Měsíc: Říjen 2012

Zjišťuju, že se mi myšlenky nabalujou jak sněhová koule. Po sobotní čajovně jsem měla hlavu plnou samejch příjemnejch věcí, ale tak nějak jsem čekala, že je zas brzo nahradí ten klasickej pracovní a domácí splín a ono se to kupodivu (zatím) nestalo. Místo toho mi to v hlavě víří nápadem za nápadem a rozhodnutí „nechat to uležet a přemýšlet o tom“ se vyplatilo. Včera jsem před spaním pročetla jen nějakejch pět šest článků z Archivu Everetta Boguea a i to mě stačilo nakopnout k tomu, abych konečně odepsala na Cirratin pohled a Sikarův dopis, což už úspěšně odkládám nějaký dva týdny a přitom vůbec nevím proč – ještě jsem to neposlala, furt mám hlavu nějak plnou jinejch věcí, ale však já si vzpomenu, jen si to dát někam na oči a jít kolem schránky.

Taky jsem se nemilosrdně pustila do vyjížděcího šuplíku u stolu, kterej vždycky zaplním bordelem, papírama, cédéčkama a kapesníkama a když tam pak chci něco najít, všechno se mi to zadem vysype. Everett mě ovšem v debordelizačních článcích nabádal, a tak jsem se neudržela a prostě ten bordel zrušila a to se nedá popsat, jakej má pak člověk dobrej pocit. A hlavně jak chce víc! Chtěla jsem normálně běžet ke skříni, narvat všechno nepotřebný oblečení do tašek a jít to napěchovat do popelnice, abych se toho zbavila a získala místo. Naštěstí nejsem zase takovej blázen, ale už jen ten pocit, to nutkání dělá divy.

Dneska jsem v práci celej den brainstormovala. Včerejší debata o webu s Nickem byla plodná. Doporučil mi, abych ho psala dvojjazyčně. Upřímně mě ta myšlenka velice láká, já se stejně nikdy nedokážu udržet, abych nepoužívala anglický výrazy, a blog čistě v angličtině jsem už taky psala, ale problém je, že asi budu příliš líná než abych všechno psala nadvakrát. To mě nikdy nebavilo a i když jsem to kdysi dávno zkoušela, nevydrželo mi to. Jenže rozhodnout se mezi češtinou a angličtinou taky nedokážu. Takže mi asi nezbyde než se hecnout a uvědomit si, že jinak to nejde. Musím myslet na to, jak mě budou číst mí stávající čtenáři a jak zároveň budu schopná poslat odkaz komukoli ze svých zámořských známých. Pravda, připravím je o zábavu nad Googlem přeloženým textem (Nick se třeba hrozně baví tím, že si překládá moje články XD Že z nich pak ale má hodně…), no ale zase to dostane jinou úroveň, když bude svět vědět, o čem píšu. Otevře mi to dveře. Neměla bych se bát je otevřít.

Odpoledne mě pak zničehonic napadlo rozvržení. U šablony z WordPressu se o tom špatně přemýšlí, je plná nesmyslů a klikátek, který já ve výsledku potřebovat vůbec nebudu a akorát mě rozptylujou. Všechno pryč! Radši začínám s prázdným papírem nebo s prázdnou obrazovkou a do ní vkládám jen to, co jsem zvyklá používat, co potřebuju. Nic navíc.

A pak mě trkla i doména. Jak jsem se nad tím dlouho mořila, najednou to tam bylo a já přesně věděla, kam chci to svoje psaní umisťovat. A bylo to. Ihned jsem volala svému IT poradci, abych mu ty noviny oznámila 😀 A až budu mít čas – tenhle týden bude dost na palici, takže pochybuju, že si najdu chvilku, ale hned ten další se vrhnu na hledání vhodné domény a snad to půjde. Jakmile bude doména, začnu pracovat na implementaci mailu, abych se konečně trhla ztama, kde zrovna jsem a kde to prostě přece jenom není moje, i když to tak vypadá. A pak uvidíme.

Dá to práci. A je třeba udělat hodně věcí. Ale rozhodně je to v řešení a tím myslím, že na tom fakt makám každou svou buňkou a furt, ve dne v noci mi to v tý hlavě jede a to by bylo, aby nebylo.

Jinak se samozřejmě nabízí otázka, zdali odsud budu odcházet.

Nebudu. Aspoň ne v dohledné době.

Jednak než ten web zprovozním, to ještě potrvá, možná mít na to tejden volno, dala bych to do kupy hned, ale bohužel mám i jiné, naléhavější starosti. A druhak to tu mám ráda a pořád tu pro to mám využití. Takže kdyby na mě někdo snad chtěl dělat bububu, že tu melu o odchodu, tak nemelu. Melu tu o tom, že budu mít časem vlastní web. To se podle mě s blogem nevylučuje a krom toho to k tomu stejně nevyhnutelně spělo už delší dobu.

Ale pořád mi tu na tom záleží. Nemeju si ruce nad zdejší komunitou a nejsem k ní slepá. A tudíž mě poměrně nasralo, když mi bylo vyčteno, že kvůli mě padla jedna z rubrik AK, Rozhovory se členy.

Stručně řečeno, mám na to jiný názor.

A abych prokázala, že mi to není šumák jako někomu, rozhodla jsem se dotáhnout svou úlohu do konce, a jelikož moje původní volba se na mnou vytvořené dotazy totálně vykašlala (některý lidi nepochopíš), oslovila jsem podruhé někoho snad spolehlivějšího a pokud se mu bude chtít, tak ten rozhovor bude, do toho ještě tu trochu času celkem ráda investuju – hlavně teda proto, že ten člověk, kterýho jsem oslovila, mě fakt baví 8)

Tak uvidíme. Rozhodně se ovšem je na co těšit. Je vynikající, mít se na co těšit 8)

Proto jsem se mimochodem rozhodla stanovit si datum. Konec ledna it is. Neposeru se, když to tak nebude. Ale hodlám udělat maximum proto, aby to tak bylo.

Před chvílí jsem objevila odkaz na archiv někdejšího blogu Everetta Boguea, Far beyond the stars. Mám Vánoce.

Pro ty z vás, kteří nevědí, o koho jde, Everett Bogue byl jedním z prvních faktických minimalistů, kteří mě uvedli do světa téhle životní filozofie a inspirovali mě na nejvyšší možnou míru, byl to přesně jeden z těch awesome blogerů, na nichž prostě něco je a vy to víte už od prvního odstavce, co jste si od nich přečetli. Everett Bogue byl – a možná ještě trochu je – minimalistická hvězda, všichni minimalisti, které momentálně sleduju, do jednoho, na něj často odkazují (ale je třeba říct, že vzájemné odkazování je v téhle komunitě záležitostí zcela běžnou a mimochodem je to taky jedna z mnoha věcí, kterou jsem se od nich naučila víc používat). Někdo, už nevím, kdo to přesně byl, o něm prohlásil, že sám Everett vyletěl jak nejjasněji zářící hvězda nejvýš, kam se vůbec dá vyletět, a to šílenou rychlostí, ale že ze sebe bohužel příliš rychle vydal všechno to fantastické a shořel v atmosféře.

No, pravda je, že je o něm míň slyšet než o jiných. Řekla bych, že to bude hlavně tím, že se dost často stěhuje. Jestli je někdo z těchhle lidí fakt přelétavá potvůrka, tak je to právě Ev, kterej se každou chvíli zabývá něčím jiným (všechno ovšem samozřejmě pořád v rámci totálního minimalistickýho přístupu k životu, kterej obdivuju) a stěhuje se z webu na web, z adresy na adresu, z facebooku na twitter a odtamtud zase na Google plus a kdoví kde působí teď, pravda je, že ho už zase tolik nesleduju, co zrušil svůj původní blog, právě Far Beyond the stars, kterej mě tak okouzlil a dostal.

Přesněji řečeno ho úplně nezrušil, po čase ho začal používat pro psaní sci-fi, který jsem zatím nečetla, možná se k tomu časem dostanu. Ale prohlásil, že už to nemá smysl, že předal, co mohl, a že nemá smysl o tom psát cokoli víc, protože všechno bylo řečeno a protože minimalismus je už mrtvej a všichni už se vším budou jen opakovat. No, Ev to trochu dost prožíval, jen co je pravda.

Každopádně ovšem jeho někdejší články (a to ani nemluvím o E-boocích, k nimž jsem se ještě nedostala a možná už ani nedostanu, protože je po nějaký době stáhnul z prodeje, pokud si dobře vzpomínám, už je to nějakej ten pátek) byly naprosto epic a já jsem vždycky trochu smutnila nad tím, že už si je nepřečtu. Až doteď, kdy jsem objevila ten inkriminovaný odkaz na Archiv Far beyond the stars!

A hned jsem se s hrnkem plným čaje (ha, vida, nezanevřela jsem na něj) pustila do čtení.

A libuju si. Už první článek z archivu mě pobavil, druhej nakopl a do třetího se skoro bojím podívat, protože už teď mám hrozný cuky, hroznou chuť do akce, hroznou nespokojenost se svou současnou internetovou aktivitou a hrozný nutkání dělat víc, protože vím, že můžu a že musím. Najednou chci ještě mnohem víc psát přesně o tomhle všem a třeba oslovit někoho dalšího, koho to pleskne přes prsty a kopne do zadku. Chci bejt lepší člověk a lepší bloger a chci šířit to úžasný poselství, který je přitom tak jednoduchý a obyčejný, že se člověku chce smát.

No dobře, to s tím poselstvím už zní trochu moc fanaticky XD Jdu radši pokračovat ve čtení. Mwahaha, inspiraceeee….

Je mi blbě! 😀

Tři konvičky čaje, Namring, Masala a Tuareg, a třikrát nový uhlíky do šíšy dělaj divy 😀 Mám obrovskej knedlík v krku a blbě se mi dejchá, ale furt je to lepší než stavy po pivu a podobných věcech. A krom toho to rozhodně stálo za to.

Po neskutečný době jsem zas viděla jednoho dávnýho kamaráda a neskutečně mě to pozvedlo na duchu. Jednak ten samotnej fakt, jak snadný vlastně je po tak dlouhý době někoho vidět a mluvit s ním – to dává člověku naději už samo o sobě, přece jenom některý dávno ztracený lidi mě trochu mrzej a ráda věřím tomu, že se někdy třeba zase sejdeme. A pak ten kluk je inspirace sama!

Moje únava ze světa mi najednou připadá jako něco úplně normálního, čím trpí i jiný lidi a řeší to přesně stejně jako já – vypadnou někam jinam. A funguje to. Najednou mi přišlo, že ty věci, co cítím, nejsou nic depresivního nebo nezdravýho, ale že to je prostě normální a že se to dá úplně snadno vyřešit. Někdy prostě fakt stačí jeden jedinej člověk, kterej ty věci vnímá stejně jako vy, abyste otevřeli oči a pochopili, že s váma ve skutečnosti nic špatně neni, že prostě jen potřebujete mluvit s někým, kdo je na stejný vlně, a ne s lidma, který jsou přesně na tý opačný a který tu všechno asi hrozně baví nebo je to sice nebaví, ale neví, co s tím. Já vím, co s tím. On ví, co s tím. Spousta dalších lidí ví, co s tím. Ven, prostě ven odsud!

A on to dělá ještě chytřejš než já. Teda já to dělám podobně, taky chvilku chodím do zaměstnání, našetřím a pak si nějakou dobu užívám. Jenže zatímco já si „užívám“ pořád víceméně na stejnym písečku, on na tu dobu vždycky někam vypadne a zažívá svět z jiný perspektivy. Právě se vrátil z Novýho Zélandu a ani nemusel moc mluvit, ani nemusel moc přehánět a vychvalovat to, stačilo mi jen vidět ten neklid v něm, kterej ho táhne pryč stejně jako to táhne mě, slyšet historky o tom, jak snadno se některý lidi urvou ze stereotypu a prostě jedou někam do prdele a „ono to nějak dopadne“. Já sice nejsem tak odvážná, ale mám pocit, že bych k tomu taky jednou mohla dojít, pokud to ještě za pár let bude možný. Že až se mi podaří dokopat sebe sama k nějaký samostatnosti a naučit se žít sama za sebe, tak vlastně zjistím, že to je přesně to, co potřebuju a že chci taky odjet někam do Nepálu nebo do Vietnamu nebo třeba na Sibiř, to je jedno, prostě někam, abych něco viděla a zažila a abych si tím nechala zase jednou pořádně změnit náhled na svět. Zatím jsem na takový věci příliš pohodlná, příliš se bojim a jsem příliš opatrnej hráč, ale kdoví, třeba jednou…

Prozatím mám vlastně dost střídmý plány. Bezpečný, relativně.

Cestou z čajovny (btw Duhová čajovna na Letné, musíte zkusit! Proběhla tam letos v létě rekonstrukce, po níž mi to tam nepřipadá ani zdaleka tak útulný ako dřív, ale pořád je tam personál nad personály, naprosto kouzelný lidi :)) se mi to všechno válelo v hlavě a najednou mě tu zas na chvíli nic neštvalo, protože jsem na moment našla klid v duši a opravdu jsem se myšlenkama i srdcem ocitla tam někde daleko a všechno to bylo zas o něco reálnější. A taky jsem věděla, že jsem zase našla o jednoho člověka navíc, kterej má tuhle životně důležitou věc úplně stejně vyladěnou, a že i když bude někde na druhym konci světa a i když spolu zase další dva roky nebudeme mluvit, než se znovu setkáme, prostě tam někde je a cítí to samý. To tak strašně nakopne!

Navíc jsem potkala hned dvě bandy předčasně slavících helouvíňáků a do hlavy se mi vetřel nápad na jinej kostým, kterej by měl bejt mnohem míň náročnej na provedení a přitom by měl bejt mnohem veselejší, barevnější a líp vypadající. No tak uvidíme 🙂 Zbožňuju inspirativní lidi!

Bože. Mně je tak blbě 😀 Ale zároveň mi je moc dobře 🙂

Nesmějte se mi, já za to nemůžu XD

No dobře. Fakt je, že jsem to v podstatě vymyslela. Nakonec postačila červená igelitka (oranžovou jsem nenašla), izolepa a trocha pomoci od mámy (která se mi – přirozeně – náležitě vysmála) a voilá, komický kšandy á la Leeloo jsou na světě! XD

Jenže vypadaj strašně. A nedá se v nich hejbat. Co pohyb, to rup a někde se kšandy přetrhnou. Zezadu to vypadá ještě hůř než zepředu a nevím, jak to napravit. Možná kdybych to celý ještě hodně oblepila izolepou, udělala bych to trochu trvanlivější, jenomže abych řekla pravdu, je to nepohodlný jak cyp a furt mi to padá z ramen a připadám si v tom všelijak, jen ne sexy XD

Ovšem tatínkovi se to líbilo, tak nevim. Dámy a pánové, co myslíte. Nemám se na to radši vysrat? XD

Řikám si, že bych to možná měla lepší, kdybych si vzala obyčejný černý tenký kšandičky s flitrama. Možná by nebylo tak obvious, co tím chtěl básník říct, ale aspoň by se v tom dalo ohnout k tej rozvázanej tkaničce.

Bože, to jsou PROBLÉMY!!!!

Ale víte co? Mě to baví 😀

Hergot, nejsem žádná švadlenka. Párkrát jsem si ušila tašku a dodneška to beru jako svůj ohromnej úspěch, protože na šicím poli jsem to nebyla schopná ničím překonat. Na svůj kostým před dvěma lety jsem náležitě pyšná, to je pravda, ale tam to nebylo až tak o šití – možná ty křídla, ty mi daly sakra zabrat. No ale stejně. Musí přijít inspirace a musí být informace – ty boží elfí uši udělaný z náplasti jsem si taky nevymyslela sama.

A když už dva dny browsím internetem a nejsem schopná najít víc než jedno video s návodem, jak vyrobit jednu část kostýmu, kterou bych poměrně životně důležitě potřebovala, tak mě prostě jímá hysterie. Štve mě to. Hlodá mě to. Jdu spát s jednou myšlenkou, jak to sakra udělat, a s tou samou se vzbudím. A tak si žádám vaši pomoc.

Nechtěla jsem ten svůj nápad prásknout dopředu, ale co už, já mám stejně pocit, že z něj nakonec sejde a budu se muset spokojit s něčím mnohem zažitějším, na co už mám dobře natrénováno, i když se mi do toho letos moc nechtělo – a sice se svou oblíbenou kočičkou.

O co mi jde? Těm zasvěcenějším by stačilo říct „Leeloo Dallas Multipass.“

Těm méně zasvěceným pak budu muset prozradit, že bych chtěla jít za Leeloo z Pátého Elementu. Jako vážně, ten film je boží, je to jednoznačně jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec a Leeloo je pravděpodobně moje nejoblíbenější filmová postava. Ono to sice neni moc Halloweenový, ale rozhodně je to skvělý a zatraceně, kdy jindy bych si už na ni měla zahrát, než teď, když mám oranžový vlasy? O.o

Jenže narážím na jednu pitomou část jejího kostýmu, kterou prostě nevim, jak vyrobit, a to sice ty její pitomý silikonový kšandy.

Po hodně dlouhym přemýšlení mě napadla výstražná páska, taková ta jak je obvykle žluto černá, jen kdyby byla v oranžovym – a samozřejmě ne lepenka, aby to nelepilo. I když by se to dalo udělat oboustranný, ale to by podle mě vypadalo blbě. Můj původní nápad – látka – umřel ve chvíli, kdy jsem zjistila, že doma nemám nic oranžovýho na rozstříhání a že jediný barvy, kterýma bych cokoli mohla natírat, jsou tempery. A to zase jako fakt nechci mít na bílym triku 😀

Já vim, všechno se dá koupit, všechno se dá sehnat a zařídit. Ale ad jedna nemám tolik času a ad dvě do toho opravdu nehodlám investovat tolik energie a peněz. Zlatýma legínama bych se upřímně taky nezabývala, potřebuju jen něco, co bude imitovat ty kšandy, bílý triko mám a roztomilej ksicht si namalovat umim taky. Ale prostě ty kšandy!

Na ten nápad s lepenkou mě přivedla tahle slečna a když si ji tak prohlížím, napadla mě ještě jedna cesta, jak by se to dalo zrobit za minimální náklady! Jdu prohrabat koš s igelitkama, jestli tam neni něco oranžovýho, a vy mi mezitim dejte vědět, jestli vás napadne ještě něco jinýho. A za papíru to stříhat taky nebudu, chci aby to něco vydrželo a ne aby se mi to zmuchlalo a roztrhalo jakmile na sebe vezmu mikinu nebo se ohnu k rozvázaný tkaničce.

Chmm, nemůžu se dočkat, až mi někdo bude chtít dát pusu a já mu přiložím k hlavě bouchačku a řeknu „Senno ecto gammat!“. Hhh.

Čtu si zrovna Renaissance Business a poslouchám báječnou Ellie Goulding a brainstormuju nad tématem svého budoucího blogu/webu. Napadají mě u toho kupodivu docela zajímavý věci. Třeba včera mě napadlo, že bych vážně potřebovala přejít z už nedostačujícího systému rubrik na štítkování, protože třeba tenhle blog vedu v podstatě jako deníček a aby se někdo dokázal aspoň trochu vyznat v tom, jaké dělám v čem pokroky a vůbec, jak šly věci za sebou, musel by mě vážně poctivě sledovat a hltat každej můj článek. A to nikdo nedělá a dělat nebude, tím spíš pokud sem přijde nově. Novej čtenář nemá šanci.

Tohle bych chtěla eliminovat. Chci to udělat tak, aby si každej mohl kliknout na tu jednu rubriku/štítek, co ho zajímá, a aby k tomu našel všechno relevantní.

Když jsem tak přemýšlela o těch štítcích, praštilo mě to do očí. Vždyť já už je mám vymyšlený! Už jsou tady. Přímo vlevo hned pod mou přezdívkou (kterou mám taky hroznou chuť nějak blíž vysvětlit, ale to si asi nechám ještě uležet, mohla by to být součást toho, co vlastně chci s tím webem dělat). Ty štítky, kterýma jsem označila sebe sama (a který se, vzhledem k mojí bláznivý povaze, dost často mění), se vlastně dost dobře hodí jako štítky pro skoro všechno, o čem teď ráda píšu.

Baví mě minimalismus jako životní filozofie. Pod to ovšem spadá x dalších věcí. Třeba minimalismus ve webdesignu. Nebo omezování materiálního majetku. Zbavování se nepotřebných věcí, aby bylo víc prostoru na to potřebné, totiž na duševní klid a přemýšlení. Debordelizace šatní skříně – to je nikdy nekončící boj, to vám teda povim 😛 Kor když vás nejlepší kamarádka vytáhne dvakrát po sobě na nákupy a ve vaší příšerný nerozhodnosti vám podává jeden krásnej kousek za druhym, takže si to nakonec koupíte skoro všechno 😀

No ale to se mi naštěstí stává jenom výjimečně.

Anyway, co dál. Hudba, jednoznačně. Vypadá to, že v mym životě začíná mít čím dál silnější pozici a to je co říct. Řekla bych, že jsem jí byla vždycky dost posedlá a rozhodně nejsem ten člověk, co by si občas poslechl rádio a jinak nic. Pro mě je hudba životně důležitou složkou života, prostupuje celou mou existencí a to zase v milionu podob. O tom všem mě taky baví psát.

Čtení. Čtu furt. Většinou to jsou různý blogy a weby, který jsou kolikrát tak fantastický, že vůbec nechápu, že vám je tu už dávno necpu. Proč si to herdek nechávám pro sebe? Jsem to ale sobecká potvora.

Ale čtu i papírový knihy. Nejsem sice, aspoň si to nemyslim, takovej knihomol, jakýho ze mě dělají někteří kamarádi, ale přesto mám knihy ráda a stojím si za tím, že sečtělost je základ a že pro inteligenci je to prostě must-have.

A ráda se o to čtení dělim, i když moje účast na Čtenářský challenge už pro mě neni zase taková pecka a obávám se, že mě už moc dlouho bavit nebude. Ale to je v pořádku. A o tom chci taky psát.

Chci psát o tom, že je úplně v pořádku mít bambilion (díky, Řimi, to slovo je fakt skvělý :D) zájmů, který spolu na první pohled vůbec nesouvisí – a někdy ani na druhej – a proplouvat mezi nima podle nálady. Že se nemusíte definovat jako „blázen do fotografie“, „modelář“ nebo „koňař“, že můžete bejt všechno dohromady a právě to z vás dělá někoho naprosto úžasnýho a unikátního. Nějak si to sama začínám uvědomovat.

Chci psát o věcech, co mě baví a co bych chtěla zkusit, a pak je chci zkusit a chci je udělat a chci napsat, jakej to byl pocit. Chci v přímém přenosu bojovat se svýma běsama a se svou neschopností v některých věcech a chci to překonávat, chci se stávat pořád lepším člověkem a mít to zaznamenaný. To se sice v určitý podobě děje už dlouhou dobu, ale nikdy to nebyl plán a rozhodně jsem v tom nebyla nijak důsledná. Možná že do budoucna bych chtěla bejt.

A do toho se asi nikdy nepřestanu vylejvat ze svejch bolístek, hejtů a znáte to, takový to láska sex a trápení. To prostě asi musí bejt, když máte ten blog jako deník, a to mě baví mít, takže s tím nedovedu přestat. Napadlo mě, ve světle všech těch blbostí, co na mě teď dolejhaj, že docela dobrej titulek by bylo něco jako „Tohle je příběh o tom, jak jsem se zbláznila“. Protože já mám fakt pocit, že jedinou obranou proti tomu, jak se z toho všeho neposrat a nezbláznit, je zbláznit se naschvál O.o Dává vám to smysl? Pak jsem možná právě objevila prvního člena svojí budoucí komunity 😀

Komunita pro blázny. Psát pro lidi, co vůbec nevědi, jak na ten život, ale stejně to vždycky nějak dopadne a i když se to pokaždý nějak posere, furt ještě jsme tady a furt ještě žijem, no ne snad? 😀

A víte, že mě napadlo zase změnit pozadí? Zkusmo jsem tam na chvilku dala takovej pěknej záběr Mlhoviny Fénixe. Ale pak jsem si řekla, že si s tim pitomym designem fakt už musim přestat hrát. O ten tu přece stejně nejde.

Upřímně řečeno, pořád ten pitomej program nechápu a zcela evidentně nejsem sama. Poměrně často mi prostě nescrobbluje songy a vygooglit nějakou odpověď je prakticky nemožný. Uvážíme-li, že google answers jako nejlepší odpověď hodnotí „Still can’t figure that thing out“… pak je vcelku jasný, že nikdo nic neví.

Kdysi jsem narazila na nějakou stránku tuším přímo na last.fm, kde bylo krok za krokem popsáno, čím by to mohlo být. Člověk musel jít popořadě a vyřazovací metodou zjišťovat, v čem přesně je jeho problém. Byl to ovšem fakt dlouhej článek a od tý doby ho za prase nemůžu najít znova.

Tak jsem si řekla, že přispěju svou troškou zkušenosti do mlýna, protože už jsem vychytala pár věcí, co se s tím šmejdem daj dělat, když odmítá poslouchat.

1. Pravým tlačítkem klikněte na skladbu ve svém přehrávači (aspoň pokud používáte Winamp, tohle funguje) a otevřete si File info. Pokud song nemá vyplněné info, tzn interpreta a název skladby, nebude ho scrobblit. Ve chvíli, kdy tohle vyplníte (někdy pomůže Auto Tag, ale někdy vám to zase načte úplně něco jinýho než co to ve skutečnosti je), po najetí na růžový puntík (ikonu Last.fm) na dolní liště by se vám měl zobrazit název a interpret a po aktualizaci vašeho profilu na Last.fm by se měla skladba už scrobblit.

2. Zkuste to vypnout a zapnout. Obojí. Winamp i scrobbler. Fakt, zkuste to 😀

3. Ve scrobbleru klikněte na Help a pak Diagnostics. Najděte tlačítko Reconnect.

Mno, to je zatím tak všechno, co mě k tomu napadá, jedna z těchhle věcí mi vždycky pomůže. Pokud se nejedná o skladbu získanou konvertováním z youtube videa. Pak scrobbler často zahlásí, že je příliš dlouhá než aby bylo možno ji natáhnout – i když není. V takovou chvíli ani google nezná odpověď, opět. Ale já mám vyzkoušeno, že když ji přehraju dostkrát, třeba desetkrát, scrobbler to většinou nevydrží a začne ji přece jenom scrobblit XD

Ok, uznávám, že se mi tady podařilo vyloudit ten asi nejznuděnější výraz ever, ale rozhodně to nebylo tím, že bych se u Mauděte nudila 😀 Jen mi bylo trochu spavo a taky se fakt neumim tvářit do objektivu, když mě fotí někdo jinej než já sama, a tudíž z vzdálenosti delší než moje paže. Je to prostě nezvyk.

Btw tohle byla vlastně mezifáze, po druhym nánosu už to tak bláznivě oranžový neni. Ale stejně je to paráda. A hodí se mi to ke kalhotám, mwahaha XD

Jen mi přijde zvláštní, že zrovna v období, kdy se tak moc oblíkám do černý a snažím se nebejt vidět, si pořídím růžový kalhoty a zářivou dýňovou hlavu. Ví snad můj mozek něco, co já nevim? XD

Oujé, dneska to bylo fajn 🙂

Poslední ze tří volnejch dnů se nesmí jen tak proflákat, a tak jsem ho využila k návštěvě Mauďátka. Ani jsem nečekala, že to bude takhle na celej den, ale tak co by, dobrý to bylo. Mauďátko znovu předvedlo, jak znamenitě kuchařuje, a vytvořilo mi vynikající obídek, ze kterýho se nemůžu vzpamatovat ještě teď, o dezertu ani nemluvě 😀 A ještě jsem zneužila jejích kadeřnických služeb a byla mi doporučena další zajímavá kapela na poslouchání, Volbeat, do nichž jsem se hned po návratu domů znovu zaposlouchala a herdek, neni to špatný.

A ještě jsme objednaly bonsaje!

Já se fakt normálně nechápu. Nechápu, proč o tolika věcech tak dlouho mluvím, než je udělám, když stejně ze všeho nejvíc miluju právě to dělání a zkoušení a konání a až pak to následný psaní. Tak proč to tak často dělám přesně obráceně? To fakt furt potřebuju někoho, kdo mě do těch věcí bude hecovat nebo spíš že do nich půjde taky? Musim fakt na všechno zásadní mít někoho dalšího?

Přesně jako s tou bonsají. Ne že bych o tom nějak moc žvanila, ale rozhodně ten nápad nosím v hlavě už dost dlouho a teprve teď, když Maudě prohlásilo, že bychom si ty bonsaje mohly koupit, pže na ně našla někde nějakou slevu na netu, tak jsme se do toho opřely. Původně jsem měla mít hned dvě, ale nakonec jsem si řekla, že mi pro začátek jedna postačí. Bude to konkrétně pouštní růže, vypadá to jak mandragora a pokud to neumořim, snad by to mělo i kvést. Yahoo, těšim se 😀 Do dvou týdnů bych ji měla mít, tak hned poreferuju.

Pokud jde o vlasy, fotku teď hned k dispozici nemám, ale počítám, že se s tak pěkně oranžovou bude fotit jedna radost, takže zas brzo zaplavim deviantart. Muhihi. Změna je život.

Mám plnou hlavu přemýšlení o tématu svého budoucího blogu. Především zvažuju, jestli už je čas odejít na vlastní platformu nebo jestli chci změny aplikovat tady. Nějak se nemůžu rozhodnout, nebo spíš zatím nedozrál ten moment, kdy bych věděla, já nad tím zase tak horečnatě nepřemýšlím. Spíš to nechávám bejt a brainstormuju, abych přišla na to, co že to vlastně hodlám světu do budoucna sdělovat. Ale neni to taková sranda. Včera jsem něco vymýšlela, ale moc spokojená jsem s tím nebyla, tak jsem si řekla, že tomu dám čas a než se pustím do další kapitoly Renaissance Business, nechám to uležet. Abych nepředbíhala. Tak uvidíme.

To je jinak momentálně asi tak všechno, co mám na srdci – kromě tuny smetany, co jsem zprasila k obědu, a spousty kofeinu. Asi si půjdu udělat heřmánkovej čaj 😀

Btw už jsem se vám vůbec chlubila se svejma rostlinkama? Mně teda vždycky všechno chcíplo, ale těmhle se kupodivu daří. Skoro bych až věřila, že mi ta vánoční hvězda letos možná i vykvete. Ale nebudeme předbíhat 😀