Měsíc: Červenec 2012

Rubriky
co se mi honí hlavou

O tom, jak se těšim, a ten vytouženej duckface

Tak jsme se zasmáli a teď k něčemu normálnímu.
Zítřek bude TEN den, bude to den, kdy si jako za starých časů vyjedeme s Yuki do Pardubic na sraz lidí z chatroomu a já se hrozně těším 🙂 Chatroom, kam jsme už nepáchli… no já nevim, nějakejch šest let? Brutální. Všechno už je to tak dávno…
(Hh, Márvyho duckface. No neni to ťutínek?)
Nevnímám to jako až tak velkej šok, neboť pořadatele, Toma, jsem viděla nedávno na RFP, i když tam jsem si ho moc neužila, takže se těším, že teď spolu všichni strávíme trochu víc času. Ovšem Petera a Michala (krucinál, zaboha si nemůžu vybavit Michalův tehdejší nick) jsem neviděla už neskutečně dlouho, což ve mě mísí pocity nervozity a očekávání s nadšením. Už jenom ten fakt, že to uděláme. Že si prostě jen tak řekneme „pojďte se zase jednou pobavit“, a během pár hodin je to domluvený a naplánovaný. Že se to fakt zrealizuje a nikdo s tím nemá žádný problémy, žádný jako „nechce se mi“, „a když já nevim“, neřešíme žádný narušený vztahy, jedeme se prostě zase jednou vidět a zchlastat (tentokrát máme zakázáno zvracet z Tomova balkonu, myslím, že sousedy pod ním by to podruhý potěšilo ještě míň než poprvý XD) a taky mě těší, že Tom už nemá v bytě ty sklípkany, protože to mi minule dalo docela zabrat.
A těším se i na ty Pardubice. Na vypadnutí z Prahy, na užívání si léta a na ty možnosti, protože zatím nikdo nemá šajna, co tam vlastně budeme dělat XD Těším se, že mi snad máti půjčí foťák (nebo tam někdo bude mít svůj) a že budou nějaký fotky. Že se možná půjdeme koupat. Že půjdeme nakupovat do nějakýho místního Penny marketu a budeme dělat hroznej bugr jako dřív. Že zase uslyšim, jaký maj ti kluci vlastně hlasy. A ty jejich mimopražský přízvuky. A vůbec na to všechno.
A taky se těšim na páteční večer her v Ořechu, že zase uvidim pár lidí, co mi už docela chyběj. A že se snad tentokrát tak hrozně nevožeru. A že snad pak pojedu na chatu na víkend. A že snad příští tejden konečně budu mít čas vidět všechny lidi, se kterýma se furt ne a ne domluvit. Brm, je toho nějak moc, ne? 🙂
Je fajn mít se na co těšit.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Dobrý den, kozy ven, muhehe

Málem bych zapomněla na nejdůležitější příspěvek dne a dávám ho sem za všechny, který nemaj tak pěkný prsa XD A pro všechny pánské příznivce klubu, ať se maj na co koukat, když už, žejo ;* 😀
Mami, já bych vážně ráda šla zalejt k babičce kytky, ale teď fakt nemůžu, musim si jít vyfotit kozy a dát to na blog, chápeš?
Thákže, tady to jsou moje kuřecí prsíčka, a jak vidíte, nechybí ani epesní koupelnovej závěs, kus vany a kus pravý ruky, kde je vidět, jak držim foťák namířenej sama na sebe XD
Lol, asi chápu, co na tomhle typu „článkování“ ty biondýny maj.
Btw tohle je asi nejkratší článek, kterej jsem tu kdy zveřejnila. Lol na druhou.
Too sexy for my shirt.
Rubriky
co se mi honí hlavou

I’m too old for this shit

Jsem ráda, že jsem ten článek včera napsala. Nejsem zastáncem těchle emovýlevných nářků na někoho přes internet, nepřipadá mi to úplně správný a když už to dělám, dávám si záležet na tom, abych to tomu člověku sdělila taky osobně. Jenže jsem spíš pisálek, když mluvím, skáču z jednoho na druhý a málokdy dokážu říct všechno, co mám na srdci – už proto, že mě nikdo nenechá mluvit hodinu a půl v kuse a že se u toho vždycky naseru, až se klepu. Takže napsat to je lepší. Ale jsem ráda, že to dokážu i říct a že netrpím pocity studu, když na mě někdo naživo vytáhne něco, co jsem psala na blogu. Protože vím, že to neni neschopnost vyjádřit se naživo (nebo si stát za svými napsanými názory), jen se mi při psaní líp dávaj myšlenky do souvislostí, člověk líp zacílí ten emopaprsek a neni celej roztřepanej z toho, jak hrozně je nasranej.
Anyway, jsem ráda, že jsem to napsala, protože to muselo ven. Nelíbí se mi, s jakou politikou je teď AK veden, nebo spíš že žádnou politiku nemá, protože záleží na tom, jak se zrovna Mr. R. (tohle označení se mi celkem líbí, hehe) vyspí. Jasně, všichni jsme lidi. Ale v tomhle směru by se přešlapy neměly přehlížet.
Jsem ráda, že potkávám tolik smysluplných článků k aktuální kauze. Je vidět, že to hodně lidí zasáhlo, a že nejsem jediná, komu na AK opravdu záleží, jakkoli je to malicherný a ve světovym měřítku úplně směšný. Jsem ráda, že spousta lidí se k tomu umí vyjádřit kultivovaně, sice nasraní, ale pořád na úrovni. To mě vážně hřeje u srdce.
Ono to přejde. Brzo to opadne a za pár měsíců si nikdo ani nevzdechne. Biondýna už v AK snad nebude, protože jí to přestane bavit – nemám pocit, že by jí tohle trollení mohlo vydržet nějak dlouho, i když nepodceňujme nepřítele. Každopádně doufám, že se situace brzo uklidní, a podle mých zkušeností se tyhle věci uklidňují čím dál tím rychleji. Kdo si dneska vzpomene na nějakou Natalii?
To ale neznamená, že by se to mělo přecházet. Je dobře, že jsme se všichni tak semkli a naštvali a že jsme se k tomu vyjádřli. Je vidět, že se vyjadřovat umíme, a to je dobře. Je dobře, že všem hlodá v srdci červíček pochybností a že si lámou hlavu s tím, co bude dál. Je vidět, že nám na tom záleží.
Osobně bych ráda viděla změnu přístupu k vedení AK. Aby se tohle nedělo. Aby se fakt přijímaly kvalitní blogy. Aby měl Mr. R. (nebo ten, kdo to bude do budoucna vést) lepší přístup k tomu klubu. Bylo by fajn vrátit tam věci jako Kartáč, Kladivo na blogery a Očistec, nemyslíte? Jasně, někteří by možná skuhrali nad přísností a nad řešením detailů, ale podle mě to na těch detailech záleží. Kvalita nevzniká z ignorace. Tak snad tím, že jsme tohle všechno neignorovali, jsme napomohli tomu, aby se napříště náš pan správce choval jako kvalitní pan správce. Ale nebudu si dělat iluze, jsme jenom lidi.
Říkám si, jestli fakt neměl pravdu ten člověk, co mi navrhnul, že jsem na tohle všechno už moc stará. Že tenhle způsob blogaření je možná fakt pro ty mladší nebo řekněme blogersky mladší. Možná že tím, jak moc sleduju zahraniční blogerskou scénu, jsem se už nenávratně vzdálila tomuhle všemu tady. Na jednou stranu mě to pobouří a vybičuje, na druhou si říkám „no bóže, dyť to jsou úplný sračky, co tady řešíme“.
Ale pořád ve mně je ta část, která je přesvědčená, že tohle je správný. Že prostě je správný pobrabrat se v těch sračkách, z nichž plynou naše emoce, vyráchat se v těch emocích a tvořit pod jejich vlivem. Samozřejmě se to musí umět, aby z toho nevznikaly věci a výlevy, za který se pak budeme stydět, ale mělo by se to dít. Je správný, že se lidi vzbouří, když se jim něco nelíbí. Je správný, že nad tím uvažujou. Je správný bít se za naše ideály, i když někde v koutku duše sedí ten cynik dospělák, kterej se vám hrozně vytlemí, jaký jste naivky a romantici a ať proboha taky začnete žít. Protože kdyby se za ty ideály nikdo nebyl, kdyby nikomu na věcech nezáleželo, no to bychom dopadli.
Nicméně mrzí mě, že se těmahle věcma zabývám. Že se jima musím zabývat, protože nedokážu ignorovat, co se kolem mě děje, protože mě to zasahuje. Jedinou možností by bylo odejít někam, kde se to neděje, ale nevím, jestli jsem na to připravená, ještě nechci přijít o tu komunitu, do níž jsem se tak pracně začleňovala a v níž je mi veskrze dobře. Ještě pořád mi to něco dává a já jsem si jistá, že to budou cenný zkušenosti do budoucna. Ale mám holt ty choutky. Možná je to jen krize, kdoví. Možná ta myšlenka ještě nedozrála, ale přijde den, kdy mě něco finálně nakopne a já zamávám tomuhle stylu blogování, spálím mosty a začnu zase někde nanovo – protože taková už je ta moje fénixí povaha. Protože na tyhle sračky už se opravdu cítím trochu stará a mám pocit, že mi blogování tady už možná dalo všechno, co mohlo, a že je na čase jít dál. Možná že jsem tomu už já dala všechno, co jsem mohla.
No, uvidíme, jak se budu cítit za tejden, za dva, třeba mě do tý doby osvítí, teď jsem kdesi mezi dvěma póly a fakt nevím. Třeba postačí najít nějakej novej dech, novej úhel pohledu, protože poslední dobou si připadám jako že se dost opakuju a to já nerada vidim. Jeez, já fakt nevim. Asi jsem na moment trochu vyhořela. Ale třeba ten plamen ještě rozdmýchám a ještě budu zářit.
Ty vaše komentáře pod těma mýma výlevama mi rozhodně pomáhaj tomu věřit.
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Ke kauze jedné biondýny

Stejně jako Adelaine, ani já se tomu nechtěla věnovat tady. Přišlo mi, že jsem se dostatečně vypsala v komentářích na příslušných místech, ale ono to zjevně nestačí a bude to chtít dělat mnohem větší „burdel.“ A koneckonců, jestli tohle má být jedna z posledních příležitostí, kdy se ještě moje články budou objevovat na titulce, tak ať to stojí za to.
Takže ke Standovu mailu.
Milý Stando,
měla jsem zato, že Autorský Klub je tvou velkou chloubou. Že je naší velkou chloubou, že je to naše dítě, o které se snažíme všichni do jednoho pečovat každým jedním příspěvkem do diskuse, každým jedním článkem, který vypustíme do světa. Měla jsem zato, že jsme všichni svorně hrdi na to, že v něm jsme a že s ním máme co dočinení, protože je to jistý ukazatel čehosi. Nedá se říct, že všechny blogy mimo Klub jsou špatné a že jen ty klubové jsou nějak elitní, to rozhodně není pravda, ale blogy, které v AK jsou, byly vždycky něčím výjimečné, protože se do toho klubu dostaly. Protože na to měly.
Žel UChu, ty už to tak zřejmě necítíš. AK se pro tebe ze dne na den stal pouze protáčítkem návštěvnosti a z nějakého důvodu jsi se prostě jednou probudil a uvědomil si, že je ti nějaká laťka a úroveň šum a fuk a že se zpronevěříš všemu, s čím byl klub založen a tři roky veden, za co jsi ostatně i ty sám tvrdě bojoval. Je vždycky smutné vidět lidi, jak zrazují vlastní ideály, ale vidět, jak přitom zrazují i všechny ty, kteří v ně věřili, na to se prostě nedá dívat bez emocí. A chudák Krutomluv se obrací v blogerském hrobě. A bývalí správci, vědíc dobře, kolik tomu všemu dali práce a sebe sama, se nestačí divit.
A to ani nemluvím o bývalých členech, vyloučených na základě pofidérní připomínky k jejich kvalitě, jíž prý nedosahovali úrovně něčeho tak vznešeného jako AK. Dívám se na našeho nejčerstvějšího nováčka a vychází ze mě velice smutné Ha-ha.
Přes dvě stě jedinců, tedy drtivá většina Autorského Klubu i přihlížejících čtenářů, kteří tvorbu blogerů AK sledují a mívali o ní dobré mínění, je u vytržení. Jsou právem vzteklí, rozpálení doběla, a protože to jsou lidi, kteří se opravdu nebojí říct světu svůj názor a jít s kůží na trh, činí tak na všech možných frontách, možná někdy až moc zoufale, ale čemu se divit. Tři roky blogeři bojují za své místo v klubu, který pro ně hodně znamená, tři roky se blogeři hlásí a několik měsíců vydrží čekat s palečky sepjatými, aby se jejich jméno jednoho dne mohlo objevit na titulce a hlavně v seznamu členů. Aby si mohli na blog vystavit tu ikonku, která je pro ně puncem kvality a ocenění, která pro mnohé z nich znamená velký převrat v blogování, příliv mnohem zajímavějších čtenářů a komentátorů, aby si na blog mohli napsat „Hurá, přijali mě! Jsem dobrej!“
Mám za to, že prezident, kterého drtivá většina občanů nenávidí a je nespokojená s jeho vládou, je špatný prezident a měl by odstoupit. Mám za to, že bloger, kterému nezáleží na zpětné vazbě a na tom, aby byla kladná, je špatný bloger a měl by toho nechat. Mám za to, že správce klubu, který ignoruje hlas jeho členů a nezáleží mu na odezvě, je špatným správcem a neměl by takovou pozici zastávat. Mám za to, že člověk, který se rozhodne zcela ignorovat myšlenku, s níž byl takový klub založen, ignorovat minulost, jakou si prošel, ignorovat ty duše, které se pro Klub v minulosti roztrhaly a vydaly z nejlepšího, takový člověk není na svém místě a měl by se stydět.
Můžete mi říkat, že si to moc beru. Ale já mám proč. Jsem bloger. A záleží mi na tom, abych byla dobrý bloger. A jsem přesvědčená, jak pravil pan Werich, že když už člověk je, tak má koukat, aby byl. A když už je správcem, tak má koukat, aby byl dobrým správcem a ne jen tak že „tady je Krakonošovo“ a vy jste mi buřt. Každý dobrý vedoucí ví, že takhle se nic vést nedá, ne pokud mu záleží na kvalitě odvedené práce.
Nemám nic osobního proti tobě, milý Stando. A neříkám, že tvoje práce je snadná. Ale jsem přesvědčená, že tímto aktem, s přihlédnutím k veškeré minulosti Autorského Klubu, jsi klub zradil, a to je všechno, na čem teď záleží. Zradil jsi jeho ideály, o nichž se tři roky básní na všech frontách a které sdružily tolik lidí a přinesly tolik zajímavého mnohým z nás. Svou pomalou a nevhodnou reakcí na celý problém jsi navíc zradil i nás, kdo jsme v AK věřili právě na tu laťku, kdo jsme si vážili toho, že jí dosahujeme, a kdo jsme byli přesvědčeni, že chápeme, o čem to všechno je – a podle toho jsme se zařizovali, abychom tomu dostáli.
Jsem naivka. Věřím v dobro a lásku, věřím ve spravedlnost, i když vím, že ve světě to tak nechodí. Ale že to vím, neznamená, že se těch ideálů vzdám. Nehodlám se vzdát ideí Autorského Klubu tak, jak byl založen a veden donedávna, dokud tu jsem, nehodlám se vzdát boje za to, o čem by Klub měl být. Že tys to vzdal, že se raději budeš ohánět vzletnými frázemi o šikaně dívčích blogů (všichni víme, že toto prohlášení je nepravdivé a zavádějící) a o potřebě nebe dosahující návštěvnosti (kterou jistě přítomnost něčeho nevhodného zaručuje, ale za jakou cenu?) k tomu, abychom mohli fungovat… to všechno jen potvrzuje má slova – vzdal ses našich idejí a cílů, popřel si samotný smysl našeho Klubu a udělal si z něj frašku klasického nováckého typu: nevadí, že je to sračka, protože čím větší sračka to je, tím víc lidí se na to dívá.

Prosimvás kde to jsme? Cos to udělal, Pepikuu? Proč??? Za tak málo ti to všechno, co bylo, stojí?
Milý Stando. Seru ti na návštěvnost. Seru ti na to, abych byla členem AK, je-li ode dneška jeho účelem pouze přitáhnout pozornost jakýmkoli i sebepokleslejším způsobem. Seru ti na titulku, má-li se vedle mého článku, do nějž (jak všichni víte) dávám co můžu, „skvět“ nádhera typu „Ahojte, blbečci, já jdu ven, vy se tu užírejte nudou“. Seru ti na klub, který vedle překrásných kreseb, maleb, fotografií, básní, povídek, příběhů, úvah, zamyšlení a vlastno“ručně“ nazpívaných hudebních videí postaví na stejnou úroveň podobný paskvil na článek podepřený umělecky nehodnotným autoportrétem tuctového rázu. Něco takového článek nedělá. Jakýkoli článek. Natožpak článek hodný člena Autorského Klubu, prokristapána.
Už nebudu propagovat Autorský Klub. Už nebudu odkazovat na články na něm ani na Srdce Blogu, což jsem doteď dělala hojně, tady, na facebooku i na twitteru. Už nebudu mluvit o tom, jak si vážím toho, že v něm jsem. Budu nanejvýš mluvit o tom, jak to bývalo krásné, být součástí nečeho, co mě přimělo přehodnotit pohled na blogování a mířit výš. Nepoklesnu ve své vlastní laťce, mohla bych zaspamovat titulku sračkami, kdo mě opravdu zná, ví, že na psaní sraček mám talent, ale neudělám to. Budu se raději věnovat svému vlastnímu postupu a budu zvažovat, jaký smysl pro mě má být tady a jestli už náhodou není na čase posunout se jinam.
Autorský Klub býval elitním klubem. Bývalo to něco. Bývalo něco, být v něm, a už není, Stando, díky tvému konání, které zcela očividně přestalo podporovat kvalitu a zaměřilo se od tohoto momentu výhradně na kvantitu. Well done, kamaráde, well done.

Jsem přesvědčená, že návštěvnost se dá zajistit i jinou cestou, ostatně nepsala o tom zrovna nedávno Edith tolik opěvovaný článek? Jak vůbec můžeme mlčet, když nám je servírováno každý den něco úplně jiného? Mně osobně je pozice tohohle blogu ve vyhledávačích úplně ukradená a jsem zásadně proti tomu, aby se naháněla tímto způsobem. Pakliže se náš milý server hodlá ubírat tímto směrem, pak prohlašuji, že blog.cz is dead a že si zcela zaslouží dopadnout přesně tak, jako všechny ostatní české blogovací servery. (A dopadne tak, ne že ne.) Těm bylo taky jedno, že na nich blogují lidé, živí lidé. Kdo by tu ostatně zůstával, když nemá na co být hrdý. Vy byste chtěli pracovat ve společnosti, jejíž obchodní politika je vám odporná a všechno, co představuje, je vám proti srsti? Chcete blogovat na serveru, který v pondělí hlásá kvalitu a autorské psaní a v úterý je mu všechno jedno, jen když je návštěvnost a když se hodně diskutuje? Na serveru, kterému je jedno, že všichni ti diskutující jsou beznadějně nasraní a zklamaní?
Návštěvnost. To slovo, které všechno dobré ničí. Kvůli kterému pár dobrých lidí opouští naše řady a odchází jinam. Nebyl to by the way, milý Stando, právě ten důvod, proč zkrachovaly všechny ostatní české blogovací servery? Well done, indeed. Dívej se, jak odchází ti, co tady přitahovali nejvíc pozornosti (té pozitivní), co tady něco znamenali a na které jsme opravdu mohli být pyšní. Dívej se, jak je bezmála tři sta členů Autorského Klubu zklamáno a smutno. A tleskej si.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Proč je dobré míti Twitter

Protože když si nemůžete za boha vzpomenout, kde jste četli ten skvělej, objevnej a převratnej článek, v záložkách to nemáte a pak si vzpomenete, že jste ho vlastně sdíleli na twitteru a že to tam tudíž určitě bude… „áách, díkybohu“. Protože jako hledejte to v historii.
Takže – četla jsem minulej tejden jeden fascinující článek. Teda já jsem jich četla víc, ale o to tu nejde. Tenhle byl o tom momentu, kdy jste postaveni před nějakej nápad, nějakou myšlenku, představu, a rozbuší se vám srdce šílenou nervozitou.
Ten moment u mě obvykle vyvolává silně negativní reakce. Strach, zamrznutí, nutnost ucuknout, vrátit se zpátky do klidovýho stavu. To dělá spousta lidí. A to je špatně.
Jacob Sokol, velice zajímavej človíček, kterýho posledních pár týdnů bedlivě sleduju na twitteru (vida, kudy jsem se k tomu článku dostala), se k tomu momentu staví jako k pozitivní věci. Je to podle něj jasnej signál toho, že je to správná věc a že přesně to máte udělat.
A já si řekla – BANOJO!
Celej víkend jsem horečnatě přemýšlela. Předhazovala jsem svojí mysli věci, který mě napadaj v poslední době, různý nápady a ideje, a zkoumala jsem svoje reakce, zejména jsem teda sledovala, z čeho se mi rozbuší srdce. A zjišťovala jsem zajímavý věci, z kterejch mi buší srdce a podle nichž jsem usoudila, že je opravdu chci udělat:
  • chci jet do Pardubic na sraz kamarádů z chatu, který jsem už roky neviděla
  • chci vydat svou malou milou sbírku poesie. Bude to přibližně čtvercová bílá knížečka tak akorát do kapsy a na ní bude malý černý „m.“ A víc už nic. Jen uvnitř nápis:“Věnováno Tobě„.
  • chci hrát s kapelou. Aspoň jednou týdně
  • chci se učit na baskytaru pod dohledem lektora
  • chci se učit zpívat, protože jsem zjistila, že zním hůř, než jsem si myslela
  • chci se dostat do formy – hraju teď se sebou takovou hru, kdykoli si vzpomenu na větu „Dej si deset“, dám si deset kliků, sedů-lehů nebo dřepů (podle situace, někdy toho dám i víc, když už jsem v tom). Problém je akorát ten, že zrovna na tohle si vzpomínám tak často, že mě už po tejdnu brutálně bolí celej člověk 😀 Ale třeba to k něčemu bude, v tomhle mě nesmírně inspiruje Nick, kterej zrovna dost výrazně hubne a furt o tom tweetuje XD
  • chci zkusit práci, která mi byla nabídnuta – a někdy od září, listopadu, by to mělo být reálné
  • samozřejmě pořád platí, že chci znovu odjet do Anglie
  • chci si přečíst knížku od Emilie Wapnick, Renaissance Business, a Minimalist Business a The Art of being Minimalist od Everetta Boguea
  • chci si znovu založit RSS čtečku a nasypat tam všechny minimalistický blogy, který potkám
  • chci navazovat víc a víc kontaktů s hudebně zaměřenýma lidma. Ty lidi mě neuvěřitelně vzrušují, buší mi z nich srdce a je mi díky nim krásněji na světě
  • chci černou sametovou kočku
  • chci místo, kde můžu meditovat, nikdo mě u toho neuvidí a nikdo mě u toho nebude rušit svou negativní aurou, blbýma kecama nebo už prostě svou nervózní přítomností – tady doma to prostě nejde, kdežto třeba terasa u nás na chatě… blaho, perfektní věc, ještěže ji máme
  • chci se se svým blogováním dostat o level výše. Chci se přiblížit blogerům výše zmíněného typu, publikovat na nich vlastní minimalismem propletenou filozofii, oslovovat čtenáře, měnit svět a dostávat za to peníze a dobrou odezvu. Chci mít naprosto úžasnej blog
  • chci zhubnout pár kilo, vejít se do svejch předloňskejch kalhot, zbavit se svýho těhotenskýho pupku a pak si dát ten největší hamburgr a cítit se skvěle, že si to můžu dovolit a že si to zasloužim
  • chci, aby se v Autorském Klubu našli dobrovolníci na tvorbu nového správcovského komanda (mileráda se zúčastním), aby se klub vrátil do podoby, v níž ho opustil Krutomluv, aby se obnovily věci jako Kartáč a Očistec a aby se z Klubu vyházel póvl, kterej si nezaslouží tam bejt, ježto si toho vůbec neváží a není toho hoden, abych tak řekla
  • chci, aby se mi do ATD vrátili hráči, kteří se na to vysrali. A aby se našlo pár nových. Nápady mám, ale admin tu hru nemůže hrát za všechny, že. Neni to one-woman-show, chci tam mít lidi, pro který to můžu pomáhat tvořit, nechci to tvořit jen já
  • chci chlapa, kterej dává kytarový sóla á la Pink Floyd. Nebo má minimálně úžasnej hudební vkus. Nebo umí programovat.
  • a chci zase jednou zažít fakt kurevsky dobrej sex
Uf, já mám ale opravdu hodně bušící srdce. Pak má člověk klidně spát.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Příjemná víkendová katarze

Ách, to byl kráásnej prodlouženej víkend 🙂 A ještě pořád je.
Ve čtvrtek mě napadlo, jak mě hrozně štve, jak je mi v poslední době furt blbě kdykoli jedu na chatu. Díky tomu to tam stálo fakt za prd. Šňůra nešťastných víkendů začala asi tím, jak jsem se přiotrávila alkoholem po jedný narozeninový kalbě v Ořechu. Odmítám nazývat to „ožrala se jako prase“, prostě proto, že jsem toho moc nevypila a způsob, jakym mi bylo celej zbytek víkendu zle, se prostě nedá přisoudit obyčejný kocovině, to bylo fakt moc.
Pak to bylo silný nachlazení, který se do večera přehouplo v solidní zánět průdušek a celej tejden byl díky němu fakt epesní. Pak jsem měla vyrážku na ksichtě, díky níž mě všechno svědilo jak blázen a nebyla jsem schopná vyjít mezi lidi a vůbec mi tak nějak nebylo dobře z toho, že na mě rodina musí koukat – a jako na potvoru jsme museli zrovna jet na návštěvu. No a teď ve čtvrtek na mě přišla kosa (cože, vy neznáte pojem „sedět na kose“?) a bylo mi tak zle, že jsem stěží přežila návštěvu Ikey (prosimvás IKEA! To se nepřežívá, to je vždycky nejlepší den, takže když se mi odtamtud hrozně chtělo domů, dovedete si asi představit, jak moc blbě mi muselo bejt), takže představa, že hned den nato pojedu na chatu… no prostě fakt jsem byla odvázaná. Ale nakonec se to nějak všechno samo spravilo.
Začalo to informací, že nepojede máma. Nic osobního, ale fakt si lezeme na nervy, takže představa, že si od sebe na tři dny odpočineme, mě nesmírně nakopla.
Trochu se to zhoršilo, když jsme s tátou nanosili bagáž k autu a zjistili, že se nepremává. Vybitá baterka, ani to neškytlo. Odmítám tvrzení, že jsme přeslechly bzučák, upozorňující na svítící světla. Šmarja ten bzučák je fakt bzučivej a hlasitej, to by nepřeslech ani hluchej. Ale nějaká chyba prostě asi nastala, takže ta baterka dostala zabrat a bylo po ní. Takže jsme to zase všechno vytahali nahoru (fakt rozcvička po ránu) a táta šel do města shánět novou baterku.
Pak už to bylo zase fajn. Přišlo mi, že řidiči jsou toho dne nějak praštění, jezdili úplně nesmyslně, z pruhu do pruhu bez blikání, pak zase zpátky – no ale koho to zajímá, když vám z rádia hrajou Pink Floydi, žejo. Bohužel mě to rádio po zbytek cesty dost zlobilo, takže jsme si jich moc neužili. Zato jsme si ale dali skoro celý albíčko Selah Sue a to byla taky mňamka. Je báječný jet s někym, kdo je vyladěnej na stejný hudební vlně a otevřenej novejm věcem. Máma je v tomhle neskutečná konzerva, cokoli divočejšího než Vangelis (což je všechno) je pro ní „hrozný“, „příšerný“ a „proboha, co je to za skřeky“, což mě vždycky spolehlivě nasere už po ránu, protože já mám tu hudbu sakra ráda a krom toho, o svym hudebnim vkusu mám dost vysoký mínění! Pak má mít člověk nějakou dobrou náladu.
S tátou to ale bylo v pohodě. Když nám hrála Crazy Suffering Style, byla jsem nepříjemně napjatá, protože to je fakt divná písnička a úplně jsem cítila máminu přítomnost a jak by zareagovala „no fuj! proboha!“ a okamžitě by to vypla. Takže jsem byla připravená na tátův projev nelibosti s tím, že bych to teda okamžitě přeskočila. A on nic. V tý nejdivnější zremixovaný části se jen zasmál a řekl „to tam zpívaj ‚hupky-dupky‘?“ což mě pobavilo a navíc to uvolnilo atmosféru a už jsem se nemusela bát, co tomu řekne. Prostě pohoda.
I zbytek víkendu byl pohodovej. Byli jsme v lese na houbách, kecali jsme – i o práci, což neni mý oblíbený téma, ale s tátou se to ještě snese – opekli jsme si buřty u západu Slunce, koukali jsme na bednu, v noci se nám dobře spalo, k obědu jsme měli vždycky baštu (babiččino vaření, njn), mezitím jsme se cpali bábovkou s borůvkama, vypila jsem spoustu kafe a nedělalo se mi po něm divně (koupila jsem si sojový mlíko, abych přišla na to, jestli jsem alergická na to obyčejný, a vypadá to, že fakt asi jo), brnkala jsem si na Sunny, kterou jsem si s sebou poprvý po letech vzala (bez komba, abych neprudila) – a nedostalo se mi jedinýho nelibýho komentáře! Přitom to se pro mě už tak nějak stalo normálním, mám takovej reflex, že kdykoli tu začnu hrát na basu, někdo po mně chce, ať to ztlumim (i když to mám úplně na minimum) nebo mi přibouchne dveře nebo na mě huláká, ať laskavě přestanu – takže se mi tu do toho ani moc nechce, když tu jsou, přirozeně.
Taky došlo na kácení stromů. Jako že fakt, vykáceli jsme část tújovýho plotu, teda zrovna tu, kde ty túje nebyly, místo nich tam byly takový divný křivolaký stromy, co už stejně před pár rokama poničil sníh a nevypadaly hezky. Namísto nich se bude stavět dřevěnej přístřešek pro ty tuny dříví, co se nám válej všude po dvoře. Neuvěřitelně se na něj těšim, to bude fakt pěkný. Hlavně se těšim, že zmizí ta obří hromada, co stojí u příjezdu a co tam – pokud si tak pamatuju – stála odjakživa. Hrozně moc mě ten nápad nadchl.
Bylo to takový velký téma víkendu – probírat plány a představy, co všechno bysme s tou chalupou chtěli dělat. Je toho hodně. Ale na všechny ty věci se fakt těšim. Někdy příští týden by měl dorazit zedník, kterej nám vybetonuje díru, co jsme vykopali na bazén, a postaví nám tam kamennou zídku. Takže ještě letos by měl být dokončen tenhle nekonečnej projekt „bazén“, kterej se vleče už… jak dlouho. Rok? Dva? No hrozně dlouho!
A taky je třeba udělat novej plot. A srovnat křivou zahradu. A pak si budu moct pohrát se zahrádkou před barákem, něco pěknýho tam s tim vymyslet. A pak sezení na dolní terase… nebo jak se tomu bude řikat.
No, pořád je tam co dělat. Ostatně jak se říká, kdo má chalupu, ten má prdel v kalupu.
Ale tenhle víkend ani moc ne, dost nám pršelo. Ale jen tak mírně, pěkně, příjemně a s přestávkama. Taková pěkná katarze, která krásně dokreslovala ten můj celkovej pocit uvolnění, jak dobře mi tam bylo, jak mě nic netrápilo, jak otevřeně a bez světabolu se mi u ohýnku přemýšlelo o přítomnosti a budoucnosti, jak jsem měla spoustu času a prostoru na průzkum vlastních myšlenek a pocitů, protože mě z toho nikdo nevytrhoval. Nikdo po mně nechtěl blbosti. Ale naopak mě nenechávali bejt a nudit se, vždycky když jsem začala přemýšlet, co bych, zavolal si mě táta na odvoz pokácenýho dříví k ohni nebo babička na zrušení jahodovýho záhonu. Víkend byl tudíž perfektně vyváženej. Trocha práce na zahradě, trocha posezení vevnitř u bedny nebo u časopisu, trocha počítače, trocha lesa, trocha horka, trocha deštíku…
A dneska ráno jsem se vzbudila s neodolatelnou chutí vylízt na terasu a jít si zacvičit. Dát si tam trochu yógy, trochu se protáhnout, zaskákat si přes švihadlo – ještě než jsem se vůbec vysvlíkla z pyžama, prostě hned cestou z postele dolů – a já jsem to fakt udělala!
Přemýšlela jsem u toho, že bych tohle mohla dělat pořád. Zvykla bych si na to. Jak je pro mě domov momentálně symbolem nepříjemností, na chatě mi bylo tenhle víkend naprosto ohromně a všechno mě to inspirovalo ke spoustě věcí a poskládaly se mi myšlenky – i když to tak nevypadá, tenhle článek píšu neskutečně chaoticky oproti tomu, jak jsem to měla v hlavě vymyšlený 😀 Ale co už. Když je psavá, tak je psavá. A mám z toho všeho přemýšlení unavenej mozek.
Jdu si ho vymýt další dávkou kafíčka a Feudů.
Rubriky
poesie

Na Měsíc

Okna otvírám
dokořán
a čas nikým nevnímán
se do éteru ztrácí
Cvrkot po ulici
ta tvář na měsíci
tma hladí bledou líci
a v podkroví spí ptáci
Písně z dávných časů
vlasy v půli pasu
hon na ztracenou krásu
verše usínací
– však to dalo práci
Na Měsíc vzít si volno
přemítací –
*
UDG – Na Měsíc
Rubriky
co se mi honí hlavou

Kdo a proč

A tímto se omlouvám Ježíšovi, že ho tak strašně zásobuju, když na to čtení nemá čas… 😀
Ke druhému dni 30denního meme mě napadlo tohle – na tumblru sleduju tak akorát Stephena z Feudů, takže se radši podíváme na pár blogerů, kteří mi jsou momentálně nejsympatičtější nebo je prostě nejvíc sleduju a proč vlastně. A když už jsme u toho, budou to zároveň i lidi, který by mi vůbec nevadilo poznat naživo.
Bels. Miluju její čistej krásnej design, jsem ráda, že se jí taky zalíbilo mini-designování a její příspěvky jsou mi milé. Je to jako číst si blog někoho, koho znáte, i když jsme se nikdy neviděly. Mám pocit, jako bychom to tu spolu už bůhvíjak dlouho táhly, a to je fakt divný, protože si spolu ani moc nepíšeme a vlastně o ní vůbec nic nevim – krom toho, že mi mnohdy mluví z duše 🙂

Kirsten. Ta mě v poslední době opravdu zaujala, líbí se mi u ní, je sympaticky „divná“ a rebelská, takovým tím správným způsobem, ne vlezle jako nějaká pošahaná Cyrus, má to hlavu a patu a myšlenku a je to skvěle napsaný a navíc má interesantní galerii na D/A. A proto jsem si ji taky vybrala na rozhovor. Snad to dopadne dobře, i když už teda trochu chytám nervozitu, že furt ještě nepřichází odpověď.

Krutomýval. Nemám ho úplně načtenýho, ale co jsem zatím četla, mě bavilo. Jeho styl mi připomíná Krutomluva – ostatně i přezdívka zavání jistou podobností – že by převtělení?

Lennie. Už nějakou dobu stálice mého jídelníčku, člověk někdy napřesdržku, ale jindy dost dobře čitelnej, jeho blog je pro mě takový guilty pleasure, v jeho článcích nacházím závan svý dávno odešlý puberty a toho, jak dobře jsem se tehdy cítila v tom všem punk-rockovym opojení, v zelenejch vlasech a příšerně rozdrbanejch hadrech plnejch špendlíků. Sice odkojená jinou hudbou, ale ty pocity jsou tak nějak stejný.

LoveShy. V poslední době můj blogomiláček, moc pěkná a milá holka, která mě fakt baví, líbí se mi u ní a dobře se mi to čte a třeba takovej report z RFP mě tam perfektně přenesl zpátky, no prostě taková příjemná letní pohoda 🙂 Líbí se mi, že si můžu vybrat, jestli mám zrovna chuť na nenáročný, a přitom smysluplný čtení, nebo na pěkný fotky plný tý její rezavý hřívy 😀 Je to tam obojí pěkně vyvážený a lahodí to oku.

Lovitka. Přiznám se, já ji moc nečtu. Ale ten její sloupek, ten mě prostě roztlemí kdykoli na ten blog kliknu, protože to je prostě fakt moc. Ten panáček, co se točí furt dokola, RTFM, ta triviální otázka o toustu 😀 Připomíná mi to můj „čajovej pytlík“. Zasvěcení vědí. Baví mě to, fakt že jo.

Matthias. Poslední dobou mě fakt baví, ani nevím, čím to začalo, ale nějak se tam objevujou články, co mě zajímají a jsou správně rýpavý, takže to ve mně vybudí touhu je okomentovat. A přitom nejsou psaný takovym tim debilnim způsobem, kterej vás nasere – a proto tam jdete dát nasranej komentář. Kdepak, tohle mě prostě baví.

Maude. Maudě má málo času a tvořivý energie, takže za každej novej článek u ní jsem nesmírně vděčná a šťastná, hlavně když je správně „nakopnutej“. Je to vždycky takový „jo!“ a držet palce, ať to vydrží a ať to šlape. Pohled na vyčerpaný a nevrlý Maudě mě trápí, tak se vždycky začnu těšit, že se zas vrátí to správně inspirovaný a muhehákovský Maudě XD

Vysmátá zrzka. Další z těch krásnejch uměleckejch blogů, co tolik miluju a kam chodím především pokoukat, potěšit oko a inspirovat se. A taky ten nick… je to prostě blog pozitivní 🙂

Well Bloud. Bloud mě ba. Je to jednoduchý na pohled a je to vtipný, ta holka má v hlavě mozek a má jiskru a neni to přeplácaný ani přepsaný a neni to plný sraček, je to prostě „jen“… dobrej blog.
–
A dáme si jich jenom těch deset. Asi by se jich našlo víc, co mě v poslední době bavěj – nedávno jsem zrovna narazila na spoustu fakt nádhernejch blogů, kam jsem se ještě chtěla vrátit, ale zapomněla jsem si je zapsat. Tak třeba si časem vzpomenu a dodám je. A nebo ne, vono se to taky nepotento.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Wishlist k narozeninám

Nedá mi to, já to prostě musim napsat.
Blíží se moje narozeniny a já si začínám v hlavě sumírovat, co by se mi k nim líbilo a hlavně hodilo dostat. Nejsem zrovna materiální typ, kdo mě zná, tak ví, že po dárcích netoužím. Mám ráda drobnosti, věci, co se dají použít, sníst nebo poslat dál, nemám ráda věci, z nichž se po chvíli obdivování stává „bordel“.
Bordelem se může stát ledasco, především jsem dost zaujatá proti různým plyšákům, klíčenkám, figurkám a podobně. Prosimvás – kdybyste viděli, kolik já mám doma plyšáků a hraček, už jenom ta myšlenka, že byste mi něco takovýho dali k narozeninám, by vás rozesmála. Je to prostě blbost. Navíc se fakt snažím svoje vlastnictví těchhle věcí zredukovat, jakmile to půjde, hodlám se vrhnout na dlouho neviděné skryté kostlivce ve skříni a zatočit s tím množstvím hraček, kindrvajíčkovejch figurek, skládanek, puzzlí, hnusnejch panenek a podobně. To bude ještě boj.
Ale některý věci prostě člověk fakt potřebuje a využije a mně se za poslední dobu nasbíralo pár věcí, o který bych fakt stála a některý z nich by mohly mít velice významně pozitivní vliv na můj život. A sice:
1)
Potřebuju novej mobil. Moje kouzelný červený Samsung véčko bylo pojebaný už když jsem ho koupila, nikdy mu pořádně nefungovala tédevítka a já dost dobře nechápu, jak jsem to s ním ty roky dokázala vydržet. Každopádně poté, co mi do něj dvakrát zateklo, se poměry ještě zhoršily a v současný době to mejdlíčko používám tak maximálně jako budík. Lidi mi na něj už ani nepíšou, protože vědí, že jim stejně neodepíšu, ani mi moc nevolaj, protože to stejně často nezvednu, obzvlášť pokud je to cizí číslo, a já odtamtud taky žádný zprávy psát nemůžu, protože se na tom prostě psát nedá, tlačítka strašně špatně reagujou. Což při představě, jakej esemeskař jsem bejvávala… no nevim, neni to úplně smutný, vlastně je fajn, že toho tolik nepropíšu a že si můžu s lidma spíš pokecat, ale je to znouzecnost a dost mě to omezuje v žití a nutí mě to připojovat se každou chvíli k facebooku, jestli mi tam někdo nenapsal nějakou zprávu.
Problém je v tom, že těm mobilům dneska už vůbec nerozumím. Mám z toho všeho pokroku, kterej je zrovna u těch mobilů neskutečně rychlej, hlavu jak pátrací balón a nechce se mi tím zabývat. Chci mobil s minimalistickou výbavou. Chci aby to volalo, aby se na tom dobře psaly zprávy a aby to mělo slušnej foťák – což by už dneska nemusel bejt problém. A to je tak pretty much všechno.
Nepotřebuju modrej zub, nepotřebuju internet, nepotřebuju aplikace na pozorování hvězd, na počasí nebo určování polohy ve vesmíru, nepotřebuju internet a nepotřebuju ani aby to mělo empétrojku, protože empétrojku už mám. Chci jen mobilo-příležitostnej foťák. Líbilo by se mi, aby to bylo véčko, v ideálním případě bych si nejradši koupila zase nějakýho véčkovýho samsunga, jenže s těma už to dneska asi bude složitější, leda bych naběhla do bazaru, což neni úplně ideální řešení, ale kdyby se tam dal najít můj vysněnej telefon, kterej bude fungovat, splňovat mý základní požadavky a padne mi do ruky, tak proč ne?
2)
Potřebuju si dobít OpenCard. Abych se nepřikurtovávala k Praze na další rok, asi si nechám dobít jen na čtvrt, na půl roku. Lepší mít možnosti otevřený, v mym případě. A protože to je drahý jak sviň, určitě se mi bude hodit příspěvek.
3)
Nutně potřebuju pdf knihu Renaissance Business od Emilie Wapnick. Začetla jsem se dneska do vzorový kapitoly zdarma a bylo mi jasný, že kdybych na ni narazila v knihkupectví, byla by okamžitě moje. Bohužel tehle scénář asi nehrozí, takže to bude zapotřebí udělat jinak. Stojí 49 dolarů, což bude předpokládám tak litr v korunách? Jestli se nepletu. Takže problém číslo jedna, kterej neni zase tak velkej, a to sice že by se mi samozřejmě líbilo, kdyby mě někdo obdaroval, a problém číslo dvě, kterej mi nahání větší bobky, je nakupování ze zahraničí přes internet, s čímž nemám zkušenosti, nevím, jak se to dělá a mám hrůzu z toho, abych něco neudělala blbě, nepřišla o prachy nebo tak něco.
A kdyby mě někdo nááhodou chtěl obdarovat taky něčim od Everetta Boguea, tak mu garantuju minimálně nechutně vděčnej, kilometr dlouhej článek tady na tom blogu.
4)
Vůbec, ale vůbec bych se nezlobila za pár lekcí hry na basu. Kdybych měla neomezenej budget, řekla bych si rovnou třeba o rok školení nebo o nějakej předem danej počet lekcí u soukromýho instruktora, s nímž se dá domluvit na časech a tak, a kterej bude v pohodě a nebude moc hezkej, protože to bych se nemohla soustředit 😀
5)
A asi největším dárkem k narozeninám by pro mě bylo, kdyby se našla nějaká podobně potrefená duše jako jsem já, co má anglofilní stěhovavý choutky a chtěla by třeba na rok vypadnout tímto směrem, najít si tam nějaký to vydělávací něco a podělit se třeba o bydlení – nebo aspoň bydlet blízko sebe.
Buď by to musel bejt někdo schopnej nějakýho zjišťování a organizování a nebo bychom do toho šli přes agenturu, to už je jedno, hlavně kdyby se někdo takovej našel, kdo to hlavně myslí stejně vážně jako já.
6)
Málem jsem zapomněla! Bonsaj! Já vim, že jsem hroznej ničitel kytek, aspoň se za něj považuju, na druhou stranu je fakt, že jsem zatím vždycky měla smůlu na dost náročný rostliny, aniž by mi kdo řekl, že jsou náročný, takže tak nějak chcíply… a nedaří se mi péče o Vánoční hvězdu, pořád si nejsem jistá, jestli mi letos vykvete nebo jestli zase budu kupovat novou, ale dobrá zpráva je, že zatím nechcípla, což je o stupínek vejš než kam se dostaly ty předchozí… 😀 No, nejsem prostě největší zahrádkář, ale damnit, já fakt chci bonsaj. Chci se naučit o ni pečovat. Bonsaj je pro mě symbolem všeho toho klidu, co získávám z minimalismu, když se řekne bonsaj, vybavim si japonsko, feng shui, zurčící potůčky, vůni hlíny a jas zelenejch lístků, vybavím si kůru stromu, vybavim si čistotu přírody, vybavim si meditace, vybavim si zodpovědnost, růst a prosperitu. A to jsou rozhodně věci, co by se mi šikly.
–
No ale jako bonboniérou taky nepohrdnu, víte jak.
Rubriky
věci, které miluju

# 16 Baskytary a baskytaristi

V souvislosti s předchozím článkem a vůbec tou mou hudební náladou mě napadlo, že mi tu už nějakou dobu stagnuje 1000 věcí. Ne že bych někdy počítala s tím, že to dokončím, ale proč to balit tak rychle, žejo 8)
Baskytara!!! Pro mě osobně jeden z nejúžasnějších nástrojů vůbec. Má stejně ladný a krásný tělo jako obyčejná elektrická kytara, ale specializuje se na hlubokej bručivej zvuk, na ty basy, co dávaj hudbě šťávu a hloubku a bez nichž by většina skladeb prostě nedávala smysl, nebyly by úplný. Je to jeden z vrcholů základního kapelního trojúhelníku, kterej s ní dotváří bicí a elektrická kytara (samozřejmě proměnlivé, ale tohle je takovej ten běžnej základ). Je to podklad. Je to to, co uzemňuje, je to zvuk vibrací, kterej při správnym úhozu uhodí do bránice podobně jako kopák a kterej třeba mýmu mozku – nevim jak u vás – dává jasnej signál „přimhouřit oči a udělat -ááách…“.
Moje basička se jmenuje Sunny. Je značky Fokus a pokud mě má zvrhle výpadkovitá mysl nemýlí, dostala jsem ji k devatenáctým narozeninám, což je bezmála pět let zpátky. Jmenuje se tak, protože má překrásnou teplou barvu, která na každym osvětlení a z každýho úhlu pohledu vypadá jinak, je medově hnědá, je načervenalá, je sladce rezavá, je tmavě vínová, je zářivě zlatá, jak se jí chce. Vzpomínám si taky, že než jsem si ji vybrala, zamilovala jsem se do tohohle designu v jednom časopisu – prd jsem tomu rozuměla a nebylo kdo by mi poradil, takže jsem si vybírala podle vzhledu – a tenhle design se jmenoval Sunburst. Takže i odtud to jméno. A ten časopis pořád ještě mám.
Koupila jsem ji v jednom malym krámečku na Václaváku, kterej už dneska neexistuje, propadl se kamsi do hlubin času a prostoru a už ho tam nikdo nikdy nenajde. V tom krámku prodával takovej ošumělej týpek, byl tam asi na záskok, a mně se hrozně líbil. Chodil po tom krámku bosky (měli tam koberec, takže proč ne), měl rozježený vlasy, jako by zrovna vstal, kolem krku měl tušim dřevěný korále a byl děsně v pohodě. Ukázala jsem na Sunny, on ji vzal do ruky, trochu na ní zabrnkal a mně jiskřily očička. Hned jsem si ji nechala zabalit, donesla jsem si ji domů a tam ji vyndala z krabice a úplně láskyplně jo objímala. Abyste mě plně pochopili, museli byste vědět spoustu důležitejch informací a věcí, co předcházely tomuhle momentu, ale tolik místa tu zase nemám a hlavně je to jedno, důležitý je, že jsem do ní byla od prvního momentu zamilovaná a byl to jeden z nejšťastnějších okamžiků mýho života, kterej vnímám zároveň jako obrovsky důležitej milník, protože co všechno se od toho momentu dělo a děje, to je prostě neskutečný. Ten jeden moment, kdy se pro něco rozhodnete, a jak vám to úplně změní život.
Když jsem Sunny vybalila, přišly jsme s mámou na to, že je na jednom místě odprýsknutá, a vůbec ne málo. V krámě jsme si toho vůbec nevšimly, možná proto taky byla tak levná, stála necelé čtyři tisíce, i když hrála dobře – alespoň mi to řekl ten týpek v tom krámě a já mu věřila, protože co já poznám a on se usmíval, když na ni hrál.
Máma se tvářila jako by kousla do kyselýho jabka a trvala na tom, že ji půjdeme vrátit a reklamovat. Byla z toho zcela zjevně dost nešťastná a smutná, ale mně to vůbec nevadilo. Naopak, jako by to bylo nějaký znamení nebo co. Byla odprýsknutá. Má něco za sebou. Má příběh. Někdo ji upustil, někdo z toho měl špatný svědomí, někdo to zalakoval několika vrstvama průhlednýho laku, někdo si toho možná všiml, když přišla na krám, a stanovil podle toho její cenu. Je to zmetek. Je to originál, je úplně jiná než všechny ty ostatní perfektní kytary světa, který nemaj chybičku a jsou tak nějak duševně prázdný. Moje Sunny prázdná nebyla, byla plná života, energie a potenciálu a ten odštípnutej kousek jako by byl zářezem na její paži, důkazem, že ona už viděla svět a že už ví svoje.
A krom toho je fakt, že já jsem takový nemehlo, že bych s ní stejně dřív nebo později flákla sama, takže jsem byla ráda, že neudělám první díru do jejího krásnýho těla, že to už udělal někdo za mě. A tak jsem ji tiskla na prsa a zcela zásadně odmítla ji komukoli vracet. Byla už moje a mámě nezbylo než nad tím kroutit hlavou a přijmout to.
Od tý doby jsme spolu. Nikdy jsem neměla žádnýho učitele, protože po zkušenostech z toho dlouholetýho hraní na klavír jsem už žádnýho nechtěla. Chtěla jsem hrát podle svýho, učit se to sama a hrát si, kdy budu já chtít, aby mi to nikdo neznechutil, a protože to je mnohem víc cool, samozřejmě. Dneska už vidím, že to nebyl úplně nejlepší přístup, ale ještě není všem dnům konec, nebudeme házet basu do žita, neasi.
Říkám si baskytarista, protože basu miluju, protože mi v tý naší pomyslný a později i zrealizovaný kapele připadl tenhle post, když se jedna naše kamarádka rozhodla (nebo spíš její tatínek rozhodl), že basa je na ni moc podřadnej nástroj a že ona bude hlavní tváří kapely. Netuším, co se s ní stalo, už roky jsem ji neviděla, ale jsem přesvědčená, že dodneška na tu kytaru hrát neumí.
Ovšem znám svoje rezervy. Vim, že nejsem žádnej Nick Latham nebo Mike Dirnt nebo Mardoša nebo jinej baskytarovej bůh XD Ale všechno má svůj čas. A věřim, že zrovna tahle vášeň neni něco, co by vyšumělo, hudba pro mě prostě bude vždycky důležitá a hlavně i to, abych sama na něco hrála, protože mi přijde, že když někdo na nic nehraje, tak mu nemůže hudba dávat to, co hudebníkům. Neříkám, že ho třeba taky nebere, ale podle mě je to úplně jinej vztah. Hudba je pro spoustu lidí fajn kámoška, pro hudebně aktivní lidi je to nejlepší přítelkyně, svůdkyně, milenka, světice, necudná mrcha, je to droga, je to ta basová nebo kopáková vibrace, co prostupuje celym vašim tělem, fyzicky i psychicky se stává součástí vás samotných a když tu basu držíte na břiše, zapojíte jí do pořádně vosolenýho komba a hrábnete jí do strun, no kurva!
A snad je to právě tím, na co hraju, že mám tolik ráda baskytaristy. Mám teda obecně ráda všechny členy kapel i bezprizorní muzikanty, ale baskytaristi, alespoň ti, co znám, jsou prostě mou velkou láskou, jsou to strašně fajn lidi, je s nima prdel a jsou nesmírně pohodoví. Je v nich takovej určitej klid, snad od toho, jak jsou uzemněný těma hlubokejma brunivejma tónama, nejsou tak těkaví jako elektráci a mnozí z nich s tim nástrojem dovedou neuvěřitelný věci, i když na to vůbec nevypadaj a vůbec se tím nechlubí, a to je úplně nejlepší. Samozřejmě to nemusí bejt pravidlem, ale podle mojí osobní zkušenosti jsou kytaristi (alespoň ti, co k tomu ještě hrajou hlavní part v kapele a dělají frontmana) o dost egoističtější než basáci. Což nemusí bejt vždycky na škodu a nemyslim to zle. Ale z těch basáků, co z nám, získávám pocit, že je tak nějak společnou vlastností všech basistů, že jsou skromní a nemají ponětí, co s tim nástrojem dělaj XD Nebo to aspoň tvrdí. A pak vám na to vyšvihnou nějaký šílený slapový sólo a zahlásej, že to je jenom trénink a usmějou se.
No, jak říkám, neplatí to jenom pro basáky, najdou se i výjimky, ale s basákama jsem tak nějak líp vyladěná na stejnou strunu. Vlastně na čtyři struny. Nebo na pět.