Rubrika: poesie

Své sladké tajemství neprodám

komu já budu chtít, tomu dám

Lež, mlč a líbej mě na šíji

než číši vína dopiji

Přestaň mě drásat do krve
miluj mě, buď mým poprvé.

*

Dotkni se mě

tam kde křičím

chladným prstem v horkém lůně

Tvoje tělo

na mých prsou

tvé rty v mých a teplá vůně

Prsty splétám

ze sna blouzním

při vzpomínce srdce stůně

Jsme dva a kráčíme vedle sebe

každý svým tempem, každý svým směrem

blíží se podzim a vítr zebe

smráká se dlouho před večerem

Jsme dva a kráčíme každý sám

kdysi snad dvě duše v jediné

však dávno už tomu, dnes sotva tě znám

ze sna jsem proctla ve vteřině

Teď ztichlá je ulice, kde kroky tvoje

zněly dřív táhlou ozvěnou

srdce mé v koutku se obvazuje

a léčím si duši zlomenou

Sama jdu ulicí prázdnou, plnou

nevnímám, neslyším, necítím

jen bolest a stesk a s další vlnou

sypu si prášky do pití 

Kdes lásko moje, kams odešel?

a proč srdce mé nevzal jsi sebou?

skončili jsme, večer nadešel

a nůžky na zápěstí zebou

Roky a týdny a měsíce

potrvá, než se zahojí

rány, které jsem, plačíce

tvrdila, že nebolí

Pak odložím snad chmurné představy

a s nimi zas kousek sebe

však navěky budeš mi předrahý

navěky, lásko…

pro tebe…

V osamělém davu

pod deštníkem skryju hlavu

a má jediná jistota

je věčný koloběh života

Proudy chladných myšlenek bičují mi tváře,

slané perly těžkosti si tisknu do polštáře.

Vlastní zadek nakopat si gládou zocelenou!

Výt na měsíc, jak srdce lká nad láskou zpropadenou…

Dáma ve zlatých střevících

odhrnuje nožkou sníh

po modrém chodníku kráčí

směje se na všechny, kdo se mračí

tančí ve zlatých kolejích

Zpívánky

rozplétám copánky

otevřu okno, vyvětrám

lásku, co vedla do nikam

éčko si trochu podladím

však já si s životem poradím

Vidím tě

stojíš na poli

a kolem ztracené údolí

klíčema chrastíš od dětství

uprostřed ztracenýho náměstí

Další kousek z archivu. A tentokrát jeden, co se dočkal zhudebnění díky kapele Bezestopy. Díky lidi 🙂

Stvořil svět jednou záhadnou slečnu,
prostorovou hranici v nekonečnu.

Zpod dlouhých řas jí svítila kukadla,
měsíc jí nahlížel potajmu do prádla,

vlasy jí voněly lučním kvítím
a v srdci oheň – jen se vznítit.

Země se klaněla jejím krokům,
vteřiny běžely k jejím rokům.

Jednoho dne vše podivně skončilo,
když slunce do nebe trochu dřív vkročilo.

Z hrdla se vydraly vzlyky tklivé,
že je vše na světě pomíjivé.

Barevné krystaly

bílého sněhu

nacházím v posteli

když hledám něhu

ztracené zrcátko

odráží dětský smích

sjíždíme spolu život

na saních