Měsíc: Říjen 2012

Mám takovou poměrně poetickou, nechutně línou náladu, kterou ještě podpořilo dopolední sluníčko a Rýžin poetický článeček. No ale co by ne, však včera jsem se naťapala až až, tak si můžu jeden den dáchnout.

Včera jsem totiž prolezla celej Václavák v honbě za kalhotama. Prosimvás. Já a shánění kalhot! Já vim, že to tak má kdekdo, ale stejně pořád trpím pocitem, že je chyba ve mně, a neubráním se občasné touze přeříznout se v pase a to všechno směrem dolů hodit někam do popelnice, protože se na to prostě NEDAJ sehnat kalhoty!

Pominu fakt, že neustále bojuju s regálama a věšákama plnýma XS velikostí, který prostě NEPOCHOPIM, proč existujou, nebo spíš proč je nestrčej do dětskýho oddělení, protože kurva, kolik znáte dospělejch holek s takovou velikostí? Já jednu. A té bylo její lékařkou řečeno, že si ji nejspíš zapíšou jako nějakou děsnou anomálii, protože při svých proporcích a tělesné teplotě by měla bejt už dávno mrtvá.

Pomíjím dokonce i nasrání z toho, jak ode všeho, co se mi líbí, najdu na věšáku pouze 40 a následně 44 velikost a ta pověstná čtyřicet dvojka prostě není nikdy nikde k nalezení!

Takže už známe the ultimate question. Zněla asi nějak takhle:„Která velikost kalhot na věšáku vždycky chybí?“

Ale co nepochopim, je, že když už tu čtyřicet dvojku najdu, tak ji na sebe stejně nemůžu narvat, protože všechny ty úzký kalhoty (dobrá, teď mluvím v podstatě především o skinny střihu, nic jinýho jsem v těch krámech ostatně stejně neviděla) jsou tak posraně úzký, že je nenarvu přes lýtka a v pase mi odstávají. No tak co to sakra je?

A to jsem, prosím pěkně, vcelku normálně tvarovaná. Co maj řikat lidi, co jsou tvarovaný nenormálně?

Každopádně ve dvou se to lépe shání a Mauděcí podpora dělá divy, takže jsem to nevzdala a prolezla jsem fakt poctivě všechny krámy a v céáčku v jednom nejmenovaném obchodě jsem si ty kalhoty fakt koupila! Růžový!!!

Prosimvás já a růžová. Nebo spíš obecně já a barvičky. Já je mám ráda, ale nedokážu se přimět je nosit, alespoň ne na podzim, protože mi ke mně nejdou a věčně trpím na všelijaký splíny a noste si jako zářivě žlutý tílko a zelený tenisky, když jediný, po čem toužíte, je splynout s davem. Krom toho černá je univerzální, takže se dost často přistihnu, že vlastně všechno, co mám na sobě, je černý.

Ovšem tedy not anymore, protože jako v tomhle se fakt v davu neztratim a ani nemusim mít velkou hlavu.

Vtipný taky bylo přijít domů, sednout si na židli k pc a zjistit, že ta má na sedátku potah ze skoro stejnýho materiálu, skoro stejně růžovýho.

Btw, už jsem zmínila, že jsou manšestrový? Arggh, luveeeet!

Jestli si myslíte, že tim moje shopaholický výlevy končí, tak ani náhodou, protože další sumičku jsem pak vrazila do zcela rozkošný manšestrový košile (tam už jsem teda tý černý barvě neodolala) a když jsem pak odpoledne šla na kafe s Klárkou, navlíkla jsem se do toho všeho a bylo mi jedno, že zmrznu. Dokonce jsem se přiměla i k botám na podpatku, ježto jsem si kdesi přečetla, že s úzkýma kalhotama je to to nejlepší, co můžeš mít, a bylo mi jedno, že mi ty botky přes nárt tak škrtí nohu, že mi po čtvrt hodině chození začne odumírat. Haha, někdy mě hrozně baví chovat se jako nafintěná dámička, co „trpí pro krásu“. A v pátek ráno si zase navleču rozdrbaný tenisky, mikinu s kapucí a bágl a porazim krtkem do práce jak největší zevl.

Kromě dvou kafí a heřmánkovýho čaje v jedný úžasný kavárničce pro teplý lidi (neměla jsem tušení, že něco takovýho existuje, a to ještě pět minut uklopýtaný chůze na podpatkách od mýho bydliště! O.o) jsem toho dne taky zprasila jedno McCountry McMenu (zkuste to říct několikrát rychle za sebou, to se umekáte), tunu hranolků, mega pocket a obrovskou kolu a večer jsem ještě dost nenápadně připomněla Nickovi, že mi slíbil poslat svoje nový EP a nějak to pak neudělal… hrozně se mi za to omlouval a byl úplně v šoku a mně připadalo, že se svět zbláznil. Umělec vydá svoje EP, já si ho odmítnu koupit a on se mi ještě omlouvá, že mi ho neposlal zadarmo a že jsem tudíž neměla šanci si ho poslechnout? 😀

Každopádně jakmile ho poslal, s chutí jsem se do něj pustila a i když většinu skladeb jsem už předtím slyšela/viděla na youtube, stejně jsem některými byla mile překvapena, třeba taková Bounce, na níž si naprosto luxusní sólo střihne Jamie z The Feud… ahhhh… Kristova hnáto, mám já to ale štěstí na známosti.

Volno a pokec s fajn lidma mě příjemně inspirujou. Nemluvě o rozkouskovaném studiu Emiliina Renaissance Business – jeden by řekl, že to přečtu jedním dechem, ale já si to naopak nechávám na co nejdelší dobu a čtu to až večer před spaním, po kouskách. Do toho si vyplňuju worksheety a větu po větě se snažím vstřebávat jenom velice pomalu, aby mi něco důležitýho neuniklo.

Dostala jsem se k momentu, kdy se snažím stanovit si jednotné téma, něco, co spojuje všechny ty moje bláznivě rozporuplné záliby a úchylky, a kupodivu zjišťuju, že by to neměl bejt zase takovej problém a že ačkoli si to neuvědomuju, už teď je dost propojuju. Přemýšlela jsem při té příležitosti o jménu blogu a s úžasem jsem si uvědomila, že i když na první pohled zní jako že nesouvisí vůbec s ničím, ve skutečnosti souvisí naprosto se vším a do všeho zapadá. Někde u toho uvědomění jsem pak přestala číst ebook a radši se vrhla do offline čtení, neboli do Posledního Teorému od Clarkea, kterej jsem měla dneska vrátit do knihovny, ale jsem sotva v půlce a poměrně mě zajímá, jak to dopadne, takže jsem se rozhodla, že holt ten poplatek za zpoždění obětuju za to, abych se dozvěděla, co bude dál.

Ale nemám teď kdy to číst. Mlátí se mnou inspirace a když zrovna nestuduju a nepřemýšlím o budoucnosti nebo neklábosím s Nickem o svojí někdejší úchylce na Green Day, hraju na basu další a další skladby, co mě chytly za srdce. Včera jsem se rozpomněla na ‚Slejdy‘ a jejich Far far away, dneska jsem se vrhla na Mew a jejich Zookeeper’s boy, na kterym teď totálně ujíždím a až si k tomu napíšu taby (protože je nejsem schopná sehnat, aspoň teda takový, abych nemusela přelaďovat celou basu), půjde to, myslím, velice snadno.

A do toho furt něco fotim nebo předělávám, co už jsem fotila kdysi dávno. Nehorázně mě to baví. Včera jsem hodila na Deviantart fotku a než jsem o minutu později stihla vložit druhou, ta první už měla dvanáct obdivovatelů. Dvanáct za necelou minutu! O.o To se mi snad ještě nestalo.

Anyway, stmívá se, takže v pokoji zas neni nic vidět a já si kazim oči počítačem. Nesnáším tenhle blbej pokoj pro to, jak je situovanej. Každý odpoledne jak středověk, na lampu je brzo a neni tu vysloveně tma, jen debilní šero, při kterym se nedá ani psát dopis. Ne že bych teď nějakej psala. Mám ho sice rozepsanej, někomu ho dlužim, ale i na to jsem líná.

A ještě je třeba jít nakoupit a to se mi taky nechce. Zrovna teď mám největší chuť na druhý kafe – jedno jsem právě dopila – a jít se mazlit s koťatama.

Jo, koťata, vidíte to.

Zatím to vypadá dobře, ale nechci to zakřikávat, samozřejmě. Jedna holčička je vyloženě vzorná. Pěkně roste, sosá a krmí se a je dost živelná, běhá po krabici jak nějakej Zátopek. Ta druhá je trochu línější, asi jako já dneska. Moc se jí nechce dlabat (a to zase mně jo) a moc toho nenamluví, spíš se jen tak povaluje a věčně chrní. Závist.

Tak uvidíme. Se jménama si teď dávám pohov, jeden nikdy neví a navíc, když jsou dvě, tak to už na tom hodně záleží, takže to musí bejt fakt něco. Chtěla bych nějaký, co by vyjadřovaly tu životní sílu, ten fakt, že přežily. Ale jak říkám, nebudeme to zakřikávat.

Blehem, tak já jsem přišla napsat pár vět a je z toho zase canc na kilometr, je toto možný?

Btw anketní otázka pro ty, kteří dočetli až sem – nebo to přeskočili, to je mi celkem jedno – na co mám podle vás talent?

A myslím to seriózně, prosím pěkně. Někdo z vás mě třeba nezná, takže může těžko soudit, ale někteří mě znají osobně, tak je třeba něco napadne. Každopádně směle s tím na mě do komentářů, potřebuju to pro jeden z worksheetů RB a kdoví, třeba mě zrovna ta vaše odpověď někam posune…

Nikdy jsem tu tomu nevěnovala moc prostoru, ale je fakt, že strašně ráda sleduju všelijaký možný minimalistický weby a fantastický lidi, který je píšou. Minimalismus neni zdaleka jen o tom, mít co nejmíň věcí, pro každýho to vlastně znamená něco jinýho, je to filozofie aplikovatelná prakticky na cokoli a mě hrozně bere, co všechno jsem díky ní objevila zajímavýho.

Jedním z blogerů, které sleduju, je Emilie Wapnick, nesmírně zajímavá ženská, na kterou jsem vlastně přišla přes Everetta Boguea (tuším první minimalista vůbec, kterýho jsem fakt poctivě hltala, a to dokud ještě psal na svym blogu Far Beyond the Stars rady pro minimalisty, kteří chtějí prorazit a odpoutat se od zaměstnání, které je nenaplňuje – teď ho používá pro publikování science-fiction tvorby). Narozdíl od jiných, Emilie se nevěnuje ani tak minimalismu v materiálních věcech, jako spíš celkově tématu multipotenciality, neboli píše pro lidi, kteří nemají „jedno pravé volání srdce“ a nevědí, co si počít se životem, protože mají strašně moc různých zájmů, které se v podstatě nedají propojit a k žádnému z nich se neváže nějaká jednoznačná stezka kariéry, po níž by se mohli vydat. Jsou to lidi, kteří nikdy nevěděli, co si zvolit, když se jich někdo ptal, čím chtějí být. Kteří by do takového dotazníku napsali deset úplně rozdílných věcí a přitom by to byla pravda, oni skutečně chtějí být tím vším, chtějí dělat milion věcí, ale nevědí, čím se skutečně živit, čím si vydělávat a čím se zajistit na to, aby eventuálně tyhle věci mohli zkoušet a dělat pro zábavu.

První šok byl zjistit a uvědomit si, že takoví lidé fakt jsou. Ten moment, kdy vám totálně sklapne, protože jste si celej život mysleli, že je s váma něco špatně a že nikdy nebudete schopni uspět ve světě, kde všichni mají svoje „pravé volání“, už od dětství vědí zcela přesně, že půjdou na práva a stanou se právníkem, že půjdou na uměleckou školu a budou dělat filmy, že půjdou na lékařskou a stanou se lékařem.

Já jsem třeba nešla na žádnou, protože jsem neměla ponětí, čím bych se měla stát. Chtěla jsem zkoušet, chtěla jsem objevovat, chtěla jsem poznávat svět a lidi a chtěla jsem rozumět tomu, jak fungují. Chtěla jsem psát a chtěla jsem aby lidi moje psaní četli. Chtěla jsem za to být placená. A chtěla jsem taky třeba radit lidem, pomáhat jim, když jsou na dně a potřebují pomoct. To jediné, co mě tudíž napadlo, byla žurnalistika a psychologie, později jsem zkoušela i pedagogiku. Nic z toho mi ovšem nevyšlo, nedostala jsem se přes zkoušky a jelikož jsem se vlastně ani nesnažila skrz ně dostat, došlo mi, že mě to vlastně nezajímá a že to vlastně zase tak moc nechci.

A tak jsem odjela do zahraničí s kamarádkou, zkoumat, co za svět je tam.

Nechci tu filozofovat o všech zkušenostech, co jsem od té doby získala, a jak mě která ovlivnila a co to se mnou udělalo nebo co jsem se od těch dob naučila o světě a o lidech, ale fakt je, že tenhle jeden krok mi nesmírně změnil život a že na to nikdy nepřestanu vzpomínat jako na to nejbáječnější, co jsem v životě udělala a zažila. Aspoň teda dokud nezažiju něco ještě víc osvěžujícího, co by ještě víc otřáslo mým světem – v pozitivním slova smyslu.

No a pak po letech, kdy už jsem zpátky a pořád nějak nevím, co dál, se mi dostane do ruky Emiliin e-book Renaissance Business a já zjistím, že jsem přesně ten člověk, o němž píše. Zkouším různé věci a když nevyjdou, zkouším je pořád dál, dokud si neřeknu, že to fakt nemá smysl, že už mě to stálo příliš sil a že mě to vlastně už nenaplňuje. A pak jdu zase na něco jinýho. Zjišťuju, co mi jde a v čem jsem dobrá a co mě opravdu neláká. Snažím se poslouchat svoje srdce nebo duši, chcete-li, pomocí meditačního kurzu jsem si uvědomila leccos důležitého o sobě samé a jdu za tím, ať mě to stojí, co mě to stojí. Nevím úplně přesně, jak dosáhnout toho, co chci, možná nevím ani přesně co přesně chci, ale rozhodně vím, co nechci, a tak to prostě nedělám, pokud je jiná cesta, a ona je skoro vždycky.

Čtu právě první kapitolu a přidružené články a jedním z nich je mimojiné perfektní článek Your Parents and your multipotentiality – o rodičích a jejich přístupu k multipotencialitě jejich dětí. Nestačím čumět. Při jeho čtení jsem měla chuť vyskočit ze židle, protože jsem se zamyslela nad svýma rodičema a jejich rodičema a vůbec kam až si pamatuju a s úžasem jsem si uvědomila, že všichni, kdo mě napadnou, jsou (nebo byli, pokud už nežijí) multipotenciální. A snad všichni měli nějaký umělecký choutky a projevy, alespoň trochu.

Máma hrávala na klavír. Má ráda hudbu, relaxační. Bavila ji jóga, nějakou dobu. Věnovala se a pořád trochu věnuje takovejm těm spirituálním věcem jako je vztah lidské povahy k datu narození, mandaly nebo práce s energií (i když si upřímně nemyslím, že by zrovna na to měla talent, ale to je jedno), baví ji blbnutí s kolážema fotek a focení (i když teda jenom koček a do umění to má v jejím případě podle mě hodně daleko), založila si chovatelskou stanici na kočky a zároveň dělá něco tak strašně komplikovanýho a všedního jako je účetnictví, každou chvíli ji něco nadchne a zase přestane bavit, lítá od jednoho k druhýmu.

Táta je typickej zručnej tatínek. Všechno umí, všechno udělá, všechno ví. Umí pracovat s kovem i se dřevem, pokud je něco rozbitý a dá se to spravit, spraví to, pokud potřebuje něco vyrobit, vyrobí to, zastane práci na zahradě i na baráku, chodí do zaměstnání a přitom si umí udělat čas na x dalších zálib, o nichž by se v podstatě dalo říct, že jsou neslučitelné nebo přinejmenším že není v lidských silách se naplno věnovat víc než jedné z nich. Evidentně je. A do toho ještě v mládí naprosto neskutečně maloval, což dodneška nemůžu pochopit – ostatně nikdy jsem ho to neviděla dělat, jen jednou mi nakreslil naprosto fantastickej kreslenej vtip á la Renčín. A taky samozřejmě vášeň pro hudbu a pro čtení a baví ho řídit a baví ho bavit se s lidma a baví ho koukat na filmy.

Děda se zabýval historií. Sepisoval knihy, kde se datum po datumu věnoval tomu, co se právě v ten den stalo. Bral to opačně než jak se to děje v normálních knihách. Ty mají téma a v jeho rámci se věnují tomu, co kdy a jak to šlo po sobě, pár významných datumů pro tu kterou událost. Děda neměl téma, vzal jeden den a ať se něco dělo v Somálsku nebo na Antarktidě, ať se to týkalo nějakýho konfliktu nebo že se narodil někdo, kdo se o třicet let později stal slavným, zapsal to. Na jeden den bylo někdy zapotřebí celou stránku, tolik různých věcí se v něm událo. To si člověk nikdy neuvědomí, pokud teda nemá pro historii nějaký vlohy, že by si to uměl dát do souvislostí. Taky fotil. A snad toho dělal i víc, už si pořádně nevzpomínám, každopádně měl talent na různý věci.

A všem těm generacím a lidem bylo společný, kromě multipotenciality, i to, že jejich rodiče pro to neměli pochopení a nebo ho sice měli, ale přesto je nutili, aby si vybrali povolání a zajistili si živobytí. Nikdo nikdy nikomu v naší rodině neřekl:“Ježiš ty tak dobře píšeš, rozhodně byses měl stát spisovatelem.“ nebo „Ty tvoje obrazy jsou něco neskutečnýho, měl byses tím živit“. Celá naše rodina jsou multipotenciálové, kteří jsou k multipotencialitě jakožto k živobytí totálně skeptičtí nebo spíš zcela odmítaví a vůbec nikdo z nich si nejspíš nikdy neuvědomoval a nepřipouštěl, že je možné právě na téhle vlastnosti to svoje živobytí vystavět – nebo možná prostě neměli tu šanci a ty příležitosti. Možná o tom nikdy neslyšeli a nepřemýšleli, možná to pro ně nebylo možné.

Pro mě to možné je.

Až ke mně, ze všech těch generací, se dostalo tohle čtení, až já mám šanci a technické prostředky k tomu, abych to udělala. Prostředí a podmínky, společnost, která už to akceptuje a kde je to možné. Abych skutečně založila svůj život na tom, co doopravdy umím a co mě hlavně maximálně baví, jakkoli se mi to momentálně jeví nerealistické a nevím, jak na to a jak to skloubit dohromady a čím to spojit, aby to dávalo smysl. Mám pocit, že tuším, jen tak povrchově, ale nevidím do toho a nevím, kde začít a jak pokračovat. Ale to se můžu dozvědět, protože já jediná mám neomezenej přístup k informacím a zjevně jsem už narazila na ta správná místa, kde hledat, a na ty správný lidi, od nichž se učit.

Buší mi z toho srdce. Lekám se, když si uvědomuju, jak moc velká věc by tohle mohla bejt pro celou mou existenci. Jak by tohle mohl bejt ten moment, kdy skutečně přijdu na to, kudy se vydat. Bojím se toho.

A tudíž vím, že je to dobře.

Jdu pokračovat ve čtení, jsem napnutá jak guma od gatí.

Uf, neni to lehký. Znovu si potvrzuju, že nevnímat je někdy lepší než cokoli jinýho, i když to neni zrovna moje oblíbená forma vyrovnávání se se stresem. Mám pak pocit, že je se mnou něco špatně a že vůbec nežiju.

Ale ono to nejde. Už na to nemám, abych to všechno vstřebávala a dělala si s tím starosti. Už tak jsem emočně na kusy, nepotřebuju k tomu ještě tohle.

Koťátka nám umírají.

Nejdřív to byli dva při porodu. To jsem ještě brala, tak při šesti koťatech je to celkem dobrá statistika. A navíc jsem u toho nebyla a ti malí vlastně nikdy nežili, takže to nebyl zase takovej doják.

Ale v pátek v noci nám začal uvadat jeden z kluků. Nebudu vám to tu popisovat do detailů, ale v ten moment, kdy jsem to vláčný tělíčko vzala do ruky a jemu padala hlavička a přes tu tenounkou kůži mu bušilo srdíčko, jsem věděla, že jsem v prdeli a že tohle už nebude tak snadný na rozdejchání. Nejhorší na tom bylo asi dívat se na mámu, jak to vzdává. Jak ho sice furt masíruje, ale není schopná udělat něco radikálnějšího. Šla jsem se z toho trochu vypsat na facebook, nemohla jsem na to koukat, a tam mi jedna holka poradila paralen a glukózu, že prý u jejich psa to zafungovalo, když měl ty stejný problémy po porodu. Donutit mámu, aby zavolala na tu pošahanou veterinu, kde byla s Ájou na císaři (kterej jí stál devět táců!!!!), byla challenge. Ale nakonec se mi povedlo do ní hučet dost výrazně, aby to aspoň zkusila. Musela jsem něco dělat, něco zkusit, o něco se snažit, protože držet ho v dlaních a bezmocně na něj koukat, no to sorry, ale kurva na to nemám nervy.

Nakonec nám řekli, že paralen určitě ne, ten prej je pro kočky jedovatej, ale glukózu zkusit můžeme. Zkusili jsme. A stejně to bylo k hovnu.

Ráno jsem se vzbudila a koukám, že v bedně jsou jen tři koťata. Nechtěla jsem to přijmout, pořád jsem se rozhlížela, kde by mohlo to další bejt, ale už nebylo. Vzdal to prej asi hodinu potom, co jsem si šla lehnout.

Na chatě pak o víkendu bylo divně. Rodiná nepohoda, umocněná aférou s umírajícíma koťatama, se dost silně vyhrotila a jestli jsem si pár měsíců zpátky stěžovala, že u nás doma neni klid a pohoda, tak to byly Vánoce oproti tomu, co se děje teď. Zjišťuju, že zase nasazuju ignoraci ke všemu. Jediný místo, kde vnímám a žiju, je teď práce, a ani tam to neni stoprocentní, protože toho má člověk kolikrát taky dost. No ale pořád je to mnohem lepší než přemýšlet o tom, co se děje doma.

Táta v autě naznačil, že mám poslední dobou nějak furt depku a že to neni normální. Vida, všimnul si, aspoň někdo. Ale co já s tim? Ať dělám co dělám, nedaří se mi vnímat ten svět tak snadno jako dřív. Všechno je špatně. A mně je to stejně napůl jedno.

Večer jsme se vrátili z chaty. Bylo fajn jet tam jen na den, vědomí, že budu mít volnou neděli a poprvý po dlouhý době jeden den, na kterej nemám absolutně žádný plány, nikdo po mně nic nechce a budu si ho moct naplnit vlastním relaxem, mě ohromně povzbudilo. Navíc se večer mělo jít na pivo – zase jednou vidět lidi, poklábosit, popít… nechtěla jsem se vysloveně opít, ale chtěla jsem do sebe dostat něco, co mi trochu uvolní svalstvo, to je fakt. Trochu si vypnout mozek, aspoň na chvíli.

Ten plán mi vyšel, i když jsem to teda nemyslela úplně tak, jak to přišlo. Před odchodem jsem se pořádně upravila, protože jak jsem řekla předtím Nickovi, rozhodla jsem se zase jednou vypadat jako člověk a trochu se vyfiknout. A pak jsem u dveří jukla do krabice, abych se potěšila pohledem na koťátka. Byly tam jenom dvě.

Nakoukla jsem k mámě a ptám se s naprosto kamennou tváří – proč jsou v tý bedně jenom dvě. Stejně už jsem znala odpověď. A ona na to, že ten druhej kluk umřel asi před hodinou.

A se mnou to vůbec nehlo. Neřekla jsem ani fň a vypadla ven. Něco ve mně se zlomilo, řekla jsem si, že na to všechno seru a že jdu pít a že kurva nebudu brečet a ať mi celej svět třeba políbí prdel. Cestou do popa jsem si koupila jabkový slimky, protože jsem věděla, že budu potřebovat kouřit, abych měla něco v prackách a něco, na co se můžu soustředit, nějakej rituál, kterej mě donutí vnímat, jak vdechuju a vydechuju, abych nemusela myslet na nic jinýho. A nechtělo se mi somrovat od druhejch. Druhá krabička cigaret, co jsem si kdy v životě koupila. Nepočítaje tu jednu, kterou mi ukradl jeden debil a už mi jí nevrátil.

Čekala jsem, že až ty lidi uvidim, zlomí se to ve mně znova a budu třeba brečet. Místo toho se mi srdce zabejčilo a rozhodlo se, že ho to vůbec nesere, takže jsem byla schopná o tom všem mluvit v podstatě s klidem letitého chovatele, ale furt mi hlavou jelo, že to je hrozně divný a že bych to měla víc prožívat.

Jenže já nechci. Vidim mámu, jak to s ní mává a jak je totálně zničená. A nechci dopadnout stejně. Jsou to jenom zvířata, život končí, začíná v jednom kuse a nic s tim nezmůžeš. Pokud si můžu bejt jistá, že jsme udělali, co se dalo, tak proč bych se tim vlastně měla trápit? Znamená to, že jsem nějak dospělá nebo rozumná, když se tím nenechávám rozsekat? Nebo mi už chcíplo srdce a nejsem schopná nic pořádně procítit?

Když nad tím tak přemýšlím, možná to prostě jenom beru tragicky. Možná nejde o to, že bych byla nějak nemocná na duši, možná mě prostě fakt jenom všechno to nepodstatný přestalo zajímat a srát, jenže jsem předtím byla tak zvyklá na to, že mě to zajímalo, že to nerozdejchávám.

Vlastně se není čemu divit, že už jsem pár let jinej člověk.

Určitě?

Ája to prej včera už nemohla vydržet nebo co a když jsem přišla v sedm vyřízená z práce, dvě ty houstičky už byly na světě 🙂 Bohužel to celý neprobíhalo tak snadno, jak jsme zvyklí, hned první narozený kotě přišlo na svět už mrtvý, další dvě sice v pohodě, ale pak nastaly další komplikace, my jsme věděli, že tam ještě něco mít musí, ale ona prostě nerodila a nerodila a taky nekojila, byla neklidná až hrůza a vůbec to nevypadalo dobře.

Nakonec to máma nevydržela a vzala ji na kolem půlnoci na veterinu, aby se tam na ni podívali. Mámu zatím perfektně nahrazovala Nestlé, která byla od první vteřiny jak posedlá a hrozně se dožadovala toho, aby mohla být přítomna. Mámě se to zprvu nelíbilo a zavřela ji u mě v pokoji (takže jsem tu hodinu poslouchala řev a kňourání – fakt nemaj rády zavřený dveře), ale nakonec se to samozřejmě velice hodilo, protože někdo se o ty prcky postarat musel, když kočka jela do pryč.

Já se sice snažila, ale bylo mi po práci tak nějak všelijak, bolel mě žaludek a vůbec mi bylo nadivně, takže jsem poměrně brzo ukončila i chat s Nickem – nezvykle brzo na naše poměry poslední dobou, tenhle tejden si denně povídáme aspoň do dvou do rána, já to nechápu, jak to děláme 😀 – a snažila jsem se trochu prospat. Což teda šlo báječně, když mi tu kňouraly ty krysky. Navíc mi každou půlhodinu až hodinu volala máma novinky z veteriny a do toho jsem jim ve dvě ráno musela jít vařit mlíko, protože mě to kňourání fakt už ničilo a fakt je, že co se vyklubaly, vlastně nejedly. Nebo spíš nejedli, domnívám se, že to byli kluci.

Áju jsem pak viděla až ráno. Máma se vrátila kdovíkdy, s Ájou po císařskym řezu – normálně to prostě nešlo – a s dalšíma dvěma koťatama (a zase jedním mrtvým do statistiky). Takže celkově v sobě ta naše chuděra nosila šest prcků a dva nepřežili.

Jak to bude s tím zbytkem, netušíme. Jsou to chcípáčci, Ája je neumí obstarat a oni moc neumí hledat cecky, takže skoro nepijou a furt jenom spí nebo kvičí. Je to uširvoucí a hlavně srdcervoucí. Jedinej klid na duši nám přidává Nestlé, která se o ně stará alespoň tepelně a olizuje je a čistí a všechno, ale kojit je bohužel nemůže, takže přikrmujeme.

Když se mě dneska v práci ptali, jak se jmenujou, přistihla jsem se, že o tom teď nejsem schopná přemýšlet. Paradoxně, byla to věc, na kterou jsem se fakt těšila, a teď mám jasně dáno, že máme dva kluky a dvě holky. Ale já se na ně nejsem schopná dívat a snažit se je naučit rozlišit. A nejsem schopná jim přiřknout jména. Bojím se, že kdyby nějaký další odešlo do věčnejch myšilovišť, tak pro mě bude fakt lepší, když to zůstane anonym.

No, uvidíme. Myslím, že je na to pojmenovávání stejně ještě dost času. Ale přemýšlím tak dopředu o Quenye a Quinnie a o Quentinovi a Qui Gonnovi (to si neodpustím XD). Bude sranda.

Z jiného soudku, v práci je teď podivno. Celej tejden jsem byla úplně vyřízená, a to i přesto, že jsem chodila jen na osmičky a to až na desátou (takže žádný nechutný vstávání). Jenže je fakt, že vracet se domů v sedm hodin za tmy není moc dobrý. Kdybych měla trochu energie, byla bych schopná toho času ještě využít, ale já byla celej tejden – už od pondělka – úplně nepochopitelně vyřízená, takže jsem jen přišla domů, vykoupala se, sotva nažrala a pak jsem do půlnoci nebo spíš do těch dvou ráno zívala u notesu, zalezlá v posteli – byla jsem příliš unavená i na to, abych seděla u stolu O.o

Dneska mi, oproti tomu, bylo až nezvykle dobře. V práci mě to teda nebavilo – nejdřív jsem myslela, že se mi to zdá, ale dneska mi došlo, že nezdá. Změnila se tam atmosféra. Od tý doby, co naše vedoucí přišla s nápadem, že bychom se čtyři z týmu mohly trhnout na jinou prodejnu, kde bychom měly míň hodin, větší klid a víc peněz, jsme tím zbytkem poněkud bojkotovány. Jak říkám, došlo mi to v podstatě až dneska, když na to upozornila Kája, a pak si dvě další kolegyně (který by s náma nešly) užívaly odpoledne furt kafíčko a žrádýlko dole v šatně, zatímco my dvě nahoře lítaly jak magorky. Navíc celý odpoledne proběhlo v podstatě ve znamení dvou proti dvěma, furt nějaký drby. Bylo mi z toho nepříjemno. A příšerně mě vytáčelo, jak mě směnová vedoucí komandovala, jako bych byla nesvéprávná, neustále mi kecala do toho, co zrovna dělám, a i když následně pochopila, proč jsem to zrovna v tu chvíli dělala a že to bylo zapotřebí udělat, nikdy se mi neomluvila nebo tak něco, nanejvýš řekla „jo aha…“ a prohlásila, že to za mě dodělá a ať jdu obsluhovat. Což mi pije krev nejvíc.

Nevadí mi obsluhovat, celkově vzato – to bych si tu práci nevybrala. Ale nejde to dělat celej den v kuse, tím spíš když se u toho máte nějak tvářit a bejt vstřícný. Je fakt, že celej tenhle tejden byly lidi dost napřesdržku a někdy už toho člověk má fakt dost a musí si dát voraz aspoň tím, že dojde pro nádobí do myčky nebo doplní vitrínu s dortama. Nehledě na to, že někdo tyhle věci stejně dělat musí a taky to neni žádnej med, zrovna tu dortovku jsem dělala celej tejden a z duše jí nenávidim!

Ale prostě jak se do toho jednou pustim, tak chci aby mě nechali na pokoji, abych to dodělala, protože prostě neni možný dělat vitrínu a zároveň obsluhovat, pak to děláš celej den a nikdy to nedoděláš a furt v tom máš bordel. Ale ne, směnová vidí, že jdu dělat vitrínu a hned do mě reje, ať to nechá bejt, že to udělám potom – nebo že to udělá ona – a ať jdu obsluhovat. Přísahám, dneska už jsem měla chvílema na krajíčku, abych jí řekla, ať si vysere voko a ať si ty kokoty ukrajinský obslouží sama. Že je vedoucí směny neznamená, že má neustále brát někomu práci pod rukama, má se sakra postarat, aby byl provoz plynulej a aby se nedělalo padesát věcí najednou a aby byli zaměstnanci v pohodě a když vidí (a měla by to na mě vidět), že se na obsluhování necejtim, no tak by mě sakra mohla chvilku nechat krájet posranej medovník, ne? No nic…

Tak, jsem si zanadávala a teď si asi uvařim čaj a nevim, co budu dělat. Jak jsem si zvykla mluvit s Nickem, dneska se ho asi nedočkám, hraje chlapec koncert. No tak že bych poklidila, když se na to třesu celej tejden? A nebo že bych konečně odpověděla na poštu, co mi přišla už před tak brutální dobou?! O.o

Nějak nic nestíhám.

V podstatě jsem ráda, že od příštího týdne zase najíždíme na krátkej-dlouhej. Dvanáctky budou nářez, ale ty dva dny volna za sebou mi v tomhle pošahanym systému krutě chyběly.

Tak to bychom měli pondělí a ještě žiju. Dobrý, ne?

V pátek se mi nakonec podařilo navštívit Mysteriův koncert. Přes trochu rozpačitý začátek – nějak jsem si tam neměla s kým povídat a seznámení s částí jeho rodiny nějak nebylo v danou chvíli v mých silách, neměla jsem moc společenskou náladu a ta místnost byla fakt děsně maličká (na fobii z lidí vůbec to nejlepší, co můžeš mít) – to bylo nakonec moc fajn, už od první skladby, kterou byla hned moje největší srdcovka You, se mi zvedla nálada a věděla jsem, že jsem tam, kde mám být.

No, nehodlám tu na to psát recenzi, ostatně obrázek si můžete udělat sami na Mysteriově Bandzone profilu, ale nejsilnější momenty? Kromě You jednoznačně epesně vyvedenej cover Time is running out od Muse a pak taky samozřejmě Far away, věnovaná tomu, co snad brzo bude a co bychom si přáli… no, já už na tohle téma nějak nemůžu ani mluvit, fakt se nemůžu dočkat.

Zamrzelo mě, na co narazila Mysteriova ségra (mimochodem to asi bude dost super baba :D), a sice že se vlastně vůbec nevídáme. Doteď jsem nad tím tolik nepřemýšlela, ale jak to nakousla, leží mi to furt v hlavě a nepřestávám doufat, že se to brzo změní. Abych to trochu srovnala, nepustila jsem ho chudáka domů před jedenáctou, musela jsem s ním nutně aspoň chvilku mluvit. Přijde mi, že jen tak strašně málo času teď věnuju opravdu důležitejm věcem.

V sobotu bylo v práci mrtvo. Ráno jsem vůbec byla jak přeražená, po tom večeru, ale ani zbytek dne nebyl lepší, až tak odpoledne, kdy začalo bejt co dělat a začala hoňka a člověk speedoval, aby všechno stihl. Celý dopoledne jsem se nudila takovým způsobem, že jsem čapla kus papíru a začala na něj psát. Házela jsem trochu flintu do žita, poslední dobou fakt nemám střevo, ale kupodivu se to po prvních dvou slokách rozjelo a já nakonec měla místo jednoduchýho textu hotovej epos na celou á čtyřku a neskutečně jsem se těšila, až ho právě Mysteriovi (báj d véj, teď, když vím, co ta jeho přezdívka znamená – dozvěděla jsem se to na koncertě – tak je mi to jméno ještě sympatičtější) pošlu, protože byl v podstatě pro něj a z velký části i o něm. Byl o tom, jak nám to tady už nejde, jak se ani neumíme smát, všechno je jak ve snu, jak si vzpomínám, že jsem bývala šťastná a že jsem žila a že si na to nutně potřebuju vzpomenout, bylo to o tom, jak ještě jednou zabojujeme a že si zasloužíme další šanci a že do toho prostě půjdeme a že to zmáknem a budem zase dejchat a že chci zase vidět ty krásný bílý břehy a dejchat čistej vzduch a… no prostě takový ty emosračičky, který jsem ze sebe nutně potřebovala dostat a který se mi právě kupodivu zrovna v tu chvíli dařilo neskutečně snadno zveršovávat a skládalo se to vlastně úplně samo.

Bohužel večer po odchodu do metra jsem zjistila, že ten papír nemám v báglu, načež jsem se rozeběhla zpátky do krámu, protože jsem věděla, že druhej den tam nejsem – a třeba ještě stihnu vedoucí. Tu jsem nakonec stihla, jenže čekala na taxík a já ji nechtěla zdržovat tím, že to tam půjdu hledat, tak jsem místo toho zavolala kolegyním, co měly bejt na krámě v neděli, že když to tam najdou, ať to nevyhazujou. V duchu jsem ovšem už tou dobou tak nějak tušila, že to nenajdou.

A taky že nenašly. A nenašla jsem to ani já, když jsem prohledávala všechny další možný místa, kam bych to mohla založit. Bohužel se prostě asi stalo, že jsem ten podělanej papír smíchala s těma ostatníma (byl to takovej ten reklamní papír, co se dává na plastový tácy) a někomu jsme na tom asi naservírovali dlabanec.

Dneska mi to celej den vrtalo v hlavě, nebo jsem na sebe spíš byla nasraná. Zaprvý že jsem si to nepohlídala, a za druhý, že mě nenapadlo jim teda aspoň říct, ať nevynášej pytle s odpadkama, že si to projdu, až budu v práci. Já vim, poněkud zoufalé řešení, ale kdybyste věděli, v jaký tvůrčí krizi se – pokud jde o texty – nacházím posledních pár měsíců – a jak trefnej tenhle jeden byl, pochopili jste mě. Bohužel, jak říkám, to nikoho nenapadlo, a teď už je pozdě. A rozhodně neexistuje šance, že bych si na to vzpomněla. Tak dvě tři sloky bych možná časem dala dohromady. Ale celý? No freaking way. Vy nevíte, jakej jsem sklerotik?

Nicméně dějou se i milejší věci, díky nimž člověk na tyhle nepříjemnosti snadno zapomene. Moment, kdy si uvědomíte, že někdo je vám tak strašně protivnej, že už se s nim prostě nechcete nikdy bavit (nebo aspoň jen velmi zřídka), je osvobozující. A pak jsou tu lidi, který uměj potěšit, doopravdicky. Který vám řeknou něco naprosto neskutečnýho, co vás nabije na celej den, ne-li na delší časový období, který vám rozproudí krev v žilách a se kterýma je sranda a se kterýma se dá mluvit a který se daj jen tak poslouchat a užívat… no. Prostě jsem ráda, že znám takový lidi. Jen nedovedu pochopit, proč musí mít všechno háček. Proč musí právě tak skvělý lidi žít milion mil ode mě a bejt totálně nedostupný?

Až budu mít v ruce datum, to jedno jediný konečný posraný datum, bože, já budu tak šťastná.

Dáme si spicha někde na Trafalgaru, půjdem na pivo a budem šťastný.

Hah, někdy si řikám, že se s mámou fakt míjíme a že totálně nemůžeme bejt z jedný rodiny, a pak se cestou z pracáku stavim v řeznictví pro salám, telecí paštiku a pár housek a když přijdu domů, máma na to – to ses mohla zeptat, já tam dneska byla taky a koupila jsem úplně to samý.

Takže… heh.

Pracák. To bylo sakra téma celýho měsíce! Já to velice dobře vim, že se změna zaměstnání a podobný věci musí ohlásit do osmi dnů. Přesto prokrastinace zapracovala a já jim to prostě nebyla schopná ohlásit – když už jsem tam volala (což samo o sobě chtělo hodně dokopávání se), tak mi to tam nikdo nebral, což jenom přilejvalo do ohníčku mé odkládací „vášně“. Nevím, jestli se to tak dá nazvat, fakt je, že se mi kvůli tomu hrozně blbě spalo a vůbec jsem furt měla špatnej pocit z toho, že to neřeším a že to bude průser. Dneska už jsem to nevydržela, když mi to znova nezvedali a já si na kartičce z pracáku všimla, že jsem tam v pondělí měla bejt na schůzce, nasrala jsem se na sebe a prostě jsem tam šla.

Pani na mě byla hodná. Poněkud jí to vykolejilo – že by se s takovýma prokrastinikama běžně nesetkávala? Jeden by řekl, že na úřady a na to, jak se to „má“ dělat, dneska dlabe kdekdo. Musela kvůli mě přetáčet razítka a vymýšlet to, aby to „nahoře vzali“. Radši jsem se neptala, co se stane, když to nevezmou. Budu doufat. Ovšem zblbla jsem jí natolik, že si zapomněla ofotit mou pracovní smlouvu a začala mi do ní něco vpisovat a razítkovat mi jí. Načež se mi omlouvala a šla to teda kopírovat oblepený papírem, aby tam ty razítka nebyly vidět. Já jí na to nic moc neřekla, jen že není třeba se omlouvat – ostatně já tu byla ten debil, co si z osmi dnů udělal měsíc a ještě nepřišel na domluvenou schůzku. Myslím, že od toho, aby na mě byla hnusná, ji odradilo jen to, jak jsem tam seděla jak hromádka neštěstí. Protože jsem ze sebe v tu chvíli fakt neměla radost.

Cestou domů už to ale bylo výrazně lepší. Spadl mi samozřejmě šutrák ze srdce. Furt jich tam mám další asi milion, ale každej jeden dolů je znát. Natolik mě to nakoplo, že jsem se dobrovolně vydala do toho řeznictví – i když to bylo jen proto, že vím, že se odtamtud dá rychle vypadnout. Do Tesca jsem si netroufla. Říkejte tomu sociální fóbie nebo lenost, prostě se mi nechtělo mezi ty regály a mezi ty lidi a na tu pokladnu, z který mám vždycky osypky, protože mi to všechno padá a nestíhám to nandat a už se za mě sere další zákazník a podává přese mě pokladníkovi zboží a ten už mu ho markuje, takže to musim všechno pobrat víceméně do náruče, vyklopýtat z krámu a venku si to nějak naskládat do tašek a uklidit peníze do peněženky. Jeden by neřek, jak může bejt takovej obyčejnej nákup stresující. A to jsem ženská, měla bych to zvládat s přehledem nebo si to dokonce užívat. Někdy to tak i je, ale v tom blbym expressu? Prostě osypky.

Přišla mi pošta, zase jednou. Další várka pohledů a dopisů, jeden tentokrát ne z Koreje, ale z Mnichova, kde právě probíhá Octoberfest. Roztáhlo mi to koutky do úsměvu. Jednak fakt ráda dostávám tenhle typ pošty a jednak jsem si představila toho kamaráda, kterej mi ty pohlednice posílá. Představila jsem si ho, jak cestuje po světě a užívá si nejlepší dovolenou. Taky by mi bodlo takový rozptýlení. Nejsem cestovní typ, upřímně mě z toho akorát chytá cestovní horečka a žaludeční a kdovíjaký ještě potíže, ale je to změna a člověk pak má na co vzpomínat a o čem mluvit a vždycky je hafo pěknejch fotek – pokud si neshodíte foťák z útesu nebo tak něco. Prostě je to zážitek.

Včera k večeru jsem měla dost dobrou náladu. Zasloužil se o ni – jak jinak – můj přítel ze zámoří, kterej na mě i přes tu šílenou vzdálenost bezproblémově zvládá přenášet svou dobrou náladu a pozitivní přístup k věcem. Vytasil se s novým coverem, na němž je perfektně vidět, jak moc si to hraní užívá a jak ho to baví. Tohle, fakt, jak je šikovnej a jak furt zkouší nový věci, jak hubne člověku přímo před očima (při frekvenci přibližně jedno video každou sobotu se to dobře sleduje), jak je vtipnej, jak obratně kombinuje reálnej život s životem na internetu a vůbec ho to netrápí, je všechno nesmírně inspirující. Okamžitě jsem dostala chuť zas něco tvůrčího dělat, tak jsem dneska dopoledne popadla basu a dala jí trochu víc do těla, než obvykle. A hrála jsem pak i po návratu z pracáku a i teď před večerem. Moje ubohý zápěstí 😀

Taky jsem zase trochu fotila a ještě dělám na fotkách z minulýho týdne, k nimž jsem se zatím nedostala, takže moje galerie na Deviantartu se pěkně rozrůstá. I když mě trochu štve, že víceméně jen o můj vlastní ksicht, ale nějak teď nemůžu najít lepšího modela než sebe. Fotit věci mě teď moc nebaví, na kytičky a podobný sračičky nemám absolutně náladu, koček už mám taky plný zuby, tak co furt si mám vybírat? 😀 Chtěla bych fotit nějaký jiný lidi třeba. Nebo někam jet, kde to neznám, a fotit nějaký jiný věci než na jaký jsem zvyklá. Ale neumim si k tomu najít příležitost a lidi nejsou.

Haha, právě jsem se dozvěděla, že jdu zejtra na odpolední. Muheháček. Loooooove it

Mám trochu obavy z pátku. Včera se mi můj drahý Mysteria připomněl s koncertem, na němž právě teď v pátek bude hrát a kam jsem měla původně jít – dokud jsem na to nezapomněla jako na smrt, samozřejmě. S rozbušeným srdcem jsem honem hrabala novej rozvrh do práce z báglu, abych zjistila, že zrovna v pátek mám odpolední a tudíž nebudu moct jít! Málem mi hráblo, ale snažila jsem se zachovat klidnou hlavu a zjistit, kdo má toho dne ranní – což je zrovna má drahá Kája. Tak jsem jí hned volala, jestli by si to se mnou nemohla prohodit. No, nějak jsme si asi v tom telefonu nerozuměly, nakonec mi řekla, že se mi ozve a že se v práci na to zeptá a tak něco. Doteď ovšem ještě nezavolala, tak nevím. Jen si říkám, jestli ten zítřejší přesun směny neznamená, že mi přesunuli i tu páteční – a že se o tom teda ví a že tudíž budu končit v půl pátý, ergo budu moct jít na koncert. Když mi teď ovšem vedoucí volala s tou změnou, nic takovýho neříkala, tak nevím. Hergot, já tam tak strašně moc chci jít 🙁

Mno, už mi došla psavá a je mi chladno a bolí mě ukazováček na pravý ruce (klikací syndrom nebo co?) a už nevim, o čem vám tu mám vykládat. Snad jedině jedna věc, na kterou jsem přišla během včerejší konverzace s Nickem – absolutně v žádnym případě nepojmenuju žádný z Ájinejch koťat Quetzalxochitl. Zní mi to jako Kecaloksichtl (nemám ponětí, jak se to čte, ani ho mít nechci :D). No to víte, debatovali jsme nad použitelností pitomýho písmene „Q“ při vymýšlení jmen pro koťata. Doufala jsem, že ho budeme moct přeskočit, ale zjevně to nepůjde a budeme se s tím teda muset porvat. No to jsem na to zvědavá. Pár pěknejch v záloze mám, ale stejně je to úplně podělaný písmeno, nechápu, kdo ho vymyslel a proč.

Tak dneska jsem začala přemýšlet, jestli náhodou netrpím faktickou depresí. Ty moje stavy, někdy celý dny, kdy nevnímám a nejsem schopná něco říct, jen chabě odpovídám, neusměju se a hodiny zírám do blba, na to už jsem zvyklá. Ale dneska, když jsem přišla do práce, jsem si uvědomila, že takhle strašnej zásek jsem snad ještě neměla. Seděla jsem na židli v šatně, jen jsem se opřela a najednou bylo o čtvrt hodiny víc a já se celou dobu ani nepohnula, ani jsem neměla v hlavě žádnou myšlenku, prostě ten čas zmizel kdesi v neznámu a já chtěla něco udělat, aspoň změnit polohu na židli, abych si uvědomila, že žiju, ale vůbec to nešlo, jako by mi zamrzl kompjůtr v mozku a někde se něco zaseklo. Chtěla jsem se usmát, vedle se kolegyně bavily nad novým rozvrhem a hrozně se u toho smály, a já to vnímala jako vnímáte svět těsně předtím, než omdlíte. Zachvátila mě panika. Zkusila jsem se usmát, nešlo to. Měla jsem úplně kamennej ksicht. Vůbec jsem se nevnímala. Zkusila jsem si v hlavě přehrát Walking on sunshine, to vždycky zabírá na zlepšení nálady. A furt nic! A ve chvíli, kdy jsem si myslela, že z toho šoku začnu brečet – v hlavě jsem křičela „Co se to děje?!“, ale na mym výrazu by nikdo nic nepoznal – uvědomila jsem si, že ani to nemůžu, prostě jsem jenom dál zírala před sebe a připadala si jako vězeň ve svym vlastním těle, jako by mě od něj někdo odpojil.

Při práci se to pomaloučku zlepšovalo, ale jen velice zlehka a možná že to bylo spíš jen tím, že jsem musela dělat, tak jsem dělala. Přesto jsem se ale dobrou hodinu nebo i dýl vyhejbala obsluhování a dělala jsem všechno proto, abych nemusela s nikym mluvit. Hrozně mě zničilo, že mi někdo vypil flašku pití – musela jsem si dojít pro novou, bylo mi nedobře. Vedro je tam teda vždycky, ale tentokrát jako by bylo nějaký fakt extrémní – už teda včera jsem měla půl dne pocit jako že mi někdo drží hlavu ve svěráku, a taky mě chvílema bolela hlava, ale dneska to bylo ještě silnější. Co jsem tam přišla, měla jsem pocit, že jsem přibrala sto kilo nebo že mě něco táhne k zemi a nemůžu dejchat ani se pohnout. A do toho pořád panika. A nikdo nic nepoznal.

Koupila jsem si hroznovej cukr, abych do sebe napěchovala nějakou energii, že to třeba pomůže. Taky jsem vypila dost kafe. A dá se říct, že po zbytek dne jsem docela normálně fungovala, i když k večeru to na mě zase padlo a posledních pár zákazníků si se mnou muselo vyloženě užít, protože už jsem zase nebyla schopná se ani usmát a všechno jsem vnímala jen tak napůl.

A tak si řikám – jebe mi už vážně? Nemohla se u mě vyvinout nějaká faktická nemoc? Protože tohle mi už přijde divný svádět na náladovost, to jsou kurva silný negativní pocity na to, aby to byl jen „blbej den“ nebo nevyspání a ani to nepřipíšu únavě, vždyť volna mám docela dost a dneska jsem byla v práci jen osm a půl a začalo to ještě před směnou, tak co mi to zas je?

Možná mě ta moje prokrastinace a neschopnost vyřešit všechny kostlivce jednou provždy vážně zabíjí a možná že jí to ani nebude moc dlouho trvat.

A nebo mi chybí vitamíny.

Anebo mi možná chybí něco úplně jinýho.