Rubriky
co se mi honí hlavou

Doma je zase živo

MÁME KOŤÁTKA!!!
Ája to prej včera už nemohla vydržet nebo co a když jsem přišla v sedm vyřízená z práce, dvě ty houstičky už byly na světě 🙂 Bohužel to celý neprobíhalo tak snadno, jak jsme zvyklí, hned první narozený kotě přišlo na svět už mrtvý, další dvě sice v pohodě, ale pak nastaly další komplikace, my jsme věděli, že tam ještě něco mít musí, ale ona prostě nerodila a nerodila a taky nekojila, byla neklidná až hrůza a vůbec to nevypadalo dobře.
Nakonec to máma nevydržela a vzala ji na kolem půlnoci na veterinu, aby se tam na ni podívali. Mámu zatím perfektně nahrazovala Nestlé, která byla od první vteřiny jak posedlá a hrozně se dožadovala toho, aby mohla být přítomna. Mámě se to zprvu nelíbilo a zavřela ji u mě v pokoji (takže jsem tu hodinu poslouchala řev a kňourání – fakt nemaj rády zavřený dveře), ale nakonec se to samozřejmě velice hodilo, protože někdo se o ty prcky postarat musel, když kočka jela do pryč.

Já se sice snažila, ale bylo mi po práci tak nějak všelijak, bolel mě žaludek a vůbec mi bylo nadivně, takže jsem poměrně brzo ukončila i chat s Nickem – nezvykle brzo na naše poměry poslední dobou, tenhle tejden si denně povídáme aspoň do dvou do rána, já to nechápu, jak to děláme 😀 – a snažila jsem se trochu prospat. Což teda šlo báječně, když mi tu kňouraly ty krysky. Navíc mi každou půlhodinu až hodinu volala máma novinky z veteriny a do toho jsem jim ve dvě ráno musela jít vařit mlíko, protože mě to kňourání fakt už ničilo a fakt je, že co se vyklubaly, vlastně nejedly. Nebo spíš nejedli, domnívám se, že to byli kluci.
Áju jsem pak viděla až ráno. Máma se vrátila kdovíkdy, s Ájou po císařskym řezu – normálně to prostě nešlo – a s dalšíma dvěma koťatama (a zase jedním mrtvým do statistiky). Takže celkově v sobě ta naše chuděra nosila šest prcků a dva nepřežili.
Jak to bude s tím zbytkem, netušíme. Jsou to chcípáčci, Ája je neumí obstarat a oni moc neumí hledat cecky, takže skoro nepijou a furt jenom spí nebo kvičí. Je to uširvoucí a hlavně srdcervoucí. Jedinej klid na duši nám přidává Nestlé, která se o ně stará alespoň tepelně a olizuje je a čistí a všechno, ale kojit je bohužel nemůže, takže přikrmujeme.
Když se mě dneska v práci ptali, jak se jmenujou, přistihla jsem se, že o tom teď nejsem schopná přemýšlet. Paradoxně, byla to věc, na kterou jsem se fakt těšila, a teď mám jasně dáno, že máme dva kluky a dvě holky. Ale já se na ně nejsem schopná dívat a snažit se je naučit rozlišit. A nejsem schopná jim přiřknout jména. Bojím se, že kdyby nějaký další odešlo do věčnejch myšilovišť, tak pro mě bude fakt lepší, když to zůstane anonym.
No, uvidíme. Myslím, že je na to pojmenovávání stejně ještě dost času. Ale přemýšlím tak dopředu o Quenye a Quinnie a o Quentinovi a Qui Gonnovi (to si neodpustím XD). Bude sranda.
Z jiného soudku, v práci je teď podivno. Celej tejden jsem byla úplně vyřízená, a to i přesto, že jsem chodila jen na osmičky a to až na desátou (takže žádný nechutný vstávání). Jenže je fakt, že vracet se domů v sedm hodin za tmy není moc dobrý. Kdybych měla trochu energie, byla bych schopná toho času ještě využít, ale já byla celej tejden – už od pondělka – úplně nepochopitelně vyřízená, takže jsem jen přišla domů, vykoupala se, sotva nažrala a pak jsem do půlnoci nebo spíš do těch dvou ráno zívala u notesu, zalezlá v posteli – byla jsem příliš unavená i na to, abych seděla u stolu O.o
Dneska mi, oproti tomu, bylo až nezvykle dobře. V práci mě to teda nebavilo – nejdřív jsem myslela, že se mi to zdá, ale dneska mi došlo, že nezdá. Změnila se tam atmosféra. Od tý doby, co naše vedoucí přišla s nápadem, že bychom se čtyři z týmu mohly trhnout na jinou prodejnu, kde bychom měly míň hodin, větší klid a víc peněz, jsme tím zbytkem poněkud bojkotovány. Jak říkám, došlo mi to v podstatě až dneska, když na to upozornila Kája, a pak si dvě další kolegyně (který by s náma nešly) užívaly odpoledne furt kafíčko a žrádýlko dole v šatně, zatímco my dvě nahoře lítaly jak magorky. Navíc celý odpoledne proběhlo v podstatě ve znamení dvou proti dvěma, furt nějaký drby. Bylo mi z toho nepříjemno. A příšerně mě vytáčelo, jak mě směnová vedoucí komandovala, jako bych byla nesvéprávná, neustále mi kecala do toho, co zrovna dělám, a i když následně pochopila, proč jsem to zrovna v tu chvíli dělala a že to bylo zapotřebí udělat, nikdy se mi neomluvila nebo tak něco, nanejvýš řekla „jo aha…“ a prohlásila, že to za mě dodělá a ať jdu obsluhovat. Což mi pije krev nejvíc.
Nevadí mi obsluhovat, celkově vzato – to bych si tu práci nevybrala. Ale nejde to dělat celej den v kuse, tím spíš když se u toho máte nějak tvářit a bejt vstřícný. Je fakt, že celej tenhle tejden byly lidi dost napřesdržku a někdy už toho člověk má fakt dost a musí si dát voraz aspoň tím, že dojde pro nádobí do myčky nebo doplní vitrínu s dortama. Nehledě na to, že někdo tyhle věci stejně dělat musí a taky to neni žádnej med, zrovna tu dortovku jsem dělala celej tejden a z duše jí nenávidim!
Ale prostě jak se do toho jednou pustim, tak chci aby mě nechali na pokoji, abych to dodělala, protože prostě neni možný dělat vitrínu a zároveň obsluhovat, pak to děláš celej den a nikdy to nedoděláš a furt v tom máš bordel. Ale ne, směnová vidí, že jdu dělat vitrínu a hned do mě reje, ať to nechá bejt, že to udělám potom – nebo že to udělá ona – a ať jdu obsluhovat. Přísahám, dneska už jsem měla chvílema na krajíčku, abych jí řekla, ať si vysere voko a ať si ty kokoty ukrajinský obslouží sama. Že je vedoucí směny neznamená, že má neustále brát někomu práci pod rukama, má se sakra postarat, aby byl provoz plynulej a aby se nedělalo padesát věcí najednou a aby byli zaměstnanci v pohodě a když vidí (a měla by to na mě vidět), že se na obsluhování necejtim, no tak by mě sakra mohla chvilku nechat krájet posranej medovník, ne? No nic…
Tak, jsem si zanadávala a teď si asi uvařim čaj a nevim, co budu dělat. Jak jsem si zvykla mluvit s Nickem, dneska se ho asi nedočkám, hraje chlapec koncert. No tak že bych poklidila, když se na to třesu celej tejden? A nebo že bych konečně odpověděla na poštu, co mi přišla už před tak brutální dobou?! O.o
Nějak nic nestíhám.
V podstatě jsem ráda, že od příštího týdne zase najíždíme na krátkej-dlouhej. Dvanáctky budou nářez, ale ty dva dny volna za sebou mi v tomhle pošahanym systému krutě chyběly.

9 reakcí na „Doma je zase živo“

Budu koťatům držet palce. A kočka se snad vzpamatuje a začne se pořádně starat. Ony jou někdy některý v tomhle ohledu tak trochu natvrdlý. Některý i trochu víc. ;-)

[1]: Nojo nojo, mám menu, porád… :-D

(nebo tím bylo myšleno něco jiného?)

[2]: !

[3]: Budou k mání, když nám vydrží :-D

[4]: No kdyby byli co k čemu aspoň ti prcci, tak by se to nějak zvládlo. Ale většina jich je úplně stejně natvrdlá jako mamina. Zrovna teď jsem se je snažila naučit sosat z cecíků a buď vůbec nesáli nebo sáli vzduch, jedno jediný se mi nakonec přimělo na ten cecík trochu přichytit, ale nejsem si jistá, jestli z něj něco dostalo, jestli jen tak nedělalo do větru…

A když je pěchuju ze stříkačky, tak mi u toho usínaj nebo to nespolknou. Chvílema si říkám, jestli to zvíře ještě vůbec žije, když se prostě přestane uprostřed krmení hejbat 8-O

To bude ještě práce s nima…

[6]: No, aniž bych tě chtěla děsit, my tohle měli na jaře a bohužel to nedopadlo dobře. Kočka teda byla u nich, ale stejně od ní nepily, a dokrmování taky nezabralo. :-( Ale snad to ty vaše zvládnou dobře. Dokud aktivně kničej, ještě to snad není ztracený. :-) A ony to snad nakonec pochopí, kde mají otevřenej bar… :-D

Na tohle bych fakt neměla nervy. Tím myslím koťátka. Mně umře jedna neonka v akváriu a jsem z toho celá pryč. :-(
Snad to dobře dopadne

[7]: Tak já jsem v podstatě připravená asi už na všechno, ale snad to nebude takovej průšvih nakonec. Aspoň část z nich už pochopila a poměrně slušně už sosaj. No a ten zbytek nedomrlej, no uvidíme.

[8]: Je to o zvyku. Jak říkám, náš první porod před cca deseti lety byl katastrofální a vyšokoval nás natolik, že od tý doby už asi tak nějak čekáme všechno.

Ale obvykle všechno probíhá bez problémů, taky už jsme o hodně zkušenější. To jen ta naše Ája asi nebyla úplně nejlepší volbou na maminkování, ale kdo to mohl vědět.

Upřímně, kdybych byla u toho a viděla ty koťata mrtvý, taky by mě to rozsekalo. Ale tomu jsem se naštěstí vyhla. To první se narodilo ještě když jsem byla v práci a to další na veterině a u toho jsem nebyla.

Komentáře nejsou povoleny.