Měsíc: Březen 2012

Já prostě nemůžu nemít ráda Twilight ságu. Ne když se mi každou chvíli zdá sen, kdy jsem Bella a důvod mé existence za mnou přijde, aby mi s kamennou tváří, bez emocí a totálně robo-style oznámil, že odchází z mýho života a že už pro něj nejsem důležitá.

Můj Edward to dneska v noci dotáhl ještě o kousek dál. Neodešel hned, zdržel se, aby mě povzbudil ke spáchání sebevraždy a ujistil se, že to udělám správně. Musela jsem se vybourat s autem na mostě a proletět zábranami dolů do řeky. Nějak to ale nevyšlo, a tak jsem to auto jen nabourala a pak z něj musela vylézt. Edward mě navigoval, jak mám přelézt zábrany a skočit. V slzách, zmatená tím náhlým obratem a totálně zničená jeho kamennou tváří a tím, co po mně chtěl, jsem se ho ptala, jestli by mě prostě nemohl dolů stáhnout, skočit se mnou, protože jsem se bála, ale on namítl něco jako že by to udělal, ale nemá rád ledovou vodu a že se mu nechce zlámat si nohy. Bylo na něm vidět, že mi nechce dopřát ani tu poslední laskavost, aby byl se mnou, až to udělám. Aby mě třeba zabil sám. Nebo mě aspoň v objetí stáhl pod vodu. A tak jsem skočila sama, ale až po tom, co jsem slezla kousek níž, ani já se nechtěla rozmlátit o hladinu řeky při dopadu.

Tou dobou se to kolem už hemžilo policajtama a byla tam i nějaká sociální pracovnice. Snažili se mě vytáhnout, běželi podél řeky, jak mě proud táhl dolů, ale já jim uhýbala. Strašně mě štvalo, jak se tváří. Jako profesionálové, co přišli vyřešit můj problém, jako bych měla nějakej problém a byla narušená, jako by na všechny strany dávali vědět „Zadržte, mi si prokřupeme prsty, vytáhneme blázna z řeky a půjdeme na oběd. A všichni nás budou mít za hrdiny. Tohle je práce pro nás“. Vůbec je nezajímalo, co chci já, bavili se jen mezi sebou o tom, co udělají dál, a já byla vzduch, vůbec jsem je nezajímala. A jen jsem se dál zmítala v proudu, co se mnou mlátil ze strany na stranu a protahoval mě jezem za jezem a tu a tam jsem na břehu viděla kamennou Edwardovu tvář. Bledl a ztrácel se, ale bylo vidět, že je spokojenej, když mě takhle vidí. Věděla jsem, že to myslí vážně, když v něm nebyl jedinej cuk k tomu, aby mě skočil zachránit. Pořád jsem doufala, že to byl jenom nejapnej vtip, že se najednou probere z transu, zařve moje jméno a vytáhne mě ven, musel si to přece rozmyslet, tohle nedávalo smysl, jak by mě mohl takhle zničehonic opustit…?

Nerozmyslel si to. A já už byla rozhodnutá dokončit, co jsem začala, protože život bez něj neměl smysl. Sociální pracovnice mě stíhala a snažila se mi zabránit, abych došla na konec řeky, ale mně se to podařilo. Zničehonic jsem byla u nás na chalupě, já, nějaká moje kamarádka a balík čokoládovejch indiánků. Pár jich snědla ona, ale většinu já. Šlo nějakým způsobem o to, že až je dojím, budu mrtvá. Ale nakonec jeden v balíčku zůstal. Lehla jsem si do postele a odpočívala.

Pak jsem byla ve vězení. Sen se asi nemohl rozhodnout, jestli jsem nebo nejsem mrtvá, protože chvílema to bylo tak a pak jsem zase věděla, že žiju, jen za něco pykám. Tak jako tak jsem byla vyděděnec. Byla jsem v jakýsi betonový jímce ještě s několika dalšími vězni. Někteří mě ignorovali, jiní se mě posměšně ptali, co jsem vyváděla, že jsem tam skončila. I pro ně jsem byla mimo, blázen, co udělal něco šílenýho a pokusil se zabít, přičemž zaměstnal celej policejní sbor a byl ještě větší blázen proto, že se vůbec nechtěl nechat zachránit a všelijak se jim bránil.

Můj sen končil veřejně prospěšnými pracemi. Byla jsem na nějaký stavbě, na nějakym pozemku, přišla jsem tam k rozdělaný práci a nevěděla, co přesně mám dělat, ale můj kolega vězeň mě navedl, dělala jsem prostě totéž co on, plnila dutý cihly betonem a zašlapávala je do země – tak jsme tvořili základy domu. Myslela jsem na to, že mě můj Edward možná odněkud sleduje, aby se ubezpečil, že je mi dobře. Možná, když mě takhle uvidí, uvědomí si, že udělal chybu, pochopí, že ho miluju a tím odchodem mi zničil život, že bez něj nemůžu existovat – a protože mě ve skutečnosti miluje, bude ho to zajímat, vrátí se a všechno bude dobrý. Jenže co když mě uvidí s tímhle kolegou a řekne si, že to zvládnu, že se z toho dostanu, že to je jen přechodnej šok? A co když mě vůbec nevidí, protože ho naprosto nezajímám, protože veškerej jeho zájem o mou existenci opadl jako když se vypne tlačítko? Nebo prostě protože už není a nikdy nebude? Svět bez Edwarda? Jak mám dál existovat? To si prostě nelze představit, ta myšlenka je příliš nesnesitelná. Chodila jsem po stavbě a pracovala jako tělo bez duše. Věděla jsem, že se už nikdy neuzdravím.

Ne, já prostě nemůžu nemít ráda Bellin příběh. Až příliš dobře vím, co prožívala.

Pořád uvažuju, co s tím zatraceným RPG forem. Upřímně, tu hru miluju. Miluju to prostředí. Miluju svou postavu. Miluju i další postavy, co jsem tam potkala, ty lidi – ač neexistují – se stali mými přáteli a mám je ráda. To, co jsme tam doposud dokázali, by se nemělo jen tak zahodit. Tohle přerušení se mi vůbec nelíbí a ta hra mi chybí, strašně bych se do ní chtěla vrátit. Mělo to nápad a dokud nepadlo vedení, byla to jedna z nejlepších věcí, jakou jsem kdy na netu dělala – a to je při mojí virtuální historii co říct.

Jenže – co s tím? Upřímně, nápady by byly, ale nejsem člověk, co by to dokázal všechno vymyslet a vést. Za sebe můžu říct, že online jsem často a vždycky to tak bude. Nejsem ten typ správce, co nemá čas, není dostupný nebo „teď se mi to nehodí“ a pak týden ani zpráva. Kdepak, já jsem dostupná skoro pořád a nehrozí, že bych nebyla. Jenže jeden člověk je málo.

Co by to chtělo? Chtělo by to zkontaktovat lidi, co v tom byli zapojení a co jim to šlo – a takových tam bylo docela dost – a zjistit, kdo z nich by v tom chtěl pokračovat. Nebo jim přinejmenšim sdělit, že se něco takovýho chystá. Chtělo by to pár správců, co využijou tý příležitosti, že to všechno máme už rozjetý – vymyšlenej software, kterej je jednoduchej a přehlednej, vymyšlenej svět, historii, prostředí, postavy, prostě všechno. Teď je jen otázka, co s tím uděláme dál. Můžeme vymýšlet nová prostředí, která budou postavy objevovat (konkrétně na tohle mám miliony nápadů), můžeme dělat různé mise za něčím (na to už bych potřebovala pomoc), můžeme zůstat u hlavního záporáka tak, jak je daný, nebo ho předělat k obrazu svému, máme prostě totálně volnou ruku.

A jsme otevření všem novým příchozím a zájemcům o hru. Všem novým nápadům. Vážně bych moc chtěla, aby se našli lidi, co je to zaujme a budou mít chuť s tím něco provést a oživit to, byť jen zlehka a postupně. Nečekám, že se objeví nějakej děsnej dungeon mástr, kterej bude hned vědět, co s tím, ale kdyby někdo – kdokoli – měl nějaký postřehy a nápady, tak sem s nima. Čímžto prosím všechny čtenáře, i když jste o tom nikdy neslyšeli a nemáte šajna, o čem to melu, věnujte tomu chvilku a jděte se mrknout, jak ta hra vypadá. Třeba vás to zaujme.

Ve stručnosti, abyste věděli, oč kráčí – je to hra pro lidi, co celý život sní o tom, že se jednoho dne probudí někde jinde, v jiném světě, jiné realitě, obdařeni nějakými nadpřirozenými schopnostmi. Tohle je vaše šance, probuďte se jako telepati, shapeshifteři nebo třeba elementálové, cestujte na magické vzducholodi skrz naskrz hvězdným prostorem a dobývejte vesmír 😉

Jsem otevřená všem otázkám a návrhům a tak vůbec, no vždyť to znáte 🙂

Dobré ráno, Praho, jak to jde? Já si právě polila daňový přiznání malinovým čajem, ale jinak cajk 😀 Mám už od čtvrtka definitivně po práci v posranym pekařství, takže můžu konečně poctivě marodit – ježto už v neděli večer na mě něco vlezlo a ne a ne mě to pustit.

Díky tomu stály ty poslední dva dny opravdu za to. No, středa se ještě dala. V krku trochu škrabot a nemohla jsem moc dejchat, takže mluvení bylo obtížný, ale naštěstí jsem měla na pomoc pani, která sice přišla na lahůdkovej tejden (tudíž měla dělat lahůdky, zatímco já budu celej den na kase), jenže lahůdky nedělá, je to jen prodavačka. A tak jsem se zbavila nepříjemný povinnosti být u tý nechutný ranní vlny, kterou tak nesnáším, no a to samozřejmě pomáhá hodně na psychice. Než se ty první stovky pravidelných ranních zákazníků odbavily, dělala jsem si hezky v poklidu lahůdky a nikdo mě nebuzeroval a nic po mně nechtěl. Parádička. Odpoledne se dost vleklo, ale s vědomím, že už je to téměř naposledy, se mi to dělalo docela snadno a dost jsem si s lidma i pokecala. Slyšet přímo od zákazníků, že mě bude škoda, potěšilo. A mít večer v kase skoro dvě kila na dýškách taky.

Oproti tomu poslední den, čtvrtek, byla noční můra. Začalo to hned po ránu, kdy jsem odemykala a za zádama se mi do krámu cpala nějaká slečna. Trvalo to řádnou chvíli, než jsem pochopila, že je to slečna, co mě má na tom krámě zastoupit, a že ji mám dneska zaučovat. Obracela jsem teda oči v sloup, pže jsem byla totálně vyřízená, nemohla jsem už vůbec mluvit, jen jsem kašlala a slzely mi oči a fakt jsem neměla energii někoho něco učit. Tak jsem ji pro začátek vrazila tý pani prodavačce (N)., ať jí holka (R.) pomáhá na krámě, protože podle mě na učení lahůdek měla dost času.

Bylo fajn, ale na druhou stranu dost ubíjející, že R. byla od začátku děsně hyperaktivní. Já bych jí nejradši řekla, ať si jde sednout ke stolku, ať kouká, co jak děláme a neplete se mi pod nohy, ale ona se furt všechno chytala, brala mi věci zpod rukou a co že s tim má dělat. No, naštěstí ji pak zaúkolovala N. a moc ji nešetřila. Celý ráno pak ty dvě byly na krámě a já měla celkem klid, až na to, že R. strašně vyzvídala, jak to tady chodí. No, nebyla úplně nová, takže spoustu věcí už věděla, ale potřebovala seznámit s provozem konkrétně naší prodejny a jakýho máme vedoucího a tak. Mno, tak jsem se hodně krotila, abych ji neodradila stejně jako tu předchozí slečnu, ale tentokrát to bylo jiný. Sdělila jsem jí jen pár základních informací a snažila jsem se být co nejobjektivnější, abych to zase nevyznělo tak tragicky, a je fakt, že ten kokot měl i svý světlejší momenty a ta práce vlastně taky. Krom toho se ukázalo, že R. si asi nechá leccos líbit, a tak jsem nad tím pokrčila rameny. Její přístup k věcem je jasnej – ta na tom krámě zkejsne a vedoucí si s ní bude vytírat. Ale to už je její boj.

Zjištění, že tam se mnou bude celej den až do večera, mě odrovnalo. Ne že by mi vadila, ale těšila jsem se na svoje poslední klidný odpoledne, kdy nebudu s nikym moc mluvit, protože to ani nešlo, kdy si to každou chvilku zavřu a půjdu se schovat na hajzlíky, kdy do sebe budu lejt jedno kafe za druhym a budu odpočívat, abych se z toho úplně nesložila. Samozřejmě to dopadlo úplně jinak, sice s ní byla hrozná prdel, ale to právě způsobilo, že jsem celej den jen mluvila a mluvila a byla furt ve střehu, protože ona se mě furt na něco ptala a furt něco povídala a já už prostě fakt nemohla. Navíc jsem ji tam nemohla nechat samotnou, takže na wc jsem byla tak jednou, dvakrát. Už od rána mi bylo jasný, že večer nebude sedět kasa, protože co na ní ona prováděla, to jsem nezažila. Že nezná ceny, to beru, ale že do kasy naklepe x věcí, nezkontroluje si, že je naklepala správně a odklepne to, takže zákazníci se kolikrát ozývali, že to je nějakej divnej součet – a taky byl, markovala jim tam úplně jiný věci, takže jsem celý odpoledne jen počítala za ní a měla práci se stornama. Dost podivnym způsobem vracela, odečítala to namísto aby si dopočítávala, takže se neustále pletla a já byla svědkem toho, jak několikrát vrátila lidem úplně špatně, ale dost nepochopitelně. Třeba pán platil něco jako 51 a ona tudíž měla mít v ruce devět korun do šedesáti a pak další prachy do pěti kil. Jenže ona měla v těch drobných jen sedm. Tak jsem ji na to upozornila a ona se úplně zasekla a vůbec nevěděla, co po ní chci. Vytáhla z kasy další dvacku a já řikám „co blbneš, dvacku už pán má, ale teď máš mít v ruce devět korun, kolik tam máš?“ a ona nic. Dvacku teda vrátila do kasy, ale pak mu prostě dala těch sedm a on byl taky dost starej a nahluchlej, takže si toho nevšim, no ale copak to jde, takhle blbnout?

A navíc celou dobu opakovala, dost arogantním tónem, že ona počítat umí. Já se na to tvářila zcela nedůvěřivě a pořád jsem jí odpovídala, že to uvidíme večer. Což jsme pak taky viděly, chyběly nám tam dvě kila. Jenže namísto aby řekla aha a chytla se za nos, čuměla do toho naprosto nevěřícně a několikrát si to přepočítávala, ačkoli jsem už nutně potřebovala odejít, a když se přesvědčila, že to tam fakt chybí, tak nad tím ztuhle kroutila hlavou a říkala, že to teda nechápe, jak je to možný. No, mně to bylo naprosto jasný, krom toho, já osobně toho dne obsloužila tak deset lidí, jinak jsem nechávala na kase ji, a že by to spletla N., která tam s náma byla jen ráno, tomu nevěřim, protože ta pani prodávat sakra umí, kdežto R. si s těma lidma neustále povídala, vůbec nevnímala, co jí kdo řiká, a při vracení mluvila, což naprosto nepochopim. Já bych člověku nevrátila dobře ani na dvacku, kdybych u toho vyprávěla nějakou historku, natožpak na dva litry.

Tak jsem rozmrzele vytáhla peněženku a řekla jsem jí, že tam dám půlku, víc ne. Ostatně byly jsme na tý kase tři, tak by se to mělo nějak rozdělit, i když bylo naprosto jasný, že za to může ona. Jenže ona místo aby pohotově vytáhla peněženku a byla ráda, že se o to s ní chci dělit, pořád jen kroutila hlavou, že to vůbec nechápe, a pak mi tvrdila, že sebou tolik peněz nemá (jo, jasně) a kulila na mě oči. Já už fakt nevěděla, co s ní mám dělat, tak jsem prostě musela napsat kolegyni vzkaz, že se omlouvám, ale že jim kilo bude chybět. Dárek na rozloučenou fakt perfektní a měla jsem z toho strašně špatnej pocit, ale kurva já fakt vim, že to moje chyba nebyla, tak co s tim mám jako dělat. Dost na tom, že jsem dala stovku ze svejch peněz za to, že to ta cuchta spletla.

Ovšem co bylo na tom dni nejšílenější, byl úplnej závěr. Kolem šestý, sedmý, mi totiž na krám dorazil „loučící výbor“, teda část party, která mě přišla vyprovodit z posledního dne v pakárně a sebou měli frkačky a naprosto úžasnej dort. Musím říct, že tou dobou jsem byla už tak vyřízená, že jsem sotva vnímala, že tam jsou, a ke všemu jsem měla hrozný nervy z toho, že vedoucí tam toho dne byl a zahlásil, že se přijde podívat na uzávěrku. Takže celej večer jsem jen čuměla ven a očima ho hledala a snažila jsem se všechno naplánovat tak, aby to tam vypadalo k světu, ať dorazí kdykoli. Snažila jsem se předbalovat, abychom to měly rychle, a přísahám, kdyby to ten kokot nehlásil, tak bych zavřela už v šest hodin, aby bylo na všechno dost času. No, kokot samozřejmě nepřišel, takže jsme zavíraly poctivě v osm, jenže díky R. uklízení netrvalo obvyklou půlhodinu, nýbrž hodinu a půl. A do toho tam pořád ta parta, která neustále troubila frkačkama a evidentně čekala, že s nima ještě někam půjdu pařit. Já, ve svym zdravotnim stavu, s taškou plnou věcí, který jsem si po tom ročnim pobytu odnášela všechny najednou – s vědomím, že vracet se tam už nebudu – totálně vyřízená a na pokraji zhroucení.

No, nakonec jsme to nějak zvládly, ale jen vědomí, že už to bylo opravdu naposledy, mě drželo při životě. Byl to strašnej den, jinak. Nicméně až teprve když jsem ten krám zamkla a předala R. klíče, mi to došlo. Neskutečnej pocit.

Když už na mě ta banda čekala tolik hodin, tak jsem s nima teda na to jedno šla, ale zhruba v půlce jsem začínala usínat a toužebně jsem si přála teleportovat se do postele, protože jsem si neuměla představit, že mám ještě někam půl hodiny jet a šlapat. Přestávala jsem vnímat a nebylo mi vůbec dobře, ale nakonec jsme to nějak doklepali a naštěstí jsem měla doprovod až skoro domů, protože někteří jeli stejnou cestou. Těch posledních pár metrů jsem s tou pitomou taškou na zádech ještě došla a pak už jsem se zhroutila na postel a od tý doby pěkně marodím.

Jenže jak známo, léčená rýma trvá stejně dlouho jako neléčená, a tak na sobě nepozoruju žádný výrazný zlepšení. Mám teda pocit, že ten nedělní knedlík v krku už je pryč, ale možná je to spíš tim, že jsem si na něj už zvykla. Každopádně uši mám ucpaný, ať dělám co dělám, a dejchání taky stojí za prd. Ale aspoň už jsem konečně začala smrkat, nejhorší jsou ty dny, kdy máte ucpanej nos, ale nevysmrkáte nic.

Dneska jsem měla jet na návštěvu do Bohnic, ukázalo se, že můj dlužník má další originální výmluvu, proč mě nemohl zkontaktovat – pokusil se spáchat sebevraždu. No, co na to mám říct. Neuvěřím, dokud neuvidím, domnívám se, že za půl roku měl víc než dost času tu situaci řešit a já odmítám skákat jak si pískne. „Přijeď za mnou“. Nasrat. Až se uzdravim. V tomhle stavu nikam nejdu.

Tak to je boží. Včera mi volal inspektor, aby mi otrávenym hlasem oznámil, že teda teď ještě jdu do práce na dvě cédéčka a tím skončím, protože už to zjevně nemá smysl, že mě to nebaví a začíná to bejt vidět. Na okamžik ve mně hrklo, jestli mi přišel na to, že jsem o víkendu zavírala dřív, tak jsem se optala, co tím myslí, a on na to že prej jsem udělala na pondělí šíleně malou objednávku a makro zboží to samý (čili to, co chodí jednou tejdně, vody, obalový materiály a podobně). Nezmohla jsem se ani na jediný slovo. Představila jsem si sama sebe, jak sedim u tý kasy a bedlivě sleduju týdenní a denní prodeje a doporučení, abych na základě toho mohla udělat správnou objednávku. Představila jsem si, jak zvažuju každou jednu z těch několika desítek položek, a přemýšlím, kolik by se toho tak hodilo vzít, co má šanci se prodat a co ne. Do toho jsem zahrnovala svoje zkušenosti s pondělkem, kterej je prostě vždycky žalostně slabej, a fakt, že spousta věcí zbyde z víkendu. Myslela jsem i na to, že na krámě je spousta možností něco si dodělat čerstvý, kdyby náhodou nestačily objednaný lahůdky. No zkrátka, inspektorovo prohlášení ve stylu že jsem to tam ledabyle naflákala a je to vidět, mě vyšokovalo a nejsem si doteď jistá, jestli mi to přijde vtipný nebo k vzteku. Ale podle toho, jak strašně mě to nasralo, bych řekla to druhý.

Taky jsem nemohla nemyslet na kolegyni, která tyhle věci zcela totálně ignoruje a silně pochybuju, že o nich vůbec ví – ačkoli jsem jí o nich několikrát důrazně řekla. Její specialita je totiž objednávání nepochopitelnýho množství zboží, a to zejména u těch věcí, kde to vadí – u těch, co nejsou trvanlivý a když je chcete prodávat druhej den, je to znát. Ruku na srdce, nikdo vám nikdy nebude prodávat zaručeně jen to čerstvý a dnešní, ne v takovym podniku, ale to je hlavně proto, že spoustě věcí druhej den prostě nevadí. Jsou trvanlivý a nemaj s tim problém. Jenže zaprvý ta kolegyně dělá ty maxiobjednávky právě u těch věcí, kde to vadí, a za druhý se to musí správně uskladnit, aby to vůbec mělo šanci, a ne naházet to všechno kus přes kus, a to včetně marmeládovejch koláčů, který se nechutně opatlaj a slepí dohromady a nežral by to ani slepej.

A s prodáváním x dní starejch nechutnejch sraček mám zase problém já, nezlobte se na mě. Její přístup „To se prodá, to někomu narvu“ prostě nesdílím.

Tak například na pátek jsem ji výslovně požádala, ať udělá objednávku menší, protože pátky jsou slabý a protože nechci prodávat celej víkend zbytky po její objednávce. A co myslíte, jak to dopadlo? Věcí, od nichž mi na pátek stačí šest kousků a i tak zbyte do soboty, mi objednala po dvaceti, a kdo se s tím tam pak tři dny sere? No já, samozřejmě. Celej víkend jsem si tam rvala vlasy nad tím, jak to zboží vypadá hrozně kvůli tomu, že ho zase narvala do pytlíků a zmuchlala všechno dohromady. Co to dalo, všechno jsem se snažila dát do vratky, protože takový blivajzy já prodávat nebudu, ale stejně. Byl to boj, a víte proč? Protože mi na tý práci záleží. Mně teda ano.

No a pak mi zavolá ten inspektor a řekne mi to, co mi řekl. Kdyby ten cosi-jako-člověk zvednul tu svojí tlustou prdel a dojel na ten krám častěji, tak, jak to ostatně má dělat, když má tu prodejnu na starost, viděl by, jaký PRASE a dobytek a jaká cuchta takhle ženská je! Pokud je ona na krámě, radím všem lidem v okolí, aby tam nechodili nakupovat, protože co je ona schopná prodávat pod hlavičkou „čerstvé“, nad tím zůstává rozum stát. Hnusný tuhý bagety, olezlý chlebíčky, kde neni ani ždibec salátu, párky, který byly už včera nechutně oslizlý, ale proč je tam nedat znova, žejo, totálně vysušenej medovník nebo třeba dva dny starý gumový rohlíky? Běžná praxe. O tom, jakej má na tom krámě nechutnej bordel, ani nemluvě. Neštítí se klidně před zákazníkem sahat na hamburgr, kterej mu ohřívá, aby se ujistila, že je dost teplej. Holou rukou! Neříkám, že to někdy taky neudělám, ale kurva aspoň ne před nim 😀

No, ale to jsou jen zlomky, mohla bych donekonečně pokračovat o jejích praktikách, o nichž ostatně kolikrát s druhou kolegyní často mluvíváme i několik hodin v kuse a pořád máme o čem mluvit.

A za to všechno, co jsem do tý práce za ten rok vložila, a teď vůbec nemluvim o těch nadlidskejch odpracovanejch hodinách, díky nimž si teď klidně můžu na rok hodit nohy na stůl a moje svědomí bude čistý, ale mluvim o tý duševní energii, kterou jsem každej posranej den vynakládala na to, aby ten krám byl v provozu se všim všudy a aby se k lidem dostávalo jedlý a dobrý jídlo a aby byli spokojení se servisem a vůbec se vším, za to všechno dostanu tenhle telefonát. JEBAT NA NĚ!!!!

Sepsala jsem dneska předávací protokol ohledně oblečení, co mi dali – trička, mikina, zástěra a tak. Čili něco, o čem se domnívám, že by měl řešit každej normální zaměstnavatel sám, ale moment, já vlastně zapomněla, že my nemáme normálního zaměstnavatele. Tohle je firma, kde se zaměstnanci nejen neustále vykořisťují, okrádají o peníze a o energii a kde si s každym průserem musíte poradit sami, ačkoli jste ho nezavinili a neni to vůbec ve vaší kompetenci ani ve vašich povinnostech, tady se porušuje všechno od zákoníku práce přes lidská práva až po zásady slušného chování k lidem, co pro vás pracují. Tady dřete jako mourovatý, abyste na konci dne dostali arogantní smsku od píčuse, co na ten krám nezajde jak je měsíc dlouhej a nemá nejmenší ponětí, s čím vším se tam musíte denně šestnáct hodin v kuse vypořádávat, smsku ve stylu jako že vaše tržba je moc malá a že ten chlebíček má šunku moc nalevo. No má k tomu ještě smysl něco dodávat?

Jsem nasraná, že mě tam ten kokot nutí jít na tyhle dva dny. Měla jsem mít dovolenou a jít tam příští týden, na salátovej, tudíž bych se vyhla dalším celodenním směnám. Jenže mi řekl, že to nejde, protože jsem jim odradila kolegyni, co měla teď nastoupit (ha-ha), a že na ty dva dny mě tam potřebuje. Ano, mohla jsem mu říct, že to není můj problém, protože moje dovolená byla řádně dopředu oznámená a on mi slíbil, že to nebude problém, mohla jsem mu říct, že už mám koupený letenky do Anglie a že to nebudu rušit a ať si to zařídí. Mohla jsem mu taky dneska zavolat, že mi od neděle leží nějakej knedlik na prsou a že kvůli tomu nemůžu ani dejchat, natožpak mluvit, mohla jsem dneska říct doktorce, ať mi tu neschopenku dá, a na ty dva dny se mu vysrat. Ale to bych zase nebyla já. Já, který na tom všem záleží a která nepodvádí, nesere na to a dělá tu práci tak svědomitě, že kdyby náš pan ředitel věděl, jak propastnej rozdíl je mezi mnou a zmíněnou kolegyní (+ drtivou většinou ostatních zaměstnanců, pže ten vzorek, co jsem měla šanci poznat, byl to samý v bledě modrym), tak by mi ztrojnásobil plat a ty všechny ostatní by vyházel jako chamraď, co mu rozkrádá firmu a nehledí si svých povinností. Jenže to by musel tenhle svět fungovat férově. To by musely věci dávat smysl.

Můj „milovaný přítel“, co jsem mu kráva půjčila dvacet hadrů, mi opět zrušil návštěvu, kdy jsem měla dokonce já dojet za ním, až tak jsem hodná, a tam jsme měli podepsat papíry o půjčce. Což byl mimochodem jeho vlastní nápad. Jenže na poslední chvíli to zase bojkotoval a já už mu na to seru. Něco tak neskutečnýho, co mi tu předvedl, to se fakt jen tak nevidí. To bych nevymyslela, a to mám fantazii dost bujnou. Holt budeme muset využít jiných cest, když si někdo zahrává, tak zaplatí.

Milánci moji, už to tu zase flákám a mám pro to řadu důvodů. Ten můj život mi zase přijde čím dál tím šílenější, už zase se děje takovejch věcí, že nad tím nestíhám ani kroutit hlavou, natožpak o tom psát. Tak se podíváme na hlavní topicy, ať si v tom uděláme trochu pořádek.

Jsem unavená, fakt že jo. Neskutečným způsobem trpím pokaždý, když tam musím jít. Čeká mě teď dlouhej tejden a už od čtvrtka z toho mám takovou náladu, že si to skoro řiká o antidepresiva.

V pátek jsem na krámě měla novou slečnu, na zaučení, co by mě měla nahradit. Celej ten den byl tak posranej, že ani nevim, odkud začít, ale předně nás tam bylo zbytečně moc na tak slabej den, takže jsem totálně neměla co dělat a ten pocit, že jsem tam šla zbytečně, mě ničil. Pak, měla ji přijít učit vedoucí výroby, která nepřišla, a tak jsem jí – co se dalo – chaoticky vysvětlovala já, jenže to nemělo pořádnej systém a hlavně jsem nevěděla, co jí můžu říct a co ne, když má přijít baba a říkat jí to všechno znova. Nechtěla jsem, aby to holka musela poslouchat dvakrát, a tak jsem jí toho moc neříkala. No, nakonec se to ukázalo jako vcelku dobrá volba.

K poledni na nás přišla inspekce práce, zapsali si naše občanky a byl trochu rozruch okolo toho, že tam máme jednu, co nemá smlouvu ani žádný jiný papíry – no taky kde by je vzala, když tam byla první den a jen na zkoušku. Nicméně zapsali si ji taky a do určitýho data má zaměstnavatel dodat naše smlouvy, jinak bude mít problémy. Jelikož na závěr toho parádního dne se slečna rozhodla, že do takový pakárny nepůjde, zaměstnavatel žádnou smlouvu nedodá. Mnu si ručičkama.

Jenže zase – celej zbytek dne ve mně hlodaly určitý pochybnosti. To, že jsem slečně narovinu řekla, jak to v týhle firmě chodí, byla podle mě věc zcela správná. Kdybych to neuděla, brzo by na to přišla a stejně by odešla, protože podle těch několika hodin, co jsme spolu strávily, můžu s klidem říct, že je to moje druhý já a že ani ona tohle nemá zapotřebí. Holka hledá normální práci, kde s ní budou slušně jednat, tak já jí přece nebudu řikat, jak právě našla to pravý a ať jde hrozně do toho, dyť by to ani nedávalo smysl, když sama odcházím. Upřímně řečeno nechápu, co můj milovaný pan vedoucí čekal, když vrazil novou slečnu na mou prodejnu ve chvíli, kdy tam já jsem. Já, nejnasranější a nejvyčerpanější prodavačka z celý firmy, která už to tam nemůže ani cejtit a která kvůli tomu pomalu ale jistě začíná kouřit – a to je u mě dost co říct. Co si jako myslel, že tu práci budu bůhvíjak vychvalovat?

Nicméně mám teď trochu hrůzu z toho, co mu mám říct, až mi bude volat a ptát se, co se tam jako sakra stalo, že si to slečna rozmyslela. Lhát mu nebudu, ale to taky neznamená, že mu musím sdělovat všechny detaily, co ze mě v záchvatu vzteku nad další posranou inventurou vylítávalo na adresu našeho milovaného vedení. Takže co s tím? Jasně, mně už to může bejt vcelku jedno, ale to neznamená, že si chci dělat zlo, ještě tam nějakou chvilku budu, i tak očekávám, že mě totálně oškubou v posledních dvou výplatách, nemusím to ještě přihoršovat, no ne? A krom toho nejsem ten typ člověka, co by si nějak přehnaně vymýšlel a lhal. I z toho, že jsem řekla pravdu, mám podivný pocity.

Když jste takhle otrávení a věčně v práci, kterou nenávidíte, obvolávejte cizí lidi a radostným tónem se jim nabízejte, že u nich chcete pracovat. I když jsem dostala několik kontaktů (moje okolí se docela mile činí v touze mi pomoci, a to zejména lidi, co mě vůbec neznají, zvláštní to věc), nejsem schopná je obvolat a aktivně hledat. Hledám si tak akorát výmluvy, proč to neudělat – klasicky začínám tím, že je dost času, popřípadě že si stejně nemám na kdy domluvit pohovor, když jsem pořád v pakárně, a tak tomu podobně, no jsem docela kreativní. Pravda je, že se mi vůbec nechce hrnout se hned do nějaký práce. Pár peněz na účtě mám a pro sebe toho fakt moc nepotřebuju, takže nějakou dobu bez ní vydržím. A chci si odpočinout. Pořádně. Tyhlety „dovolený“, co jsem si pro sebe vydupala v tomhle měsíci, jsou z tohohle hlediska k ničemu. Mám sice míň hodin, který musim strávit v tom madhousu, ale odpočatá rozhodně nejsem a pořád jsem z toho stejně vypsychovaná, ne-li víc.

A do toho samozřejmě všichni „A co budeš dělat?“, „A už máš něco?“, „A co bys chtěla dělat?“, bla bla bla áááááá! Nevim sakra! Nevim a je mi to jedno. Jsem vyřízená. Jsem v prdeli. A jediný, co chci, je strávit pár dní někde o samotě mimo město, a neslyšet jedinou zmínku o práci, o posraný pekárně, o tom, co budu dělat a o penězích, co mi lidi dlužej nebo co já někde dlužim. Všechny tyhle sračky prostě nechat někde za mnou a ať mně to všechno políbí. Je to vážně tak moc?

Vcelku rychle se zorientovávám v komunitě RPG hráčů, profláklých po české netosféře. Mám k tomu několik výborných učitelů a je docela zvláštní sledovat, jak se všechny jejich výroky, prorokující to či ono, totálně vyplňují. Oni prostě fakt vědí, o čem mluví, a tak jsem – naštěstí celkem rychle – přišla o svoje iluze ohledně téhle záležitosti. Ostatně sama se na netu pohybuju dost dlouho na to, aby mě to nepřekvapovalo. Ale je to škoda. Když má nějaká hra potenciál bavit spoustu lidí, probouzet fantazii a vůbec dělat všechno to, k čemu RPG jako takové slouží, je škoda vidět, že to mají na starosti lidi, jací to mají na starosti. Nebudu jmenovat, ale už dlouho jsem se nesetkala s tak okázalou dávkou arogance, neschopnosti, zcela zjevně přehnaného sebevědomí, citového vydírání a skutečně blbých lží jako za těch posledních pár týdnů. Některým prostě skutečně prší do frňáku a vám nezbyde, než se nad tím zasmát, protože jak jsem dneska jednomu svýmu „učiteli“ řekla, domnívám se, že když někdo neumí lhát, neměl by to dělat. Obzvlášť na netu, kde se dá leccos velice snadno dohledat, si člověk prostě musí klepat na čelo a divit se, že ten dotyčný zřejmě vůbec nepředpokládal, že mu na to někdo přijde. No a pak je tu ta záležitost s určitými osobními charakteristikami, které prostě nedávám, jako je právě zmíněná arogance, povýšené chování, dělání jako bych sežral šalamounovo hovno a jak si zasloužím bůhvíjakou úctu jen proto, že jsem už pařil támhle či onde, když pak stačí pár příspěvků a i slepej vidí, že ten člověk to prostě neumí. Už nejednomu tak-samo-zvanému RPG hráči mám chuť napsat po vzoru Ladislava Stroupežnického vzkaz:“Pane XY, nepište a pokud možno nepište vůbec“, protože to se prostě vůbec nedá číst.

Takže shrnuto – moje první RPG jde do háje, tam už se s tim prostě nic neudělá. Jestli to někdo bude mít sílu po nějakym čase vzkřísit, bude mít u mě velkej bod, myslim si totiž, že by to fakt stálo za to – když se najde někdo, kdo má na vedení podobných věcí talent a chuť – ale jinak… mne. Já už jsem dojela do mrtvýho bodu a nebudu po někom přebírat jeho bordel a zachraňovat to, co on nezvládl, když k tomu má takovej přístup, jakej má. Jen ať je pěkně vidět, jaké jsou jeho kvality coby správce.

Takže svou tamější hru jsem víceméně zakonzervovala nebo spíš jen tak dojíždím a pustila jsem se do něčeho nového, co vypadá velice zajímavě, ale už teď je mi jasný, že to bude totéž v bledě modrým. O kvalitě tamějších hráčů jsem si udělala představu celkem rychle a obávám se, že něco tak otřesného dlouho nevydržím ignorovat. Když si někdo říká RPG hráč, tak by sakra měl mít nějaký kvality, fantazii, výřečnost, nápady, pocity, schopnost psát a kdovíco ještě, ale když ten někdo není schopen napsat víc než jednořádkovej post a i v těch šesti slovech naseká tři zcela zásadní hrubky celkově to vůbec nedává smysl z hlediska obsahu (jako sorry, ale někteří jako by žili v jinym světě, kde asi prostě platí jiný fyzikální zákony, nebo nevim), tak to člověku nezbyde než hodit na to WTF obličej a zvažovat, jestli má něco takovýho vůbec smysl.

V takovou chvíli tu totiž existují jen dvě možná řečení – buď to skousnu a budu mlčet a snažit se vycházet tomu vstříc, jenže to mě to pak nebude bavit, bude to dost náročný na fantazii a hlavně to nevydržím věčně, no a nebo na to začnu poukazovat a zase někoho naseru – protože to lidi samozřejmě nemaj rádi, když někdo poukazuje na jejich nedostatky. I když jsou zcela zjevný a všichni o nich vědí, ten jeden, co to vytáhne na světlo a troufne si to říct nahlas, je prostě dead meat a největší zloun zlej. Nicméně o mně už dávno všichni vědí, že radši půjdou touto cestou než abych držela hubu a krok jako všechny ty ostatní ovce. Přesně z toho jejich ovčícho přístupu a utajeného drbání po skypech totiž vznikají všechny ty pršáčky. Přesně kvůli tomu ta komunita vypadá tak, jak vypadá – a sice že sotva tam vlezete, už se dozvíte, kdo je jakej šmejd, z deseti různých stran, a přitom na foru je to samý ťuťu ňuňu. No asi jako v reálnym světě prostě.

Co vám mám povídat. Můj milostnej život, to jsou pořád ty stejný postavičky, a když ne to, tak minimálně pořád ty stejný vzorce. Mohla bych se tu začít ohánět kecama jako „to vážně neexistuje jedinej normální chlap“, ale to nemá smysl. Fakt je, že všichni chlapi v mym dosahu jsou zcela nepoužitelný. Buď je to zadaný nebo to má nějaký psychický problémy, který si to neumí vyřešit, nebo se to chová jako kluk a ne jako chlap. A to je hlavní problém. Když to tak vezmu, tak já znám jen opravdu málo „chlapů“. A přitom zrovna to je to, co bych potřebovala jako sůl. Jenže kde vzít a nekrást?

Když už potkám někoho novýho, kdo se zdá bejt rozumnej, tak se ukáže, že je to úplně stejná slibotechna jako všichni předchozí a tím to končí. Já už nemůžu, fakt nemůžu vystát ani jedinej další prázdnej slib ve stylu „ozvu se ti“ nebo „něco podniknem“ a následné týdenní až měsíční ticho – které samozřejmě prolomím až já ve chvíli, kdy to nevydržím a ozvu se já jemu. Může mi někdo říct, co z toho kurva lidi maj, že takhle prázdně slibujou? Přece – když vim, že něco nesplnim, tak stačí říct „nebude to, sorry“, a já to vezmu a zařídím se podle toho. Ale vodit někoho rok za nos falešnýma nadějema, že třeba něco bude a že se třeba něco stane a „já ti určitě zavolám“? Proč proboha? Nezavolá. Neudělá. Nedostojí svejm závazkům, protože ho nejspíš vůbec nenapadne, že by měl a že na to někdo čeká. Protože lidi si prostě asi na tyhle prázdný kecy tak zvykli, že už se ani neočekává, že by je splnili. Neoddělitelnou součástí slibu by podle mě mělo bejt nějaký vyústění. Ideálně jeho splnění nebo včasná a přijatelná omluva, respektive vysvětlení, proč k tomu nedošlo, a náprava. Jenže to jsem asi prostě z jinýho světa nebo já nevim, ale tohle, tohle se mi stane opravdu málokdy. A to je něco, co mě neskutečnym způsobem vyčerpává a proč vážně uvažuju, co nasadit za prášky, než se z toho opravdu zblázním. Jako tohleto… proč proboha?! O.o

Přátelé, přátelé… co to je? Jsou to lidi, na který je spoleh? Tak takovejch mám teda po čertech málo. Přála bych si umět jim to nějak říct, nějak dát najevo. Ale já už jsem v poslední době tak rozházená, že to ani neumim. Že jim neumim říct „děkuju ti, že toho pro mě tolik děláš“. Neumim ani naznačit „nemáš ani představu, jak moc si toho vážím“. Protože vím, že jakmile bych se do těch vod pustila, musela bych se sesypat nad vědomím, jak málo takovejch lidí mám a jak moc jsem z toho všecho v prdeli.

Mám Mauďátko. Mauďátko, který si žije svým životem a má svý věci a přesto nezapomíná na svou praštěnou třešeň, která si naopak nepamatuje vůbec nic a neni pomalu schopná se ani ozvat, i když ví, že by měla. Mauďátko, co je mou jedinou kotvou v tomhle světě, kde je všechno úplně na palici a na horší slova a kde máte pocit, že už snad neexistujou normální lidi. Tak díky ní vim, že existujou.

Mám Klárku, bez níž bych byla totálně v prdeli, protože jsem naprosto neschopná existovat v tomhle světě plnym paragrafů, zákonů a věcí, co musíte, máte a nesmíte. Protože vůbec nevim, co mám dělat a ona to ví a je připravená mi s tim pomoct, ačkoli nemám pocit, že bych jí měla nazpět co nabídnout. Přála bych si bejt někdo schopnejší, mít možnost nějak se takovým lidem odvděčit, ale mám prostě pocit, že cokoli řeknu nebo udělám, bude málo. Málo za to, co dělají oni pro mě a ten můj posranej život.

Mám partu, se kterou je prdel a příjemný odreáčko, ale to je spíš útěk od problémů než že bych je s nima dokázala vyřešit. Každopádně i to se počítá.

Ovšem to je tak všechno, co v tuhle chvíli mám. Měla jsem víc, nebo jsem si to aspoň myslela, ale je to pryč.

Bolí mě hlavně jedna věc. Důvěra, kterou jsem vložila do někoho, o kom jsem si myslela, že je na něj spoleh. Stalo se mi to už mockrát, ale tentokrát v tom hrajou roli peníze a to už prostě neni prdel. Z toho se nevylížu. A nikdy si to nepřestanu vyčítat, že jsem takovou krávovinu udělala. Už je zpátky nedostanu a můj táta mě do konce života bude mít za krávu, protože jsem ho neposlechla a naletěla jsem stejně jako on mnoho let zpátky. A já budu mít do konce života zlomený srdíčko, protože to byl jedinej člověk, kterýmu jsem na celym světě věřila, že nebude problém, a on samozřejmě je a jakej. A všechno jen proto, že jsem chtěla pomoct kamarádovi. Never more.

A je mi jedno, jaký má pro svoje chování vysvětlení. I kdyby mi hořel barák nad hlavou, nikdy bych se nevysrala na svý kamarády, kteří na mě spoléhají, a i kdyby to v danou chvíli nešlo řešit (protože prostě třeba nemáte prachy na to, abyste je najednou vrátili, to se přece může stát a jasně, nepočítala jsem s tím, že bych celou tu cifru dostala najednou), vvždycky se to dá řešit nějakou domluvou, splátkama, nebo minimálně tím, že kurva zvednu ten telefon a řeknu „hele, teď to nejde, vim, co jsem slíbil, ale stalo se tohle a tohle. Já to promyslim, ozvu se ti za tejden a dám to do kupy“. A já bych řekla ok, počkám, a za tejden by zazvonil telefon a já bych slyšela „ok, tak jsem to vymyslel, pošlu ti teď, co můžu, a pak to uděláme tak a tak. A já bych věděla, co bude. Ale jako nahánět někoho pět měsíců po všech čertech, potýkat se s nezvedajícím telefonem a s padesátkrát pronesenou větou „já se ti ozvu a nějak to vyřešíme“, která prostě NIKDY žádný vyústění neměla, to už… já už prostě fakt nemůžu. A je mi u prdele, jaký to mělo postranní důvody. To neni omluva pro jeho chování a pro to, do jaký situace mě dostal. Neni. A jestli má takovej člověk drzost ještě po tom všem se nazývat mym kamarádem a odvolávat se na to, že „ty mě přece znáš a víš, že nejsem svině…“, no tak na to už se fakt nedá nic říct. Prostě… nevim. Neznám. Už ne. A už ani znát nechci. Chci jen slyšet nějaký řešení, chci vědět, jak hodlá tu situaci vyřešit, protože hej, já taky nejsem takovej zazobanec a mám taky svý problémy a ty prachy budu potřebovat. Neřeknu, kdyby šlo o pár stovek, ale tohle… jsem prostě kráva. Jsem kráva a nikdy si to neodpustím. A jemu už vůbec ne.

Pf… odpočinout si. Dát se do kupy, pokud to vůbec jde. Najít si nějakou normální práci – o což se strašně bojím, protože přestávám věřit, že taková existuje. Vycestovat. Mimo zem, mimo město, k někomu na chalupu nebo jen prostě někam do prdele, strávit nějakej čas někde, kde to neznám a kde mě to trochu zregeneruje a nahodí. A třeba až se dám dohromady, budu mít lepší šance potkat někoho normálního na nějakej ten vztah. Protože teď momentálně mám prostě pocit, že normální lidi vymřeli a že svět je celej totálně na hlavu postavenej. A je fakt, že kdyby bylo s kým to sdílet, člověk by to asi zvládal líp, ale když ono není a já to nezvládám vůbec.

Doma bude líp, až si od sebe odpočineme a až se vyřeší problémy. Momentálně to přestávám zvládat. Že mám posranej život, to vim dobře i bez toho, aby mi to furt někdo připomínal, rejpal do mě a ptal se po řešení a co s tim jako hodlám dělat. Zase. Nevim kurva! Nějak to dopadne. Odmítám se zabývat deseti věcma najednou, odmítám běhat po bytě jak magor jen proto, že věci nejdou jak by měly. Problémy má každej a vždycky to nějak dopadne, i když to teď třeba vypadá sebehůř. Odmítám se z toho posrat.

Nulová. Nechce se mi hrát, nechce se mi zpívat, nechce se mi psát – jediný, co mě baví, je RPG, a tam ta moje psavost vyznívá naprázdno. Nejsou lidi nebo nejsou správný lidi a mě to mrzí, protože to jsou věci, který maj báječnej nápad, ale provedení za ním pokulhává. Škoda, věčná škoda…

Je strašný. Jestli se brzo neoteplí a hlavně jestli nezačne svítit sluníčko a růst něco zelenýho, tak mi hrábne. Už mám pokrk všeho toho šeda a smradu a smogu a vůbec, nesnáším tohle hnusný šedivý město! Až začne konečně svítit sluníčko a něco růst, zlepší se to, ale fakt už aby to bylo. Čím dál tím víc přemýšlím o stěhování někam mimo, fakt mi to tu leze krkem. Celý tohle město je nechutný a smrdí. Neprojdu jedinou ulicí bez toho, aby mě do nosu udeřila minimálně jedna z jeho „charakteristik“. Ať už jde ho psí hovna, chcánky, zvratky, bordel na ulici, odpadky, kanály, smog, kouř, všudypřítomný bezďáky a cikány nebo cokoli jinýho, zvedá se mi tu z toho kýbl. A v takovym prostředí má člověk spokojeně žít a svobodně dýchat. Copak to jde?

Dá se to. I když ta nepřestávající rýma, neustále ucpanej frňák a astmatický knedlíky v krku mě už taky přestávaj bavit. Nemine den, kdy bych neměla ucpanej nos. Co chvíli mi z nepochopitelnýho důvodu začne divoce bušit srdce a nechce to přestat třeba hodinu, dvě. Na prsou mi leží šutrák, díky kterýmu občas fakt nemůžu dejchat a nechápu, co mi to je. Zvažuju, jestli nemám alergii na laktózu nebo prostě na něco z mlíka – měla jsem to jako malá a poslední dobou mám dost divoký reakce, když si dám kafe s mlíkem. Už to nevypadá jako náhoda. Asi budu muset zase na alergo, ale to je taky jedna z věcí, co nespěchaj. A co že se čtvrt hodiny dusim pokaždý, když dobíhám autobus. Kdyby to se mnou seklo, žádná velká ztráta. This life ain’t worth living.