Rubrika: Z deníku au-pair

Září? Jak jako září?? Kam se poděl ten tejden a půl od návratu z Itálie? Kam se podělo celý léto? A kam za chvilku pět měsíců v Anglii??

Čas mi teď neskutečně utíká. Takhle rychle mi snad ještě nikdy neběžel. A do toho mám trochu pocit, že nic nestíhám. Nejsem teda nijak uběhaná, ale jsem v Anglii skoro pět měsíců a ještě jsem nebyla v Londýně! Han-ba-mi! Normálně se stydim. A nějak to nechápu. To máme fakt tak málo času? Nebo jsme fakt tak unavení, že když už máme ten jeden volnej den, radši ho prozevlíme? Nebo se toho Londýna nějak bojíme?

Ale myslím, že už to nebude dlouho trvat. Jo nám konečně poslala peníze za červenec, a tak už se nemůžeme vymlouvat na to, že nemáme nic na anglickém účtě. Teď můžeme konečně koupit lístky do Londýna i letenky na říjen (ježiš, dyť to už je za měsíc!) a na Vánoce – a ty už jsou taky za chvilku. To je nářez. Proč to všechno tak uhání?

Jinak je všechno tak nějak v mezích normálu. Ashleigh nám ještě pořád dluží – teď už za dva měsíce – ale čím dál častěji slibuje, že už to určitě srovnáme, a předevčírem nám dala aspoň nějakou zálohu. A pak, u ní se ani tak nebojím, však nám neuteče. To mě spíš chytal nerv ohledně Jo, ale naštěstí to dopadlo dobře. Jen panu M. poslala o hodinu peněz míň – přesně o tu hodinu, o níž jsme se koncem července tak dohadovali. Ona tvrdila, že pan M. jednoho dne musel odejít o hodinu dřív, neboť ona přišla domů a už tam nebyl (a dřív nepřišel, neboť v té době tam ještě byla a zdravili se), pan M. tvrdil, že to je nesmysl, vždycky totiž dělá čtyři hodiny, čas si kontroloval, a ke všemu má alibi – fotografii z jejího dvorku z doby, kdy už podle její výpovědi neměl být na místě. O té fotografii jsem jí psala do mailu a křižovala jsem se, že pravda je jistojistě na jeho straně (já u toho nebyla, tak k tomu nemám za sebe moc co říct), a že ať se pořádně zamyslí, jestli se nějak nemohla splést v čase. Ale nevím, asi došlo k nějaké trhlině v časoprostoru, ona si je prostě jistá, že má pravdu, a fotka je asi jen náš pokus okrást jí o těžké peníze, nebo co. Nevím. Snad se to ještě nějak dořeší, není to příjemná situace a nic tomu nepomáhá, že jsme se už měsíc neviděli.

Když je řeč o fotkách, střihla jsem si u Ashleigh takovou malou „brigádku“ zadarmo. Nechala si letecky vyfotit dům a přišla za mnou, že by ty fotky potřebovala trochu upravit. Tak jsem si mnula ručičky, jak ji ohromím věcma jako kontrast, saturace či přidání světla (musíte si ji představit jako člověka, který neumí ani otevřít obrázek dvojklikem), a ona ukázala prstem na dokonale vysušené části zahrady s totálně vydřenou trávou, a že prý by chtěla, aby to bylo zelenější. Tak jsem se na chvilku zarazila a jako co na to říct 😀 To si myslí, že si tam tu trávu vymyslím? Když tam neni, tak jak ji tam mám asi dodělat? A to si ten pitomej barák nemůže nechat vyfotit, když je všechno v květu a na jaře?

Měla jsem samozřejmě nějakou základní představu, jak na to – tu trávu tam musíte odněkud zkopírovat. Jenže kde vzít a nekrást, když na tom obrázku jsou jen dvě mrňavý místa s tou správnou trávou? Louky vzadu se mi nehodily.

Ale pan M. mě nějak nakopl. Koukal mi do toho a netrpělivě radil, a já si uvědomila, že to chci dokázat. Hrála jsem si s tím tak dlouho, až z toho vzniklo tohle:

Ne, nejsem profesionál. A neni to dokonalý. Nemám Photoshop, a i kdybych měla, naprosto bych s ním neuměla. Ale mám svoje fígle a díky panu M. jsem v sobě našla i touhu to nevzdat a fakt to dokázat. A nakonec mě samotnou totálně dostalo, že to šlo.

Ponaučení jsem si z toho odnesla několik. Předně, že všechno jde, když se chce. Dál, že i když nemám ten PS a určitě bych o sobě netrvdila, že jsem nějakej umělec s fotkama, zjevně mám nějakej skill, kterej asi fakt nemá úplně každej.

Když člověk vidí, jak to ty Angličany posadí na prdel, a že to je něco, za co by jinak platili docela těžký peníze (Ashleigh původně chtěla volat kamsi do fotostudia, jestli by s tím něco nemohli udělat, a to by se zcela jistě nedoplatila), tak si říká, že by se v tom světě vlastně vůbec nemusel ztratit. Jsou to totiž přesně tyhle maličkosti, tyhlety schopnosti, který umíte jen o trochu líp než ten úplně neschopnej člověk, na kterejch je třeba stavět. Nemusíte bejt profík, nemusíte to udělat dokonale, ale jestli něco jen trochu umíte, tak potřebujete akorát najít někoho, kdo to neumí vůbec a nemá trpělivost se to učit – a Ashleigh je pro mě důkaz, že takový lidi pořád ještě existujou. Vždycky jsem si myslela, že takový základy má dneska každej a že každej už dneska umí to či ono, a že takovou věc nikdo neocení, ale vono prd. Vždycky se najde někdo, kdo nebude mít čas a nervy se to učit a prostě si v klidu zaplatí člověka, kterej ten skill má – vás. (Panu M. například A. slíbila nějakou sumičku za práci s jejím exterňákem, na němž má bordel)

Usilovně přemýšlím i nad dalšími skilly, které mám a které by se daly zpeněžit, například se s panem M. smějeme (a žasneme) nad účtenkou z kadeřnictví, kterou nechala Ashleigh povalovat v kuchyni, a tak jsme mohli nakouknout. Takový částky, co tam vyplázla za celou rodinu – v případě Nigela namátkou asi čtyřicet liber jen za napajcování nějakym sajrajtem proti lámání vlasů – to jsem neviděla. A pořád mi tak leží v hlavě myšlenka, že jsem jí fakt měla říct, že taky trochu umím stříhat, a že bych toho Bauxe snad i zvládla. Jasně, nebyla jsem si tím jistá, nemám s tím stříháním druhých lidí až tak velký zkušenosti, a možná by to nedopadlo až tak dobře, jak to má od kadeřnice. Ale rozhodně by mi za to stačilo míň peněz. Nanejvýš za dvě hoďky bych měla ošmikanou celou rodinu, a pak bych celej tejden nemusela pracovat.

V posledních dnech mi hlavou lítá celá spousta myšlenek v tomhle stylu, to je z velký části i vlivem těch fantastickejch debat v Puttytribe. Mimochodem, už jsem to nemohla vydržet a napsala jsem jednomu chlapíkovi z PT teamu kvůli affiliate odkazům, co mi tu nejdou zprovoznit. Původně jsem myslela, že je to vina Blogu, ale ukázalo se, že mi nefungujou ani na vlastní doméně. Jon – to je ten chlapík – mě uklidnil, že to asi vážně nebude u mě, neboť jemu taky nefungujou, a poslal mi návod, jak bych to mohla obejít ve WordPressu. Tak jsem slíbila, že se na to mrknu, ale počkám si hlavně, až ty kódy opraví, jestli to půjde dát i sem. Pořád se z mnoha důvodů snažím zůstat na Blog.cz a ještě neodcházet. Ještě mě to tu baví.

Takže hlavně se toho nebát a jakmile se vám podaří najít někoho, koho je možné ohromit něčím, co jste sami nepovažovali za nic převratného, máte potenciálního zákazníka.

A ještě jeden tip pro dnešní den – máte xy profilů po všech možnejch sítích, který byste rádi uzavřeli, ale nemáte nervy prokousávat se jejich stránkama a hledat návody, jak ty profily přesně zrušit? (Přiznejme si, většinou to maj dost dobře schovaný, abyste to neměli snadný). Mrkněte na justdelete.me a užívejte 😉

Vracíme se zpátky k běžné anglické rutině. Od středy se můžu užehlit, uluxovat, ušudlat a vůbec si jinak uběhat prdel, ale hlavně teda toho žehlení byla nepředstavitelná hromada a obzvlášť tu a tam se objevivší nové kousky z Itálie ve mně znovu a znovu vyvolávaly rozporuplné pocity: smutek, že jsou na světě takoví lidé, co bezhlavě nakupují, nakupují a nakupují, ačkoli už tak žijí v nechutném nadbytku (a stěžují si na peníze), radost, že já taková nejsem, a zase smutek, že nemůžu vylézt na nějaký kámen, vykřičet do světa, že to je špatně, a všechny tak instantně napravit. Já vím, zase ten spasitelskej komplex. Nemůžu si pomoct.

U Jo jsme zatím nebyli. Ve středu mi neodpověděla na smsku, tak jsme tam nejeli, a včera se nekonala ani Sally – pršelo. Jo mě začíná znervózňovat, ještě nám totiž nezaplatila za červenec. Začínám z toho chytat nerva. A taky Ashleigh nám dluží už za dobrej měsíc. Všechno se to kvůli tý Itálii nějak pomotalo. Nemůžu se dočkat, až to bude srovnaný. Aspoň že Victoria se dneska konala bez problémů a příjemně to uteklo.

Poslední dobou se hodně zabývám studiem tématu „úspěšný blog“. Hltám obzvlášť Corbetta Barra – přihlášením se k odběru jeho newsletteru jsem mimojiné získala přístup k nepřebernému množství dost užitečných videí a celé řadě e-booků. A znovu a znovu se utvrzuju v tom, že celé to blogování má vlastně smysl akorát v tu chvíli, kdy to přináší něco čtenářům, a to něco by mělo být užitečné, a tím myslím skutečně užitečné. Je hrozně fajn číst si cizí blogy plné příběhů jiných lidí, s nimiž se dokážete nějak ztotožnit nebo se do nich vcítit a hned máte pocit, že nejste na tom světě sami a že někdo jiný má taky bláznivý život, možná ještě bláznivější než vy sami. To vždycky pomůže. Zoufalý tvor musí najít ještě zoufalejšího, pak je šťastný, jak se praví v mé oblíbené Disneyovce.

Ale není to málo, Antone Pavloviči?, ptá se mé nitro – a vlastně už se ani neptá. Ví, že to JE málo.

Číst cizí blogy mi vždycky jakoby pomáhalo. Narážet na lidi, co to mají stejně. Mít se s kým srovnat a identifikovat, mít konečně nějaký důkaz, že nejsem jediný zoufalec na celém světě, komu se něco nedaří. Ale teď po letech si začínám uvědomovat, že to bylo právě jen jakoby, bylo to spíš jen takové chlácholení, které samo o sobě nemělo žádný zásadní vliv na můj život. Co mi skutečně pomohlo, byli blogeři, co mě nemilosrdně poslali do prdele s mým věčným stěžováním si. a hledáním ultimátních rad. Co mi okamžitě řekli, že jsem máslo a lůzr a že jestli chci něco v životě dokázat, ať zvednu zadek od počítače a jdu něco dělat.

Stačilo tak málo, abych si uvědomila, že už u toho kompu sedim pěknejch pár hodin a že bych místo toho mohla dělat něco užitečnějšího a hodnotnějšího. Mohla bych jít umejt nádobí, zamést, vybrat kočkám záchod, dát si pořádnou večeři, naložit se do vany a trochu se zrelaxovat, jít si sednout vedle k našim, otevřít knihu, zapálit si svíčky, kreslit si, zašít si děravý kalhoty, k nimž se nemůžu už měsíce furt dostat, protože furt sedim u toho kompu a čtu si o tom, co dělá někdo jinej.

A tak jsem si dala takový malý předsevzetí, nebo spíš jsem si prostě řekla (nemám ráda to slovo „předsevzetí“, tak nějak automaticky z něj mám už dopředu pocit, že se mi ho nepovede dodržet, nevim proč, nemáte to taky?), že se odteď vynasnažím do každýho článku dát něco fakt užitečnýho, co vás na chvíli odkope od monitoru nebo vás to aspoň nakopne ke koukání do něčeho užitečnějšího než je cizí žurnál.

Dnešní tip? Nečumte do Facebooku a radši si stáhněte dokument zvaný Sound City. Já vim, když se řekne dokument, má kdekdo bílo před očima, ale fakt, nebraňte se tomu a pusťte si to. Kdo máte trochu zájem o hudbu a hejbe s váma rock a taková ta poctivá rockenrollová životní filozofie a jména jako Dave Grohl, Rick Springfield, Paul McCartney, Trent Reznor, Nirvana, Neil Young, Fleetwood Mac, Johnny Cash a další, bude se vám to líbit. Je to luxusní na poslech, plný fantastickejch hudebníků, božích hlášek a srandy a zároveň je to dojemný a prostě vůbec, má to všechno.

A taky si očekujte toho Corbetta. Třeba vám to dá pár nápadů pro vlastní blogy.

A pak si jděte dát pořádnou koupel nebo tak něco, nebo prostě jenom vypněte ten komp dneska o něco dřív a jděte spát brzo. Ať z toho života taky něco máte.

Je sobota. Zírám do hor a snažím se vyčistit si hlavu, ale moc mi to nejde. Mám ji plnou otázek a vzteku na Ashleigh.

Angínu už jsem přechodila. Nakonec jsem se obešla bez antibiotik, pomohl asi čas (trápila jsem se s ní celej tejden) a taky heřmánkovej čaj s medem, kterej kdybych měla dřív, možná bych si i leccos ušetřila. Stopangin byl dobrej jen zezačátku, pak nějak začal stávkovat a už nic nezmoh. Za zdejší napodobeninu Strepsils jsem dala šest euro a fungovalo to přitom míň než hallsky, a brufen přestal zabírat tak po dvou, třech dnech, takže ten zbytek jsem si užila v bolestech a… no, v angíně.

A aby toho nebylo málo, v pondělí se k tomu přidal zánět spojivek. Naštěstí pro mě, Baux ho prodělal jen pár dní přede mnou a Ashleigh mi na mé požádání věnovala jeho kapky, který mě z něj vykurýrovaly prakticky ihned, takže mě to trápilo jen nějakej den, dva, a hlavně po ránu, kdy jsem se budila s totálně slepeným okem, což nebylo příjemný.

A naše rodinka dokonale zapomněla na moje narozeniny. Pětadvacátý. Po pěti letech číslo, na němž mi i celkem záleželo.

A hned po angíně a zánětu spojivek, když se mi konečně začalo blýskat na pár fajn dní, jsem to dostala a nemůžu se tudíž koupat. A do toho samozřejmě zase bolesti.

Připadám si jako feťák, prakticky celý tři tejdny do sebe pěchuju brufen a další utěšovadla ve snaze zbavit se těch či oněch bolestí, a tak místo abych si tu dopřávala příjemnej detox horskym vzduchem, je mi nějak čím dál tím divněji, protože to nemám ráda, takhle si zasírat organismus. Ale bohužel nejsem z oceli.

Celou tu dobu si říkám, ještě že mám pana M.. Díky němu se to tu dalo přežít, i když to pro mě v podstatě skoro celý stálo za houby, aspoň někdo měl starost a skutečně se zajímal a taky nezapomněl a na moje narozeniny mě potěšil vymodleným dárkem, pro nějž jsem chodila slintat do Claire’s v Crawley už od května (a v podstatě jsem to chtěla už několik let), krásnýma cibulkama na řetízku. Omylem mu místo stříbrných poslali ty bronzové, tak uvažuju, že bych si je při příští návštěvě Crawley vyměnila (prý to jde), a nebo taky ne, možná si je nechám jako památku na Itálii. Uvidíme.

Celkově mám z toho pohybu zvláštní pocity. Lidi tu za moc nestáli – minulá parta s Davidem, Nicolou, Georgem, Eve, Megan a Ericem byla o sto procent lepší a cítila jsem se tu s nimi jako něčí známý, přivedený do nové skvělé party. Teď si tu připadám jako xté kolo u vozu a moc nepomáhá, že jsme na tom s panem M. stejně, pořád je mi z toho smutno, že se o nás Ashleigh tak málo stará a že to tentokrát stálo za prd i co do lidí.

Prakticky každej večer z druhý poloviny pobytu se jezdilo do restaurace na večeři – bez nás. My dojídali zbytky. Nebyli jsme na člunu, nebyli jsme v cukrárně, pana M. vzala jen jednou na zmrzlinu a nás oba jednou na nákup, abychom pomohli a aby nejela sama, protože se tu hrozně bojí řídit (pravá strana jí nesedí), několik večerů jsme si nemohli jít lehnout, protože jsme hlídali caparty, a i když by se v klidu ohlídali sami (prokrindapána dyť už jsou to velký děcka!), přece nemůžou bejt dětičky o samotě, a tak jsme šli spát až kdovíkdy a ráno jsme si zase vyposlechli, že musíme vstávat dřív, protože v devět už musí být všechno ready, všechny židle na terase připravené a opentlené polštáři, které se bůhvíproč na večer uklízí, všechna lehátka u bazénu nachystaná, bazén odrolovaný, terasa zametená, nádobí od večera (převážně tuny sklenic od vína) umyté a uklizené, zameteno, polštáře na gaučích načechrané a vůbec všechno připravené na to, aby mohli všichni scházet dolů do naklizeného a hned to zase všechno zaprasit a zpřeházet.

A do toho tuny žehlení mizernou žehličkou, která nespolupracuje. A žehlení furt dokola, protože i když se tu party lidí vystřídaly jen tři, každodenní přesuny lidí z pokoje do pokoje si vynutily každodení přestílání dokonale čistých, jednou použitých postelí, a všechno to ložní prádlo se samozřejmě muselo vyprat, vyžehlit a znovu navléct… no ještě že aspoň Baux si dal s tím pomočováním postele pokoj. Udělal to několikrát zezačátku a pak už klid – nebo jsem to možná nepostřehla, protože se to o starala Ashleigh. No, aspoň o něco.

Snažím se držet si klid, s nímž jsem to zvládala celou dobu, ale přestává mi to jít. Už mě totiž vážně nebaví, že když mám poprvé a dost možná naposledy možnost prožít tři týdny dovolené v Itálii, posere se mi zdravotně skoro všechno, co se posrat může, a tak jediné, co z toho mám, je pár unylých fotek, při pohledu na něž si vzpomenu tak akorát na to, jak mě bolely oči a jak jsem byla unavená z toho, že jsem si ani nemohla jít pořádně lehnout, když jsem furt musela za někým běhat, umývat sklenice a natřásat polštáře, aby za mnou nemusela pořád chodit a připomínat mi to (to ona ráda).

Snažím se meditovat a připomenout si vděčnost za to, že mě sem vzala, ale nějak se mi jí nedostává, tím spíš, že jsem doběla rozčilená, že z původních dvou týdnů, na něž jsme sem jeli, se nějakou záhadou staly tři, a nikdo to nijak nekomentoval, nikdo nám to vlastně ani neřekl a já tomu za prase nemůžu přijít na kloub. Prostě byly dva týdny pryč a o odjezdu se pořád nemluvilo, tak jsem to naťukla a bylo nám oznámeno, že za týden. Tečka. A neuděláš nic.

Říkám si, nebuď blázen, buď ráda, že tu jsi, a využij toho nejlépe, jak to jde, ale mně to prostě nejde. I když jsem ráda za šanci sedět pár hodin na terase jen s notesem a výhledem do hor, když zase jednou vypadli nakupovat, v kudle se mi otvírá kapsa při pomyšlení, že oběd jsem si musela vylovit z odpadkového pytle, protože tady nic moc jiného nebylo a těm těstovinám prakticky nic nebylo, jen se rozhodla, že už je nechce, zatímco celý zbytek osazenstva si tu denně hoduje po restauracích, pizzeriích, vinárnách a podobně. Nevím, jestli jim to závidím. Ani snad ne. Měli jsme se tu s panem M. o těch příjemných opuštěných večerech docela dobře, hlady jsme netrpěli a dopřávali jsme si i kapku vínečka nebo dobře chlazeného Budvárku z Coopu. Ale je mi to líto, že se o nás tak málo starají. Člověk se bál, že po tom poměrně odloučeném způsobu života, co jsme doposud vedli jakožto au-pair couple v podstatě live-out, bude náročné zvykat si na to, že máme být členy rodiny. A ono je to nakonec spíš tak, že jsme pořád live-out, jen jsme nuceni bydlet in a od rána do noci bejt furt ready a po ruce. Je to prostě divný. Neskutečně se těšim zpátky do Anglie.

P.S. Koho z vás baví sledovat moje kibicování pod příspěvky do Designérského Pranýře, možná vás bude zajímat i dnešní speciál s hostem 8) Kdopak tím hostem asi je…

Abych řekla pravdu, je to čím dál tím „lepší“.

Naše „dovolená“ v Itálii už nám začíná lézt na mozek, a to pořádně. Předně Ashleigh naprosto ignoruje fakt, že jsem nemocná – a fakt jsem, když jsem včera ráno nakoukla do krku a zmerčila notoricky známé bílé tečky na mandlích, už jsem o tom, že to JE angína, nepochybovala. Jednou, dvakrát denně se mě zeptá, jak se cítím, a já jí jako mantru opakuju pořád to samé – unaveně, pořád stejně, bolí to, nic moc, vyčerpaně… – snažím se obměňovat slova, abych nezněla jako gramofonová deska, ale klidně bych se mohla přestat snažit, ji to stejně nezajímá. Ve vysněném světě by mi moje HM řekla, ať si jdu lehnout, a na to všechno, co tu dělám, by využila pana M. Ale to ona ne, udělej tohle, udělej tamto a navíc si z nás posledních pár dní dělá nepředstavitelnou prdel.

Nevím, jestli to dělá schválně nebo je vážně tak mimo, ale neskutečně si vymýšlí. Xkrát denně peru, mnohdy úplně čisté věci (naposledy hodila do prádla zcela čisté ubrusy, které byly jednou použité při obědě, ale jak říkám, nebyla na nich ani skvrnka a ještě voní a jsou celé vyžehlené – kým jiným, než mnou), při večeři nebo obědě dost často mění názor způsobem, kterým pana M. posledně donutila dvakrát snést stůl z terasy dolů a dvakrát ho tam zase vynést, než se konečně rozhodla, pořád se opakuje (uznávám, za tohle si pan M. může trochu sám, protože na některé své joby ustavičně zapomíná), vůbec mě nevnímá a ještě mi teď odstavila z provozu sušičku, prý že je venku teplo dost a že ji tedy nebudeme používat.

Což by se na první pohled dalo považovat za rozumný nápad, až na to, že:

Ráno jí pan M. umyl auto. A ona k tomu přišla a prý, ať to umyje znova. Celé, nejenom okna. I pneumatiky a všechno. Podotýkám, že je tu tak strašně prašno, že než vyjede příjezdovou cestu od baráku (při tom sklonu si auto pořádně zamaká), bude zaprášená znovu, a jako prase. Taky kvůli tomu se doteď jelo jen na mytí předního skla, kvůli rozmázlým mouchám. Ale najednou to paní není dost. Asi má pocit, že máme málo práce nebo nevím. A přitom je to spíš naopak.

Včera a dneska se vážně snažím šetřit. Po obědě jdu spát a makám víceméně jen kolem hlavních jídel, kdy je nejvíc nepořádku. Protože jinak bych se udřela. Na začátku týdne nám slibovala, jak ti lidi, co tentokrát přijedou, jsou disciplinovaní, prý ne jako její děti, a že to bude v pohodě. A oni jsou přitom ještě horší! A nejenom děti, ale i dospělí. Je s nima teda celkem sranda, o to žádná, ale až na jednu ženskou, ostatní se naprosto neobtěžují přiložit ruce k dílu, a jelikož od rána do večera popíjí víno, já od rána do večera myju sklenice (bože, jak já to nesnáším) a odklízím lahve, korky, kousky alobalu z uzávěrů a podobně. S minulou bandou jsem se rozčilovala, že si nikdo nehlídá osušky, teď se mi po nich stýská, neboť tady si navíc k tomu nikdo nehlídá sklenice a v jednom kuse někde vylejvám zbytky limonád, co si je někdo nalil do největší sklenice a pak nedopil – často proto, že jim do nich spadla vosa, kterých je tu víc než dost – a nebo prostě proto, že to jsou ignoranti, kterým je to jedno. Na stole jim stojí sklenice koly a stejně se jak velká voda hrnou do lednice pro něco dalšího a samozřejmě na to musí zasrat novou sklenici. A ideálně tu velkou, která se úplně nejdebilněji myje. Bože, já chci domů.

A ke všemu na nás Ashleigh pro tentokrát hrozně šetří. Nejen že nám bylo oznámeno, že na člun tentokrát nepojedeme – to jsem věděla už od minule – ona nás ale nebere vůbec nikam. Když jedou s dětmi do městečka na trh nebo do cukrárny, když se jde ochutnávat víno, dokonce když jedou všichni večer do pizzerie – včera nás tu nechali s tím, že lednice je plná zbytků a ciao. Upřímně nám to bylo vcelku po chuti, byli jsme rádi za čas na film a relax a zbytky to byly vynikající (krůtí rolka rulez), ale už jsme tu v tom podělanym baráku zavřený skoro dva tejdny, bez možnosti kamkoli vyrazit a bez jediného vysvětlení, proč to tak je, proč nás na žádnou akci neberou. Přijde mi to od ní dost necitlivé a jak to asi teprve musí vnímat pan M., který narozdíl ode mě vůbec nikde nebyl. Já aspoň něco viděla minule, mám pěknou vzpomínku na předchozí rodinku, ale co on? Neměl ani tu megahustou čokoládu.

A tak místo abychom si to tu užívali družením se, udělali jsme se z donucení pro sebe a naše „dovolená“ probíhá tak nějak bokem ode všech ostatních. Prolneme se při obědě a večeři (někdy), ale mimoto si děláme každý svoje, pan M. se zavírá do pigsty, aby cvičil na kytaru, já datluju do notesu a datluju toho hodně. Už jsem dokonce i prolomila blok a otevřela soubor s připravovaným e-bookem, hurá! Ale pořád se mi do toho všeho plete děsná únava, bolest v krku, ucpané uši, zahleněné dutiny a tak trochu zoufalství nad tím vším tady a nad Ashleigh, která se chová čím dál tím šíleněji.

A ještě nás oba, pokud už s námi vůbec je v kontaktu, častuje vážně divným pohledem, který za prase nejsem schopná rozklíčovat, navzdory vší své empatičnosti a bohaté představivosti. Je určitě nějakým způsobem nespokojená, to ještě dokážu poznat, ale jestli s námi? Před pár dny říkala, že nás nedá. Co by se mohlo od té doby změnit? A neměla by spíš, když už něco, prokazovat trochu soucitu s mou nemocí? Myslím, že ten pohled s námi ani tak nesouvisí, ale nevím. Žije si teď ve svém vlastním světě, kam za ní nemůžu, něco jí evidentně žere (spíš mám pocit, že všechno), a neumí se od toho odpoutat a užít si dovolenou. Je úplně jiná než všichni naši hosté. Kam se poděl můj báječný pocit z Davida a jeho rodiny. Dokonce i se Sally, s níž mám normálně docela problém najít společnou řeč, jsem si během téhle dovolené rozuměla víc než s Ashleigh, která mě vůbec nevnímá a já nevím, jak jí pomoct. Čím dál častěji myslím na předchozí au-pairs a uvažuju, co by udělali na našem místě oni a vůbec, jak se tu asi chovali a co všechno dělali. A vážně moc se těším zpátky do UK.

Asi je to prostě ponorka.

A já jsem čím dál tím vděčnější za notes a přístup k internetu, díky němuž se můžu věnovat svým věcem, ať už e-booku, blogu nebo psaní pro AK – tuhle jsem se zase po dlouhé době zúčastnila Kreativního Koutu a taky mě drží busy diskuse pod přijímacími články a v mém zamilovaném Designérském Pranýři, který aspoň tak napůl a méně nenásilnou formou nahrazuje mnou oplakávané Kladivo. Baví mě to. Po nějakém rozmýšlení jsem tu na tyhle věci zprovoznila rubriku a jen namátkou do ní naházela pár článků k tématu – určitě jsem jich ale psala mnohem víc a jestli v mém Archivu na nějaký narazíte, dejte mi vědět, já to přeřadím. A taky mě ohromně baví, že při všem tom kibicování, ačkoli jsem asi dost ostrá, mě lidi v tomhle čím dál tím víc berou. Za poslední týden mi nějakých pět blogerů, o nichž jsem v životě neslyšela, napsalo mail s prosbou o zhodnocení jejich designu (nebo i celého blogu jako takového) a o radu, jak to vylepšit a co udělat jinak. A já se nestačím divit. Kde se to bere? O.o Dostávám žádosti o to, abych někomu vyčetla, co všechno je na jeho blogu špatně, a nejednou se mě i ptali, jestli si na to nechci založit celou rubriku. A já nechci. I když jsem kdysi dávno, ještě na starém blogu, takovou měla, nepřipadá mi teď vhodné se k tomu vracet a fušovat do řemesla Destinateovi z Designérského Pranýře. Proč taky. Ale přesto mě to všechno nesmírně těší a nakopává. I když mi to pořád přijde takové nereálné. Ve Photoshopu bych nenakreslila ani čárku 😀 Ale snad je to právě v tom, že jsem tak živým důkazem toho, že pro designování člověk nemusí mít žádné special nadání na Photoshop nebo jiné programy. Můj design? Malování rulez 😀 Přijdu si tak nanejvýš jako ten jednooký mezi slepými, nejsem žádný odborník, ale něco málo o tom asi holt vím.

Baví mě být zářným příkladem toho, že udělat si jednoduchej design, aby ten blog byl přehlednej, funkční, čitelnej a přitom pěknej, jde i bez PS.

Dovolená v Itálii se zatím vyvíjí vyloženě ukázkově. Stihla jsem si prožít totálně brutální reakci na olíznutí prstu od chili papričky a neskutečnou bolest v uších a krku po nevydařeném skoku do vody a jako by toho nebylo málo, včera večer jsem šla spát s bolestí krku dost podezřelou na to, abych si začala hledat rady a návody, jak se doma léčit z angíny, a s tou samou bolestí jsem se taky vzbudila. Nejlepší na tom samozřejmě je, že jakmile vygooglím „jak léčit angínu doma“, odpověď je „Vždy vyhledejte lékaře“. Very-fucking-useful! Rok jsem zdravá jak řepa (až na drobné výkyvy, ale nic vážného) a když mám před sebou ještě týden v Itálii, na kterou nejsem pojištěná, tak se mi stane tohle? FML.

Začlo to tím chili. Spustilo to řetězec nešťastných událostí a já se děsím, co přijde dál. A to jsem si jenom automaticky ocucla prst poté, co jsem krájela chili papričku. Blbost, já vim, ale říkala jsem si, když mě to začalo pálit na jazyku, že to brzo pomine a že to třeba něčim zažeru. Jenže ráz na ráz, najednou mě začaly brutálně pálit rty a hned na to veškerá kůže okolo – dolů až k bradě a nahoru až ke špičce nosu. Pálilo to tak strašně, že jsem si na to okamžitě musela přitisknout ledovací pikslu a jakmile jsem ji jen na dvě vteřiny odtáhla, měla jsem pocit, že si máčím rty ve vařící vodě.

A tak jsem si neužila moc z večeře. Hodinu jsem chodila po baráku s ledovačem přitisknutým na rty a čelila lítostivým pohledům a zhrozeného „What happened?!“. Nadávala jsem si, že jsem si ze všech prášků zapomněla přibalit zrovna zyrtec. Vysvětlovala jsem ovšem Ashleigh, že na chili alergická nejsem, naopak ho poměrně často a ráda jím a nikdy jsem neměla žádnou takovou reakci, ale že prostě asi mám citlivou kůži na obličeji a asi jsem se olízla. Připadala jsem si jako idiot, jednak, že jsem to udělala (i když, když nad tím přemýšlím, vlastně si nevybavuju, že bych to udělala), jednak že jsem pořád měla na rtech tu ledovou pikslu a nemohla jsem tudíž ani žrát, ani se napít, ani pořádně mluvit. A každej další člověk, co mě potkal, že úplně zhrozil, co se mi stalo a já jsem se čím dál tím víc chtěla jít někam zahrabat.

Za nějakou tu hodinku to naštěstí zničehonic přešlo. Jak to přišlo, tak to bylo pryč. Jen mě začínaly pálit prsty, ale to už jsem si říkala, že přežiju. Nejhorší to bylo na těch rtech a okolo. Zdlábla jsem něco studených zbytků od večeře a vyčerpaně šla spát.

Spaní mi tu dělá problém. Minule jsem tu spala jako dudek, ale v pigsty se naprosto nedá vyvětrat. Ani se o to moc nesnažíme, protože je plná škorpiónů a my to nechceme provokovat. A tak máme pouze puštěný větrák a i ten jsem včera zatrhla, protože tu angínu nechci podporovat tím, že na sebe budu celou noc foukat studenej vzduch. A tak jsem se obzvlášť včera budila neskutečným vedrem a dusnem, ještě mnohem horším, než bylo včera přes den (a že bylo aspoň 40 ve stínu a tak pětkrát se mi z toho solidně zamotala hlava), a do toho ta bolest v krku a chmurné myšlenky na to, co budu dělat, jestli to fakt bude angína. Tady to ještě snad přežiju, týden nemoci zvládnu, ale celodenní nepohodlná cesta autem domů? V super klimatizovaném autě? Bože můj, dej, ať to přejde a ať to přejde rychle.

Ta bazénová nehoda byla taky boží. Všechno šlo dobře, dokud mi malá Eliza neporadila pencil jump, tedy skočit do vody rovná jako prkno, nohama napřed, ruce spojené nad hlavou. Jakmile jsem dopadla, ucítila jsem obří prásknutí ve všech dutinách a ven jsem se vynořila s brutální bolestí uší a krku a nepovolilo to, dokud jsem se z toho v noci nevyspala. Celý odpoledne a celej večer mě to bolelo a pravý ucho jsem měla pořád jaksi ucpaný a hovno jsem slyšela. Začínala jsem si připadat jako neslyším nemluvím. To první jsem měla s bazénem, to druhý schili papričkou. Co si ještě udělám s očima?

Ale jinak se musím pochlubit. Eliza s Bauxem mě v podstatě naučili dělat šipku. Ještě jsem si netroufla z prkna, dělám jen takovou opatrnou, pseudošipku z boků, ale fakt, že já, Em Phoenix, skáču do vody po hlavě, s rukama napřed a bez držení nosu, a pod vodou dokážu udělat pár temp a přeplavat skoro celej bazén (i když neni zase tak velkej), je pro mě obrovskej životní milník a jsem jim za to náležitě vděčná 8) I když teda jak říkám, ten brilantní Elizin nápad na pencil jump mi dal.

Bohužel už to znovu asi zkoušet nebudu. S prieznitzem dřepím na terase a baštím vajíčka naměkko (bez chleba, žádnej nemáme) a přemýšlím, co všechno ještě musím udělat do jedné odpoledne, kdy se přibližně mají Ashleigh s panem M. vrátit z letiště (kam odváželi Sally s dětma). Bazénu se budu muset minimálně pro dnešek vyhnout, a jestli mi pan M. doveze z marketu antibiotika, tak i sluníčku a vínu. Ach-jo.

Na druhou stranu, dneska v noci dorazila nová banda lidí. Mají čtyři děcka. Harryho a George (je to jinej George, ale jsou tak ve stejnym věku), Ollieho (spíš Bauxův věk) a Max (Sienin věk), a vypadají celkem v pohodě. Snad to půjde. Jen jsem nervní z toho, že zrovna teď, kdy bych měla nejvíc zabírat a být nejvíc nápomocná, na mě jde marodění a těžko říct, jak moc budu schopná makat. Už dnešní převlíkání postelí mi přijde trochu nad mý síly a nejradši bych si šla lehnout (měla bych). Bohužel mám ale na práci hrozně moc praní a pak bych to měla taky všechno vyžehlit, což je představa, z níž už teď chcípu. Parní žehlička v tomhle vedru, s prieznitzem na krku. No to potěš prdel.

Jen pár dní uběhlo a zase jsem v Toskánsku. Il Palazzo mě přivítal tak, jak jsem ho opustila, jen možná rozkvetlejší, a réva, co zastřešuje terasu, už vypadá jako réva a už má bobule.

Tentokrát je tu se mnou pan M., tak je to trochu jiné. Samozřejmě v lesčems lepší. Máme pro sebe „pigsty“, neboli chlívek – přestavěný na ubytování pro au-pairs. Je to takovej malinkatej kamrlík, ale nám na těch pár dní stačí, i když se o ni musíme dělit se slušnou bandou kobylek a se škorpióny, o nichž jsem byla přesvědčená, že je to jenom sranda. No, neni. Včera nás navštívili hned dva a ten první byl dlouhej jak dlaň bez prstů. To by asi bolelo.

Cesta byla tentokrát mnohem příjemnější. Nigel je robot. Skoro nejí, jen málo pije a prakticky nikdy se mu nechce na záchod, takže bylo na mně, abych si to hlídala a přibližně každý tři hodiny jsem se přihlásila o zastávku. Taky jsme se s panem M. napakovali sendvičema, banánama a muffinama ze Sainsbury’s (božíí!!), takže jsme netrpěli ani hladem. Co dvě hodinky jsem něco zbodla a dokonce se mi i podařilo se trochu vyspat, i když neskutečně přerušovaně (budila jsem se snad každý dvě minuty, takže si spočítejte počet probuzení na víc než dvacet hodin cesty, a několikrát jsem sebou nepříjemně škubla v domění, že padám. To fakt nemám ráda). Největší negativum cesty byla asi Daisy. Jelikož jsme jeli jiným autem, bylo vzadu mnohem míň místa a ačkoli s každým normálním psem byste se tam i tak pohodlně vešli, Daisy si usmyslela, že prostě hodlá sedět na tom samym místě co já (nebo pan M., bylo to tak o nervy, že jsme se museli střídat), takže si to asi dovedete představit. V jednom kuse na nás ležela, opírala se o nás, padala na nás a prostě se nedala odstrčit. Najednou jsem si uvědomila, jak je ta potvora těžká. A to ani nemluvim o tom, že si během cesty několikrát řádně ulevila a z huby jí taky zrovna nevonělo. No prostě bájo.

Jinak se tu za tu krátkou dobu moc nezměnilo. Pořád je tu přes den vedro na padnutí a hlavně po ránu se dost obtížně pracuje, když se zpotíte už jenom při vystrčení čumáku ven z dveří. Pořád se tu nádherně spí s těma dokonale zatemnělýma okenicema. Pigsty má navíc oproti Lavender roomu tu výhodu, že v něm zdaleka neni takový vedro, takže se nebudim hicem, ale jen tím, jak pan M. mluví ze spaní nebo jak mě na tváři šimrá síť – dneska ji zkusím vymyslet nějak jinak, je to otravný, celou noc se do toho motat, a stejně to k ničemu nebylo – zas jsem pokousaná.

Kromě hmyzu v baráku teď taky máme problém s vosama. Jsou jich tu mraky a jelikož sídlí zrovna v révě, která se pne všude kolem terasy, venku se prostě nedá sedět. Děcka se baví brutálním vražděním (půlí je sklenicí, nemůžu se na to dívat), ječením a máváním rukama, my starší to bereme spíš stoicky nebo otráveně a Ashleigh to, myslím, dokonale kazí dovolenou. Dneska si na pomoc zavolala svoje místní lidi, ale hnízdo nenašli, a tak zase jenom odjeli s krčením ramen.

Myčka taky furt nefunguje. Sice maká a šrotuje, ale neohřívá vodu, takže je to taková napůl pomoc. Ale nevadí. Jsme na to dva, takže to perfektně zvládáme. Já myju a pan M. poctivě utírá a leští slenice, což je pro mě ideální, já leštění sklenic z duše nenávidím a kdyby to bylo na mně, sklenice bych zakázala.

A pořád je krásně u bazénu. Včera i dneska se mi podařilo se tam docela dlouho smažit a i když moje kůže už toho teď zase tolik nechytá, díky novým a malým plavkám (Primark bohužel protentokrát trochu zklamal, měli tam jenom ty jedny, tak jsem vzala aspoň ty) aspoň doopalovávám ty zbytky bílých míst – jen škoda, že to nemůžu shodit úplně. Co si budem povídat, koho by bavila bílá zadnice 8)

Jsem ráda i za ajfoun. Pan M. sice nefotí zdaleka tolik, co bych fotila já, a má jinej vkus na záběry, ale aspoň z toho bude nějaká dokumentace domů. Už začínám přemýšlet, jak to protřídit a seřadit a co budu u který fotky povídat. Samozřejmě krajně předčasné 8)

Je mi trochu smutno po Davidovi a jeho rodině. Tentokrát jsme tu na dva týdny a lidi se tu mají trochu víc točit – teď zrovna tu máme Sally s dětma, který jsou poměrně fajn (hlavně malá Eliza), ale není s nima zdaleka taková sranda, aspoň zatím ne, a ke všemu Sally nemáme zase tak moc v lásce, protože je s ní dost těžká domluva, co se práce týče. A prostě mi tu nějak všichni chyběj, hlavně všechna ta sranda kolem George. Nevim, jak to dělá, ale ten dům mi bez něj připadá takovej smutnější a prázdnej, i když v něm je lidí víc než dost a těžko tu najít fleka, kam se uvrtnout s prací – dala jsem si za cíl najít si čas na psaní, ale zatím mi to moc nejde, pořád mám co jinýho na práci. Sama nevím, jestli je to prokrastinace, asi trochu jo, nějak se mi do toho nechce, ale zase je fajn, že si nemusím žádný prokrastinační aktivity vymýšlet – samy mě bombardují. Jako třeba blog nebo samozřejmě práce – ne že bychom se tu udřeli, ale během dne je skoro pořád co dělat. A pak samozřejmě koupání a slunění se, to člověku taky zabere čas 😀 Nebo pinčes.

Ale beru to zatím s klidem, fyzická aktivita prostě momentálně převažuje nad tou virtuální a to je ostatně dobře, člověk nemůže furt dřepět u blogu a u netu, dyť by tak ani neměl o čem psát.

Snažím se taky přimět se k publikování myšlenek, co jsem sepsala na Silverstone během večera, ale nějak se k tomu nemůžu přimět – když to teď po sobě čtu, zní mi to divně a nějak to nepasuje do zdejšího konceptu. A navíc už je to jakoby pasé. Nevím proč, ale když něco nepublikuju hned jak se to dělo, tak se mi to nelíbí. Už jenom psát o cestě z Itálie v podstatě několik dnů po návratu. Nebo rozepsat deníkovej zápis a dokončovat ho o den či dva později. Takový věci se prostě maj psát hned, jinak je to divný. Říkat včera a myslet předevčírem. Prostě divný.

Umpf, to bude pro teď asi všechno, co ze mě vyleze. Z nesmyslně nepohodlný židle v pracovně (ačkoli musím ocenit pracovní stůl a pořád je to stokrát lepší než u nás v annexu) mě bolí záda a ještě z ní co chvíli padám, protože jí chybí kolečko, a ke všemu mám už hlad. Měli jsme jet na večeři do zdejší pizzerie (stejné, kde jsme byli minule, ono toho tady v tý řiti zase tolik neni :D), ale pár minut před odjezdem se ukázalo, že my s panem M. nejsme tak docela zváni. Sice nám pizzu přivezou, ale kdoví jakou (a taky si nejsem úplně jistá, jestli nám nevezmou jednu dohromady. Myslím, že jsou všehoschopní) a hlavně kdoví kdy. Posledně jsme se odtamtud vraceli dost pozdě na to, abych si už teď dělala starosti, co do tý doby zakousnout. Trochu mě to štve, i když zdaleka ne tak jako pana M., kterej se tam dost těšil – bodejť, ještě tam nebyl. Přijde mi od nich debilní, že nám to neřekli včas. Vlastně nám to neřekli vůbec. Pochopila jsem to až když se mě Nigel zeptal, jestli chceme přivézt pizzu. Ne asi, nechte nás hladovět. Ale na druhou stranu to chápu. Bez nás se pohodlně vešli do auta na jeden zátah, nemuseli brát Daisy a mají hlídanej barák. Ale stejně to od nich neni moc hezký. Myslim, že jim za to poněkud zredukuju zásoby. Muhaha.

No co, řekli si o to.

Ochutnávka luxusu na festivalu Silverstone pokračovala druhej den. Pan pořadatel měl závodit v půl desáté a půl jedenácté, a tak jsem budík poštelovala na devátou, jelikož jsem měla zato, že se všichni budou snažit už ten první. Nakonec na ten vyrazila akorát Siena s kamarádkami a já s Nigelem jsme hned po ránu vyrazili k hlavnímu vjezdu, hledat pana M., který právě dorazil.

Hledání se nakonec protáhlo, protože Nigel se v tom gigantickym areálu vyznal asi tak stejně jako pan M. a do toho ještě problém s jazykem, takže se nebyli schopni domluvit. Nakonec se ale přece našli, Nigel nás odvezl zpátky k bydlíkům, kde jsem panu M. nadšeně ukazovala, že ten největší je značky Winnebago, tedy je to ten stejný karavan, v němž se v mé oblíbené prastaré parodii Spaceballs proháněli vesmírem Lonestar a Blaf, a taky jsem mu stručně povyprávěla o předešlém večeru a jak jsem v noci mrzla, ale že to stejně stálo za to.

Nigel pak přišel s dalším poměrně komplikovaným plánem na to, jak nás dostat do Křídla, což byla VIP sekce pro ty nejzazobanější, kam se dalo dostat jen s příslušnými pásky a visačkami se jménem. My jsme samozřejmě nic takovýho neměli, ale dostali jsme visačky se jmény Nigela a Ashleigh, takže jsme si na moment hráli na ně 😀 Ale ono to nebylo tak žhavý, stejně nás nikdo nekontroloval. Hlavně proto, že jsme se neustále vlekli za Bauxem a jeho kamarádem Thomasem, a tvářili jsme se, jako že k němu patříme (což byla pravda). Baux byl, stejně jako předešlého dne, náš lístek. Na Silverstone zjevně jezdí už pár let, takže si ho tam všichni pamatují, smějí se na něj a tlachají s ním. Stačilo patřit k němu a nemuseli jsme se bát ničeho.

Ve VIP sekci jsme měli strávit přibližně dvacet minut, než si nás Nigel zavolá dolů a vystřídá se s námi, a tak jsme se pokusili z toho vytřískat co nejvíc. Nedali jsme si sice žádnou baštu zadarmo (nebyli jsme si jisti, jak to tam chodí), ale aspoň jsme načali vínečko a vyšli jsme si na ochoz vždycky, když kolem zrovna frčela auta, abychom se taky na něco podívali.

Z mnoha důvodů jsem si celou dobu připadala jako bych se ocitla v Mafii (moje nejoblíbenější PC hra vůbec). Obzvlášť když jsem se ráno vzbudila a zdálky to řvalo úplně stejnýma zvukama jako při závodech ve hře, když se pár metrů pode mnou proháněly ty stejný káry jako ve hře nebo když jsme se na parkovišti s panem M. dohadovali, která z těchhle aut v té hře byla. Ve stáji Panther jsem viděla něco, za co bych dala ruku do ohně, že to byl můj oblíbený Lassiter V16 Phaeton (ta velká žlutá kára k ukradení před radnicí na Central Islandu právě po závodech), až teda na to, že to byl Panther. A co chvíli na mě odněkud vykouklo logo Dunlop. Já na auta nejsem, prd tomu rozumím, ale když se řekne Dunlop, vybavím si Mafii.

Když nám vypršel čas, Nigel si pro nás přijel golfovým vozítkem (nejlepší dopravní prostředek!) a odvezl nás do Shopping Village a ke klubům. Tam nám potom začala ta pravá zábava. Sice bylo vedro k neuvěření (a pan M. si zrovna kvůli předpovědi počasí vzal dlouhé černé džíny, takže se vařil) a většina stánků nás díky automobilovému zaměření zase tolik nebrala, ale jakmile pan M. objevil stánek s brýlemi Ray Ban, o nichž tu básní už několik týdnů, bylo vystaráno. Proběhla trocha zkoušení, trocha rozmýšlení, uvažoval, jestli je nevzít z e-shopu, ale to by je zase neměl do Itálie, no nakonec si ten předraženej luxus koupil a nevím proč, měla jsem z toho radost i já 😀 A taky mi popravdě pomohla zmrzlina a ledová tříšť.

Další z báječných zážitků byl stan Gibson. Zapsali jsme se tam do tomboly a pan M. se přihlásil jako dobrovolník pro „guitar lesson“, která spočívala v tom, že vás natočí, jak se seznamujete s lektorem a ten vám poví dvě tři věty o kytaře a vy pak s playbackem zahrajete sólo (v případě slečny před panem M. brnkáte pořád na jednu strunu, v případě pana M. si div nedáváte kytaru za hlavu a všichni na vás civí :D). Z vašeho vystoupení pak bude několikavteřinový střih do klipu na Youtube – a Gibson má reklamu.

Pan M. ze stanu odcházel šťastný jako blecha, že bude na Youtube a ještě dostal kulicha a trsátko. Z tomboly nakonec nic nebylo – nějakej blbec, kterej ani nevěděl, která bije, vyhrál Gibson kytaru, o jejíž ceně narozdíl od pana M. nejspíš neměl ani představu – ale člověk holt nemůže mít všechno.

Vykompenzovali jsme si to tím, že jsme se prošli celým areálem, počuměli luxusní autíčka, vyfotili si, co se dalo, povozili se na autodromu, na dětské horské dráze s vláčkem ve tvaru housenky, na kolotoči (můj kůň byl Jack :D) a na obřím ruském kole a taky jsme se sklouzli na skluzavce, což byl telecí nápad, svezla jsem se z koberečku a sedřela si ruku 😀 Ale co, aspoň byla sranda.

Nutno poznamenat, že všechny atrakce byly zdarma. Na tom je vidět, jakej to musí bejt byznys, že si tohle všechno můžou dovolit. A ještě tam jezdili doubledeckery, zdarma převážející návštěvníky mezi nejvzdálenějšími konci areálu. Taky jsme se svezli 8) A jako perličku bych uvedla, že narozdíl od klasických festivalů, jak je znám, tady nedocházelo k žádným kontrolám batohů nebo žrádelních zásob. Z kempu jsme si mohli přinést, co jsme chtěli, klidně si v bydlíku upéct kuře a donést si ho k okruhu a tam si udělat piknik. Nikomu to nevadilo.

My jsme teda nic upečeného neměli (kromě nás samotných), tak jsme si dali hambáča a epesní thajské nudle od stánku s nesmírně ochotným prodavačem (pan M. nevěděl, kterou omáčku, tak mu týpek nakydal všechny na krabičku a nechal ho ochutnat, než se rozhodne) a pak už jsme toho jednak měli dost a jednak nás dohnala předpověď počasí a začalo se zatahovat a připravovat na déšť. Z amplionu hlásili, že to bude jen lehká sprška, ale jak jsme došli do kempu, spustila se průtrž pro Anglii nevídaná, lilo jako z konve a než všichni pozavírali dveře od bydlíků a zapomenutá střešní okna, byli promočení na kost.

My jsme se tou dobou už chystali na odjezd a vlastně jen kvůli té bouřce jsme se zdrželi dost na to, že jsme ještě stihli pozdravit právě přišedší hosty – Davida s Nicollou a Erikem 🙂 Vidět je mi udělalo nesmírnou radost, i když jen na pár minut. Pozdravili jsme se jako staří známí, prohodili pár konverzačních větiček, seznámili se s panem M. a řekli mu, že o něm všechno slyšeli (pořád se snažím vybavit si, co jsem jim o něm proboha navykládala :D), popřáli nám oběma pěknou Itálii (štve mě, že tam s námi nebudou) a pak už nás Nigel nahnal na totálně promočenej golfovej vozík (sednout si v kraťasech na úplně zachvístanou mokrou sedačku byla bašta) a v tom dešti nás vezl k parkovišti, což byl zážitek, jednak, že pršelo a vlasy nám vlály ve větru čerstvým vzduchem, a jednak že všude kolem nás bylo plno luxusních aut a všechno to túrovalo a honosilo se luxusem, jako bychom projížděli pavím výběhem 😀

U parkoviště nás Nigel vysadil a svištěl si to zase zpátky na grilovačku, zatímco nás čekala ještě tříhodinová cesta domů v dešti a zácpě. Nakonec to snad trvalo ještě dýl, ani nevím, trochu jsem pospávala, bolela mě hlava.

Celé to byl naprosto fantastický zážitek. Neumím si dost dobře představit, že bych se příští rok vracela z Čech (nebo kde zrovna budu), jako předešlé au-pair páry, abych to viděla znovu, ale jsem ráda, že jsem to zažila. Za tohle Ashleigh skutečně dlužím.

Zas to jednou letí, že nestíhám psát. Báječnej pocit 8)

Stalo se, že minulou středu nás Cy vzal s sebou do Worthingu na jam. Cy je náš zahradník, skvělej týpek a vynikající muzikant. Učí Sienu na kytaru a hraje s několika kapelami a dělá to takovým tím božským způsobem, že to dělá neskutečně dobře a přitom z toho nečeká žádný peníze. Dělá to prostě jen tak pro srandu.

Původně jsem myslela, že když se řekne jam, znamená to, že si zahrajem s nima, ale nakonec to tak úplně nedopadlo, hlavně proto, že oni to fakt zatraceně uměli 😀 Djembe jsem z kufru auta ani nevytáhla, nebylo by ho slyšet (ozvučení nám oběma způsobilo dočasné ohluchnutí na několik dalších hodin), a můj pokus sednout za bicí, když si pan M. dával duetek se Cyem (ten byl zrovna „za basou“), dopadl žalostně, takže jsem ho včas vzdala a ustoupila někomu z kapely, kdo to narozdíl ode mě uměl. Zase jednou mě zamrzelo, že na ty bicí neumim. V hlavě jsem to slyšela, ale neuměla jsem to zahrát.

A tak jsem po zbytek session poslušně hrála roli diváka, fotografa a kameramana a pořizovala jsem pro pana M. záběry, kde si to dává společně s bandou vyzrálejch anglickejch muzikantů a tvoří dějiny svého života. Nevadilo mi to. Za objektivem jsem ráda, i když je to jen ajfoun.

Jak se připožďovalo, hudba plynule přešla z rocku a rockenrollu na vyřvanej metal, kterej sice neni můj šálek čaje, ale stejně, slyšet to takhle zblízka, zadarmo, s možností sledovat to pohodlně ze židle bez nutnosti tlačit se ve vydejchanym lokále s desítkama rozjařenejch hudebních maniaků, byl okouzlující zážitek. Bylo to takový dospělý. A skvělý.

Ve čtvrtek se na nás Ashleigh vytasila s bombou. Že jede o víkendu na cosi, co se jmenuje Silverstone, jsme věděli už několik týdnů dopředu a několikrát jsme i přemýšleli, jestlipak nás náhodou nevezme s sebou, ale když se to začalo blížit a ona pořád nic, nějak jsme se smířili s tím, že tuhle věc neokusíme a že je to koneckonců dobře, aspoň budeme mít volnej víkend. A začali jsme plánovat Londýn. Jenže co se nestalo, do toho přišla Ashleigh a začala mi vysvětlovat hrozně zmatený plány na víkend, který zahrnovali to, že já tam s ní pojedu v pátek večer, tam snad budu hlídat děti nebo co, a druhej den za mnou dojede pan M. a dostaneme lístky a budeme si to moct užít po libosti a večer se vrátit, protože je třeba nakrmit zvířata.

Celý se mi to z mnoha důvodů tak nelíbilo, že mě v první chvíli nenapadlo nic lepšího než zalhat, že už máme zabookovaný lístky do Londýna a že tudíž nemůžeme jet. To jsem samozřejmě nemohla vědět, že ta káča s náma už počítá (co by se obtěžovala dát nám to vědět dopředu, žejo), a že jí tou informací notně rozhodím sandál. Začala vymýšlet a kombinovat a mně se jí zželelo, tak jsem řekla, že ať si s tím nedělá starosti, že ty lístky zruším a pojedeme. Jenže na to ona, že nám zaplatí storno poplatek, že to je jasná věc, a já na to zase, že to vůbec, a už jsem se v tom motala 😀 Nakonec se mi povedlo z toho vymotat, řekla jsem jí, že jsme to bookování pomotali a že to vlastně zabookovaný neni, takže ať si nedělá péči. Naštěstí mi to zbaštila.

A tak jsme jeli na Silverstone. V pátek večer jsem si užila tříhodinovou cestu autem tak narvanym, že kam se hrabe Itálie, a to prosím jeli jenom na víkend, ani ne moc prodlouženej, jen o ten večer. Seděla jsem na polštářích a další jsem měla celou cestu na klíně, protože ho nebylo už kam dát – dětičky si vezly div ne celý postele, k tomu pro všechy kola a bůhví co dalšího – nezkoumala jsem to.

Já oproti tomu měla zase jen „svou“ malou tašku. Nepotřebovala bych ani tu, však jsem jela jen na noc a den, ale jak člověk neví, kam jede, radši si toho přibere víc, že. No nakonec jsem byla ráda, že jsem to udělala. Ashleigh totiž jaksi vypadlo z hlavy, že mi má vzít spacák, a tak jsem strávila noc v karavanu jen tak v tom, co jsem měla na sebe – a že toho moc nebylo – a přikryla jsem se mikinou a pashminou, kterou jsem si nějakým zázrakem vzala, ačkoli ji už měsíce nenosím. Zase jednou jsem byla zachráněna svou vlastní prozíravostí a děkovala jsem krušnému životu, že mě naučil dost na to, abych už vždy byla připravena na všechno. Stal se ze mě Saturnin. Kdybyste čirou náhodou spadli na túře do tůně a zmáčeli si boty, s největší pravděpodobností budu ten člověk, co vytáhne z ruksaku noviny a boty vám vysuší. Nevím, jak to dělám, ale zbožňuju to.

Kromě ne úplně báječné noci, kdy jsem se klepala kosou (nepodařilo se mi zprovoznit topení a pashmina je spíš tak ochrana proti lehkým závanům průvanu než že by vyloženě zahřála), to ovšem stálo za všechny peníze. Už páteční večer mě dostal bydlením ve vlastním bydlíku, o němž jsem se dost rozepsala (snad příští článek) a návštěvou koncertu Floyd Reloaded, neboli Pink Floyd Revivalu. Přijeli jsme tam pozdě, ale řeknu vám, když jsme se u karavanů pakovali do auta a zdálky slyšeli první tóny Shine On You Crazy Diamond v naprosto stejném znění, jako když si pouštím svou oblíbenou nahrávku Live koncertu Pulse z Earl’s Court (1994), mrazilo mě v zádech a klepaly se mi kolena. Neumím to popsat. Víc než kdy předtím jsem si přála, aby u toho byli naši a mohli to taky zažít. Nebyli to Pink Floyd, ale doprdele, znělo to úplně stejně.

Když jsme konečně dorazili na místo koncertu a „Floydi“ začínali The Wall, už jsem nepochybovala, že jet sem bylo rozhodnutí života a že jsem zase jednou tam, kde mám bejt. Neužila jsem si toho zase tolik, měla jsem na krku Bauxe a jeho kamaráda a Nigel mě zapřísahal, že jestli je ztratím, tak je po mně, ale naštěstí tam nebyly zase takový davy a mí svěřenci byli hodní 😀 Neztratila jsem je ani cestou na záchod, ani v kotli, pro nějž je to docela silnej výraz – nevím, jestli je to angličanama, stářím publika (nejvíc mě dostal páreček důchodců nad hrobem, kteří se o berlích, podpíraje jeden druhého, v maxitričkách Pink Floyd svorně odebírali z kotle! Ti byli <3) nebo faktem, že Silverstone není ani tak hudební festival jako festival závodění luxusních aut – večerní hudební zábava je tam navíc – ale publikum bylo spíše poklidné a když jsem mezi jednotlivými skladbami po svém nadšeně hučela, leckdo se po mně překvapeně otočil 😀 Ti by se na Rock For People divili. A já nechápu, jak může někdo poslouchat tak dokonalou repliku PF a prostě jen tak tleskat!

Anyway, po koncertě, z něhož jsem bohužel fakt viděla jen pár songů, mi hlídací povinnosti celkem opadly, neboť si nás v davu našel sám pořadatel – a Bauxův a Sieny otec v jedné osobě – a luxusním fárem nás odvezl zpátky k bydlíku, přičemž ho skrz otevřené okýnko s úctou zdravil kdejakej sekuriťák a člobrda v zářivé vestě. Už cestou na Silverstone, když jsem zjistila, jak masivní to je akce a když se Nigel skrz několik checkpointů dostal tím, že řekl, že veze pořadatelovy děti (a ukázal přitom na jeho fotku na jednom z letáčků), mě chytala lehká panika z toho, v jak neskutečný situaci jsem se ocitla. Že má pan pořadatel dost peněz (ostatně naše celá rodinka), to jsem věděla už dřív, ale nikdy mě nenapadlo, že je na tom až takhle dobře. Když se mnou večer prohazoval pár slov, ptal se, jak se mám, děkoval mi za péči o děti a přál mi dobrou noc, uvědomila jsem si, že ačkoli mně osobně peníze zase tak moc neříkají a nebažím po bohatství, ocitnout se v přítomnosti někoho tak neskutečně bohatýho a luxus zbožňujícího sebou nese zvláštní příchuť životů, do nichž obvykle nevidíte, ale když je náhodou ochutnáte, jste vlastně okouzleni. Ne že by to člověk chtěl všechno mít. Ale je ohromně vděčnej za tu zkušenost a za tu možnost nahlédnout a poučit se. Snad že mě tak baví zkoumat lidi a jak to ve světě chodí. Učit se a zažívat nový, zvláštní věci. Nechat život, ať mi předhazuje ty nejšílenější zážitky a mění mi náhled na svět.

Večer jsem usínala sice bez spacáku a neschopná zprovoznit vodu v bydlíku, ale přesto jsem si poradila a za tu šanci tohle ochutnat jsem pociťovala nezměrnou vděčnost.

Jsem už zase zpátky v UK a dávám se dohromady z road tripu z Itálie. Z nějakýho záhadnýho důvodu máme dneska odpoledne volno, jakože fakt volno, a kromě návštěvy v bance (hurá, už mám odblokovanej účet, ale pořád se mi nedaří dokončit registraci u PayPal, já to prostě nechápu!) neděláme nic, jen relax, válení se, povídání si o všem možném přítomném a budoucím a pár minut zpátky se pan M. jal na kytaru cvičiti a já tudíž konečně sedám k povinnému úkolu – totiž povědět vám dvě tři slova (ha-ha, známe se) o návratu do UK a uzavřít tak seriál „Emátko v Itálii“ (odkazy na celou sérii pod článkem).

Prvně musím říct, že jsem to pomotala. Neměli jsme do Nigelova příjezdu dvě a půl hodiny, ale hodin pět – udělala jsem klasickou cimrmanovskou chybu a nějak jsem to zapomněla vynásobit dvěma, poněvadž se taky z tý Pisy bude vracet, žejo (někdy fakt žasnu nad vlastní debilitou), ale naštěstí tentokrát o nic nešlo. Prostě jsem jen měla víc času na snídani na terásce, áchání nad vší tou mlhou, čaj, cpaní dalších a dalších várek prádla do pračky, poslední sprchu (zas už jenom studená voda, achjo) zabalení se (s mou minitaškou sranda na pět minut i se svlečením postele), drobné poklizení, poslech hudby z notesu, poslední hupsnutí do bazénu a likvidování zbytků z lednice, které se nehodilo nechávat pro hosty (Ashleigh Il Palazzo pronajímá a zrovna jedna banda lidí měla přijet jen pár hodin po nás). Sežrala jsem skoro dva melouny kantalupe na posezení, no přece to nevyhodim 😀

David těch pár hodin strávil dočítáním knihy, která ho prý nesmírně zaujala (The Angel’s Game) a kterou posléze věnoval Ashleigh. Jsem zvědavá, jestli si ji přečte. Nevím proč, ale nějak ji netipuju na vášnivého čtenáře knih plných laskavé životní filozofie.

S úklidem se nebylo třeba zase tolik crcat. Když jsem předešlého dne zjistila, že kromě ledničky, telefonu, televize a dvou myček nádobí odešla i žehlička (někdo ji evidentně nakřápl a stejně jako to bylo s mým laptopem, ani k tomuhle se nikdo nepřihlásil), žoviálně jsem pronesla, že se moc těším, až zítra budu zapínat vysavač a zjistím, že ani ten nefunguje, a Ashleigh na to, že o to se starat nemusím, protože je domluvená s několika místními známými, co přijdou uklidit po nás a o všechno se postarají. Spadl mi kámen ze srdce. Luxovat celej třípatrovej barák a dávat to všechno sakumprdum do kupy, to už by na mě bylo přece jenom trochu moc.

A tak jsem nakonec měla docela dost času a i když jsem celou dobu byla už ready a bylo mi trochu cestovně špatně z představy, že strávím pětadvacet hodin v autě a nedá se tomu nijak vyhnout, nakonec jsem si zvládla ještě trochu odpočinout, posedět si na terásce a popřemýšlet, jaký to vlastně všechno bylo a jaký to asi bude příště, až sem přijedeme za těch nějakých deset dní a strávíme tu dva týdny a ještě k tomu oba s panem M.. Bude to stejné? Jací tu budou lidé? V jaké náladě bude Ashleigh? Co všechno se nepovede? A na všechno z toho budeme rádi vzpomínat?

Anyway, než Nigel dojel, bylo poledne pryč a my si s Davidem říkali, jak to asi bude s obědem. Najíme se něčeho tady, než vyrazíme, nebo se stavíme někde v restauraci? To druhé bylo pravděpodobnější, v lednici ani ve skříních už nezbylo prakticky nic, z čeho by se dalo vařit, neměli jsme ani tousťák. Ovšem když jsme konečně identifikovali zvuky Nigelových pneumatik na štěrkové příjezdové cestě a on vylezl z auta a jal se horečnatě nakládat všechny Ashleghiny krámy (měl toho plnej Chrysler), pochopili jsme, že i když má za sebou pětihodinovou cestu a před sebou dalších cca pětadvacet, nehodlá se zdržovat malichernostmi jako je jídlo a chce vyrazit co nejdřív. A tak jsme dořešili poslední záležitosti s tou bandou Italů, co se mezitím už rozšmejdili po celym baráku a na míle daleko halekali (ženy uklízely a praly, dědula opravoval televizi a telefon a všichni u toho nadělali hluku, že jsme měli pocit, že jsme fakt na návštěvě u Italů), naložili jsme se a jeli. A na mě šel už fakt dost hlad.

Naštěstí jsme poměrně brzo stavěli u obchodního centra v nedalekém Umbertide. David si vyšel na procházku s Daisy a Nigel se tam mezitím napakoval levným alkoholem a místním ovocem (aspoň co se mu vešlo do těch zbytků auta, kde ještě nebyly kufry a krabice – no vážně, jeli jsme naložení jako by se někdo přinejmenším stěhoval) a koupil pizzu. Podal mi ji, abych ji dala dopředu, a já se na ni třásla jak na vánočku.

Bohužel v následující víc než hodině nepadlo o pizze jediný slovo, Nigel nedal žádnej pokyn a já furt nevěděla, jestli je pro mě a oni si koupili nějaký sendviče, nebo je k podělení se a umřu hlady, protože třetina pizzy mě opravdu na dlouho nezasytí. Pořád jsem se snažila nějak na tu pizzu zavést jeho pozornost, fotila jsem a žertovně dodávala, že mi ta pizza vadí ve výhledu, ale pořád nic 😀 Nakonec jsem to nevydržela a když jsme konečně stavěli u pumpy (už se mi chtělo fakt brutálně na malou, tak jsem si troufla o to požádat, ačkoli jsem měla pocit, že na mě asi vyvalí oči, že tak brzo po startu. Ale copak jsem za to mohla? Neměli dělat na cestu čaj do termohrnků :D), nenuceně jsem nadhodila, co že je s tou pizzou v plánu. Nigel se zatvářil překvapeně a řekl, že s ní žádný plány nejsou a ať si prostě vezmeme, že tam jsou pro každýho dva kousky a že je to takovej mix. Z jeho přístupu jsem nějak vyrozuměla, že moje noční můra se vyplňuje a moje stravování bude po cestě to poslední, co bude Nigela zajímat. A tak jsem si i přes ten hlad vzala jenom jeden kousek, abych šetřila tím málem, co mám. Bohužel jsem se nemohla v baráku napakovat jídlem na cestu, zbyly tam už tak akorát cornflakey, marmeláda a tejden starý penne v lednici.

Posilněná pizzou a konečně vyčůraná (no nesmějte se, kdo zažil wc deprivaci, pochopí) jsem konečně dosáhla jakési jakžtakž spokojenosti s cestováním a během příštích hodin jsem tak na střídačku civěla z okna, pořizovala fotky v naději, že z toho snad bude něco vidět, zpívala si s Nigelovým playlistem asi osmi CD nabušených všemi možnými rockovými i popovými klasickými hity, uzlíkovala náramek, pospávala a s tužkou a papírem (a Davidem) hrála svou oblíbenou hru Vyjmenuj všech padesát amerických států. Když nad tím tak přemýšlím, ještě jsem si ten seznam nezkontrolovala, jestli jsem to zmákla dobře. Každopádně mě těší, že dobrých čtyřicet jsem dala úplně sama. Když jsme to s tátou na burzách začali hrát někdy před rokem, bylo to mnohem horší 😀 (Eee, mám Arizonu, Alabamu a Californii… co je tam dál??)

Během cesty jsme pak stavěli ještě tak dvakrát, jestli si to dobře pamatuju. Jedno byla jenom rychlá čurpauza (extrémně akutní po všech těch serpentýnách ve Švýcarsku, kde jsme hodiny kličkovali skrz tunely a po pumpě ani stopy), při jednom jsme si i šli něco koupit, což probíhalo dost zmateně, jelikož Nigel se mě zeptal, co bych chtěla, a já neměla představu.

Měla jsem hlad, ale nevěděla jsem, do kolika peněz si můžu něco říct, abych nepřeháněla – vím, že na pumpě je draho a i když oni to možná neřeší, já prostě jo, no, znáte to, nerada na někom finančně závisím. Nakonec mi teda řekl, že nejdřív půjdou oni s Davidem a pak si pro něco skočím sama, na což jsem kývla.

Problém nastal ve chvíli, kdy došlo k výměně, David dostal do ruky vodítko s Daisy, já šla dovnitř a Nigel mi nedal žádný prachy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám si mu o ně říct? Nebo si mám něco vybrat a pak mu to venku říct a on mi dá peníze? Jenže když jsem se po něm od regálů ohlížela, stál daleko u auta a vůbec si mě nevšímal. Šla na mě pifka, rozčilovalo mě, že si není schopnej zapamatovat, že s sebou žádný peníze nemám, ačkoli jsem mu to řekla nejmíň třikrát. Zalovila jsem v kapse a doufala, že mi z těch pár euro, co jsem si brala, ještě zbylo aspoň na banán.

Jenomže teď jak to vypočítat. V kapse jsem našla dvě eura pade, u banánů byla cena jen na kilo a já si nedovedla za prase představit, kolik budou vážit a stát dva banány 😀 Neuměla bych to ani za normálního stavu, natožpak uprostřed noci, totálně vyčerpaná a hladová. A tak jsem si prostě dva urvala (poté, co jsem se slečny na pokladny lámaně německo anglicky zeptala, jestli smím, a ona se na mě usmívala jako na pitomečka, že ano) a doufala. Když mi řekla cifru, zajásala jsem. Euro padesát! Vejdu se. Zaplatila jsem si svoje předražený banány a mnohem klidnější se vrátila k autu.

Jako by toho vzrušení nebylo dost, Nigel se mi začal posmívat. Říkal, že to je typické. Chlapi si při hladu koupí čokoládu (oba si nabrali tobleronky a tabulky) a ženské se prý cpou banánem. Ohradila jsem se, že je to úplně normální přístup, protože z čokolády se nikdo nenají, že mě z ní bolí zuby a navíc, že mám hlad, takže potřebuju něco pořádnýho. Na to „mám hlad“ jsem se snažila dát důraz, ale myslím, že mu to neseplo 😀 No co, ne že bych to nečekala už od kauzy pizza. Jen jsem pokrčila rameny a jeden banán okamžitě zfutrovala, doufaje, že to snad nakonec přece jenom přežiju.

Někdy v noci, nevím přesně, kdy to bylo, Nigel na malou chvilku zastavil, protože byl úplně grogy. Říkal, že si musí na dvacet minut lehnout, a to taky udělal. Byla jsem šťastná jak blecha. Na malou chvilku vypnul motor a tudíž i klimatizaci, která to do mě prala už od Mercatale – ne nějak extrémně moc, ale dost na to, abych po pár hodinách mrzla jako rampouch, aby mi to nepříjemně dráždilo oči (celou cestu jsem tak musela mít sluneční brýle, i když zase tak moc nešajnilo) a abych měla pocit, že ztrácím hlas a že si z toho ještě něco uženu.

I když jsem mu několikrát poměrně důrazně naznačila, že mrznu (při poslední zastávce jsem se nabalila prakticky do všeho teplého, co jsem s sebou měla – měla jsem na sobě tříčtvrťákové legíny, přes ně tepláky, tílko, tričko, pletený svetr a mikinu a kolem krku místo šátku omotaný cardigan), omezil to jen na malou chvilku, ale za nějakou dobu už to zase frčelo a když jsme k ránu projeli tunelem, přestal se s tím vůbec crcat a otevřel si okno. Později jsem se dozvěděla, že tou dobou měl takovou krizi, že si myslel, že omdlí, a musel se extrémně nutit. V noci si dokonce dal dvojité espresso, ačkoli kafe nesnáší, a celou cestu do sebe kopal energiťák. Mám z toho takhle zpětně divnej pocit. Měli jsme se o něj víc starat. Ale na druhou stranu, on nemá bejt vůl a má sebou mít někoho, kdo ho v tom řízení vystřídá. Třicet hodin v kuse, kdo to kdy viděl! Možná je to profesionální řidič, možná je na to celkem zvyklej a možná je to silnej chlap s neskutečnou výdrží, ale stejně je to kretén, dyť to je přece extrém na entou a hazarduje s mnohem víc než jedním životem, ne že by ten jeden nebyl dost. Upřímně nemám radost z toho, že tu samou cestu s ním mám absolvovat ještě nejmíň dvakrát.

Poměrně příjemná část cesty byl průjezd tunelem. Původně jsem doufala v trajekt, ale mám takovej pocit, že ten už prostě nezažiju, pořád se mi to vyhejbá, a kdo by jezdil trajektem, když tunel je záležitost na půl hodinky.

Když jsem vjížděli do Calais, libovala jsem si v tom pohledu, co se nám naskýtal. Fantasticky růžová obloha a proti ní se rýsovaly bílé větrné elektrárny. Bylo by to foto jak lusk, ale bohužel mobil pana M. už byl dávno v limbu a ne a ne se probudit. Vůbec jsme po cestě měli zajímavé podmínky. Ve Švýcarsku nás stihl déšť a když jsme projížděli nejdelším tunelem, měli jsme při vjezdu celkem ještě bílý den a při výjezdu hlubokou tmu plnou mlhy, jako bychom projeli červí dírou, která nás vymrštila v úplně jinou denní dobu. Všechna ta bílá mlha napěchovaná ve tmě mezi horami působila doslova mysticky a při všech těch světýlkách na kopcích kolem nás jsem se nemohla zbavit myšlenky, že to vypadá jako pohled na Bradavice. Znovu jsem litovala, že nemám foťák.

Bylo to poprvé, co jsem si ten tunel mohla konečně pořádně užít. Jednak mě těšila představa, že už za pár minut jsme zase ve Spojeném Království, a pak, když jedete se Studentem, moc toho nevidíte. Sedíte kdesi vzadu a ještě k tomu většinou spíte, takže si jen matně uvědomujete, že už jste u tunelu a že víc jak půl hodiny kličkujete po příjezdu, čekáte, stojíte, zase čekáte, nevíte, co se děje, vepředu slyšíte hlasy, pak někdo zapne mikrofon a omlouvá se, že vás budí, a nakonec vás vyženou, abyste prošli zdlouhavou kontrolou, když přitom ještě napůl spíte, máte hlad, je studené ráno (a vy se ideálně musíte ke kontrole tahat se vší bagáží, jak tomu bylo, když jsme jeli s panem M. v dubnu do UK), a navíc to všechno trvá hrozně dlouho a vy vůbec nevíte proč.

Autem je to záležitost na pár minut. Všechno jsem perfektně viděla – seděla jsem na předním sedadle – všichni jsme obdivovali bookovací systém; Nigel jen zadal své jméno, obrazovka ho pozdravila a vybídla ho, aby potvrdil svůj čas, a následně mu vytiskla lístek, který pověsil na zrcátko a my jeli. U dalších zábran nám paní překontrolovala pasy, chlapík nám proskenoval auto (dělali jsme si z toho srandu, já nadnesla, že by bylo fakt zábavné, kdyby po nás chtěli, abychom ho celé vyložili, a Nigel pronesl, že na to skutečně není v té správné náladě, a pak ho napadlo, že by bylo poměrně geniální, kdyby George jako svůj poslední vtípek na rozloučenou ukryl někam do auta trochu koksu nebo tak něčeho. Prý by ho to rozhodně nepobavilo, ale bylo by to geniální).

Do vlaku jsme po pasové kontrole najeli bez zastavování a jen co nám slečna ukázala, kam si popojet, a odešla, už jsme jeli. Všichni jsme si sklopili sedačky a že si trohu pospíme. O tom jsem měla pochybnosti, celou cestu jsem se nebyla schopná uprdelit a jak normálně v busech vždycky najdete aspoň jednu přežitelnou polohu, v Nigelově autě taková neexistovala. Pořád mě bolelo za krkem, v kolenou i kyčlích a kdykoli jsem se hýbla, někde mi luplo. O důvod víc, proč se těšit na opáčko. Ale nakonec jsem v tom vlaku fakt usla, neboť za malý okamžik mě už budilo oznámení, že jsme na místě a že za malou chvilku nás vypustí a že na viděnou. Nevěděla jsem, co teď. Nigel spal a mně přišlo surové ho budit, ale jak to všechno před náma začalo startovat motory a přepážky se rozjížděly do stran, věděla jsem, že musím, a tak jsem do něj dloubla. Jakou rychlostí se dovedl zvednout, otočit klíčkem a rozjet se, to jsem nepochopila 😀

Těsně po výjezdu z tunelu jsem si už zase libovala. Měla jsem sice hlad a hroznou chuť navrhnout Nigelovi coffee break, ale když jsem se na něj podívala, došlo mi, že to se prostě nestane :D, a pak, vzpomínala jsem na pocity, jaké jsem na tom stejném místě měla před třemi měsíci. Byla jsem ráda, že už jsme zase „doma“, přemítala jsem o momentálním významu toho slova pro mě, těšila jsem se, že za pár hodin už budu ve své posteli a že si celej zbytek dne pospím a večer mě celou občerstvenou probudí pan M. a budeme zase spolu.

Jenomže se to všechno zkomplikovalo tím, že jsme nejprve museli do Surrey k Nigelovým rodičům, kde se tou dobou nacházela Davidova rodinka (tedy kromě George) a taky Meg , kterou musel Nigel odvézt k její mámě. Ani nevím, jak jsme se tam dostali, ale vím, že jsem byla překvapená, že jsme tak blízko domova už tak brzo. Bylo něco kolem půl deváté, když nás Nigelova máma pozvala do kuchyně a já si tam úplně mimo sedla na lavici ke stolu a nějak jsem nevěděla, co bude ani vlastně co je. Nikdo mi nic neřekl, Nigel někam zmizel, já si moc nebyla schopná uvědomit, proč tam vlastně jsme, a měla jsem za to, že odtamtud zcela jistě za krátko vypadneme, protože Nigel toho má dost a chce domů.

Poté, co jsem neodolala nabídce granny R. (Nigelovy maminky a ženy toho divnýho dědka, co jsme ho v květnu vezli domů z Gatwicku, totiž Nigelova táty) a posnídala z jejích zásob pár cornflakeů a vlákninovou sušenku, ukázalo se, že Nigel toho má mnohem víc, než jsem si myslela. Krátce poté, co se mi ztratil, totiž začali vstávat ostatní a Nicolla mi sdělila, že odpadl nahoře na podlaze a že neexistuje možnost, že by v nejbližší době byl schopen pokračovat v cestě.

Tak blízko!, vztekala jsem se sama pro sebe zoufalstvím. Byla jsem vyřízená, potřebovala jsem už být doma a osprchovat se a taky najíst. Ta snídaně mě sice zachránila od další blížící se smrti hladem (už zase mi tou dobou kručelo v břiše), ale za chvíli jsem měla zase hlad a pořád jsem měla takovej ten divnej pocit jako když prostě jedete nonstop celou noc (těch pár minutovejch výpadků nepočítám jako spánek), ale nějak jsem chápala, že s tím prostě nepohnu, a tak jsem nakonec dala na grannyinu radu a šla jsem se na chvilku natáhnout na její gauč. Nabízela mi sice postel, že jich nahoře mají dost, ale já nějak nechtěla a nemohla spát v cizím, chtěla jsem sice spát, to jo, ale ve vlastním a osvěžená. Tady jsem se nezmohla na víc než dojít si do auta pro kartáček, asi pětkrát za sebou si dojít na malou (sama nechápu :D) a pak omdlít na gauči.

Bohužel to za moc nestálo. Pořád jsem byla vesměs vzhůru, kolem mě se pořád něco dělo – barák byl najednou plnej dětí a vůbec lidí, puštěná televize, před barákem pouť, furt se tam něco řešilo, mluvili o cestě, o Nigelovi a o Itálii, o trablích před odjezdem a o pouti a dog show a já pořád bloumala okolo (musel na mě bejt pohled :D) a nevěděla, co bych, a jak to mám jako vydržet do nějakých dvou hodin, kdy prý snad už máme jet, jak říkala Nicolla.

Nakonec jsme tam zůstali i na oběd. Povedlo se mi usnout na dost dlouhou dobu, abych se probrala tak akorát na něj. Dostali jsme studenej výběr lehce pálivejch nudlí (ani nevim, s čim byly), pečenejch brambor a masa a jako zákusek fantastickou vanilkovou zmrzlinu s jahodama, smetanou, butterscotch omáčkou (takovej karamelovej výbornej vynález) a sněhovejma pusinkama, na kterejch extrémně ujíždím, takže mi to významně zvedlo náladu. Chvilku jsme si pak poseděli venku na zahradě, jelikož se udělalo vedro, shodila jsem ze sebe svoje vrstvy, a kolem čtvrt na tři, ještě než jsem dopila svoje kafe, Nigel zavelel, že jedeme. Vypadal už mnohem líp než v noci a zjevně se těšil domů, a tak jsme se se všema rozloučili a už jen ve třech s Daisy jsme si to frčeli hajdy domů.

Když je řeč o Daisy, málem bych na ni zapomněla, a to se přitom tak strašně moc nedala a pořád se mi připomínala. Téměř celou cestu měla hlavu položenou mezi předními sedadly a ryla do mě čumákem. Bylo jí vedro a jak nezavře klapačku, neustále mi teple funěla na stehno. Když jsme stavěli, vodili jsme ji s Davidem střídavě na procházku a dokonce se i poslušně vyčůrala a vykadila (to první u pumpy, to druhé na psím hřišti v Calais, při kontrole jejího pasu – chudák, před každou cestou přes hranice musí dostat pigáro). Navzdory tomu, že mi bylo vyhrožováno, že dobrou polovinu cesty pro štěká, nevydala skoro zvuk a dokud jsem se jí věnovala, byla maximálně šťastná. A tak jsem si k ní během tý Itálie a taky během tý cesty našla cestu. Pořád je to pro mě pes. Pořád zůstanu kočičí a pořád mi kape na karbid z toho jejího věčnýho žebrání jídla, štěkání a půlnočního vytí (dneska v noci se obzvlášť vyřádila), ale už mě jako taková tolik nerozčiluje a je to prostě moje Daisy, člen rodiny. Takovej ten člen, co si u něj možná občas klepete na čelo a úplně odvázaní z něj nejste, ale stejně. Je to rodina.

A to je už téměř všechno. Ze Surrey jsme si to v podstatě potichu bez hudby došinuli do Storringtonu, kde Nigel vyložil Meg a prohodil dvě tři ne úplně vrlá slova s… asi bývalou manželkou? Nevím, neznám jejich poměry. Ale pak už jsme pěkně ve dvou (vlastně ve třech, já furt zapomínám na tu Daisy!) dofrčeli na Little Thakeham.

Ani jsem tomu nemohla uvěřit, že už jsme vážně tady. Že to trápení skončilo. Jestli měl Nigel krizi během noci, mně málem stříkl mozek během ranního pobytu u granny a gradnpy. Po dojezdu samozřejmě nastalo přesně to, co jsem čekala – tedy nečekala jsem, že mě Ashleigh uvítá objetím a pochvalou (asi se jí v tý Itálii trochu přismažil mozek), ale čekala jsem, že tu pan M. nebude, protože jel na výlet. Taky jsem tak napůl čekala, že se mě tu bude snažit i přesto uvítat, a přesně to udělal – vycídil nám to tu jako klícku, napekl mi zapečené těstoviny a dokonce aj ustlal 😀

Byla jsem příliš rozjetá než abych hned upadla, tak jsem si dopřála trochu toho internetu, sprchy, jídla a koukání už ani nevim na co a teprve kolem šestý hodiny večer jsem to zalomila do peřin. Pan M. ke mně nakoukl kolem půl deváté a zbytek už je historie 8)

A to už je vážně všechno, takhle probíhala moje první cesta z Itálie a jsem víc než zvědavá, jak to bude vypadat příště 😀 Upřímně bych si to nejradši odpustila, ale bohužel není zbytí. A tak tady máte ještě nějakej ten zbytek ke koukání.

Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):

Pravda, je mi trochu spavo a těším se, že si zejtra doma pospim (doufám, že to půjde, při tom všem rozrušení). Ale hlavně jsem ty Biorytmy (který mám mimochodem po tom tejdnu dost rozházený) konečně našla na Uložtu a teď si tu dělám příjemné ráno s trochou české klasiky – a jaký! To jeho R! Ty jeho řetka! 😀 Někdy mi to v tý angličtině vysloveně chybí. A nejvíc mě dostává, jak si to i po těch měsících, co jsem to neposlouchala, pořád pamatuju slovo od slova.

V Il Palazzu (z guestbooku se mi dokonce podařilo vyčíst celé jméno 8)) je napůl rušno a napůl pohoda. Všichni už odjeli, včetně Ashleigh a dětí, a my s Davidem (kterej právě vstal, mimochodem takhle brzo ještě, co jsme tady, nikdy nevstal :D), Ital, co se se mnou ráno snažil domluvit (spíš neúspěšně, řekla bych :D), venku seká trávu a my máme ještě tak dvě a půl hodinky než se vrátí Nigel z Pisy. Pak nevím, co je v plánu – oběd? Měl by bejt, ale z těch zbytků tady pochybuju, že by se nám podařilo něco vytvořit. Že bychom šli na pizzu? Nikdo o ničem nemluvil. Jsem z toho trochu nervózní.

Cesta zpátky by měla bejt pohoda. S Nigelem se mi sice moc času trávit nechce, ale naštěstí mám ještě Daisy a Davida a při troše štěstí pojedeme trajektem, což by mi rozhodně prozářilo den. Když je řeč o záření, venku to fantasticky šajní a celý údolí pod náma je totálně utopený v mlze. To je pohled, vám řeknu, za všechny prachy. Já-chci-pořádnej-foťák!

Ale naštěstí se umoudřil mobil pana M., aspoň tak na nějakou tu nepatrnou dokumentaci. Sice mu vůbec nerozumím, vypíná se, jak se mu chce, a prakticky furt se vybíjí, ale tu a tam i zafunguje. Škoda, že se mu nechtělo fungovat, když jsme jeli na jezero.

Výlet na jezero bude jedna z těch velkejch věcí, co si budu pamatovat. Je toho tolik, co by z toho člověk chtěl zapsat, ale zase – jak tam čtenář nebyl, tak si to stejně pořádně neprožije, a zaznamenat každou myšlenku, kterou jsem cestou měla? Ne, že bych to nesvedla. Ale bylo by to fakt na dlouhý povídání.

Tak třeba cesta tam – totální serpentýny, žaludek měl místama problémy. Když se před náma otevřel pohled na jezero Trasimene, největší jezero v Itálii, přísahala bych, že jsme přijeli k moři – a hrozně moc mi to připomnělo, jak jsem moře viděla poprvé, když jsme se před lety s našima úplně stejnýma serpentýnama prodírali k Jadranu a poslouchali Těžkej Pokondr a Džíny (ne že by to byla naše volba. Vezl nás známej).

Za zmínku stojí šok, co jsme měli, když jsme před odjezdem člunu hledali u mola záchody a na těch veřejných byly jenom turecké šlapky. Naštěstí hned naproti byla restaurace, kde měli záchody celkem v pohodě, až na to, že neměly prkýnka (ne že bych si měla v plánu sedat) a voda v umyvadlech je tu všude na šlapátko jako ve vlaku.

Na člunu nás přivítali hned dva vyzubení Italové, Roberto a Simone. Roberto řídil a Simone nás vítal, informoval, po celou cestu s náma tlachal a průvodcoval, ukazujíc, co kde je. Roberto toho moc nenamluvil, anglicky znal snad ještě míň než já italsky, a tak si všímal kormidla a hudby, která z repráků jela na plný pecky (nejdřív nějaká jejich, pak jsme tam na chvilku dali mou mptrojku – hh, Steam Powered Girrafe potěšili 8) – pak tam byl Sienin iPod a úplně nakonec jsme jeli na Robertův playlist největších rockovejch pecek, co kdy byly napsány, a já to doteď nemůžu dostat z hlavy, jak mě štve, že jsem z něj nebyla schopná ten playlist dostat. Bohužel nějak byly pořád jiný starosti, takže jsem odjela bez playlistu, ale herdek, já si musim takovou flashku dát dohromady, tam bylo prostě všechno, naprostá dokonalost.

Poměrně brzo jsme dojeli k zátoce, kde jsme měli kotvit a koupat se, ale caparti chtěli do větší hloubky, a tak jsme se zase odrazili. Vlasy nám šlehaly kolem vysmátejch obličejů, jak si nás ten vichr dával, pralo do nás sluníčko a kdo neseděl ve stínu, při zastavení člunu zjistil, že je fakt nechutný vedro. Jak jsme spustili kotvy, všechna ta omladina (a i starší kousky) naskákala do vody a Simo s Robertem na ně naházeli kruhy a pěnová držátka v duhových barvách. Jedno z nich držel George, po krk ve vodě, nad hlavou a hulákal „Gay pride!“. Nojo, George… 😀

Měla jsem zábrany, přece jenom… teda Irma. Ale nakonec jsem to nevydržela, bylo mi tak strašný vedro, že jsem měla pocit, že se rozložím na atomy, a tak jsem si řekla, what the heck, však to pro jednou přežiju, a prostě jsem tam hupsla. Dala jsem si jen pár temp kolem člunu, ale stejně mi to bodlo a určitě to stálo za to.

Když jsme se zase nalodili (samozřejmě poté, co byl George asi deset minut shazován zpátky do vody a bylo mu házeno všechno možné, aby pro to musel plavat), osmahlí chlapci to zase rozjeli a vytáhli občerstvení. Bylo tam leccos: studená pizza, různé druhy domácího chleba, sýry, salámy, něco jako krokety, o čemž jsem pak zjistila, že v tom snad měla bejt ryba – no, whatever, mně to chutnalo, a pak samozřejmě spousta vychlazených limonád a prosecca.

Bylo to trochu nešťastně naplánované, neboť vlastně hned potom jsme jeli k Isola Maggiore, kde jsme měli mít oběd. Už při předkrmech jsme všichni hlásili, že nemáme hlad, že jsme nacpaní a ať to Ashleigh nepřehání. Ta ovšem namítala, že je to všechno v ceně, tak ať si s tím neděláme hlavu a prostě objednáváme. A tak jsme objednávali.

K prasknutí jsem se nacpala mozzarellou s vynikajícími rajčaty (bože, ta zdejší zelenina!), bruschettou, naprosto fantastickýma lasagnema (haúúú) a zmrzlinou, která hrozně rychle tála (měla jsem lískovej oříšek a kiwi), a pak jsme se totálně naprasknutí a znavení vším tím Sluncem prošli za roh k místnímu krámku. Nic moc zajímavýho tam neměli, ale když už mi v kapse cinkalo těch pár euráků a když to bylo poprvé na novém místě, investovala jsem do náramku, co mi bude ladit s botama ze Shoe Zone (mimochodem jedna už je bez pásku, dosloužil v rekordním čase dvou týdnů, a tak už je z boty sandál :D) a snad chvilku vydrží, na památku.

Nakonec se to ukázalo jako docela dobrej nápad, neboť Ashleigh mě po návratu upozornila, že asi nebude schopná vzít nás s panem M. znovu, což znamená, že já už se tam nevrátím a pan M. se tam vůbec nepodívá. Mně osobně to až tak nežere, v tomhle týdnu mi poměrně chyběl nějakej ten čas o samotě, ale kvůli panu M. by mi to přišlo líto, tak snad se to ještě změní. Ostatně jsem měla zato, že člověk zaplatí loď a jídlo a kolik lidí na ni narve (do maximálního počtu, samozřejmě), je jeho věc. Možná se pletu, no uvidíme.

S tím jídlem to mimochodem byla taky sranda. Po návratu do přístavu (po zastávce u jednoho mola s plošinami s můstky, odkud se dalo skákat a odkud nás vyhnala blížící se buřina) Ashleigh zjistila, že to s tím jídlem v ceně není zase tak žhavé. Obvykle prý oběd na Isola Maggiore bývá v ceně, tentokrát však nebyl, a tak Ashleigh dost dlouho rozčileně mluvila do telefonu se svým exmanželem a my jsme si pak chvilku mysleli, že ten mobil hodila do jezera (bohužel až tak dramatická nebyla, jen ho vztekle vrazila do kapsy). Všichni jsme si pak říkali, ještě že nás pobízela, ať si objednáváme. Bláznivá ženská, co chce mít všechno. My bychom se klidně spokojili s polovinou jídel, podělili bychom se. Ale to ona ne. Všichni povinně tři chody. Nojo, má to mít 😀

Po návratu se první polovina rozloučila s milými průvodci a odebrali se k autu, zatímco my druhopůlkaři jsme kotvili v přístavu a přemýšleli, co dál. Ještě pořád jsme měli zaplacenou další hodinu na lodi, ale jelikož se zvedal vítr a bouřka se pořád blížila, Roberto a Simo nás museli ukotvit. Davidova žena, Niccole, zvažovala, že bychom si šli sednout do restaurace, ale nám ostatním se nechtělo. Vždyť jsme měli ještě hodinu chilloutování na člunu, zaplacených drinků a zbytků jídla, které Simo okamžitě vytáhl a začal všechny znovu zvesela hostit, jako bychom už tam neměli problémy s dýcháním 😀 Ale když je to zadarmo… ukazuje se, že tohle není zdaleka jen typicky českej přístup.

A pak samozřejmě ta hudba. Robertův playlist mi dělal dobře na duši, s Davidem jsme si v tomhle nesmírně sedli, a tak jsme si pro sebe oba zpívali slova a coby dva staří rockeři jsme to smrtelně prožívali od Highway to Hell přes Stairway to Heaven až po Knockin‘ on Heaven’s Door (kterou mám mimochodem v hlavě už od výletu na horkou čokoládu a zmrzlinu, neboť Nigel nám ji pouštěl v autě dost hlasitě na to, abych ji už odtamtud nikdy nedokázala dostat). Musela jsem pořád myslet na film Rock Boat, co jsme si ho pouštěli s panem M. u mě doma těsně před odjezdem do Anglie. Naprosto vynikající záležitost. Lomcovala mnou chuť neohlášeně skočit přes palubu a pořádně si u toho zařvat. Tutti frutti!

Simone tu a tam vyběhl ven na cigaretu a když šel na druhou, usoudila jsem, že je to teď nebo nikdy, protože nikdo z lidí, co tady znám, nekouří, a tak jsem si od něj jedno máčko vyprosila. Byl nesmírně ochotnej a já si užila toho kouzelnýho psychologickýho momentu kuřácký pauzy, kdy si prostě vždycky nejlíp pokecáte 😀 Musela jsem se smát tomu, jak spolehlivě to funguje, a jak jsem ráda za to, že stejně jako dovedu nekouřit, dovedu i kouřit. Je to jako bejt bisexuál, bere vás to prostě oboje, někdy máte chuť na jedno a někdy si dopřejete to druhý, a o nic tak nepřicházíte. Parádička 8) 😀

Měli jsme asi hodinu, než se Nigel vrátí, a tak jsme si u toho jídla a pití dost pokecali. Ukázalo se, že Roberto je mimo řidiče člunu vášnivý cyklista a pravidelně jezdí něco jako Tour de France (původně jsem myslela, že mluví o něm, ale bylo to asi něco jinýho). Jezdí to prý tisíce lidí a vloni skončil jako jedenáctý.

Simone je kancelářská krysa. Normálně pracuje v officu na různých projektech, kterých si prý všímá i Evropská komise nebo co (prý na to dostal i nějaký grant, ale moc jsem nepochytila, o co šlo) a na člunu provází jen ze zájmu, aby si odpočinul a zlepšil si jazyky. Roberto je jeho kamarád, tak mu občas vypomáhá. Co všechno se člověk nedozví. Mimoto, že David kreslí komiksy a má snad i kapelu a jeho dcera Eve naprosto fantasticky maluje. George prý je hrozně ujetej na fotbal. A malej Eric… no, to je prostě Eric, můj miláček 🙂 Já tuhle rodinu zbožňuju.

Večer po návratu jsme si pak užili srandy s výpadky elektřiny a porouchanou myčkou, Nigel vařil tradiční italskou porchettu, což bylo prostě vepřový, nakrájený na tenký plátky, a k tomu klasicky spousta fazolek, mozzarelly a rajčat (já už to nemůžu ani vidět :D), kantalupe (cukrovej meloun) a dalších laskomin. A pak se hrály různý hry, na který už jsem nějak neměla sílu, a nějakej kretén si mi sedl na laptop a nakřápl ho, takže jsem celej večer chodila po baráku nakrknutá. Ani ne tak proto, že mi ten laptop někdo křachl, jako spíš, že se nikdo nepřiznal a ani Nigel (jehož geniální nápad byl schovat ho do gauče před zloději) neřekl ani fň, když to přitom byla jeho vina. Někdy mě ty lidi fakt štvou.

Anway, výlet na jezero Trasimene byl fantastickej, snad se mi časem podaří vyrazit se Sieny nějaký fotky (nebo z někoho jinýho, vím celkem jistě, že mě i párkrát fotili) na přidání, do té doby si holt zase musíte vystačit s povídáním 😉

Snad se mi povede jet i příště. Ale jestli ne, tak co už. Pro jednou mám tu vzpomínku a ten zážitek a to už mi nikdo nevezme. A nemusim mít všechno.

Háá… ta nádherná mlha… 8)

Btw, ukazuje se, že nakonec nejsem takovej antitalent, jak jsem si myslela. Emilie ochotně odpověděla na můj e-mail s dotazem, jak na affiliate link, a ukázalo se, že jsem to dělala správně. Chyba tudíž bude na straně Blogu (to je mi novinka), kterej ten kód po uložení vždycky totálně pokazí, stejně jako to bylo s rámečkem kolem profilovky (nakonec jsem si poradila jinak, no ještě aby ne, však jsem holka šikovná a ochcávat systém mě vždycky nejvíc bavilo). Obávám se tudíž, že link nebude, aspoň ne takovej, přes kterej bych eventuálně mohla získat nějaku odměnu. Sucks.

Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):