Facebook nefunguje. Jaká to novinka. Jsem už z toho vzteklá. Jakmile si zvyknete, že o všech všechno víte a hned na to můžete reagovat, je to jako droga, a já teď mám absťák. Ještěže mě máma vyhazuje od počítače, jinak bych tady zuřila snad ještě zejtra, a to vážně nemá smysl. Když je to zasekaný, tak se prostě jděte na dvě hodinky věnovat něčemu smysluplnýmu, a pak to zkuste znova.
To jen že je to totálně na hovno, když se zrovna nutně potřebujete podělit se světem o pocity a dojmy z poslední akce, z níž se právě vzpamatováváte. Jako třeba v mém případě včerejší GVP ples 🙂
Jak bych vám to shrnula. Prostě – mně se může říkat pařmen 😀 Domů jsem se vrátila tak akorát, abych potkala tátu, jak si jde pro ranní noviny, pak jsem ze sebe setřásla oblečení, švihla sebou do postele a vzbudila se cca v pět odpoledne. Samozřejmě s hroznym hladem, takže jsem hned roztopila touster a trochu ten hladovej žaludek zasytila.
Ten samotnej večer asi rozepisovat nebudu, protože ono ani neni co rozepisovat. Na ples jsem dorazila cca v devět a bylo to strašně zvláštní, protože to bylo prvně, co jsem nešla ani s partnerem, ani s kamarádkou, šla jsem tam prostě totálně sama s tím, že tam určitě potkám spoustu lidí na pokec. To sice nakonec byla pravda, ale většina z nich tam měla svý partnery či kamarády, a tak jsem běhala od jednoho k druhýmu, abych nikoho neomezovala v jeho plánech, a neustále jsem proudila z patra do patra. Nějaký naděje na tanec jsem vzdala hned zkraje, nikdo z přítomných nezadaných gentlemanů se do toho nehrnul, ale ke konci jsem se aspoň přidala k letkisu, když nic jinýho 🙂 A docela stačilo. Koneckonců, taneční část večera měla ještě přijít.
Když skončil ples, na pódium nastoupila jakási místní kapelka, tak jsem si poslechla pár písniček a pak jsem se vydala hledat, kam mi všichni utekli. Nakonec jsem pár lidí potkala nahoře u šaten a po nějakým tom handrkování jsme se dohodli, že se ještě před přesunem na after půjdeme najíst do mekáče. To nakonec úplně nedopadlo, protože mi utekli, a tak jsem se přesunula do kfc, kde jsem se potkala aspoň teda se čtyřma dušema, ale z různých důvodů jsem si tam připadala jak pátý kolo u vozu.
Asi půl hodiny jsme tam seděli a pak jsme se rozloučili. Byla jedna hodina, oni šli spát a já pařit do Lucerny, kam jsem se protlačila coby maturant zadarmo – muhehe 😀 Další hodinu jsem stála ve frontě na šatnu, což bylo neskutečně úmorný, ale bylo to dobrej nápad, jak se později ukázalo – kamarádka si totiž frontu odmítla vystát, kabát si pověsila na jakousi židli a ráno zjistila, že jí ho někdo normálně odnes (a ještě jí z něj vyndal svetr a rukavice, co měla v kapsách).
Jakmile se mi povedlo zbavit se starosti o kabát a tašku, vrhla jsem se dolů do vřavy Lucerna music baru, kde jsem konečně našla aspoň dva lidi, k nimž jsem se mohla trochu hlásit – Káču a Lukáše. Ti dva měli velmi příhodně stolek, u nějž proseděli skoro celej večer, a tak jsem si tam čas od času chodila sednout, když jsem potřebovala někde zakotvit nebo odložit nápoj.
Jinak co vám budu povídat, propařila jsem tam skoro celou noc na parketu a bylo to super. Jednu chvíli jsem se teda docela bála, protože se tam na mě nalepil nějakej neskutečně neodbytnej prcek (tvrdil nám 20, ale podle mě mu bylo maximálně 16 :D), a když jsem mu pak zdrhla a pařila na pódiu s kámošem, ti dva se málem porvali. Naštěstí se mi nějak povedlo udržet je od sebe, ale říkám, v jednu chvíli jsem se fakt bála. Ale zase to aspoň bylo dramatický 😀
Konec dobrý, všechno dobré. Zdravé jádro zůstalo v LMB až do zavíračky, kdy nás vyhnali ven a zavřeli nám za prdelí. Na posledních pár písniček jsme to nejvíc rozjeli, neboť nám na přání hráli oldies, YMCA, Jacksona, ACDC a já nevim co ještě. No a pak jsme se já, jeden kamarád a jedna kamarádka (ta bez kabátu – nebo teda ne úplně bez, protože ona tam místo toho svýho zase našla nějakej opuštěnej pánskej, takže aspoň nemusela cestou domů zmrznout. Ale stejně to nasere) vydali vstříc ranní Praze. Byla jsem už mimo, ale nechala jsem se ukecat ještě k návštěvě Tučňáka, kde teda údajně chtěli pokračovat, ale mně byla jednak děsná zima a druhak se mi chtělo děsně spát, tak jsem si dala jahodovej čaj a pak jsem šla domů.
Byla to krásná a fenomenální noc – byla to noc, kdy se nespí a kdy v sobě objevíte nějaký tajný zásoby energie a paříte do úmoru. To ty lidi mě tak neskutečně nabili, že jsem si přála, aby ta noc nikdy neskončila. Chtěla jsem jim všem říct, jak moc mi chyběli a jak strašně ráda jsem s nima, ale někdy prostě nevim, jak to říct, a tak jsem jim to předvedla prostě tím, že jsem s nima jela až do rána 🙂
Nejvíc mě dojalo, když mi jeden kámoš řekl, že mě tam všichni rádi vidí a že si o mě po mym neslavnym rozchodu s jejich bývalým spolužákem Púem dělali starosti. V tu chvíli jsem se cítila nádherně. Možná jsem tam přišla sama, ale teď jsem věděla, že to nebylo zbytečný, že tam nikomu nepřekážím a že nejsem navíc. Že mě berou.
A když mě pak druhej kámoš takhle k ránu vyzval na poslední ploužák a během něj mi řekl něco podobnýho, snad ve mně pracoval ten alkohol nebo co, každopádně mě to prostě vážně neskutečně dojalo měla jsem chuť ho vděčností umačkat.
Celej tenhle článek píšu s tak podivně prázdnym mozkem, jako maj lidi s opicí – nebo spíš předopicí, protože to hlavní podle mě přijde zejtra – ale se srdcem plným příjemnejch pocitů. Je to hezký a uspokojivý, zjistit, že se se mnou nebavili jen kvůli Púovi.
V hlavě mi zvoní heslo včerejší noci – no future. A nemyslím teď na nic jinýho než na to, jak moc jsem světu vděčná, že mě seznámil s tak úžasnou partou. Budiž jim věčná čest a sláva 🙂
