Za deset let… (aneb Cirratino meme, den druhý)

Asi je to divný, vzhledem k tomu, jakej jsem snílek, ale zrovna o budoucnosti nějak snít neumím. Ne že by mě nezajímalo, co bude, ale mám za to, že to bude ať už na to budu myslet nebo ne, a tak se tím prostě nezabývám. Moje budoucnost je tak týden, maximálně měsíc dopředu, dál už prostě nevidim.

Ale i takovej milovník „teď“ jako já má svoje představy o tom, co by chtěl a nechtěl dělat za deset let.

Nemám žádný konkrétní představy toho, co bych v tý době chtěla dělat. Život mě už stihl naučit, že nikdy nevíš, a jakýkoli plány jsou k ničemu. Už stokrát jsem se přesvědčila, že když se člověk nenechá udusit stereotypem a tu a tam dovolí osudu postrčit ho naprosto neznámým směrem, může se stát taková spousta divnejch věcí, že se vám o nich ani nesnilo. Můžete dělat věci, který by vás vůbec nenapadly a najednou zjistíte, že vám to jde nebo že vás to baví. A získáváte neocenitelný zkušenosti.

Počítám, že se mnou to takhle bude víceméně celej život. Asi nikdy, alespoň tu první polovinu, nebudu takovej ten usazenej člověk, co přesně ví, co chce od života, a má jasno v tom, jaký zaměstnání chce dělat. V podstatě mi to nevadí, ale až mi bude třicet, chtěla bych v tom mít přece jenom trochu jasněji než teď. Vidím se pořád jako sebe, jen v totální krizi středního věku a depresi z toho, že se nikdy nevdám 😀 No ale třeba taky ne. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych tou dobou prožívat zlatej věk. Takový to co vidíte v televizi, to krásný období, kdy člověk přesně ví, co chce, dělá práci, která ho baví, dobře ho uživí a on je pánem svého času a je mu fajn. Má čas na svý zájmy a koníčky, tu a tam vycestuje do zahraničí a hlavně má po ruce kopu skvělejch historek ze života, protože už toho dost zajímavýho vyzkoušel. Myslím, že taková bych mohla být.

Budu sedět s kámošema v hospodě. Bude jich míň než kolik mám teď, protože se spoustou lidí jsem postupem let ztratila společnou řeč. A nebo jich bude víc, protože se přidaly nové tváře. Možná to budou úplně jiný lidi, který teď ještě neznám. Možná to bude někdo, koho teď znám, ale nemám si s ním zatím co říct. Každopádně si budeme povídat o životě, budeme asi pořád stejně nadávat, ale budeme se mnohem víc bavit, protože už si to nebudeme tak brát jako teď. Už budeme mít leccos za sebou. Budem si povídat, co kdo zažil, kdo kde byl, a já chci bejt jeden z těch lidí, co má na všechno co říct. Až mi bude třicet, chci mít na kontě nějaký zajímavý země, kde jsem třeba byla na dovolených nebo na pracovních cestách. Itálie, Řecko, Kypr, Maroko, Indie, Thajsko, Norsko…? Možná se nakonec přece jen podívám i do toho Egypta. A každopádně budu mít za sebou pár návštěv Anglie a Irska, ne-li delších pobytů. Možná že se s těma kamarádama budu scházet zrovna v nějaký anglický hospůdce, protože jsem konečně po letech sebrala koule a odjela tam na stálo.

Budu mít kamaráda, s ním si budu dlouze dopisovat o Indii, o ašramech, kde jsme meditovali nebo kde bychom chtěli meditovat. Budeme si povídat o smyslu života. A ráno vstanu jako každej jinej do práce, která mě bude svým způsobem štvát, ale nebude mě deptat.

Ne, za deset let nebudu pracovat tam, co teď. Nebudu dělat šestnáctky denně za mizerný prachy, nebudu se každej měsíc hádat o svou výplatu. Nenechám se sebou zametat. Nebudu vstávat do práce ve čtyři ráno.

Myslím prostě, že to budu pořád já, jen zkušenější, s trochu zajímavějšíma věcma k vyprávění, možná trochu klidnější povahy. Kdoví. Každopádně si o tom ale přečtete, protože blog, ten mě nikdy nepustí 😉