Rubrika: co se mi honí hlavou

Psavá je zase tak nějak na dovolený. Pár dní krásně svítilo sluníčko a já, místo abych trčela celej den u pc, jsem toho bohatě využívala a běhala po venku. V sobotu oběd s babičkou, odpoledne kapelní běsnění (myslela jsem, že se tu o tom víc rozepíšu, ale teď se mi nechce. Bylo to skvělý, tak co vám mám furt povídat :)), v neděli ráno angličtina, pak dlouhá procházka a večer hokej u piva (nebo pivo u hokeje?). Včera jsem se vzbudila se skvělou náladou, která mi vydržela přesně jen do okamžiku, kdy mi bejvalej manažer oznámil, že můj bejvalej klient (a aby toho nebylo málo, zároveň bejvalej) se rozhodl nechat spadnout pojistku, kterou jsem mu uzavřela před víc než rokem. To by mi mohlo bejt jedno, jelikož ta pojistka už půl roku neni moje starost, jenže ve smlouvě stojí taková jedna nepodstatná položka, a sice že spadne-li smlouva do dvou let od uzavření, vracím provizi.

Pokud to někomu přijde jako příliš malichernej důvod pro zhroucení se, tak bych si dovolila podotknout, že ta provize byla tehdy nějakejch deset tisíc a že nemám nejmenší ponětí, kde je vezmu. Celá tahle věc s nedostatkem peněz už mi natolik vlezla na mozek, že měsíc odkládám koupi nový barvy na vlasy s tím, že počítám, kolik by za tu cenu bylo rohlíků. Naštěstí jsem včera měla takovej docela plodnej rozhovor, během nějž jsem si řekla, že můj život prostě na prachách stát nesmí nebo se už definitivně zbláznim, a tak jsem si dneska pro tu barvu zašla. Když tam nad tím přemejšlím, už jí na tý hlavě mám sakra dlouho, takže pokud nechci, aby mi slezly vlasy, nebylo by od věci jít to smejt 😀 Tak zatím.

Tak, smyto. Přirozeně to, co mi na tý hlavě zbylo, nemá nic společnýho s představou, jakou jsem o tý barvě měla a jakou, koneckonců, prezentujou i na obalu. Ne, že bych snad čekala, že to chytne tak, jak má, ale docela mě to štve. Taková pěkná nazrzlá červená to měla bejt… no nic. Dohážu do sebe čínu a pádím na angličtinu. Poslat přihlášky jsem, samozřejmě, kvůli blbý hlavě nestihla, ale snad to zmáknu po anglině. Teda rozhodně si nemůžu stěžovat, že bych neměla co dělat. Zatracená prokrastinace.

(Tohle jsem psala někdy předevčírem, takže to s tím sluníčkem už není aktuální. Naopak, posledních pár dní nám krásně šajní a to se hned líp vstává)

„Laugh at the fashion, don’t ever lie, get rid of your passion and you’ll never die.“ Tahle věta mi proletěla hlavou, když jsem se probouzela. Respektive ještě když jsem spala, protože si pamatuju, jak jsem ji v tom snu viděla napsanou, a to je strašně zvláštní. Už několikrát se mi stalo, že jsem ve snu složila nějakou skvělou báseň nebo dokonce melodii, ale přirozeně už po probuzení jsem neměla šajna. Jenže tentokrát jsem si to začala bláznivě rychle opakovat, a tak se stalo, že jsem si to prostě zapamatovala. Místo „at“ tam teda původně mělo bejt „on“ nebo „from“, myslím, že to mělo bejt něco jako „Směj se z módy, z hecu, prostě proto, že je to cool“, ale to by pak nedávalo smysl, tak jsem to upravila. Každopádně jsem z toho na větvi, je to první věc, kterou se mi kdy podařilo pronést přes závoj snění – no, skoro první, ale o tamtěch věcech bych radši nemluvila.

Můj dnešní sen byl, jako obvykle, neobvyklej. A jako vždycky si ho skoro nepamatuju, vím jen, že se jeho část odehrávala u nás na chatě a že tam byla scéna, kdy jsme se s celou rodinou sešli u vrátek a fascinovaně pozorovali západ Slunce. Na tom by nebylo nic divnýho, obyčejně se sice scházíme na zadní zahradě, ale ten západ sledujeme docela často. Co už ale neni úplně běžný, to Slunce zapadalo a zase vylejzalo, jak se mu zachtělo, a v jednu chvíli tam dokonce bylo dvakrát. Navíc jsem na sobě měla svoje žabičkový pyžamo a z okna domu vyhrávala taková divná hudba.

Kolem zrovna prošli dva mí někdejší místní kamarádi, sotva se na mě podívali a asi šli do hospody. Já se chvilku bavila s tátou o tom západu, ale byl nevrlej, tak jsem ho nechala bejt a šla dovnitř do baráku. Chtělo se mi hrozně spát, bylo už pozdě večer, ale věděla jsem, že bych měla jít za těma dvěma do hospody. Tak jsem se začala převlíkat z pyžama a při tý příležitosti jsem přemýšlela, v čem budu spát, když jsem v něm celej den chodila po venku a válela se po zemi. No a pak se to všechno zamotalo a jediný, co bylo přehledný, byla ta poetická a kupodivu i smysl dávající věta. To je totiž další zvláštní věc – když už si něco ze sna zapamatuju, nedává to nikdy smysl. V tom snu mi ho to dávalo, ale jakmile to přitáhnete do reality, je to jen snůška slov a už vůbec nevíte, co se tím původně myslelo.

Musím souhlasit s teorií, která mi byla předložena včera v hospodě. Už tejden totiž nemůžu vstát ráno z postele. Můžu mít tisíc důvodů ke vstávání, pět budíků a já nevim co ještě a stejně nic. A když už se vzbudim a vykopu, jako by svět neměl smysl, jako bych pořád ještě spala a jako bych byla naprosto nejvíc unavená. A to jsem pak celej den až do večera, kdy samozřejmě nejvíc ožiju a vůbec se mi nechce spát. Nefér toto. No, ale ta teorie – že prý je to kvůli Slunci. Samotnou mě to nenapadlo, protože tenhle tejden vůbec nemyslim, ale je fakt, že bejt takhle dlouho bez sluníčka, je nezdravý a nepříjemný. Takhle vyšťavená jsem nebyla ani když jsem byla nachcípaná, a to je co říct.

Chtěla bych toho napsat víc a nějak to celý shrnout a zakončit, ale máma šílí, že jí za dvacet minut přijde návštěva a že nemá vyluxováno, a tak to budu muset jít udělat. Jako by návštěvy přicházely za účelem zkoumání mámina koberce, na kterym stejně neni naprosto vidět, jestli jste ho luxovali minulej měsíc nebo před pěti minutama. No nic 🙂

Pějme ódy na počasí, hurray a sláva! 🙂 Ne, nezbláznila jsem se (o nic víc než obvykle), jen mi do okna svítí sluníčko, takže mě dokonale oslepuje a ještě dokonaleji mi zvedá náladu. Je to jako balzám na vysušený rty, jako dojít si na záchod poté, co jste to dvě hodiny drželi nebo jako napít se po vysilujícím běhu. No ale ze všeho nejvíc je to jako když vám sluníčko svítí do okna a to je moc hezký 🙂 Jelikož jsem včera asi po sto padesátý přelouskala Saturnina, je mou povinností vás upozorniti, že v příštích několika dnech budu používati výrazů románových a archaických. Doufám, že se pro to na mne nebudete zlobit 😀

No ale konec rozjímání, jsem právě po obědě (čočková a vynikající jahodový knedlíky) a je mi dobře v břiše, jak je plný. Hlavu mám pro změnu plnou myšlenek, ale o těch snad až jindy. Včera jsem sice byla na třídním srazu, z nějž jsem si přinesla hafo dojmů, ale nejdřív bych je ráda nechala uležet, než se pustím do jejich ventilování. Třeba si do tý doby ještě na něco vzpomenu.

Mno, to by snad pro tuto chvíli bylo vše. Jdu se družit s rodinou a za dvě hoďky pádím na kapelní běsnění – první od Vánoc, kdy jsme se rozpadli. Hurray podruhé! 😀 Šmarja já se tak těšim 🙂

Právě (no dobře, už asi před hodinou) jsem dorazila z Politologie. Dneska jsme měli tak odporný téma, že sám lektor se na to vysral a našel si za sebe náhradu 😀 Ale nakonec to nebylo tak špatný. Sice jsem půlku věcí nestihla (ten maník si snad myslí, že všichni ovládáme těsnopis nebo co) a tý druhý půlce nerozuměla, ale když se mu zrovna rozbil mikrofon a on vypadl z toho čtení tisíce a jednoho data, ukázal se jako dost zábavnej člověk. Především dokonale napodoboval „Víťu“, našeho profesora na logiku, a prohlásil, že nám rozumí, že ho taky nesnášel. Pak začal napodobovat jeho smích a vykládat historky o tom, jak „Víťa“ psal jednou na tabuli ty svoje jedničky a nuly a břichem si to smazával 😀 No, zkrátka celej zbytek přednášky proběhl (kromě zběsilýho škrábání datumů a smysl nedávajících vět, který totiž nikdy nezopakoval, takže každej pochytil v průměru tři slova) ve znamení vtípků o Víťovi, o politice, o levnejch panácích v Jinonicích a o rozbitejch mikrofonech. Jak říkám, nebylo to tak špatný 🙂

Cestou domů jsem najednou dostala příšernou chuť pustit si Nanoalbum. Nevim, jak dlouho už jsem ho neslyšela, ale rok to bude určitě. Zvláštní, jak si člověk někdy zničehonic na něco vzpomene – asi jako když jsem včera večer ležela u televize a najednou jsem si vzpomněla na jednu pasáž z nějakýho svýho snu, kterej se mi zdál před x rokama a kterej neni vůbec zajímavej – bylo tam něco s vetřelcema na nějaký kosmický lodi nebo co.

No, zkrátka to „Naníčko“ jsem si samozřejmě hned pustila – zase retro jak cip, poslouchat hudbu z cédéčka 🙂 – a teď tady už jede „Eliška nemocná“. Ježiš ani vám nedokážu vypovědět, co se mnou ta hudba dělá. I když jsem to už strašně dlouho neslyšela, pořád si pamatuju každej jeden zvuk na tom albu. A když mi tu jel Léčitel, málem jsem se po… no hudební orgasmus prostě! 😀 Ta skladba se mnou vždycky dělala neuvěřitelný věci – napnou se vám všechny svaly, probíhá vám mráz po zádech i rukou, šimrá vás v břiše, vzpomenete si na milion detailů z dob, na který už jste dávno zapomněli a společně se Schmitzerem předříkáváte každý jedno slovo, protože to se prostě nezapomíná…

No a teď tu mám „nanogáámiiiii…“, další orgáč. Ách… btw pokud by to někoho zajímalo, Bublajs má druhýho prcka, Johanku. Mám z něj radost. To je prostě chlap, jak má bejt – plodnej ve všech směrech 😀

A máme tu středu, půlka týdne za námi, a tak by to možná chtělo nějakou rekapitulaci. A možná taky ne, copak já můžu vědět, co to vlastně chce? 😛

Pondělní Psy a Fil byly v pohodě. Když vás něco zajímá a baví, vydržet čtyři hodiny není zase takovej problém. Navíc jsem si sebou vzala bavlnky, čímž jsem zabila přinejmenším celou psychárnu a taky jsem tím obnovila starej zvyk. Baví mě to. Člověk se přitom docela hezky odreaguje a zároveň něco tvoří, do čeho dává kus sebe se vší radostí i vztekem – prostě se vybije a navíc pak má co na ruku 🙂

Jediný, co mi vadilo, a na co jsme s Kikinou celou dobu nadávaly, byli jakýsi dva exoti, co seděli za náma a celou dobu si (velmi hlasitě) povídali o všem možnym, co se přednášky netýkalo. Oba mi přišli lehce postižení, takže jsem se na ně nechtěla obořovat, nicméně jestli je někdo postiženej, nedává mu to ještě právo rušit všem ostatním přednášku. Příště tak shovívavá nebudu.

Včerejší angličtina byla nad očekávání skvělá. Jako obvykle jsme se nasmáli, až nám z toho slzely oči, a zároveň jsme se dozvěděli řadu užitečnejch věcí a pokecali jsme – mimojiné jsme si postěžovali na toho kokota z bižule, H. (jako hnusec). Docela mi to prospělo. Ostatně tlachání v angličtině mi vždycky prospívalo a bavilo mě.

Když už jsme u toho, jako že u ničeho nejsme (další oblíbená fráze :D), včera jsem dala na dobrou radu a zaplácla pár hodin svýho života koukáním na 2012. No. Co k tomu říct. Jestli máte kvalitní obraz na pc nebo bedně, koukněte na to, protože efekty docela ujdou. Pokud jde o samotnej děj, doporučovala bych ten film všem, kdo se zrovna nudí a mají chuť na nějakou komedii. Pokud jsem si totiž zrovna neťukala na čelo, chlámala jsem se u toho, až mi slzy tekly 😀 Ale co. Hlavně že to splnilo ten účel zaplácnutí prázdnýho večera a že se mi po tom dobře spalo.

Dnešek je divnej. Venku je hnusně, já se vzbudila s lehkym bolením v krku (i když se zdá, že už přešlo), a nic se mi nechce. Navíc mě prudí fakt, že máme dneska opět tu zkur**nou bižuli. Měla jsem možnost jít místo ní na historii, ale slyšela jsem, že tu učí obdobnej magor, a krom toho mě historie nikdy nebrala a nejspíš nikdy brát nebude. A konečně, jestli se někdy budu hlásit na tu psychárnu, jakože letos asi ne, budu tu bižuli potřebovat. Tak snad to ty necelý dvě hodinky tejdně přežiju. A kdyby ne, tak sebou začnu brát nahnilý rajčata >:)

Zjišťuju, že mi pomáhá psát články jen tak do rozepsaných. To je hodně zvláštní, protože dřív mi to nestačilo. Dokud jsem nepublikovala každý slovo a každou myšlenku, měla jsem pocit, jako bych nic neřekla. A tak jsem často pouštěla do éteru i šílený bláboly, jichž jsem později litovala. Teď je to ale jiný. Kolikrát něco napíšu, ale nezveřejním to – prostě proto, že mi to nepřijde dost dobrý pro tenhle blog a pro vaše oči. A navíc, bezmyšlenkovitejch keců už jsem za svůj život napsala víc než dost, teď to chce nějaký „myšlenkovitý“ 🙂 Ale zase nečekejte, že ze mě budou padat furt nějaký moudra, na to je venku příliš hnusná zima a já jsem příliš nachlazená a ne zrovna šťastná. Ale zase na druhou stranu mě dneska trochu přešel ten hnusnej spleen, co ho mám už od čtvrtka. Ještě ne úplně, ale i tak je to lepší než drátem do voka.

Dneska poctivě nemocním. Vypila jsem snad už litr toho hnusnýho coldrexu s medem a citronem, celej den strávila v tátově posteli čuměním na bednu, popřípadě sezením před monitorem – jaká to změna. Ale dneska do toho monitoru aspoň nečumím jen tak naprázdno, snažím se nalovit inspiraci v googlu a v galeriích talentem obdařených fotografů (pár jich naštěstí znám). Pro co? Sama nevím, ale aspoň jsem na lookletu zbastlila další tři looky, který podle mýho názoru nevypadají úplně nejhůř na člověka, co se o módu nikdy nezajímal. Přesto to není ono, strašně bych chtěla fotit, mám spoustu nápadů, ale všechny zahrnujou teplo, sluníčko a hlavně to jaro. Já vím, furt si stěžuju, ale co naplat – únor je zkrátka měsícem, kdy na mě obvykle padá ten nejkrutější stesk po teple a kdy už se ta zima prostě stává nesnesitelnou. Krom toho na mě ze všech stran vyskakujou banery s valentýnskou tématikou, což mou náladu taky zrovna nevylepšuje. Bože, já tak n e s n á š í m Valentýn! Sám o sobě by mi nevadil, ale všechna ta komerce kolem je vysloveně nechutná a anti-romantická. Člověka to prostě musí vytáčet a navíc se tomu nevyhnete – ze všech stran to na vás útočí. Krom toho pro mě je svátkem lásky první máj, takže s nějakým Valentýnem se můžou jít bodnout. Kdepak únor. Kdyby měl únor svůj blog, tak já bych si ho do fav’s rozhodně nedala 😛

Jo, jak jste si možná všimli, smazala jsem fotografickou galerii. Už i mě omrzelo koukat na ty starý, tisíckrát omletý kousky, byť se mi řada z nich líbí a jsem na ně patřičně hrdá. Prostě konec. Dokud nebude jaro a něco novýho, žádný fotky tu nebudou. Chci to tu mít hezky čerstvý a hrabání se ve starejch záležitostech neni zrovna správnou cestou k čerstvosti.

Co bych vám ještě řekla… jo! Strašně závidím svojí kamarádce růžový vlasy, ale fakt strašně 😀 Tuším, že ten nápad obarvit si vlasy narůžovo se ve mně zrodil následkem nějakýho filmu, ale už nevím jakýho – je to už hafec let zpátky. Nicméně určitě tomu pak pomohl i časopis W.I.T.C.H, kterej jsem kdysi na základce hrozně hltala. Ne, že by v něm někdo měl růžový vlasy, ale díky tomu časáku jsem si uvědomila, jak je ta tmavě růžová nádherná a kouzelná 😀 No a pak to samozřejmě nejvíc přiživila Tonksová 😀 Zkrátka sešlo se víc faktorů a já po nich začala toužit víc než po pitomý koloběžce (a že po tý jsem ňák toužila ;)). A ačkoli jsem po základce vystřídala hafo barev na vlasy, ta správná růžová tam chyběla – teda bylo tam něco, co se tomu blížilo, ale to se vymylo tak rychle, že jsem si to ani nestihla užít. No a teď mám teda tu kamarádku, která má nejen přesně tu správnou barvu, po níž jsem vždycky toužila, ale taky má děsně dlouhý a krásný vlasy a ještě se s nima umí tak nádherně nafotit, že z toho člověku až přechází oči… prostě mě děsně sere 😀 Ne, já jí to přeju, ale neubráním se slintání nad těma krásnýma fotkama a fantazírování…

Pár piksel barviček doma ještě mám, ale moje vášeň v barvení vlasů už neni, co bejvala. Já nejsem, co jsem bejvala. Zvykla jsem si na hnědou a hrozně jsem se usadila. Už nejsem takovej exhibouš jako dřív. No ale možná je to prostě zase všechno tou debilní zimou, protože je fakt, že barvit si vlasy teď, když je pak musíte furt nosit pod čepicí, je na prd. Kdo ví. Třeba až se vrátí to zatracený jaro a s ním moje životní energie, budu z toho mít takovou radost, že si tenhle růžovej sen splním. Každopádně budete první, kdo se to dozví 😉

Ale teď už dobrou – jdu vysvětlit Melise a Olivě, že ta postel je moje a že aspoň v noci bych se v ní ráda vyskytovala já namísto nich. No, jsem si jistá, že takhle podaný to pochopí a jestli i pak nebudou chtít uhnout, tak je odtamtud normálně vypráskám. Přece jenom to nejsou jediný svéhlavý potvory v tomhle bytě 😀

Hey, we are in love II by ~Gee202 on deviantART

Už jsem na to přišla. Svatýho Valentýna strávím s Melisou 🙂 Posledních pár dní má neskutečně přítulnou náladu, což je trochu na prd, protože zrovna teď nejvíc pelichá (že by to nějak souviselo?), takže mám neustále plnej stůl, klín i ksicht chlupů. Ale co, za tu obří dávku lásky mi to stojí.

Když je řeč o lásce – já tak strašně nesnáším momenty, kdy nevím, na čem jsem. Fakt mě to deprimuje. Prostě když se jednou řekne NE, tak to má bejt NE, a ne NEVIM. Jinak řečeno když už mě kluk jednou odmítne, tak ať si za tím doprdele stojí, ne? Mně to sice zlomí srdce, ale fajn, to se stává a já se z toho časem dostanu. Jenže jak se z toho mám dostat, když je to furt takový nejasný, jednou jo a pak zase nevim… prostě lidi by k sobě měli bejt upřímný a tím nemyslím jen vzájemně, ale jako že každej jeden člověk má bejt upřímnej sám k sobě, aby pak na jednoduchou otázku dokázal jednoduše odpovědět. Já osobně VIM, co bych ráda, ale o mě tady přece nejde, kurva, rozhodnout se musí ON! Chjo. Zatracený chlapi… když je chcete, tak za ně musíte bojovat a já nevím, jestli na to v tomhle případě mám ještě nervy. A nutit někoho, aby si laskavě uvědomil, co chce? Na to se můžu zvysoka.

Jinak – včera jsem byla na retro plese v Sasazu a bylo to skvělý 🙂 Ten snobskej podnik si sice může vylízat s těma svejma cenama za chlast, ale jinak je to tam nádherně zařízený, hudba byla skvělá během plesu i na after (ale dost dobře nechápu, proč furt hráli jenom blues a foxtrot, to bylo strašne únavný a nudný) a program taky ušel. Byla to moje druhá návštěva a musím říct, že při tý první jsem prohlásila, že už tam nepáchnu – no, tak po tom včerejšku se zdá, že to tam beru trochu na milost 🙂

Tenhle článek ze sebe lámu už snad půl hodiny, dneska mi to vůbec nejde. Ne že by nebylo o čem psát, ale některý věci, který mám na srdci, bych potřebovala říct osobně těm několika konkrétním lidem, jichž se týkají. Ale na to bohužel zatím nemám koule. Vážný rozhovory mi nikdy nešly a krom toho mám pocit, že by stejně k ničemu dobrýmu nevedly. No, však ono to nějak dopadne.

Jo a ještě bych chtěla říct, že jsem strašně vděčná za našeho lektora na Politologii, kterýmu láskyplně říkáme Honzík a kterej už se nemůže víc lišit od toho hnusce z bižule. Báječnej člověk. Kéž by takovejch bylo víc.

Ještě mám prsty ztuhlý zimou, jak jsem přilítla z první hodiny biologie, ale nedá mi to – musím se s váma hezky zčerstva podělit o první dojmy, než ze mě vyprchá vztek. Ten lektor je kretén! Za prachy, jaký do toho studia cpeme, bych naprosto nečekala, že nás může vyučovat takovej pokrytec a buran. Ale popořadě.

Nejprve nasadil obrovskej friendly face a prohodil řadu vtípků, takže se zdálo, že bude v pohodě, ovšem zdání klame. Jakmile se někdo v učebně hejbnul, friendly face (dále jen ff:P) byl tentam a ten blb, říkejme mu třeba H., se hnusně obořil na celou třídu, že máme laskavě sklapnout, když mluví, že ho to rozčiluje a když je rozčílenej, tak že dělá scény a že to nikdo z nás nemá zapotřebí. Celá učebna samozřejmě hned ztichla a všichni si vyměňovali šokovaný pohledy ve smyslu what the fuck?.

Ten člověk ovšem nejspíš chodil do nějakýho dramaťáku, protože hned v příští vteřině plynule navázal na svůj předchodí výklad (tak neomaleně přerušenej tím, že si někdo dovolil poposednout na židli) a ff byl zpátky.

Inu dobrá, poznali jsme, že zase taková prdel s ním nebude, ale to člověk přežije, hlavně když může poslouchat kvalitní výklad. Jenže – H. mluvil celý ty dvě hodiny téměř neustále ve všelijakejch paralelách a metaforách, který jsou sice dobrý, aby to člověk líp pochopil, ale nesmí se mluvit jenom v nich, protože to pak vůbec nevíte, o čem se to sakra mluví. Takže kdyby se mě teď někdo zeptal, co jsme vlastně brali, vzpomenu si na něco o tiramisu, buněčný kuchyni a messengerech, ale vůbec vám nevysvětlím, jak to v těch buňkách vlastně funguje 😛

Ke konci hodiny se navíc projevil jako sobec. Zatímco celá učebna se třásla zimou a na nás v posledních řadách táhlo z polootevřenýho okna, H. si neustále stěžoval, že se potí jak prase (možná kdybysis sundal to sako, který ti ještě ke všemu bylo malý, problém by se vyřešil) a že máme otevřít okna. No to jsme odmítli a on prohlásil, že na jeho poslední přesnášce byla kvůli němu všechna okna otevřená a všichni měli na hlavách kulichy. Opět jsme si vyměnili nechápavý pohledy. To se tím sobectvím jako ještě chlubí? Plus kdyby celou dobu nemluvil tak strašně rychle a dramaticky a kdyby nemáchal rukama, nemuselo by mu bejt vedro, žejo.

No a aby toho nebylo málo, ačkoli hned zezačátku nám předvedl scénku kvůli hudbě z ulice (o níž si myslel, že je to něčí zvonící mobil – prostě debil), o pár minut později zazvonil mobil jemu samotnýmu a on nejen že se neomluvil, ještě to zvedl, pak si asi minutu s někým anglicky povídal (přičemž samozřejmě nemohl odejít z učebny, ale naopak tam zůstal a co nejvíc hulákal, aby ho všichni slyšeli), pak to položil a opět bez jakýkoli omluvy pokračoval v předchozím výkladu.

Já nevim jak vy, ale já takovýhle lidi nesnáším a kdybych sebou byla měla rajče, tak bych ho po něm byla hodila, protože co se mě týče, je to kokot na entou. Jediný, co teda zbývá vyřešit, je otázka, jestli mu dát druhou šanci nebo ne. Místo tý jeho úžasný biologie mám totiž ještě možnost chodit na historii novověku – a co si budeme povídat, já a historie jsme si nikdy nerozuměly. Na druhou stranu biologii jsem mívala ráda a nechci si ji nechat zhnusit nějakym pablbem, co má nos nalepej až u stropu. Achjo, to jsou problémy toto. Jdu to něčim zajíst a pak pádím ven za jedním milým děvčetem, co mi bezpochyby zvedne náladu. Svět může bejt plnej debilů, ale člověk si nesmí všímat jenom toho. Musí kolem sebe vidět i ty dobrý a inteligentní lidi, a těch taky neni málo, není-liž pravda? 🙂

P.S.: Ještě jsem zapomněla zmínit, že ten jeho friendly face ve velké míře spočíval v tom, že všechno vysvětloval na příkladech zahrnujících chlast a že mluvil stylem hovno prdel sračka – asi si myslel, že se nám tím přiblíží, ale mně osobně takovejhle styl výkladu neuchvacuje. Jeho nejoblíbenější výrazy byly již zmíněná sračka, hafo, hajzl (ve smyslu záchodu), prase, něco někam kydnout, sajrajt a podobně. Od lektora pomaturitního studia bych očekávala vyšší úroveň, ale to jen tak na okraj.

Já furt čekám, až bude nějaká akce, o níž bych mohla napsat report, a sotva ta akce přijde, vůbec nic se mi nechce. A kdyby jen jedna. Byla jich celá řada a člověk by měl psát, až mu ruce upadnou, ale to přece nejde, to by člověk nebyl člověkem, aby ho zrovna ten tejden nepřepadla děsná lenivá.

Tak já nevim. Reporty by z toho asi valný nebyly, tak jen stručně zmínim. (Vždycky, když tohle napíšu, následuje největší průjem slov, tak schválně :D)

Takže. Ve středu jsem byla na pátejch narozkách Rockzone v Lucerna Music Baru – poslední dobou tam chodím nějak často, budu na to muset vymyslet nějakou zkratku, abych to furt nevypisovala celý. Třebaa něco jako LMB, co vy na to? 😀 No, každopádně to byla skvělá akce, hráli tam Gariq, Post-it a Totální nasazení a bylo to co? No skvělý! 😀 A co ještě? No zadarmo! Nekupte to 😉

A abych přece jenom nezanedbávala to reportování, tak bych asi měla zmínit, že Gariq se mi vůbec nelíbili, do Post-it jsem se zamilovala a Totáči, no tak to jsou prostě Totáči… 🙂

Večer to byl báječnej, spousta hudby, tři kapely, Anděl, Hladík a několik vynikajících hostů, dvě piva a jeden chleba se salámem, pár dobrejch přátel, ale hlavně teda ta hudba, která, především v podání Post-it, měla neuvěřitelný grády. Oni mě teda na cd moc neberou, ale ten koncert byl neskutečně energizující, zpěvák má skvělej hlas a když přeskočím všechny ostatní klady (zase je nesmim tak vychvalovat, oni by si o sobě mohli ještě něco začít myslet), tak jejich kytarista je krutě podobnej Newtonu Faulknerovi, což, pokud jde o mě, mluví za vše 😀

Docela jsem se vyřádila a hlavně mě to, jak říkám, ohromně nabilo, ovšem takovej hudební fanatik jako já nemá nikdy dost, pokud jde o akce zadarmo, a tak jsem se hned následujícího večera vydala na další, kterou byla veřejná zkouška kapely The Prostitutes.

Musím říct, že než jsme se tam s kámošem dostali, dalo nám to docela zabrat – strašně jsme bloudili – ale nakonec to stálo za to a o nic jsme nepřišli. Naopak jsme ještě krátce po příchodu dostali každej lahváče zdarma, a kdyby nic jinýho, tak tohle nás přesvědčilo, že jsme tam správně 😀

Co říct o samotný akci? Komorní prostředí, prima pohodová partička diváků, kterejch tam nebylo moc, takže tam bylo takový hezký útulno, no a pak samozřejmě vynikající The Prostitutes, který hráli prostě skvěle, i když šlo jenom o zkoušku. Dřepla jsem si na zem a pivečko ve spojení se skvělou hudbou ve mně navodili dokonalej pocit klidu a pohody (bože, zas mluvim jak reklama :D), a tak jsem tam začala za chvilku klimbat. Fakt mi tam chyběl jenom ten gauč, na kterej bych se natáhla… no, usnutí se ovšem nekonalo, jelikož bylo třeba zvednout kotvy a vydat se vstříct Molekule. Hudba nehudba, čtvrteční sedánky (a co si budeme povídat, pijánky) v Mole vnesly do mého života smysl a řád, takže žádný výmluvy jako „nemůžu, jsem zrovna na unikátním koncertě jedný skvělý český kapely“ nebo „nemůžu, zlomila jsem si nohu“ prostě neexistujou. Mole je příjemná povinnost, ale co se dělo tam, to už není předmětem tohoto článku 🙂

Dva dny hudby po sobě, to si skoro říká i o třetí – kor když je to pátek. A ta šance tu byla, jít – jak jinak než zadarmo – na drum and bass do Shadow Azylu na Smíchově. Bohužel z toho sešlo, neboť nebyl doprovod, což je vedlejší, a do sedmi jsem učila, což je hlavní. V půl osmý jsem se dobelhala domů, hladová a vysílená, dala jsem si opět vynikající teplou večeři (to vaření mě začíná bavit) a teď jdu asi chcípnout do vany nebo do postele nebo tak něco. A jestli na to budu mít ještě sílu, pustím si později True Blood, neboť závislosti na seriálech není nikdy dost. A pokud jde o seriály s upíří tématikou, sorry, ale tomu se prostě neubráním 🙂

P.S.: No jestli jsem to neříkala – největší průjem zase 😀 Chjo, já jsem případ. Snad sem během víkendu dodám i ty dva rozepsaný články. Byla by škoda nechávat si je pro sebe.

Teda někdy ten svůj mozek fakt nechápu. Dnešní sen byl zase něco 😀 Byla jsem na nějakym táboře, myslim, že to původně bylo na lodi, a bylo tam snad tisíc lidí všeho věku a pohlaví. Snad nějaká seznamovací akce nebo obří zájezd, nevim. Každopádně se tam děly různý věci, například nějaká zvláštní taneční soutěž, na kterou jsem nemohla sehnat pořádnej ohoz a nakonec se ani nekonala. Ono se tam totiž začalo chystat něco mnohem většího, nějaká hostina, z níž se nakonec vyklubala svatba, a to ještě ke všemu moje 😀 Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem skrz rozestupující se družičky procházela uličkou k oltáři – na tomto místě bych ráda podotkla, že to bylo strašně živý a že si ještě teď pamatuju každej detail toho obrovskýho sálu, což vlastně nebyl sál, ale vnitřek jakýsi úchvatný zříceniny beze stropu. Všude, v lavicích kolem mě i na balkónech, seděli lidi a koukali na mě. Dělalo se mi mdlo, protože jsem vůbec nechápala, proč bych se měla vdávat, a hlavně za koho. Ale nějak jsem věděla, že toho ženicha mi vybrali ostatní. Chvíli jsem se bála a když jsem došla vedle něj, motala se mi hlava, ale když jsem se pak na něj podívala, zjistila jsem, že to je nějakej ukrutnej fešák – vypadal jako Ben Affleck 😀 A tak ze mě nervozita spadla, i když jsem pořád přemýšlela, jestli se vůbec chci vdávat. No a pak jsme se k sobě otočili a on mi na levý zápěstí navlíkl takovou stříbrnou kytku, no úžasnou – mimochodem jako svatební kytici jsem měla takovej maličkej svazeček slunečnic o velikosti sedmikrásek. Nebo sedmikrásek, co vypadaly jako slunečnice, to je jedno, jak se na to podíváte 😀

Jenže jakmile jsme si řekli „ano“, zvedl se obrovskej vichr a najednou se ten sen změnil. Ta už tak polorozpadlá zřícenina se začala bortit, celý čelo s balkonama spadlo a najednou byl všude kolem mě chaos, všichni křičeli, slyšela jsem jenom „utíkejte“ ze všech stran a došlo mi, že to vlastně křičím i já sama. Běžela jsem teda v těch (nádhernejch) svatebních šatech pryč a vůbec se neohlížela. Cestou jsem nabrala do náruče nějakou holčičku, co tam stála na chodníku a brečela. Teď si ještě vybavuju, že zvenku ta stavba vypadala jako něco mezi koloseem a velkym kostelem, a že tam byly na ulici palmy.

Když se to uklidnilo, šla jsem teda hledat mámu tý holčičky a nakonec jsme ji našli u lékařů, kteří nám řekli, že bude v pohodě. Spadl mi kámen ze srdce, celou dobu jsem se hrozně bála, že může bejt mrtvá a co pak já s tim děckem. Nicméně myslím, že tam nikdo neumřel, akorát všichni ti lidi někam zmizeli a o mě se najednou nikdo nezajímal. Procházela jsem se ve svatebních šatech po ssutinách a po Affleckovi ani stopy.

Pak se sen změnil a bylo o něco později. Ten „sál“ byl opravenej a byly v něm stoly jako v jídelně. Asi oběd nebo tak něco. Šla jsem mezi nima a zase se po mně všichni koukali. Jenomže tentokrát bylo v jejich výrazech opovržení, jako bych snad já mohla za to všechno. Když jsem si chtěla k někomu přisednout, tvrdil mi, že je ta židle obsazená, i když jsem věděla, že není. Nechtěli, abych si k nim sedala. Až nějaká starší paní mě k sobě pustila a pak mi něco hrozně důležitýho pošeptala, ale už nevím, co to bylo. Po manželovi se ovšem slehla zem a já ho nemohla nikde mezi těma tvářema najít. A pak mě zase vzbudila ta blbá řvoucí kočka.

*

Musím říct, že zážitek to byl zajímavej, jakkoli nereálnej. Nad tím, jak bude vypadat moje svatba, jestli někdy nějaká bude, jsem už párkrát přemýšlela a vždycky jsem si říkala, že by to mělo bejt něco malýho, komorního, někde v přírodě, třeba na louce. Tenhle sen na to všechno háže trochu jiný světlo, protože mít tolik lidí kolem sebe byl dobrej pocit. Taky ty šaty byly nádherný a to místo mělo jiskru (než se celý zřítilo). O fešnym ženichovi ani nemluvim 🙂 Takže co teď? Budu odteď chtít velkou a honosnou svatbu někde ve Středomoří? No nevim, každopádně ať to bude kdekoli, chci tam mít statika, abych měla jistotu, že mi to nespadne na hlavu 😀