Rubrika: poesie

Je to boj

když mám co říct a nevím jak

a vím, že mi zas šplouchá na maják

když doufám v místo ve tvých myšlenkách

Vibrace srdečního svalu, toť mdlé tóny baskytary

ty psí kusy důkaz, že jsem ještě tady

A co je mi vlastně do veršů? co do lidí?

ať hodí kamenem ten, kdo se nestydí

vždyť pro vás ten život nežiju

a co bude, až se zabiju?

…už nic…

Jen rakev, kondolence a možná dary

*

Už odkvétají pampelišky

a mně to jaro uteklo

hladím stromy prstů bříšky

jen aby se neřeklo

V noci sním o Pánu času

ve dne jsem radši schovaná

proč jen mi vzali všechnu krásu

z života? proč jsem tak ztahaná?

Seš můj záchrannej kruh

a ještě je tu cítit čehosi duch

Obejmi mě a já budu zase celá

v kličkách a smyčkách je čistej vzduch

útěcha pro naše těla.

*

Nestojím o vaše pochopení

cítím to zlo, co náš svět mění

cítíš to? Z útrob Země chvění

Není už tenhle svět, co býval

havran mi dnes divnou píseň zpíval

do nitra duše se mi díval

A já viděla temnotu

pach od krve a od potu

pach války lidí, robotů

Já nestojím o vaši ochotu

Svět, ten, co býval, tu už není

*

Rozkvetly máky na poli

ptáci se po nebi honí

já dal bych asi cokoli

za jednu píseň o Ní

Červené máky na poli

oceán nářků a stýskání

ve výškách křik, oko sokolí

severák mraky rozhání

Krvavé máky na poli

a do ruda zbarvené nebe

na rukách mám z práce mozoly

a v srdci jenom tebe

Ta vteřina

kdy pláču ti v náručí

a ta chvíle nevinná

v zápětí zahučí

Ta apatie

když potvrdí se posté

že lež tě nezabije

a s žízní chuť se roste

„Proč lpíš tak na hloupostech?“

*

Nejsou to slova

co píšu tobě

nejsou to vzdechy

co dusím v sobě

Nejsou to vzpomínky

na naše „jednou“

historky, co koutky

tu a tam zvednou

Jsou to ty naše vzácný chvilky

meteor, céčka a verzatilky

Jak jsme si hráli na andílky

*

V skleněné misce tříštění zvuků

polibky múz a milých kluků

na kousky, přesto stále tluku

*

Rozostřené

obrázky posledních dnů

Opadané

stromy s vůní podzimu

Neslýchané

řádky tichých dopisů

Uplakané

oko barvy jaspisu

Rozrývaná

křehká těla kaštanů

Uzívaná

počkej, až tě dostanu

Skrytá v listech břečťanu

*

Čekám až tenhle den se skončí

a vzpomínky s ním kamsi odejdou

Těch jedenáct let nebo kolik to bylo

jak nic plné prachu mi odejmou

A zbude po tobě prázdné místo

zmuchlaná deka, tam, kde jsi spala

Jen neříkej, netiš mě, mám v tom jisto

už teď prázdno je tam, kde jsi pobývala

Jen jedno místo, kde pořád vězíš

a odkud tě nikdo nevymaže

Tenhle boj možná nezvítězíš

však srdce mé k tvému navždy se váže

Jen prázdno je na konci mojí paže

*