Měsíc: Září 2012

Rubriky
drabbloviny

Warhorse

A vida, jak člověka před spaním pěkně chytá inspirace… 🙂
by *sandara
„Poběž, příteli!“, vykřikl jsem a popohnal Mercuria, svíraje zároveň pevně otěže nepokojného bělouše. Dva koně uháněli bok po bohu krajinou, drželi téměř stejné tempo, přesto jsem však mezi nimi cítil jasné rozdíly.
Především Mercurio byl můj kůň. Byl to válečník, nejsilnější a nejodvážnější zvíře, jaké jsem kdy měl tu čest potkat. Mezi koňmi mu nebylo rovno, alespoň podle mého soudu. Byl divoký a plný vášně a odhodlání, neměl strach pohlédnout smrti do očí, odvážně se se mnou vrhal do jakéhokoli nebezpečí a nikdy jsem neměl pochybnosti o jeho loajalitě. Jedinkrát mě nezklamal, právě naopak mi byl vždy nejvíc nápomocný, poslouchal mé rozkazy, aniž bych měl zapotřebí je vyslovit, jako by naše mysli byly nějak propojené, jako by vždy přesně chápal, co je třeba udělat a kam je třeba se rozjet či kdy zastavit.
Bělouš, proti tomu, byl kůň poněkud prchlivý a nezkušený. Tušil jsem v něm velký potenciál a sílu ducha, byl však neukázněný. Jeho předchozí majitel ho nevycvičil dobře, neměl nad ním tak pevnou ruku a kůň byl plachý a nerudný k cizincům, jakým jsem pro něj byl i já. Ale nebylo času nazbyt, abych s ním zacházel v rukavičkách. Museli jsme pospíchat, a tak jsem pevně držel jeho otěže a nenechal jsem ho zpomalit ani se ohlédnout a bělouš měl pěnu u huby a prášilo se mu za kopyty, ale přesto mě poslouchal.
Mercuriův směr byl přesný a kůň nepotřeboval pobízet. Měl jsem tudíž čas soustředit se na přemýšlení a plánování dalších kroků, stejně jako na to, abych si v hlavě přehrával některé úseky dnů předešlých, některé velice důležité pro osud mnoha lidí, jiné zcela nepotřebné, přesto však tvrdošíjně uhnízděné v mé mysli a já je nedokázal zaplašit, ať jsem se snažil sebevíc.
Vzpomínal jsem na setkání ve špinavě bílém velitelově stanu. Na pokyny, které mi udílel, i na ty, které nebylo třeba vyslovit. Ten muž pro mě znamenal víc, než jsem byl schopen popsat, a stejně jako Mercurio vyčetl z mé hlavy všechny nevyslovené příkazy, já četl v mysli svého velitele a krále lépe, než kdokoli jiný.
„Jeď, Mario“, pravil. „Jeď a nezastavuj se, tvůj kůň se ponese spolehlivě jako vždy, ale musíte být rychlejší než jste kdy byli doposud, protože nemáme minutu nazbyt. A vezmi s sebou toho bělouše“, dodal bokem a už se na mě nedíval. „Takovou neukázněnou bestii nemůžu na bitevním poli potřebovat“.
A tak jsem jel. Jako s větrem o závod. A zrovna když se na obzoru objevilo bojem zfialovělé nebe a já věděl, že tamtím směrem se nemohu vydat, protože má cesta mě vedla jinam, mé srdce zasáhla vzpomínka docela jiná, vzpomínka na lehký vánek, prohánějící se světlými kadeřemi. Na fialkově modré šaty, které na sobě měla, když mě při západu Slunce vyhledala u řeky. Nemusela říct ani slovo. Dobře jsem jí viděl na tváři, co mi chce povědět a co nemůže. Zadíval jsem se na ni jako bych ji viděl poprvé.
Byla bledá, ale to jí neubralo na kráse, na té přirozené kráse, jakou se mohli honosit jen urození lidé. Mnoho během posledních dnů a nocí nenaspala, stěhovali jsme tábor podle potřeby a ona vždy putovala s námi. Bylo to její povinností, přirozeně, přesto jsem si byl jist, že i kdyby ji odsud vyháněli, neodešla by a našla by si nějakou cestu. Netroufal jsem si uvažovat nad tím, dělá-li to kvůli mně, to by bylo skutečně příliš odvážné, ale v srdci jsem měl takové chvění, podle nějž jsem tušil, že na tom něco bude.
Vlasy se jí kroutily po ramenou jako zlataví hadi a jak se jí v nich odráželo půvabné světlo od západu, nasazovalo jí oranžově zlatavou korunu. Ach, bože, jak byla krásná. A já si nesměl dovolit na to myslet.
„Odjíždíš“, pravila bezhlasně. Nebyla to otázka. „Musím“, odpověděl jsem přesto, i když mi to připadlo nadbytečné, samozřejmě znala mé rozkazy, ne do podrobností, ale dobře věděla, že mě čeká cesta a s jakým posláním. Statečně přikývla, rty pevně semknuté, snad ve snaze zabránit tomu, aby jí z nich unikl byť jediný hlásek. Jak jen jsem toužil odvětit něco příznivého. Něco, co by uklidnilo ty roztěkané oči, co by roztáhlo její kamennou tvář do úsměvu, který jsem již tolik dní postrádal, který krutá válka vymazala a příliš mnoho obětí jej zapudilo tak daleko, že jsem už nedoufal, že se ještě kdy vrátí. Přesto bych ho tak rád ještě jednou viděl. Ale neměl jsem co říct, nemohl jsem dávat plané sliby. Nač hlásat, že se brzy vrátím, když jsem nevěděl, jestli vůbec? Nač utěšovat, že všechno bude dobré, když naděje byly tak slabé a naše vyhlídky mizerné? Nač deklarovat, že náš drobný záložní plán bude mít jistojistě úspěch, když jsem si sám netroufal doufat, abych ty chabé šance nezaplašil?
Neměl jsem nic, co bych řekl. Nic, co bych udělal, co bych jí mohl dát, než jen tu trochu naděje, kterou jsem sám téměř pozbyl. Vyhoupl jsem se na koně a ona dvěma rychlými kroky přešla k jeho hlavě a položila mu ruce na hruď a na nozdry. Kůň neucuknul. Pohlédla na mě a v očích se jí zaleskla záře posledních paprsků a snad i jakéhosi vroucného přání. Na okamžik jsem ztratil přehled o čase. Její tvář byla tak… tak jiná. Byla tak měkká, teplá, snad od toho horoucího světla, snad od útěchy, kterou v ten moment pocítila, snad od citu, který jsme si ani jeden z nás nemohli dovolit vyznat v tak nevhodnou chvíli. Nebylo místo na lásku, když bratři padali k zemi a štíty se tříštily pod údery nepřátelských kopí. Dvěma prsty jsem spočinul na té překrásné linii její čelisti, jen letmý dotek a pohled do těch překrásných očí, než zašeptala Jeď a já trhnul Mercuriovými otěžemi.
–
„Jeď, příteli! A neohlížej se! Noc už bledne, vidíš, támhle už je obzor a za tím obzorem – náš cíl. Jen pojeď, bělouši, a drž si naději. Však brzy dojedeme, už brzy splníme účel naší cesty a snad nebesa dají, brzy trochu vydechneme. Ještě mnoho je třeba udělat a než se pořádně najíme a vyspíme, oj, to ještě potrvá. Ale už brzy tě spatří lidé, k nimž jedeme. A až tě na kopci uvidí, budou křičet ‚To je on, ten anděl a posel, to je naše naděje!‘. Tak poběž, anděli. Tvůj domov tě čeká.“
Rubriky
drabbloviny

Sbohem, příteli

A já to přece jenom udělám. Už jednou jsem vás tu „poctila“ jakousi sci-fi slátaninou, co mě zrovna napadla při pohledu na obrázek, a i když jsem měla pocit, že to sem úplně nepatří, přesto jsem ráda, že jsem to zveřejnila. Bavilo mě to psát. Stejně jako mě už léta baví psát si do počítače, i když nikdy nic nedokončím a všechno to dotáhnu tak maximálně do podoby výjevu, víceméně bez děje, někdy i s dějem, ale věčně nedokončeným a nedomyšleným.
Ale jako co má bejt? Proč by všechno mělo mít konec? Proč by to mělo mít začátek? Proč se nespokojit prostě s výjevem?
Psaní drabble má svoje pravidla, takže tyhle svoje literární pokusy bych tak nenazvala, stejně jako moje rádobyhaiku poesie má do skutečného haiku kilometry daleko (že já musim všechno dělat po svym…), a možná že vás to ani nebude bavit číst, ale co už, mě to baví psát. Je to trochu jako psaní básniček pro Imaginarius. Vlastně mě k tomu i dost přivedl. Imaginarius, vytváření místností pro RPG hru podle obrázků, vlastně celá ta RPG hra, a pak samozřejmě taky deviantart, kde v poslední době objevuju čím dál tím úžasnější a fantasknější dílka, která ve mně vyvolávají miliardy nejrůznějších pocitů a chuť je zaznamenat. Takový propojení smyslů. Obraz a písmo. Dva vjemy. Někdy mi na to stačí pár veršů, někdy je to na delší povídání. Někdy bych na tom jednom obrázku vystavěla celej příběh.
Ale na to jsem asi moc líná.
K tomuhle jsem použila konkrétně třicátou sedmou iluzi, obrázek i hudbu. Tak si ji k tomu zkuste pustit, ať to máte kompletní 😉
Nikdy jsem mu nepoděkoval. Neřekl jsem mu, jak moc pro mě znamenalo, co pro mě udělal. Pro nás. A snad si to nikdy neodpustím. Ale někdy, jen někdy, když zírám do těch nekonečných hlubin plných tajemství a života, o němž si mohu nechat jenom zdát, mám skoro pocit, jako by mě odněkud sledoval. Jako by se jeho duše dál svobodně nechala unášet proudy do všech koutů světa, jako by i teď podnikal jakási neznámá dobrodružství, která se mě snad už netýkala, přesto však jsme byli stále svázáni poutem nezlomného přátelství, vděčnosti a odpuštění. Ano, snad mi i odpustil. Snad se na mě odněkud díval a věděl, jak moc pro mě těch několik málo společných chvil znamenalo. Jak moc mi chybí.
Rubriky
Bez kategorie

Je hnusně, hurá!

No vida, na to, jak nepříjemný jsem měla ráno, se cesta na chalupu poměrně vydařila a tady to zatim taky vypadá přežitelně.
Za to ráno můžou samozřejmě převážně sny. Včera jsem zas dlouho nebyla schopná opustit počítač, po třech dnech jsem doháněla resty a ukázalo se, že jak si mě mnozí dobírají pro mou přehnanou aktivitu na facebooku, leckomu tam naopak chybím, když se na chvilku odmlčím 😀 Takže se na mě sesypali na chatu a hned jak se mám a co dělám a ať jdu na pivo a kdovíco ještě. Přiznávám, že ze všech těch lidí mě asi nejvíc potěšil Nick, se kterým jsem si už nějakou dobu nepsala a teď se sám ozval. Měla jsem z toho až bláznivou radost, já vim, měla bych se uklidnit. Na druhou stranu jsme od sebe dost daleko na to, abych si mohla dovolit aspoň trochu toho platonického zamilování se bez rizika, že se něco podělá.
Později večer na mě padla depka – same old, same old, měla jsem pocit, že musím s někým mluvit, ale nebylo s kým. Chtěla jsem někomu zavolat a potlachat si, ale ti, co by na takovou věc byli v danou chvíli vhodni, nebyli po ruce. Tak jsem zkusila jednoho, co by po ruce byl, ale vzápětí mi došlo, že se na to asi přece jenom nehodí, a radši jsem to zahrála do outu. Nechtělo se mi jít vysloveně ven. Jen jsem potřebovala, já nevim – přítele na telefonu? Ale došlo mi, že takovýho člověka momentálně nesmírně postrádám. Že snad jedinej, s kym je mi prospěšný o těchhle věcech mluvit, je Nick, a tomu se zavolat nedá. Divný. Věřím tomu, že kdyby byly věci jinak, mohli bychom být dobří přátelé. Že bychom v jednom kuse vysedávali někde u piva nebo u křupek a filmů. No, třeba ty věci jednou jinak budou, proč musí člověk najít spřízněnou duši tak daleko?
Přiznávám, že jsem před spaním čuměla na Pretty Woman, ježto mě kámoška odkázala na jednu z těch „divných částí“ youtube, kde protentokrát nenarazila na porno a fekál, ale na celé filmy, a zrovna tenhle na mě vyhupsnul jako první. Takže teď mám zas trochu vztahově melancholický myšlenky. Jako by nestačilo, že čtu Jane Eyre, ještě tohle do toho.
V noci se mi zdálo, že na sebe řveme s tátou. Doma je to teď vyhrocený. Doteď to za moc nestálo, ale poslední tejden… no, darmo mluvit. Alespoň jsem si ujasnila, že ta mizerná nálada ve vzduchu neni ani tak mym přičiněním, že je to spíš tak, že si na mně vylejvaj něco, co vzniklo jinde. Ne že by to byla valná útěcha, ale přece jenom je dobrý vědět, že jsem snad tentokrát přece jen nic neposrala.
Ráno mě vzbudila máma s tím, že sebou mám švihnout, protože táta chce už jet. To mám nejradši. Vykulim se z postele a hned jsem ve stresu. Nakonec to samozřejmě nebylo tak žhavý a steně se zase čekalo na ni a ne na mě.
Po cestě jsem si vrazila do uší empétrojku, neměla jsem chuť poslouchat cokoli, co si ti dva hodlali povídat, natožpak aby mluvili na mě, a nějak se mi tam zrovna sešel velice inspirativní set, kterej – zvláštní náhoda – začíná řadou takovejch těch skladeb, co pro mě mají zvláštní emo-význam a v nichž je dobrý se vymáchat, když máte tenhle druh depky, a pokračuje řadou perfektně nasranejch, aby byl následně ukončen velice uklidňujícími Fireflight s peckama jako Desperate nebo For those who wait, která byla ostatně to poslední, co jsem stihla doposlechnout, než jsme dorazili k těm našim oprejskanejm vratům.
Věřim, že to bylo tim setem, a tou poklidnou atmosférou „hnusnýho počasí“ – zamlžený louky a lesy v páře, nikde ani člověka, jen příroda v matném zamženém provedení – že se do mě během tý cesty tak nějak vloudil klid a pohoda a takový příjemný myšlenky. Pocítila jsem zvláštní věci, příliv síly nebo co, jakej jsem mívávala dřív, když jsem si ještě hrála s energiema a tak – dneska už to moc nedělám, protože mám pocit, že jediná energie, která ve mně koluje, je destruktivní a negativní, a že ji už dávno neumim usměrnit. Fireflight mi do toho zpívali „I know that all I need is time, I’m going stronger every single day, I know I’m not the only one…“ a mně se na tváři objevil úsměv a věděla jsem, že je to pravda.
Jak jsme se blížili k chatě, uvědomila jsem si, že mi může bejt líp, možná jen chvílema, ale pořád tu ta naděje je, a myšlenky na odjezd tomu pomáhají. Protože vím, že můžu. Protože jsem včera celej den myslela na to, jak tam budu svobodná. Na to, proč se mi tam vlastně tehdy tak líbilo. A bylo to prostě proto, že celá tahle republika, celej tenhle svět, všechny ty místa, který potkávám a znám a jimž se nelze vyhnout, mám v podstatě spojený jen s těma nejhoršíma vzpomínkama. Celý to mý město, všechny plácky, dokonce i tuhle chatu už mám spojenou s bolestnýma pocitama, který mě bodnou jako kolík do srdce pokaždý, když jima projdu, když se jim přiblížim. Jako to nábřeží, který vídám pokaždý, když projíždíme přes most, každou sobotu a znovu každou neděli. Jako Olšanka, na kterou jsem mívala tolik pěknejch vzpomínek, ale všechny je smazala jedna jediná bolestná. Všechno jsou to hřbitovy, stejně jako se jim vyhýbáme z bolesti, kterou nedokážeme snést a kterou si nechceme připomínat, snad proto i já chodím ulicema s hlavou sklopenou a zrakem rozostřenym. Svádím to na fobii z lidí (což je do jistý míry pravda), ale fakt je, že za to taky můžou ty místa. Ty výmoly, co tak dobře znám a každej jeden pro mě něco znamená. Ty stromy, co ve mně nevyvolávají pocit přírody, ale uvěznění v betonovym smradlavym městě. To dusno a smrad, co mě tam drtí. A je to tu všude, na každym posranym kroku. A já to neumim ve svý hlavě změnit.
V Anglii, oproti tomu, bylo všechno nový. Jedině tam bylo pro mě skutečně možný začít novej život. Nebylo tam nic, ani jediná věc, která by mi cokoli připomínala. Všechno bylo čerstvý. Každej strom, každý stéblo trávy bylo jiný než jak jsem to znala. Vítr tam vál s anglickým přízvukem, s vůní čerstvosti, a ne s přízvukem smogu a bolesti. Nic mě tam nevázalo, nic tam nebylo moje, takže na každym rohu jsem viděla novou příležitost, nezkaženou čistotu a inspiraci, na všechno jako bych se tam dokázala dívat jinýma očima, tak, jak to tady nedokážu. Nic jsem tam nevlastnila, takže nic nevlastnilo mě, nic mě netáhlo dolů, žádný provázky, co by obvazovaly moje tělo a zařezávaly se mi do kůže, tam jsem přijela, nadechla jsem se a poprvé po dlouhé době a snad skoro jedinkrát ve svym životě jsem byla svobodná a nová.
Proto tam potřebuju odjet, abych to zase zažila. Ano, i tady mívám světlejší momenty, teď jsem si třeba docela pěkně popovídala s babičkou a ještě je ve mně ta pěkná nálada z ranního hudebního setu a všechny ty parádní myšlenky, co mě napadaly po cestě, ale jak se podívám na naše, zase cítím tu nepříjemnou tenzi a čekám, co zas. Zase se mi stáhne žaludek a nedokážu se uklidnit.
Těším se na podzim. Těší mě tohle pošmourný počasí, který jako by hlásalo, že podzim je tady – i když v září má bejt ještě dost teplo, těším se na ty barvy a na chládek, na čas svetrů a apartních šál a šátků, na čas dlouhejch kalhot a sukní s teplýma punčochama, na čas manšestru a pleteniny. V létě se špatně depkuje, jako by to bylo nějak zvrácený, mít blbou náladu, „když je venku tak hezky“. Co se mě týče, hezky je tam teď, kdy je nebe úplně bílý, chládek, já mám na sobě svou starou šedou mikinu, kterou jsem už měsíce neoblékla a martensky, protože do tenisek by mi zateklo z mokrý trávy. Miluju podzim. Z mnoha důvodů, ale letos se na něj těším i proto, že na podzim se mi snad konečně podaří splynout s davem a nikdo si na mě nebude ukazovat, že nejsem úplně happy ze všeho, co se kolem mě děje. Na podzim je tak nějak společensky přijatelný mít depku, počítá se s tím a společnost vás za to neodsoudí, naopak se na vás mile usměje a pokýve hlavou. Podzimní depka. Jako by se to smělo jen těch pár měsíců v roce a jindy musí bejt člověk konstantně v extázi.
Já bych taky ráda byla konstantně v extázi, ale to nějak nejde, mně se ty cykly střídají moc rychle a mám na to v hlavě příliš mnoho myšlenek. Ave blog. Ave podzim. Ave slastné myšlenky na budoucnost. Ave těch pár krásných vzpomínek, co mi ještě zbylo. Ave klid na duši. Zas mám pocit, že můžu aspoň nějakou tu chvilku „jít dál“.