Rubrika: drabbloviny

Můžete to brát jako drabblovinu, jako literární dílko, nebo jako záznam skutečnýho snu, co se mi dneska zdál, jak se vám chce. Můžete mě zkusit psychicky rozpitvat, je-li vám libo.

Upřímně si začínám říkat, jestli to není nějaká nemoc, tyhle neskutečně živý a totálně ujetý sny, co mě pronásledujou. Nedá se tomu snad už říkat noční můry, už pár týdnů se mi nezdálo nic, co by mě skutečně vyděsilo a probudilo uprostřed noci totálně zpocenou, přesto to ale nejsou příjemný věci a mám pocit, že mi z toho čím dál tím víc hrabe. Nejde jen o to, že na to pak musím myslet celej den a že pocity, co jsem v těch snech prožívala, se mě drží jako klíště, jde hlavně o to, že se nevyspím. Už měsíce jsem se pořádně nevyspala, tyhle – a mnohem horší věci – prožívám noc co noc.

A to mám nad hlavou lapač snů a pod polštářem kus křišťálu. Pche. Myslím, že mně by nepomohla ani svěcená voda.

Sebrali nás s tátou policajti. Jel moc rychle a taky snad neměl platnej řidičák nebo co. Odvezli nás s sebou na stanici a tam nás spolu s dalšími svlékli a nahnali do sprch. Pak nás rozdělili. Tátu odvedli bůhvíkam a já zůstala v hale, která byla zároveň sprchou, společně s asi pěti dalšími ženami a cca třiceti muži, kteří stáli na schodech, nazí, ukazovali si na nás a smáli se. My byly nahé „jen“ od pasu dolů, přesto to bylo krajně nepříjemné. Nebo možná právě proto. Království za kalhoty. Ale nemohla jsem je najít.

Očima jsem zmerčila oddělenou místnost, kde bychom snad mohly přečkat, a vydala jsem se tam. Muži obíhali zvenku dům, aby viděli oknem, ale sedla jsem si na židli a dala nohu přes nohu a na klín batoh, takže neviděli nic. Přesto jsem se dál sháněla po kalhotách a taky po tátovi. Začalo to být všechno krajně podezřelé a do mě se dal špatný pocit. Objevil se tam nějaký úředník, začala jsem se hlasitě zajímat, kam tátu odvedli a proč se musel sprchovat k výslechu. Prohlásila jsem, že ještě minutu, a vlítnu tam a je mi jedno, co se bude dít pak.

Nevydržela jsem to ale ani tu minutu, najednou jsem byla oblečená a prala jsem se s úředníky v bílých pláštích, z nichž byli najednou doktoři. Nechtěli mě pustit dovnitř, ale já jim utekla. Když jsem ho spatřila, ležel na nemocničním lůžku a měl v sobě zapíchané všelijaké kapačky. Šla jsem k němu od hlavy a když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že si není vůbec podobný. Místnost byla kromě nás plná všelijakých přístrojů a doktorů, kteří všichni zvedli hlavy, když jsem vešla, ale nikdo mě odtamtud nevyhazoval.

„Tati!… Co jste mu udělali?!“, vykřikla jsem. Jeden z doktorů mi s naprostým klidem odvětil, že z něj nějak extrahují buňky nebo co a skládají z nich nové „lidi“. V podstatě ho dělili na větší množství nekompletních tvorů, byl to jakýsi experiment a zatímco vedle něj se množily jakési napodobeniny lidí, on slábnul a ztrácel se před očima a najednou to nevypadalo vůbec jako on, ani jako člověk. Necítila jsem skoro nic než bezmoc. Chápala jsem, že se nevzrušují mou přítomností prostě proto, že už nemůžu vůbec nic udělat. Měla jsem se k odchodu, když se na mě ta věc z postele podívala. Zaváhala jsem. Co když tam někde ještě je a vnímá?

„Tati…“

–

Byla jsem na útěku a spolu se mnou ještě jedna dívka. Přikázala jsem jí, ať se mě pevně drží, a doufala jsem, že mě moje schopnost tentokrát nezklame. Nezklamala. Skočila jsem z nejvyššího balkónu. roztáhla ruce a po jednom zhoupnutí se ve vzduchu jsme se obě vznesly výš a obrovskou rychlostí uháněly pryč. Yes! Jen ještě pár bloků a budeme v pohodě. Nechytí nás. Ztratí nás.

Jenže po chvíli, když jsem se podívala za sebe, jsem zjistila, že někdo nebo spíš něco za námi přece jen je. Dammit! Taky lítají. S tím jsem nepočítala.

Pak si jen vzpomínám, jak se s tím něčím peru a snažím se to ze sebe setřást. Nevzdávám se. Utíkám. Nemám z toho strach, ale otravuje mě to. Zoufale se toho chci zbavit. Pak se vzbudím.

„Tati…?“

Až tady jednou nebudu.

Pořád mě uvidíš v každém západu slunce.

Uslyšíš mě ve větru, až si bude hrát s listím.

Ucítíš mě v každém závanu čerstvého vzduchu a v každé kapce rosy na trávě.

Vzpomeneš si na mě, až si budeš hřát prsty o šlehající plameny táboráku.

Kapka vody ve tvé koupeli. Poslední list, co spadne na podzim, a první květ vykvetlý na jaře.

Vzpomeň si, až ti hřejivé paprsky slunce budou tančit po tváři a až se ti o kotníky otře kočka.

Vzpomeň si, až vykvetou šeříky. Ucítíš mě jako skořici ve vánočním cukroví, jako vůni levandule, jako chuť mléčné čokolády.

Fénix nezmírá, jen se přerozuje. Tělo spálí oheň, však zůstává energie. Síla pohledu. Něha úsměvu. Myšlenka.

Pro ty, kdo chtějí věci měnit a žít tak, jak se má. Pro tebe.

Dýchej. Bolest i trápení zas přejdou a zase bude líp.

A já budu pořád s tebou.

Mněhe, zase jednou mě chytila inspirace k obrázku z Imaginária 🙂 Mimojiné teda i proto, že přesně na následující téma mám rozepsanou jednu… nevim, jak to nazvat. Knížku? Příběh? Jo, příběh bude asi lepší označení. Nečekám, že bych to někdy dokončila. Je to už pár let zpátky, co jsem začala. Ale ráda se k tomu tu a tam vracím, aspoň v myšlenkách. Ráda vzpomínám na to, jak se mi to tvořilo v hlavě a jak se to samo skládalo dohromady. A občas si to po sobě ráda přečtu a zapřemýšlím, jak jsem na takový detaily proboha přišla a odkud se vzaly nápady na interiéry, který tam popisuju. Mít představivost je krásný…

Přemýšlela jsem o tom, co mi řekl. Dávalo to smysl. S nohama namočenýma ve vřídle jsem snila o Jasperovi a o tom, co by bývalo mohlo být. Mohla bych ztratit hodně. Léta služby mi už dávno mohla opatřit to, o čem se ostatním zatím jenom zdálo, a já to všechno toužila zahodit? Proč?

Zvažovala jsem své možnosti, když se za mnou ozval známý hlas. „Už zase hloubáš o smrtelném životě?“, zeptal se Ari. Povzdechla jsem si. Přišel až ke mně a posadil se vedle mě s nohama složenýma pod sebou. V rukách přitom pohazoval kožený váček s hvězdným prachem, typická provokace.

„Nech toho…“, zaprosila jsem, ještě než mohl vůbec s něčím začít. Nebylo třeba. Stejně to ale zkusil. „Sin, ty víš, že patříš k nám…“, nakousl, než se mu zlomil hlas. To bylo neobvyklé, trochu jsem zapochybovala. Normálně si vždycky se vším věděl rady a vždycky měl co říct, ale tohle klišé, které mi už zopakoval snad stokrát? To se mu nepodobalo. Že by byl i on sám v koncích?

„Nedělej to. Prostě… to pusť z hlavy.“ „Tebe to nikdy ani nenapadlo? Nikdy tě to nelákalo?“, vyletělo ze mě. „Někdy. Možná. Ale pak…,“ poklepal na váček, „… pak mi došlo, kde je moje místo. Sin, ty máš talent. Máš možnosti. Podívej se na ně,“ rozmáchl se rukou a já vzhlédla. Všude kolem nás, kam oko dohlédlo, se to hemžilo anděly. Nebylo je slyšet, nebylo je vidět, pokud jste o nich nepřemýšleli, byli jste sami. Jakmile jste si na ně ovšem vzpomněli, byli tam. Byli tam pořád. Nikdy jsem nebyla sama, pokud jsem si to nepřála. A i pak by se vždycky objevil Ari, napadlo mě a musela jsem se ušklíbnout. „Oni nikdy nebudou mít to, co ty. No, možná za pár stovek dobře odhlídaných životů. Ale ty… ,“ zase se zadrhnul. Otočila jsem hlavu a podívala se do těch jeho smutných modrých očí. Bylo to trochu nepříjemné. Poposedl si blíž. „Patříš k nám,“ zašeptal znovu a položil mi ruku kolem ramen, jako by nic. Cítila jsem teplo vycházející z jeho dlaně, z jeho paže, z celé jeho bytosti. Byl mi ze všech nejmilejší. A jen s ním jsem na krátký moment dokázala zapomenout. Dokud se hladina pode mnou nerozčeřila a na ní se neobjevil Jasperův obličej, jeho výraz na tváři, když jsem mu řekla, že odcházím a že je to naposledy, co mě vidí. Samozřejmě bych neodešla z jeho života, to nebylo myslitelné, stále byl mým svěřencem. Ale musela jsem naše styky omezit na – jak se to říká – striktně pracovní.

Tady a teď mi to všechno přišlo bláhové. A tak daleko. S nohama ponořenýma do teplého vřídla se mi myšlenky toulaly jen po hvězdách a patřily jen andělům. Ale tam dole, kdykoli jsem odložila křídla, tak snadno jsem zapomínala, kdo jsem, a čím dál tím častěji mě přepadaly myšlenky na smrtelný život a na to, jak tohle všechno opouštím. Ani můj rozhovor s Ním to nedokázal změnit. Dokonce i poté, co jsem mu dovolila, aby to břímě ze mě sejmul. Snad jeho síla nebyla tak nezměrná, snad nestačila na… ale ne. Takové věci mě nesměly napadat. Ucítila jsem jakési pošťouchnutí pod žebry. „Nepochybuj,“ zavrtěl hlavou Ari. A já se chabě usmála nazpět. Věděla jsem, že tenhle boj nikdy neskončí, alespoň dokud bije Jasperovo srdce, a já si nedokázala a nechtěla představovat, že jednou to tak nebude. Byla jsem ochotná vzdát se nesmrtelnosti za ten jeden nesmyslně krátký okamžik, který bych mohla strávit s ním a který byl v našem měřítku tak nicotný, že nestál ani za řeč, alespoň ne Arimu; nikomu z nich by za to nestál. Ale já holt do tohohle světa přišla s lidským srdcem. Byla jsem možná přece jenom špatný anděl.

„Nepochybuj,“ řekl Ari. A já věděla, že ho nikdy nedokážu poslechnout. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči.

by *sandara

„Poběž, příteli!“, vykřikl jsem a popohnal Mercuria, svíraje zároveň pevně otěže nepokojného bělouše. Dva koně uháněli bok po bohu krajinou, drželi téměř stejné tempo, přesto jsem však mezi nimi cítil jasné rozdíly.

Především Mercurio byl můj kůň. Byl to válečník, nejsilnější a nejodvážnější zvíře, jaké jsem kdy měl tu čest potkat. Mezi koňmi mu nebylo rovno, alespoň podle mého soudu. Byl divoký a plný vášně a odhodlání, neměl strach pohlédnout smrti do očí, odvážně se se mnou vrhal do jakéhokoli nebezpečí a nikdy jsem neměl pochybnosti o jeho loajalitě. Jedinkrát mě nezklamal, právě naopak mi byl vždy nejvíc nápomocný, poslouchal mé rozkazy, aniž bych měl zapotřebí je vyslovit, jako by naše mysli byly nějak propojené, jako by vždy přesně chápal, co je třeba udělat a kam je třeba se rozjet či kdy zastavit.

Bělouš, proti tomu, byl kůň poněkud prchlivý a nezkušený. Tušil jsem v něm velký potenciál a sílu ducha, byl však neukázněný. Jeho předchozí majitel ho nevycvičil dobře, neměl nad ním tak pevnou ruku a kůň byl plachý a nerudný k cizincům, jakým jsem pro něj byl i já. Ale nebylo času nazbyt, abych s ním zacházel v rukavičkách. Museli jsme pospíchat, a tak jsem pevně držel jeho otěže a nenechal jsem ho zpomalit ani se ohlédnout a bělouš měl pěnu u huby a prášilo se mu za kopyty, ale přesto mě poslouchal.

Mercuriův směr byl přesný a kůň nepotřeboval pobízet. Měl jsem tudíž čas soustředit se na přemýšlení a plánování dalších kroků, stejně jako na to, abych si v hlavě přehrával některé úseky dnů předešlých, některé velice důležité pro osud mnoha lidí, jiné zcela nepotřebné, přesto však tvrdošíjně uhnízděné v mé mysli a já je nedokázal zaplašit, ať jsem se snažil sebevíc.

Vzpomínal jsem na setkání ve špinavě bílém velitelově stanu. Na pokyny, které mi udílel, i na ty, které nebylo třeba vyslovit. Ten muž pro mě znamenal víc, než jsem byl schopen popsat, a stejně jako Mercurio vyčetl z mé hlavy všechny nevyslovené příkazy, já četl v mysli svého velitele a krále lépe, než kdokoli jiný.

„Jeď, Mario“, pravil. „Jeď a nezastavuj se, tvůj kůň se ponese spolehlivě jako vždy, ale musíte být rychlejší než jste kdy byli doposud, protože nemáme minutu nazbyt. A vezmi s sebou toho bělouše“, dodal bokem a už se na mě nedíval. „Takovou neukázněnou bestii nemůžu na bitevním poli potřebovat“.

A tak jsem jel. Jako s větrem o závod. A zrovna když se na obzoru objevilo bojem zfialovělé nebe a já věděl, že tamtím směrem se nemohu vydat, protože má cesta mě vedla jinam, mé srdce zasáhla vzpomínka docela jiná, vzpomínka na lehký vánek, prohánějící se světlými kadeřemi. Na fialkově modré šaty, které na sobě měla, když mě při západu Slunce vyhledala u řeky. Nemusela říct ani slovo. Dobře jsem jí viděl na tváři, co mi chce povědět a co nemůže. Zadíval jsem se na ni jako bych ji viděl poprvé.

Byla bledá, ale to jí neubralo na kráse, na té přirozené kráse, jakou se mohli honosit jen urození lidé. Mnoho během posledních dnů a nocí nenaspala, stěhovali jsme tábor podle potřeby a ona vždy putovala s námi. Bylo to její povinností, přirozeně, přesto jsem si byl jist, že i kdyby ji odsud vyháněli, neodešla by a našla by si nějakou cestu. Netroufal jsem si uvažovat nad tím, dělá-li to kvůli mně, to by bylo skutečně příliš odvážné, ale v srdci jsem měl takové chvění, podle nějž jsem tušil, že na tom něco bude.

Vlasy se jí kroutily po ramenou jako zlataví hadi a jak se jí v nich odráželo půvabné světlo od západu, nasazovalo jí oranžově zlatavou korunu. Ach, bože, jak byla krásná. A já si nesměl dovolit na to myslet.

„Odjíždíš“, pravila bezhlasně. Nebyla to otázka. „Musím“, odpověděl jsem přesto, i když mi to připadlo nadbytečné, samozřejmě znala mé rozkazy, ne do podrobností, ale dobře věděla, že mě čeká cesta a s jakým posláním. Statečně přikývla, rty pevně semknuté, snad ve snaze zabránit tomu, aby jí z nich unikl byť jediný hlásek. Jak jen jsem toužil odvětit něco příznivého. Něco, co by uklidnilo ty roztěkané oči, co by roztáhlo její kamennou tvář do úsměvu, který jsem již tolik dní postrádal, který krutá válka vymazala a příliš mnoho obětí jej zapudilo tak daleko, že jsem už nedoufal, že se ještě kdy vrátí. Přesto bych ho tak rád ještě jednou viděl. Ale neměl jsem co říct, nemohl jsem dávat plané sliby. Nač hlásat, že se brzy vrátím, když jsem nevěděl, jestli vůbec? Nač utěšovat, že všechno bude dobré, když naděje byly tak slabé a naše vyhlídky mizerné? Nač deklarovat, že náš drobný záložní plán bude mít jistojistě úspěch, když jsem si sám netroufal doufat, abych ty chabé šance nezaplašil?

Neměl jsem nic, co bych řekl. Nic, co bych udělal, co bych jí mohl dát, než jen tu trochu naděje, kterou jsem sám téměř pozbyl. Vyhoupl jsem se na koně a ona dvěma rychlými kroky přešla k jeho hlavě a položila mu ruce na hruď a na nozdry. Kůň neucuknul. Pohlédla na mě a v očích se jí zaleskla záře posledních paprsků a snad i jakéhosi vroucného přání. Na okamžik jsem ztratil přehled o čase. Její tvář byla tak… tak jiná. Byla tak měkká, teplá, snad od toho horoucího světla, snad od útěchy, kterou v ten moment pocítila, snad od citu, který jsme si ani jeden z nás nemohli dovolit vyznat v tak nevhodnou chvíli. Nebylo místo na lásku, když bratři padali k zemi a štíty se tříštily pod údery nepřátelských kopí. Dvěma prsty jsem spočinul na té překrásné linii její čelisti, jen letmý dotek a pohled do těch překrásných očí, než zašeptala Jeď a já trhnul Mercuriovými otěžemi.

–

„Jeď, příteli! A neohlížej se! Noc už bledne, vidíš, támhle už je obzor a za tím obzorem – náš cíl. Jen pojeď, bělouši, a drž si naději. Však brzy dojedeme, už brzy splníme účel naší cesty a snad nebesa dají, brzy trochu vydechneme. Ještě mnoho je třeba udělat a než se pořádně najíme a vyspíme, oj, to ještě potrvá. Ale už brzy tě spatří lidé, k nimž jedeme. A až tě na kopci uvidí, budou křičet ‚To je on, ten anděl a posel, to je naše naděje!‘. Tak poběž, anděli. Tvůj domov tě čeká.“

A já to přece jenom udělám. Už jednou jsem vás tu „poctila“ jakousi sci-fi slátaninou, co mě zrovna napadla při pohledu na obrázek, a i když jsem měla pocit, že to sem úplně nepatří, přesto jsem ráda, že jsem to zveřejnila. Bavilo mě to psát. Stejně jako mě už léta baví psát si do počítače, i když nikdy nic nedokončím a všechno to dotáhnu tak maximálně do podoby výjevu, víceméně bez děje, někdy i s dějem, ale věčně nedokončeným a nedomyšleným.

Ale jako co má bejt? Proč by všechno mělo mít konec? Proč by to mělo mít začátek? Proč se nespokojit prostě s výjevem?

Psaní drabble má svoje pravidla, takže tyhle svoje literární pokusy bych tak nenazvala, stejně jako moje rádobyhaiku poesie má do skutečného haiku kilometry daleko (že já musim všechno dělat po svym…), a možná že vás to ani nebude bavit číst, ale co už, mě to baví psát. Je to trochu jako psaní básniček pro Imaginarius. Vlastně mě k tomu i dost přivedl. Imaginarius, vytváření místností pro RPG hru podle obrázků, vlastně celá ta RPG hra, a pak samozřejmě taky deviantart, kde v poslední době objevuju čím dál tím úžasnější a fantasknější dílka, která ve mně vyvolávají miliardy nejrůznějších pocitů a chuť je zaznamenat. Takový propojení smyslů. Obraz a písmo. Dva vjemy. Někdy mi na to stačí pár veršů, někdy je to na delší povídání. Někdy bych na tom jednom obrázku vystavěla celej příběh.

Ale na to jsem asi moc líná.

Nikdy jsem mu nepoděkoval. Neřekl jsem mu, jak moc pro mě znamenalo, co pro mě udělal. Pro nás. A snad si to nikdy neodpustím. Ale někdy, jen někdy, když zírám do těch nekonečných hlubin plných tajemství a života, o němž si mohu nechat jenom zdát, mám skoro pocit, jako by mě odněkud sledoval. Jako by se jeho duše dál svobodně nechala unášet proudy do všech koutů světa, jako by i teď podnikal jakási neznámá dobrodružství, která se mě snad už netýkala, přesto však jsme byli stále svázáni poutem nezlomného přátelství, vděčnosti a odpuštění. Ano, snad mi i odpustil. Snad se na mě odněkud díval a věděl, jak moc pro mě těch několik málo společných chvil znamenalo. Jak moc mi chybí.

A tak jsem zapálila město. A to město hořelo a hořelo a já se dívala, jak všechny mé sny přichází vniveč. Jako ostatně vždycky. Pobavena tou ironií jsem se uchechtla. Typické.

*

„Neřekl jsem vám, že vás nebereme?“, zamručel spěšně bělovlasý muž, jak usedal za svůj stůl a nasazoval si brýle. Asistentka v bělostném kostýmku mu podávala jakousi složku a on se do ní začel, na mě se ani nepodíval. „To jste řekl“, odpověděla jsem suše. „Tak co tu ještě děláte?“, prozpěvoval. „Žádám vás, abyste to zvážil. Někdo jako já by pro vás mohl být-“ „Někdo jako vy je mi úplně k ničemu!“, vyštěkl a švihl složkou o stůl. Jeho oči teď zíraly přímo na mě. „Myslíte si, že jen proto, kdo je váš otec, se tu z vás všichni poděláme? Mám svých starostí dost, nepotřebuju se starat o dalšího fracka.“, utnul a mně bylo jasné, že tím naše konverzace skončila. Inu dobrá. Otočila jsem se na podpatku a beze slova odkráčela.

*

„Ale tati, já to zvládnu!“, naléhalo děvče na čiperně vypadajícího pána ve středních letech, který se zrovna nonšalantně opíral o desku stolu a upřeně se na ni díval s pozvednutým obočím a do široka roztaženým úsměvem. „Neříkám, že ne. Ale měla bys být připravená na všechno. Organizace je plná lidí jako jsi ty. Neříkám, že jsou JAKO ty“, přešel pomalu místnost, vzal její hlavu do dlaní a políbil ji na čelo, „ale i oni jsou vyškolení, mají všelijaké přednosti a chtějí se dostat dovnitř. Nebude snadné je přesvědčit“, uzavřel to a teď mluvil o hlavounech Organizace, především o tom nejhlavnějším, starším, ale velice energickém muži jménem Marlowe, o němž bylo známo, že ho jen tak něco neuhrane. Viděl už příliš.

„Jen počkej, tati. Já je přesvědčím“, trvalo děvče na svém a v ten moment ten muž nemohl být na svou dceru pyšnější.

*

A tak tu stojím na pahorku a dívám se tam dolů. V ruce mi ještě plápolá pochodeň. Posupně se zasměju, mávnu s ní ve vzduchu. „Bavíme se dobře?“, ozve se za mnou. Trhnutím otočím hlavu. Constantine Marlowe stojí přímo za mnou a po jeho boku jeho nohsledi. „Náramně“, pronesu suše. A on se na mě dívá takovým tím zkoumavým pohledem, dost pobaveným, jestli se to dá říct o někom tak „vážně“ působícím. „Mám za to, že bychom mohli vaši žádost ještě jednou přezkoumat“, pokýval hlavou a s rukama založenýma za zády si vykračoval po pahorku. Nohsledi vypadali velice nervózně, což tak nějak divně kontrastovalo s jeho klidem. Byl si tak jistý sám sebou. „Mohli?“ opáčila jsem, aniž bych dala najevo jedinou emoci. „Právě se tak stalo. Jste přijata. V pět ráno vás chci vidět na stanici. Máte kuráž“, uznale se mi zahleděl do očí. „Ale jestli máte Organizaci být co k čemu, bude zapotřebí mnohem víc než to, rozumíte?“, zastavil se přímo přede mnou a v jeho oči byly přísné, ale dávaly mi šanci a to bylo jediné, oč jsem žádala. „Rozumím, pane!“, sklepla jsem podpatky a zasalutovala. Já, Julie Fawkesová rozumím perfektně.

*