Rubrika: co se mi honí hlavou

Tak vzhledem k tomu, že můj volnej den by si vystačil se spánek a zevling, sáhnu raději po dnu pracovním. To bude nejspíš zajímavější.

3:50 budíček

4:00 druhej budíček

4:30 odchod z domu

5:00 jsem v práci

do 6:00 příjemka zboží

6:00 otevírám

cca do 9:00 (silně proměnlivé) ranní vlna – koblihy, chlebíčky, stálí zákazníci

do 15:00 je třeba udělat objednávku surovin

16:00 (někdy dřív) odchází salátka, zůstávám sama na krámě

18:00 babča zavře wc, takže si dojdu naposledy

cca 19:00 začnu počítat zboží, co zůstalo na krámě

19:30 zavírám krám, zadávám do pc stavy a objednávku pekařiny a lahůdek na další den

cca do 20:30 balení zboží, odvod tržby, úklid, uzávěrka

do 21:00 (až 21:30) jsem doma

pak něco rychle sežrat, vykoupat se a jít spát

A hesla mezitím?

Dvě koblihy, čtyři koblihy, osm rohlíků, jeden hermelínový a jeden krabí, velkou housku, jednu bulku, jedno větší presso sebou, máte koblihy?, máte rohlíky?, je ten chleba měkkej?, s čim je to xy?, máte ňákou vodu s bublinkama?, já nevim, co bych si dal…, můžu tady ten u mě?, já se potřebuju zbavit drobnejch, tadytu bulku šunka-sýr, jeden list s tvarohem, já bych si vzala ňákej chleba, máte jenom tadyty xy?, děláte taky kafe sebou?, jeden párek s hořčicí, pani, můžu si vzít ubrousek, housky máte?, můžu dostat igelitovej sáček? se mi to vždycky promastí…, koblihy došly? tak to bych si dal dvě. haha (>:E), nevíte, kde se tady dá dobít opencard?, můžu dvoutisícovku?, budete mít nazpátek na…, pani, nechcete sluneční brýle? nebo voňavku, originál Boss, máte závin?, já bych si prosila zabalit…

V pondělí budu sepisovat výpověď. Jsem hrozně zvědavá, co bude s mym životem pak.

Třináctku přeskakuju, kdo četl aspoň dva mý jiný články, tak ví, kam se chci jednou podívat nebo přestěhovat 😉

Čtrnáctku taky skáču. Moje nejranější vzpomínka. Nevim. Prostě nevim. Asi to, jak jsem na baletě, pani hraje na klavír a já do toho dělám baletní pantomimu housenky nebo tak něčeho. Ale možná že některá z mých dalších dětských vzpomínek je ještě ranější, těžko říct. Neumím to časově rozlišit.

Tak že bych taky napsala něco z vlastní tykve a nejen na popud Cirratina meme?

Protože ne že by nebylo co psát. Tak třeba čím se teď nejvíc zabývám:

Meme mě baví. Ne všechny body mi sedí, ale o tom to taky je, najít si v každém z nich něco, co mi sedět bude. Ty články nejsou dokonalý, to ani zdaleka, z většiny z nich nemám zas až takovou radost, ale co. Nemusim bejt dokonalej bloger, tady nejde o ego a o to, aby si tu z toho všichni sedli na zadek, jako spíš o to, abych psala a aby byla nějaká ta debata. Pozornější čtenáři si možná všimli, že jsem přeskočila bod číslo deset – první láska a polibek. Nic v tom nehledejte, je to prostě proto, že si tyhle věci nepamatuju. Těch lásek bylo tolik, že se to nedá popsat, ty první platonické pro mě dnes už nic neznamenají, o té první opětované se mi zrovna teď nechce psát, protože ten člověk mě neskutečně nasral a zklamal, a první polibek? To si prostě fakt nepamatuju, nedá se svítit.

Klub snílků mě taky baví. Došlo na dost výrazné změny, klub se přesunul z víceméně mrtvého blogu na velice živé forum. Sice to nestíhám sledovat úplně denně, ale aspoň jednou týdně tam zabrousím, hodím nějakej ten koment a zúčastním se Imaginaria, což byla vždycky asi tak jediná věc, která mě tam opravdu bavila. Na víc nějak není čas, ale líbí se mi, co se tam s tím teď děje. Je to ještě v plenkách, ale má to dobře našlápnuto. Třeba nejnovější nápad – RPG pro snílky. Něčeho takovýho jsem se už hodně dlouho neúčastnila, a už vůbec s lidma, který vlastně vůbec neznám, takže jsem hrozně zvědavá, co z toho bude. Takže jsem hned nakousla svou vlastní postavu, kterou v sobě vlastně nosím už roky a figuruje ve všem mém snění, ale zatím ji nebylo kde uplatnit, kde o ní psát, takže teď snad konečně dostane trochu prostoru. No, jak říkám, jsem zvědavá, co to přinese 🙂

Práce mě vůbec nebaví. Ale vůbec. V úterý jsem tam zažila snad nejhorší den vůbec, kam se hrabe nějaká inventura nebo první dny v práci, tohle bylo peklo na zemi a já se tam málem zbláznila. Vůbec nechápu, jak jsem to přežila. Každopádně v pondělí mám spicha s Klárkou a jedním z bodů na programu (kromě obvyklého drbání chlapů) bude právě řešení práce. Konkrétněji jsem ji pověřila, aby mi pomohla se sepsáním výpovědi a řešením, jak nejlépe odtamtud odejít. Mám z toho docela bobky, strašně se nechci vrhat do kolotoče nezaměstnanosti a co mi hlásí každou hodinu v rádiu ohledně stoupající nezaměstnanosti, to mi vůbec nepomáhá, ale co se mnou tahle práce dělá, to fakt neni zdravý ani dobrý, a tak to asi jinak nepůjde. Budu muset odejít a doufat, že jinde se zadaří o něco lépe. A že si na to jinde zvyknu stejně rychle jako tady na to, protože to je fakt, že tady jsem zakotvila velice rychle. No, uvidíme, co bude.

(Hergot, já normálně nemůžu dejchat O.o Úplně jako by mi něco sedělo na prsou, no co toto? Jsem snad nějakej astmatik či co?)

Jinak tu z toho mám radost. V loňském roce mi to tu trochu usnulo, takže momentální lednová aktivita je v porovnání s tím téměř závratná. No jen považte, za srpen devět článků, září pět, říjen čtrnáct, listopad šest, prosinec deset a jen teď za půlku ledna mám čtrnáct. A mezi námi, to už něco znamená.

Pěkně tak plním své nevyřčené předsevzetí trochu víc psát. Zatím nemám pocit, že by to psaní dosahovalo nějakých kvalit, ale to třeba taky přijde. Ostatně možná je to jenom můj vlastní pocit, já mám vždycky tyhlety pocity, že to není úplně ono. Dokud se samozřejmě nezamiluju, pak je najednou všechno „ono“. Ale to se mi bohužel zatím ne a ne poštěstit. Aspoň ne do těch správných lidí. No nic, já jdu zase chvíli otravovat na facebook a libere, ať si ode mě taky můžete odpočinout. I moc aktivity škodí 🙂

Zadání je easy – nastavte přehrávač na náhodný výběr a napište prvních deset skladeb, které vám zahraje. Tak se na to podíváme…

BS je u mě Skladbou s velkým S, a to z mnoha důvodů. Chris Cornell má naprosto šukézní chraplák, kterej přitom úplně přetejká emocema, takže z toho nemáte pocit, jako že to zpívá už potisící prvý, ale právě naopak to zní, jako by to zazpíval jen jednou, poprvé a naposledy v životě, a dal do toho všechno, co se do toho dát dá. Skladba je to úchvatně lenošivá, vždycky mě perfektně uklidní a zároveň nabije nesmírně pozitivní energií. Co dál – úplně megamrtě luxusní kytarový sólo! Já miluju kytarový sóla! Celkově ta melodie i uspořádání skladby je kouzelný. A pak ten název. Všechno, co má v názvu „Black“ nebo nedejbože „Blackhole“ mě prostě nutně musí uchvacovat, ani nevim proč, ale patrně ze stejnýho důvodu, z jakýho jsme tak chtěli pojmenovat naši kapelu. Prostě blackhole. Supermassive Blackhole. Blackout. Cokoli, co je black.

– Mínusem skladby je její děsně dlouhej konec. Vždycky to stokrát vypadá, že už bude konec, a on furt neni. Je to prostě děsně, děsně dlouhý.

Huá, k uslintání skvělá věc. Děsně dárk, emoce z toho jen kapají, jako ostatně skoro vždycky, když se do toho MM pořádně položí, je to správně přecitlivělý, ten jeho chraplavej skoro až řev „to run away“, jímž uvozuje refrén, mě vždycky dostane do kolen, má to dokonalou melodii, skvěle slyšitelný kytary, basy i bicí (což mě vždycky sebere, u jakýkoli skladby), k tomu zas skvělý kytarový sólo, emo text, tak co byste sakra chtěli víc?

Enigma, to je moje srdeční záležitost, na tom jsem vyrůstala a nedám na ni dopustit. Tahle skladba je ovšem – k tomu, že je od Enigmy – naprosto jiná než všechny ostatní, protože se v ní normálně zpívá, což je na Enigmu docela nezvyk. Vlastně je to docela popík. No ale jakej! Ten hlas prostě zbožňuju, ten text je úžasnej, ta melodie je libová, celý je to takový uklidňující a nejvíc mě na tom baví, když jsem doma sama, pořádně to vosolim a zpívám to s ní, protože mi to kupodivu dost jde 😀 Vždycky si představuju, jak to zpívám někde na veřejnosti a lidi jdou do kolen… no dobře, ujetý, ale přihlašte se, kdo jste si nikdy nezpíval ve sprše s představou, jak zrovna stojíte někde na jevišti a davy šílí.

K tomu všemu mám s tou skladbou spojený i nějaký dost pěkný vzpomínky. A to se taky počítá.

To prostě nejde, nebejt touhle skladbou praštěnej. Naživo se to poslouchat nedá a je fakt, že Amy Lee má hlas dobrej asi tak ve třech tónech a jinak je to tragédie, ale přesně tahle skladba je na těch třech tónech stavěná, takže pokud jste ji slyšeli jako první, tak se do toho jejího hlasu prostě musíte zamilovat. Jasně, když si pak člověk pustí celý album a ono je to v každý skladbě totálně stejný, tak už to trochu začne nudit, ale prostě… tohle je krása.

No k tomuhle snad není třeba nic dodávat. Prostě Pink Floyd!

Skladba, která mě nikdy nepřestane okouzlovat, kdyby ne pro ten zvláštní, až magicky na mě působící hlas, tak třeba pro to podivný, nezvyklý uspořádání tónů, který mě neustále něčím dostává. Pokaždý v tom slyšim něco jinýho, má to neskutečný množství vrstev, zbožňuju ty základní kytary, který jsou tak krásně slyšet, i tu vrchní, co tvoří melodii, zbožňuju ten text, zbožňuju ten kánon, překrejvající se hlasy, to „vodní“ kapání tónů v pozadí, zbožňuju, o čem to je… A přitom je to tak strašně jednoduchý, žádná křeč, je to jako by si prostě zpíval, zatímco jde po ulici a přemejšlí nad životem. Vždycky, když si tu skladbu pustim, ocitnu se zpátky v Anglii, sedím na kole a jedu zrovna do/z práce podél vodního kanálu. Je mlhavo a jsem tam totálně sama. Jen já, kolo, cesta, čistej vzduch a tahle píseň. Stokrát dokola, neustále nastavená na repeat…

Twilight, no. Upřímně, kdykoli tahle skladba nastoupí do přehrávače, přehodím to dál, protože mám většinou náladu na něco energičtějšího, ale stejně nejsem schopná ji odtamtud smazat. Ona má děsně dlouhej a nudnej začátek, kterej mě nebaví, ale když se to pak rozjede, je to úžasný. Ten hlas v refrénu je kouzelnej. Od 2:20 – áách. Ty kombinovaný hlasy. Ty tóny vzadu. Ááách. Asi ji jednou ořežu a budu si pořád dokola pouštět jen tuhle část.

Tahle věc mi prostě pokaždý připomene tu naši dávno ztracenou kapelu a chvíle, kdy jsme se to snažili hrát. Bohužel jsem se to nikdy pořádně nenaučila, protože jsem nesehnala noty a těch akordů je tam příliš na to, než abych to odposlouchala. Zas tak dobrý uši nemám a hlavně – to spíš – na to nemám trpělivost. Keani jsou pohoda, tahle skladbička rulez, ten hlas je kouzelnej, ty činely, ten text, ten klavííííííír… no ách na entou

Tuhle tam výjimečně nemám ani tak proto, že by se mi líbila, jako spíš z čiré samolibosti. Připomíná mi to jeden z mých mála životních úspěchů, on je to teda spíš takovej flus do vířivky, ale stejně to ve mně vzbuzuje krásnej pocit schopnosti a toho, že k něčemu jsem, že teda aspoň trochu toho talentu taky mám. Možná se to nikdy nikdo nedozví, možná za to nedostanu cenu na mezinárodním sjezdu psavců, ale to vědomí, že tenhle text jsem napsala já a že ho někdo skutečně zhudebnil (protože přiznejme si, naše „kapela“ se k tomu zhudebňování a hlavně teda zveřejňování nikdy nedostala), to mě bude vždycky hřát. Aspnň teda vždycky když si to pustim, protože jinak si na to ani nevzpomenu. A většinou když to slyšim, ani nemám pocit, jako by to bylo moje. Spíš jako by to byl nějakej dávnej sen, kterej už nějak bledne, jako by se to vůbec nestalo. Tak právě proto tam tu písničku pořád mám, jako připomínku, že se to stalo. Abych nezapomněla.

Já nevim, fakt nevim proč, ale já jsem tou písničkou docela posedlá. Ten rytmus mě z nějakýho důvodu totálně dostává. Elektronická hudba mě bere, hlas má taky skvělej, je v tom energie, je v tom pohyb, je v tom něco, co dneska málovčem najdete. Má to skvělou basu a super refrén. Když to vyhulíte, no to je teprve žrádýlko. Člověku se chce hned hejbat. Catchy. To je to.

Kdy jsem byla nejvíc spokojená se svým životem? Myslím, že to bylo během pobytu v Anglii. Tam, tehdy, jsem přišla na to, že jsem někdo úplně jinej než jsem si myslela, že mám skrytý vlohy na věci, o nichž se mi ani nezdálo, a že mám prostě obecně na mnohem víc než na mizernej život v týhle nepochopitelný zablácený louži jménem Česká republika. První tejdny byly krušný, o tom žádná, bylo mi tak zle a měla jsem takovej strach, že se to nedá ani popsat, ale když jsem si zvykla a pochopila, jak co chodí, bylo mi tam najednou zatraceně dobře.

Nejen že to místo, ta kultura jsou naprosto úchvatný a že jsem tam do toho totálně zamilovala, odloučení od rodiny, přátel a vůbec všeho, co jsem znala, na mě mělo neskutečně dobrej vliv. Fakt, že jsem odtamtud odjela a už se nevrátila (teda ne to, že jsem odjela, ale ten zatím neuskutečněnej návrat) považuju za největší chybu svýho života, protože mi tam prostě bylo dobře a dařilo se mi. Byla jsem to já, taková, jaká bych měla bejt. S naprosto běžnýma denníma starostma, který skončily ve chvíli, kdy jsem přijela domů z práce, tak, jak to má bejt. Věřím, že kdybych se do stejnýho místa se stejnýma povinnostma vrátila teď, naprosto bych to tam ovládla. Už žádnej strach z věcí, který mě tam děsily předtím, jako třeba jazyková bariéra, strach obsluhovat lidi, mluvit s lidma, jet autobusem nebo se zeptat na cestu, byla bych prostě děsně awesome a věřím, že bych byla i mnohem otevřenější, takže bych si snáz udělala přátele.

Jediná otázka teda je, co mě tady vlastně sakra drží? A druhá, důležitější, kdy si konečně uvědomím, že odjet znovu do Anglie by bylo to nejlepší, co bych pro sebe mohla udělat? Kdy o tom konečně přestanu jen mluvit a udělám to?

Pravdou je, že kdyby za mnou teď přišel někdo z mých známých, kdokoli, s tím, že tam na pár měsíců odjíždí za prací a že hledá někoho sebou, neváhala bych. Jela bych hned. To jen že jsem takovej srábek, tak se sama neodhodlám, ale kdyby mě k tomu někdo hecnul, kdyby někdo jel se mnou? Okamžitě jdu balit, kámo, jak mně se po Anglii stejská, to se nedá vypovědět.

–

Otázka číslo dvě, v jakou budoucnost pro sebe doufám, s tím úzce souvisí. Doufám, že se naučím dělat rozhodnutí nadnárodního významu, že se nebudu plácat v týhle mrňavý zemičce, v tomhle svym mrňavym, globálně naprosto nedůležitym životě, a že se zase jednou odvážu. Protože to je skutečně to nejlepší, co pro sebe může člověk, kterej neni spokojenej se svym životem, udělat. To, co tam za hranicema najdete, okolo sebe i uvnitř sebe, to se nedá zaplatit žádnejma penězma. Zjistíte, že jste někdo úplně jinej než jak se znáte, že dokážete neskutečný věci, když vás nesvazujou vaše stereotypní představy a vůbec, že tam venku je úplně jinej svět, svět, kterej nezná ty vaše běžný, nikdy nekončící a neustále vás ubíjející problémy. Tam prostě neexistujou, tam je něco úplně jinýho.

A tak doufám, že se mi podaří se odsud odvázat, jen ještě aspoň jednou, abych si ověřila tohle svoje přesvědčení, a že odjedu a budu pokračovat v tom parádním životě, kterej jsem opustila vpodstatě jenom ze stesku a ze strachu, že přijdu o svůj život, když přitom tam jsem právě jedině měla šanci nějakej život začít, nějakej můj život, nesouvisející s čímkoli, co mě do tý doby učil svět kolem mě, co mi nutil a v jakejch opratích mě držel. Kdepak svoboda, já blbec se musela do těch opratí vrátit, abych si mohla spokojeně točit palcema, jak dobře jsem to vymyslela, zatímco se budu krčit v kleci neznalosti a jednoho životního fiaska za druhým, pod rouškou naprosté slepoty a omezenosti, kde si myslím, bůhvíjak se nemám, ale ve skutečnosti trpím jako zvíře. Jediná, největší otázka mého života, zůstává pořád stejná – proč si to všechno proboha dělám? Tím spíš, že vím, že to není jediná cesta. To jsem vážně takovej masochista? Nebo mám strach mít se dobře? Proč si ubližuju, když tady vůbec nemusim bejt, když mám ty možnosti, o nichž se minulým generacím ani nesnilo, když si ve skutečnosti můžu dělat naprosto co chci? Na to kdyby mi někdo odpověděl…

Už jsem o tom psala mockrát, ale pro potřeby meméčka to klidně ráda zopakuju – brát všechny tyhlety horosklopičiny doslova je nebetyčná blbost, ale kdybyste náhodou potřebovali najít někoho, na koho by ty charakteristiky seděly, tak tady mě máte. Jsem lev a podle čínského horoskopu drak k tomu. To máte hned dvě totálně „královská“, sebestředná a ohnivá znamení, no tak ještě abych byla nějaká puťka nudná introvertní, žejo (aspoň že se mám na co vymlouvat) 😀

Tak tohle je jedinej odstavec tohohle úžasnýho popisu, s nímž nemůžu tak docela souhlasit. Vzhledem k tomu, jakej jsem škudlílek a že nakupovat oblečení chodím asi tak třikrát do roka a to ještě do sekáčů… ale je pravda, že když už si něco novýho a pěknýho koupim, moje radost z toho je až nezměrná. Vůbec se dokážu radovat z maličkostí tak mrňavejch, že to někdy nechápu ani já sama, natožpak moje okolí.

A auta mě nezajímají vůbec.

A co já jakožto lev?

O lvech se obecně mluví jako o vůdčích typech, o perlách společnosti a podobně. Za sebe můžu říct, že jsem nikdy po vůdčích pozicích netoužila, ale mnohdy jsem k nim stejně přišla jako slepej k houslím, prostě jsem do nich byla naverbována a zase tak špatně to nedopadlo. Stejně tak kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že jednou budu v některých kruzích považována za „talenta“, za „nejhustějšího“ člena party nebo za „unikáta“ a „úžasnou osobu“, asi bych se mu hodně vysmála a je pravda, že dodnes tomu nevěřím, ale fakt se mi to už stalo, že mě těmahle titulama nejeden člověk počastoval. Tak asi na tom taky bude něco pravdy.

Říká se, že lvi mají silně vyvinutý organizační talent. Upřímně řečeno, tímhle si nejsem jistá. Kdykoli jsme třeba s Maudětem měly něco podniknout, hodila jsem to na ni, protože já a organizace, to nějak nejde dohromady. Ale řekla bych, že to je spíš tím, že je třeba myslet na příliš mnoho věcí a je to celkově taková nevděčná práce – hlavně pokud potřebujete zorganizovat něco pro víc lidí. A já tak nějak bazíruju na tom, aby moje práce oceněna byla. Takže dost možná to není tím, že bych na organizaci byla tupá, jako spíš tím, že jsem líná a pohodlná.

Lvi se údajně rádi chlubí svými úspěchy a špatně snáší kritiku. Já bych k tomu řekla, ano, ráda se čas od času vytáhnu s tím, co se mi v životě povedlo, protože toho zase tolik nebylo, a tudíž si ráda připomenu, že nejsem tak úplně k ničemu. A pokud jde o kritiku, velmi špatně snáším špatnou kritiku, tím myslím tu nekonstruktivní a urážlivě myšlenou. Když mi někdo nastaví zrcadlo tak, jak se to má, a řekne mi, co je na mě špatně – co nejobjektivněji – tak to beru, dokážu se nad tím zamyslet, ba naopak si toho vážím a umím se podle toho zachovat. Ano, uvnitř mě to raní, protože mě zamrzí, že si někdo všiml, že nejsem dokonalá – my lvi máme až neobyčejně vyvinuté ego, ačkoli se to někdy nezdá – ale neušklíbnu se nad tím, naopak si to dokážu vzít k srdci.

Lvi jsou prý zvyklí stát v centru pozornosti a špatně snášejí, když v tom centru nejsou. Upřímně, v tomhle se moje lví povaha mlátí s povahou trhlýho kotěte. Jsem silně nestálá a často mívám potřebu se spíš uklidit, vylézt na pomyslnou skříň a odtamtud, sama nepozorována, sledovat svoje okolí. Být stranou, jenom se dívat a zůstat bez povšimnutí. Schovat se do skříně na čistě vypraný povlečení a nebýt k nalezení.

Lvi milují uznání a komplimenty. Mno, jak kdy. Když někdo uzná mou práci, tetelím se blahem. Ale nesnáším, když mě někdo přehnaně velebí za něco, co nebylo zase tak cool. Smrdí to neupřímností a na tu já jsem nesmírně citlivá.

Lvi jsou přitahování luxusem a kvalitou. Énu, v tomhle jsem spíš pouliční micinou než králem zvířat, protože mě nadchne i sebevětší blbost, co vyhrabu někde v popelnici (obrazně řečeno) a co nemá skoro žádnou reálnou cenu. Zbožňuju cetky, hlavně ty, co se blýskají, třpytivý blbůstky, šmuky a vůbec všechny ty droboučký nesmysly, který vůbec k ničemu nejsou. Ještě víc mě ale berou předměty spotřební, krémy, sprcháče, kosmetika, věci, co se dají sníst, vypít a použít. Nejsem ten typ, co by si neustále pořizoval novou elektroniku jen proto, aby se s ní mohl chlubit, naopak se obklopuju věcma, co fungujou a co k něčemu jsou a ráda se zbavuju těch nepotřebných. Netoužím po nablýskaném autě, spíš po malinovym lesku na rty nebo mini-empétrojce. Nechci, aby mi někdo věnoval luxusní zájezd k moři, chci dostat blýskavej prstýnek, co stál pár korun. A rozhodně dám přednost příjemnýmu pajzlu s výbornou domácí svíčkovou před nějakym luxusním podnikem, kde maj krevety za tisíce a podobný blivajzy, co se nedaj sníst. I oblečením jsem blíž kdejakýmu vágusovi z ulice než celebritě, protože zbožňuju pohodlný věci.

O lvech se říká, že jsou vyrovnaní. I prd, velebnosti. Jsem jedním z nejnevyrovnanějších lidí, co znám 😀

Talent jednat s lidmi. To beru, řekla bych, že to je jedna z věcí, co mi fakt jdou.

Přeceňování vlastních schopností. Spíš naopak, neustále se podceňuju. Na mou obranu, dělám to proto, abych nebyla zklamaná. Na začátku se podcením a laťku nastavím mnohdy až zbytečně nízko, abych pak mohla být příjemně překvapená, že jsem to dokázala.

Lvi nemají rádi nespolehlivé lidi a nesnáší, když je někdo nebo něco omezuje. Bingo!

Lvi jsou okouzlující, originální a mají velkou fantazii. Mno, když to řikáte, che-che… 🙂

Lvi mají vyvinutý cit pro spravedlnost a budou bojovat, aby jí dosáhli. Řekla bych, že to je pravda. Bohužel se s tím pojí i velký cit pro nespravelnost, které je kolem nás mnohem víc a my lvi těžce snášíme, že s tím nemůžeme nic udělat. Vůbec obecně nesnášíme věci, které nemůžeme změnit. Je to pro nás selháním.

Lvi jsou prý aristokrati, krásné a vznešené bytosti. No, mám pocit, že v tomto bodě žalostně selhávám. Někdy si připadám až neskutečně šelmovitě, ale přece jenom bych sebe sama přirovnala fakt spíš k tomu trhlýmu kotěti než ke králi zvířat. Ráda si hraju, ráda se mazlím, ráda se nechám drbat na bříšku a někdy i seknu, ale že bych pouhou svou přítomností ovládala prostor a čas, ten pocit prostě nemívám. Ale co já vím, třeba to moje okolí vnímá jinak. To už je na nich, aby posoudili, jak působím navenek. Já můžu jen říct, jak se cítím uvnitř. A je fakt, že i když si někdy nejsem jistá, co to znamená, vesměs se většinou cítím velmi drakovitě a lvovitě 🙂

Tenhle soupis jsem napsala už před pár lety a kupodivu většina z toho pořád sedí (co nesedělo, to jsem odstranila), takže proč to nepoužít. Nevím, jestli vám to bude připadat dostatečně zajímavý, ale zase co je mi po vás, tohle je můj blog, že jo 😀

Tákže:

1) Mám panickou hrůzu z pavouků a jehel. Taky mi není úplně nejlíp ve výškách. Rychle mi klesá tlak a začne se mi motat hlava.

2) Jsem silně proti zabíjení jiných tvorů, pokud nejde o potravu. Dokonce ani toho pavouka nebo mouchu nejsem schopná zamáznout a když přede mnou někdo zašlápne brouka nebo mola – čehož já prostě nejsem schopná – mám z toho hodně špatnej pocit.

3) Celé dětství jsem si kousala nehty. Přestat se mi podařilo až někdy kolem šestnácti a dodnes k tomu mám sklony, když jsem třeba hodně nervózní. Ale spíš už si jen okousávám kůži, nehty jen když si zatrhnu.

4) Když mám stres, odráží se to na mém obličeji. A protože se stresuju často, skoro pořád se potýkám s akné a různými nepříjemnými skvrnami v obličeji. Proto taky kdybych si mohla přát jednu věc do života, přála bych si mít zdravou a pěknou pleť.

5) Žiju pro pocit užitečnosti. Musím vědět, že k něčemu jsem a že to, co dělám, je k něčemu dobré. Bez toho jen přežívám a dělat věci, co nemají smysl, to mě prostě fyzicky bolí.

6) Jsou věci, které v mém věku dělají všichni kromě mě, a naopak. Třeba miluju komiksy, hlavně Kačera Donalda, a kdyby to jen trochu šlo, nejradši bych si celej den hrála s legem, mončičákama a barbínama. Škoda, že moje okolí tyhle moje „úchylky“ nesdílí 😀

7) Jsem posedlá vyhazováním a zbavováním se nepotřebných věcí. Jsem pravý opak sysla, co si všechno skladuje „for future use“. Jak něco dlouho nepoužívám nebo mi to k ničemu není, musí to prostě pryč. Buď to někomu daruju, prodám nebo vyhodím, ale nesnáším skladování věcí, co už nepoužiju. Natožpak těch, co už nepoužije někdo, protože jsou prostě hnusný nebo k ničemu. Skladování věcí jen pro vzpomínku.

8) Chtěla bych andulku. Nebo prostě nějakýho papouška.

9) V minulosti jsem se hodně natrápila pro lidi, co si toho nevážili. To mě naučilo nevynakládat přílišné množství energie na podobné tvory v současnosti. Zakládám si na tom, aby mí přátelé věděli, že jsem tu pro ně nonstop klidně i v noci, když mě budou potřebovat, ale nenechám si kálet na hlavu a nebudu dolejzat za lidma, co to neocení. Stejně tak jsem skončila s udílením rad lidem, co se podle nich stejně nezařídí a budou jen dál brečet nad svým údělem. Na to si prostě čas neudělám.

10) Pokud jde o mé skutečné přátele, trpím trochu komplexem spasitele a ochranáře. Jak mi jim někdo ubližuje, jdu tvrdě po něm a je mi jedno, že je xkrát větší a silnější než já, v tu chvíli prostě vidím rudě a neznám se.

11) Nemám jasnou představu o tom, čím se chci v budoucnosti živit. Mám pár snů a vizí, ale nic konkrétního, za čím bych šla. Vidím to tak, že nějak bude.

12) Nesnáším dobře stereotyp. Potřebuju neustále nové podněty a změny, jinak se začnu nudit a zdrhám.

13) Nenávidím lidi, na něž není spoleh. Lidi, co jenom plácají do větru, ale svým slovům nedostojí, nekorelují s jejich činy. Snad proto si sama tak zakládám na chození včas. Jak jdu o pět minut pozdě, už jsem mrtě nervní.

14) Jsem k uzoufání nerozhodná. A kupodivu tuhle vlastnost naprosto nenávidím i u druhých lidí. Trochu pokrytecké, není-liž pravda?

15) Občas se necítím dobře v otevřených prostorách a mezi lidmi. Mívám záchvaty paniky v přeplněných místnostech a halách. Někdy nemůžu ani vylézt z baráku, jak je mi z té představy úzko.

16) Jsem hrozně náladová. Mívám dlouhá období „deprese“, kdy mě nic nezajímá a nic pořádně nevnímám, někdy naopak propadám nepochopitelné euforii z maličkostí nebo se vzbudím s šíleně dobrou náladou, která nemá absolutně žádný důvod. Ale to jen málokdy.

17) Jsem až nechutně empatická. Cítím s každým, kdo se trapně přeřekne, koho něco bolí nebo kdo je nešťastný. Nejhůř snáším pohled na mrtvá zvířata na silnici, kolikrát mám co dělat, abych zadržela slzy. Bohužel mám smůlu na potkávání lidí a situací plných právě negativních emocí.

18) Jsem neskutečný sklerotik. Lidi, co mě dobře znají, mi pro jistotu všechno připomínají pětkrát, protože jinak nic nevím. Na druhou stranu si ovšem velice dobře pamatuju věci a detaily z minulosti, které ostatní vypouští z hlavy. Dlouho vzpomínám na lidi, kteří už ani nevědí, že jsme se někdy znali.

19) Nemám ráda horory, psycha a krváky. Mám příliš bujnou fantazii a stačí mi málo na to, abych se začala bát tmy. Trpím na noční můry nejhoršího kalibru, takže dojít si v noci na záchod je pro mě někdy úkolem naprosto neuskutečnitelným.

20) Jsem pes na logické chyby ve filmech. Jak něco nedává smysl nebo je to nepřirozené vůči tomu, jak by se ty postavy měly zachovat, nemůžu se na to koukat.

21) Ke všem větším krokům potřebuju mít „spolubojovníka“. Jak jde do něčeho někdo se mnou, dokážu neuvěřitelné věci a odvážně se pouštím i tam, kam se předtím nikdo nevydal. A vůbec mi to nepřijde. Ale jak jsem sama, jsem mnohdy naprosto ztracená i v úplných banalitách.

22) Ženy mě přitahují úplně stejně jako muži.

23) Nikdy jsem nehulila trávu.

24) Nikdy jsem nezvracela po alkoholu.

25) Jsem hrozně háklivá na svoje vlasy.

26) Nesnáším být zpocená a špinavá. Ne že bych kvůli tomu dělala nějaký cavyky, třeba pokud jde o oblečení, to vůbec, sice miluju vypraný věci, ale jinak si klidně sednu i venku na chodníku. Ale prostě jak se zpotim nebo mám mastnou hlavu, jsem hrozně nesvá a nemůžu myslet na nic jinýho než až se vykoupu.

27) Jsem anglofil.

28) Jsem tak trochu (ha-ha) grammar nazi.

29) Nesnáším vařenou zeleninu a dušený maso. Blivajz.

30) Jsem šíleně tulivá. Všechno to mazlení, hlazení, škrábání, šimrání, přejíždění prstem po zádech nebo hrabání se ve vlasech, běhá mi z toho mráz po zádech a mohla bych hodiny a hodiny ležet a nechat se takhle „osahávat“. A když mám někoho ráda, mohla bych ho pořád objímat, jen abych mu to dala najevo. Prostě mazel 🙂

A co vy a 30 zajímavých věcí o vás? Sepište a dejte odkaz, ať si taky počtu 😉

Okamžik, kdy jsem se chtěla zabít? A kterej máte na mysli?

Problém je v tom, že některým věcem v životě přikládáme příliš velkou váhu a když o ně pak přijdeme (nebo jsme je nikdy neměli), stává se pro nás život téměř nesnesitelným. Těch momentů bylo konkrétně v mym životě hned několik, bojovala jsem s tím už od puberty a musím říct, že nejednou mě od toho dělilo pouze srabáctví, strach z fyzický bolesti a z umírání. To až později se k tomu přidaly i další argumenty proti, co mě od toho uchránily. Ale nebylo to snadný.

Abych dostála tématu, budu muset jmenovat alespoň jeden konkrétní okamžik, a první, co mě napadá, je datum 23. srpna 2010. Toho dne jsem přišla o to nejcennější, co jsem kdy v životě měla, alespoň jsem to tak vnímala a doteď jsem se toho pocitu nezbavila. Byl to člověk, kterýho jedinýho za celej svůj život jsem doopravdy milovala. Všechny ty předchozí i následující lásky, pobláznění, zamilovanosti a romance vedle tohohle bledly, všechno to bylo zapomenuto jakmile jsem ho potkala a moment, kdy mě už nechtěl víc vídat, se pro mě stal ukončením veškerého života, jak jsem ho znala. Byl to prostě definitivní konec všem mým nadějím, všemu tomu, v co jsem do té doby doufala a v co jsem snila. Jen matně si vzpomínám, jak jsem se v slzách dopotácela domů, jak jsem se třásla a vzlykala jako šílená, takže mě asi celá tramvaj musela dost nechápavě sledovat, ale já to nevnímala. Jen jsem si svírala břicho, protože mi bylo hrozně špatně a měla jsem pocit, že se rozpadnu. Však už jenom při čekání na tu tramvaj jsem se neudržela na nohou. Svezla jsem se tam prostě na zem, někdo mi, tuším, dokonce nabízel pomocnou ruku, abych vstala, ale já to odmítla. Jen jsem roztřesenýma prstama vytočila dvě čísla na lidi, kteří jediní mi v tu chvíli skutečně mohli pomoct – ten první ale nemohl, a tak jsem „využila“ toho druhého. Zavolala jsem Yuki a prakticky jsem ji přinutila, aby za mnou přijela a přespala u mě. Věděla jsem totiž, že bez něčí kontroly se rána nedožiju. V tu chvíli už šel veškerej strach bokem, bylo mi jedno, co tím způsobím svému okolí, bylo by mi úplně ukradený, že by mě naši našli ráno mrtvou ve vaně, ta bolest byla naprosto nesnesitelná a cokoli, co bych si způsobila byť třeba nevydařeným pokusem o sebevraždu, by bylo ničím v porovnání s tím, co jsem tehdy cítila. Jako by mi vyrvali všechny vnitřnosti z těla, obrátili mě naruby, spálili, hodili do kyseliny nebo mě bodali jehlama do srdce, všechno ve mně zběsile křičelo a hořelo a já chtěla pryč, chtěla jsem od toho utéct a chtěla jsem to ukončit. Chtěla jsem necítit.

Každý nádech mě bolel. Celou noc jsem nespala, jen jsem se třásla a bylo mi zle jako nikdy předtím. Nebyl to „prostě rozchod“, bylo to něco mnohem závažnějšího a já nevěřila, že se dodýchám do rána. Trvalo mi to rok, než jsem konečně mohla začít trochu normálně žít a popravdě řečeno to dodnes není zahojené a nejsem si jistá, že se z toho ještě někdy úplně vylížu. Byl pro mě prostě příliš důležitý.

To moje přání necítit se mi brzo splnilo. Jen pár dní poté mě zachránilo něco, čemu se říká skotomizace. Postupně jsem se oddělila od svého těla a přestala jsem vnímat, co se kolem mě dělo. Trvalo mi několik měsíců, možná i víc než rok, než jsem se začala vracet do života, do tý doby jsem žila jen napůl, možná ani to ne. Jako bych tady prostě nebyla, i když jsem sebevíc chtěla, nedokázala jsem se z ničeho radovat, z ničeho smutnit, všechno mi bylo fuk. Po čase mě to začalo až děsit, ale ani to zděšení jako by mi pořádně nedocházelo, jen jsem měla pocit, že bych měla cítit víc než cítím, a to mě strašilo. Myslela jsem, že se to nikdy nezlepší, protože to trvalo nekonečně dlouho, ale nakonec se to spravilo. Sice to není stoprocentní ani teď, téměř po dvou letech, ale aspoň chvílema už zase volně dýchám a vím, čí jsem a proč má smysl v tom dýchání pokračovat.

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem ráda, že jsem to tehdy neudělala. Ale zase, kdoví co mě ještě v životě čeká. Třeba na mě přece jenom někde čeká štěstí, podobný tomu, co jsem prožívala, když jsem byla s ním. Třeba zase jednou potkám někoho, kdo to moje roztříštěný srdce aspoň trochu zacelí a já budu mít zase pocit, že všechno jde a že je snadné žít. A takovou šanci by přece byla škoda zahodit, ne?

No to máte jednoduchý. My, lidi, potřebujeme ve všem vidět smysl. Všechno musí mít svoje vysvětlení, všechno musí mít důvody a příčiny, jinak jsme zmatení. Čím hloubavější jsme typy, čím víc přemýšlíme o životě a o tom, čeho chceme dosáhnout, tím víc ten smysl ve všem hledáme a když nás někdo nutí dělat něco, co ho podle nás nemá, trpíme.

A taky jsme ovce. Ať už si o sobě myslíme, co chceme, drtivá většina je nás totálně stejných, zabývá se stejnýmu problémy a věcmi a má potřebu se někam zařadit. Vyznávat nějaké náboženství, to je jako přidat se k nějakému klubu. Na světě je spousta různých klubů, z nichž každý má svůj vlastní způsob vysvětlování světa a jeho fungování. A všechny tyhle kluby mají svou pomyslnou facebook stránku, kam můžete přijít, přečíst si, o čom to je, a dát „like“, když vám to dává smysl.

Co já a náboženství? No jeje. I já hledám ve všem smysl, a to setsakra hodně, i já trpím jak zvíře, když mám dělat nesmyslnou práci, i já vyznávám nějaké hodnoty. Nedokážu se ale stoprocentně oddat jen jednomu směru, protože jsem člověk proměnlivý a vím, že každou vteřinu můžou být věci jinak. A taky že jsou, a tak se v tomhle prostě nevážu a neřadím. Říkíám o sobě, že jsem pohan, protože tíhnu ke Keltské mytologii a symbolice, je mi vlastní spousta myšlenek, které spadají pod buddhismus, a podepsala bych se i pod většinu bodů satanistického devatera. Ale v co skutečně věřím?

Jednou z hlavních otázek, ne-li tou nejhlavnější každého náboženství, je „co je bůh“. Jak vypadá. Jaký je. Abych se tedy definovala, můj bůh je velice proměnlivý. Jednou může být takový, jindy jiný, a někdy tam taky nemusí být vůbec. Je to Ultimate Chopper, zkráceně UCho, protože všechno zmákne. Má smysl pro humor. Má svoje záměry. Ale nechává lidem svobodnou vůli, protože bez ní by vůbec nic smysl nemělo.

Můj bůh není jedinou nadpřirozenou bytostí, která může všechno. Věřím i v něco, co můžeme zjednodušeně nazvat anděly – ve všelijaké bytosti různých podob a záměrů, které jsou pořád kolem nás a mohou nám tu a tam pomoct, tu a tam uškodit, jak se jim chce nebo nechce – a někdy to ani samy neovládají, ale každopádně tu jsou a působí na nás. Mezi nimi je můj „andělíček, můj strážníček“, kterému jsem před lety dala podobu dlouhovlasé ženy (ve skutečnosti je to hermafrodit, pohlaví nemá, ale když ho kreslím, je to žena) a říkám mu Siniphae. Ale má různá jména a viz výše, i různé podoby. Když opravdu vroucně potřebuju, aby stál při mě, tak to udělá, ale nepřichází proto, aby mě tahal z bryndy. Jen abych nebyla sama, až se z ní budu vykydávat.

Můj bůh je trochu zlomyslný a rozhodně není všechnozamězařizující. Poslechne si mě, ale čeká spíš na to, až sama v myšlenkách dojdu k tomu, že si musím pomoct sama. Učí mě samostatnosti. A občas je s ním docela prdel.

Moje vlastní náboženství se kromě těchhle bytostí skládá i z tisíců principů, které mají původ v tom či onom známějším náboženství, v té či oné filozofii, a dohromady to tvoří základy pro všechno, co si o tomhle světě myslím, pro budování jakékoli teorie smyslu mého života. Je to systém, na jehož základě si vysvětluju všechno, co se mně i druhým děje. A je to tudíž věc pro mou existenci zcela nezbytná. Je-li tohle náboženství, pak si neumím představit člověka, který žádné nemá. „A to bych ráda viděla toho smělce…“ Ne, fakt. Všichni v něco věří. Musí. Jinak bychom nemohli fungovat.

Obecně vzato nesnáším všechny ty svátky a události, o nichž se něco „musí„. Musí se držet smutek, musí se nosit bílá, musí se zachovávat určité dekorum atd atd. Nemám ráda tu trapnou povinnost dávat někomu dárky jen proto, že se zrovna narodil v den s určitým datem nebo jen proto, že jsou Vánoce. Ale jeden z těchhle předsudků přece jenom dodržuju i já sama, a sice že minimálně na toho Silvestra se člověk prostě musí sejít s bandou přátel a zkalit se jako prase 🙂

A tak jsme to taky letos udělali. Sešli jsme se s bandou přátel v jedné nejmenované školce v jedné nejmenované vesnici u Prahy, a navzdory rodičovskému dozoru, který se zlejval ve vedlejší místnosti (o moje rodiče se naštěstí nejednalo, jen o rodiče dvou kamarádů), jsme si to nesmírně užili. Už vlastně ani nevim, co jsme všechno dělali. Vím, že to tam bylo příjemný, měli tam stejnej gauč s křeslama, jakej máme doma, takže jsem si ho hned zamluvila na spaní (samozřejmě že to bylo k ničemu, byl mi zcela negentlemansky odebrán kámošem), bylo tam strašně moc žrádla a pití a kuřiva a her. Hrála dobrá hudba, zejména sekvenci hitovek Michaela Jacksona jsem byla nucena dát palec nahoru, protože na ten okamžik se to prostě hodilo, a jakmile jsme se všichni dostatečně přežrali jednohubkama, brambůrkama, chlebíčkama, oříškama, bonbónama, cukrovím a ovocno-čokoládovým fondue, no prostě vším tím welcome foodem, začali jsme hrát picí hru, kterou kdosi vyhrabal kdesi na facebooku.

Ten obrázek jsem na tom facebooku sama viděla pár týdnů zpátky a kdosi ho tam komentoval slovy, že Rusové to hrajou třikrát dokola na zahřátí a pak teprve začnou pít. Musím přiznat, že my jsme to nedohráli vůbec. Hra o přibližně stovce políček, z nichž všechna hlásají „piješ“, „pije osoba vlevo od tebe“, „pije ten, kdo má sestru“, „pije ten, kdo má tričko“, „zazpíváš nebo piješ“, „urči, kdo pije dvakrát“, „pijí ti naproti tobě“, „jdeš o tři pole dozadu a piješ“ nebo „pijí všichni“, se podle mě prostě dohrát nedá, už proto, že vás to co pět políček vrací na start, přičemž samozřejmě pijete. A tak jsme každej položili přibližně flašku toho, co jsme zrovna měli sebou (u mě na to padlo jedno Lambrusco), a pak jsme to vzdali, protože jsme se prostě nedokázali dostat dál než na čtyřicítku.

Co se dělalo dál, to už mám trochu rozmazaný, ale každopádně jsme se náramně bavili. Vím, že jsme neustále rozdělávali vodnice, že někdo hrál pokr, že jsme si pak všichni hráli s hrstí hlavolamů, co jsem přitáhla, že jsme toho strašně moc nakecali a že na půlnoc jsme vyběhli ven, abysme bouchli nějaký ty šáňa a pár petard. Pak už zase nevim. Váleli jsme se po gaučích, žrali, pili, vím, že jsem položila skoro celou flašku šáňa, protože těch flašek tam prostě bylo hodně, a tu, kterou jsem bouchla já, mi nikdo z ruky nevzal, vůbec nekolovala a byla prostě jen moje. Bubli bubli.

Vím, že úplně nakonec jsme hráli hru „nikdy jsem ne…“, nevím, jestli to znáte. Všichni dají na stůl (nebo v našem případě prostě nahoru, aby to bylo vidět) deset prstů. Jeden začne a řekne, co nikdy nedělal. Třeba že nikdy neskočil padákem. A všichni, co to dělali, musí dát prst dolů. Už nevím, čí to byl nápad, okořenit hru naším oblíbeným zvoláním „pí čaj“ ve chvíli, kdy dáváte prst dolů. Jako fajn nápad, aby se vědělo, kdo všechno dává prst dolů, aby byl přehled, ale stejně – proč zrovna tady používat píčaj? 😀

Anyway, hra se vyvíjela překvapivě zajímavým směrem, dozvěděli jsme se i to, co jsme vědět nechtěli, a pak už to mám zase zamlžený, vím, že tam někdo dvakrát mluvil o tom, kolik je hodin, a mně to vůbec nedávalo smysl. Mluvili o nějakých čtvrt na pět, půl šestý a podobně ve chvíli, kdy jsem myslela, že může být nanejvýš hodina po půlnoci. Postupem času pak někteří začali odpadávat – někteří odjeli a já vůbec nepostřehla, kdy – a nakonec jsem odpadla i já. Trapně jsem se převlíkla do pyžama, vyčistila si zuby a zahrabala se do spacáku na gauči, kterej sice nebyl mým vyvoleným, ale taky byl pohodlnej. Říkám trapně, protože někteří jedinci z party jsou naprosto bez problémů schopni usnout zrovna tam, kde upadnou, třeba i na podlaze, a to bez provádění jakýhokoli hygienickýho minima, bez převlíkání se a bez spacáku/deky/polštáře. Já jim tohle dost závidim, protože toho já prostě nejsem schopná. A navíc neumím usnout za světla (teda třeba na chvilku usnu, ale zase mě to vzbudí) a za rámusu, a taky bych neusnula na podlaze. Taky proto jsem o neurčitou dobu později musela změnit lokál, protože někteří (nebudeme jmenovat), jakkoli jsou jinak super, dokážou naprosto úžasně ignorovat potřebu druhých spát. Řvou jak na lesy, světla musí mít na plný koule, hudbu to samý (usínat za zvuků naprosto nejvíc vyhulenejch totáčů se prostě nedá), velice dobře se bavěj a dřív nebo později dokonce začnou vymýšlet, čím by spáče probudili (jako by to snad bylo ještě zapotřebí) a čím by mu znepříjemnili život. Takže jakmile jsem v polospánku zaslechla cosi jako „kanada“, „kolotoč“ a „ven do sněhu“, takticky jsem se zdekovala a rozhodla se hledat si štěstí a pelech jinde. Školka měla naštěstí několik volnejch místností, takže jsem si vybrala tu nejvzdálenější, v níž jsem hlavně objevila několik matrací z gauče (tenký a bůhví co v nich bylo za roztoče, ale lepší než holá podlaha), a i když neměla dveře, takže jsem je pořád slyšela, byla tam tma a byl tam klid. Aspoň na pár hodin jsem pak usnula.

Vzbudila jsem se za světla (no, mám pocit, že jsem za světla šla i spát) a všude bylo ticho. Kupodivu jsem ani neměla hlad. Vydala jsem se prozkoumat, co se kde děje, a učinila objev, že někteří další odjeli bez rozloučení, hrstka statečných spala tak různě po gaučích a křeslech a jediná Yuki, která mě vlastně asi vzbudila, protože já bych jinak spala klidně dál, byla vzhůru. Začala jsem si kvapně balit, protože to vypadalo, že chce do pár minut vyrazit, ale nakonec to samozřejmě dopadlo úplně jinak. Nejsme z toho druhu, co se po ránu (no dobře, poledni) tiše vytrácí z pařby a nechává těch pět šest opozdilců uklízet všechen ten nehoráznej bordel, právě naopak vždycky patřím k těm pěti šesti uklizečkám a tentokrát to nebylo výjimkou. Jen co jsme posnídaly (výbornej) Yukiin štrůdl, pustily jsme se potichu do úklidu, což přivedlo k životu i zbytek osazenstva (aspoň teda toho, co bylo v daný místnosti, dva nám ještě spali jinde). A tak jsme se tak nějak všichni vzbudili, začali dávat dohromady, co se dělo minulou noc, a pak jsme se pustili do úklidu společně, protože to vypadalo, že už pojedeme domů.

Trvalo nám to sakra dlouho, ale zase na druhou stranu to úžasně odsýpalo, protože nás bylo dost a každej si našel něco (já například myla nádobí, může mi někdo říct, proč jsem to vždycky já, kdo meje nádobí?), Yuki utírala a uklízela, A. s V. sbírali odpadky, zametali, sklízeli zbytky a stírali stolky, a šlo nám to dobře od ruky. A když jsme to douklidili, přidal se k nám ještě P., kterej se mezitim vyspinkal dorůžova, a sklidil si hudební aparaturu. Pak jsme se posadili v tý naprosto vyklizený místnosti, kde byl ještě chvilku zpátky největší výbuch atomovky, a nějak jsme se neměli k odchodu. Někdo navrhnul (no dobře, asi já), abychom si zahráli zbrusu novou, ještě nerozbalenou hru Mořeplavci, o níž tam někdo celej večer furt mluvil, že by rád věděl, o čem to je, a tak jsme to vytáhli. Zkrátím to, ta hra je aspoň na první zahrání nechutně složitá, má sedm kol, z nichž asi pět jsme to hráli blbě, protože jsme to nepochopili, v návodu stojí časová náročnost 90 minut a my to hráli asi čtyři hodiny. Ale na pokraji smrti hladem, stálo to za to! Ta hra je naprosto skvělá, kdybych ji doma měla s kým hrát, rozhodně bych si ji koupila. Nemůžu se dočkat, až se zase někdy slezem a dáme repete.

Po Mořeplavcích a Az Kvízu, co si spolu zahráli dva další spáči, když se později probudili a my byli uprostřed plavení se, už jsme se ale fakt museli vydat domů, poněvadž se nám začalo stmívat a někteří z nás museli druhej den do práce a do školy.

Celou akci jsme v podstatě všichni označili za naprosto parádní, mně osobně na tom vadilo jen chování nespavců, co si můžou dovolit prochrápat další tři dny, protože nikam nemusí, a je jim úplně buřt, že někdo jinej to tak snadný nemá, a taky fakt, že jsme poněkud uondali rychlovarnou konvici a zásuvku od lednice, takže jsem pak nemohla vařit původně zamýšlenou poctivou gulášovou a ono už tam ráno nebylo moc věcí, co by se daly jíst. Na šutr oschlý jednohubky mě nelákaly a cpěte se k snídani brambůrkama… No ale stejně. Když to srovnám se Silvestrem loňským, bylo to o tisíc procent lepší a jestli to bude příští rok podobný, tak se máme sakra na co těšit. Tahle tradice se mi velmi líbí.

Fotky budou, ale nevím kdy a nejsem si jistá, že budou publikovatelný, takže se radši ani netěšte 😀

A proč to všechno cpu pod hlavičku Cirratina meme? Protože Cirrat se dnes ptá, jakej máme názor na drogy a alkohol. A já to prostě nedokážu líp popsat než na názorný ukázce. Vemte si mě s mojí prací, já vstávám ve čtyři ráno a chodím domů v deset večer většinu měsíce. Díky tomu se ze mě stal prakticky abstinent, protože prostě nemám kdy. Nemůžu jít chlastat večer o volném dni, když za pár hodin vstávám, nemůžu jít chlastat ani po práci, protože jsem tak unavená, že se sotva doplazím domů do postele. A tak se pro mě z alkoholu stalo naprosto nedostatkový zboží a luxusní požitek. Tu a tam si doma dám lemonda, jen tak na chuť, ale jen velice výjimečně se dostanu vyloženě do hospody mezi lidi, abych s nima mohla „chlastat“ a pařit. A tak se pro mě alkohol stal způsobem, jak vypnout a jak se zrelaxovat. Když se nacamrám (k čemuž mi teď naštěstí stačí dost málo), dokážu zapomenout na všechny trable s prací, což jinak prostě neumím, nejde to. Dokonale se bavím. Jsem s lidmi na jedné vlně. Nic mě netíží. Ten Silvestr byl naprosto úžasnej a je to tak právě kvůli tomuhle, protože se všichni pěkně nalejeme a vezmu-li v potaz, jaká prdel je s těma lidma i za střízliva, odhoďte zábrany a společenskou přetvářku a je z toho prostě něco neuvěřitelnýho, ultimate zábava, ultimate fun, událost roku, událost, která je prostě legen-wait for it-dary! A takovej je můj vztah k alkoholu.

Co já a drogy? To už je jiná, mnohem kratší storka. Drogy jsem nikdy nezkoušela, nekouřila jsem ani trávu a jsem na to svým způsobem pyšná, a to zejména proto, že jsem se opravdu hodněkrát dostala do situace, kdy mi to někdo nabízel a kdy jsem byla za trapku, protože v tý době to dělali všichni a já byla úplně mimo, když jsem to brko nepřijala. Jenže to bylo tehdy. Teď je mi třiadvacet a nemám pocit, že by mi v životě něco chybělo. Naopak, když se namane příležitost zahrát si „nikdy jsem ne“, jedna věc mi díky tomuhle vždycky bude přebývat – jeden prst nahoře oproti ostatním „píčajům“ 😉

Asi je to divný, vzhledem k tomu, jakej jsem snílek, ale zrovna o budoucnosti nějak snít neumím. Ne že by mě nezajímalo, co bude, ale mám za to, že to bude ať už na to budu myslet nebo ne, a tak se tím prostě nezabývám. Moje budoucnost je tak týden, maximálně měsíc dopředu, dál už prostě nevidim.

Ale i takovej milovník „teď“ jako já má svoje představy o tom, co by chtěl a nechtěl dělat za deset let.

Nemám žádný konkrétní představy toho, co bych v tý době chtěla dělat. Život mě už stihl naučit, že nikdy nevíš, a jakýkoli plány jsou k ničemu. Už stokrát jsem se přesvědčila, že když se člověk nenechá udusit stereotypem a tu a tam dovolí osudu postrčit ho naprosto neznámým směrem, může se stát taková spousta divnejch věcí, že se vám o nich ani nesnilo. Můžete dělat věci, který by vás vůbec nenapadly a najednou zjistíte, že vám to jde nebo že vás to baví. A získáváte neocenitelný zkušenosti.

Počítám, že se mnou to takhle bude víceméně celej život. Asi nikdy, alespoň tu první polovinu, nebudu takovej ten usazenej člověk, co přesně ví, co chce od života, a má jasno v tom, jaký zaměstnání chce dělat. V podstatě mi to nevadí, ale až mi bude třicet, chtěla bych v tom mít přece jenom trochu jasněji než teď. Vidím se pořád jako sebe, jen v totální krizi středního věku a depresi z toho, že se nikdy nevdám 😀 No ale třeba taky ne. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych tou dobou prožívat zlatej věk. Takový to co vidíte v televizi, to krásný období, kdy člověk přesně ví, co chce, dělá práci, která ho baví, dobře ho uživí a on je pánem svého času a je mu fajn. Má čas na svý zájmy a koníčky, tu a tam vycestuje do zahraničí a hlavně má po ruce kopu skvělejch historek ze života, protože už toho dost zajímavýho vyzkoušel. Myslím, že taková bych mohla být.

Budu sedět s kámošema v hospodě. Bude jich míň než kolik mám teď, protože se spoustou lidí jsem postupem let ztratila společnou řeč. A nebo jich bude víc, protože se přidaly nové tváře. Možná to budou úplně jiný lidi, který teď ještě neznám. Možná to bude někdo, koho teď znám, ale nemám si s ním zatím co říct. Každopádně si budeme povídat o životě, budeme asi pořád stejně nadávat, ale budeme se mnohem víc bavit, protože už si to nebudeme tak brát jako teď. Už budeme mít leccos za sebou. Budem si povídat, co kdo zažil, kdo kde byl, a já chci bejt jeden z těch lidí, co má na všechno co říct. Až mi bude třicet, chci mít na kontě nějaký zajímavý země, kde jsem třeba byla na dovolených nebo na pracovních cestách. Itálie, Řecko, Kypr, Maroko, Indie, Thajsko, Norsko…? Možná se nakonec přece jen podívám i do toho Egypta. A každopádně budu mít za sebou pár návštěv Anglie a Irska, ne-li delších pobytů. Možná že se s těma kamarádama budu scházet zrovna v nějaký anglický hospůdce, protože jsem konečně po letech sebrala koule a odjela tam na stálo.

Budu mít kamaráda, s ním si budu dlouze dopisovat o Indii, o ašramech, kde jsme meditovali nebo kde bychom chtěli meditovat. Budeme si povídat o smyslu života. A ráno vstanu jako každej jinej do práce, která mě bude svým způsobem štvát, ale nebude mě deptat.

Ne, za deset let nebudu pracovat tam, co teď. Nebudu dělat šestnáctky denně za mizerný prachy, nebudu se každej měsíc hádat o svou výplatu. Nenechám se sebou zametat. Nebudu vstávat do práce ve čtyři ráno.

Myslím prostě, že to budu pořád já, jen zkušenější, s trochu zajímavějšíma věcma k vyprávění, možná trochu klidnější povahy. Kdoví. Každopádně si o tom ale přečtete, protože blog, ten mě nikdy nepustí 😉