Měsíc: Únor 2011

Muhaháá… 🙂 Mám radost. Celej ten víkend strávenej u Gilmorek mě dokonale odřízl od světa a zbavil veškerý motivace k činnosti (protože člověk si rychle zvykne na to, že se nemusí s nikým bavit, nic dělat, nic říkat, nikam chodit, a pak se mu mezi ty lidi vychází ještě mnohem hůř), ale naštěstí jsem si toho byla plně vědoma, a tak jsem se rozhodla s tím zatočit. 

Jeden by neřek, co to dá práce vyzrát na vlastní mysl. Takový ty kecy, že když víte, kde je problém, právě jste ho vyřešili, to je blbost. Je teda pravda, že rozpoznat a pojmenovat problém je klíčová záležitost, ale rozhodně tím ještě nemáte vyhráno. Já jsem třeba zcela bezpečně věděla, že tohle moje zevlení není nějak déle udržitelná záležitost. Že si to můžu dovolit během víkendu, ale že se musím naučit, že do pracovního týdne to nepatří. No ale realizovat to? Hrůza. Jak se přimět k činnosti a hlavně co vlastně mám dělat? 

A tak jsem se donutila. Využila jsem první chvíle, kdy mi na kinotipu naskočilo povinných 30 minut pauzy (protože sorry, ale na vypnutí GG v půlce dílu jinak fakt nemám vůli :D), a otevřela jsem knihu 100 rad, jak být úspěšnější v práci. Pár jsem si jich prohlídla, spíš jen tak zběžně, protože jsem hledala něco konkrétnějšího, něco co mě nakopne. Když jsem toho trochu našla, pokračovala jsem googlením tipů, jak se nejlépe motivovat k činnosti, a to mě přivedlo na stránku, kde první z deseti rad zněla „Zastavte se a určete si priority“. A protože pokud jde o sebepsychologii, jsem poslušná holčička, zastavila jsem se teda, otevřela word a začala psát. Vám to možná přijde k smíchu, ale když ono to fakt funguje 😀

Sepsala jsem si krátkej seznámek mých současných priorit, kde hned první dvě pozice obsazuje práce, další dvě se týkají meditace (kterou sice neprovádím pravidelně v nějakou určenou hodinu, ale jinak se jí věnuju několikrát denně v malých dávkách. O tom kdyžtak jindy), pak je tam čtení a relaxace a až teprve hodně daleko potom jsou seriály online. To jsem na sebe teda zvědavá, ale zatím to docela jde, jelikož kinotip někdo hacknul a nejde načíst 😀 Vídíte? Už i Ucho se rozhodlo dát mi vědět, že jdu správným směrem 🙂

Pokud jde o práci, dala jsem si za cíl domluvit každej den aspoň jednu schůzku, a to je strašně málo oproti tomu, co by člověk v mý pozici měl dělat. Jenže v tý mý pozici tady neni jen tak nějakej člověk, jsem tu já, a co já mám dělat, je přesně tohle, a taky to dělám. Včera jsem domluvila schůzku na dnešek. Dneska jsem domluvila schůzku na pátek. Zítra mám taky schůzku a jednu další hodlám domluvit. Prostě zatím to vychází a když se i nadále budu držet vlastních (+ dalších doporučených) rad, mělo by se to dobře rozjet. Jen se neflákat, jen se víc motivovat. 

Víte, některým z vás tohle asi fakt bude připadat jako něco totálně nepochopitelnýho – přece když máte někomu zavolat a něco udělat, tak zavoláte a uděláte a jakýpak copak. Ale ti z vás, kdo se občas potkávají s prokrastinací, pohodlností nebo nedostatkem sebedůvěry, pokud jde o vaše pracovní schopnosti, možná rozumíte tomu, že vyburcovat sám sebe k činnosti někdy může být ta nejtěžší věc vůbec a i když se jedná jen o jeden pitomej telefonát, někdy to může trvat týdny, než se k tomu člověk dokope. Tak pro vás by tohle mohlo posloužit jako inspirace. Protože i vy můžete dělat cokoli co se vám zamane a jestli se na to z nějakýho důvodu bojíte vrhnout, zkuste to taky takhle – prostě zjistěte, co na vás samotný platí, a aplikujte to. Na mě jsou dobrý motivační citáty, co řekli úspěšný lidi, motivační věty a všechny tyhlety rady typu „jak být úspěšný“, „jak být šťastný“ a podobně. Prostě to funguje, tak proč toho nevyužít. 

No a hlavně, pak se to najednou všechno nějak veze – uděláte první krok a máte radost. Lidi vidí, že máte radost, a řeknou vám, že je na vás vidět, že máte radost. Dodají k tomu třeba že vás dlouho neviděli mít radost a že vám to sluší. To vás povzbudí, vaše radost vzrůstá a navíc vám to polechtá ego, takže si začnete víc věřit a zejtra třeba zavoláte hned dvěma lidem, pozítří pěti a popozítří možná zajdete i na ten pitomej úřad, kam jste se měsíce báli jen nakouknout. A všechno to začalo u klišoidních sebemotivačních keců, úsměvů do zrcadla a několika klíčových momentů, kdy jste prostě poslechli ty rady, zvedli prdel od počítače, přemohli se a udělali, co je třeba. Jak snadné je žít…

A dál? Dál mám prostě radost. Když mi kiksnul ten kinotip, pomohlo mi to otevřít oči a připomenout si, že je tu taky nějakej 3D svět, v němž žiju a kterej utvářím, a kde mám určitý povinnosti, například povinnost dostát slibu, kterej jsem včera dala mámě, že umeju barák. Bože, jak mně se nechtělo. Ale šla jsem, protože jsem si představila ten moment po úklidu, kdy zamykám skříň se smetákama a vlhkou voňavou chodbou se vracím domů, kde si dám příjemnou teplou sprchu, umyju si kedluben a doma bude blažený ticho a klid, protože jsem umyla barák a máma tudíž nemá důvod si mě dobírat nebo na mě bejt nepříjemná. No to bych přece byla blázen, kdybych si hledala nějakou jinou „zábavu“ a vykašlala se na to, když takhle můžu krásně předejít řevu. 

A vlastně totéž používám na ty telefonáty a na všechno. Před nima se mi hrozně nechce, jsem z toho celá nesvá a klepe se mi hlas (nesnáším telefonování, vážně to nesnáším), ale představím si, co bude následovat – co řeknu, že se domluví schůzka, že poděkuju, popřeju hezký den a zavěsím a pak přijde úleva, kterou nemůžu ani popsat. Vítěznej taneček. Já to udělala! Já ten podělanej telefon zvedla a tu podělanou schůzku jsem domluvila a bylo to tak strašně snadný! Victory! 😀

Tohle všechno samozřejmě potvrzuje jednu z nejznámějších pouček – když chceš něčeho dosáhnout a musíš pro to udělat něco, do čeho se ti vůbec nechce, představ si jak se budeš cítit v momentu, kdy to uděláš. A vlastně nic jinýho k tomu sebemotivování nepotřebujete 🙂

Btw, dneska jsem si v knihovně půjčila pár miniknížek, který se budou určitě dobře a rychle číst (další předsevzetí – nepůjčovat si knihy, který za ten měsíc nebo dva stejně nestihnu přelouskat) a jedna z nich se jmenuje Optimismus pro každý den a obsahuje 366 pozitivních myšlenek, citátů, keců, no prostě přesně takovejch těch věcí, co si ráda čtu a co na mě maj dobrej vliv. Protože mi konečně došlo, že to tak je, a chci toho využít. Chci na sebe vyzrát a chci tu pitomou mysl zamknout někam do sklepa a zahodit klíč. Takže hurá na čtení, hurá na pravidelnější a delší meditace, hurá na tenhle úžasnej boj se stresem a sama se sebou, kterej nemá obdoby a je stoprocentně účinej. Proč? Protože chci. Chci bejt vyrovnanější člověk. A budu.

Btw 2, mojí radosti a pozitivnosti si už všimlo asi tak deset lidí jen od minulýho týdne, a to jsem teprve začala. Dneska mi dva hoši řekli, že mi to sluší, a jeden, že jsem nejpraštěnější a nejdivnější ze všech lidí, co se mu kdy líbili – což je pro mě úplně nejmaximálnější poklona, já úplně miluju, když mi někdo řekne, že jsem blázen nebo magor nebo že jsem šílená 😀 To bude ostatně asi součástí toho šílenství. Každopádně to je celá kopa živoucích důkazů toho, že tohle ochcávání vlastního strachu a nervozity funguje.

Btw 3 na odlehčenou, poznejte film, na kterej se právě dívám :): „Tak zaprvé – děsně smrdíš, hélium je nejlepší a Lálá je hajzl!“

Dobrou noc, děti 😉

Už je to tak, mám nadpřirozený schopnosti. Dokážu nějak na dálku ovlivňovat věci kolem sebe, aby vycházely tak, jak se mi chce, přesněji jak se mi nechce. Vysvětlím. 

Už to trvá tak rok, začalo to nenápadně, ale stupňuje se to a mně už to začíná bejt podezřelý. Prostě kdykoli se mi někam zase tak moc nechce, na poslední chvíli to kiksne. Samozřejmě to nefunguje na všechno, jen na osobní setkání, která většinou sama iniciuju, ale stejně je tom vždycky část lenosti nebo nervozity nebo něčeho, kvůli čemu se mi pak prostě pár hodin před akcí přestane chtít tam chodit. A tak si řikám, jak by bylo super, kdyby se ten člověk ozval s tím, že mu do toho něco vlezlo. A světe div se, on se skoro vždycky ozve. Jako dneska. 

Nejdřív to byla zkušebna. Jasně, melu o tom už aspoň měsíc, že bych tam strašně ráda šla a že chci hrát a vůbec, a taky je to pravda, ale přiznejme si to, neděle ráno není zrovna moje nejaktivnější část týdne a že by se mi na to chtělo vstávat, když mi navíc cesta na místo určení potrvá hodinu, to se mi teda nechce. A jak tak nad tím dumám a přemlouvám sama sebe, že to bude super a že to za to stojí, přijde mi zpráva od Maude, že se v noci vůbec nevyspala a že jí hrozně bolí hlava, takže zkušebna se ruší. Měla jsem chuť si nafackovat za to, jakou úlevu jsem pocítila. Nevěděla jsem sice, co s načatým ránem, ale to se vyřešilo, jakmile jsem si na minutku sedla na postel a začala se mazlit s kočkou. Najednou jsem se vzbudila a bylo půl dvanáctý a mně bylo krásně, vyspaně a příjemně. A začala jsem přemýšlet, jak se zabavím před třetí hodinou, kdy se mám sejít s J. a jít na procházku po Vyšehradu. Jenže. 

Venku nebylo moc vlídno, doma bylo teplo a mě najednou přepadla nechuť kamkoli chodit. To ta moje sociální fóbie, která mě čas od času zaplavuje a znemožňuje mi kontakt s veřejností. Prostě se mi najednou nechtělo jít ven a culit se, smát se, bavit se, odpovídat na otázky typu „jak se máš“, „co práce“, „co kluci“… bože, jak já tyhle otázky poslední dobou nenávidim! No a jak to dopadlo? Samozřejmě mi zničehonic přijde smska od J., že se pro něco stavil v práci a že ho tam hned chytli za límeček a že se nemůže utrhnout a že to tedy musíme odložit. No dobře, řikám si, mám tu Gilmorky a nemám problém strávit nad nima celej den, ale neni už to trochu divný? 

V pondělí jsem volala několika klientům, jimž jsem se podvědomě vůbec nechtěla dovolat, protože mám z volání hrůzu (o tom možná někdy příště), a taky že jsem se jim nedovolala. Ve čtvrtek večer jsem se měla sejít s J., ale taky se mi moc nechtělo, a samozřejmě přesně na ten večer připadla návštěva bazénu a Molekuly, což se už nějakou dobu chystalo a prostě, to se nedá odmítnout. V pátek jsem měla vidět dva kamarády, na něž jsem vůbec neměla náladu (a neni v tom nic osobního, prostě někdy fakt nemám chuť nikoho vidět – teda spíš skoro pořád, ne jen někdy) a ani jeden z nich se neozval. A pak ten víkend. Kromě těch dnešních věcí mi kiksly i dvě věci včera. Byla jen ta babička, a tu jsem opravdu vidět chtěla, i když mě ty její návštěvy spíš zmáhají než aby mi dělaly radost. Ale prostě jsem ráda, že jsme v kontaktu. 

Tak mi teda řekněte, vám tohle přijde normální? Nebo se ve mně vážně konečně probudily nadpřirozený schopnosti, po nichž jsem takový léta prahla? Už tak dva roky mi spousta lidí řiká, že jsem měla jít na psychologii a že umím perfektně uklidňovat lidi a že jsem skvělá na bůhvíco dalšího, ale kde se to ve mně vzalo? Kde se ve mně bere tolik stability, o kterou se můžou opírat mí přátelé (a dokonce i úplně neznámý lidi, viz kolegyně po certifikační zkoušce)? Já si totiž vůbec stabilní nepřipadám. A zvláštní je, že čím víc se lidem vyhýbám, tím hůř se pak cítím, tím hlubšímu nihilismu propadám. Vlastně to není vůbec zvláštní, asi to tak má hodně lidí, ale já bych s tím ráda něco dělala. Nevadí mi, že prosedím dva víkendový dny u Gilmorek, já zbožňuju Gilmorky, ale nemělo by mi to vadit? 

Doma je pochmurná nálada, nikdo si mě nevšímá, táta kolem mě dneska prošel v kuchyni a pak mi zhasl světlo a na moje zavrčení prohlásil, že si mě nevšiml. Měla bych bejt ráda, ale nejsem. Něco visí ve vzduchu, je tu divný ticho, všichni jsou sklíčení ze špatných zpráv z okolí a já mám pocit, že se něco musí stát. Je to zvláštní, kolik pozornosti najednou věnujeme těm koťatům. Jako by to bylo to jediný, co nás drží na nohou. A přitom kolem nás krouží tolik ošklivejch věcí a nepříjemností. Je to divný mít dobrou náladu za takových podmínek, ne? Řečnická otázka, nečekám odpověď, jelikož ty podmínky neznáte. Spíš si tak povídám sama se sebou, to já hrozně ráda. Hej, m., jak se vede? – Hele, ani nevim. Ne, vážně, já to fakt nevim. 

A stará kočka si už měsíc zevluje v pelíčku na gauči. No fakt, je v něm od rána do večera a už měsíc nezměnila lokaci. Přibližně jednou denně ji na minutu zahlídnu u misky se žrádlem nebo jak pod tím pelechem drápe koberec, ale to je tak všechno. Neni to taky divný? 

Minulej tejden jsem měla pocit, že mám všechno naplánovaný a celkem pevně v rukách, ale je neděle večer a já si nějak nemůžu vzpomenout, co že jsem to chtěla dělat v pondělí. Nebo měla. Asi jsem měla někomu volat, ale komu a proč? Co bude dál? Co je to se mnou? Cítím se v pohodě, ale zároveň mě něco hrozně deptá a já nevím co. Proč mi všechno připadá tak divný? Jaktože nevim, jak se mám? A co na to Jan Tleskač?

Čaute děcka, tak co jste dneska vyváděli? 🙂 Musím říct, že já sobotu docela prozevlovala – ráno jsem teda perfektně vyluxovala a pak jsem si převlíkla postel (huá, jak já se do těch voňavejch peřin těšim), ale to je asi tak všechno. Po obědě, kterej nebyl nic moc, přišla babička, tak jsem byla nějakou dobu poblíž a když už mě to nebavilo, přesunula jsem se k pc a pokračovala v čučení na Gilmorky. Později jsem psala nějaký maily, zpatlala návrh na klientskou analýzu (jsem zvědavá, co mi na ni boss řekne), hrála trochu na Sunny a to je ze zajímavých činností asi tak všechno. 

Koťata už napůl koukají, ale ne všechna. Lepší fotky než posledně zatím nemám, ale jsou v plánu. A zítra jdu konečně po dlouhý době do zkušebny, na což se sice mrtě těšim, ale trochu mě sejří, že kvůli tomu musim brzo vstávat. Nevim, jestli tam takhle po ránu budu co platná 😀 

Btw, všimla jsem si, že se docela rozmáhá trend psaní drabblů – čili krátkých příběhů o daném počtu slov s několika zadanými slovy, která se v něm musí objevit. Přemýšlím, že bych se toho taky zúčastnila, přijde mi to jako dobrej trénink 🙂 Mno, tak snad někdy, teď jdu zapadnout do těch neskutečně voňavejch peřin a zejtra další typicky víkendovej den – zkušebna a procházka s panem J., kterého jsem delší dobu neviděla a škoda tomu jest. Takže se zase jednou projdem po Vyšehradu a večer pak budu přemýšlet o práci na další tejden. Páni, ty víkendy si teď fakt docela užívám, jen co je pravda 🙂

P.S.: Co se mi sakra stalo, že píšu tak krátký články? Kam se poděly moje ultradlouhý litanie, který zřídkakdo četl celý, ale aspoň mě nějakým způsobem identifikovaly? 😀 Tyhle krátký, bezmyšlenkovitý rádobyčlánky mě serou. Chci zas psát něco vtipnýho a zajímavýho. Muse, where have you gone?

Tak jsem napsala už asi tři články do rozepsaných a nic z toho se nedá zveřejnit. Prostě mi to nějak nejde. Ale chci si tu udržet nějakou informační návaznost, takže se aspoň zmíním o tom, že už mám za sebou první klientskou schůzku a mám z toho perfektní pocit. Sice to ještě nebylo v mojí režii, ale i na to dojde, hlavně že se něco děje.

Dneska jsem zase měla schůzku s jedním z pánů bossů a podal mi spoustu zajímavých informací, který jsem doposud vůbec netušila nebo jsem je měla zkreslený – prostě to bylo ohromně přínosný a taky nebývale příjemný, takže jsem si z toho odnesla úplně parádní pocit a jsem velmi spokojená. Teď je to jen na mě a na tom, kdy se dokopu k věcem, který potřebuju řešit. Věřím, že brzo budu o dost dál, počínaje zítřkem.

Jinak pro vás mám pár fotek, který jsem chtěla původně zakomponovat do nějakýho textu, ale dlabu na to, než bych se k tomu dostala, už by nebyly aktuální. Takže tohle snad prozatím postačí – náladu mám perfektní, pracovní a celkem vytíženou. I když aktivně nejsem na nějaký schůzce, pořád o tom přemýšlím a zkoumám, co bych kde jak vylepšila, co se kde naučit, co potřebuju zjistit a podobně. Plánuju. A těším se. Ještě na to nejsem tak extrémně „nadržená“, jak dneska zahlásil boss, ještě pořád bojuju se svou nejistotou, ale vím, že se to poddá, a tak se mi s tím bojuje mnohem snáz.

A teď už těpéro, jdu do sebe nasoukat něco jedlýho a frčím plavat a popíjet. Všímáte si? Už zase chodim mezi lidi… 🙂

Jo a ještě teda ty fotky – viz celý článek. První dvě jsou z procházky parkem – m. si zase hrála s makrem 🙂 A ty další snad nepotřebujou komentář, to jsme se prostě s mámou snažily zachytit ty naše myši. Ono to teda moc nešlo, ale snad z toho aspoň je vidět, co je to za zvíře 😀 To prozatím postačí. 

Prožívám zvláštní období, pro něž nenacházím slova. Napadlo mě jen tohle – citová vyváženost. Nevím ale, jak to popsat. Zdá se, že se kolem mě najednou vyrojila spousta příslušníků mužského pohlaví, z nichž většina se mnou má leccos v plánu nebo to aspoň tvrdí. Minimálně jeden ke mně chová hlubší city. A několika jsem taky úplně ukradená. Takže je to po dlouhý době takový vyvážený a já mám hlavně pocit, že to jde všechno nějak kolem mě, že je mi to jedno nebo že mě to nezajímá. Nezajímá mě, že mě ten či ten miluje, nezajímá mě už ani to, že o mně nejeví zájem ti, od nichž jsem na to tak dlouho čekala, je mi to prostě už všechno jedno. Moje myšlenky se teď točí kolem práce a věcí, který je zapotřebí řešit – a že jich není málo, a dokonce nemám ani čas myslet na sex, což se mi vůbec nepodobá 😀 A nejlepší na tom je, že mi to celkem vyhovuje.

Jo, bylo by krásný potkat konečně pana Ideálně se hodícího a milujícího, ale to stejně neuspěchám, ani nevím, kde bych měla hledat, a tak je možná lepším nápadem svézt se na téhle vlně flegmatičnosti a počkat si, až se něco zase začne dít. Koneckonců jsem si ověřila, že to funguje – tyhlety všechny vyrojený lidi kolem sebe jsem taky nijak zvlášť nevyhledávala a najednou jsou tady, bombardujou mě zprávama a smskama a všichni maj najednou po letech čas a chuť mě vidět. Zdá se, že jsem se přece jenom dočkala zájmu, ale chci já to vůbec ještě?

Možná mi stačí, že o mě ten zájem je, někde. Možná mi stačí, že mám na co myslet, že mám za čím jít a na co se těšit. Možná mi stačí jen malá trocha toho kouzla v životě – že se mi ozve kamarád z dětství, kterýho jsem už asi deset let neviděla a nikdy jsem se s ním vlastně zase tak moc neznala, a pozve mě na výlet do Irska, protože jsme se nedávno bavili na chatu o cestování a já zmínila, že Irsko a Anglii miluju… možná mi prostě stačí jeden takovej zázrak na rok a víc ke štěstí nepotřebuju. Ne že bych netoužila po lásce, ale dneska mám skoro pocit, že bez ní ještě chvilku vydržím. Zvláštní. A možná mě to zase brzo přejde. Docela pravděpodobně. Ale tak proč toho chvilkovýho záchvatu nevyužít? 🙂

Lidi, to je tam dneska zase krásně 🙂 A včera bylo taky krásně a předevčírem snad ještě krásněji. A já celej víkend chodím kolem toho blogu jako kolem horký kaše a nevím, co a jak napsat. A přitom ne, že by se nic nedělo, jen prostě přišlo takový období ticha – tedy období, kdy si všechny ty myšlenky a pocity užívám (eventuálně přežívám) jen ve vlastní hlavě a nemám potřebu se o to dělit. To se stává.

Nicméně stejně bych ráda podotkla pár věcí.

Bylo to náročný jako svině a dost těžko se mi to přirovnává k něčemu jinýmu, protože něco takovýho jsem prostě ještě nezažila. Ve čtvrtek mi umřela kočka a z nějakýho důvodu jsem to vůbec neprožívala takovým způsobem, jak bych čekala. Namísto složení se jsem jen několik hodin potom šla na poslední trénink před zkouškou, o němž jsem měla pocit, že se tam akorát složím a nebudu schopná ničeho – nekonalo se, namísto toho mi to docela dobře šlo, i když jsem tam šla totálně nenamalovaná a asi jsem vypadala dost opuchle. Původně jsem tam chtěla jen dojít, oznámit kolegovi, že na ten zítřek nemám a jít zase domů. Ale v pátek ráno jsem místo toho seděla ve vlaku do Žďáru a společně s kolegyní pilovala koncept schůzky, kterou jsme měli předvést u zkoušky.

Celou dobu jsem se pomocí meditace uklidňovala a povedlo se mi to až do takový míry, že jsem byla (aspoň teda navenek) klidná. Sice mi bylo hrozně špatně a bolel mě žaludek, ale ani rozklepanej hlas mě u zkoušky nevyvedl z míry – snad tomu pomohl i fakt, že kolegyně, která byla přede mnou, to zrovna nezvládala. Věděla jsem teda, že když nic jinýho, já pro ně budu příjemným překvapením, protože jsem tomu, co říkám, rozuměla mnohem víc než ona. A přesně tak to probíhalo.

Bylo mi jedno, že na mě koukají tři lidi, z čehož dva tu společnost založili a vlastní. Bylo mi jedno úplně všechno, soustředila jsem se jen na paní majitelku, která hrála klientku, a řekla jsem jí, co jsem jí říct měla. Zadrhla jsem se jen u jednoho programu, kterej u zkoušky bejt neměl, a tudíž jsem ho neměla připravenej. Ale i tak jsem to nějak odříkala a když na mě začali házet chytáky, nevyvedlo mě to z míry, naopak mě to hrozně potěšilo. Věděla jsem totiž, že to je znamení toho, že si vedu dobře a že mě chtějí ještě víc vymačkat a zjistit, co dokážu. A já jim to předvedla. Paní majitelka mě chválila, líbila jsem se jí. Technicky to chce ještě vychytat, o tom žádná, ale moc se jí líbilo moje nadšení, moje přirozenost a to, že bojuju, že se nevzdám a že mám selskej rozum. Nedokážu ani popsat, jak šťastná jsem byla. Srdce mi bušilo jako splašený, knedlík v krku, v žaludku zaděláno na vředy, ale byla jsem strašně šťastná.

Žel Bohu, kolegyně takový štěstí neměla a certifikaci nedostala. A to už tam jela podruhé. Byla teda notně zničená a mně tak vyvstala povinnost celou cestu domů ji utěšovat a přesvědčovat, že se jí nikdo nesnaží potopit a že na to má. Vystupovala v Nymburce a poděkovala mi, že se tak snažím jí pomoct. Usmála se a řekla, že jsem měla jít na psychologii. Odcházela a já se zase dojatě smála. Jo, asi jsem fakt dobrá. Stoupalo mi sebevědomí a já věřila, že po tom všem, co jsem prožila, ještě mám naději skutečně se uchytit. A že ještě můžu být ta slečna poradkyně, kterou jsem se už roky snažila stát – a tentokrát bez uvozovek a ironie. Neuvěřitelné.

Dneska teda začínám v nový práci – ještě to chce pořešit technický záležitosti s tou starou – pan vedoucí si konečně všiml, že tam nechodím, a volal mi, že mě chce vidět. To brzo. Ale co. Já už z toho nervy nemám, jsem natěšená, co novýho mě čeká, a na to starý nemám čas myslet. Co bylo, bylo.

A zase jednou v tom nebyl žádnej stres. Cítila jsem, že to jsou přesně lidi, který jsem chtěla vidět, žádná přetvářka, žádný tlaky. Bylo to příjemný. Ale nevim, jestli bych to chtěla dělat častěji, bylo tam nechutně zahulíno a mně ještě dneska smrdí mikina.

Užívala jsem si krásný počasí, větrala jako blázen, aby dovnitř vešlo trochu toho tepla a jarem provoněnýho vzduchu. Taky jsem po dlouhý době čapla propisku a začala psát dopis. To mě baví.

Oběd byl divnej. Babička po mně házela divnýma pohledama, který mi poněkud připomínaly Melisin čtvrteční pohled těsně před tím, než jsme ji odnesli k vetovi. Takovej upřenej pohled, plnej jakýhosi:“Tak něco udělej, něco řekni…“. Trhalo mi to srdce a krom toho jsem začala brzo usínat, jelikož táta si prohlížel starý fotky, máma klimbala v křesle a brácha toho taky moc nenapovídal – pohroužil se do Chvilek pro tebe a dělal, že tam neni. A tak jsem se prostě zvedla a šla pryč, protože to se nedalo. Už abysme začali jezdit na chatu, tam je aspoň co dělat, o čem mluvit, ale tohle? Na to nemám nervy.

Jela jsem teda místo toho rovnou za Mauďátkem do Počernic, kde jsme se pak nějakou tu chvilku procházely, dokud se Punťa nezačal klonit k západu a pak jsme už se Šklíbou nad hlavou seděly na nádru a čekaly na můj vlak. Bylo to fajn, i když bych si odpustila ty bahnitý cesty, ale to je detail. Taky nevím proč, ale nějak jsme toho moc nenamluvily. Asi mě něco trápí a nevím ani pořádně co, že nemám povídavou. Nebo prostě nemám o čem mluvit, nevim. Snad je to přechodný, přišlo mi to hrozně divný. Ale zase se nebudu nutit, žejo.

Něco podobnýho jsem pak měla večer s V., a tak si říkám – bylo to mnou nebo oba ve stejnej den neměli chuť mluvit? Těžko říct, takhle z hlavy. Nicméně i tak to bylo oboje příjemný a já pak večer usnula ani nevím jak. Taky nevím, co se mi zdálo, ale bylo to určitě něco docela příjemnýho, prostě žádný můry a žádný stresy. Takže se mám dobře. Navíc jsem si včera uvědomila, že je mi líp, když V. vůbec nevidím. A že mi přestává chybět. Nevěřila bych, že k tomu někdy dojdu. Chris Daughtry mi zpívá Over you 🙂

Ale to už je ode mě tak nějak všechno, za chvilku odcházím k doktorce, pak nějakej obídek a pak hurá do práce. Už se na to třesu 🙂

Každý den se něco končí a něco začíná… Ne, nějak nemám slov. Nevím, co říct. Snad ani nepláču proto, že ji dnes uspali. Pláču spíš pro všechnu tu bolest, kterou si musela vytrpět, než k tomu došlo. Pláču pro chvíle, kdy ji všechno bolelo a kdy nemohla čile běhat po bytě nebo vyskočit na křeslo. Pláču z lítosti, že jsme jí nedokázali jinak pomoct a dát jí víc času, kterej by mohla spokojeně strávit na tomhle světě, v našem náručí, v naší lásce. Pláču proto, že to nebylo fér a že si tohle nezasloužila. A taky proto, že toho všeho mám už plný zuby a nevím, kde mám hledat sílu a útěchu.

Naše duše prý dostává zabrat jen tolik, kolik sama zvládne. Já tomu nevěřím. Nevěřím, že je správný, abych se potýkala s tolikerou bolestí – protože vidím, že to nezvládám. Není přece normální žít pořád v bolesti a lítosti, není normální ztrácet jednu milovanou bytost za druhou a bejt přitom ještě nucena překonávat další a další překážky – nebo by to aspoň normální být nemělo.

Ale to je fuk, já už ani nevim, co melu… prostě je pryč a já tomu nemůžu uvěřit. Melissé... miláček… moje koťátko, moje srdíčko…

Ať je ti tam nahoře dobře, lásko. Chybíš mi :*

*

P.S.: Tohle si nemůžu odpustit. Kdysi jsem ten obrázek našla na DA a naprosto mě uchvátil, tak jsem hned napsala autorce, že je to nádherná práce a že je mi hrozně líto její ztráty. Moc ji to potěšilo a vyměnily jsme si pár zpráv o tom, jak je to těžký, ztratit milovaný zvířátko a za jak moc jim vlastně vděčíme. Mno, tak teď už tam na tom okapu seděj dvě…

Tak pro vás mám něco úplně prvních fotek těch našich myší. Není to ještě žádná sláva, no taky co byste nechtěli, aby to hned druhej den běhalo a pózovalo do objektivu? 🙂 No ale stejně jsou to ňuňánci a touhle dobou myslím, že už můžu oficiálně potvrdit, že máme tři kluky (to zrzavý) a jednu holčičku (šedomodrá princezna). Takže jestli z toho vůbec něco vykoukáte, můžete se kochat v celém článku… 🙂

Jinak nám teď vyvstalo několik problémů. Předně fakt, že ti tři jsou naprosto k nerozeznání, nám trochu komplikuje rozlišování (zatím to teda není tak velkej problém, jen nám to trochu ztěžuje sledování toho, jak hezky přibírají), pak že nevíme, jak se jich zbavíme, protože jak jsem psala v minulém článku, kluci se obvykle prodávají špatně, a konečně je tu otázka jmen 🙂 Mám už teda nějaký nápady, ale ne všechny se setkaly s kladnou odezvou a pak, písmeno P je fakt pitomý. Jo, daj se z něj skládat všelijaký věty, milion sprostejch slov a kravinek na ně začíná, ale pokud jde o jména, je to bída. Takže o tom teď vedeme žhavý diskuse a dost se nasmějeme (naposledy u sestavy Polib, Prdel, Pac a Pusu :D), ale vážných „zájemců“ máme jen málo.

Já to teda zatím vidím na Perličku, Percyho, Pickwicka a Pink Floyda, ale posledně jmenovaného mi máma nechce povolit, takže to bude chtít ještě trochu přesvědčování a kdoví jak to nakonec dopadne. Samozřejmě pokud máte nějaký nápady, sem s nima, určitě je oceníme 🙂 Jen vás prosím, kraviny si nechte od cesty, těch mě napadá dost i bez vás 😀 Jinak dík a enjoy 😉