Měsíc: Listopad 2010

Filmová noc v Karlosu neslibovala žádnou velkou akci a kromě Forresta Gumpa (kterýho jsem tak asi po milionu let viděla celýho v kuse, od začátku do konce) se taky žádná velká akce nekonala. Hned po filmu se řada lidí zvedla a odešla, což kdybych věděla, neobjednávala bych si druhý pivo a šla bych s nima. Takhle jsem musela zůstat a dopít (nebo teda ne že bych musela, ale nechtělo se mi prostě ještě pryč, hned takhle po filmu, aniž bych si vychutnala aspoň trochu toho pokecu s přáteli, no, však to znáte). 

Zbyli jsme tam čtyři a po dopití piva jsme se dva zvedli, že teda půjdem. Já ani nevim, proč jsem nepočkala na noční autobus, kterej mi jede až domů a kterym by se mnou jeli i druzí dva kámoši. Najednou se mi tam prostě nechtělo bejt a docela jsem se těšila, že si užiju cestu domů ve svý samotě a v rozjímání. No, to jsem si ji teda užila. 

Čtvrt hodiny čekání na bus s K. bylo ještě v pohodě, ale když mě pak na Opatově opustil, záhy mi došla do mozku krutá informace, se kterou jsem si nevěděla rady – a sice že je pondělí a ne víkend, a tudíž poslední metro už je pryč. A teď co já. 

Vylezla jsem zpátky k autobusům a dlouho studovala jízdní řády. Tak dlouho, až jsem z nich zblbla, no ale každopádně nic v mym směru tam nestálo. Nejbližší mi byla 175, ale ta už podle řádu jet neměla. 

Náhoda je blbec (kretén, svině, potvora!), a tak jsem si toho dne pochopitelně zapomněla doma mobil, tudíž jsem nemohla zkontaktovat nikoho z kamarádů a zeptat se na postup, který by mi doporučili (:D), no a tak jsem se dala do řeči s jednim týpkem, co postával na zastávce a tvářil se podobně ztraceně jako já. Řekl mi, že podle jeho telefonu by měla za chvilku jet 135, který jsem si původně v tom řádu vůbec nevšimla, jak jsem byla zblblá nenadálou situací, a která mi jede přímo domů, tak jsem se ukolébala a čekali jsme. Bylo půl jedný a na zastávce se mezitím začali vynořovat další lidi, takže bylo jasný, že něco ještě musí přijet, ať to bude cokoli. Celou dobu jsem myslela na to, jak bych zkontaktovala někoho ze svých přátel, a jakej jsem byla debil, že jsem nepočkala na ten noční autobus na Pavlák. Ve třičtvrtě na jednu jsem pak musela myslet na ty dva, co na něj počkali v Karlosovi, a teď už si nejspíš vezou prdel hezky v teple a klidu domů. 

Proč jsem nevlezla do busu v protisměru, nevrátila se na Volhu a nechytla ho tam? Nevim, zafungovala panika a podle jízdního řádu na mojí straně jsem usoudila, že ani v protisměru už nic nepojede. Což byla chyba, jak jsem zjistila později, neboť 177 na Volhu ještě ve třičtvrtě jela a krásně bych tam mohla přesednout. Nj, kdyby… 

Jenže kdyby se nekonalo a nekonala se ani 135. Když už mě to čekání přestávalo bavit a lízátko bylo dolízaný, přijela 175. A než jsem se stihla mrknout do řádu a připomenout si, že jede na Floru, ujela mi i se všema lidma, co tam do tý doby čekali se mnou, včetně toho týpka. Zase ta moje debilita. Proč jsem nevlezla dovnitř, když tam šli všichni plus on? Vážně nevím. Chtěla jsem čekat na 135, kterou mi slíbil, a taky jsem nevěděla, kam vlastně jede on. Vůbec nemusel jet mým směrem, takže kdoví kde bych skončila. No, fakt je, že kdybych ho následovala, dojela bych na Floru a odtamtud už by se mi situace řešila mnohem líp. 

Opatov potemněl. Zůstala jsem sama, sněžilo, a já neměla šajnu, co teď budu dělat. Nechtělo se mi panikařit, a tak jsem horečně přemýšlela, jaký jsou moje možnosti. Za chvilku se na zastávce objevil nějakej pán, myslim, že od dpp, tak jsem se ho zeptala na radu, ale nic mi neřekl, jen že si mám teda vzít taxík. Ten nápad už jsem měla taky, ale já taxíkama nejezdim, vůbec jsem netušila, kolik by to mohlo stát, a v kapse jsem měla asi tak sto padesát korun. Tak jsem slezla dolů po zastavenym eskalátoru a kolem vchodu do metra jsem hledala bankomat. Byla tam tma, všechno zavřený, nikde nikdo, a panika se najednou dostavila. Světýlko naděje, bankomat čsob, pohaslo, jakmile jsem si přečetla nápis „Automat mimo provoz“. Za co?!

Vypadalo to, že moje možnosti jsou značně omezený: 1) použít telefonní automat a zavolat mámě (jediný číslo, co si z hlavy pamatuju), aby mi zkusila najít nějaký mhd spojení – což by ji vzbudilo a nasralo a ještě by trvalo hrozně dlouho, než by nastartovala počítač a něco našla a navíc bych to pak měla další rok na talíři. Nebyla to lákavá možnost. A tak jsem se rozhodla pro druhou, 2) zkusit si odmávnout taxíka a zeptat se, jestli nebere karty nebo jestli by mě nemohl vysadit u nějakýho bankomatu. Když mi nebude věřit, že mu neuteču, nechám mu třeba v autě tašku, to je jedno, a je mi už u prdele, kolik to bude stát, prostě chci domů. A tak jsem udělala. 

Taxikář byl takovej… no, prostě taxikář 😀 Souhlasil s mým plánem, že najdem bankomat, i když mu prej komplikuju práci :D, a tak jsem nastoupila. Byla jsem tak nervní, že jsem si i zapomněla zapnout pás, musel mě na to upozornit (to se mi nestává). Pořád jsem v ruce tiskla platební kartu a přemýšlela, jakej je zázrak, že na ní zrovna mám dost peněz. Pomalu jsem se uklidňovala, když mě napadla taková věc: Proč já debil jsem si neodmávla taxi v opačnym směru, nedojela na Volhu a tam nevzala ten zpropadenej noční autobus? 😀 Vyšlo by to určitě levněji a nemusela bych nervozně sledovat cestu, kudy jsme jeli, protože jak znám Prahu víceméně jen z pohledu mhd, dlouhou dobu jsem nevěděla, jestli mě vůbec veze správným směrem, jestli mi rozuměl, kam chci, a tak tomu podobně. Hlavou se mi honily myšlenky jako že co když mě bude vozit po celý Praze a pak mě bude chtít hrozně okrást, co když mám přečerpanej limit na kartě a nebudu moct vybírat, co když… bla bla bla. 

Všechny „kdyby“ a „co když“ jsem ale zahnala, když jsme se začali blížit Vyšehradu. Řekla jsem si, že no co, víc než litr to stát nemůže, a i když normálně bych z takovejch promarněnejch peněz šílela, jsou to vlastně jenom prachy a za blbost se platí a já to prostě dám za to, že už budu doma. Zajímavý, jak vám v takovejch chvílích dojde, jak strašně moc jste mimo svoje zaběhnutý postupy a trasy zmatený, kor když je najednou noc a všude je nasněžíno. Celý město vypadá jinak a vy najednou vůbec nevíte. No dobře, vy ne, vy byste z toho třeba nedělali nic dramatickýho, nenapsali byste o tom článek jako noha a nerozbrečeli byste se štěstím ve chvíli, kdy vás taxikář vyhodil na známý ulici a chtěl po vás pouhých 313,- korun. Nechala jsem mu třistapade a byla tak strašně šťastná, že jsem doma. Bylo půl druhý a já měla asi tak v sedm vstávat do práce, ale v tu chvíli mi bylo všechno jedno. Jen jsem se zařekla, že už nikdy nepojedu z Karlose sama a že si vytisknu jízdní řády všech možných spojení s domovem ve dne i v noci, abych už nikdy nedělala takový zmatky. 

Vím, že se situace dala vyřešit mnohem elegantněji. Mohla jsem se vykašlat na pivo a odejít s kamarádama, když šli oni, nebyla-li jsem si jistá svým spojením. Nebo jsem mohla počkat na pitomej noční bus s těma dvěma, co zůstali, nebo jsem se pak mohla vrátit z Opatova, když nejelo metro, nebo <insert dalších tisíc možností, co vás napadnou>, ale ne. Prostě jsem se musela zachovat jako naprostej blbec, nechat si všechno ujet a pak se nervovat z jízdy taxíkem, která je pro mě krajně nepřirozená (někomu by to třeba přišlo jako první možnost, ale mně teda fakt ne) a z „co když“. Mnj. Stane se. Tak zas příští pondělí v Karlosu, děcka 😀

Dneska jsme na meditaci cvičili dalších pár způsobů, jak se koncentrovat, a bylo nám řečeno, že hlavní věc na naší cestě je pravidelnost – že máme cvičit každý ráno ve stejnou dobu a ta doba že by měla být před šestou hodinou ranní. Na to mě napadlo, že při mym stylu života to půjde těžko.

Ne že bych nemohla vstát tak brzo, ale já když mám vstávat, potřebuju mít nějakou předem danou náplň dne, jinak mám pocit, že vstávám zbytečně, a pak to prostě nejde. Já neumím dělat věci, o nichž mám pocit, že jsou zbytečný.

Nechci se tu moc rozepisovat o samotnym kurzu, od toho mám druhej blog, ale dneska jsem pocítila takový zajímavý věci, o který bych se ráda podělila i tady. Tak například při koncentraci na plamen svíčky jsem měla jistý potíže odpoutat se od zvuků v místnosti a hlavně od spousty hlav, který mi bránily v dobrym výhledu. Navíc jsem od svíčky byla hodně daleko, takže jsem ji viděla hodně rozmazaně, no prostě fyzicky se na ni koukat nešlo. A tak jsem se na ni dívala jinak. Spíš jsem si ji před sebou představovala, představovala jsem si, že sedím blíž, že se jí dotýkám, že cítím její teplo na konečcích prstů, a pak jsem si představovala, že jsem tím plamenem. Tančím na vrcholu knotu, který prochází celým tělem téhle tenké fialové svíčky, jsem na vrcholku všeho, jsem na modré kancelářské židli a dívám se do místnosti plné lidí, kteří se na mě snaží dívat a být mnou. Celá místnost se tak pro mě otočila a já vzadu dokonce viděla sebe samu.

Prý je to vizualizace a je to jeden ze způsobů, jak se na něco koncentrovat. Zajímavý je, že já to takhle dělám už neuvěřitelný roky a se spoustou věcí. Někdy si dokonce myslím, že se opravdu psychicky ocitám na místě té které věci nebo bytosti a že opravdu všechno vidím z jejího úhlu pohledu, z jejího směru a jejíma očima (jestli teda nějaký má). A  možná že to tak je. Někdy, když se na to koncentruju dost dlouho, se mi trochu motá hlava při „návratu“ do vlastního těla, takže někdo by to možná označil i za astrální cestování. Nebo mám prostě jen bujnou fantazii, co já vím 🙂 Každopádně mě baví hrát si takhle s vlastní myslí a vědomím. Je příjemný odpoutat se od vlastní fyzičnosti a vidět věci jinak. Cítit je na psychický úrovni a ne tím, že se na ně dívám. Svět je pak tak strašně jinej, že to ani neumim popsat. Těším se, co se na kurzu naučím příště.

Další zajímavej moment byl ve chvíli, kdy mi ten týpek (už si zase nepamatuju jeho jméno :P) moc nevěřil, že se umím dívat do blba a na nic nemyslet. Přitom se mi to stává docela často. Začne to třeba jako normální zakoukání se na něco, někdy třeba přemýšlím nad různejma věcma, představuju si atp., prostě klasický denní snění, ale pak (nebo i úplně bez toho snění) prostě vypnu a najednou si třeba uvědomím, že jsem chvilku seděla úplně vypnutě, jako by mi na chvilku vypnul mozek a já tu nebyla. Často mě z toho vytrhne někdo jinej nebo se sama tak nějak vrátím, ale prostě stává se mi to a on mi to nějak nevěřil. Říkal, že ta mysl někde bejt musí, a že u toho buď přemýšlím a je to jenom zasnění se, nebo že je to meditace. Tak já nevim. Že bych už několik let meditovala, aniž bych o tom věděla? 😀

Při jednom cvičení jsem si představila několik věcí, který mi udělaly dobře, a proto mě napadlo, že by se měly stát mým cílem, že by se v mém životě měly začít objevovat častěji, protože mě zjevně uspokojují.

Předně je to čistota. Ať už čistota prostoru, minimalismus, jednoduchost věcí, světlo, v mym životě mi hodně chybí pocit čistoty. Až budu jednou zařizovat svoje vlastní bydlení, měla bych na to myslet a i když mám ráda zaplněný útulný prostory, měla bych aspoň některý části bytu ponechat čistý, volný, nezahlcený nábytkem. Tady vedle vidíte jeden takovej příklad, kterej mě třeba uklidňuje už jen takhle na pohled. Čistá, téměř prázdná místost, tlumený světla, lampičky, bílej koberec… Takhle nějak si představuju místo, kde lze opravdu v klidu a nerušeně meditovat a najít se.

Další věc je klid. Nikdy nebudu moct meditovat, dokud nebudu mít vlastní bydlo, v němž mě nebudou rušit cizí hlasy, kroky a další rámusení. V němž mě nemůže překvapit náhle příchozí člen rodiny, třísknout dveřma a oddupat si to k sobě do pokoje nebo telefonovat za tenkejma dveřma, který toho moc neutlumí. Abych byla šťastná, musím mít prostor, kterej je můj, ale opravdu jen můj – vlastní pokoj mi nestačí, kor když jeho velká část je zavalená věcma, který mi ani nepatří – viz mámin pracovní bordel v a na stole. Možná mi sem během dne moc lidí nechodí, ale přesto sem doléhají zvuky z okolí, a tak do mýho prostoru zasahujou tak jako tak. Zlatej baráček v Anglii, tam to bylo opravdu jen moje, aspoň teda větší část bytečku byla víceméně mojí režii a taky to tam bylo znát, bylo tam hezky a příjemně a nikde jinde na světě jsem se necítila tak dobře, jako tam.

Pak, to je taky zajímavý, při vizualizaci čistoty a klidu mě napadly Vánoce. Ale vůbec ne nějaký hektický shánění dárků po všech nákupních centrech a trzích, měla jsem prostě vizi mýho pokoje, v němž je tma a uklizeno, voní tam jehličí a když vstoupíte, zaplaví vás pocit krásný vánoční atmosféry. Jediný, co vidíte, je baňatej vánoční stromek a na něm spoustu světýlek. A pod ním se válí kupka dárků, úhledně zabalených, se zlatýma a stříbrnýma mašličkama. Vůbec nevím, proč se do mě ta vize dala zrovna při tomhle cvičení, zrovna v tenhle večer, ale najednou tam byla a najednou jsem se na ty Vánoce začala těšit. Což je obrovskej obrat už jenom proti pocitům, který jsem ohledně nich měla třeba ještě včera. Very interesting.

A konečně tam bylo moře. Při představě vdechování radosti a energie jsem měla trochu problém, a tak jsem si vypomohla další vizualizací, kterou bylo právě moře. Sbor lidí, nadechujících se a vydechujících vedle mě, zněl jako šumění moře, přicházející a odcházející vlny, a tak jsem se tý představy chopila a představila si sebe sama stojící na naprosto vylidněný pláži, někdy hodně brzo ráno, protože ještě nevyšlo ani Slunce. Fouká vítr a moře hučí. Cítím slaný vzduch a z plných plic ho vdechuju. Naplňuje mě to energií, cítím, jako bych dýchala zdraví a čistotu, a zničehonic mám chuť se smát, mám radost ze života a je mi dobře. Při téhle představě mě napadlo, že už jsem u moře hrozně dlouho nebyla a že až jednou budu mít prachy a budu chtít jet na nějakou pořádnou dvoutýdenní dovolenou, musí to být u moře. A budu hezky brzo ráno vstávat a vychutnávat si každej jeden východ Slunce nad horizontem. A dýchat z plných plic. Protože to mi dělá opravdu hodně dobře, takže bych za tím měla jít.

No, to je pro tuto chvíli asi tak vše, je mi hrozná zima na ruce a dostávám hlad, takže víc ze mě nedostanete. Napadají mě teda různý věci, ale ty s tím vším nesouvisí nebo nevím, jak je zformulovat. Jen bych asi zmínila svou momentální náladu. Cítím se jaksi vyprázdněně. Ale ne nepříjemně. V první chvíli, když se zbavíme nějakejch pocitů, se nám po nich stýská a přijde nám špatný, že odešly, ale ve skutečnosti je to dobře. Je dobře, že postupně přicházím o naděje, protože ty naděje byly zbytečný a já to od začátku věděla, byť moje emocionální stránka se jich nedokázala tak snadno pustit. Ale teď už to jde snáz. Po tom, co všechno už teď vím a co jsem poznala, bych musela bejt hodně blbá, abych nedokázala pochopit, co to všechno znamená, a já nejsem blbá. Učím se s každým dalším rozhovorem a s každým dnem je pro mě snazší a snazší vyrovnat se celou situací. A už to ani nebolí. Chvílema mě sice ještě zaplavuje hrstka nepříjemných pocitů, nedořešených otázek a lítosti nad tím, co mohlo být, ale už je to opravdu jenom hrstka a už necítím zášť nebo bolest, když jsem s tím, kým to začalo. Většinou cítím smíření nebo trochu vzteku, ale tý bolesti je tam opravdu míň a míň a já se cítím svobodnější.

Jak jsem psala o tý hře, minule – i pro mě je to tak trochu hra, respektive byla. Snažila jsem se ji hrát, protože jsem v tu chvíli neviděla jinou cestu a myslela jsem si, že takhle to půjde, ale teď už vím, že to byl omyl, teď už tu cestu vidím, už jsem ji našla a už vím, že tamto nemělo smysl. A tak je třeba toho nechat a jít dál tam, kde to smysl má. Upevňovat přátelství. Bez tužeb, bez očekávání. Bez snění a představ. Ten mír už ve mně byl, kdysi dávno možná, a možná se objevuje jen občas a jen v maličkých dávkách, ale pořád ho někde hluboko mám a cítím a že není na povrchu, no co? Zase se může vrátit. A vrátí.

P.S.: No jen se na mě podívejte na tý poslední fotce. Jak jsem byla klidná. Jak jsem byla šťastná 🙂 Vy to tam možná nevidíte, ale já teda jo a to vám povim, chci to zpátky. A dostanu.

Nejdřív mě napadlo zapsat si tu další bláznivej sen, ale to už bych ten blog vážně mohla přejmenovat na snář nebo tak něco, takže si ho radši nechám od cesty a řeknu vám jen to, že už mě konečně pustila babička. Namísto ní se mi dneska zdálo o mámě a o bráchovi. Co s tou rodinou furt mám? A kdy přijde na řadu táta? 😀

Včerejší meditační cvičení bylo zajímavý; nebylo to sice tak docela to, co jsem očekávala (viz Enterspace), ale i tak to mělo hodně dobrej vliv na mou duševní pohodu – respektive tam ani tak ne, ale od tý doby jsem už cca desetkrát vyzkoušela některý koncentrační a zklidňující metody, co jsem tam pochytila, a účinky jsou až zázračný. Dneska večer jsem sice při schůzce s kamarádem chytla docela solidní depku a na chvíli mě zaplavil pocit naprostý neschopnosti a života ve slepý uličce, ale po chvíli mě to zase přešlo, zvedla jsem si náladu trochou flirtování a zase bylo dobře 😀

Překvapilo mě to, měla jsem zato, že je mi docela fajn, ale zase je fakt, že nemůžu očekávat nějakej náhlej obrat nebo jako že ze mě najednou bude totálně šťastnej a vyrovnanej člověk, po tom všem, čím jsem prošla tenhle rok a co mě tak rozházelo. To bude prostě ještě chvilku trvat. 

Co bych vám dál řekla? O práci se tu bavit nechci, a přitom to je to, co mě teď zaměstnává nejvíc, takže nic jinýho mi na mysl nepřichází. Snažím se dohnat, co jsem zameškala, sypu si popel na hlavu a je mi líto, že jsem se dostala do takový situace, ale jak řiká kolega, teď neni čas plakat nad rozlitym mlíkem, je třeba zabrat a jet. 

Dneska v trambaji mě napadlo, proč chytám takovou depku z Vánoc – kromě nostalgie a bolestných vzpomínek (proč to pro mě vždycky musí bejt takovej problém?) mě napadlo, že za tenhle rok jsem toho vlastně moc nedokázala, a z toho mám hrůzu. Z toho, že jsem ho celej promarnila. Teda ne že bych neprožila fantastický chvíle a obrovsky se neposunula kupředu, ale zatím si to všechno nedokážu uvědomit, protože moje mysl je pořád příliš zaměstnaná emocema, který se mnou celej rok třískaly, a který mě tak vyčerpávaly, že jsem se nedokázala soustředit na nic jinýho. Nejsem si jistá, jestli to lze označit za ztrátu času, myslím, že něco dobrýho z toho snad taky poplyne, ale čím víc o tom dumám, tohle všechno jsem si opravdu mohla ušetřit. Představa, že bych nepotkala pana Božského, je pro mě tak lákavá, tak dobrá… jeez, mně mohlo bejt tak strašně hej. Já mohla bejt tak strašně happy. No ale co naděláš, vrátit to nelze. 

Než mi to tu sklouzne zase k nějakýmu hardcore nostalgičení, radši to utnu a půjdu si uvařit nějakej dobrej čaj (teda řeknu vám, já měla čaj vždycky ráda, ale tenhle podzim se ze mě stal normální čajoholik), a ještě vám tu teda jebnu před chvilkou sesmolenej look, kterej se mi ukrutně líbí a jsem na něj náležitě pyšná 🙂 Samozřejmě se těším na komentáře. 

Btw začala jsem se učit The top of the morning od Mikea Oldfielda. Bohužel k tomu nemůžu sehnat noty, takže jsem zatím pouze odposlouchávala a je to taková dost zjednodušená verze, ale já to v tom stejně slyšim a zní to i tak dobře 🙂 (btw kdybyste ty noty někdo sehnal, byl by to asi nejlepší vánoční dárek, jakej byste mi mohli dát, to jen tak pro inspiraci :D). Mno. Jdu si to znova pustit, to je prostě dokonalost!

Tak dneska už to byl třetí bláznivej sen v řadě a opět tam figurovala babička (byť v menším množství). Co se za tím skrývá? 

Po včerejším promítání Trainspottingu jsem spíš čekala další múry, ale naštěstí se nekonaly, spalo se mi docela dobře a kdyby mi kolega v půl pátý ráno neposlal smsku, že ruší dnešní meeting, mohlo se mi spát ještě líp. Ale zase to ve mně vzbudilo radost nad tím, že se vyspím. Mám pocit, že mi to brzký vstávání nějak nesvědčí, kor když pak člověk musí vyběhnout ven do tý hnusný zimy. 

K tomu včerejšku – jsem poněkud rozčarovaná, jelikož mi bylo řečeno cosi, co se údajně mělo stát na onom privátu a já si toho nejsem vědoma. Nebo spíš takhle – ono se to stalo, to vim, ale kamarád mi to včera podal z dost jinýho úhlu než jak si to pamatuju já, a to mě mate, jelikož myslím, že před odchodem jsem nebyla ještě tak nalitá, abych se nevnímala. Ale jistota, s jakou mi to tvrdil, mě přece jenom zmátla a trochu mě to zamrzelo. Jak se mám bránit nařčením, když mám ten večer tak rozkouskovanej? Hrozím se toho, že jestli jsou tyhle věci pravda, jsem o dost horší člověk, než si myslím. Tomu se mi nechce věřit. 

Další rozčarování přišlo jen o chvilku později, ale to už vlastně nebylo nijak překvapující a já nevim, jestli má smysl se k tomu vůbec vracet. Vy jste nejdřív s něčim smířený, pak si všimnete něčeho, co ve vás vzbudí jistou naději, pokusíte se jí chopit a zase to vyzní naprázdno. Žádná odezva. A ještě bude mít připomínky, že nepřišel podnět ode mě. Jako proč by měl sakra přijít? K čemu by to bylo? I když se o něco pokusím, je to jako házet hrách na stěnu, tak proč bych se měla znovu namáhat? Myslím, že to bylo jen další potvrzení faktu, že tohle nemá smysl. Ať dělá nebo říká cokoli, je to jenom hra, která ho asi baví, ale mě teda ne a už ji nebudu hrát. Mám pocit, že experimentuje s náma oběma a čeká, co z toho bude. Jenže na to se mu můžu vysrat. Na to se mám až příliš ráda, na to jsem na něj až příliš nasraná. 

Práce se teď teda nekoná, až odpoledne, kdy jdu za kamarádem, aby mi s tím trochu píchnul. Doufám, že to tentokrát bude přínosnější než obvykle. Jestli se jeden z nás začne rozkecávat o svejch problémech, jdu pryč, protože k tomu jsem ho opravdu nevolala. Nebo jo? 

Večer jdeme s V. na tu meditaci, konečně něco, na co se člověk může doopravdy těšit. Jsem na to hrozně zvědavá a upínám se k tomu jako k takovýmu jedinýmu jistýmu bodu v mym životě. Všechno ostatní mám rozmazaný a někdy mívám pocit, že už tady vůbec ničemu nerozumim. Co se děje, proč se lidi chovaj tak, jak se chovaj, co si myslej, co by bylo správný říct a udělat, co už jsem udělala, co bude dál… prostě nevim vůbec nic a ten pocit se mi nelíbí. No ale dneska večer se snad naučim, jak ty pocity ignorovat a jak jít dál. Nemůžu se dočkat. 

Tak jsem tu s popisem dalších nočních múr. Já nevim proč, ale dost často se mi zdá o babiččině bytě a o tom, že je v něm něco zlýho, nějaký duchové a tak. Dneska zase.

Příběh vypadal asi takhle – babička má nad postelí obraz lesa, kterej si už naprosto nepamatuju, ale někde v podvědomí ho mám zjevně ukotvenej pevněji, než jsem si myslela, protože můj sen po něm zrovna dneska sáhl.

S tim obrazem bylo něco špatně. Když se v jeho blízkosti vyslovilo klíčový slovo (něco jako „krečbek“, „kremstr“ nebo „kračsmatrsk“), začalo vydávat hrozně nepříjemný chrastivý zvuky, asi jako když máte nějaký ďábelský strojky, v nichž to hrozně chrastí a křupe, a ještě s nima třesete, a přitom jsem věděla, že to je něco hrozně špatnýho a že by se to nemělo dělat, protože kdoví co se může stát. 

Jenže stejně, přišla máma a nenapadlo jí nic lepšího než to znova vyzkoušet, a tak jsme to museli chvíli poslouchat z kuchyně (nechtěla jsem se k tomu pokoji přiblížit) a pak jsem jí teda umluvila, ať to zastaví – zastavit se to dalo vyslovením něčeho jako „sulik“ (jednoho Sulíka, mimochodem znám, kámoš z chaty, z dětství) do jinýho obrazu, kterej byl právě v kuchyni. 

No a pak jsme tak seděly v kuchyni, myslim že já, máma a babička, a povídáme si a já myslim na ten obraz a co by mohl způsobit, kdyby se znova používal, když najednou pod stolem je dítě. Taková malá světlovlasá holčička s krátkýma rozčepýřenýma vlasama. Vyděsila jsem se, protože mě okamžitě napadlo, že je nějak spojená s tím obrazem a že je to špatný znamení. A tak jsem se zeptala mámy:“Co tu dělá to dítě?“, a všechny jsme vystřelily v hrůze od toho stolu, protože nám došlo, že je to duch.

Holčička vylezla a já se jí ptala, kdo je, co tu dělá, jestli jsme ji probudily my a tak. Mluvila jsem jasně a klidně, protože jsem věděla, že ji nesmíme rozčílit a že na ni mluvit musím. Docela v pohodě odpovídala, neměla patrně v úmyslu nám ublížit, ale cítily jsme, že by klidně mohla a že je v ní něco hodně zlýho. Poslouchala teda a odpovídala, zřejmě ji přivolal ten obraz a byla zvědavá, co jí k tomu řekneme. Cítila jsem, že k ní musím od začátku být upřímná a říct jí, co se stalo a že nás to mrzí. Když v tom najednou začala mluvit nějakým cizím jazykem a bavila se s někým, koho jsme neviděli. Moje hrůza stoupala, a tak jsem se ptala, s kým to mluví, a ona že s maminkou. Maminka zřejmě byla něco mnohem většího a něco, co se nám nechtělo ukazovat, a tak jsem holčičce řekla, ať mamince vyřídí, že nás moc mrzí, že jsme ji vyvolaly, že jsme to nechtěly udělat a že kdybychom to mohly nějak napravit, ať nám řekne. Holčička teda tlumočila mamince v tý divný řeči a pak mi položila ruku na hlavu jako že je nám odpušťěno. 

Střih, jsme v pokoji, kde spával děda, je nás tam asi šest nebo osm a snažíme se naskládat na postel, na matrace, na křesla a podobně, abychom se vyspali. Ptám se, proč se všichni hňácáme tady, proč někdo nejde do druhýho pokoje, ale sama už předem vím odpověď, že nikdo nechce pokoušet štěstí a spát v pokoji s tím obrazem. Kdoví co přes něj může přijít, až budeme spát. Cítíme, že když budeme pohromadě v tomhle pokoji, jsme v mnohem větším bezpečí. 

Střih, jsem v kuchyni a lítám. Prohlížím si lustr. Je tam taky babiččina andulka Pepík (umřel někdy vloni), nejdřív si ho prohlížím, jak sedí v kleci, ale pak je najednou venku, otevřel si dvířka a capá po růžovym linu. Čekám, že se něco stane, že promluví nebo že se to celý nějak rozjede, ale když se k němu skloním, pokálí mi akorát ruku a pokračuje v tom na podlahu, když ucuknu. 

Střih, jsem v pekárně a nakupuju. Banány, nějaký rohlíky, koláče, sušenky. Nemůžu si vybrat, chtěla bych od každýho kousek, ale nevím, jak to odnesu, a navíc jsem celá jaksi ulepená. Prodavačky se na mě smějou, ale stejně z toho mám divnej pocit. Chystám si peněženku a říkám si:“Bude i tohle sen, kdy zase nemám prachy, když platím?“.

Střih, jsme v metru. Skupinka lidí, mezi nimi jedna enormně tlustá paní s berlema, která má hrozný problémy chodit. Snažím se jí navigovat na jezdící schody a vysvětlit jí, jak fungujou, ale zvádá to beze mě docela dobře. Mimochodem, berle jsou anglicky crutch, což pravděpodobně mělo vliv na to slovo, co probouzelo obraz.

Mno, víc už si nepamatuju, jen jak jsme jeli metrem, jak nám snad jedno ujelo a pak už nevim. Jo, ještě tam byl sen o chatě. Přesněji řečeno sen o pohybování se v okolí chaty, jezdila jsem na kolečkových bruslích, který ve skutečnosti nebyly brusle, ale moje glády, a jela jsem v noci a hrozně rychle a taky jsem měla nějakej vozíček sebou nebo co a málem jsem na tý silnici sejmula nějaký lidi, protože nebylo vidět na krok. Btw není to poprvé, co se mi zdálo o týhle trase. Ona ve skutečnosti neexistuje, ale v mojí hlavě už se vyskytuje pár let a čas od času se mi o ní zdá. Pokaždý je v podstatě stejná. Divný. 

Pak jsem se přiblížila k vesnici, dojela na náměstíčko a tam jsem potkala jednoho kamaráda z dětství (vida, jak nám to všechno souvisí), kterej tam vypadal rozhodně mladší než jak vypadá teď. Byl příjemně překvapenej, že mě vidí, domlouvali jsme se, že zajdeme na pivo, a koukal mi hrozně na nohy – měla jsem snad kraťasy, ty glády a tlustý bílý ponožky, a z těch byl úplně konsternovanej. Měla jsem pocit, že se mu docela líbí moje kotníky a lýtka, protože si je docela překvapeně prohlížel. Taky divný. 

No, rozbory dělat nebudu, musím jít umejt barák než se ještě víc setmí. Po takovejch snech mám jít uklízet do sklepa? No, to bude teda paráda…

Tak nevím, jestli je to tím tumblrem, nemocněním, čtením nebo větším množstvím času stráveného kdesi venku vším možným filozofováním s V., ale nějak mi to tu hnije. Nebo mám aspoň ten pocit. Ale co naplat. Tenhle měsíc holt tak plodnej nebude a nejsem si jistá, jestli se to v tom příštím změní, no ale uvidíme. 

Jak se mám? Jsem plná strachu a beznaděje, ale vím, že kdesi pod tím nánosem svinstva proudí ohromný množství energie, který potřebuje ven, a až se tak stane, budu neskutečně šťastná. Snažením se o protržení tý blokády, co leží na mojí duši, teď trávím většinu času, takže na psaní mi ho moc nezbývá. Není se čemu divit. Procházím i na moje poměry silným filozofovacím obdobím, a popisování toho, co jsem včera dělala nebo jedla (uvařila jsem si svou první česnečku! :)), mi vedle toho přijde prostě nepodstatný. Anyway, pokud někoho zajímá detailnější sledování mých duchovních pochodů, nechť sleduje Enterspace nebo ať se mě pokusí vytáhnout do čajovny a vyslechnout si, co se ve mně děje. Ale předem vás varuju, je to pouze pro silně filozofující žaludky 🙂 

Jinak abyste měli aspoň trochu přehled, dnes jsme s V. navštívili přednášku o meditaci a i když některý věci, co jsem se tam dozvěděla, jsou poněkud v rozporu s názorama, který ve mně vypěstovala buddhistická knížka, kterou teď čtu, stálo to rozhodně zato. A ještě mnohem zajímavější pak jistě bude praktický kurz meditace, kam se chystáme příští úterý. Doufám, že nám do toho nic nevleze, tohle je teď pro mě opravdu hodně důležitý, až se divím, jak moc. No ale ono se zas na druhou stranu není moc čemu divit, protože někdo jako já prostě dřív nebo později musel dojít do okamžiku, kdy už to takhle nejde a kdy je třeba hledat jinou cestu. Protože jestli se neoprostím od těch miliard myšlenek, co mi probíhají hlavou každou hodinu, jestli se neoprostím od těch zničujících emocí, co mi svírají vnitřnosti každej den, tak se z toho doopravdy zblázním, tím jsem si jistá. Myslím, že nikdo by neměl tolik přemýšlet a nikdo by neměl tolik cítit. Není to zdravý, není to dobrý, není to zábava. Takže s chutí do toho meditování, už ať je to pryč. 

Tak jsem založila další blog a tentokrát je celej hezky anglicky 🙂 Ten nápad se mi v hlavě válí už několik let, jednou jsem dokonce založila anglicky psanou kategorii (to ještě na starym blogu), ale nikdy jsem se nepřiměla k tomu, abych tomu věnovala celej novej blog – zejména proto, že se znám a že sedět na dvou židlích mi nikdy nešlo. 

Ale časy se mění a po tom šílenym rozhovoru, co jsme včera dlouho do noci vedli s V., jsem pocítila nutkavou potřebu aspoň to zkusit, pustit se se svým psaním za hranice českého jazyka a zase trochu procvičit anglinu. A začít někde nanovo. A tak jsem se teda hecla, nebo jsem spíš byla hecnuta, a blog je na světě. 

Protože teď zrovna nemám chuť zkoumat nějaký nový blogovací systémy s příponou .com, vrátila jsem se na tumblr. Dneska mi sice celej den padal, ale jinak se na podobný věci docela osvědčil a myslím, že nic víc než prostor ke psaní nepotřebuju, a tudíž nemá smysl hledat něco jinýho a zdlouhavě se snažit pochopit, jak že to tam vlastně funguje, když tomuhle už jsem na kloub přišla. 

Musím říct, že první dva články mi daly dost zabrat, protože mi to pořád padalo, notes byl pomalej a k tomu ještě další technický potíže, kterejma vás nebudu zatěžovat, ale málem mi z toho hráblo, ozblášť při prvním nečekaném pádu serveru, kdy jsem přišla o celej megadlouhej článek, pochopitelně aniž bych ho měla uloženej. Prostě klasika, nic novýho pod Sluncem. 

Původně jsem myslela, že odkaz nebudu zveřejňovat, ale myslím, že pak bych těžko mohla dosáhnout svýho vysněnýho cíle – totiž rozšířit svoje ujetý filozofický myšlenky do světa – a tak mi nezbývá než vám to říct – můj nejnovější pokus o změnu světa i sebe sama tedy najdete na enterspace.tumblr.com a pokud se vám bude chtít komentovat nebo tak něco, samozřejmě s chutí do toho. Rovněž bych vás chtěla poprosit, pokud vás napadnou nějaký náměty, nějaký úplně brutálně filozofický otázky, který byste mi chtěli položit a dozvědět se na ně třeba i odpověď, tak mi to hoďte třeba sem do komentářů a já se toho zkusím nějak chopit, když budu mít chuť a čas. Ráda bych, aby to tam mělo nějakou úroveň, nějakej smysl, a myslím, že mi s tím můžete docela dobře pomoct, takže se hlavně nestyďte 😉

Jinak doufám, že to neovlivní mou činnost tady – teda určitě ji to ovlivní minimálně v tom, že se mi teď bude mnohem hůř psát, jelikož když se celej den snažím myslet anglicky, mám pak problémy přepnout zpátky do češtiny, takže se předem omlouvám za zvýšené množství hrubek, překlepů a podobných hrůzností, obávám se, že teď budu mít v hlavě větší guláš než jsem měla doteď. Hmm… guláš… mám hlad 😀

Tak jo, myslim, že včerejšek můžu opravdu bez problémů pasovat na zatím nejšílenější privát roku. Když překousnu to narušený vnímání času a prostoru a důkladně zavzpomínám (i když to je dost blbě :D), mělo to vlastně asi všechno, co taková událost mít má:

Nebudu se sázet, jak navrhoval jeden můj kamarád – už jenom proto, že se zásadně nesázím – ale myslím, že tímhle večerem/nocí/ránem/dopolednem můj chlastací pohárek opět značně přetekl a že si teď minimálně měsíc k chlastu ani nečuchnu. Což pro mě neni zase takovej problém, ostatně jsem kofolová a malinovková, ale stejně to docela naznačuje, jak šíleně blbě mi teď je, když tohle říkám 😀 

Aby toho nebylo málo, ztratila jsem hlas a bolí mě v krku i za krkem (co se to tu v noci dělo?), taky jsem poněkud nevyspalá, dneska díky tomu přijdu o Sázava Fest, kam jsem mohla jít zadarmiko (bohužel na to fakt fyzicky nemám), a ještě tu ráno došlo k menšímu trapasu (teda aspoň pro  mě), když jeden z borců objevil ráno u postele cosi, co by žádnej borec u holky objevit neměl 😀 No, ale whatever, jsme lidi a i ženská má svoje potřeby, no ne? 😀 

Ještě bych chtěla dodat, že momentálně cítím jistej velkej posun ohledně V.. Posun směrem, kterej jsem naprosto neočekávala, byť nějaká moje část si to jistě trochu přála a pořád nad tím přemýšlela, a s kterým si nějak nevím rady. Teda ne že bych nevěděla, co můžu očekávat sama od sebe, ale nevím, co můžu očekávat od něj, a toho se bojím. Jsem nastražená, uši našpicovaný, a čekám. Čekám, co bude, jestli něco bude, a co z toho.

Trochu mě unavuje, jak se všechny vztahy kolem mě tak hrozně rychle zvrtávaj v něco, co se naprosto nedalo předvídat. Jeden moment někoho nemáte moc rád a o minutu později je vám ho tak strašně líto, že byste se pro něj roztrhali. Jeden moment (už téměř bez lítosti) vzpomínáte na krásný noci s V. a v druhej si jeho ruka najde vaše vlasy a začne je hladit. Jen tak, jakoby nic. A ono třeba nic, ale stejně je to krásný. A v tom právě vidím ten posun. Že se z toho dokážu radovat. Že mě to teď tak neničí (nechci řikat „už neničí“, protože jak se znám a jak znám jeho, zejtra to zase můžu vidět jinak). Že už mu to pohlazení dokážu oplatit, aniž bych u toho cítila ostrý jehly v srdci a svírání žaludku. Aniž bych se musela přemáhat k chabýmu úsměvu. Aniž bych ho uvnitř tak strašně nenáviděla a milovala zároveň. Jsem prostě svobodná, aspoň pro tentokrát. 

Btw. když si to tak přeberu, včera jsem měla šanci rozdat si to se dvěma ženskejma a třema chlapama (jako ne dohromady – i když… no :D), to je docela dobrá bilance na jeden večer, i když k ničemu významnýmu nedošlo. Že by zabrala nová barvička? 🙂 Nebo těsný tričko? Můj přirozený šarm? 😀 I’m too sexy for my shirt! >:)