měsíc: Březen 2013

Já už z toho začínám normálně blbnout. Právě jsem řekla mámě, že jsem ještě neobědvala, takže si nedám kafe, a nato jsem začala vymýšlet, co si uvařím. Bylo mi divný, že nemám hlad. A pak mi o několik minut později došlo, že jsem úplně blbá, dyť já se najedla venku! Bože, já jsem takovej sklerotik, zavřete mě někdo do blázince než si ublížim.

Tak jsem si teda šla udělat to kafe, když už jsem teda po obědě (jako fakt hustý, zapomenout, že jsem ani ne před hodinou jedla, to už je síla i na mě), ostatně si ho zasloužim. Přiměla jsem se po těch několika dnech naprosté nechuti cokoli dělat zajít konečně do zdravotní pojišťovny s papírem z pracáku. Takže to si můžu odškrtnout. Ale zdaleka to nekončí.

Mimochodem nevíte někdo, jestli musím hlásit změny i na sociálku? Pro tu mi pracák ani nedal žádnej papír O.o Mám v těch úřadech zmatek…

Z pojišťovny jsem se prošla do T-Mobile, abych se zeptala, jestli můžu přejít z paušálu na kredit, protože tentokrát odmítám bejt tak pitomá, abych používala českou simku po celou dobu pobytu, zařídíme si prostě normálně oba anglickej mobil a bude. Pán za pultem byl velice sympatický a evidentně jsem mu padla do oka, neboť si mi hned řekl o telefonní číslo (muhaha) a následně o občanku, což už by bylo divný, kdyby nešlo o mou smlouvu, ale naštěstí šlo. Zjistili jsme, že mám smlouvu do července a že by šla ukončit maximálně o měsíc dřív, ale nakonec to vymyslel, dal mi podepsat ukončení smlouvy už teď, takže do července holt budu platit tu svou stovku měsíčně a pak budu mít pokoj.

Pán, jak řikám, byl velice sympatickej, zajímal se, kam jedu, a povídal, že „páni“ a že se mám. Tak jsem řekla, že si tim nejsem jistá, protože ta nabídka zní možná až moc luxusně, a že se trochu bojim, že přijdu o ledviny. Tak jsme se oba zasmáli, popřál mi, ať mi to vyjde, dal mi pár tipů, kde se dá v Londýně kdyžtak koupit neoprenovej oblek, protože „La Manche už pár lidí přeplavalo“, takže kdyby mi to nevyšlo, tak to můžu mít jako plán B, já mu slíbila, že když to přežiju a ledviny mi zůstanou, tak se za rok zase stavim znovu tu smlouvu podepsat, poděkovala jsem mu, zaculili jsme se na sebe a šla jsem.

Díky všemu tomu pomrkávání jsem se ho zapomněla zeptat ještě na jednu celkem důležitou věc, ale bez toho přežiju, kdyžtak až za ten rok.

Jinak válčíme s pojišťovnama ohledně cestovního pojištění. A nejen s nima, tak vůbec se světem. Nejdřív se zdálo, že si ho sjednáme přímo u Studenta (báj d vej, zmínila jsem, že už máme zabookované lístky? Jedeme 11. dubna 8)), kde zjevně nabízejí možnost sjednat si ho zároveň s koupí lístku, a to od Allianz. Jenže informace byly kusé a nám se to nezdálo vůbec výhodné, cena byla prakticky stejná jako nejdražší možná varianta toho pojištění, když jsme si ho vypočítávali přímo na stránkách Allianz, a nějak mi nešlo do hlavy, proč bychom si museli nutně sjednávat tu nejdražší variantu, když by nám bohatě stačila levnější. Takže první rozhodnutí padlo – kašleme na Studenta, bookujeme lístky a pojištění si sjednáme radši mimo, sami.

Čímž jsme se následně zabývali včera celej den a bylo odesálo tolik mailů a bylo vygoogleno tolik stránek a kalkulaček, a taky jsem četla tolik pojistnejch podmínek, že jsem na moment měla pocit, že jsem se vrátila v čase a že zase dělám pojišťováka. Připomněla jsem si, proč takový lidi vlastně existujou – protože normální člověk nemá šanci se v tom zorientovat. A to ani nejsem vysloveně „normální“ člověk, dělala jsem v tom tři roky, taky něco vim a narozdíl od normálního člověka vim, že nejdůležitější položkou pro mě jsou Výluky z pojištění. Protože to pak nestačíte čumět, na co všechno se vlastně vaše pojištění NEvztahuje. Najednou zjistíte, že přesně ty věci, kvůli nimž jste si ho chtěji uzavřít, vůbec nekryje.

Nakonec se nám donesla interní informace, že u Axy je možné si sjednat pojištění za cca 2000,- na rok, což nás vyburcovalo ze židlí, neboť všechny ostatní kalkulace se pohybovaly od tří a půl výš, Allianz nám nabízela dokonce za 3900,-, jenže při mailování s Axou jsme zjistili, že vstřícnost je pro ně neznámé slovo, stejně jako nápomocnost. Chtělo to fakt hodně mailů (a Míru už tam musej milovat), abychom z nich vymlátili přiznání a vysvětlení, jak to tedy s tím levným pojištěním je. Ale nakonec to vypadá, že ho mít budeme a pojistné podmínky vypadají dobře, tak by nás snad nemělo nic překvapit.

Uf, zase o pár kroků blíž.

Jsem do těch anglických domečků prostě blázen. Ujíždím na kamenných zídkách a baráčkách se složitou strukturou plnou rohů, oblouků, vikýřů, okýnek, kamenů, dřeva a všelijak prolamovaných střech. Všechny ty baráčky, předzahrádky, ulice a parčíky plné zeleně, to všechno je prostě doslova zasazené do zeleně a všelijakých barevných květů, jako by to vyrostlo přímo uprostřed lesa a jako by angličani ještě znali a ctili koncept původního prostředí, přírody, lesa a prostě toho, že tam, kde žijí, nebyli první.

U nás ve městě je to jiné, ten životní feeling. Pocit paradoxdního uzavření se před světem, jen ocel, beton, smog a odpadky. Spousta kanálů a aut, která neplní svůj pravý účel, jen je není kam zaparkovat a pořád stojí na semaforech. Modré zóny, málo místa a všechno to tu na člověka padá. Spousta rozbité technologie, která nepracuje, jak by měla, a nikdo ji neopraví, protože na to nejsou peníze. Stromy tu nerostou, tráva je nemocná a když se konečně na jaře zazelená, tak ji hned lidi ušlapou a psi pokálí. Květiny tu nejsou a když jsou, tak nemohou vonět. Jen těch pár šeříků na jaře se tím vším smradem na pár týdnů probojuje a to je tak všechno. Člověk je ve městě, ale nemá představu, jak to vlastně kolem něj vypadá. Neuvažuje v řádech kopců, prašných cest a stromořadí, ale v řádech chodníků a ulic, kde na kus hlíny nenarazí. Tady já nemůžu dýchat, tady neumím opravdu žít.

Vždycky mě nesmírně naplňovaly všechny ty krásné obrázky z Anglie, anglické scenérie, anglický venkov nebo předměstí, ale je to hodně cítit klidně i v Londýně, prostě angličani jako by měli větší povědomí a přikládali větší váhu přírodě a prostředí než politice a nadávání. Angličani si nestěžují, oni zvládnou všechno. A vědí, že život nedělá sezení v hospodě a nadávání a drby, ale péče o dům a zahradu, péče o rodinu, práce na sobě samém, ty maličkosti jako umět si vychutnat čaj (nejen) o páté či dobrou kávu, experimentovat a jezdit na kole, procházet se a volně dýchat a prostě tak nějak krásně existovat.

Víte, ono se pořád říká, jak „jinde je líp, to určitě“, a že je to jen o úhlu pohledu. Vemte si Nicka z Manchesteru, ten mi zrovna jednou sám říkal, že ho to v UK nebaví a že by chtěl žít někde jinde, třeba u nás. Divil se, co vidím na Anglii. A já to neumím pořádně popsat. Snad je to ta naděje, že to přece jenom jde dělat správně a aby věci fungovaly. Takové ty jejich krásné nápady, jak být co nejvíc eco friendly a green a meaningful a happy, už jenom jejich obchody. Vemte si třeba jejich Sainsbury’s, což je asi jako naše Tesco nebo Billa, ale říznuté Marks and Spencerem a na mnohem vyšší úrovni. Sainsbury’s má motto „Try something new today.“ a když na ně v televizi běží reklama, tak je co týden jiná a jsou tam třeba recepty na různé dobroty, které si můžete doma vyrobit z věcí, které v Sainsbury’s nakoupíte.

A zatímco tady nemůžu pět let sehnat pořádný kalhoty a když to jednou za rok zkusím, tak se do ničeho nevejdu nebo mi to je nesmyslně velký v pase, takže dostanu depku a zase na rok se na to vyseru, tam jsem při prvních nákupech vlezla do Primarku a první troje kalhoty, co jsem si zkusila, mi padly jak na míru dělaný. To se ví, že jsem je tam nenechala ležet.

A lidi tam berou smrtelně vážně třídění odpadu. Kromě skla, plastů a papírů mívají taky kontejnery na kartonové krabice a na bioodpad a teprve to, co se nevešlo do těchhle kategorií, jde do smíšeného odpadu.

A jejich chodníky jsou skoro všude, i ve městech, dělené na dvě části, jednu pro chodce a druhou pro cyklisty nebo bruslaře. A na každém chodníku, vždycky u semaforů nebo i jen na rohu ulice, je bezbariérový přístup, takže můžete po libosti jezdit kudy se vám zlíbí a nemusíte sesednout a taky vás nikdo nebude pokutovat, že jedete po chodníku, nikoho neobtěžujete a neohrožujete a chodci vám uhýbají, protože to je vaše strana chodníku a cyklista má přednost. A ještě se na vás kolikrát usmějou.

Víte, já si ty věci nevymýšlím. Není to „pozlátko jiného světa“ a nemyslím si, že koláče jsou jinde voňavější. Ale tenhle stát prostě není pro mě. Snad jsem v dětství příliš četla, snad jsem příliš viděla a příliš zažila, prostě jakmile jednou ochutnáte svět, kde jsou věci tak, jak maj bejt, tak už tady nemáte stání a nemůžete klidně spát. Je to už pět let, co jsem tam odjela na zkušenou a od té doby jsem vždycky věděla, že se tam vrátím a že tam by to šlo. A já vážně nevím proč, možná to má co dělat s minulými životy, možná i proto mě to tak táhne ke všemu anglickému, drtivá většina mých nejoblíbenějších kapel pochází z UK, zbožňuju anglické trávníky, angličtinu, anglickou architekturu, anglický způsob života, anglické filmy a seriály a vím, že jednou chci bydlet přesně v takovym zakrslym domečku se zahrádkou a kamennou zídkou, přesně tam za tou zatáčkou, kde na konci ulice bude malá post office, kam si budu chodit kupovat známky na dopisy domů a lízátka chupa chups za patnáct pencí, a vedle ní malej grocery shop, kterej sice neni nic moc, ale to nejdůležitější tam člověk sežene. A naproti bude pub. Normální mrňavej pub, kam možná občas zajdu posedět přes den na kafe nebo večer na výborný lasagne.

A do většího města to bude pár minut autem. Na kole výlet tak na hodinu, to se taky dá, však ono to uběhne, do plic se vám dostane čerstvej vzduch a tváře zčervenají, a ten namakanej zadek, ouu, ten zadek! A tam mají třeba knihovnu a velký nákupní centrum s Primarkem a taky je tam libovej music shop, kde víkend co víkend otlapkávám výlohu a slintám nad kytarama a klávesama a počítám už jenom týdny, protože brzo našetřím a udělám si radost.

A pak samozřejmě Londýn. Fantastickej prastarej Londýn, kde je pořád co objevovat a když víte, kam jít, tak taky víte, že „There’s no place like London“, jak Johny libově zpívá v Ďábelském holiči, a pokaždý, když tam jedete, i když to je postotisící, máte v očích ten samej výraz jako Doctor, kdykoli vyleze z Tardis a před ním – Londýn.

Ta láska nezestárne, myslím, že láska k místům je narozdíl od jiných lásek svým způsobem věčná a že se nevokouká, a i kdyby jo, tak já jsem přesvědčená, že když někdo celym svym srdcem cítí, že jinde mu bude líp, tak má zvednout prdel a tam někam jinam jít a zkusit to a zažít a vidět. A až zjistí, jakym způsobem ho baví ten život žít, tak ho tak žít má a pak bude šťastnej a bude vědět, že je tam, kde má bejt, a že dělá to, co má dělat a co chce dělat.

Na včerejšek se mi podařilo naplánovat po měsíci zase jednu slezinu v čajovně a nevím, jestli to bylo tím, že jsem to nadhodila jako pravděpodobnou rozlučku, nebo prostě nikdo neměl zrovna nic na práci (až na pár vyvolených), každopádně se nás tam sešlo asi patnáct, což je nebývale vysoká účast.

Vůbec nevím, kde jsem vzala Shishu dvě, fakt si nevzpomenu 😀 Asi jsem googlila a vyskočilo to na mě, protože jsem o ní doteď neslyšela. Bývávali jsme Shangriloví a ještě předtím jsme bývávali Dvoušálkočajoví, ale časy se mění a člověk hledá místo, kde ho nebudou okrádat, kde se mu bude dobře hačat a budou tam fajn lidi a taky ho obslouží dřív než za půl hodiny.

Shisha je v tomhle fajn. Rezervaci jsem udělala za minutku, dostali jsme pro sebe celou jednu místnost a příjemným překvapením bylo sezení na zemi, klasická polštářovaná, která mě vždycky na těch čajovnách tak bavila a kterou bohužel skoro všude, kam jsem chodívala, zrušili a nahradili křeslama nebo dokonce židlema, na kterejch se fakt sedět nedá, ne celej večer.

Rychlý bylo i obsloužení, slečna příjemná, sice prý jen na výpomoc, ale zvládala nás bez problémů. V Shishe mají bezkonkurenčně nejlepší záchody. Fakt, takový záchody jim může závidět kdejaká restaurace, to bylo fakt příjemný překvapení.

Vodnice mi včera nějak nechutnaly, ale to bude spíš mnou než jima, všichni ostatní si je pochvalovali – a rozhodně byly silný, o tom žádná. Taky čaj ušel. No, první, Homér, mi nesednul, bylo to takový to čemu říkám zpařenej lopuch a ani cukr tomu nepomohl, ale masala byla vynikající a jedinej mínus byl, že na mě zapomněli a dostala jsem ji až když jsem se připomenula a celá parta se začala zvedat k odchodu, tak jsem ji do sebe hrozně nalila.

Taky chválím nádobí, fakt se mi líbily všechny ty konvičky a dřevěný tácy, hlavně já jsem hrozná brynda, takže to potřebuju mít furt na něčem položený. Nevím, jestli je Shisha nová nebo vypraná v Perwollu, ale jejich nádobí rozhodně vypadá nově a ne jako by to už zažilo druhou světovou, což oceňuju.

Ale výsledný dojem mi zkazily dvě věci. Hlavně teda jejich paskvil na kuskus.

Přátelé, to, co mi tam naservírovali, bych si netroufla ani nabídnout návštěvě u sebe doma, natožpak prodávat hostům v podniku, natožpak za nějakých sedmdesát korun!!! Plastová miska nebyla moc velká, kuskus byl studenej a úplně suchej. Nebyl vůbec ochucenej a jeho jedinou přísadou byly proužky sterilovaný papriky a cibule a pár kousků sýra (asi balkánu nebo hermelínu, nebyla jsem si jistá), a to bylo všechno, šmitec. Tenhle údajně sýrový kuskus ve mně vyvolal vlnu nostalgie, musela jsem s láskou vzpomínat na kuskusy, jaké dělají v Duhové čajovně, nebo jak jsme si ho dělali s Mírou u nás na chatě. Kopa teplého, sojovkou a citronkem dobře ochuceného kuskusu, s fazolemi nebo tzatziki (ty fazole by mě vůbec nenapadly, ale je to ohromná kombinace, normální konzerva Uncle Beans v omáčce), olivy, čerstvá salátovka, čerstvá paprika a cherry rajčátka, kopa balkánu navrch a já nevím, ještě něco jsme tam dávali? Každopádně toho bylo hodně, bylo to šťavnatý a plný chuti, jedlo se to samo, až nám mlaskalo za ušima. Tadyten včerejší paskvil jsem oproti tomu polykala vysloveně útrpně a neměla jsem tu studenou suchotu bez chuti ani čím zapít, neboť ona masala, kterou jsem si objednala zároveň s kuskusem, se nedostavovala a nedostavovala.

A na úplný závěr mě ještě trochu zmátlo placení. Zatímco v Duhové čajovně nám maník při poslední návštěvě automaticky rozpočetl šíšu na počet osob a každému při jeho placení připočetl jeden díl, slečna zahlásila něco jako že rozpočetla jenom jednu a neřikám, že to byla její chyba, ale tak nás to zblblo, že jsem nad tím nakonec mávla rukou a zaplatila jsem celou jednu šíšu, takže jsme se pak ještě hodinu hádali, kdo co komu dluží. Navíc při tom rozpočítávání slečna nezapočetla uhlíky navíc a na Řimi zbylo z nějakého důvodu pět dílů šíšy a ještě k tomu ty uhlíky, což jsme nikdo nepochopili. Ono kdyby nás nebylo tolik a každej se hned nehrnul ze dveří, tak by se to dalo asi vyřešit líp, ale prostě ten systém, co nám předvedli v Duhovce, mi přišel geniální a nevím, proč to nešlo udělat stejně i včera, abychom si ušetřili debaty.

No a jelikož jsem viděla i jak vypadaly tamější tousty (totálně bílý, nevím, jestli je vůbec pekli), pro Shishu II mám následující ortel:

Moc příjemná čajovna, perfektně dostupná, super lidi, pěkně udělaný prostředí, luxusní toalety, dobře udělanej čajovej lístek, dobrý ceny za čaj, slušný vodnice, ale jejich pokusy o jídlo jsou žalostné a suma, kterou jsou schopni si za takový hovno říct, je naprosto otřesná a sprostá a jelikož nezlobte se na mě, u celovečerního čajování a kouření prostě musím jíst, pro příště asi raději zase zůstaneme u Duhovky a nebo, pokud půjdu soukromě bez party, zajdu do své zamilované Jedné básně, kterou si nemůžu vynachválit (maj tam kočky! :)) a jediná trochu škoda je, že tam nedělají šíšu pro změnu vůbec. Ale zase aspoň tam nikdy neni moc narváno a vždycky je mi tam dobře. A ostatně já zase takovej milovník vodnic nejsem.

Dneska jsem měla divný sny. Byly divný v tom, že jsem je nečekala. Celou noc se mi zdálo, jak jsme dorazili do Anglie, jak si prohlížíme náš budoucí domeček, jak si vybalujeme a začínáme se seznamovat s novými povinnostmi. Skoro celé se to odehrávalo na zahradě toho obřího domu, kterej na mě z těch několika fotek zjevně zapůsobil mnohem silněji, než bych čekala. Moc si toho nepamatuju, jen pocity, jen že tam bylo hodně lidí, konaly se tam nějaký akce, byla tam nějaká zápletka a pěkné výhledy na okolí. Byla to taková hodně živá vesnice a jejím centrem „náš“ dům.

Vzpomínám si i na moment, kdy jsem si určitým způsobem uvědomila, že je to jen sen, že to není dostatečně realistické a že vidím všechno rozmazaně. Můj mozek na to zareagoval nevídaně, všechno se zaostřilo a mnohem víc „uklidnilo“, aby to dávalo mnohem větší smysl, aby to upokojilo mou logiku – a okamžitě to zafungovalo. V tu ránu jsem si uvědomila, že to není sen, nebo spíš že byl, ale čím dýl se tam zdržuji, tím víc se stávám jeho součástí. Uvědomila jsem si, že tam teď patřím a není úniku. Že tam musím zůstat a tam je moje místo. Že padla možnost návratu.

Dneska mi to trochu leží v hlavě. Ty pocity. Bylo to totiž jako bych se probudila do života tam a nepamatovala si nic z doby předtím. Jako bych měla totální amnézii, jen jsem věděla, že jsem předtím žila jiný život a patřila někam jinam. Bylo tam určité prázdno, protože jsem byla sama, všichni, kdo pro mě kdy co znamenali, byli jen velice vlažnou vzpomínkou, jen otiskem, nemohla jsem si ale vzpomenout na nic konkrétního, jen pocit ztráty a odříznutí.

Asi to zrcadlí můj vnitřní strach z opuštění tohohle života. Je to zvláštní. Toužím po tom už tolik let. Sním o tom. Všichni o tom sníme, ruku na srdce, kdo ne. Každý někdy sní o tom, že by rád žil někde jinde, nějaký jiný život, rád by utekl od svých problémů a starostí a hodil to všechno za hlavu. Mně se to teď má vyplnit. A mám strach. Vím, jak mě to změnilo minule. A i když by to měla být ta nejlepší věc v mém životě, mám strach nechat se znovu změnit. Žít v neustálých trablech a v průseru za průserem je svým způsobem pohodlné. Bojím se z toho vyjít a přesvědčit se, že někde jinde existuje jiný život – nebo si to spíš připomenout, protože jsem to už jednou zjistila. Bojím se znovu si uvědomit, že tahle všechna bolest byla svým způsobem zbytečná, protože takhle by to vážně nemuselo být.

Bojím se nechat tu lidi, na nichž mi záleží. Nejvíc babičku. Mám příšerný strach, že by tohle mohly být poslední dny, kdy ji vidím. Možná zbytečná paranoia, ale člověk nikdy neví, u starých lidí obzvlášť. Moc spolu nemluvíme a rozhodně ji nenavštěvuju tak často, jak bych měla, ale pořád vím, že je ode mě jen jednu stanici metrem a že kdyby cokoli, jsem po ruce. A teď najednou nebudu.

Bojím se, že rok je dlouhá doba. Bojím se opustit těch pár lidí, kteří mi byli drazí, protože pak se vrátím a zase uvidím ty jejich hlavy zamořené českou malostí, omezeností života v tomhle podělanym státě, neznalostí, že to jde i jinak. Že jasně, nikde nejsou věci úplně ideální, ale to, že jinde je to lepší, není mýtus. Je to fakt. Je to tak strašně faktickej fakt, že mě až bolí, že to ostatní nevidí. A neříkám, že je třeba jet kvůli tomu do zahraničí, ale rozhodně je třeba něco dělat. Něco změnit, když se vám to nelíbí, protože můžete. Nakopat prdel kreténovi, kterej vám ničí život, protože ať si řiká kdo chce, co chce, vy se s ním bavit nemusíte. Vzít věci do vlastních rukou a udělat tu jednou věc, kterou jste vždycky udělat chtěli, protože teprve pak pocítíte příliv skutečný svobody a věci se vám seřadí do správný perspektivy.

Včera jsem si jen tak z prdele googlila obrázky různých anglických usedlostí, chatiček, prostě kde by se mi líbilo žít. Jen tak pro radost. A dneska jsem dostala fotku té naší. Našeho annexu, našeho domečku, místa, kde to pro příští rok má být naším domovem. A vevnitř mě to zabolelo, jak se mi srdce zatetelilo tím správným pocitem. Může se mi rozskočit přílivem štěstí nad tím, jak moc věcí do sebe zapadá – jako že mají rádi hudbu, že mají spoustu koček, že mají obří zahradu přesně v tom stylu, jakej si už pět nebo víc let googlím a ukládám do kompu jako že „tam budu jednou žít“, že se ode mě nebude vyžadovat zase tolik péče o děti, které jsem se bála – jo, dobře, mám je ráda, ale neumím to s nima, bojím se jich, možná se jen podceňuju jako obvykle, ale fakt si v tom prostě nevěřím 😀

Prostě jak moc přání se nám už v tuhle chvíli splnilo. Jasně, nic není dokonalé. Všechno má a bude mít svoje mouchy a nebude to snadný. Ale bude to ta nejlepší věc, kterou pro sebe můžu udělat. A bude to báječný.

Nestačím se divit, co všechno v těchhle dnech stíhám O.o Položky na to-do listu mizí jako by na ně někdo dupnul, takhle produktivní jsem snad nikdy nebyla!

Dneska jsem se konečně vydala na pracák. Nutno dodat, že mě nejvíc baví, jak se doba, po kterou něco odkládám, než to udělám, rapidně zkracuje. Zkušenost. Dospělost. Co já vím. Možná se jen snažím být vytížená, než pojedu. Abych jen neseděla na prdeli a nečekala. A ono se mi to daří.

Takže teda pracák – musím říct, že si u mě šplhli jednou malou vychytávkou – na lísteček vám to teď vytiskne, jak dlouho budete čekat. Mně to řeklo pětadvacet minut a co jsem tak odhadovala, tak nějak to fakt bylo. Přijde mi to jako téměř geniální nápad. Copak já, já už jsem zvyklá. Dneska jsem se ráno jen sprchla a pak jsem si udělala čaj do termohrnku a zabalila kus buchty do piksly, že posnídám tam. Protože proč ztrácet čas snídaní doma, když si tam můžu v klidu dřepnout na schody a najíst se tam, zatímco budu čekat. Jedna z úřednic šla zrovna krátce po mém příchodu o patro výš a na těch schodech mě potkala. Na moment se zarazila a pak povídá:“No ne, vy jste normálně vybavená! To se mi líbí.“, zasmála se a odešla.

Takže copak já, já už to mám na háku, ale zrovna nade mnou stál ve dveřích pán, kterej vypadal, jako že tam je prvně, a nějak si nevěděl rady, tak jsem ho trochu uvedla do situace a prohodili jsme pár slov. Celkem sympaťák. Jo báj d vej, na tom pracáku dneska natáčela televize, asi tak metr ode mě 😀 Ale nevim která, když začínali, zrovna na mě přišla řada.

Jako obvykle, zmáčkla jsem si špatnej lísteček, ale na to jim seru 😀 Měla jsem se totiž znovu registrovat jako nový uchazeč, jenže co bych házela svoje jméno do pomyslný tomboly na slečnu úřednici, když minule jsem byla u takový šikovný – a ostatně přesně jí jsem včera volala s dotazy k té registraci. Takže jsem si rovnou drze zmáčkla její jméno. No ale naštěstí mě přijala, i když s takovým tím dobře známým pohledem „Nojo, zase zmatkář“.

Což se posléze potvrdilo, nemohla jsem najít formulář žádosti o podporu (našla jsem ho v těch deskách samozřejmě až doma, já nevim, proč v těchhle situacích musí mozek zákonitě vypínat, takže nevidim, co mám přímo před očima. Máte to taky tak?) a taky jsem zjistila, že jsem nadbytečně vyplňovala dva formuláře pro registraci místo jednoho. Což ovšem nebyla chyba, já jsem se zrovna včera vztekala, k čemu mám sakra vyplňovat dva skoro stejný. Maj to tam mít vysvětlený, dammit. Jelikož jsem nenašla ten formulář o podpoře, musela jsem na místě ručně vyplnit novej, a kvůli němu jsem musela zavolat mámě o číslo účtu, ježto jsem si doma zapomněla diář (kdo mohl vědět, že ho budu potřebovat). No, long story short, slečna si mě pěkně zaevidovala a znovu jsem pozvána na duben, kdy se mám dozvědět, jak to bude s podporou. Průser je v tom, že tou dobou už tady nemám být. Což zatím samozřejmě nevím, ale kdyby… no, to budu muset ještě nějak dovymyslet. Všechno zasraně narychlo. Už mi z těch úřadů jde hlava kolem a nejsem ani v půlce. Furt to přibejvá.

Odpoledne jsem přidala další kopku oblečení a doplňků na svůj votoč. Dost jim tam blbne nahrávání fotek, ale nic, s čím bych si neporadila. To přidávání mi pomohlo si ujasnit, že některý ty kousky se fakt na prodávání nehodí a až budu mít cestu kolem nějakýho kontíku, sayonára. Ostatně zrovna těchhle příšerností škoda nebude. On the other hand, k večeru přišla další vlna inspirace a já se znovu po zimě vrhla na debordelizování skříně.

Jak říkám, nepřestává mě udivovat, kolik toho teď zvládám a jaký jasno mám najednou v hlavě ohledně spousty věcí. Ze skříně zmizela plná krabice oblečení, pásků i tašek, něco z toho už jsem si i vyblejskla, ale znáte to večerní osvětlení – bude lepší udělat to za bílýho dne znovu a pořádně. O oblečení ovšem nemluvě, na to budu zase potřebovat asistenci, takže nevim, jestli to ještě stihnu spáchat s Maudětem (jestli se jí bude chtít) nebo zneužiju mámu (jestli se jí bude chtít :D) nebo se na to vydlábnu. Ono to stejně bude s tim votočem trochu komplikovaný, až tu nebudu. O případný přeměřování a zasílání budu muset žádat mámu a to mám teda radost. Ale jinak to nevymyslim.

A samozřejmě, dnešnímu dni nechyběly ani další geniální zprávy, kterých je teď vážně nějak moc. Jednak jsem zjistila, že mám ještě platný pas (heuréka, spadl mi jeden šutrák ze srdce) a jednak nám slečna ex-operka poslala nějaké fotky našeho budoucího pracoviště/bydliště. Oba jsme se s Mírou zmohli jen na „kurva!“ 😀 (no dobře, on to aspoň zcenzuroval). Dámy a pánové, to místo neni žádnej barák, to je normální palác a hrad a megaluxusní megaúchvatná zahrada snů!

Jestli nám tohle vyjde, tak nedokážu ani popsat, jak moc mi tluče srdce, protože – no tyvole, ale radši ne, radši o tom moc mluvit nebudu. Musím mít na paměti, že nic neni tak růžový, jak to vypadá, a lepší je moc se netěšit. Stát se může cokoli.

Ale ten kufr už mám stejně v hlavě dávno sbalenej.

Tak na pracák zavoláno, zajdu tam zítra, a taky mám za sebou návštěvu na OZP. Máma pochopila, že asi fakt jedu, a přepnula se do nápomocného módu. Podívala se mi na všechny ty šílený papíry, ve kterejch se při nejlepší vůli nedovedu vyznat, a zašla tam se mnou, a i když „baba“ u přepážky vypadala extrémně nerudně a máma se rezolutně zavrtávala do židle a dělala se neviditelnou s prohlášením, že jestli nás vyvolá tahle, tak k ní ani náhodou nejde a půjde si pro jiný číslo, nakonec se ukázalo, že to byla velice příjemná a schopná pani, vida je, předsudky 8) I přes ten šílenej zmatek se v tom docela rychle zorientovala a řekla mi, ať si vyžádám celkovou kontrolu, abychom to srovnali. Těch sedum táců dluhu tak nejspíš zmizí z povrchu zemského, asi mi stejně hrozí nějaký penále (a dost možná bych si zasloužila pokutu za to, že jim v tom furt dělám bordel), ale i kdybych měla platit dva tácy, pořád lepší než sedm a to je dnešní třetí dobrá zpráva.

Tou první bylo ranní zjištění, že se mi na to máma podívala a že tam se mnou zajde. Druhou pak informace, že ve vedlejším bloku otevřeli nové pekařství a že před ním rozdávají pivní rohlíky zadarmo 😀 Česká nátura se samozřejmě projevila a hned jsme se tam šly hrozně nenápadně projít a při té příležitosti zjistit, co tam mají. Ukázalo se, že kromě spousty jiných věcí mají i normální housky a rohlíky, což by se skoro dalo brát za nejlepší zprávu dne, neboť u nás to bylo doteď s pečivem pěkně na houby. A aby toho nebylo málo, mají tam taky třené banánky, perník a děsnou spoustu druhů koláčů. Haúúú >:D

Anyway, s výborným pivním rohlíkem (jako každá s vlastním) jsme se pak prošly na Muzeum, svezly metrem na Můstek a pak zase pěšky přes Příkopy až do OZP, kde to teda dopadlo tak jak to dopadlo, jediná nepříjemnost je, že ta kontrola jim bude trvat cca měsíc, takže ten závěr bude muset dořešit máma, neboť – tramtadadááá – já už tady tou dobou nebudu!

Samozřejmě, nic není jistý a jak říkám ostatně pokaždý, odmítám se z toho posrat, ale jak jsem tak čekala ve frontě v pojišťovně, volal mi Míra a oznámil mi, že slečně aupairce, pro niž jsme včera do jedný ráno smolili Dear Family letter, jsme se ohromně zalíbili, a že nás okamžitě doporučí rodince, přidala k tomu spoustu dost dobře znějících informací, které mě dost znervóznily už tím, jak moc na míru mi to bylo 😀 Například slečna povídala, že ji to teda moc nebralo, ale že celý ten pozemek a budovy jsou v takovém tom staroanglickém stylu, tak neví, jestli nás to bude brát. V tu chvíli, kdy mi to Míra četl do mobilu a já postávala před pojišťovnou, jsem nefalšovaně zaskučela radostí, až se několik kolemjdoucích otočilo.

Slečna nám samozřejmě řekla, ať se dál ptáme, a mě by třeba zajímalo, jaké národnosti je ta rodinka, protože to nikdo nezmínil a jejich jména nezní zrovna tuplovaně anglicky, ale nevím, jak se na to kulantně zeptat 😀 Třeba mě něco napadne.

Každopádně jsem hned z OZP šla do Panerky podepsat nějaký další papír k daním a cestou jsme s mámou potkaly krám na kufry, o němž jsem přitom přesně včera začala přemýšlet a přemítala jsem, kde se sakra tyhle věci daj koupit. A najednou tam byl, voilá, a máma mě do něj zatáhla, a já myslím, že mám vybráno a za dobrou cenu. Pani v krámě byla vstřícná a i když vypadala, že se nehodlá spokojit s tím, že dneska u ní nehodlám nic utratit, nakonec nás přece jenom nechala odejít a možná že bude překvapena, ale já se tam fakt hodlám vrátit a koupit ten kufr tam, tentokrát jsem ani nekecala 😀 Jen ještě musím rozmyslet velikost. Bože, jak já se na to balení těšila. Jak já se těšila, až přistoupím ke skříni a začnu vytahovat věci, které opravdu nosím, a přijde tak zvaná velká, největší minimalistická čistka, neboť přijde moment totálního rozhodnutí, bez čeho skutečně nemohu fungovat a bez čeho se naopak obejdu. OMFUCH, jak já se na to těšim a jak strašně dlouho. A ono je to tady. Točí se mi hlava 🙂

Po návštěvě v Panerce, kde jsem se cítila vážně divně a jak tam bylo narváno a holky měly hrozně moc práce, bylo mi to až nepříjemný, jsem šla na svou druhou návštěvu na masážích. Slečna se srdíčkem seděla v recepci a hned se na mě pěkně usmála, byla narozdíl od posledně hodně dobře upravená a namalovaná – kvůli mně, žeby? 😀 – a hned mě oslovila příjmením a že si mě pamatuje a že jdu na ty nohy a že jsem tam byla v pátek a jak jsem se prý měla přes víkend 😀 Tak jsem s ní prohodila pár slov, nechala si nabídnout vodu, protože po kafi v Panerce mi nějak vyžíznělo, a za pár minut si pro mě přišla slečna masérka a odvedla si mě.

První část masáže mi, musím říct, moc příjemná nebyla, protože jsem ležela na zádech a v místnosti bylo dost světlo. Najednou jsem si uvědomila, že mi činí obrovský potíže uvolnit obličej, že ho mám staženej jako v křeči a čím víc si to uvědomuju, tím silnější ta křeč je a tím víc panikařím. Snažila jsem se uklidnit meditací, ale moc mi to nešlo. Jak si mě otočila na břicho, už to bylo mnohem lepší. Já prostě vážně nerada ležim na zádech. A nerada zavírám oči za denního světla, když vim, že na mě přitom někdo kouká.

Jinak ta masáž jako taková byla velice příjemná a za těch dvě stě padesát korun rozhodně stála. Když jsem odcházela, nechala jsem si znovu nabídnout vodu a na stojáka jsem jí do sebe kopla dvě sklenice, protože jsem si připadala totálně vyprahlá, na což mě ostatně upozornila i ta masérka – že prý mám teď hodně pít, protože ta masáž rozproudí lymfu a nějak to prý pracuje, já nevím, no ale každopádně jsem cítila absolutní sucho a udeřila migréna, takže jsem poslušně pila. Přitom mi ještě stihli nabídnout účast v soutěži, pro jejíž účely na stěnu pověsily obrovskou mapu a za každou masáž, na kterou přijdete, se posunete o políčko. A na těch políčkách jsou různý zajímavý ceny. Ale co bych se do něčeho přidávala, když tam znovu přijdu nejdřív za rok a kdoví jestli tam ještě budou, žejo. Tak jsem poděkovala, rozhodně se mi líbil ten nápad, ale řekla jsem popravdě, že ho nevyužiju, rozloučila jsem se a šla si domů na chvíli lehnout.

To mi moc dlouho nevydrželo, ono je prostě příliš mnoho věcí k dělání a hlavně taky ta psavá, tyjo ta psavá! Já nevim, jestli se to ve mně hromadilo půl roku a tohle je výsledek, nebo jestli je to prostě tím, že se toho tolik děje – ale to se děje furt a někdy prostě několik měsíců nepíšu, nemám sílu ani chuť. A fakt se mi líbí, že teď to mám oboje, a taky se mi fakt líbí, jak teď ze všech stran slyším, jak dobře se to moje psaní čte a jak vás to baví. Za to vám fakt děkuju, to se tak krásně poslouchá, a samozřejmě díky tomu zase horečnatě přemýšlím, jak toho hergot využít a jak si tím psaním přivydělat.

Ale nějak si neumím představit psaní na témata. Možná by to šlo. Kdyby mi někdo co týden dal téma a kdyby to nebylo tady v té záplavě tématických článků na blog.cz, tak by to šlo, ostatně když TT začínalo, psávala jsem každý týden. Jestli tehdy byla zajímavější témata nebo jestli je to ve mně, těžko říct, ale je fakt, že už pěkných pár měsíců se ve výběru objevují témata, na něž jsem už články psala sama od sebe. A já se nerada opakuju.

Tak třeba „Místo, kde chci žít“. Dafuq, povídám 😀 Celej tenhle blog by se dal označit jako „kecy o minimalismu, Anglii a nezvládání života“. Hh, možná že změním popisek. Mám já vůbec nějakej?

Anyway, jdu si od toho klepání odpočinout a uvažovat, kde mám pas. S tím bude ovšem asi průser, protože si nedovedu představit, že by byl ještě platnej. A jestli nebude, tak to fakt nestíhám.

Tak jsem dala do kupy téměř vše potřebné pro úřad práce, takže zítra bych se tam už fakt mohla donutit zavolat. Těší mě mít to všechno pěkně připravený po ruce a srovnaný. Vyplnit formuláře je práce na pět minut (nechápu, proč jsem to minule dělala ručně, když to jde velice jednoduše naklikat na netu), ale dát dohromady všechny další papíry, to už neni taková prdel a udělalo se mi z toho trochu špatně. Ale při troše štěstí půjde všechno hladce a podporu dostanu, aspoň na tu chvilku.

Což je právě ono. Vzhledem k tomu, jak rychle se teď věci dějí, nebo mohou dít, část mého mozku uvažuje tak, že kdybych se na to byla vykašlala, tak by se hovno stalo. Prostě bych byla měsíc, dva, bez příjmů, což si relativně mohu dovolit, nebo si to aspoň část mého mozku myslí. Ale druhá část si naštěstí uvědomuje, že si to dovolit nemůžu. Že kdyby byly věci jinak, nemusela bych to tak moc řešit, ale za stávajících podmínek by byl vyloženě kreténismus si o tu podporu nezažádat a nenechat si tak vytrhnout aspoň kus trnu z paty.

Věc se má takhle – dneska kolem devátý mě vzbudilo velice naléhavé vibrování telefonu. Říkám vibrování, protože i když obvykle zvuk na noc nevypínám, dneska jsem to zrovna vypnutý měla, jelikož mi už asi tři dny velice naléhavě volá nějaké neznámé číslo. A jak o mně většina mých známých dobře ví, neznámá čísla zásadně neberu. Buď je to nějakej operátor, a nebo – pokud volá tak intenzivně a i o víkendu – nějakej průser. A kdo by stál o průsery.

Jenže dneska to nebylo neznámý číslo, když jsem se přiměla rozlepit oči a kouknout na to, byl to Míra. Vychrlil na mě, že nám našel skvělou nabídku a že jde o čas. Okamžitě jsem se tudíž vykydala z postele a dřepla k počítači. Do dvanácti jsem u toho seděla a horečnatě předatlovávala CV do angličtiny a vybírala vhodné fotky, aniž bych se nasnídala. Vrhnout se na Dear Family letter už jsem nestihla, táta zavelil k odchodu k babičce na oběd, kde jsem už dost dlouhou dobu nebyla a vůbec, strašně na babičku poslední dobou dlabu a fakt mě to štve. Ale nemůžu se dokopat k ní jít zabít půl dne, když mám tolik práce a tolik věcí na řešení. Takže když se mě v pátek ptali, jestli půjdu na tenhle oběd, samozřejmě jsem to slíbila. Takže jsem odeslala Mírovi CVčko a fotky a nechala jsem ho v tom, načež mě napadlo, že o ten dopis teď vlastně ani nejde, slečna, přes kterou ta nabídka je, je češka – a ta si od nás specificky vyžádala fotky a CV, tak proč se zdržovat. Ihned jsem tu myšlenku ještě spěšně zatelefonovala Mírovi, zatímco jsem si zavazovala boty, načež jsme tedy vyrazili k babi. Pro jistotu jsem si s sebou vzala notes, kdyby mě bylo zapotřebí, že budu na příjmu.

Před barákem mi zavál do obličeje teplej vzduch. Takovej ten druh vzduchu, kterej jsem necítila už několik dlouhejch měsíců a kterej dává znát, že už je to tady. Jasně, zima se ještě nechce vzdát, ještě po nás hodlá vrhat svoje trapný pokusy, mínus deset stupňů a kdovíco, ale to už jsou jen pokusy, jaro je za rohem a už to vědí i ptáci, který zase slyším cvrlikat. Nechci znít přehnaně sentimentálně, ale pro mě má vždycky jaro ten nejosobnější význam. Je to vždycky období, kdy jako by začínal novej cyklus, kdy se vrací sluníčko – který některý lidi k životu nijak zvlášť nepotřebujou (jako třeba moje máma), ale já bez něj nedokážu dlouhodobě fungovat a vždycky v zimě to na sobě cítím. Na jaře, když pak začne zase vylejzat, vnímám to jako bych byla živoucí solární panel a velice intenzivně cítím, jak pomaloučku polehoučku nabírá na síle, nejprv jen tak svítí, ale po pár týdnech i hřeje a já už v tu chvíli vim, že je to tady. Že přichází doba, kdy budu moct vylézt z domu jen tak ve svetru a džínách, doba dvou vrstev oblečení a svobodného dýchání. Doba příjemného čerstvého vzduchu, doba nových rozhodnutí a svěžích přístupů, doba, na kterou se všichni těšili a je to znát, doba voňavých květů a čerstvě zelenající trávy. Doba, kdy je radost se koukat kolem sebe a vdechovat nosem.

A jak jsem tam tak stála, čekala na mámu (který to bůhvíproč vždycky hrozně trvá) a dumala, uvědomila jsem si taky, že už to na mě zase přišlo. To otupění. Ten moment, kdy mi běží hlavou tak strašně moc věcí, myšlenek a plánů, že to fyzicky cítím, brní to, tlačí to, duní to a hučí a já mám pocit, že se mi ta hlava buď každou chvílí nafoukne nebo exploduje. Cítím potřebu rychle se zaměřit na něco uklidňujícího v rámci prevence proti zbláznění se, skotomizuju, přestávám vnímat celkové obrazy kolem sebe a vidím třeba jen chodník. Nic jinýho. Nadechnu se a snažím se soustředit. Není to vyloženě panika. Spíš mám najednou tolik věcí na starosti, že dá práci vnímat svět stejně jako jindy. Cítím, že se už zase obrňuju proti věcem, které budu muset opustit. Cítím nevyhnutelnost. Dělá se mi špatně. Mám strach, že to nezvládnu všechno vyřešit včas a odjet s čistým štítem. Děsí mě představa, že stejně jako tehdy, se ani teď nestihnu správně rozloučit a uspořádat slibovanou Farewell party. Děsí mě myšlenka, že pod tlakem náhlých změn budu muset ve dvou týdnech vyřešit tolik věcí, že mi z toho bude 24/7 na zvracení a nebudu mít ani čas, ani sílu se s někým scházet a loučit. A že to pak zase budu litovat.

Psala jsem Klárce. Původně jsem jí plánovala „odkázat“ část svých problémů, ale pak jsem si řekla, že to vlastně ani nechci udělat, ani vyloženě nemusím. Nevěřím tomu, že mě dokáže vysekat z dluhu, kterej nade mnou visí už víc jak rok a furt jsme k ničemu nedospěli, ani jedna strana. Možná by se tomu dalo ještě nějakou dobu odolávat, možná by se to promlčelo, možná by právník bývalého kolegy věděl, jak ten dluh pomenšit, ale já už nemám čas. Už na to seru. Jakmile budu vědět, že jedu, že fakt jedu, tak na to seru a zaplatím to. Pošlu Klárce potvrzení a kdyby si na mě pak někdo chtěl otvírat hubu, tak má smůlu, ale nenechám to tu na hlavě ani jí, ani mámě, která by to musela řešit. Nechci se s ní přes moře domlouvat právě o tomhle. Chci jí psát, jak se mám a co dělám, co je nového a jak jsem rozčarovaná. Chci jí psát, že jedeme na výlet, že jsme konečně byli v Londýně a jak to tam všechno vypadalo jinak, ale zároveň stejně. Chci psát, jak mě to dojalo, a posílat pohledy s anglickou známkou. Seru na dluhy, nenechám je tady. Smažu je z povrchu zemského a čtyři lidi budou mít o jednu nepříjemnou starost míň. Není to krásné?

Jediné, co Klárce nechám na starost, bude žaloba na toho sráče, co pro změnu dluží mně. Cca před týdnem jsem jí dala zelenou a teď už k tomu nemám co dodat. Jakmile bude mít čas a chuť, je to na ní, a já budu doufat, se slzou v oku, se sevřenýma pěstma, s obrovskou lítostí nad tou ranou do srdce, co mi tahle celá kauza způsobila, lítostí nad tím, co všechno jsem si mohla ušetřit, kdybych nepůjčila peníze svému dobrému kamarádovi. Ale vždycky, když lituju a svírá mi to srdce, snažím se myslet na všechny ty změny, co ve mně tyhle a jim podobné kauzy způsobily. Zlomily mě. Rozlámaly na tisíc kousků. A už nikdy nebudu stejná. Ale nejde v životě právě o to? A nedělá nás to ostatně krásnějšími?

Moc se mi líbil Cirratin poslední článek o Kintsukuroi. Lakovaný, filozofický článek. Už dávno jsem si vytvořila určitý vztah, obdiv, fascinaci lidskými jizvami. Těmi na těle i na duši. Možná je to empatie, možná prostá potřeba hledat někoho stejně pochroumaného, ale mě prostě fascinují lidi, kteří už něco zažili, a tím něčím myslím zejména zklamání. Bolest. Taková ta opravdová. Nemyslím jako když se říznete, ale taková ta vnitřní bolest, kterou možná budete cítit už navěky, a to prostě zanechá stopu.

Ostatně vždycky se mi to líbilo i na věcech. Když mi bylo nějakých devatenáct, koupila jsem si baskytaru. Moje první baskytara! Tehdy to pro mě ukrutně moc znamenalo a dobře si pamatuju, jak jsme ji s mámou přinesly z obchodu a vybalily. Máma ji začala zkoumat, já se lehce prsty dotýkala jejího lakovaného povrchu a chtělo se mi brečet štěstím. A najednou jsme zjistily, že je Sunny (tak jsem ji pojmenovala) na jedné hraně docela hodně odprýsknutá. A že ten „kaz“ někdo i zalakoval. Máma se tehdy zhrozila, zkřivila se jí tvář zoufalstvím a prohlásila, že to musíme jít okamžitě reklamovat, že to tam evidentně už bylo a že to nejde. Já jsem ji ovšem zarazila a postavila jsem si hlavu, že ani náhodou! Přece nedám z ruky něco, co má za sebou už nějaký příběh! Všechny basy byly někde vyrobeny, někdo je nalakoval a poslal do obchodů. Jsou stejné, jsou o ničem. Tu moji ale někdo upustil. Někdo ji poznamenal a zůstal na ní šrám, kterým ji navěky odlišil od jiných nových bas. Byla jiná. Byla moje. A dodneška, mějte si mě za blázna, tu ďuznu na ní tu a tam láskyplně pohladím a vzpomenu si.

A tak si říkám, že je krásná myšlenka, vzít tyhle jizvy a nosit je hrdě s hlavou vztyčenou jako připomínku vlastní blbosti a poučení, bolesti, kterou nám osud naordinoval, a naší síly a nezdolnosti, s jakou jsme se s tou bolestí porvali. Že jsme šli dál a že jsme pořád tady. Že pořád můžeme být krásní a plnit svůj účel, a že koneckonců ty jizvy a příběh, co za nimi stojí, nás udělaly zajímavější. Udělaly nás námi.

A taky jsem takhle jednou rozbila keramickej ručně malovanej popelník. Prodávala jsem je a nějak jsem do něj drcla a byl na zemi, na několik kusů. Šéf po mně tehdy hodil vyčítavým pohledem, načež ovšem mávl rukou – taková věc, i když za pár stovek, ho nevytrhne. Já ale nemohla, nemohla jsem to nechat jen tak být, nemohla jsem se smířit s tím, že té věci, která měla mít nějaký účel a měla žít svůj život a příběh, jsem to všechno vzala. Že ji někdo vyrobil a ručně namaloval, že přicestovala z Peru až na Moravu a tam ji někdo rozbije a vyhodí, aniž by si ji kdo koupil. Tehdy jsem poručila šéfovi, ať mi to strhne z výplaty, a ty střepy jsem si vzala domů a slepila.

Nekouřím, nebo aspoň ne moc často a když už, tak rozhodně ne doma, ale ten popelník tu pořád mám. Měla jsem v něm kamenné kuličky, měla jsem v něm korále, různě to střídám, mám ho v šuplíku a vlastně ho ani moc nepotřebuju. Ale ten popelník je přesně jednou z těch minimalistových guilty pleasures, která pro něj mají až příliš velkou hodnotu a jejich přítomnost představuje tak dobré věci a tak krásný životní přístup, že to, co zosobňují, prostě není a nebude schopen dát z ruky, dokud nenajde něco jiného, co by mu to připomínalo ještě víc nebo někoho jiného, komu by byla milejší a kdo by jim dal nový účel.

Mimochodem zrovna ten dnešní oběd u babičky mi poněkud bolestivě připomenul, jak moc se od sebe lišíme s mámou. Když nám babi všem rozdala hluboké talíře, máma si vyžádala mělký – z nějakého důvodu si vždycky bere mělký. A jediný, co jsem v kredenci našla, měl nakřápnuté a vyspravené dno. Nebyla tam žádná díra, jen nepěkný šrám. Mě to zaujalo, bylo to něco nového, co vybočovalo z řady, máma nad tím ohrnula nos a šla do kredence hledat jiný, který nakonec ku vlastní spokojenosti našla a dobře se z něj najedla. Namítla jsem, že je úplně stejný jako tamten, akorát nemá ten šrám, a ona na mě vytřeštila oči, že když si může vybrat, tak si přece nebude brát hnusnej rozbitej. V tu chvíli jsem věděla, že moje snaha jakkoli vnitřně se jí přiblížit, je a asi vždycky bude naprosto marná.

Ok, takže holka se odvážně přihlásí na místo, „pro který by milion holek vraždilo“ a z nějakýho bláznivýho důvodu ho dostane. To neni tak nepochopitelný, na takovejch místech se lidi točí a po několika asistentech, kteří byli k ničemu, se není čemu divit, že ředitele firmy popadne amok a přijme prvního, kdo se mu připlete do cesty, v rámci experimentu, s myšlenkou že co už. Horší to nebude.

Jestli si někdo myslí, že jedinej možnej způsob, jak dostat v tomhle světě skvělý místo, je bejt perfektně připravenej a zcela vyhovující profilu, tak je to naivní blázen. Neřikám, že všechno je o náladě a jak se kdo vyspí, ale tyhle věci hrajou velkou roli a když zrovna personalistovi hrábne, proč by nevzal i někoho úplně zcestnýho, jen pro tu prdel nebo „třeba překvapí“ faktor?

Přátelé holky s ní zpočátku oslavují, ale velice brzo si ji začnou dobírat, berou jí telefon, když jí volá šéfka, a hážou si s ním v představě, že je to děsně vtipný (kolik jim je, dvanáct??), načež se začnou ksichtit a tvářit jako že slečna jim přestává vonět. Čím líp jí to v práci jde, čím náročnější úkoly zvládá, tím víc se od ní otáčejí zády a tím míň je zajímá, jak se jí psychicky daří, jak na tom je, jak to zvládá a co se v ní děje. Když se nemůže dostavit na přítelovy narozeniny kvůli tomu, že ji šéfová drží v práci, namísto kapky pochopení, eventuálně nadšení á la „omg, za tak krátkou dobu se vypracovala na první asistentku dragon lady a ta si ji specificky vyžádala na jednu z největších společenských událostí v roce“ se s ní její přítel odmítne po jejím příchodu domů bavit, uraženě sedí v křesle a tváří se jako malej fakan, dělá scénu jako ženská a hlavně dělá, jako by slečny nepřítomnost na narozeninách byla důvodem všech problémů na světě, jako by to bez ní nemohl jeden podělanej večer vydržet, jako by tím bylo všechno dáno, a že se ten jeden večer nemohla kvůli práci dostavit, je konec.

Podobně následně reaguje její údajně nejlepší kamarádka (která od ní mimochodem dostala kurevsky drahou značkovou kabelku a kosmetiku a kdovícoještě), když se dozví, že slečna vyhrála účast na týdnu módy v Paříži. Místo „uááá, doprdele, ty svině, ty jedeš do Pařížeeeeee“ *insert praštěný holčičí taneček v rozjaření* (to „svině“ bylo samozřejmě myšleno jako kamarádské „svině“, v holčičím slovníku „hergot, já chci taky, ty se máš, ale přeju ti to“) se dočkáme neskutečně nasraného výrazu, vzletných frází jako „Tuhle Andy já nepoznávám. Znala jsem ji patnáct let, ale teď už jí vůbec nerozumím“ – a nasupeně odchází, hned poté, co svou kamarádku sjede tím nejpohrdlivějším pohledem ever, zavrtí hlavou a v jejím výrazu se zrcadlí naprosté pohrdání a odsouzení.

Mezi námi, kdyby mě nějaká moje dobrá kamarádka takovým způsobem odsoudila za to, že jsem následovala svůj sen a že dělám něco, co mi fakt jde a co mě baví, tak ji šmahem pošlu do prdele a najdu si nějakou lepší, která bude naladěná na stejnou notu, kterou bude zajímat, co se v mym životě děje a která to se mnou bude prožívat. Protože sorry, ale tohle kamarádky dělají. Pokud se na tebe někdo vysere ve chvíli, kdy se ti začne dařit (stejně jako ve chvíli, kdy jsi na dně), pak nestojí za zlámanou grešli a je to tak maximálně parodie na kamaráda a ne skutečný přítel.

Největší DAFUQ moment ovšem přijde na úplném konci, kdy zjistíme, že ten celý tyjátr za kdovíkolik peněz, ty všechny značkové věci, zapůjčené speciálně pro film všemi možnými světovými návrháři, ten všechen humbuk (po němž by člověk čekal, že to bude minimálně oskarový megafilm), prostě to všechno dali tvůrci filmu dohromady jen a jen proto, aby se hrdinka mohla v závěru sejít se svým přítelem, který se na ni totálně vysral a teď tam sedí jako Bůh, čekající, až se mu holka omluví – a ona to UDĚLÁ!!! Ona se mu, představte si, celá ubrečená a zdrchaná omlouvá, že měl samozřejmě pravdu, že tak strašně zblbla a „otočila se zády ke svým kamarádům“, a to všechno, jak říká on, „pro pár pásků a kabelek“. Čímž nám tvůrci chtějí asi sdělit, že móda je k ničemu, že to celé byla jen povrchní blbost a pozlátko, ze kterého musí hrdina na konci vystřízlivět – což je přesný opak myšlenky, kterou jsem z toho chytala v první polovině filmu.

A navíc je to číčovina. Pro pár pásků? Pro kabelky? Copak ona věděla, že něco takového bude dostávat? Nevěděla. Nešla do toho kvůli oblečení, ale kvůli svému životnímu snu, propána, zapomněl scénárista? Šla do toho, protože když to vydrží rok, bude pak moci pracovat kdekoli si zamane. Šla do toho, protože se nebála tvrdé práce, i když se měla odehrávat v prostředí, které jí vůbec nesedělo, a mezi lidmi, kteří jí od samého začátku pohrdali.

Já vím, že je to Anne Hathaway a kde se objeví ona, asi by člověk měl počítat s tím, že půjde o další variaci na klasické popelkovské téma: byla hnusná a nemožná, pak se jí ujme někdo z high class a udělá z ní krásku a hvězdu smetánky, aby ona nakonec pochopila, že to všechno bylo jen pozlátko, a vrátila se ke svým skromným poměrům, k lidem, na něž zapomněla, a stala se zase tou, kterou byla, jen s vyžehlenými vlasy a trvalým večerním make-upem. Já to vím. Ale čekala jsem sakra víc!

Myslím, že hrdinka se skutečně chovala jako káča ve chvíli, kdy tvrdila, že cestu do Paříže přijala jen proto, že neměla jinou možnost. To je konina a je to naprosto nelogické, ale scénář asi prostě potřeboval nějakou faktickou blbost, kterou se hrozně proviní a za kterou by se pak mohla omlouvat, protože jinak mi přijde, že dělala co mohla a kdyby se její idiotičtí přátelé stavěli aspoň trochu na její stranu, tak to mohlo všechno vypadat jinak – jenže to by pak nebylo o čem, to by nebylo drámo.

A ono vlastně ani moc neni. Jediný drámo v celym filmu působí tyhle nesmyslný hádky s rádobypřáteli, svůdník (kterej imho zase tak svůdnej nebyl a nevidim jedinej rozumnej důvod, proč by mu měla hrdinka podlehnout, pokud teda není úplně blbá, což by neměla být) a scéna se sháněním ještě nevydaného dílu Harryho Pottera, která by byla velice zajímavá, kdybychom se nakonec dozvěděli, jak to sakra zvládla, ale zrovna tu nejzajímavější věc z celého filmu autor nebyl schopen domyslet, a tak to prostě nechal tak. Dokázala to a nějakou záhadou ty kopie dokázala umístit do vlaku, který si to zrovna šine krajinou někde x desítek mil od místa, kde se nachází. Ale jako whatever, proč ne, asi to poslala sovou, neasi woe.

Myslím si, že i když to zezačátku vypadalo zajímavě (a Meryl je klasa, ten její k zbláznění tichej, naprosto rozvážnej autoritativní hlas by mě přiměl skočit z okna, nekecám), jádro pudla byla největší kravina, jakou jsem viděla za hodně dlouhou dobu (a to jsem se nedávno koukala i na Loopera), a závěr byl vysloveně telecí a kompletně předvídatelnej.

A myslim si, že až mi přijde dotazník na ČSFD a já se stanu prověřeným uživatelem s možností komentovat, tak mě brzo zakážou za spam.

Tak jsem se včera konečně dokopala (bože, jak já miluju tuhle větu) a hecnutá tímhle fantastickým heslem jsem zavolala na číslo vypsané na mém dárkovém voucheru na indickou antistresovou masáž hlavy, jímž mě o Vánocích obdaroval brácha, vlastně pardon, Ježíšek. Na voucheru stálo, že je nutné se objednat alespoň 30 dní předem a ježto jeho platnost měla vypršet 6. dubna, krpet jsem se lekla a řekla jsem si, že nebudu baba a že tam teda půjdu.

Ono se řekne, jít na něco zadarmo. Ale představte si tohle – já nevim, jestli je to „jenom“ stres nebo nějaká závažná psychická porucha, možná jsem fakt nemocná, ale čas od času mívám až panické záchvaty úzkosti z představy, že musím někam jít, s někým tam jednat, něco si domluvit, nebo už jenom prostě jít do cizího prostředí, úplně sama, a tam podstoupit nějakou věc, kterou na mně někdo má provádět. Analýza pleti, masáž, návštěva solné jeskyně, bezplatné poradenství toho či onoho typu, zaprvé nesnáším už jenom to, že se musím něčemu podrobit a nevím dopředu o co jde, zadruhé, řádně poučena životem, ve všem čuchám nějaký šmelo a podfuk.

A nemyslete si, že je to jenom lehká nervozita. Zrovna dneska mě to chytlo tak silně, že jsem měla značně omezené vnímání okolí – to k tomu tak nějak patří, skoro nevidím a moc nevnímám, co se děje kolem mě – a značně nejistý krok, což bylo nejhorší, když jsem dorazila na místo. Už jenom usadit se na židli přisunutou ke stolu a nic neporazit mi dalo práci.

Naštěstí jsem dlouho nečekala a ujala se mě slečna, která mě přivítala a dala mi vyplnit vstupní dotazník. Jak to přede mě položila, chtělo se mi skučet a utíkat, protože jsem skutečně čekala jen že předložím voucher, ve vší anonymitě si to odbydu a poběžím do prdele (rozumějte domů), ale oni se tam místo toho se mnou chtěli bavit, vyzvídali na mně jméno a další kontaktní údaje a pak přišla nějaká další zákaznice, sedla si přímo vedle mě, pozdravila se se slečnou, ta si ode mě vzala vyplněný dotazník, požádala mě o chvilku strpení a odešla. Nastalo ticho a já se musela horečnatě zabývat čtením všeho, čím tam mají polepené stěny, aby náhodou nenastal oční kontakt s tou paní, co seděla vedle mě, protože to poslední, co jsem chtěla dělat, bylo povídat si.

Po pár minutách si mě vyzvedla kolegyně oné slečny a odvedla si mě do místnosti, kde jsem si měla odložit do podprsenky a usadit se na židli. Řekla mi, ať zavřu oči a uvolním se a to bylo to poslední, co jsem od ní slyšela, pak už jen příjemná indicky laděná hudba a poklepávání na ramena.

Ta samotná masáž hlavy byla příjemná. Obzvlášť když mi slečna začala prohrabovat vlasy, myslela jsem, že začnu vrnět blahem. Napadlo mě, že nechápu, proč si na tomhle někdo ještě nepostavil byznys. Hrabání ve vlasech! Šimrání po ramenou! Panečku vždyť kdo to nezbožňuje a já kdybych na to neměla voucher, tak bych za to platila nějaký čtyři stovky a to je zatraceně dost peněz. Půl hodiny šimrání a hrabání ve vlasech, sto padesát korun, děkujem, přijďte zas. No to by byl přece byznys jako blázen. Proč to někdo nedělá?

Bylo to příjemný. Místama dokonce možná až moc. Dobře, říkejte mi perverz, ale já za to nemůžu, když mi ta slečna velice pomalu a možná až moc intimně odhrnovala vlasy z čela a prsty mi otlapkávala spánky a lehce se dotýkala uší, najednou jsem si uvědomila, že se mi nějak rozbušilo srdce. Všechno to masírovací porno to najednou postavilo do jiného světla, ono když na to koukáte, tak si to nemusíte ani moc uvědomovat, ale ten moment, kdy vejdete do cizího prostředí, úplně cizí člověk vás svlíkne do půli těla (nebo i víc) a začne na vás bez varování láskyplně sahat, to má prostě náboj.

Samozřejmě, sama jsem se v duchu označila za perverza a takový myšlenky zahnala, ale velice brzy jsem dostala další podnět k přemýšlení.

Po masáži jsem se oblíkla a slečna mi nabídla čaj – kterej byl v „ceně“ voucheru, takže proč ne, stejně jsem nikam nespěchala. Posadila jsem se zpátky k čekacímu stolečku u vchodu, kde to bylo tou dobou už docela narvaný, byly tam asi čtyři pani a jak mi ta moje slečna donesla ten obří hrnek čaje, celkem nutně na mě začaly koukat, protože se evidentně samy snažily nějak zabavit, než na ně přijde řada.

Trochu jsem si to osladila a míchala a ve snaze spěchat jsem se jala čaj lžičkou ochutnat. Pomalu jsem ji nesla ke rtům a i když jsem zírala do stolu, člověk prostě tak nějak ví, že na něj všichni civí a čekaj, co bude. Načež jsem si samozřejmě tím čajem řádně zpařila držku a v nanosekundě jsem se rozhodla, že to na sobě nesmím za žádnou cenu nechat znát, tak jsem jen uznale pokývala hlavou jako že je to dobrý – což jsem samozřejmě neměla šanci cítit, spálenej jazyk je spálenej jazyk – pak jsem tu zpropadenou lžičku položila vedle hrnku, nenuceně se vrátila k rozhlížení se po místnosti a v duchu jsem na sebe házela ten největší facepalm. Bože, já jsem někdy tak strašně beznadějná. Slon v porcelánu hadr. Nejvíc by se mi vysmál.

Vzhledem k velikosti hrnku (nešetřili na mně) jsem věděla, že tu budu dlouho, ale naštěstí se brzo centrum zájmu přesunulo jinam, ty pani si tam šly nakoupit nějaký prostředky a vitamíny (chvilku to na mě působilo až sektářsky, jak se na sebe smály se slečnou prodávající a byly děsně happy, jak jim ty věci pomáhaj a jak jsou super), tak se tam konečně něco dělo, co mohl člověk sledovat. Během toho pití jsem si procházela další slevové kupony, kterých mi dali slušnej paklík, a i když jsem dost váhala, nakonec jsem si řekla, what the heck, můžu se snad jednou za čas nechat hýčkat trochu profesionálně, už pro ten zážitek a abych se přesvědčila, že doma od někoho blízkýho je to milionkrát lepší. A tak jsem se objednala na masáž nohou – od ťapek až po stehna za necelý tři stovky a po tom icebreaku jsem se trochu zapovídala se slečnou, která si mě na to zapsala. Působila na mě jaksi divně, jak říkám, krpet sektářsky, ale celkem mile. Poprosila jsem ji, jestli by mi to nenapsala někam na papírek, že mám sice v mobilu jakejsi kalendář, ale vůbec do toho neumím vpisovat, a ona se usmála a dala mi kartičku. Když jsem si ji ukládala do tašky, všimla jsem si, že vedle toho času nakreslila srdíčko.

Trochu nervózně jsem se na ni usmála, poděkovala a rychle odtamtud vypadla. A pak jsem se ještě dobrejch pět minut velice nervózně usmívala, když mi došlo, že až do toho podivnýho klubu půjdu znova, některá z nich mi bude sahat už nejen na hlavu, ale i na celý nohy a stehna! Kdoví, co se může stát! O.o

Ne, možná to beru moc dramaticky, ale seriously – srdíčko???

Abych to shrnula, zážitek to byl příjemnej a řádně oblbující, dost na to, abych se objednala na masáž nohou, na kterou bych jinak nikdy nešla, bůhví proč jsem to udělala, asi na mě přece jenom ty žářivý písmena „SLEVA“ fungujou, aspoň teda občas, když mám slabší momenty. Možná mě baví, že budu mít o čem psát, možná chci zkoušet nový věci, možná je fajn mít něco naplánovanýho, něco před sebou, i když je to jenom taková blbost a nic moc produktivního, možná to bude fakt příjemný, co já vim. Ale myslím, že až si odbydu ty nohy, znovu už tam pak nepůjdu. Nevím, třeba je to ve mně, ale něco mi na tom všem prostě nesedí.

A aby toho nebylo málo, hned za rohem se na mě vrhla jakási indka, začala mi cpát na vrch tašky jakýsi voňavky s tím, že je to zaručeně Chanel a zadarmo a nato mě drapla za ruku (v druhý jsem držela mobil u ucha, zrovna jsem se snažila dovolat mámě) a začala mi vnucovat, že je těhotná, a velice agresivně mi tu ruku ohmatávala a překračovala jakékoli hranice osobní zóny, což bylo dost nepříjemný, ale jak jsem zrovna byla myšlenkama jinde a poměrně vysmátá, bylo mi to spíš k smíchu než k čemukoli jinýmu. Jen jsem bedlivě sledovala, kam ty ruce strká, přemýšlela jsem, jestli za mnou nestojí nějakej její kamarád ve snaze vybrat mi kapsy, bleskově jsem uvažovala, co v nich mám a jaká může být jejich taktika. O co jí jde.

Jakmile zmínila, že je vážně těhotná a jestli mám nějaký drobný, nějaký peníze, odbyla jsem ji s naučenou automatickou větou, že u sebe žádný peníze nemám, k čemuž jsem dodala podle mě zcela samozřejmou věc, a sice že když nemá peníze, ať prodá ty voňavky. V tu chvíli si ona už hrabala pro ty voňavky – asi viděla, že z toho nic nebude – a já se jí vysmekla.

Nastala rychlá kontrola kapes a tašky, všechno jsem měla, dobrý. Šla jsem dál a těšila se, až si doma umeju ruce, bůhvíco na mě ta pizda mohla přenést. Dumala jsem, o co jí šlo. Měla v plánu mi ty voňky hodit dovnitř do tašky a až si pro ně bude hrabat, vytáhnout peněženku? Našla by ji tam během té jedné vteřiny? Skutečně by byla schopná ji pobrat jednou rukou (zároveň se dvěma voňavkama) a vyndat ji aniž bych si toho všimla? Nebo jak přesně tadyto funguje? Možná by počkala, až jí dám pár drobných, její kumpán by si zatím prohlídl, jakou mám šrajtofli a kam ji ukládám, a o deset metrů dál by do mě nechtěně vrazil. Vím já.

No každopádně jsem si dneska užila adrenalinu a teď, když mě omluvíte, se jdu uklidnit nějakym tim pozdním obědem, a pak se vrhnu na práci. Mám totiž opravit kámošovi bakalářku či co to je a mám na to vlastně jen dnešek. Uf, to jsem si něco vymyslela. Ale to nevadí. Jak říkám, já jsem ráda busy.