Rubrika: co se mi honí hlavou

Představovala jsem si to jinak, klasicky. Myslela jsem si, bůhvíkolik času neprosedim u netu při hledání práce v Anglii, při blogování a tak, ale zaprvý tu net skoro vůbec nejede – pokud teda nesedim na půdě jako zrovna teď, kde je ovšem příšerná kosa, a zadruhý mám skoro furt co dělat. A jak jsme s panem Mysteriózním rádi, že na sebe konečně máme čas, tak jsme na sebe furt nalepení jak dvě karamely a jeden bez druhýho jsme se dodneška málem ani nevyto. Dneska už se začínáme klidnit. Zatímco on si dole poklidně skládá, já vyběhla na chvilku nahoru, že to teda zkusim. A hele, vono to de.

Ta zima kolem je jaksi krásná, ale zároveň mě znervózňuje. Být na chatě, když nemůžeš jít ven, neni úplně to pravý ořechový. Baví mě tu chodit po zahradě, sednout si na studnu, meditovat, dýchat, rozhlížet se po krajině. Teď by to ovšem znamenalo, že mi upadnou prsty na nohou (bohužel zimní boty nevedu, mám tu nanejvýš holiny a ty moc nehřejou), zadek přimrzne ke studni a nos se mi slepí, jak je tu ledovej vzduch. A furt sněží.

Jsem ráda, že jsem tady, ale zatím jsem v relaxační fázi, ta produktivní mě teprve teď začíná chytat, a už to máme za pár, v něděli bychom měli jet domů. Snad se mi podaří to doma trochu líp zorganizovat a ukrást si pro sebe co nejvíc času u stolu, vážně bych ráda zapracovala na novym webu. Jsem z toho rozmrzelá. Zatím jsem vůbec nedosáhla toho, co jsem chtěla, a budu to muset probrat se svým IT poradcem, protože takhle to nejde. Kdykoli chci na webu dělat, server nejede a já se tam nedostanu. A pak ten WordPress, se kterym si nevim rady a ačkoli vim, co bych chtěla, nevim, jak to nastavit. Takhle to prostě nejde. Chci už tam bejt a fidlat na novym, mám pocit, že tomuhle blogu už dávno vypršela expirační doba.

Mám nápady. Ale jejich realizace se furt nějak odkládá. Klásik.

Poprvé vnímám silnou potřebu žít ve dvou. Někde ve vlastním. Někde, kde se nemusím z ničeho zodpovídat, s nikým do krve hádat, kroužit okolo sebe a jen čekat, kdy to zase přijde a co za kravinu to bude tentokrát. Poslouchat lži, pociťovat křivdu za křivdou a být nucena do morku kostí se stydět za celou svou existenci, ačkoli k tomu reálně a objektivně není žádný důvod. Nic jsem neprovedla. Snažím se žít, jak to jen jde, dělat věci správně a následovat svůj instinkt. Pomáhám, kde to jde, i za cenu vlastního duševního zdraví nebo nepohodlí, v práci se dřu jako hovado, ačkoli bych na to celkem v klidu mohla kašlat a ačkoli to nikdo moc neocení. Dělám to pro sebe. A pro tu naivní holku uvnitř mě, která nikdy nepřestane doufat, že ti dva lidi, na nichž by mělo záležet nejvíc, se tohle všechno dozví. Že jednou možná budou mluvit s lidma, kteří mě doopravdy znali, a ti jim poví, jaká jsem byla. Protože oni to neví, nemají tušení. Ale až se to dozví, že na mě nakonec přece jenom budou pyšní.

Cítím zoufalou nutnost zažít svobodu, ale taky strach, protože nevím, jak začít. Myslím, že perfektní začátek bude moje dovolená s panem Mysteriózním. Do práce jdu už jen ve středu a ve čtvrtek, od té chvíle mám volno a jestli to správně chápu, po těch dvou dnech už se do téhle práce nevrátím. Je třeba zařídit pár věcí, ale v neděli bychom měli jet k nám na chatu. Zezačátku to asi nebude úplně paradise, ten barák je třeba nejprve zprovoznit, ale pak by to mohlo bejt hodně dobrý. No, nebudu předbíhat. Ale na otázku, jestli se těším, neumím ani dát pořádnou odpověď. To by byl eufemismus. Já se netěším, já zoufale počítám sekundy a chce se mi vřískat vztekem nad tou sviňárnou, že to ještě není, že ještě tolik času protrpím, než bude všechno tak, jak to má být, než budeme spolu a věci začnou zase dávat smysl.

To všechno mezitím mi přijde jako nějaká šaráda, nějakej mizernej sen, co nemá pointu a já vůbec nevím, proč ho sním. Co to je za lidi kolem mě? Co za svět? Proč jsem tady? K čemu je všechen ten věčnej boj? Jako by to nemohlo být jinak, jako by to už ani nešlo, ale proč? Co jsem se načetla o krásných světech a vztazích a idejích, proč je to všechno pro můj život pořád větší sci-fi? Jak málo by mi stačilo. Jen se v klidu tetelit v tý svojí křeččí kouli, jen aby druzí respektovali můj osobní prostor, jen mít nad sebou nějakou vyváženou autoritu, která si zaslouží obdiv a respekt a která si poslušnost pouze nevynucuje. Která by ocenila dobře vykonanou práci nebo alespoň úmysl a nehledala chyby tam, kde nejsou, která by neustále pitomě nerýpala a nevytahovala na světlo světa věci, o nichž se člověku nechce mluvit, v tu nejnevhodnější dobu, která by radši mlčela, když není schopná říct nic pozitivního, která by zbytečně neprovokovala, když přitom dobře ví, že na svou pitomou otázku nemůže dostat žádnou normální odpověď.

Darmo mluvit. Nesnáším se opakovat. Nesnáším poslouchat, jak někdo totálně překrucuje realitu a zneužívá toho, že jsem rozhozená, aby si na mně mohl hojit svoje vlastní komplexy a nespokojenost s vlastním životem.

Nebudu žít jejich život. Nebudu žít ničí život. Budu žít jen ten svůj a budu pořád taková, jaká jsem, a nebo nebudu vůbec. A jediné, na čem mi v tomhle světě záleží, jsou lidi, kteří to vědí a chápou a kteří přijdou s pomocnou rukou, když vidí, že je jí zapotřebí, a ne s pitomýma kecama, který nikdy nikomu nepomohly. Záleží mi na tom, aby si těch pár vzpomnělo, až tu nebudu, a aby na mě měli pěkný vzpomínky. Jak jsem se snažila. Jak jsem nabízela pomoc. Chci, aby si pamatovali, že jsem je nikdy neodmítla a že jsem chtěla zkoušet nový věci a dělat to správně.

Zoufale moc toužím po životě s někým, kdo – jak píše Vlaštovka – za mnou zavře okno, když ho nechám otevřený a usnu. Kdo vezme zbytek večeře z kuchyně, když já všechno nepoberu. Kdo mi podá kečup z ledničky, když já už sedím a zapomněla jsem na něj. Kdo to prostě občas vezme za mě, když já už nemůžu.

Měli jsme v práci jednu paní, která si všechny znepřátelila tím, že jim dost okázala dávala najevo svoje přesvědčení, že ona jediná tam pracuje a ona jediná něco dělá. V těchhle dnech na ni náhodou dost myslím. Vím přesně, jak to myslela.

Hergot, já teď vůbec nic nestíhám! 😀

Je to ještě mnohem horší než začátkem ledna, pan Mysteriózní je teď u mě pečenej vařenej, takže když zrovna nejsem v práci, tak jsem plně zaneprázdněna společenskými povinnostmi a sednout si ke kompu prostě nende, maximálně když společně projíždíme všelijaký videa na youtube a hledáme hudební inspiraci, učíme se Stockholm Syndrome od Muse (fakt to neni tak těžký, byla jsem příjemně překvapena) nebo se jen tak koukáme na Achmeda a spol..

Blog vůbec nemá šanci. Sedm článků za leden (Sedum!!!), to je nejnižší počet ever, snad s výjimkou dubna 2010, kdy mi to tu nechtělo ani za prase fungovat a já si tehdy musela vypomoct tumblrem – a stejně mě to tam nebavilo. Ale jednu věc jsem tam hodně oceňovala, a to ten brutálně minimalistickej design. Mám pocit, že přesně tehdy to začalo, přesně tehdy jsem se rozhodla, že mě tady ty všechny hlavičky, loga, barvy a hovadinky nebaví a že to tu chcu mít pěkně černý na bílym a žádný nesmysle okolo. Myslím, že to byla jedna z nejdůležitějších věcí, co jsem kdy udělala, pokud jde o blog, ale i tak celkově. Fakt se mi v tom minimalismu líp žije. Je to nejlepší životní filozofie, jaká mě mohla praštit do čumáku.

Když je řeč o minimalismu (kdy neni?), Matt mě dneska přivedl na jeden velice čtivej dokument s názvem The Radical Minimalist. Je to přesně ten druh dokumentu, pod nějž se můžu podepsat a z nějž bych tu nejradši citovala téměř každou řádku jako ohromný moudro, ale co bych se s tim dělala, radši vás odkážu na fullverzi. Respektive fullverzi demoverze, neboť jestli to správně chápu, tak tohle je jenom ochutnávka z jakýhosi čehosi, co se dá koupit – což by určitě bylo zajímavý, ale na druhou stranu jsou to věci, co jsem už tisíckrát četla jinde a tisíckrát je ještě číst budu. A kdo v sobě nemá správně zapadlý kolečka, tomu ty věty stejně nic neřeknou. Vy si to musíte hlavně ověřit, zkusit a zjistit, co to s váma dělá, pak to teprve začne dávat smysl. Nikdo doopravdy napoprvý nepochopí, co se myslí všema těma okřídlenejma větama. Můžete je slyšet milionkrát a stejně je plně nepochopíte. Teprve až s opravdovou niternou zkušeností to začne dávat perfektní smysl a stane se to vaší životní pravdou.

Líbí se mi, jak se takový věci daj chápat více způsoby. Čím víc čtu, tím víc způsobů vidím, tím víc nuancí je v tom cítit. Život uteče hrozně rychle. Přijdeš do něj s ničím a s ničím taky odcházíš. Takže jakej smysl má to všechno mezitím? Proč se furt za něčím honíme a furt se snažíme všeho nahrabat, proč shromažďujeme majetky a honíme se za titulama? K čemu ti to na konci všechno bude?

Mrknutí oka. Jeden okamžik. Nádech. Přítomnost. Teď. Na tom jediném záleží, to jediné opravdu máš, to jediné opravdu můžeš ovlivnit a měnit a prožívat. Neprožíváš minulost. Neprožíváš ani budoucnost. Teď prožíváš pouze teď. Co právě teď děláš?

Pouze mrknutí oka, pouze přítomnost je život. Pouze na tom záleží, pouze to existuje. Líbí se mi, jak se to dá otočit.

Mimochodem autorka onoho dokumentu rovněž bloguje na Castles in the Air blogu, kterej si okamžitě znamenám jako další inspiraci, ten design je dokonalej. V podstatě přesně téměř takhle to mám na mysli se svym budoucim – vždycky trochu nasere vidět, že co jste si pracně vymysleli, už vymyslel někdo před váma, na druhou stranu se aspoň můžu poučit z chyb dotyčného, vybrousit nedostatky a vůbec, udělat to líp. No, to všechno až bude nějakej ten čas. Svinsky se na to těšim. Teď se jen potácím mezi extrémama, buď makám jak fretka, nebo si totálně dobíjím baterky sladkým nicneděláním, nebo abych byla přesnější, dokonalou relaxací ve společnosti pana Mysteriózního. Mimojiné čumění na samý fantastický filmy, baštění ve stylu Eat. Pray. Love a hafo skvělý hudby. Akorát teda tu procházku na Vyšehrad jsme fakt mohli nechat na nějakej teplejší den, v sobotu fičelo jak sviň a ta svinská bolest v krku, vsadila bych se, že to mám přesně z toho. Ale snad ji zažene stopáč.

Už aby byl březen. Vlezu si za ty pověstný kamna a seru na všechno. Protože víte jak.

Má pravdu ten chlapec.

Pozitivní zprávy. Jak moc dokážou změnit člověku náladu.

Už je to víc než rok, co se trápím pro peníze, který jsem v nejlepší víře půjčila svému někdejšímu příteli, a pro toho dotyčnýho, kterej totálně a dokonale zradil mou důvěru, ty peníze mi nejen nevrátil do několika dní, jak bylo domluveno, ale ani do několika měsíců a ani po víc jak roce a půl, a ani po vypršení smlouvy o půjčce, kterou se mi s ním tehdy nějakým zázrakem podařilo po pár měsících podepsat. Ale že by mi to nějak přidalo na klidu, to zase ani ne.

Dneska už vím, že to byla blbost. Ten člověk mi ublížil jako málokdo jinej v celym mym životě a dá se říct, že mi zkazil celej rok 2012, protože ho celej provázela (a ještě dlouho ve vzpomínkách bude provázet) pachuť tý zrady, naslibovanejch horů dolů, prázdnejch keců a strachu o to, jestli ty peníze ještě někdy dostanu zpátky. Stejně jako vzteku na sebe sama, že jsem takovou blbost udělala, a totálně zlomenýho srdce. Srdce zlomený láskou, na to už jsem zvyklá. Ale srdce zlomený zklamaným přátelstvím? No neni to pro mě úplně nový, ale takhle zlý jsem to nezažila.

Co jsem se mu navolala. Co jsem se mu natextovala. Co jsem se za ten rok nanervovala, když se mi vracely doručenky se zprávou „nevyřízeno“. Co jsem se ho naprosila. Co jsem si od něj užila citovýho vydírání. Co jsem si užila žaludku obrácenýho naruby nad tím, co všechno mi byl po tom všem schopen říct, omlátit o hlavu nebo vyčíst – včetně toho, že já si, sponzorována rodičema, můžu vyskakovat, zatímco on rodiče nemá a od patnácti se o sebe musí starat sám. A nebylo pro mě zrovna snadný ani jet za ním na návštěvu do Bohnic, kde vloni v létě pobýval poté, co se údajně psychicky zhroutil a pokusil se zabít. Říkám údajně, protože po těch letech už mám bohatý zkušenosti s jeho životníma storkama a už dávno nevím, čemu můžu a čemu nemůžu věřit, pokud jde o něj… Ale je fakt, že v těch Bohnicích byl. A prý jsem byla jediná, kdo tam za ním byl a kdo o tom věděl. Tomu docela i věřím.

A přesto jsem se dočkala „vděku“. No nejsem z šutru a jestli na mě někdo z mých bližních v tomhle roce pozoroval zvýšený projevy bezmoci a utýranosti, tak vězte, že to bylo převážně způsobeno právě touhle kauzou, která mě trápila den co den a dojebávala noc co noc a teď si k tomu ještě přidejte, co bylo doma za promlouvání do duše, když jsem to řekla tátovi. Mámě jsem si tehdy nějak netroufla, věděla jsem, že její hysterický lomení rukama a vřískání, jak jsem blbá, už nezvládnu. Tak jsem maximálně naznačila, že mi někdo něco dluží, ale o jakou částku jde, to jsem nevytahovala.

Stačil mi ten táta, v jehož očích bylo vidět jasný zklamání nad tím, jak jsem pitomá a nepoučená jejich vlastníma chybama – yep, taky kdysi někomu věřili a nevyplatilo se jim to. A já to dobře vim a přesto udělám tu samou kravinu? No nedivim se, že si mě kvůli tomu dobíral.

Prostě, nebyl to jednoduchej rok, protože tohle je přesně jedna z těch věcí, se kterejma si nevim rady. Když se mi toho dotyčnýho nedařilo po zprávách donutit, když ho ani vypršelá smlouva nepřiměla se ozvat, když moje právní poradkyně Klárka neměla dosud čas sepsat na něj žalobu (což se mi protivilo už od chvíle, kdy to začalo vypadat jako že jí bude zapotřebí), jediný, co mi zbylo, byla bezmoc. Bezmoc a občasné rýpavé dotazy od táty, jak to jako hodlám řešit a kdy už to budu mít pořešený.

Pomoct příteli v nouzi. Zní to jako šlechetná věc. Jako něco krásnýho a samozřejmýho. Taky mi to tak znělo. Už to nikdy znovu neudělám, alespoň ne v tak velkých řádech. Půjčit pár stovek je přece jenom něco jinýho než půjčit pár desítek tisíc, nějakej litr se dá ještě rozdejchat, tohle už míň.

Ale abych se po tom výlevu dostala taky k těm dobrým zprávám. Ty peníze jsem mu půjčila 30. listopadu 2011 (oficiálně podle smlouvy, ve skutečnosti to myslím bylo ještě o pár měsíců dřív). Dnes, 24. ledna 2013, mi napsal zprávu ve smyslu, že mu právě na účet dorazily penízky a ať mu znovu pošlu číslo svýho účtu, že mi to pošle.

Nechci to zakřikávat, dokud je nebudu mít na účtě, tak nevěřím ničemu, ale po tom všem, tahle zpráva mi nějak vlila do žil sílu, kterou jsem celej ten rok bolestně postrádala. Nějak to zní jako že tahle nekonečná kauza se snad nakonec přece jenom dovleče ke zdárnému happy endu a že ty peníze dostanu zpátky a everything’s gonna be alright.

Samozřejmě vám dám vědět, jak to dopadlo.

Pokud to ovšem vyjde a ty prachy se mi skutečně vrátí, pak budu mít dost peněz na okamžité srovnání vlastních finančních závazků i na vycestování a zase jednou budu moct říct, že jsem finančně v klidu – a řada z vás bude vědět, že finanční jistota a srovnaný peníze jsou zatraceně důležitá věc pro duševní pohodu. Ale hlavně to prostě půjde. Budu moct zaplatit, co zaplatit potřebuju, a zbyde mi dost na všechny výlohy. A v březnu nebo prostě jakmile se najde vhodná nabídka v Anglii, sayonára. Nebo teda vlastně farewell.

Mám strach doufat, ale snad se mi ta půjčka opravdu brzo vrátí a já budu o pořádnej krok blíž splnění svýho snu. A změny, po nichž tolik toužím, se konečně budou moct začít dít.

Už se nemůžu dočkat, až zase budu psát články bez háčků a čárek a budu se vztekat nad obrácenym y/z. Ach, ty malebné radosti života.

Ono to neni jenom zdání, že nemám na nic čas. Já ho fakt nemám. Normálně namakám v měsíci tak do těch 170ti hodin, za leden jich budu mít přes dvě stě. A já se divim, že ten měsíc zmizel kamsi do háje a já během něj nikde nebyla, nic jsem nedělala a vůbec nic jsem nevyřešila. Byla jsem tak akorát na návštěvě u Maude a naopak já měla doma na návštěvě pana Mysteriózního. Takovej můj záchytnej bod v tom všem bláznění.

Je to znát. Nejsou to jen vlasy, který mi lezou na nervy a nedaj se nijak upravit (i když jsem to už nevydržela a krpet si je přistřihla, furt to není ono, cítím, že po nějaký době zase jednou potřebujou poněkud profesionálnější zásah než jakýho jsem schopná já sama), nejsou to jen tu a tam bolavý kolena nebo záda nebo únava. Je to totální vyčerpání. Nejvíc jsem ho vnímala minulej tejden, kdy jsem odmakala tři dlouhý dny o víkendu, pak v pondělí jsem byla u Mauděte a úterý, středu a čtvrtek, jsem opět strávila v práci. Načež o víkendu jsem byla zaneprázdněna návštěvou a pak zase do práce v pondělí… už to přestávám zvládat a zoufale se těším na volno. Bohužel ale nevím, jak to zařídit, abych si ho opravdu mohla užít. Přemýšlím, že bych měla někam vypadnout. Jestlipak by se v týhle sibérii dalo bejt u nás na chatě?

Doma to prostě nejde, pění mi tu mozek. Nemá smysl se rozepisovat o detailech, faktem ale zůstává, že kdybych se udřela k smrti, tak to našim pořád nebude dost dobrý a furt budu neschopnej lempl. Už včera jsem to v práci musela přetrpět s bolavýma zádama, nějak se mi zasekl celej vršek, a dneska se k tomu přidala migréna, která mě pustila až teď v osm, kdy jsem ze zoufalství sáhla po brufenu. Ach, jak já nerada beru prášky.

Jenže chtít tady po někom, aby ho zajímal můj zdravotní (nebo snad dokonce psychický) stav, to bych se dočkala.

O to zvláštnější a vzácnější jsou mi teď lidi, co k tomu mají úplně opačnej přístup. Teda ke mně. Takovej ten přístup, kterej by měl bejt úplně normální a většině lidí na něm asi nepřijde nic zajímavýho a nijak je to nenadchne, ale o mě když se někdo stará, a myslím tím opravdu stará, tak nedovedu vyjádřit svou vděčnost. Je to silnější pocit než jenom nutkání brečet, je to tak úžasný, že už ani brečet nemůžete, jen zavřete oči a ukolébává vás to, protože víte, že teď, poprvé po letech, jste skutečně v bezpečí. Teď, poprvé po letech, na to nejste sami a kdyby něco, tak to někdo může vzít za vás. A přesně to nutně potřebuju. Aby to občas někdo vzal za mě.

V práci teď máme pomíchaný směny, každej den je tam někdo jinej a jenom já a ještě jedna ženská jedeme pořád na dlouhý, celodenní směny. Já teď navíc ještě na delší než předtím, celej leden dělám třináctky a mám toho nad hlavu. A pořád se o všechno starám. Jedinej rozdíl mezi mnou a směnovou vedoucí je v papírování, u kterýho se já nezašívám, a že nezvedám služební telefon. A možná ve dvou tisících platu. Jinak je to furt na mě, starat se o to, aby na krámě všechno bylo, a včera jsem si zničehonic uvědomila, že mi ten mozek jede celejch těch třináct hodin v kuse a furt rekognoskuju terén, furt kmitám očima z jedný věci na druhou, z vitríny s bagetama do vitríny s dortama, z mrazáku do výrobní lednice, od skladu ke skladu, pořezat krabice, kolik místa je asi v kontejneru, je tam ještě hlídač nebo potřebuju klíče, ve stojanu nejsou mlíčka, pod pultem jsem je taky neviděla, tak to je musim přinést ze skladu než se po nich bude někdo shánět, a taky nahoře došly banánový džusy a nejsou tam pekanový pletence, to by se mělo ještě dopéct… bzzzzzzzzzzzzzzz.

Skoro teď nemedituju. Nemám sílu ani čas. Což je paradoxní. Právě meditace by mi s tím měla pomoct, ale já jsem už zase špatně nastavená a nedokážu se k ní přimět a když už, tak si to poměrně snadno nechám zkazit někým z rodičů, kdo třeba zrovna produpe předsíní. Nebo všema těma až nechutně vzteklejma myšlenkama, co se mi honí hlavou. Vší tou křivdou a nasráním, co se ve mně nahromadily za poslední měsíce a dny, vším, co mám chuť na řadu lidí vykřičet, aby věděli, co si o nich myslim, ale co si nechávám pro sebe, protože jsem zaplavena dokonalou letargií a všechno je mi tak nějak jedno. Aspoň teda navenek.

Potřebuju si odpočinout. A pořádně. A potřebuju se oprostit od touhy po jejich uznání, neboť toho se mi nikdy nedostane. A moje ego to velice špatně snáší.

Nesnáším ego. Vždycky, když se mi ho podaří na chvilku vypnout, je mi mnohem líp. Proč to nejde udělat na furt?

No vidíte to, tak jsem hned po volbách začala v hlavě skládat pěkně poetickej článek o vzpomínání na starý časy, ale neměla jsem čas ho dopsat, poněvadž jsem si potřebovala jít brzo lehnout, a taky jsme se doma zase rafli (nebo spíš rafly, s mámou), a to člověku taky chuti nepřidá. A jak tak teď koukám na ten koncept, tak už mi to přijde neaktuální. A tak i ty nejlépe inspirovaný a promyšlený články kolikrát vůbec nepřijdou na světlo světa, prostě jim to není přáno.

Jsem dneska trochu roztěkaná. Ještě jsem myslí v práci, po třech cédéčkách se není čemu divit, a ještě mě ani zdaleka nepřestaly bolet nohy, který mě v sobotu k večeru zase chytly, a už zase myslím na zítřek. Kvůli mámě jsem se totiž musela postarat, abych měla volno 27., abych s ní mohla jet vyzvednout francouzku, co si přiletí pro Quittanku. Jak se s ní budu domlouvat, to jsem fakt zvědavá, její angličtina je ještě na horší úrovni než ta mojí mámy, a to je co říct. Myslím, že by si obě měly sednout naproti sobě, otevřít notesy a povídat si pouze po chatu s pomocí google translate 😀 A francouzsky umim asi tak pět slov, takže tím si taky nepomůžu.

Každopádně ovšem protože mi na ten den právě vycházela práce, jsem se musela s někým prohodit, a ukázalo se, že jedna kolegyně si zase žádá volno zítra, a tak bylo řešení na světě. Jenže vtip je v tom, že já se s ní neuvidím a nemůžu jí tudíž sdělit, že za mě jde na oplátku toho 27., a nikdo z těch, kdo se s ní vídají, jí to ještě neřekl, ačkoli jsem je o to žádala. Takže abych byla nervní, že třeba nebude moct, nebo se do tý doby fakt změní směny, jak tím pořád vyhrožují, a mně vlastně vyjde na ten den volno, a pak bude úplně zbytečný, že jsem za ní šla zítra… já vim, moc to řešim. Ale když já vážně nesnáším a nezvládám dělat něco zbytečně.

Tím spíš, že si to ze zdravotních důvodů nemůžu moc dovolit. Začala jsem chodit na rehabilitace, kde mi sestra pouští do nohou elektřinu a mně se z toho kroutí prsty. Nepříjemná věcička. Ale snad to k něčemu časem bude, zatím to teda samozřejmě vůbec nic nedělá. Taky si přitom objíždím klouby na palcích nějakym udělátkem, snad ultrazvukem? Ani nevim. A jelikož z toho nejde ani žádný brnění, tak vlastně ani necítim, že by mi to něco dělalo. Takže zase jedna činnost, u který nevidim výsledek a vlastně ani žádnej průběh. To mě ubíjí.

Dneska jsem slíbila zajet na návštěvu k Maude, takže přemýšlím, co k obědu, pak budu muset odstrojit stromeček, do čehož se mi teď vůbec nechce – ale aspoň bude v pokoji zase jednou víc místa – a pak holt budu muset vyrazit do tý sibérie venku. Za těch pár hodin, co jsem si ještě po rehabce šla schrupnout, tam nasněžilo jak za tejden, vůbec nechápu, kde se to bere. Ráno nebylo po ničem ani stopy, o chvilku později otevřu oči a je tam kalamita. Ale co, ať si sněží. Jen ať neklouže.

Někdy člověk mnohem víc vnímá pocit určitýho prázdna, vznášení se ve vakuu mezi zajímavýma věcma. Takovej pocit mám teď. Jako bych nasedla na takový to vozítko v zoo a jen se nechala vézt a koukala se, jak lidi kolem mě běhaj, smějou se, žijou a honěj se za vrabčákama. Já se jen vezu a koukám do blba. Stále mě dojebávají nevyřešené finanční záležitosti, dojebávají mě až tak moc, že se nedokážu pořádně soustředit na nic jinýho. A dalších tisíc maličkostí, od nich se mi hrozně špatně oprosťuje a i když je na chvíli vyženu z hlavy meditací, stejně se tam pak vrátí a já si připadám jako chycená do pasti vlastních špatných rozhodnutí a cizí neschopnosti. Nejhorší je záviset v řešení problémů na druhých lidech. Když na ty lidi není spoleh a nejsou dost aktivní, mám chuť si rvát vlasy zoufalstvím.

Ten moment, kdy to všechno budu mít vyřešený, bude jedním z těch nejlepších momentů mýho života. A za vším udělám tlustou čáru. Jo, na to se těšim.

Čtu si zrovna tenhle luxusní článek na Jenpromuze.cz o Klausovi a jeho posledním vydařeném pozdravu „mým národům“ a převaluju v hlavě, co všechno s sebou budu balit do Anglie. Abych řekla pravdu, na ten moment, kdy si půjdu koupit kufr na kolečkách a začnu ho plnit věcma, který tím pádem označím za ty jediné, bez nichž se skutečně neobejdu, se neskutečně těším. Bude to pro mě jakejsi rituál, vrchol minimalismu, ten nejlepší moment vůbec, jakej může minimalista zažít – moment přerodu a trhání se od všeho, co vlastníš a co vlastní tebe. Zbavení se všech pout, smrskutí tvého vlastnictví na nějakých dvacet kilo věcí, což je pořád děsně moc, ale rozhodně je to sakra velkej rozdíl oproti celýmu pokoji, narvanýmu věcma.

Budou mi chybět moje knihy, ale těším se, až budu chodit do knihovny a číst si je v angličtině – a snad se zase trochu zlepšovat v jazyce prostřednictvím porozumění textu. Někde tu ještě mám kartičku do knihovny, už čtyři roky dumám, jestli by mi ještě fungovala, kdybych ji teď chtěla použít. Vlastně na tom vůbec nezáleží. Jasně že asi fungovat nebude a je to jedno, bleskově si zařídím novou a budu na ni vejrat, na tu lesklou zbrusu novou kartičku s mým jménem, která bude jedním z nesporných důkazů toho, že jsem to udělala a že jsem fakt tam, kde jsem. Budu tu kartičku milovat. I když se nějakou dobu nedokopu do tý knihovny jít, protože na to vůbec nebude čas s tím vším blázněním a řešením jinejch věcí, stejně se budu cítit mnohem klidněji, až ji budu mít v peněžence.

Přemýšlím, kterýho si vezmu plyšáka. Už nad nima tolik neslintám jako dřív, už nejsou zase tak důležitý, ale pořád je ve mně dost silnej vztah k mým někdejším hračkám. A pořád věřím, že mají duši a že jim bude všem líto, že jsem si nezvolila právě je.

No co čumíte, já nikdy netvrdila, že jsem psychicky v pořádku.

Strašně se těším, až budu poprvé plánovat výlet za Nickem. Možná se podaří, že při té příležitosti navštívím i Feudy, bydlí k sobě hodně blízko. Ta představa, že budu se svou absolutně number one kapelou a s tím jedním totálně božím človíčkem navíc popíjet anglický pivo (možná seženu i nějakou plzeň) a úplně normálně se bavit, je úplně šílená a hlavně úplně reálná. Je to prostě úplně normálně možný a to mě nepřestává rozsekávat 😀

S oblečením to nebudu přehánět, hodně věcí jsem už tak vyřadila, takže výběr bude nejspíš dost snadnej. Mít málo věcí je tak osvobozující. Už teď v hlavě přemýšlím, který trička jednoznačně pojedou se mnou, kterou si vezmu bundu a s kterýma botama se určitě nebudu tahat. A do toho se těším, až si na místě nakoupím nový, kvalitnější oblečení. A určitě musím co nejdřív vlízt do nějakýho charity shopu a pokochat se a zavzpomínat. Možná bych si jako plyšáka měla vzít malinu, leoparda, co jsem si ho právě v jednom takovym anglickym charity shopu koupila tehdy, když jsem tam byla prvně. Asi by si zasloužil se na chvilku vrátit do rodné země, byla by v tom určitá symbolika.

A těším se, až začnem s Mírou bydlet. Za těch posledních pár dní jsem se přesvědčila, že by to mohlo bejt hodně dobrý. Těším se, až poprvý vejdu do toho prázdnýho prostoru a začnu ho zabydlovat, zútulňovat a dělat z něj můj životní prostor – jako jsem to udělala tehdy. Chci, aby naši budoucí přátelé a vůbec všichni, kdo přijdou na návštěvu, říkali, jak je jim u nás dobře, jak se tam cítí příjemně. Bude to naše doupátko. Uděláme si ho podle sebe.

Těší se taky moje hipsterský já – na to, jak je Anglie před náma pár let napřed. Bude to jako cestovat v čase dopředu. Jako tehdy. Se spoustou věcí jsem se seznamovala, ne přes internet, ale bezprostředně. Sama jsem je prostě viděla, potkávala, dělala si na ně názor a zjišťovala si o nich víc. Přijela jsem sem a tady to nikdo neznal, nikomu to nic neříkalo. Pár let na to boom, všichni z toho byli hotoví, objevili to jako děsnou novinku a novou vlnu a pro mě už to bylo fakt starý a ohraný a připadala jsem si jak z jinýho světa. Na to se těším. Že zase budu napřed a až pak přijedu, budu zase o dost jiným člověkem. Zas mě to změní, zas budu zkušenější a snad lepší já. Snad spokojenější.

Myslím, že moje rodina ani nepozná, že jsem odjela. Nebo mí kamarádi. Už dobrýho půl roku jsem duševně dávno tam, jen tam ještě potřebuju poslat svý tělo, to je vše.

Pár lidí mi tu bude chybět. Ale to je daň, kterou musím zaplatit. Prostě musím.

To byly sakra Vánoce!

Včera – a nejen včera – jsem se přesvědčila, že dokonalost ještě existuje a že ještě je možný mít se skutečně dobře, bez háčků a čárek, bez jakýhokoli „ale“ nebo „jen kdyby ještě“. Prostě dokonalost.

Alonso. Busker z Covent Garden. Zamilovala jsem se tam do jeho hudby, obzvlášť jeho podání Roxanne, to bych brečela. Je to přesně jedna z těch krásnejch věcí na světě, který působí jako dokonalý anestetikum na jakýkoli problémy a trable, ať se děje cokoli. Tohle je duševní. Neni to jako horká koupel nebo jít s někym na pivo, je to mnohem hlubší a víc to funguje, je to lék. Zrovna ten svůj lék poslouchám, naštěstí jsem tehdy neodolala a koupila si jeho cédéčko. A je věčná škoda, že se o něj nemůžu podělit. Tihleti neznámí autoři… na youtube nic nenajdete, jen jedno amatérský video, kde toho neni moc vidět, internet ho prakticky nezná. K vzteku 😛 Kdybych byla nějakej hudební producent, okamžitě si pro něj dojedu, čapnu ho za kabát a šup s ním do světa. Boží člověk.

Přemýšlím, jak jsem o Vánocích vůbec nic nestihla. Ale ono toho zase asi nebylo moc, co bych potřebovala stíhat. Myslela jsem, že budu mít čas věnovat se novýmu blogu, ale zatím vůbec a nevypadá to, že bych teď v nejbližších dnech ten čas měla. Což je na jednu stranu naprosto úžasný. Všechen svůj volnej čas teď trávím s jedním člověkem a stojí to za to. Ty nejvyšší dávky anestetik, jaký je vůbec možný si vzít. Jen do mě s nima. Nevnímám, neřeším, nestarám se, všechno je mi jedno a je mi dobře. Neplánuju. Všechno bude, až přijde čas. Všechno se vyřeší. A když ne, no tak se taky neposeru.

Vášeň. Najednou má pro mě úplně jinej význam.

Nedal by si někdo trochu mlíka?

Zeptala se mě máma a já na to:“Jo.“

A musela jsem se tomu usmát. Vlastně je to fajn, ještě pořád mám věci, z nichž se dokážu těšit, a který mě udržujou relativně v klidu. Jako houska s máslem. Hodně sladkej čaj. Kousek hermelínu s cherry rajčátkem. Hruškovej páj a vůbec všechny ty fantastický dorty, kterejma si sladím život v práci. Hudba – teď třeba už dva dny v kuse poslouchám Ellie Goulding a nemůžu se jí nabažit. A lidi.

Komentáře, co mě drží nad vodou, protože vím, že v tom nejsem sama. Kamarádi, kteří se veřejně postaví na mou stranu, když mám s někým spor, místo aby mlčeli nebo mi šeptem potajmu sdělovali, že to vidí stejně. Ono se to může zdát jako maličkost, ale věřte mi, pro mě není. Je to pro mě obrovská věc a hodně dobře si ji zapamatuju.

Lidi, co pro mě něco udělaj, aniž bych je o to musela prosit. Lidi, co za mnou přijedou jen proto, aby se mnou byli, žádný velký plány, žádnej stres, prostě jen vědomí, že nebudu sama a někdo mi jde nabídnout svoje rameno.

A koťata, ty čím dál tím roztomilejší koule chlupů, který mám furt na očích a nemůžu se jich nabažit. Jsem hroznej tyran, furt je beru do ruky a pusinkuju. Nemůžu si pomoct 🙂

A kafe. A kafe a kafe a kafe. A voňavý svíčky a moje zelený rostlinky (bohužel obraný o dracénu z Ikey, nějaká chundelatá svině mi ji ožrala). A ta výborná superpálivá pizza, co jsem měla včera k obědu. Nebo švédský kuličky z brusinkovou omáčkou z Ikey. Nebo výborná svíčková v kombinaci s výbornou společností. Plány. Naděje. Na něco se těšit. Něčemu věřit. A dát si k tomu kremžskou hořčici…

Ah, konečně mám jednou čas a chuť přemýšlet nad novým blogem/webem – nevím, jak tomu mám vlastně říkat O.o

Ve světle stávajících okolností člověk chtě nechtě musí přemýšlet nad cestou ven z toho blázince. Jen kdybych nebyla tak nerozhodná a ztracená v tom, co všechno s tím vlastně chci dělat. Právě jsem se asi hodinu vymýšlela s úvodníkem a designem a když se tak na to podívám, nemám z toho úplně ten pocit, že to je ono. Takže to bude klasicky chtít dát si trochu odstup a až se na to podívám příště, třeba to budu cítit jinak 😀

In the meantime, bilancuju. Nad tím, co pro mě má smysl a co ne. Nad tím, kolik šancí jsem už dala zbytečným lidem. Kolik nervů už mě stála všelijaká individua. Jak málo času mám na věci, co mi skutečně dávají smysl, a na lidi, s nimiž bych měla být. Jsou to kola osudu? Nebo si to nějak dělám sama?

Přiznávám, lomcuje mnou ohromnej strach. Teď ještě o hodně větší než před pár týdny. Někdy v říjnu mě totiž začaly pobolívat nohy nějak víc, než je normální, i při takový stojací a běhací práci, jako mám já. Hele, v předchozí práci jsem byla zvyklá na šestnáctky bez přestávky na oběd a taky jsem to zvládala, tak proč by mě měly bolet nohy teď, když to mám vlastně klidnější? A hlavně to byla úplně jiná bolest než jako když stojíte x hodin na nohou. Šílená, úporná, taková, která nepřejde ani když si ty nohy dáš na stůl a čekáš, že se jim uleví. Taková vnitřní. Zhoršující se. Věstící něco špatnýho.

Ve středu jsem se proto dokopala k ortopedce, kde jsem už roky nebyla a nemám ji moc v lásce, ale už se to fakt nedalo vydržet – už dobrej měsíc nikam (kromě práce) nechodim a nic nedělám, protože mě ty nohy bolej prostě furt a příšerně. A milá ortopedka mi sdělila, že se mi nejen zbortila (nebo bortí, nejsem si jistá) klenba, ale že mám ještě k tomu začínající artrózu.

Prosimvás, artrózu ve čtyřiadvaceti. Ten den moje nálada dosáhla bodu mrazu a s venkovní teplotou to nemělo nic společnýho, i když je fakt, že byla kurevská zima.

Od tý doby mám strach. Mám objednaný ortopedický vložky do bot, po nichž by se to údajně mělo zlepšit. Bojím se, že s mou smůlou to bude bolet furt stejně. Nejhorší na tom je, že na tu bolest nic nezabírá, nedá se na to vzít žádnej prášek (aspoň o něm nevim), ani fastum gel mi nepřijde, že by k něčemu byl. Nepomáhá ani nechodit, hlavně teda proto, že to prostě nejde realizovat, lítat fakt ještě neumim 😀

A navíc to neni jediná věc, co mě bolí. Podobně v háji mám kolena a ruce, hlavně na pravý ruce mě zlobí šlachy kolem prostředníčku a ukazováčku (zjevně je používám víc než se jim líbí, ale prosimvás co s tim mám asi dělat?). V únoru mi skončí smlouva v práci a já se nedokážu přimět k uvažování o tom, co budu dělat dál. Zachvajuje mě panika, že se mi zužujou možnosti, protože budu muset hledat něco, kde budu moct sedět a nebudu přitom moc používat počítač, protože právě ten je na tu mou packu nejhorší. Kdyby se se mnou o tom ta doktorka aspoň chtěla bavit, ale ona mě už u kolenou utla a moje další potíže ji vůbec nezajímaly. Napsala mi pouze žádanku na rtg nohy a tím to pro ni haslo. Bojím se, že jednou budu litovat, že jsem tyhle věci nepodchytila včas, a že když nebudu vědět, jak s tím nakládat a co dělat se svym předčasně zhuntovanym tělem, dopadne to se mnou špatně a kromě všeho zdravýho vzteku v sobě začnu pěstovat i ten nezdravej, kterej na mě ostatně doráží už skoro měsíc, protože… no to se dá těžko popsat. To pochopí možná ti z vás, co chodí spát s bolestí a s bolestí se probouzí.

A já nechci bejt House, belhat se o holi a odhánět od sebe lidi.

Možná to jsou všechno předčasný a zbytečně pesimistický obavy, ale možná taky ne, co já vim, to mi řekněte vy. Artróza? Dvacet čtyři let?