Warhorse

by *sandara

„Poběž, příteli!“, vykřikl jsem a popohnal Mercuria, svíraje zároveň pevně otěže nepokojného bělouše. Dva koně uháněli bok po bohu krajinou, drželi téměř stejné tempo, přesto jsem však mezi nimi cítil jasné rozdíly.

Především Mercurio byl můj kůň. Byl to válečník, nejsilnější a nejodvážnější zvíře, jaké jsem kdy měl tu čest potkat. Mezi koňmi mu nebylo rovno, alespoň podle mého soudu. Byl divoký a plný vášně a odhodlání, neměl strach pohlédnout smrti do očí, odvážně se se mnou vrhal do jakéhokoli nebezpečí a nikdy jsem neměl pochybnosti o jeho loajalitě. Jedinkrát mě nezklamal, právě naopak mi byl vždy nejvíc nápomocný, poslouchal mé rozkazy, aniž bych měl zapotřebí je vyslovit, jako by naše mysli byly nějak propojené, jako by vždy přesně chápal, co je třeba udělat a kam je třeba se rozjet či kdy zastavit.

Bělouš, proti tomu, byl kůň poněkud prchlivý a nezkušený. Tušil jsem v něm velký potenciál a sílu ducha, byl však neukázněný. Jeho předchozí majitel ho nevycvičil dobře, neměl nad ním tak pevnou ruku a kůň byl plachý a nerudný k cizincům, jakým jsem pro něj byl i já. Ale nebylo času nazbyt, abych s ním zacházel v rukavičkách. Museli jsme pospíchat, a tak jsem pevně držel jeho otěže a nenechal jsem ho zpomalit ani se ohlédnout a bělouš měl pěnu u huby a prášilo se mu za kopyty, ale přesto mě poslouchal.

Mercuriův směr byl přesný a kůň nepotřeboval pobízet. Měl jsem tudíž čas soustředit se na přemýšlení a plánování dalších kroků, stejně jako na to, abych si v hlavě přehrával některé úseky dnů předešlých, některé velice důležité pro osud mnoha lidí, jiné zcela nepotřebné, přesto však tvrdošíjně uhnízděné v mé mysli a já je nedokázal zaplašit, ať jsem se snažil sebevíc.

Vzpomínal jsem na setkání ve špinavě bílém velitelově stanu. Na pokyny, které mi udílel, i na ty, které nebylo třeba vyslovit. Ten muž pro mě znamenal víc, než jsem byl schopen popsat, a stejně jako Mercurio vyčetl z mé hlavy všechny nevyslovené příkazy, já četl v mysli svého velitele a krále lépe, než kdokoli jiný.

„Jeď, Mario“, pravil. „Jeď a nezastavuj se, tvůj kůň se ponese spolehlivě jako vždy, ale musíte být rychlejší než jste kdy byli doposud, protože nemáme minutu nazbyt. A vezmi s sebou toho bělouše“, dodal bokem a už se na mě nedíval. „Takovou neukázněnou bestii nemůžu na bitevním poli potřebovat“.

A tak jsem jel. Jako s větrem o závod. A zrovna když se na obzoru objevilo bojem zfialovělé nebe a já věděl, že tamtím směrem se nemohu vydat, protože má cesta mě vedla jinam, mé srdce zasáhla vzpomínka docela jiná, vzpomínka na lehký vánek, prohánějící se světlými kadeřemi. Na fialkově modré šaty, které na sobě měla, když mě při západu Slunce vyhledala u řeky. Nemusela říct ani slovo. Dobře jsem jí viděl na tváři, co mi chce povědět a co nemůže. Zadíval jsem se na ni jako bych ji viděl poprvé.

Byla bledá, ale to jí neubralo na kráse, na té přirozené kráse, jakou se mohli honosit jen urození lidé. Mnoho během posledních dnů a nocí nenaspala, stěhovali jsme tábor podle potřeby a ona vždy putovala s námi. Bylo to její povinností, přirozeně, přesto jsem si byl jist, že i kdyby ji odsud vyháněli, neodešla by a našla by si nějakou cestu. Netroufal jsem si uvažovat nad tím, dělá-li to kvůli mně, to by bylo skutečně příliš odvážné, ale v srdci jsem měl takové chvění, podle nějž jsem tušil, že na tom něco bude.

Vlasy se jí kroutily po ramenou jako zlataví hadi a jak se jí v nich odráželo půvabné světlo od západu, nasazovalo jí oranžově zlatavou korunu. Ach, bože, jak byla krásná. A já si nesměl dovolit na to myslet.

„Odjíždíš“, pravila bezhlasně. Nebyla to otázka. „Musím“, odpověděl jsem přesto, i když mi to připadlo nadbytečné, samozřejmě znala mé rozkazy, ne do podrobností, ale dobře věděla, že mě čeká cesta a s jakým posláním. Statečně přikývla, rty pevně semknuté, snad ve snaze zabránit tomu, aby jí z nich unikl byť jediný hlásek. Jak jen jsem toužil odvětit něco příznivého. Něco, co by uklidnilo ty roztěkané oči, co by roztáhlo její kamennou tvář do úsměvu, který jsem již tolik dní postrádal, který krutá válka vymazala a příliš mnoho obětí jej zapudilo tak daleko, že jsem už nedoufal, že se ještě kdy vrátí. Přesto bych ho tak rád ještě jednou viděl. Ale neměl jsem co říct, nemohl jsem dávat plané sliby. Nač hlásat, že se brzy vrátím, když jsem nevěděl, jestli vůbec? Nač utěšovat, že všechno bude dobré, když naděje byly tak slabé a naše vyhlídky mizerné? Nač deklarovat, že náš drobný záložní plán bude mít jistojistě úspěch, když jsem si sám netroufal doufat, abych ty chabé šance nezaplašil?

Neměl jsem nic, co bych řekl. Nic, co bych udělal, co bych jí mohl dát, než jen tu trochu naděje, kterou jsem sám téměř pozbyl. Vyhoupl jsem se na koně a ona dvěma rychlými kroky přešla k jeho hlavě a položila mu ruce na hruď a na nozdry. Kůň neucuknul. Pohlédla na mě a v očích se jí zaleskla záře posledních paprsků a snad i jakéhosi vroucného přání. Na okamžik jsem ztratil přehled o čase. Její tvář byla tak… tak jiná. Byla tak měkká, teplá, snad od toho horoucího světla, snad od útěchy, kterou v ten moment pocítila, snad od citu, který jsme si ani jeden z nás nemohli dovolit vyznat v tak nevhodnou chvíli. Nebylo místo na lásku, když bratři padali k zemi a štíty se tříštily pod údery nepřátelských kopí. Dvěma prsty jsem spočinul na té překrásné linii její čelisti, jen letmý dotek a pohled do těch překrásných očí, než zašeptala Jeď a já trhnul Mercuriovými otěžemi.

–

„Jeď, příteli! A neohlížej se! Noc už bledne, vidíš, támhle už je obzor a za tím obzorem – náš cíl. Jen pojeď, bělouši, a drž si naději. Však brzy dojedeme, už brzy splníme účel naší cesty a snad nebesa dají, brzy trochu vydechneme. Ještě mnoho je třeba udělat a než se pořádně najíme a vyspíme, oj, to ještě potrvá. Ale už brzy tě spatří lidé, k nimž jedeme. A až tě na kopci uvidí, budou křičet ‚To je on, ten anděl a posel, to je naše naděje!‘. Tak poběž, anděli. Tvůj domov tě čeká.“