A proč bych to nepřiznala – já si ráda hraju. A mohla bych se tu rozepsat o tisících věcí, o tisíci možností, jak si hrát nebo i konkrétních případech, jak si hraju já, ale to se mi teď nechce. Už jsem unavená, dnešek byl dlouhej a tak chci říct jen jednu věc – u nás doma máme takovej kutloch, takovou mrňavou místnost (no, místnost. má to asi metr na metr, je to prostě jen skladiště), no a v tý místnosti je kromě jinýho bordelu spousta mejch někdejších hraček. A když si to tak vezmu, neni to zase tak dávno, co jsem si s většinou z nich ještě dennodenně hrála. Tak třeba barbíny. Za sebe můžu říct, že ještě v patnácti jsem k nim měla nějakej vztah a dodneška mě mrzí, že jsem je odložila. Protože jsem to vlastně udělala kvůli společnosti. Přestala jsem si s nima hrát, protože si ze mě lidi dělali legraci, a to dokonce i vlastní rodina, že jsem dement a zaostalec, že jsem „jak malá“ (jako by to bylo něco špatnýho) a že prostě veskrze to, co dělám, je špatný a snad i zakázaný.
Nějakou dobu mi to bylo jedno, ale když si z vás nejhezčí kluk ze třídy utahuje, že si snad dodneška hrajete s barbínama (což asi nemyslel vážně, ale shodou okolností se docela trefil :D), něco se ve vás hne a vy se radši než vlastní fantazii a potřebám podřídíte standardům společnosti a ty milovaný hračky odložíte, protože „prosimvás, patnáctiletá holka a barbíny?“
A takhle nějak se to asi děje se spoustou dětí. Nemyslim si, že by všichni zanevřeli na svoje milovaný hračky kvůli počítači nebo kvůli tomu, že na ně nemaj čas pro školu a povinnosti. To je přece nesmysl, na hraní se čas najde vždycky. Myslím si, že spousta z nás se svýho dětství a všeho, co k němu patří, vzdala kvůli nátlaku společnosti, abychom nevyčnívali, aby se nám nesmáli a podobně. A přitom – co je na tom, hrát si? Ubližuje to někomu? Neubližuje. Dělá to ze mě hloupějšího člověka? Nedělá. Naopak tím rozvíjím fantazii, sociální schopnosti a určitě to má další spoustu pozitivních vlivů. Tak proč je to špatný?
Není to tak dávno, co jsem se zúčastnila jedný silvestrovský oslavy, kam jsme přitáhli lego. Na tomto místě bych ráda podotkla, že byl hodně špatnej nápad smíchat lega dvou lidí, protože po dvou dnech jsme už neměli tušení, která kostka je čí a kterej panáček komu patří, takže jsme to vlastně nikdy nerozdělili spravedlivě. Nicméně hlavní je, že jsme si vyhráli. Někde mám dokonce fotky městečka, který jsme postavili, a že bylo báječný. Vymysleli jsme k tomu i spoustu příběhů, co kterej panáček dělá a kdo to je, co stojí v pozadí celý story atp. Bylo to skvělý, bavili jsme se a uvolnili to, co v nás bylo dlouho uzavřený – fantazii.
Za sebe si tudíž myslím, že to je skvělej nápad, občas si takhle pohrát jako děti, a že by bylo hezký někdy uspořádat „kalbu“, kam by si lidi místo flašek přinesli plyšáky, barbíny a autíčka, a zkusili si vzpomenout, jak si jako malí s tím vším hráli. Vzpomínáte? „A já jsem doktorka a ty za mnou přijdeš jako že máš nemocnýho pejska a já ho budu léčit. A teď jsme v horách a tenhle prádelník je recepce. A vzadu za domem máme koně, to bude tahle bota“…
Co vy na to? Já myslim, že by to mohlo bejt krásný a zábavný a že by nám to připomnělo hodně z toho, čeho jsme se museli vzdát a po čem se nám možná vnitřně stejská. Tak to někdy zkuste. A když už si k tomu musíte přinýst chlast, nechte doma aspoň předsudky a nesmějte se lidem, že je baví si hrát. Možná že oni se smějou vám, že už to neumíte.
