Rubriky
Z deníku au-pair

Stíny nad Mercatale

Nějak to ubíhá. Teta Irma mi dovolenou podle očekávání zkomplikovala a úterní večerně noční babysitting, zatímco dospělí si šli nalejvat řepu do místního ristorante, mě takovým způsobem rozladil, že jsem si musela pobrečet, abych to ze sebe dostala.
Nebylo to tak zlý. Všichni byli vesměs v pohodě, seděli vevnitř poměrně v tichosti, jeli na ipadech, ipodech, iphonech a vůbec všech těch ihovadinách a povídali si. Ale jak nikdo nechtěl jít do postele, zatímco já byla úplně vyřízená, ta práce, co mi to dalo, udržet se vzhůru, to zklamání z posledních večerů, kdy se společnost bůhvíproč dělí na dospělý a děti (a hádejte, kdo na ty děti musí dohlížet), což mě opravdu nebaví, rozjetá Siena, chrlící před děckama sprosté nadávky bez ohledu na Georgeovy výhrůžky, ať toho okamžitě nechá, nebo moje, že se bude moc divit, až to řeknu mámě, Bauxovy neskutečně smradlavý nohy a odmítání jít si je umejt, nastříkání Prontem (osvěžovač jsem nenašla) a následný příchod rodičů, kteří si vzápětí od Sieny vyslechli andílkovskou výpověď, jak byla hodná, celou dobu poslušně seděla na gauči a hleděla si svého (já práskat nechtěla, George to udělal za mě a Siena to se zcela ohromenou tváří bravurně popřela), a Bauxův skoro plačtivý proslov o tom, že jsme na něj nastříkali čistič, po kterym mu sleze kůže a že mu to něco udělá – přitom tři minuty předtím tu běhal jako rybička, vysmátej jak lečo, tancoval, aby ty nohy byly co nejvíc cítit, strkal je kdekomu do obličeje a měl z toho všeho nesmírnou bžundu. No nestačila jsem se divit.

Když ho Ashleigh odváděla nahoru a děkovala mi, nedokázala jsem identifikovat, jestli to myslí vážně nebo je rozčílená a rozhodně mi to připadalo spíš jako to druhý. A Sienino sprostý vystoupení, za něž by si podle mě minimálně zasloužila zabavit ten pošahanej ipad, na němž furt visí, se prostě přešlo.
Byla jsem z toho všeho uondaná a zklamaná a i když už děcka byla nahoře, já nemohla jít spát. Pořád jsem čekala nějaký rozuzlení, ale když se už i dospělí začali odebírat nahoru a Ashleigh nikde, došlo mi, že žádný nebude. Vampire Diaries mi nešly načíst, všechno to nějak blblo, tak jsem si dala pořádnou sprchu a šla spát.
Včera to pak bylo zase docela fajn. Ráno jsem preventivně polkla brufen, protože bolest břicha a zad, s jakou jsem se vyvalila ráno z postele, se nedala jen tak ignorovat, a pak jsem si šla po svém. Práce je teď o něco víc, přišlo na řadu žehlení, Ashleigh už začíná myslet na cestu domů a co všechno je třeba udělat před ní (zítra asi bude hodně náročnej den) a Baux mi to taky neusnadňuje, neboť si už dvakrát pomočil postel a není snad třeba dodávat, že zrovna ta jeho má asi deset částí, který dávat dohromady při převlíkaní je nejhorší zlo a ke všemu spí nahoře na palandě. Včera jsem mu dávala dohromady jenom matraci, molitanovou druhou s povlakem, do kterýho to samozřejmě vůbec nešlo narvat, a povlečení, který na to všechno bylo trochu malý, a dneska ráno jsem zjistila, že to pochcal znova. Pračky jsou teď obě plný, tak to bude muset počkat do večera. No už se na to těším.
Taky mi někdo pořád bere osušku. Teď už je to jedno, s koupáním mám stejně šmitec, ale rozčiluje mě to. Hned první den řekla Ashleigh každému, ať si tu svou hlídají, a dopadlo to přesně podle očekávání. Nikdo si nic nehlídá, každý popadne to první, co vidí, když to potřebuje, ráno jsou všechny osušky mokré, protože je nechávají u bazénu, a kdykoli si některou ukradnu, vysuším, a někam složenou položím ke svým věcem, za půl hodiny je zase v tahu a nikdo nic neví, samozřejmě. Začínají mě s tím srát, tak jsem si vzala novou, která je hnědá. Tu už mi nikdo nevezme. Muhaha.
Ale jinak to včera bylo fakt docela fajn. Turnaj v ping pongu, spousta srandy, vynikající studenej oběd, pořád jíme hodně salátů, všechno lokálmí, čerstvý, ohromně dobrý, to se nedá srovnat se žrádlem ze supermarketu. Cítím, že jím skutečný jídlo, a když si pak ráno mám vybrat mezi mrňavým baleným croissantem s čokoládou a miskou müsli s mlíkem a kouskem ovoce, je to jasný. Ani ty limonády už mě nelákají, aspoň ne přes den. Co to dá, piju vodu (včetně kohoutkový, o níž Ashleigh tvrdí, že je nebezpečná, ale my se tomu s Davidem potajmu smějeme a říkáme si, že je pravděpodobně lepší než to, co pijou v Londýně), ráno si dám maximálně čaj s mlíkem a už ho ani moc nesladím.
Tohle mě na mně baví. Ta přizpůsobivost. Nejsem otloukánek, vím, jak mám věci ráda a jak mi nejvíc chutnají, ale v podstatě je mi to úplně jedno, snesu skoro všechno. Když se mě ptají, jak chci čaj, najmenuju jim to, ale je mi to fuk. I když v něm nebude žádnej cukr místo dvou, i když v něm nebude mlíko, i když mi do něj daj citron, kterej si tam sama normálně nedávám, fakt je mi to jedno a vždycky mi to udělá dobře, už proto, že mi ten čaj připravil někdo jinej. Stejně tak k večeři si mileráda dám nejlevnější margaritu, zatímco všichni ostatní si navyjmenují dvakrát dražší pizzy, a nebudu mít pocit, že o něco přicházím. Včera jsem si sice, pravda, dala Diavolu, ale zato jsem nemusela mít zmrzlinu jako všichni ostatní a k pití jsem si opět bohatě vystačila s kohoutkovou vodou.
Tohle nemá bejt nějakej dietní blog nebo tak něco a ani to nepíšu kvůli vychloubání se, spíš prostě proto, že tomu sama nemůžu pořádně uvěřit. A hrozně mě to baví. Ty změny, co v člověku nastanou, když se konečně naučí, na čem v životě záleží, a dovede ocenit a užívat si to, co má, a netoužit po ničem jiném. Když dostanu jídlo, dojím ho do posledního zbytečku, nenechám ani kousek. A zároveň se nepřejídám, všeho si dám tak akorát (kromě předvčerejších tortil, to jsem se, přiznávám, napucla :D). Prostě už to nějak umím a ten život je najednou báječnej.
Přemýšlím, jakým způsobem Ashleigh poděkovat (a Nigelovi, koupil mi tuhle v cukrárně nejhustší čokoládu, jakou jsem kdy viděla, a výbornou zmrzlinu a přece jenom mi taky s lesčíms poradí, i když mám pocit, že mě nemá nejvíc v lásce, vždycky se na mě dívá trochu jako na debila), přece jenom ji to muselo dost stát, mít mě tady, a zase tak moc jsem toho nenamakala. Nevím, možná se mi to jenom zdá, protože se podceňuju nebo proto že jsem zvyklá makat mnohem víc. Ve zdejším systému si připadám mnohem víc jako doma. Připadá mi to jako bych celej den seděla u počítače a Ashleigh mě od něj jen často volá. Jak se blíží oběd, jde samozřejmě flákání stranou, a někdy to pak zapnu zas až večer, ale stejně. Mám na to čas a můžu si dělat, co chci, bez pocitu, že bych vlastně měla dělat něco jinýho. To je naprosto fantastický.
Anyway, právě máme čtvrt na jedenáct, půlka (hlavně s menšíma děckama a Georgem) odjela k jezeru a my druhopůlkaři čekáme na Nigelův návrat, aby nás mohl taky odvézt do země zaslíbené. No uvidíme, snad to bude fajn i bez toho koupání.
Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):
  1. Můj milý italský deníčku
  2. První den v Casa Del Ashleigh. Už vím, kde jsme.
  3. Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby
  4. Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem
  5. Stíny nad Mercatale
  6. Výlet na jezero Trasimene aneb Rock Boat
  7. Tři (téměř) muži v autě, o psu rozhodně mluvě
Rubriky
Z deníku au-pair

Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem

16. července
Je třičtvrtě na deset ráno a já vůbec nechápu, co se zase děje. Včera se celej večer mluvilo o tom, jak ráno pojedeme do coffee shopu na tu děsně hustou čokoládu a že kvůli tomu musíme vstávat, ještě těsně před spaním se mě Ashleigh ptala, jestli zvládnu vstát na devátou (hahaha, ehm) a já jí řekla, že mě bude muset vzbudit, protože mi nejde nastartovat mobil, takže nemám budík, a ona že prý není problém. Tak fajn. No a teď tu sedím, už třičtvrtě hodiny čekám, že někdo vstane, dala jsem si mezitím sprchu, připravila snídani, vyndala nádobí po večeři z myčky a teď zkouším spravit internet, ale když ani nevím, kde ho tu maj uloženej, tak s tím asi nic neudělám, budu prostě muset počkat.
Včerejšek mám spojenej hlavně se snahou založit PayPal účet a získat affiliate link na prodej Emiliina Rennaisance Businessu. Upřímně jsem z toho pěkně rozladěná, neboť to měla bejt záležitost na pět, maximálně deset minut, a nakonec se z toho stala nepříjemně komplikovaná mise, kterou jsem navíc vlastní blbostí odložila na příští tejden. To bylo tak:

Affiliate link, pokud nevíte, je jinými slovy spřátelený odkaz na stránku, kde někdo prodává svůj produkt nebo službu. Jelikož vy jste si ten produkt koupili, líbil se vám a chcete ho doporučit, vezmete si od autora affiliate link, ten dáte na svoje stránky a děláte mu tak reklamu. Autor, protože je samozřejmě rád, se vám chce odvděčit, a tak nabízí různě vysoké odměny za takový prodej. Dobře totiž ví, že má mnohem větší šanci prodat svůj výrobek vašemu čtenáři, který dá na vaše slova, než kdyby tu reklamu vylepil jen tak někde na diskusi. Emilie v současné době za prodej RB nabízí 50 procent, což je tuším kolem 20ti dolarů. Neni špatný, ej?
Koupit si něco přes affiliate link má navíc někdy (kromě toho, že nekupujete zajíce v pytli, protože někdo vám to už prověřil a doporučuje) i tu výhodu, že je to levnější i pro vás jako kupce. To, myslím, není případ RB, ale někdy to tak autoři dělají, aby ještě víc podpořili prodej přes aff linky. To jen tak pro úplnost.
Takže jsem si chtěla na blog vylepit link na RB, že jako budu dělat osvětu a vydělávat těžký prachy (to je docela životní sen, ne?) a začalo to tím, že jsem se musela registrovat na E-Junkie, což je web, kterej vám vygeneruje právě ty affiliate linky k různejm produktům, co je na něm autoři prodávají, a založit si PayPal účet, přes nějž právě autor ty odměny vyplácí. Ušetřím vás podrobností, ale oboje po mně vyžadovalo vyplnit nemálo kolonek a ověřit nemálo věcí přes mail a nakonec jsem se zasekla na UK účtu.
Já jsem s tou registrací vlastně začala už někdy před tejdnem, ale to jsem ještě neměla UK účet, takže jsem to nemohla dovyplnit a musela jsem tu registraci přerušit, s nervama, jestli to pak půjde, když to okno prostě zavřete uprostřed vyplňování. Nikdy nevim, jak to pak funguje. Brhmm, anyway.
Když už ten účet teď mám, tak jsem ten PayPal začala zakládat znovu a těsně před koncem registrace to po mně chtělo potvrdit, že ten účet je fakt můj, tím, že se do něj přihlásím a tam vyčtu nějakej kód, kterej mi PP poslal, a ten zadám do toho jejich formuláře.. báááá. No ale dobře, tak já se jdu přihlašovat, běžim nahoru do pokoje pro diář, kde k tomu mám údaje, a když už jsem skoro vevnitř, chce to po mně odpověď na nějakou memorable question neboli zapamatovatelnou otázku. No čuměla jsem na to jak tele na nový vrata, protože si naprosto nevybavuju, že bychom tam něco takovýho při sjednávání zadávali. Samozřejmě místo abych tam prostě něco zkusila (teď s odstupem už mě pár hesel napadá), rozhodla jsem se tu otázku prostě resetovat s tím, že jsem počítala s nějakým prostým ověření mailu, jak tomu vždycky je při resetování hesel. No, to jsem si zase pěkně naběhla. Vyhodilo mi to hlášku, že moje otázka byla resetována, že jsem si zadala novou odpověď (btw už teď nevim, co to bylo), a že jim mám zavolat pro ověření, že jsem to fakt já. Myslela jsem, že mě vomejou.
Takže to celý dokončím nejdřív příští tejden, až zase budu v UK a budu moct volat, a kdo zná můj odpor a hrůzu k volání na úřady, ať si k tomu ještě přimyslí hrůzu z telefonování v cizím jazyce a voilá, máte výsledek rovnice. No fakt se na to těšim.
A aby toho nebylo málo, vůbec jsem nepochopila ten link, co mi vygenerovali na E-Junkie. Byl to jenom textovej odkaz a když jsem z toho chtěla udělat obrázek použitím zase jinejch kódů, co nabízí Emilie přímo na své stránce, udělal se mi z toho rozbitej soubor. Zkusila jsem několik možností a ani jedna nepřinesla požadovanej výsledek, takže jsem byla nucena napsat Emilie e-mail, ať mi to vysvětlí, protože jsem asi úplnej debil a nevim, jakej kód mám teda použít. A kam pak sakra zadám ten svůj PayPal účet, aby vůbec věděli, kam mi to maj poslat? Totálně jsem se v tom ztratila. A to jsem chtěla jenom takovou malou blbou ikonku do sloupku 😀
Anyway. Už to tu všechno vstává a Ashleigh mě co chvíli volá k tomu či onomu. Loupu jí houby a pouštím k tomu hudbu z notesu. Net už jede. Děcka se kolem mě shromažďujou se snídaní a já tu jako zálesák dřepím s kudličkou a loupu houby. Připomnělo mi to, jak jsme jezdívali na vodu a jak jsem vždycky koukala, jak někdo z dospělejch na něčem ráno pracoval, něco loupal, krájel, čistil. Vždycky jsem obdivovala, jak jim ta kudla jede. Teď si připadám jak oni, akorát to samozřejmě neni až tak zálesácký s tim notebookem přede mnou a faktem, že ty houby jsou ze supermarketu. Ale nevadí.
No tak to nechápu! Udělala jsem plnou konvici čaje, přijdu k ní za pár minut a ona je vylitá. Ashleigh prej jestli nechci čaj, že ho jde vařit, a já říkám, že jsem tu měla plnou litrovou konvici a ona, že to vylila, protože nevěděla, jak je to čerstvý. Dyť se z toho doprdele ještě kouřilo! 😀 To už mě fakt po 😀
Anyway. Ze včerejšího večera mám smíšený pocity. Z nějakýho důvodu jsme na večeři byli rozdělení na děti a dospělé s tím, že dospělí seděli nahoře na terase a děti dole a já byla s dětma a měla jsem je obsloužit co do pití a dezertu. Myslím, že jsem to celkem zvládla. Sice trochu sparťansky a ne moc graciézně, ale děti to snesou 😀 Navíc samotná večeře netrvala moc dlouho. Z nějakýho dalšího neznámýho důvodu nás totiž Ashleigh všechny podělila řízkama, co nasmažila Adrianna v poledne, s pečenýma bramborama a jakejmasi fazolovejma luskama. Bylo toho tak málo, že mi to hlava nebrala a vůbec jsem nechápala, že to každýmu stačilo. Vypadalo to asi tak, že já, George a Meg (Nigelova dcera) jsme měli celej řízek, menší děti jenom půl, k tomu hrstku lusků a asi tak dvě menší lžíce brambor, spíš tak jednu. Na velkym talíři to vypadalo nanejvýš jako tapas, rozhodně ne jako kompletní večeře, a mně to furt vrtalo hlavou, jestli to jako má bejt všechno nebo jestli ještě něco bude. Když mi ale řekla, ať se jim postarám o zákusky a odešla, došlo mi, že to fakt myslí vážně a tohle je všechno.
Jelikož toho bylo na čtyři sousta, naházeli jsme to do sebe dost rychle a pak nás už tak žrali komáři, že jsme to zabalili dovnitř. K mému překvapení si po sobě skoro každej odnesl talíř. Zajímavý, jak to funguje, když u toho nejsou dospělí.
Pak přišla Siena s tím, že se budeme koukat na nejnovější díl Vampire Diaries, o nichž se tu pořád mluví. Georgeův favorit je Damon, btw, takže jsme si během večera nemálokrát plácli high five á la „Team Damon!„. A jak jsme ten díl dokoukali, uvědomila jsem si, že už to musí bejt strašně dlouho, co jsem nekoukala, protože už mi to přestává dávat smysl a hrozně moc mi toho uteklo. Ani jsem si už nemohla vybavit, co jsem vlastně viděla poslední a kdo je kdo z ne úplně hlavních postav. A tak jsem v noci přišla na pokoj a nažhavila e-serial 😀 Musím říct, že jsem potom měla fakt divný a hrozně živý sny.
Ale ještě než jsem šla ležet, leželi jsme skoro všichni několik hodin u bazénu a pozorovali hvězdy. Počítali jsme komety a vždycky se radostně volalo, když nějakou všichni viděli, pak se hrála taková dost šikovná hra, s níž přišla Siena a byla děsně jednoduchá, ovšem George měl neuvěřitelný problémy pochopit, v čem spočívá. Díky tomu nám to vydrželo, řekla bych, aspoň na hodinu, a všichni (kromě George) se náramně dobře pobavili, hlavně Nigel 😀 Ten je tu takovej úhlavní Georgův nepřítel.
No a to je asi tak všechno, ještě teda musím poznamenat, že nechápu, kde ty děcka berou energii. Na pokoj jsem došla tak v jednu, aspoň do dvou jsem čuměla na VD a snažila se najít díl, co jsem viděla jako poslední, a tak nějak si vůbec připomenout, o co tam šlo, a celou tu dobu jsem furt slyšela hlasy. Uprostřed noci mě pak několikrát vzbudili, jak běhali po chodbě, pak někomu zvonil budík na ajfounu (stejnej, jako má pan M., což mě na moment zmátlo), George volal něco o Nigelovi a pak bylo najednou ráno a já pořád nechápu, jak se mi povedlo samotný se vzbudit přesně tři minuty před devátou. To tělo je už prostě asi vytrénovaný.
Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):
  1. Můj milý italský deníčku
  2. První den v Casa Del Ashleigh. Už vím, kde jsme.
  3. Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby
  4. Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem
  5. Stíny nad Mercatale
  6. Výlet na jezero Trasimene aneb Rock Boat
  7. Tři (téměř) muži v autě, o psu rozhodně mluvě
Rubriky
Z deníku au-pair

Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby

15. července
Je půl dvanáctý. Nějak nechápu, jak se to stalo. Vždyť před chvílí bylo ráno O.o Před nějakou blíže neurčenou dobou mě vzbudila Ashleigh. Nevím, kolik bylo, mobil stávkuje a nechce se zapnout, ale byla tma. Vysvětlila mi, že jedou s Nigelem někoho vyzvednout, a že tudíž musím jít dolů do kuchyně, prý kvůli bezpečnosti. Jak odkráčela po schodech dolů a já se vykulovala z postele, napadalo mě, jak tomu asi podle ní můžu pomoct tím, že budu dole. Myslí si, že případný zloděje a vrahy zaženu štěkáním? Nebo že se chrabře postavím na obranu dětí s kuchyňským nožem? Kdoví, já jsem schopná lesčeho, ale mám takovej neblahej pocit, že zarostlej agresivní Ital by na mě byl přece jenom moc, tím spíš, když by třeba ani nebyl jeden.
Ale řekla jsem si, že budu hodná a prostě půjdu dolů a natáhnu se tam na gauči. Dyť je ještě tma, žejo, tak vo co de.
Jenže když jsem otevřela okenice, ukázalo se, že tma už samozřejmě dávno není. Vážně, já si ty okenice musím pořídit domů do Prahy. Skrz to neprojde ani paprsek O.o
A navíc jsem na lince našla vzkaz, ať poklidím v kuchyni, nakrmím Daisy (která od večejška už zase kulhá, chudák – děje se jí to poměrně časo, vet tvrdil, že to může být alergie, tak byla nějakou dobu na dietě, ale zjevně to nepomohlo) a vynesu ven polštáře, který se z nějakýho důvodu každej večer uklízí. Fakt to nechápu. Myslí si, že by je tu někdo ukradl? Nebo že bude pršet? O tom nějak silně pochybuju. I když jsem ráno měla pocit, že slyším venku bubnovat déšť, venku je sucho, muselo se mi to zdát. Nebo byl někdo zrovna na hajzlu.

Úklid mi netrval dlouho a pak jsem si chtěla udělat něco k snídani, ale zrovna když jsem se rozhodla usmažit si vajíčka, zjevila se odkudsi kuchařka, místní slečna (Adrianna, myslím), a začala okupovat kuchyni, tak jsem se rozhodla, že se jí tam nebudu plést a vydržím. Bylo mi vedro a trochu hlavomotavě, tak jsem z lednice čmajzla vychlazenou limonádu a zdekovala jsem se nahoru, že si aspoň ještě na chvíli lehnu. Ostatně než se Ashleigh s Nigelem vrátí, to bude ještě pár hodin trvat. A myslím, že ten někdo s nimi bude Victoria, neboť včera o ní mluvili, že přiletí taky. Achjo. Na tu nějak fakt nemám náladu. Hlavně se vyhnout všem řečem o práci, což bude asi těžký, neboť když jsme jí v pátek kromě officu uklízeli barák, ukázalo se, že by rozhodně užila pořádnou au-pair nebo aspoň jednou týdně pořádnej cleaning firmy M’n’M’s – neboli mě a pana Mysteriózního. Čtyři hodiny v pátek a do měsíce by z toho měla útulnou klícku. Co do měsíce, tak do dvou pátků určitě. Jsme v tom dobří. Co jsme s tím zvládli udělat jen za ty dvě hodiny, jsem koukala. Takovej rychloúklid, ale ty koupelny rozhodně vypadaly mnohem použitelněji, snad bych si tam i dala sprchu. No, to asi ne, ale zuby bych si v umyvadle už vyčistila a dokonce bych se přitom viděla v zrcadle.
Děcka už jsou vzhůru a já přemýšlím, jakým způsobem je požádat, aby mi pomohli odnést polštáře k bazénu. Sama bych tam s tou hromadou šla aspoň natřikrát. Ale nějak nemám náladu se s někym vůbec dneska bavit nebo na někoho mluvit. Na mejch nohách si smlsnul nějakej moskyt a svědí to jak kráva a ke všemu mě trochu bolí břicho, což pro každou dámu znamená nepříjemnosti. Podle kalendáře bych měla bejt v pohodě ještě tak aspoň do středy. Jestli to na mně přijde dřív, tak budu pěkně nasraná. Ale nebude to snad zase taková katastrofa. Jak řikám, ten bazén je stejně ledovej.
Btw ještě před Adriannou (?) se tu objevili nějací dva Italové (sranda, fakt. Ashleigh je v tahu, všichni dospělí ještě spí a já se tady s nima mám domlouvat?) a snažili se mi něco, pochopitelně italsky, sdělit. Jednak to bylo asi tak pět minut po probuzení (ještě jsem měla na sobě pyžamo, jen jsem vyndavala polštáře na terasu), a jednak italsky fakt neumim (you don’t say), takže jsme si moc nerozuměli. Anglicky uměl jen jeden z nich, a to ještě asi tři slova, ale nějak jsme si vysvětlili, že já nevim, o čem je řeč, a že bude lepší, když zavolá Ashleigh. Tak jsem si říkala, že se za pár minut rozdrnčí Bauxův mobil s tím, že jsme to pohnojili a že je máme pustit k bazénu, kam asi chtěli (víc jsem jim fakt nerozuměla), ale zatím nikdo nevolá, tak nevím. To se asi dozvím až v příštím díle.
A samozřejmě minutu na to, co zklamaně odjeli, se otočim a za mnou ta Adrianna, která by bejvala mohla pomoct. Na potvoru toto. Ale tak však ono se to nějak vyřeší a co je mi vůbec po nich. Neni můj problém, má mi tu nechat vzkaz, že někdo přijde 😀
Dnešní plány, mám pocit, by měly zahrnovat návštěvu jakéhosi podniku, kde prý dělají horkou čokoládu hustou jako jogurt. Nigel s Meg (jeho dcera) o tom mluví už od našeho příjezdu – byli tu o den dřív, tak jsem tam šli zabavit. Ale nevím, možná to bude až zítra. Plány tu jsou takový spíš nejasný, vyrozuměla jsem, že by se snad mělo někdy i jet k jezeru na šlapadla, ale ani nevím, jak je to daleko. Nějak to neřeším. Díky neskutečným záchvatům psavé se dovedu zabavit i na hodinu, než se něco zase začne dít, takže si rozhodně nestěžuju.
Vida, už jsou vzhůru fakt všechny děcka, i George. Mimochodem, pokud by vás zajímalo, jaký boudy se tu na něj šijou, tak už několikrát skončil zamčenej v domku pro aupairs (tam bychom měli příště spát s panem M., jelikož jsem tu tentokrát sama, nechala mě Ashleigh u nich, abych se tam nebála či co – což by bylo pravděpodobné, vzhledem k tomu, že se tu třeba včera vyprávěly duchařský historky :D), kdykoli někdo najde nějakýho obzvlášť velkýho brouka (a že jsou tu fakt giganti), už ho má George za krkem, párkrát ho hodili do bazénu a neustále si ho dobírají a dělají si z něj srandu, například včera byly hlavním tématem u oběda jeho rádoby kotlety, sestávající asi ze tří chlupů, a pár dalších „vlasů“, co má na zápěstí. Musím říct, že moje otázka, jestli je to nakažlivý, sklidila nečekanej úspěch 😀 Fakt, nečekala jsem, že je to až tak rozseká. Stejně jako když jsme včera při večeři hráli jednu fakt zábavnou hru na hádání filmu a mně to kupodivu dost šlo. V takových chvílích si tu připadám fakt dobře. Jako přínos do společnosti, kterýho si rádi přizvou znovu. David řekl, že je se mnou sranda. To potěší.
Abych se ale vrátila k Georgeovi. Líbí se mi, jak to všechno probíhá jen jako sranda. Nikdo tu nikomu nedělá nic vážně zlýho nebo tak a George je luxusní soupeř. Má vynikající hlášky a nápady a všechny ty útoky přijímá s největší grácií, jakou jsem kdy viděla, a naprosto s ledovým klidem (až na ty brouky, přitom ječí jako holka, ale nikdy se pak nenaštve, prostě se tomu směje s ostatníma). Dokážu tudíž pochopit, proč mu to dělají, i mně to někdy nedá a musím se do něj strefovat. Někdy je to tak snadný, jak si sám nabíhá.
Jo, je to tu fajn, zatím určitě jo. A taky mě těší, že ačkoli o ten barák nikdo nepečoval, všechno je tu v podstatě dokonale čistý (tady se snad vůbec nepráší), a až na ty obří brouky a kobylky a moskyty, mě tu nic hnusnýho nepřekvapuje – skoro žádní pavouci. Aspoň zatím. To je boží.
A teď jsem propásla šanci, šli k bazénu. Měla jsem jim říct, ať ti blbý polštáře vezmou. Dammit.
Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):
  1. Můj milý italský deníčku
  2. První den v Casa Del Ashleigh. Už vím, kde jsme.
  3. Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby
  4. Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem
  5. Stíny nad Mercatale
  6. Výlet na jezero Trasimene aneb Rock Boat
  7. Tři (téměř) muži v autě, o psu rozhodně mluvě
Rubriky
Z deníku au-pair

První den v Casa del Ashleigh. Už vím, kde jsme.

14. července
Je devět ráno, notes mi tvrdí osm, ale I know better. S Ashleigh jsme si včera řekly, že devátá bude ok jako čas, kdy začít (pohodička), ale asi jsem měla tušit, že to nebude tak žhavý a že se prostě uvidí, jak kdo vstane. Ráno jsem sice na chodbě už slyšela hlasy, ale když jsem sešla dolů, ukázalo že, že vzhůru jsou akorát Baux a nějaký dva kluci, který ještě neznám. Jeden z nich bude George. O něm jsem včera leccos slyšela, prej pořád na někoho nastražuje různý vtípky, tak trochu kanadský srandičky a podobně. Nikdo ho za to nemá moc rád a neustále tak spolu plánujou, jak mu to vrátit. Účastní se toho skoro všichni, hlavně teda děcka, Nigel a David, kterej je sice Georgův táta, ale vůbec na to nevypadá a s nesmírnou radostí na něj šije boudy a veřejně se ho zříká ve chvíli, kdy George něco někomu provádí. S Davidem je sranda 8)
Včerejší večer byl z dobrý poloviny věnovanej vymýšlení poměrně komplikovanejch srandiček na George. Upřímně doufám, že si George tyhle svoje choutky vybíjí jen na lidech, který zná. Každopádně si dám pro jistotu záležet, abych se před ním náhodou neprokecla, že mojí děsivou nemesis jsou pavouci. Některý lidi takovou informaci přebírají tím nejhorším způsobem – sotva jim to řeknete, už vymýšlejí, kde sehnat toho největšího pavouka a jak vám ho hodit ráno do čaje. Nějak takový myšlení nechápu. Nepřijde mi to vtipný, obzvlášť pokud to zahrnuje hraní si s něčí fóbií nebo ničení či špinění jeho majetku. To se prostě nedělá. A nejlepší na tom je, že George se údajně sám extrémně bojí veškerejch brouků.

Včerejší večer, na to, že měl bejt první a jedinečnej, ten, co si ho zapamatujete, jak vás všechno ohromovalo, byl takovej zvláštní. Cestou do domu (nebo spíš vily) jsme se stavili v místní pizzerii, kde nám A. už předem po mobilu objednala každýmu pizzu sebou. Neměli to ještě hotové, když jsme dorazili, a tak jsme si sedli a že si zatím dáme drinky. To je zase ta jejich logika. Místo abychom pět minut poseděli, musíme si nutně dávat drinky. A. si přitom nějak nerozuměla s majitelkou (znají se, co jsem tak pochopila, už roky, vyměňovali si, lámaně angloitalsky, jak se kdo má a co je nového, ale ani jedna pořádně nezná jazyk tý druhý – Ashleigh se zvládla domluvit v masně, ale za moc to nestálo :D), a ta místo jednoho vína přinesla dvě. Jelikož dospělí jsme tam byli tři, Ashleigh už svoje měla a Nigel řídil, velice rychle jsem vyrozuměla, kdo bude to víno navíc pít, pokud ho nevyreklamujou. Což samozřejmě neudělali. Ashleigh se pro něj natáhla a už když začala to svoje:“Martina, could you...“, odevzdaně jsem kejvla a vyměnila to víno (nebo co to bylo, mělo to bublinky) za svou plechovku spritu.
Nemusim vám snad zdlouhavě vysvětlovat, že jelikož od dubna prakticky nepiju, jelikož jsem měla za sebou celodenní cestu autem, letadlem a zase autem a jelikož bylo fakt vedro, docela mi to vlezlo do hlavy. Ještě když jsme o pár minut později prasili u stolu ty svoje pizzy z krabic s kojotem a roadrunnerem z Looney Tunes (sorry Maudě, chtěla jsem ti aspoň jednu schovat, ale obávám se, že tu přepravu by nepřežila XD), cítila jsem, že to všechno okolo trochu špatně vnímám, takže když se mně Ashleigh optala, jestli si s ní dám víno, horlivě jsme odmítla. Posteskla si, že bude pít sama, ale já věděla, že na to prostě nemám. Člověk musí umět říct ne. Když všechno odkejvete, budou následky. A já nemám následky ráda.
Pizza. Musím říct, že na tohle jsem se samozřejmě dost těšila. Jsem ohromnej pizzofil a vůbec miluju italskou kuchyni. Špagety bych žrala od rána do večera a neni to jen proto, že je tak směšně jednoduchý a rychlý je uvařit, prostě mi chutnaj. Takže když se mi poprvý v životě naskytne příležitost dát si italský jídlo v Itálii, v pravý italský pizzerii, od pravý Italky, co máchá rukama, tvář má osmahlou, vrásčitou a dramatickou a anglicky mluví velice špatně, očekávám šok nebo aspoň životní zážitek a takový to „Tyjo, to, čemu doma říkáme pizza, se s tímhle nedá rovnat!„. Ani jedno z toho se kupodivu nekonalo 😀 Bylo to vynikající, o tom žádná, ale neshledala jsem na tý pizze nic zásadně jinýho než jak to znám odjinud. Na Vinohradech ve Venezii maj pizzu úplně stejně výbornou. Akorát ten původní domorodej personál a ty faktický kopce kolem dokola tam trochu chybí.
Po večeři jsme (kromě vymýšlení vtípků na George) převážně hráli karty a David s Bauxem se bavili karetními triky, do nichž mě pořád zatahovali a používali mě jako pokusnýho králíka. Velkou zábavou taky bylo sledovat obří mrak, kterej se tyčil přímo před náma (je tady fantastickej výhled, to se musí nechat) a šlehalo to v něm bleskama. Co chvíli se v tý tmě rozsvítil, zablikal a tu a tam vyšlehl i ven, a celý to vypadalo jako gigantickej lampion. Zatímco drtivá většina osazenstva se to snažila zachytit na foťákách nebo mobilech, já přemýšlela, jestli to má šanci dojít k nám a jestli náhodou nebude bouřka. Napadlo mě, že se mi po bouřkách fakt už stejská. V Anglii bouřku nepotkáte a ty jejich věčný sprchy, ačkoli jsou dobrý na zavlažování, nepročistěj vzduch a neudělaj takový to pobouřkový ovzduší, který je na tom to nejlepší. A pak, taková bouřka může bejt i prdel. Pokud zrovna nechytáte stan na Rock for People a nepadaj na vás ploty a stage.
Čtvrt na deset. Teprv? Mám pocit, jako bych tu datlovala aspoň půl hodiny. Přemýšlím, co se snídaní. Asi půjdu nahoru a vyřeším tak otázku, co se zbytkem jídla, co jsem si vzala na cestu. Mám už solidní hlad a po Ashleigh ani stopa. A já nevím, jak to tady s jídlem je. Dělá se snídaně pro všechny, až všichni vstanou? Asi jo. Ale co když má někdo hlad i mimo? Musí počkat nebo si může vzít, co chce? Musím říct, že tady v Itálii to mám poprvé jako full-au-pair-experience. Vzpomínám na všechny ty holky, co přijely samy do cizí země, aby začaly žít pod jednou střechou s naprosto cizíma lidma. Snažím se zachovat klid, nejsem už mladý máslo. Ale přiznávám, včera mi ten klid večer trochu bral fakt, že mi Nigel odjel s laptopem, když jel zpátky na letiště vyzvednout další lidi. Chudák. Dvacet pět hodin v autě z Anglie, pak dalších dvanáct na cestách pro lidi na letiště. S migrénou. Myslím, že po tomhle zážitku svou práci řidiče přehodnotí.
Ha, my o vlku a vlk vstal. No, spíš medvěd. Je to fakt velkej chlap.
Panu M. jsem včera poslala aspoň smsku, ale jestli mu došla, to je mi záhadou. Večer mi z toho bylo ouzko, že nevím, jestli kontakt bude nebo nebude. A taky mě moc neuklidnila ta studená sprcha. Ať jsem kroutila, jak jsem kroutila, teklo to prostě studený a já byla zase jednou vděčná za to, že mi to zase až tak moc nevadí. Jsem už prostě velká holka.
Edit 18:43
Tak první den v Casa del Ashleigh (nevím, jak se to ve skutečnosti jmenuje :D) mám celkem úspěšně skoro za sebou. S otázkou snídaně mi pomohl David, vypadá to, že ke snídani si prostě každej vezme a udělá, co najde. Ono to i dává smysl, neboť každej vstává jinak. A tak jsem se ještě po tý svý housce hecla a když si opejkal tousty, udělala jsem si dva taky. Dala jsem si je s máslem. Nenašla jsem nic k tomu, co by mě zaujalo. Náladě taky ještě o kapku víc pomohl čaj, kterej mi David udělal. Sedli jsme si pak oba se snídaní na terasu a kochali se. Za chvilku se k nám začali přidávat i ostatní a pak už ani nevim, co se dělo, nějak mi to splynulo. Vím, že se snad někdo šel koupat, já seděla víceméně u kompu, povídala si s panem M. na facebooku a na Skypu, a pak jsem šla pomáhat s přípravama na oběd.
Měly jsme studené mísy, saláty, šunku, sýry, žlutej meloun s pršutem a hafo vos. Ty nám tu totiž nějak nedaj pokoj a u bazénu je taky neskutečný množství hovad, kterejm se tu říká horsefly, asi že jsou velký jak koně, a který na nás lezou hlavně ve vodě a když jsme mokrý. Leze mi na nervy, jak angličani o všem nepříjemným říkaj, že je to otravný, ale v tomhle jim musim dát za pravdu, ty hovada fakt jsou otravný.
Po snídani i obědě jsem myla nádobí, taky jsem dneska zametla terasu od listí, pomohla z roznosem polštářů na všechny lavičky a venkovní židle, včera jsem Daisy vykroutila klíště (jsem na sebe pyšná 8)), po ránu mám za úkol otevřít všechny okenice, ale to je tak všechno, co zatím dělám, co do práce. Asi bych si dokázala zvyknout. Zatím to na mě nakonec přece jenom působí jako dovolená, i když na to, aby byla produktivní, bych musela datlovat víc do knih a míň do blogu, ale mám pocit, že s tím asi nic neudělám. Momentálně mám prostě zážitkovo psavou, dějou se zajímavý věci, tak je to třeba zaznamenat z první rány 8)
Jinak pokud jde o koupání, bazén maj poměrně ledovej a slunit se v plavkách mě až tak nebaví, mám je zrovna tak nešikovný, že schovaj hrozně moc kůže a já pak vypadám, jako bych měla namalovaný prádlo bílou barvou, takže jsem tam dneska zase tak dlouho nebyla a spíš si užívám stínku, terásky a podobně.
Na chvilku jsem tam sice vlezla, ale žádná sláva, ještě ty hovada k tomu, takže jsem si pak užila konečně horkou sprchu a teď si tu tak hačám, datluju, poslouchám křik děcek od bazénu a mumlání dospělejch na vrchní terase a čumim do hor. No neni to paráda? A už jsem vám řekla, že zdejší pokoje mají jména a ten můj se jmenuje Lavender? To prostě nevymyslíš 8) (pro nezasvěcené, levandulová vůně je moje vůbec nejmilejší, no, možná druhá po skořici, ale rozhodně ji hodně miluju 8))
Btw, přesvědčila jsem se, že George se fakt extrémně bojí veškerejch brouků. Ráno se domem ozval poměrně jasnej dívčí křik a ukázalo se, že to George našel na svym polštáři kobylku, o níž se mylně domníval, že to je malej škorpion. Na jeho obranu, ono se to tak hemží a bylo tak mizerný světlo, že jsem mu to i věřila. Samozřejmě netřeba dodávat, že to měl celej den na talíři a vůbec tak nějak největší zábava osazenstva spočívá v hledání různejch brouků, který by na něj mohli hodit nebo mu je zkusit narvat do ucha. No, co na to říct. Sám si o to řekl. A já jdu vyndat nádobí z myčky.
Jaj, dovolená 8)
A jak to bylo dál? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):
  1. Můj milý italský deníčku
  2. První den v Casa Del Ashleigh. Už vím, kde jsme.
  3. Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby
  4. Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem
  5. Stíny nad Mercatale
  6. Výlet na jezero Trasimene aneb Rock Boat
  7. Tři (téměř) muži v autě, o psu rozhodně mluvě
Rubriky
Z deníku au-pair

Můj milý italský deníčku

Hlásím se z Itálie! Byly tu jisté obavy, nebo spíš informace, že nebude internet (prozatím naštěstí je), tak jsem z hrůzy už po cestě začala psát deník postaru do notepadu, abych na nic nezapomněla. Je mi to trochu nepřirozený. Z nějakýho důvodu se mi mnohem líp píše přímo do editoru, kde vím, že stačí jeden klik a už to „visí“. Takže případně omluvte nezvyklé formulace, prostě psát to offline je pro mě fakt… nezvyk 😀

Sobota 13. července
Tak už letíme. Podruhé v životě sedím v letadle a to vám teda povim, že z toho žádnou velkou radost nemám 😀 Asi tak deset minut před odletem jsem se teprve dozvěděla, kam vlastně letím – do Pisy – a jen o chvilku předtím jsem z cedulí vykoukala, odkud – z Bournemouthu. Nikdo mi nic neřekl, připadám si jako idiot, totálně neinformovaná, sama jsem si musela vygooglit, že jídlo a elektroniku si na palubu vzít můžu, akorát pití ne, a že bágl je v pohodě. Celou dobu jsem z toho měla obavy, ale při naloďování se ukázalo, že lidi si poměrně často vozí jako příruční zavazadlo i kufry, takže můj naduclej bágl je naprosto v pohodě. Akorát nevim, jestli by byl prošel i kdyby ho vážili. Hranice u Ryanair je deset kilo a já sice nemám odhad, ale rozhodně to s notesem, jídlem a dalšíma věcma bylo těžký jak kráva.
Moje rozpoložení? Nervní. Chce se mi hrozně na malou a nevím proč, ale z nějakýho důvodu mám celej život hrůzu z procházení uličkama v dálkovejch autobusech, vlacích a podobnejch hromadnejch prostředcích. Nějak si nejsem jistá chůzí, když to sebou hází, jak se tomu zlíbí, a připadám si tak nepříjemně. Obecně nemám ráda, když nemám pevnou půdu pod nohama. Z toho důvodu taky nesnáším trampolíny nebo když mě někdo nečekaně zvedne ze země. Na trampolínách se k tomu ještě přidává fakt, že se mi nepříjemně tají dech z volného pádu. Na horskou dráhu nebo odstředivý atrakce mě tudíž nikdy nikdo nedostane. Fakt nikdy.
Ostatně to jsem si krásně připomněla právě teď když jsme se zvedali. Nejen počáteční vzlet, kterej mě zatlačil do sedadla přesně jako před šesti lety, když jsem letěla poprvé (tenkrát z Prahy do Londýna), potom jsme ještě několik dlouhejch minut stoupali, klesali a rovnali se a já přemýšlela, jestli to ustojí žaludek a jestli se nemám připravit na omdlívačku. Nevim, jestli to stejně intenzivně vnímá každej, ale mně s mym nízkym tlakem to dělá asi stejně tak dobře jako když mi berou krev. Já za to nemůžu. Já se snažim. Ale stejně sebou seknu vždycky, když neležim. Však taky proto si radši vždycky už dopředu lehám. Sestry to někdy kvitují dost výsměšným pohledem, ale já vim svoje.
Tak teď nevim. Rodinka si objednávala oběd, ptali se mě, jestli něco nechci, a já Ronovsky zahlásila, že děkuju, ale „mám vlastní„. Což je pravda. Když jsem se Ashleigh ptala, jestli si mám vzít něco k jídlu, zavrtěla hlavou a řekla, že mi všechno zaplatí, v podstatě se zavázala na týden stát mojí opravdovou „host mum“ a peněženkou, neboť já mám sebou asi tak sedm euro. A mně to neni příjemný, nechci se doprošovat, takže jsem trochu pogooglila a jakmile jsem zjistila, že vlastní jídlo se na palubu brát smí, nabalila jsem si aspoň dvě housky, na který se už nesmírně těšim, banán (z toho už bude přesnídávka) a vynikající borůvkovej muffin, kterej asi budu muset skládat z drobků, ale zcela jistě bude i tak pořád vynikajcí. Při odbavování jsem s těma věcma nezacházela zrovna nejněžněji, jen co je pravda.
Těsně než jsem byla na řadě s nahozením báglu, jsem si díky nápisu na zdi uvědomila, že v něm vlastně nesmim mít žádný tekutiny. Svou cestovní šťávu jsem tak do sebe musela hodit na ex, nebylo ji kam vyhodit, a taky jsem musela odevzdat make-up, kterej mě původně vůbec nenapadl. Když jsem pak prošla kontrolou, zapípala, nechala se osahat (pani mi hádala pod šestnáct, naprosto mě tím rozsekala) a pustit dál, uvědomila jsem si, že jsem si vlastně taky na poslední chvíli přibalovala stopangin. Naštěstí mi to prošlo, tak pohoda. Ale stejně jsem trochu nakrknutá, že mi Ashleigh neřekla, že si mám na takový věci dát pozor. Jasně jsem jí přece řekla, že s lítáním nemám zkušenosti a že mi má říct, co mám dělat. A ona mi nic neřekne a ještě se u boarding gate dozvim, že zatímco oni všichni jsou jinudy s prioritou, já prioritu nemám. Vrazila mi boarding pas, řekla mi, že mi podržej místa, a odkráčela si. A já už měla zase v hlavě ty svý lehce paranodidní představy o tom, jak mě zadržej, že bude něco špatně, jak se brána zavře, než jí stačím projít (měla se zavírat za dvě minuty a přede mnou bylo dobrejch třicet lidí), jak mě to nažene do jinýho letadla a tak vůbec. No znáte to 😀
No, ale co jsem chtěla říct – oni si objednávali jídlo a já že si nedám, že mám svoje. Měla jsem v plánu to vybalit hned jak budou jíst taky, nerada jim sama, jenže se ukázalo, že sendviče nejsou, a tudíž rodinka vyplázla těžký prachy za nějaký tyčinky a olivy. Teď fakt nevim, co mám dělat 😀 Nabídnout? Cpát se sama? Proč furt takový komplikace? Chjo.
A když je řeč o komplikacích, asi tak pět minut po odjezdu z Little Thakemu nám Ashleigh jen tak namátkou oznámila, že v Itálii nebude internet. Prej nějak blbne, furt vypadává. Nedošla jsem sice tak daleko, abych na ni hulákala „What? You’re kidding me. I AM HAVING internet“ nebo „I hate you!“ jako Siena a Baux, ale že bych tý informaci chtěla uspořádat samou radostí mejdan, to se teda říct nedá. Upřímně doufám, že s tím někdo něco udělá (I mean, c’mon, jestli to je jen tím, že se jim hejbe anténa, tak ať mi neřikaj, že se nenajde někdo, kdo by ji prostě zafixoval), můj mozek toho má i tak dost a informaci, že tam celou dobu bude bez netu, nějak špatně snáší.
Nutno říct, že mě těší vědomí, že už to dávno není proto, že bych nemohla žít bez facebooku, twitteru a vůbec stálého přísunu naprosto zbytečných informací. Komenty nejsou důležitý. Statusy už vůbec ne. Články mých oblíbených blogerů mi díky Bloglovinu neutečou. Twitter mám už tak vyfiltrovanej, co do kontaktů, že těch pár důležitejch informací si pak snadno dopřečtu, až se vrátím. Ale co mě sere, je ztráta možnosti kontaktu. Fakt jsem se těšila, že si večer zaskypuju s panem M. nebo s mámou, pokecáme, ukážu jim, kde zrovna jsem, prostě tak nějak normálka. Místo toho jsem zaseklá s notesem, na kterym si můžu tak akorát datlovat deník a dělat na knihách (za což jsem samozřejmě ráda), číst si Emiliin Rennaisance Business nebo si dobít mptrojku, a s mobilem pana M., kterej má v tuhle chvíli českou simku (UK jsem nechala panu M.) a navíc nevím, jestli jsem v tašce, co jela napřed, poslala kabel na jeho nabíjení. Takže mám tak trochu pocit, že si s ním budu moct tak maximálně rozbíjet ořechy. Jestli tam ovšem nějaký budou.
16:45 místního času, hvězdné datum 40078632468.79
Moje první slova? „I’m in Italy. Cool.“
Ale bylo to spíš hot. V Itálii je rozhodně o kapku tepleji než v Anglii, a i tam je teď pěkně vyhřáto, takže si celkem libuju, že zatím celou dobu cestujeme v klimatizovanejch prostředcích. Upřímně řečeno, nebejt klimatizace v letadle, která mi celou dobu jemně funěla čerstvej vzduch pod nos, na to omdlívání by možná fakt došlo. Akorát můj poněkud bolavej krk z tý klimošky radost nemá. Ale snad to jeho stěžování si zažene stopáč.
Momentálně jsme na cestě na místo určení, kamsi do hor. Na Gallileově mezinárodním letišti v Pise nás vyzvedl Nigel a my se celkem rychle nalodili do jeho obří káry se skládacíma sedačkama, kde si upřímně řečeno připadám mnohem víc jako v buse než jako v autě a ke všemu to tak luxusně tlumí drncání, že snad poprvé v životě můžu čumět v autě do monitoru a psát a nedělá se mi blbě. Nevim, snad je to zase i tou klimatizací. Čerstvej vzduch fakt neuvěřitelně pomáhá.
Uvědomila jsem si, že už si deník vedu víc než třináct let. Pořád mám ten první, kde jsem začala. Ty virtuální už nejsou taková prdel ke čtení. Člověk si tam dává mnohem větší pozor, co píše, a mnohem víc to píše pro druhé, i když pořád hlavně kvůli sobě. Internet mě vychoval k zaznamenávání pouze sdělitelných zkušeností a zážitků, což poměrně eliminuje jejich celkové množství 😀 Nikdo nebude radostně číst o tom, jak mi záchod na italském letišti málem spláchnul prdel a ještě mnohem šťavnatější věci. Papír snese všechno. Internet ne.
Další uvědomění přichází s faktem, že jsem v Itálii. Jsem tu totiž poprvé v životě. Zatím mi to tak nedochází, nijak mi to nepřijde, viděla jsem pár italskejch nápisů, padla řeč o tom, že jsme přejeli do jiného časového pásma (jsem už zase sladěná s Českou Republikou), a viděla jsem hory, takže si uvědomuju, že jsem jinde. Ale myslím, že to hlavní teprve přijde. Každopádně cítím něco ve vzduchu. Právě prožívám momenty, z nichž se stanou vzpomínky na celej život. Takový ty jako když jsem jela do Anglie poprvé. To s váma zůstane. Na leccos jinýho se zapomene, ale kdy jste poprvé letěli letadlem (nebo podruhé), kdy jste rapidně změnili svůj život, lidi, který vám do něj na chvíli vstoupili a trochu vám ho zamotali nebo naopak pomohli rozmotat a rozpumpovat, to už vám zůstane napořád.
Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):
  1. Můj milý italský deníčku
  2. První den v Casa Del Ashleigh. Už vím, kde jsme.
  3. Pondělní rána nejsou vždycky tak strašně na houby
  4. Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem
  5. Stíny nad Mercatale
  6. Výlet na jezero Trasimene aneb Rock Boat
  7. Tři (téměř) muži v autě, o psu rozhodně mluvě
Rubriky
Z deníku au-pair

Ha, za měsíc mám narozeniny

Poslušně hlásím, pořád slunečno. Ráno se to sice tvářilo všelijak, ale vytáhlo se to a teď už zase šajní. Ashleigh se včera neplánovaně vrátila a vyměnili jsme si snad tunu smsek kvůli babysittingu pro Bauxe, kterej bohužel nemůžeme odkejvat – po odpoledních jsme zadaní. Dobře to ví, stokrát jsem jí řekla, že pracujeme každej den, tak nevím, v co doufá. Že to kvůli ní odřekneme? Kdybych zrovna kvůli tomuhle týdnu už nepropsala kalhoty, co do kreditu, snad bych to klidně udělala. Nechce se mi dělat. Když je tak krásně, prostě se mi nechce. A fakt bych radši zůstala sedět doma a flákala se u bazénu, předstíraje babysitting. Někdy si říkám, jestli jsem se nezbláznila, že dělám pořád někde drhnu záchody, když hlídat nějaký mrňousy by byl o tolik větší pohoda. Ale ona to neni tak úplně pravda. Všechno má svý mínusy. Ale bylo by fajn mít občas nějakou změnu na odreagování, nějak mi to teď vymejvá mozek a neumim ho pořádně vyvětrat.

Pozítří ovšem letím s Ashleigh do Itálie. To by mi rozhodně mělo nějakou tu změnu dodat, minimálně proto, že budu týden bez pana M. (a tudíž bez jakékoli české spojky), a že poprvé od roku 2007 budu sedět v letadle. Poletím podruhé.
Všichni mi to hrozně závidí, ptají se, jak se těším a že se mám. Já se teda vůbec netěším. Mám cestovní horečku, nikam se mi nechce a už vůbec se mi nechce celej tejden po Ashleigh umejvat hrnky, který okamžitě zase zasviní, a bejt jí po ruce 24/7, a už po cestě záviset na její peněžence při jakýkoli potřebě se něčeho najíst nebo si dojít na hajzl (eur mám asi tak sedm). A ke všemu si musím zabalit už dneska, Nigel vyráží večer autem (samozřejmě mi ovšem neřekli, kdy přesně) bere kufry, Daisy a svýho zetě nebo něco v tom smyslu, prostě nějakýho člobrdu, co prej je po nemoci a nemůže letět. Něco mi říká, že kdyby ho nebylo, tak bych v tom autě seděla já. Rozhodně v něm totiž budu sedět cestou nazpátek, což je další báječná novina, kterou jsem se dneska dozvěděla. Dva dny v autě. Fňuuk, ne, vážně se nijak zvlášť netěšim, tak akorát se bojim a jediný, co mě drží při smyslech, je myšlenka na snad aspoň občasný flákání se u bazénu (i když se mi moc nechce producírovat se před rodinkou v plavkách) a večery, kdy si zalezu do pelechu (bože, snad budu mít aspoň vlastní ložnici) s notesem a budu datlovat e-booky.
E-booky totiž kupodivu zase tak moc nestojej. Teda aspoň ten jeden. Popravdě jsem k němu už napsala tolik materiálu, že mi z toho jde hlava kolem a nějak nevím, jak to udělat opravdu stručný. Možná jsem si měla napsat osnovu a jet podle ní, zatím to totiž spíš probíhá způsobem, že datluju, datluju, mám už asi šest úvodů a furt se to vleče donekonečna a koza aby se v tom vyznala. Minimalismus v podání grafomana, to je děs.
Anyway, jsem teď v presu, tak jen stručně – konečně jsme si založili účty v UK. K tomu se kdyžtak vyjádřím později, teď si hlavně chci poznamenat, že mám taky v plánu si založit PayPal a někam do sloupku (no, to se ještě upřesní) pravděpodobně hodím affiliate odkaz na Emilieinu báječnou knihu Rennaissance Business (teď jsem možná pokonila ty double lettery, ale zase, nemám čas to kontrolovat :D), o níž jsem si uvědomila, že je fakt báječná (you don’t say) a že ji tudíž bez problémů mohu doporučit. A když už ji takhle někomu krásně vnucuju, tak proč z toho taky něco nemít, žejo. Dyť to vlastně dá rozum. Jsem fakt zvědavá, jestli z toho nakonec doopravdy něco kápne.
Ermm…. co jsem ještě chtěla. Jo, jak si tak balim, požádala jsem Ashleigh o nějakou sportovní tašku, jelikož jsem do UK přijela jenom s báglem a obřím kufrem a ani jedno nemá vhodnou velikost. Nabídla mi jednu fakt velkou, která mi přišla na ten tejden slunění se fakt nadbytečná, jeden menší kufr, kterej mi přišel, že to asi bude ono, a jednu naprosto titernou sportovní tašku, spíš takovou kabelku. Ta taška se mi tak zalíbila, že jsem jí řekla, že to zkusim. Vyjádřila obavy, jestli mi to bude stačit, tak jsem si pro jistotu půjčila i ten kufr, že teda uvidim, ale v současné chvíli už mám prakticky dobaleno a mohu s klidem říct, že jsem to do tý malý tašky fakt bez problémů naskládala 8) Samozřejmě, bágl bude poměrně napuclej, jelikož taška jede napřed, leccos si ještě nechávám tady a budu to muset dovézt osobně, ale beztak mám radost. Cestovat někam s fakt malinkatým kufříčkem je už dlouhou dobu takovým mým snem a pokud se během toho týdne neukáže, že jsem na něco brutálně podstatnýho zapomněla, asi si takovou taštičku koupím. Ono je to totiž takový oboustranný. Zatímco já už mám minimalismem mozek natrénovanej a dokážu se docela slušně rozhodovat, co budu a co nebudu potřebovat, taková malá taška mě vlastně nutí k ještě důkladnějšímu umenšení a zredukován, a ty dvě síly společně dělaj divy. Teď už jsem tu tašku odevzdala, ale až budu v Itálii, já vám ji snad vyfotím, abyste mi věřili. Takhle nalehko jsem snad ještě nikdy nikam nejela, a to ještě k tomu nemám tušení, co čeho jdu. A stejně si myslím, že mám všechno, co budu potřebovat. Boží pocit.
Edit: 19:00
Migréna. Zase-podělaná-migréna. Zaco. Je mi špatně a bolí mě hlava, vzala jsem si celej Paralen extra, ale něco mi řiká, že to stejně nepomůže. Tak brzo je, ještě tolik jsme toho mohli dneska stihnout, podívat se na Trpaslíka nebo na film, dát si večeři, a já mám normálně pocit, že si dám tak akorát obklad na čelo a půjdu si lehnout o hladu. Achjo. Tak mi držte palce, ať ta mrcha přejde a hlavně ať nejsem do tý Itálie nemocná. To by mi tak scházelo.
Omluva všem, kdo čekali další nasírací rozepisování se o tom, jak jsme se měli v Ashleighině nepřítomnosti. Teď na to nemám.
Hh, who am I kidding. Však vy si od těch mejch nasíracích keců rádi na chvilku odpočinete 😀
Rubriky
Z deníku au-pair

Léto na Little Thakehamu

Whoaaa, to jsme si to zase rozdali s víkendem jak se patří! 🙂
V Anglii je zase jednou léto a jelikož jsme dostali volný celý dva dny, děláme, co je v našich silách, abychom toho řádně využili. Ashleigh nás mate, neboť měla už v sobotu vypadnout do Londýna, a přitom je tak nějak pořád tady, takže vlastně nevíme, jak to s tím volnem v týdnu bude, ani jestli tam máme zejtra jít na obvyklou osmou. Ani jsme nevěděli, jestli máme krmit zvířata – Nigel se tu tak nějak ochomýtal, ale když jsem se tam ráno byla podívat, všichni měli vyžráno až na podlahu a kočky se na to krmení vrhly jako by nežraly aspoň od pátku. Když jsem se ho na to teď večer zeptala (stavil se s úkolem pro pana M. na zítra), prý krmil, takže se nemusíme starat. No to mu tak věřim.
Původně jsme počítali s mnohem volnějším režimem, ale obávám se, že z toho nic moc nebude, aspoň ne zejtra. Ale co už. Trochu jsem se toho obávala, no asi my oba, takže jsme se nějak podvědomě pokusili aspoň z toho víkendu vytřískat, co se dalo. Řekla bych, že se nám to celkem podařilo.

Včera jsem si dáchla do božských 12:30. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy prospala čtrnáct hodin v kuse. Bodlo mi to a kdyby mě nevzbudil Daisyin štěkot (já ji jednou zabiju), nejspíš bych nevstala vůbec. Poslední dobou toho bylo fakt nějak moc. Přitom těch pracovních hodin denně neni zase tak moc, ale jak je to v tom dni rozstrkaný, je to děsně únavný. Nemám čas na nic. Nejvíc nesnáším nemít čas.
Dva dny volna jsou v takovym režimu nejvíc vítanou změnou a klenotem. Kromě spaní jsme si dopřáli nemálo dobrého jídla (kašičkaaa, bramborová kašičkaaa Pulp Fictionjsem už dlouho neviděla a bodla 8)) a dneska po dlouhé době odporně božské rozhazování peněz při nákupní horečce v Crawley.
Mám ohromnou radost z toho bazénu. Mít bazén hned za barákem, prakticky pořád dostupnej (aspoň pokud je počasí), je ohromná věc, nemůžu si to vynachválit. Řikám si, kdyby se nám dařilo najít si na něj čas fakt každej den, tak máme za chvilku oba postavičky jako lusk, jak se vyplavem, ale to bychom si museli ten rozvrh fakt upravit.
Pan M. si mimojiné pořídil nové plavecké brýle a učí se plavat pod vodou. Jde mu to čím dál tím líp. A já si zase zvedám ego tím, že ho ustavičně porážím v závodech (na nichž přitom on sám masochisticky trvá), a když se mi nechce plovat, zrobím si minimalistické lehátko z dvou pěnových tyčí pro neplavce a prostě jen tak floatuju. Teda že bude můj pobyt v Anglii zahrnovat plavání v soukromém bazénku a chytání bronzu, to by mě fakt nenapadlo 😀 O Itálii nemluvě, to bude taky žrádlo.
No, na tu jsem se dneska trochu víc připravila, když je o tom řeč. Konečně jsem se rozhoupala investovat do vlastních crocsů – čekat na Maude, až mi přiveze ty moje fejky z Prahy, už nemůžu – za týden letím do Itálie a producírovat se tam u bazénu v Ashleighiných botách prostě nemůžu. A jelikož Shoe Zone v tomto směru žalostně zklamal a vůbec sehnat tady normální vietnamský crocsy za pár šupů je navzdory všem předpokladům věc zhola nemožná, z donucení jsem musela jít do pravejch. Když už jsem v tom byla, koupila jsem si aspoň takový ty dámský, balerínkovský, aby to trochu líp vypadalo. A snažím se nemyslet na to, co v přepočtu stály. Za normálních okolností bych si tak drahej kus plastu fakt nekoupila. Ale co naděláš. Snad aspoň dýl vydržej.
V Shoe Zoneu jsem ale aspoň sehnala pěkný kožený sandálky se stříbrnejma cvočkama za epesní cenu pěti liber, takže mám konečně obutí na léto, něco kromě tenisek. A kupodivu, i když u Shoe Zone se obvykle opravdu nedá mluvit o kvalitních botách (nebo vůbec nositelnejch co do aspoň minimální pohodlnosti), tentokrát mě celkem překvapil. Ty sandálky jsem hned při obědě obula a úspěšně jsem v nich odchodila několik dalších hodin, aniž by mi upadly nohy nebo by mi z nich crčela krev odřením. Shoe Zone si u mě nepatrně napravil reputaci.
Nevyhnula jsem se ani utrácení v Primarku. Šatičky, co mě tam zaujaly minule, tam na mě pořád čekaly a nešlo jim odolat, a taky se mi podařil vynikající kup s kalhotama k pyžamu (bóže, jak dlouho už jsem je neměla, co se mi ty poslední rozpadly na nitě – a i potom jsem je dlouho ještě nosila, protože byly děsně pohodlný :D). Výčet dalších věcí, co jsem se do nich zamilovala, ale (prozatím) odolala, by byl nekonečnej – zdejší nákupní možnosti jsou na takový úrovni, že se nezdráhám vám to tu všechno prásknout.
Ano, já, takovej fanoušek minimalismu, v Anglii nakupuju jako magor!
Přesto mám ovšem celkem klidný svědomí. Myslím, že se mi celkem daří zachovat si v tomto směru chladnou hlavu. Vášnivě nakupuju, jen co je pravda, ovšem jen naprosto nádherný věci, do nichž bych se byla zamilovala i v Čechách, kdyby tam byly k mání, jakože nejsou a ještě takovejch pět let nebudou. Navíc dobře vím, že bych na to doma neměla prachy, protože takovej příjem jako mám teď, už asi nikdy mít nebudu.
Takže jak normálně bez problémů dovedu roky neřešit módu a hadry a prostě víceméně nenakupovat (nebo nakupovat po sekáčích a výprodejích), teď jsem si dokonale povolila uzdu a nakupuju módní vychytávky, accessories i šatstvo, u nejž vím, že mě bude rozhodně bavit mnohem dýl než jednu sezónu, a dělám si laskominy na šperky vyšší cenové kategorie, pro případ, že bych si za měsíc, až oslavím to čtvrt století, uvědomila, že i když jsem pořád takovej podivně trhlej a někde ne úplně graciézní tvor, umim bejt i dost dobře dáma. A taky chci bejt. Protože když máte na nohách krásný nový sandálky a na krku těžkej chladivej náhrdelník, najednou vám to jde prostě samo, o tom žádná.
No ale abych se taky dostala od toho shopaholickýho šílenství (sorry, ale zrovna dneska jsem viděla tak nádherný věci, že to nemůžu dostat z hlavy :D), další celkem výbordelnou věcí na tomhle víkendu bylo objevení Starbucks v Crawley. Je tam teda pěkně schovaný, GPSky ani internet o něm mnoho neví a když, tak tvrdí, že je zavřený, ale my ho našli a i když jsme měli trochu bobky z parkování (prostě jsme nebyli s to pochopit, jestli je zadarmo nebo neni nebo jestli tam vůbec smíme stát – no jak byste si vyložili nápis:“NO UNAUTHORISED PARKING“?), riskli jsme to a odměnou nám bylo vynikající ledový Triple Caramel Frappuccino (v tom hicu neskutečně bodlo) a konečně taky termohrnek, o němž pan M. básnil, co jsme sem přijeli. Akorát nějak stál víc, než nám bylo původně inzerováno (pan M. tudíž prohlásil, že mu Cy dluží ty tři libry navíc za špatnou informaci), ale po tom všem trápení se a shánění a když ho tam ke všemu měli poslední, nebylo otázek, vzali jsme ho a už je doma.
A my taky. Po návratu jsme si, celí usmažení, dali zase bazének, i když byl pořádně vychlazenej a už na něm ležel stín (bodejť, v šest večer). Pak dobrou večeři (vynikající chlebík, co se mi povedlo objevit v Tescu při posledním nákupu; toasťák mi leze krkem) s Červeným Trpaslíkem a od tý doby se hrabu ve fotkách a datluju do kompu. A nejvíc mě na tom štve, jak ten čas už zase letí někam do prdele a jak už zase musim jít spát. A za pár hodin zas celý to šílenství, rozumějte pracovní týden, nanovo. Jako by víkendy byly v nějaké jiné dimenzi, kam se člověku ke všemu podaří dostat spíš tak jednou do měsíce. Obzvlášť ty víkendy s pěkným počasím. Fakt se mi nechce zpátky do té pracovní.
Rubriky
Z deníku au-pair

Serendipity aneb Šťastné náhody

Baví mě to. Dát průchod životu, nechat věci, aby se děly, otevřít mysl a pak už jen přijímat dary osudu, nové informace a možnosti. Vézt se na vlně, konečně po letech se na ní opravdu vézt a nenechat sebou jen smýkat.
Baví mě, jak mi ten můj Ultimate Chopper konečně plní přání, jak se pro mě poselství Secret stává pravdivou zkušeností, jak věci vycházejí. Jak jsem se vyladila na tu správnou vlnu a konečně chytám jen to užitečný a důležitý a všechny nesmysly jdou kolem mě (nebo aspoň většina). Jde to. A neni to tak těžký. A právě proto, že to vim, nemám klid v životě plnym řešení sraček a nesmyslů, prostě protože vim, že to fakt je zbytečný. A že to nemusíte řešit. A že vás to vůbec nemusí zajímat.
A hlavně mě baví, jak se mi vždycky, když začnu žít trochu zajímavej život (myšleno vypadnu z domova a začnu fungovat někde jinde), začnou dít naprosto nečekaně fantastický věci, takový ty věci, o kterejch kdybych jenom četla na blogu někoho jinýho, hrozně bych záviděla a chtěla bych to taky zažít. Nabaluje se to jako sněhová koule a je to čím dál tím lepší.

Ashleigh mě včera požádala, jestli bych s ní mohla jet ještě teď v červenci do Itálie. Jenom já. My tam máme oba s panem M. jet na dva týdny začátkem srpna, ale věděli jsme, že ještě teď tam na týden pojede na takový předprázdniny bez nás a že si tudíž užijem chvilku klidu. Teda ne že bychom neočekávali pořádně tučný to-do listy (zadarmo nás tu hostit určitě nebude), ale stokrát radši si půjdu po odškrtávání to-do listu bez jejího dohledu, v prázdnym baráku a s možností začít třeba v deset dopoledne, až se pořádně nasnídám a vypiju si čaj a prostě až se mi bude chtít. Vždycky si tak krásně odpočinu, když někam vypadne, i když jen na pár hodin. Aspoň teda pokud jsem busy. Nesnáším nemít co na práci. Anyway.
Takže když na mě včera ráno vybalila, jestli bych s ní mohla jet (jen já sama), že by se jí hodila pomoc, dost mi tím rozhodila sandál. Musela jsem najednou řešit:
  • co na to řekne pan M., že on jet nemá?
  • co řekne na to, že tu bude týden úplně sám a že dám přednost Itálii s Ashleigh než týdnu půldovolené s ním?
  • budu muset obepsat Jo, Victorii a Sally, že týden nepremávám a že pan M. přijde sám (bude vůbec chtít?)
  • ergo přijdu o nemalý peníze
  • jak si mám takhle narychlo zabalit a do čeho? Mám sebou jenom obří kufr a malej bágl, nic mezi
  • co si mám prokrista zabalit? Do Itálie nemám pojištění. Nemám eura. A netušim, jaký tam bude počasí a co se tam bude dělat (= na jaké příležitosti potřebuju hadry)
  • nemám foťák a pořád ještě nemám svoje crocsy, takže v čem tam budu chodit? Ty Bauxovy už jsem řádně prošlapala a mám z toho dost nervy, co tomu řeknou
  • co když tam nebude wifina?
  • jaké tam jsou zásuvky? Co když bude wifina, ale nebudu si moct dobít notes?
  • co tam budu proboha celou dobu s nima všema dělat a co si jako budeme povídat? Tejden se jich nezbavim a nebude s kým jiným promluvit a kam utéct. Budu s nima i jíst. Sbohem, vlastní lednice a možnost kdykoli si vzít cokoli, na co mám chuť, aniž bych se kohokoli musela ptát
  • jak si tu poradí pan M. beze mě? Jelikož mám o hodně lepší angličtinu a žádnou trpělivost, skoro všechny hovory a konverzace beru automaticky na sebe. Jak bude vypadat jeho domlouvání se beze mě? (tohle je samozřejmě zbytečná obava, však on se domluví. Jen se ho nějak podvědomě snažím chránit před nutností s někým mluvit. Dobře vím, co je to za hrůzu nevědět, jak se vyjádřit, a nemít po ruce nikoho, kdo ti nahodí slovíčko nebo vypomůže)
  • přijdu o svůj volnej víkend (kterej dostáváme jednou za měsíc, takže by to byla opravdu škoda) a týden odpočinku a budu panu M. závidět, jak si tu zatím užívá prázdnej barák
  • ovšem mám vůbec možnost říct ne? Nechci být k Ashleigh hnusná a bylo by to jaksi nevhodné, odmítnout jí pomoc, není-liž pravda?
A to všechno mi letělo hlavou v těch asi pěti minutách, kdy mi třikrát zopakovala, že sice ať si to promyslím, ale na druhou stranu ať jí to řeknu co nejdřív, protože musí zabookovat letenky. Málem mi ta hlava explodovala. Tím spíš, že jsem pořád pendlovala mezi informacema a doteď jsem vlastně nevěděla, jestli byla řeč už o téhle sobotě nebo až té další. Protože kdyby až o té další, no to by bylo super, jenže jsem byla téměř zcela přesvědčená, že Ashleigh mluvila o téhle, což je pozítří. Jak si mám do té doby zabalit?? Kdy? Furt makáme…
Ale jak už napovídám v úvodu (a vlastně i nadpisu), samozřejmě, že jsem nakonec zjistila, že se to koná až ten další tejden a že jsem to popletla. Ashleigh nejede pozítří ráno do Itálie, ale do Londýna, a na to mě nepotřebuje, takže mám před sebou nejen úplně volnej víkend (Crawley, here I come!), ale i celej tejden bez ní, s prázdným barákem a snad poklidnějšíma ránama. Volnýho času asi zase tolik nebude, ale stejně se na to těšim.
Snad budu konečně moct dopoledne psát. Večer si pořádně v zahradě zameditovat nebo zacvičit trochu tý jógy. Zahrát si na bicí. Zpívat si na celej barák. Vykoupat se v některý z těch libovejch koupelen (vana!!!!!). Trochu si dáchnout. Ach Bože, jak mně se ulevilo, že je to až za ten tejden. UCho, I <3 U.
Rubriky
Z deníku au-pair

Je fantastický mít zase čas na blog. A na pořádnej relax.

Herdek, to bylo dneska krásně!
Konečně pořádná odpočinková neděle, jak má bejt. Dneska bylo fakt božsky, tak jsme toho řádně využili. Po děsně dlouhý době jsem konečně zase jednou vstávala bez budíku (v jakékoli podobě) a to až v nějakejch deset, což mi upřímně připadalo jako minimálně čas oběda, oproti obvyklým sedmi ráno. Jelikož jsme nikam nejeli, nemusela jsem se obtěžovat snídaní (tvl, dyť já už denně snídám víc než dva měsíce. To je neskutečná pecka 😀 Aspoň pro ty, kdo mě a můj způsob života znali předtím) a rovnou jsem se zapla notebook. K obědu pak pan M. připravil kuřecí plátky s kari rýží, k čemuž jsme si pustili příhodnou přílohu – Červenýho Trpaslíka.
Po obědě jsme se chvilku poflakovali a váleli po posteli s kočkama, jichž už zase byl „plnej barák“ – jak jsem otevřela dveře, že vyvětrám, napochodovaly nám sem Pearl i Squizzie a obě se rozhodly, že je čas spát neboli nabrat síly na hlavní večerní zevlovačku, takže bylo ohromně těžký tý spavý atmosféře taky nepropadnout, ale nakonec jsme odolali. Dokonce můžu hrdě prohlásit, že jsem to byla já, kdo aktivně vypochodoval z dveří s tím, že se jde vypláznout ven na sluníčko.
No dobře, to nezní jako nějaká hyperaktivní činnost, ale hlavní je ta myšlenka bejt venku na vzduchu a odpojit se 😉
Pan M. mě za nějakou blíže nespecifikovanou chvilku následoval a pak jsme asi dvě hodinky blbli v bazénu a slunili se, což byl výbornej nápad dělat bez krému, mám úplně rudej čumák i ruce a svědí to jak sviňa 😀 Každopádně já si nestěžuju. Přesně s tím cílem, tedy získat barvu, jsem k tomu bazénu šla. Pravda, když jsem mluvila o barvě, nemyslela jsem vysloveně rudou, ale to nemoh ten nahoře vědět.

Po bazénování přišlo na řadu zase webování, neboli jsem se zase začala věnovat blogu (jak na to má člověk najednou hroznou chuť a jak to jde, když je čas!) a věcem přidruženým. Začala jsem znovu pročítat Renaissance Business od Emilie Wapnick. Knihu, která má nám, multipotenciálům, pomoct definovat naše hlavní zájmy a zásadní témata, vymyslet tzv. overarching theme neboli zastřešující téma, které bude hlavním tahounem našich blogů/webů/projektů a hlavním tématem všeho, čemu se věnujeme, o čem píšeme. Prostě pojítkem zdánlivě nespojitelných, nesourodých věcí.
RB jsem si pořídila vloni koncem léta jako dárek k narozeninám a nelituju toho. Bohužel jsem se tím tehdy nějak nezvládla prokousat, ale teď, když jsem se stala členem Puttytribe, jsem se rozhodla zkusit to znovu a tentokrát to snad konečně dokončit. Dobrá zpráva je, že mám od posledně vypracované worksheety s různými cvičeními, která mají pomoct přijít s tím hlavním tématem a dalšími věcmi, takže mi stačí je teď jenom projít a vyškrtat, co už není aktuální. Pravda je, že takhle po skoro roce, se na to můžu podívat z nové perspektivy a všímám si věcí, které mi tehdy unikaly. Normálnější by asi bylo dát si oraz jen na pár týdnů max, ale já holt nejsem normální a kde jiným stačí se na to vyspat, já to musím nechat uležet pár měsíců, abych si byla opravdu jistá, že tahle konkrétní věc není jen aktuální libůstka, ale že je mi to opravdu vlastní, dlouhodobě. Což se nedá říct o moc věcech, já skutečně mezi těmi zájmy dost přeskakuju a je toho spíš míň, co mě pořád opravdu baví (i když někdy se tomu taky drahnou dobu nevěnuju, než tomu zase přijdu na chuť a znovu se do toho zblázním). Je to hlavně:
  • blog
  • focení a úprava fotek v různejch internetovejch, blbuvzdornejch prográmcích (momentálně ulítávám na Befunky.com
  • snaha zminimalizovat a zefektivnit všechno, co se v životě dá (a že toho neni málo)
  • virtuální život, péče o moje virtuální já a výměna informací a inspirace se spoustou úžasnejch lidí na netu
  • meditace
  • věčná snaha objevit tipy na skutečně nejprostší a nejefektivnější cviky na zpevnění postavy (a zbavení se panděra), takové, co se do nich s chutí přiměje i ten nejlínější lenoch jako já
V rámci toho dumání jsem do sloupku přihodila ikonku/odkaz na Bloglovin, kde mě můžete sledovat. Doteď jsem byla přesvědčená, že Bloglovin už musí znát každej a že přidat si blog je tak blbuvzdorný a jednoduchý, že ikonka není zapotřebí. Pak mě ale napadlo, že to možná nemusí platit úplně stoprocentně. I když spoustu věcí pokládám za samozřejmý a nad Slunce jasný, spousta lidí to tak nemá a možná nebude od věci podat berličku a ten čudlik tu taky mít. Bloglovin je pro mě teď v podstatě jedinej ukazatel toho, kolik mám na tomhle blogu stálých čtenářů, a to mě začíná zajímat čím dál tím víc. Stejně jako proč mě vůbec sledujou. Co to mám, co jiný blogeři nemaj? Co můžu nabídnout a nenabízím? Co mi to uniká v komentářích, co by kdekdo jinej naprosto jasně vyčetl mezi řádky (nebo v nich) a využil?
To všechno (a mnohem víc) teď řeším, stejně jako otázku budoucnosti mě coby blogera. Zvažuju, že ačkoli moje hlavní téma se během časů poměrně vyrýsovalo, asi ho dost dobře nekomunikuju a vlastně vůbec nevím, jestli ho moji stálí čtenáři vnímají a jestli si ho všimne ten, kdo je tu poprvé.
Takže otázka na vás: Co je podle vás to „moje“, ta moje specialitka, kterou jinde nenacházíte, která vás tu baví a drží?

A pokud jste tu prvně, co vás sem přivedlo? A máte pocit, že by mohlo stát za to pročíst si i nějaké moje další články?
Mno, pokud ano, směle na Bloglovin 😉 Bylo by fajn dotáhnout ten počet na něco kulatýho. Třeba padesát.
Rubriky
Z deníku au-pair

Jak jsme busy a řada nemalých radostí

Jsme rozhodně busy.
Jak jsem nakousla v předchozích článcích, děláme teď přibližně 180 hodin měsíčně, takže o nějaké flákačce se tu rozhodně mluvit nedá, jedeme naplno. Velice rychle se tak potvrdila Hančina slova o tom, že jakmile si tady najdeme nějaké ty extra joby na odpoledne, zjistíme, že si tu vyděláváme způsobem, o jakém se nám ani nesnilo a o jakém si hlavně můžou nechat zdát doma v Čechách. No jen si představte, že někomu hodinu smýčíte pavučiny a luxujete (hodina přitom uteče jako nic) a dostanete za to tři kila. A teď si vemte, že k tomu někomu chodíte smýčit a luxovat dvakrát týdně na čtyři hodiny.
Díky tomu se naše finanční zásoby rychle rozrostly natolik, že už uvažujeme, co s nimi – skladovat v šuplíku, hodit na zde vedený účet, poslat na český a rovnou tak konvertovat…? Upřímně nevím, jestli tu vůbec dostaneme nějakej úrok, natožpak jestli bude tak zajímavej, aby se nám vyplatilo si tam kromě peněz od Jo (kvůli níž si ho vlastně budeme muset založit) vkládat i všechnu ostatní výplatu. A jelikož moje ekonomické uvažování taky za moc nestojí, nějak se neumím rozhodnout, co je lepší – schraňovat si to všechno do teho šuplete nebo zdejšího účtu a vyměnit až příští rok po příjezdu, nebo to radši měnit, jak říkával někdo, koho už si nepamatuju (ale vim, že mě tim děsně sral), čim jak nejdřív?
A taky se nabízí otázka: má to vůbec smysl měnit na koruny, když rok 2014 dost možná strávím na Novém Zélandu?

Nevím teď, jestli jsem se už zmínila (ach, ta skleróza, no už mám na to věk), ale právě tam totiž míří pan M. tak nějak „po Anglii“ (zatím blíže neurčené datum), a já, ačkoli je to ještě daleko za horama, už teď uvažuju, kam se poděju já. Myšlenka, že bych ho v tom nechala a šla si po svém, mi neleze do hlavy – až takovej návrat do zajetých kolejí si představit neumím, zase do toho svýho nijakýho single života u našich? Ale zase co pak? Když se teď nevrátím domů, vrátím se tam ještě někdy? Nebo jsem nadobro zamávala životu v Čechách a všemu a všem, co jsem tam znala? A co moje rodina? Teď si možná libuju, že je po ponorce, ale je to vůbec zdravé, po těch letech (až příliš těsného soužití) se takhle totálně odervat a za vším udělat jen tak mýrnyx týrnyx čáru, aniž bych se o ni přitom snažila? Vždyť já nechtěla všemu říct pápá a už se nikdy nevrátit, jen jsem potřebovala vypadnout a na jak dlouho to bude, to jsem neřešila. Potřebovala jsem změnu.
Teď, když jsme se tu usadili, už se tak nestresujem a Ashleigh (a nejen ona) se čím dál častěji ptá, jestli se nám nestýská po domově, podobný myšlenky se mi do tý hlavy loudí, ať chci nebo nechci.
Ale na lehčí notu, normálně to tu nevedu, ale poměrně se mi líbí trend psaní Nemalých malých radostí do každého článku, aneb věcí, co mi dělají radost a co mě momentálně baví. Už jen to, že mě ten nápad zaujal, dokazuje, že se mám skutečně dobře. Pár měsíců zpátky bych tak maximálně zakládala rubriku věcí, co mě serou. Kdyby už to nebylo tak zoufale profláknutý a ohraný (jo, děsnej hipster. Zásadně proti proudu). Ale teď? Lemme see…
  • levandule
  • kočky
  • prachy a včasné placení
  • příchozí pošta
  • kartička do knihovny (a další kartičky a vyřízené věci)
  • internet
  • meditace a jóga
  • počasí
Levandule. Jsou jí tu pole (no to přeháním, ale plný zahrady) a jenom ji promnout mezi prsty…
Kočky. Squizzie se nám tu včera několikrát připoblila a nasrala nám pod postel, ale stejně fakt, že je tenhle barák plnej koček, je tím nejlepším, co mě tu mohlo potkat. Já bych se bez nich zbláznila. To se prostě nedá popsat.
Prachy a včasné placení. Toho druhýho si moc neužijeme a mně to čílí, ale stejně, když pak ty penízky do těch pracek dostanu, skoro mám i pocit, že to za tu děsnou dřinu v minulých dnech a týdnech stálo. Můžu si leccos dovolit. Hlavně třeba splatit vlastní dluhy a mít čistej štít, konečně. Mohla bych si koupit novou baskytaru nebo ten foťák, ale momentálně neni nic z toho životně nutný, stejně jako novej mobil, o kterym už melu pěknejch pár let, ale ten můj starej šmejd furt ne a ne zdechnout 😀 (ačkoli to mnohokrát vypadalo nadějně, například při tý neskutečný buřině na loňskym Rock For People). Ale tak nějak prostě radši šetřim a když už utrácet, tak spíš za ty menší věci jako fakt pěkný hadry, boty a další blbinky = aneb životní zpříjemňovátka.
Pošta. Ne že by se na mě z krbu valily haldy dopisů (krb bohužel nemáme), ale když mi občas tu a tam přijde něco od mých poštovních kumpánů, tak mi to spolehlivě prozáří den a už se nemůžu dočkat, až sama narvu svou tučnou odpověď do obálky a odevzdám ji na poště. Mít sovu, bylo by to samozřejmě o hodně víc cool, ale co už.
Kartička do knihovny. Dneska jsme vyrazili do Storringtonu kvůli účtu v bance, ale tam měli bohužel zavříno, tak jsem si aspoň za pomoci pohlednice od páně Sikara (coby proof of adress) vyřídila kartičku v knihovně, a taky jsme zprovoznili Nectar kartu do Sainsbury’s. Moje nová fialová peněženka se tudíž plní všemožnými kartičkami a my sbíráme body a slevy jako Pokémony. Nezřídka si vzpomenu na všechny ty kecy o důchodcích v Kaufu. My jsme teď s panem M. úplně stejní, jen o něco rychlejší, a dost často prskám smíchy nad tím naším typicky Českým „Cože? Jenom dvacet pencí? Tyvole vem jich deset!“ 😀
Internet. Já vim, žít se má i mimo něj, ale co to teď dá, jsem na netu (kdy jindy v životě budu mít 24/7 přístup k wifině zadarmo?), čtu, píšu a starám se o své virtuální já, a teď ještě k tomu budu mít zatraceně hodně materiálu ke studiu v Puttytribe. Vždycky, když mě z toho sezení u stolu začnou bolet záda a kolena, snažím se vypadnout ven na procházku a vyvětrat se, aby v tom byla rovnováha. Ale ten internet mě prostě baví. Fakt si nějak neumím představit život bez něj. Moje virtuální já by se zaseklo a mně by z toho bylo všelijak. Já už asi jiná nebudu.
Meditace a jóga. No s tou jógou se nepřetrhnu, ale narazila jsem na pár víc než inspirativních videí a ono to většinou tak nějak samo vyplyne, protože z toho věčnýho makání vás taky kdeco bolí a prostě se musíte pořádně protáhnout. A meditace, tak ta je jasná. Kdykoli je hezky a počítač mě omrzí, padám ven, najdu si místečko a jedu.
Počasí. V posledních dnech si naštěstí počasí dává záležet. Když mám chuť celej den se schovávat nebo makáme, je nanicovatě, ale jakmile máme volno, udělá se pěkně teplo a slunečno. Dneska bylo vyloženě vedro, kdyby Ashleigh zase nepořádala BBQ a párty, byli bychom se šli koupat. No, tak snad zejtra.

Kruci, půl desátý a ještě musíme zalejvat. Zalejvání mi teda rozhodně velkou radost nedělá. Ale tak každá pence dobrá. Budu mít aspoň na příští měsíc v Puttytribe 🙂