Měsíc: Červenec 2012

Tak předně vonící chlapi a obecně pánský vůně – nemusí ani zahrnovat chlapa 😀 Nevim proč, ale pánský vůně, zejména všelijaký ty Hugo Bossy, Axe Effecty a Adidasy, na mě maj úplně šílený účinky a zcela dokonale a okamžitě mi vylepšujou náladu. Jednou mi kámoš půjčil svoje tričko, který úplně neskutečně vonělo a já mu ho prostě musela zabavit. Nějaká kombinace Bosse a klasický Nivey nebo co to bylo, nevim, ale čuchala jsem to jak magor každej den a bylo mi blaze 😀

Neni přitom nutný, aby ten chlap byl nějak hezkej nebo abych o něj vůbec jevila nějakej zájem, ale jak to voní, jsem jako kočka, který někdo strčil pod nos šantu, zmagořim, nasávám a úplně nejvíc happy jsem, když mi dotyčný dovolí se k němu přitisknout nosem a tiše a spokojeně inhalovat. A nejvíc to miluju v mhd, protože tam to v drtivý většině případů páchne nebo je člověk nucen čuchat nějakou převoněnou ženskou, což naopak hrozně nesnáším. Ale chlapi, ti nejsou nikdy převonění.

Jednou jsem takhle nasávala i nějakýho šedesát, sedmdesátníka v dlouhym kabátě. Důstojný pán s bílou hlavou a knírem, gentleman jako ze starýho filmu, a voněl a já kvůli němu málem přejela 8) Tomu říkám frajer.

A někdy se prostě jen tak umeju pánským sprcháčem. Blaho, prostě blaho…

Pak je to hudba. Asi neřeknu nic konkrétního, protože se to liší podle toho, jaký mám zrovna hudební období, ale jsou songy, co mě vždycky roztančí, když ne fyzicky, tak aspoň na duši. Teď třeba by to byly všechny možný songy od Fjůdů, hodně věcí od The Kooks (třeba Ooh la, No Longer nebo Mr. Maker), určitě by tam ale nechyběla klasika od Pink Floydů nebo Enigmy a od další spousty interpretů. V podstatě nikdy nezklame Walking on sunshine 8) No ještě aby.

Když to vezmu v souvislosti s nějakym vztahem, tak mě spolehlivě nabudí, když zjistím, že je někdo stejnej blázen do nějaký kapely jako já. Žádnej koníček pro mě neni důležitější ke sdílení než právě hudba.

Když mě někdo nakrmí. Jsem žrout, ne že bych měla furt hlad, ale můj žaludek je nevyzpytatelnej a je lepší, když ho pravidelně něčím menším zásobuju, než abych několik hodin nejedla a pak mi začalo kručet v břiše. To mě vždycky hrozně vynervuje, obzvlášť když jsem někde na rande nebo mezi lidma. A hlavně prostě ráda jim dobrý jídlo. Takže co mě spolehlivě dokáže povzbudit a udělat mi dobře, je, když to někdo vnímá stejně, ideálně když sám začne mluvit o jídle a vezme mě někam, kde jídlo bude. Ať už jdeme do hospody, do pizzerky, do dědka nebo na domácí stravu, což je samozřejmě vůbec top.

Třeba takový společný vaření, to mě baví. Když neni nikam spěchu a když se to stane zábavou a hlavní náplní času. U kámoše jsme dělávali cooking parties. Ty jeho tortilly! Každopádně když se někdo chce postarat o moje blaho, vůbec neuškodí, když na to půjde přes můj žaludek XD Naopak nepříjemně se cítím s lidma, který vypadaj, jako by vůbec nikdy nejedli (za celejch x hodin, co jsme spolu, třeba nepronesli jedinou poznámku o jídle a vůbec nikdy nemaj hlad, nebo nemaj doma nic k jídlu). To mě pak napadaj furt nějaký „jídelní“ poznámky a připadám si v porovnání s tím člověkem úplně posedlá jídlem, což přitom neni pravda, jen prostě ráda jim XD

A co u vás, dámy a pánové? 🙂 Jaké jsou vaše nejspolehlivější stimuly pro tu úplně nejlepší náladu?

Za pár hodinek se vracíme do Prahy. Je mi z toho zvláštně. Nejsem si úplně jistá, jestli mě tam něco čeká, kromě některejch věcí, co chci udělat a tady se k nim nepřiměju. Musim si nastavit nějakej režim. A konečně dostát některým svým předsevzetím.

Když si někdo nahlas a v mojí přítomnosti odchrchlává a následně fluše po zemi. Je mi jedno, jakej k tomu máte důvod, je to nechutný a mně se z toho zvedá žaludek.

To se nám to pěkně vyvíjí. Začalo to nachlazením krátce poté, co jsme s mámou dorazily na chatu, a včera k večeru mi to slezlo na průdušky. Uznávám, můžu si za to krpet sama, neboť jsem neodolala svodům společenské kontaktáže a nechala se jednou starou známou (totiž mladou známou, aby si někdo nemyslel, že je dotyčná nějak postaršího charakteru) vytáhnout ven, ačkoli jsem sotva dejchala.

Jako by nestačilo, že jsme se v tom dešti a větru procházely (vzhledem k mým zážitkům z RFP jsem si při takovym lehkym deštíčku ani nevšimla, že prší, ale fakt je, že nachlazený tělo si všimne docela snadno) a že jsme pak asi dvě hodiny seděly venku na terase, kde foukalo – upřímně nechápu, proč jsme nešly dovnitř do baráku, ale přišlo mi, že se jí ke mně nechce, takže jsem ji nepřemlouvala – já blb pak ještě musím jít sedět na krám, kde taky žádný vedro nebylo, foukalo, já neměla bundu, táhlo mi na cemr a ještě jsem si dala studený, byť malý pivo.

Takže jo. Tak trochu si za to asi můžu sama. Nepatrně. 😀

Ale dalo by se říct, že to stálo za to. Obnovenej kontakt se sousedkou, pokec, kterej nezahrnoval řešení mýho života, nikdo po mně neházel zhrozenýma pohledama ani mě nelitoval nebo nesoudil, prostě mě vůbec nikdo neřešil a to bylo příjemný. Povídaly jsme si většinou o doktorech a nemocnicích, protože slečna má za sebou nepěkný zdravotní záležitosti a ještě se plazí o berlích, čili téma se nabízelo samo. Ovšem čím dál tím víc jsem měla pocit, že ta naše debata o opakování historie jen s jinýma hercema se tím totálně potvrdila. Stejně jako pár let zpátky naše mámy, jsme teď my dvě seděly na terase, kafe před náma, a drbaly jsme, co jsme mohly.

Večer to ovšem bylo nejlákavější, neboť slečna má narozdíl ode mě ještě nějaký kontakty mezi místními, i když nic moc, ale i jeden člověk postačí, abyste se tu tak strašně nenudili. A tak jsme šly na ten krám, kde seděli dva místní mladíci, se kterýma jsem sice asi nikdy osobně nemluvila, ale dobře si je pamatuju. Byli to takoví ti „starší“, co jsme k nim vždycky my zelenáči vzhlíželi a z nichž jsme měli hroznej vítr. Teď jsme všichni svorně seděli na lavičce, bavili se o životě na vesnici, o festivalech, o vztazích, o lidech, o mhd a tak vůbec. Bylo to ohromně příjemný.

A byly tu jistý náznaky, že dneska půjdeme ven znovu. Což by bylo fajn a upřímně mě štve, že jsme se nesetkali dřív, vždyť tu tvrdnu celej tejden. Ale dneska teda nevim. Včera mi nikdo na ten můj večerní odchod nic neřekl, ale mám pocit, že kdybych dneska večer zahlásila, že jdu na pivo, tak se dočkám řádný přednášky se vším všudy, zakončený slovy „Jsi plnoletá, dělej si co chceš“ 😀

No, uvidíme, jak mi bude. Zatim to teda žádná sláva neni.

Btw ten můj článek o designu pro Srdce Blogu už vyšel. A má kupodivu docela dobrý ohlasy, takže možná neni tak úplně pitomej, jak jsem si myslela. Že by to pro mě znamenalo, že tam budu moct psát častěji? No, přemýšlím o tom, že by mě fakt asi bavilo přispívat na nějakej web nebo blog, vedenej někym jinym. Aby to nebylo moje, ale měla bych tam svůj tématicky zaměřenej koutek a lidi by se vždycky těšili, až mi tam vyjde další článek.

Taky mnou vybraná oběť na ten řetězovej rozhovor pro AK se už ozvala a souhlasila, že se ode mě nechá vyzpovídat 🙂 Takže teď už jen vymyslet nějaký pořádný megahustěkrutopřísný, trenkyrvoucí a doočíslzyvhánějící dotazy. No, zatím si to nechávám uležet, na těch noteboocích se mi přece jenom nepracuje tak dobře jako doma na pevnym kompu. I když zcela evidentně jsem se tu už aspoň naučila psát články do blogu a to je taky pokrok.

1. Maude. Je to jediná osoba, která to se mnou vydržela táhnout tak dlouho, aniž by mi jedinkrát cokoli vyčetla. Inspiruje mě a dává mi důvody dál bojovat a bejt tady. Za to se nedá dost poděkovat.

2. Brácha. Máme spolu dost prapodivný vztahy a jsem přesvědčená, že v některejch ohledech jeho mozek nefunguje úplně správně, ale pořád je to můj velkej brácha, záleží mi na něm a ráda se s nim vytahuju 🙂

3. Máma. Hrozně si lezeme na nervy, protože jsme spolu prakticky furt, ale je to máma a když mi je nejhůř, je vždycky první, na koho si vzpomenu a s kým chci mluvit.

4. Táta. Vždycky byl mým vzorem a jsem vděčná za to, k jakým zásadám mě vychoval. Některý věci mě na něm dost mrzí, ale pořád je to můj první mužskej vzor a když si hledám chlapa, chci aby byl minimálně tak šikovnej, pracovitej a vtipnej jako můj táta.

5. Babička. Je to prostě moje nejmilovanější babička 🙂

Tenhleten řetězák začíná bejt nějakej až moc intimní, nemáte ten pocit? Ale když už jsem se k němu upsala… mám u toho ovšem trochu pocit, že i moje schopnost otevírání se je tady trochu natahována na skřipec a testována. Tak uvidíme…

1. Pokusy o finanční poradenství. Přineslo mi to i nějaký pozitivní věci, to zase ne že ne, ale celkově vzato to mýmu životu podle mě jen uškodilo a pošramotilo mi to některý vztahy. Tím spíš že jsem se o to pokoušela podobně neúspěšně víckrát než jednou a nechtěla jsem pustit tu vidinu, že bych mohla být úspěšná podnikatelka. Líbilo se mi, že budu radit lidem a pomáhat jim, ale chyběl mi na to ten obchodní duch a navíc jsem to vzala tak nějak za špatnej konec. Prostě si myslim, že kdyby se to nestalo, dneska bych se měla o hodně líp a hodně věcí by bylo jednodušších.

2. Románek s o dost starším chlapem. Ne že bych se za to nějak styděla, v tý době mi to dost pomohlo a taky jsem si díky tomu určitě pár věcí ujasnila, ale myslím, že můj život by se bez toho obešel. Ani ne tak proto, že byl starší, jako spíš že to byl fakt trochu psychopat, no ale stejně. Kdybych se mohla vrátit a rozhodnout se, co ze svýho života vyškrtnout, neváhala bych.

3. Některý další románky. Člověk je nerad sám a většina věcí, který jsem spáchala v milostnym životě, byla fajn a měla svůj smysl, ale najdou se i takový, za který bych si radši dala po hubě a u nichž se fakt nechápu.

4. Návrat do ČR. Měla jsem v tý Anglii zůstat. Všechno by bylo jinak.

5. Skončit s baletem. Bylo to vynucený zdravotním stavem a některýma lidma, se kterejma jsem prostě už nedokázala bejt ve stejný místnosti, ale stejně mě mrzí, že jsem toho nechala. Při tanci jsem prožívala skutečný štěstí, můj život byl skvělej a mám na to úžasný vzpomínky, který doufám nikdy nevyblednou. Ať už klasický hodiny, který byly plný poctivý i méně poctivý dřiny, ladnosti, tréninku a práce na vlastním těle a zábavy s přáteli, nebo každoroční soustředění v Liblicích, který pro mě znamenalo a vždycky bude znamenat víc než dokážu popsat. Kdybych se mohla vrátit do jednoho okamžiku ve svym životě, vybrala bych si některejch z momentů, kdy jsem byla v Liblicích. Tehdy jsem byla šťastná a někam jsem patřila.

A já už nevim. Zase tolika věcí asi nelituju… 🙂 Jako takovej šestej bod by se daly zapsat některý věci, který člověk kdy řekl a vzápětí by si nejradši nafackoval, ale už dávno jsem přišla na to, že ačkoli vy třeba něco takovýho hrozně řešíte, ten člověk, před kterym jste se takhle „ztrapnili“, si toho ve většině případů vůbec nevšiml nebo mu to bylo jedno a neřešil to. Lidi si takový věci u druhejch lidí nepamatujou a neni to jako že byste nosili na čele nálepku, kde byste tu blbou hlášku nebo nesmyslnost, co jste kvákli, měli napsanou. Ztrapnili jste se podle vás na rande? Klídek, on si toho nevšiml a nebo o tom nejpozději do druhýho dne nebude vědět. Vy se takovou blbostí můžete užírat i několik měsíců nebo dokonce let, ale ten druhej o tom už dávno neví, takže je to úplně zbytečný řešit a myslet na to. Fakt, to je zaručený.

1. Co jsem za člověka. Dost často uvažuju, kdo vlastně jsem, co mě identifikuje a jak moc se asi liší moje představa o mně samé od toho, jak působím na druhé. Někdy se fakt nestačím divit, co všechno mi teď přijde normální, a přitom pár let zpátky by mě to ani nenapadlo.

2. Smysl života. Klasika. Štve mě, že jsem už několikrát prožila momenty, kdy jsem měla zato, že jsem ten smysl našla, jenže mi to nevydrželo na furt. Asi bych si ty momenty měla častěji připomínat, aby se mi vryly pod kůži a já si nepřipadala tak ztraceně a nesmyslně.

3. Moje budoucnost. Chtěla bych bejt tím člověkem, co přesně ví, co chce v životě dělat, co ví, kde bude za tejden a co zažije za měsíc, co má nějaký plány a nějakou budoucnost. Já ji nemám. Mám jen tenhle přítomnej okamžik a naději, že přijdou další přítomný okamžiky, který budou něčim zajímavý. Na jednou stranu je to báječnej způsob života, člověk se tak naučí vnímat úplně jinak než jak byl zvyklej, ale na druhou stranu si právě díky tomu připadám někdy úplně ztracená a ztrácím hlavně víru v to, že něco v životě dokážu. Někdy mám pocit, že bych přece jenom měla mít nějakej plán, nějaký velký cíle, a jít za tim, a že když nic takovýho nemám, tak jenom mrhám časem a nic po mně nezbyde.

4. Rodinný vztahy. Dost často přemýšlím o tom, proč jsou takový, jaký jsou, a čím by se to dalo změnit.

5. Typ práce, co by mě naplňoval. Pořád jsem ještě nepřišla na to, co by mě opravdu bavilo dělat. Už jsem toho dost vyzkoušela, takže vím, co dělat nechci. Ale to nějak nestačí, mám pocit, že mi to ty volby nijak neusnadňuje.

6. Předchozí vztahy. Z některejch věcí se prostě nevzpamatujete. Bylo by fajn umět to přestat řešit, ale to nejde. Některý rány zasáhnou příliš hluboko.

7. Ztracený kontakty. Ze všeho, co se dá řešit na minulosti, nejvíc řešim lidi, který jsem měla ráda a se kterýma jsem ráda trávila čas, a který už jsou pryč. Umřeli, odešli, žijou jinej život, zapomněli, co já vím, prostě na ně už nemám žádnej kontakt nebo ho sice mám, ale už jsou duševně někde jinde a nevzpomínaj na to tak dobře jako já. Vždycky když potkám nějakýho dávnýho kamaráda a řeknu mu ahoj a on zaciví na druhou stranu ulice nebo se přiblble usměje, odpoví neochotně ahoj nazpátek a jde dál, aniž by zpomalil, zabolí mě to a říkám si, kde je problém? Mají ty lidi jiný vzpomínky než já? Proč si nedají tu práci na chvilku se zastavit a pokecat, jen aby zjistili, jak se třeba mám. Upřímně to nechápu, protože i lidi, který mě dřív nějak štvali nebo nebavili, mi prostě přijde zajímavý potkat a jen tak poklábosit, třeba i jen zdvořilostně, ale spíš proto, že mě fakt docela zajímá, čím se stali. Neni to jako že bych si je hned musela hledat na fb a začít zkoumat, co se přesně děje v jejich životě. Ale ta minuta zdvořilostního rozhovoru na ulici nebo po chatu přece nikoho nezabije a neni nijak závazná.

Tak proč se kluk, s nímž jsem strávila čtyři roky v jedný třídě, pomalu ani neobtěžuje odpovědět mi na pozdrav, když se potkáme u rybníka na Rock For People po tolika letech? Proč nezajde poklábosit? Vážně tomu nerozumím.

V sobotu se toho už moc nedělo, žádný kapely a tak, takže proběhla jenom nějaká ranní očista, návštěva kripltoiky (tyjo, to mě baví :D) a snídaně. Jelikož jsem si toho v pátek nakoupila nějak moc, snažila jsem se sežrat co nejvíc nepřenosnejch věcí, abych se s tím netáhla a aby se mi to nerozkydlo nebo nerozdrobilo v krosně. Třeba takový křupavý placky nebo jogurt ve mně fakt vyvolávaly obavy. Něco jsem i vyhodila, že už to bylo rozmáčený – třeba rolička superjemnýho toaletního papíru, která od první bouřky byla použitelná tak akorát jako žínka a nebyla šance, že se to někdy zlepší 😀

Banda kolem mě začala balit věci a stany, tak jsem se do toho taky pustila a čekala, až mi napíše Maude, jak to viděj u nich, nebo až se přivalí Tom, aby si sbalil stan, s čímž jsem mu samozřejmě chtěla pomoct. Furt jsem přemýšlela, jak se mu mám za to odvděčit, vždyť nebejt jeho, fakt nevim, kde bych spala a bydlela. Tom nakonec volal a dokonce se mi i dovolal na můj pošahanej mobil, jenže v něm bylo pořád ještě dost vody, takže jsem to nemohla zvednout, tlačítka nefungovaly. Tak jsem jenom vztekle mačkala to přijímací, sledovala Tomovo jméno na displeji a snažila se ten hovor přijmout, ale nešlo mi to, tak jsem se na to vybodla.

Tou dobou už psala i Maude, že vyrážejí, takže mi nezbylo než se zvednout a zanechat Tomův stan v rukách jeho bandy, která narozdíl ode mě jela domů autem a nemusela stíhat vlak. Rozloučila jsem se s nima se slovy, ať mu za mě poděkujou, a běžela jsem.

Na křižovatce jsem se spichla nejen se zbytkem crew, ale i s Tomem, kterej spěchal od auta ke stanu, takže jsem mu nakonec přece jenom poděkovala osobně a domluvili jsme se, že se třeba někdy sejdeme v Praze. Do tý doby snad vymyslim, čím ho za to ubytování a vytržení neskutečnýho trnu z paty uctít 🙂

Pak jsme teda letěli na bus, do kterýho se cpaly strašný davy lidí a už to vypadalo, že to vzdáme, ale nakonec jsme se tam docela dobře vešli do zadních dveří, kam se bůhvíproč už nikdo necpal a zůstalo tam místo. Krásně jsme tudíž stihli vlak, kterej nejprve nevypadal vůbec dostupně, ale Maude naštěstí narozdíl od nás poslouchá nádražní hlášení, a tudíž věděla, že budou připojovat další vagony. Na ty jsme si teda samozřejmě počkali a díky tomu jsme si i sedli.

Když se vlak rozjel, chvilku jsme si povídali, ale brzo nás to přešlo a celej vagon se proměnil ve scénu ze Šípkový Růženky, totálně všichni polehali, poštelovali se na sedačkách a usnuli 😀 Ten týpek, co projížděl skrz nás s vozejčkem plnym občerstvení, měl dost.

Díky tomu chrápání nám ta cesta dost uběhla, i když chvílema už jsem toho měla fakt dost, nevěděla jsem, jak si sednout, a už jsem chtěla bejt doma. Na Hlaváku proběhla krátká diskuse ohledně návštěvy KFC, ale nakonec to nedopadlo, a tak jsme se rozloučili a já si do toho dědka zašla sama na pavláku, kde jsem si ještě užila legrace s obsluhou. Týpek se totiž otočil dozadu a volal na kolegyni, že chce nepálivýho megapocketa, a slečna toho asi měla ten den dost, takže celkem zoufale zavolala zpátky „No to ne!“. Týpek na chvilku zaváhal, ale pak se na mě otočil a se smíchem prohlásil, že teda asi ne, načež jsem zahlásila, že to je pěkně blbý, protože mám hlad jako svině, a oba se rozesmáli a slečna řekla, že teda když jsem to já, tak mi ho udělá 😀 No neni ona milá?

Takže za malou chvilku jsem se už vlekla domů obtěžkaná krosnou, žebradlem a sáčkem s obědem.

Dostat se do bytu pak bylo ještě docela slušný drámo, protože jednak jsem si ve vlaku uvědomila, že mám klíče na dně krosny – takže jsem ji musela na chodbě celou vyložit (což bylo mimochodem fakt eňo ňůňo :D) – a druhak se nám cca týden zpátky rozbil zámek u jedněch dveří a máma mi těsně před odjezdem dávala novej klíč, o němž jsem si najednou nemohla uvědomit, jestli jsem si ho už dala na klíče nebo ne – protože novej zámek se měl instalovat až bůhvíkdy, při mym odjezdu ještě ve dveřích nebyl, najednou mě napadlo, jestli jsem ten klíč nenechala ležet na stole. Což by byla zábava, protože naši nebyli doma, takže bych se dovnitř nedostala a mohla bych přespat na chodbě. No co, spacák jsem měla 😀

Naštěstí se ukázalo, že jsem nebyla takovej debil a že ten klíč mám, takže jsem se pohodlně dostala domů a shodila ze sebe bagáž, abych následně mohla usednout k pc začít datlovat, samozřejmě až poté, co jsem si na soundcloudu našla The Feud a začala je smažit na celej byt.

První věc byl samozřejmě facebook a zaspamování všech možnejch stránek kapel, který se mi líbily, pochvalnýma komentářema, pak Twitter, kde jsem se zkontaktovala s Nickem a začala ho učit česky (to bude ještě zajímavý :D), no a pak samozřejmě blog, kde jsem se pustila do reportu a kde jsem si početla, kdo všechno tam ještě byl, a ujistila se, že nikdo tu neni takovej blázen, aby o tom napsal pět takhle brutálně dlouhejch článků 😀 Na mou obranu, ani já jsem nečekala, že toho bude tolik, fakt netušim, kde se to ve mně vzalo. Takovouhle psavou jsem snad ještě nikdy neměla. Je vidět, že na mě ten fesťák měl neskutečně dobrej vliv.

A hlavně jsem mozkem ještě pořád na něm. Včera celej den, když jsem jedla, když jsem psala, když jsem šla prát, furt mi tu jeli ti Feudi, dneska taky a ještě jsem je doplnila o Kooks, který jsem pak společně se Subways, Asteroidama a dalšíma jménama začala okamžitě stahovat (piratebay dostal zabrat), a každou chvíli jsem si vybavila, jak jsem na tu kterou písničku stála pod pódiem, a začala jsem skákat jako smyslů zbavená. No jak říkám, ještě že nikdo nebyl doma. (Teď už bohužel je :P)

Mozku ještě pořádně nedošlo, že je doma v Praze, nebo spíš došlo, ale nelíbí se mu to. Na to špatný člověk rychle a rád zapomene a poprvý po dlouhý době nemám absolutně chuť si na něco stěžovat (až na ty WTF sprchy a na ten WTFFFFF rybníkovej „čaj“), jen jsem nadšená a nechávám se unášet euforií a bojím se, že brzo vyprchá, protože nechci. Nechci bejt doma, nechci se vrátit ke svýmu facebookovýmu a pražskýmu životu, chci jet do Hradce a žít tam v tom světě, kterej má jiný pravidla a je plnej hudebních zážitků a vibrací a kapel, se kterýma se můžeš naživo potkat a přijímat všechno, co do tebe pouštěj. Chci se vrátit mezi ty lidi, který tam žijou úplně podle jinejch standardů, a i když v noci jsou mnozí na pěst a ve frontách na pivo nebo na kohoutek bych je vraždila, celkově vzato je to báječná grupa. Báječná, třicetitisícová grupa lidí, kteří jsou všichni na jedný vlně a to je něco naprosto neuvěřitelnýho a nepopsatelnýho.

Závěrem chci říct, že psát o Rock For People mi vydrží na mnohem víc než deset facebookových statusů a že svoje okolí s tím pravděpodobně budu srát ještě hodně dlouho. Na druhou stranu se hrozím momentu, kdy se mě máma zeptá, tak jak bylo?, protože mám pocit, že jsem to všechno napsala sem a že už k tomu nemám naprosto co říct 😀 Mám pocit, že moje odpověď bude prostě jen „Skvělý“, což tak úplně nevystihuje veškerou podstatu a všechny detaily 😀 Achjo. Asi jí odkážu sem, ať si to přečte 😀 Neni to o ztrátě schopnosti mluvit, je to spíš o tom, že toho bylo skutečně příliš na to, aby se to dalo vypovědět – a nepřeskakovat u toho z jedný věci na druhou a na nic nezapomenout. Myslím, že to by nikdo nedal, tím spíš ne já.

No ale ten oficiální sumární report tím končím, takže teď tu snad zase bude chvilku klid 🙂 Mějte se famfárově a modlete se za mě, ať mi ta euforická část vydrží, protože mě rozhodně baví o hodně víc než ty dlouhý, nekonečný fáze depek a sebetýrání. A jestli chcete dostat trochu víc feelingu z RFP, stačí hodit to do googlu a ty fotky tam mluví za hodně 😉

Aneb Cirratin řetězák, den třetí.

Mám trochu problém s tím, že se moje body někdy až stoprocentně shodují s Cirratinými, tak snad nebude provar, že si je od ní vypůjčím. Nevím prostě, jak jinak bych to řekla, když ona to popsala tak trefně 😀

1. Jednejte se mnou na rovinu. Nemlžte, nelžete, nevytáčejte se, buďte upřímní k sobě i ke mně a když vás požádám o váš názor, tak mi ho řekněte. Prosím vás ale, naučte se ty svý názory sdělovat nějak rozumně. I ona „krutá pravda“, o kterou si často říkám, se dá člověku sdělit nějak normálně a ne způsobem, po němž mám chuť si hodit lano nebo se utopit v marmeládě.

Prostě když se vás ptám na názor, dělám to proto, že potřebuju vaši pomoc, chci se sebou něco udělat a na vašem názoru mi zjevně záleží, tak si to uvědomte a řekněte mi něco konstruktivního a ne abyste mi sdělovali, co všechno je na mně podle vás špatně a jak jsem odporná či zlá a fuj. Pochopte, že to pro mě od vás bude mít váhu, a zkuste mě tím úplně nedojebat.

2. Naučte se mluvit o něčem, nebo mlčet. Nepotřebuju mít kolem sebe lidi, co řeší sračky. Na to si vystačim sama. Tím, že budete v jednom kuse mlít o hovadinách, na který se vlastně ani nedá nic odpovědět, si mě opravdu nezískáte, to radši mlčte a jenom se kochejte světem kolem sebe – neplést s kocháním se mnou, z toho jsem vždycky hrozně nervózní a mám pocit, jako bych měla na obličeji něco rozmázlýho.

Mám ráda lidi, co maj co říct. Něco vtipnýho, něco objevnýho, něco, co přiměje k zamyšlení a pobaví. Nesnáším, když někdo mele blbosti jen proto, aby mluvil, a ještě k tomu ode mě očekává reakci jako že se budu smát nebo prohlašovat „ne, vážně? no to mě podrž, to je hrozně zajímavý“. Neni.

A úplně nejhorší jsou lidi, který nedokážou poznat, kdy už stačilo, a to i když jim to natvrdo řeknete a na kolenou je prosíte, aby aspoň na pět minut drželi zobák. Takoví si ovšem zadělávají na problém. Někdy prostě potřebuju ticho a když to někdo neumí respektovat a držet zobák, skončil.

3. Buďte rádi, že jste se mnou. Vystačte si s tím a buďte z toho happy. Prostě jen tak. Když se mnou trávíte čas, tak buďte se mnou. Myslí, duchem, tělem, užívejte si prostě jenom to, že jsme spolu, a neptejte se mě furt, kam půjdeme nebo co budeme dělat. Mně je to ukradený! Můžu sedět klidně na blbý lavičce na hlaváku a prostě jen tak bejt, nikam nemířit a nemít nic v plánu. Když je vám s někym dobře, tak je to snad jedno, kde jste a co děláte, ne? Pokud chcete někam jít a něco dělat, tak to vymyslete, zařiďte a oznamte mi to jako hotovou věc, například „Dal bych si víno, zajdeš se mnou do vinnýho sklípku u nás v XY?“ nebo „Zejtra v šest dávaj v kině BlaBla, nechtěla bys jít se mnou?“. Zapřísahám vás, NEPTEJTE SE MĚ FURT, JESTLI BYCH NECHTĚLA NĚKAM NĚKDY ZAJÍT A KAM A KDY. Když chcete někam jít nebo něco dělat, dejte mi konkrétní návrh, já to za vás vymejšlet nebudu.

4. Neanalyzujte mě. Nesnáším, když mě někdo rozebírá a snaží se mi tvrdit, že jsem pomatená nebo že mám nějakej problém, na základě něčeho, co si třeba přečetl na mym blogu. Na tohle prohlášení jsem vůbec alergická. Ano, mám nějaký problémy, ale kdo je sakra nemá? Každej má něco a nevidim důvod, proč by zrovna u mě měly bejt jediným možným tématem k hovoru moje problémy, u nichž je navíc sporný, že jsou tak důležitý. Nemám ráda, když někdo mý problémy zveličuje (jen proto, že to dělám já, neznamená to, že jsem opravdu tak strašně v řiti), nebo je zlehčuje (ano, mám nohy a ruce a jsem zdravá, ale to zase neznamená, že mám úplně růžovej život) nebo je prostě vůbec řeší. Pokud s tím sama nezačnu a nebudu se chtít nutně svěřovat, buďte té lásky a bavte se se mnou o něčem jinym nebo to jen naťukněte, pokud vás to opravdu zajímá, ale pokud ne, nezačínejte s tím. A nemyslete si, že mě znáte jen proto, že jste četli pár mých článků. V nich opravdu není všechno, i když to tak někdy vypadá.

Což mě přivádí k dalšímu bodu.

5. Nepoužívejte proti mě můj blog! K tomuhle asi nemám co dodat. Tenhle blog je velká výlevna a jsou v něm obsažený věci, který by spousta lidí vůbec nepustila na světlo světa. Je to jako svěřit se někomu. Je to citlivý. A jakmile se to někdo byť jen pokusí použít proti mě, skončil, nadobro. Je to jako hrabat se někomu v deníku a pak to na něj vybalit. Tím, že tu vypisuju svoje niterný pocity, jsem zranitelná, a stačí málo, aby to ublížilo.

Jde pořád o tutéž věc – ten blog člověk nepíše pro svý známý a kamarády, píše to pro lidi, který osobně nezná a který neznaj osobně jeho, právě proto, aby to na něj nikdo nemohl používat. To, že se ty skupiny čtenářů začnou časem proplejtat, je potíž, ale aspoň se tak ukáže, co v kom je, jestli taktnost nebo sviňárna. Prostě to, co je tady, by mělo bejt pro lidi, co mě znaj, tabu a téma, o kterym se nemluví. Alespoň pokud jde o nějaký citlivý články. Když napíšu report na nějakou akci a odkaz hodim na facebook, tak je samozřejmě povoleno se se mnou o tom bavit 😀 Ale články o mym milostnym životě nebo depkoidní výlevy? Absolutní zákaz. Nikdy jste to neviděli.

6. Nenaléhejte na mě. Dejte mi čas, neuhánějte mě a nevnucujte se. Jsem vzdorovitá, jakmile cítím, že mě někdo do něčeho tlačí, zaseknu se už z principu a nehnete se mnou, akorát to bude oběma stranám ubližovat. Berte mě jako kočku. Když mě budete furt brát do náručí a muchlat, tak se naseru, seknu vás a zdrhám, zalezu si někam na skříň a budu vás nesnášet. Na druhou stranu když si mě chvilku nebudete všímat, dost často zjistíte, že přijdu sama z vlastní vůle.

Může se samozřejmě stát i to, že mě necháte bejt a já nepřijdu. Ale furt je to lepší než abyste mě uháněli, to bych nepřišla stejně a ještě bych vás neměla ráda. A to nemá nikdo zapotřebí.

7. Filtrujte, co vám říkám. Vnímejte to, co je důležitý. Lidi toho nakecaj a já nejsem výjimkou. Zvlášť pokud projevíte zájem o moje niterný rozpoložení, často ze mě začnou lízt hrozný věci – právě proto bod číslo 4. Jestli nechcete, aby se na vaši hlavu snesla kupa sraček a sebelítostivých keců, vůbec s tím nezačínejte a nebo to pouštějte druhým uchem ven a nedělejte si na mě obrázek podle toho, co melu, když jsem v depce.

Namísto toho vnímejte ty věci, co vám říkám od srdce a co myslím vážně. Mám za to, že moje vyjadřovací schopnosti jsou na dostatečně vyvinutý úrovni, stejně jako empatie, takže dokážu věci podat tak, jak je myslím, doopravdy. Bohužel spousta lidí není schopná je tak strávit a pořád si je přikreslujou věcma, který jsem tam vůbec nevkládala nebo jsem je tam dala omylem a nemyslela je tak úplně vážně – právě proto, že toho taky spoustu nakecám – ať už negativníma nebo pozitivníma.

8. Buďte skromní, když něco umíte a jste v tom dobří. Nesnáším arogantní lidi. Je mi jedno, kdo co dokázal, důležitý je vždycky jenom to, jakej jste člověk. Ti největší machři na světě jsou vždycky ti nejvíc skromní – ti zasáhnou největší množství lidí a neberou si za to přehnanej kredit. Zbožňuju lidi, kteří něco umí, něco skvělýho dělají, a přitom si vůbec neuvědomujou, jak jsou skvělí – nebo si to uvědomujou, ale nedávají to na sobě znát a dál na sobě pracují. Nejhorší je, když někdo ustrne v momentě nějakýho skvělýho úspěchu a dalších několik let žije z toho jedinýho momentu, kterej už dávno minul, vykresluje se jako že je čím dál tím lepší a zajímavější, a přitom nemá co novýho nabídnout. Lidi, co jsou na něco machři, a přitom o nich neni pořád všude slyšet a furt na to neukazujou, mě prostě berou.