Rubrika: co se mi honí hlavou

Nedělám to úplně často, že bych se účastnila soutěží, ale poslední dobou mě fakt baví všelijaký ty blogerský výzvy, meme, rozhovory a podobně, takže co bych tý psavý nevyužila k něčemu zajímavějšímu, že 🙂

Edith Holá (který asi nikdy nepřestanu říkat „editola“, protože jsem to tak prostě četla, než jsem přišla na to, že je to její jméno XD) se na svém i na akčním blogu ptá – kterých pět filmů je podle vás absolutně NEJ a proč?

Pravidelní čtenáři si jistě stačili povšimnout, že už nějakou dobu jsem dost švihlá pojmy jako meditace, smysl života, přítomnost a podobně. To samozřejmě nepřišlo jen tak zničehonic, krom toho, že jsem to asi vždycky měla tak nějak v sobě, akutně a úplně jsem se do těchhle věcí „zbláznila“ v zimě roku 2010, kdy jsem s kamarádem začala navštěvovat meditační kurz v centru Sri Chinmoye. V té době jsem prožívala něco jako opravdu silnou existenční krizi a moje potřeba po něčem opravdu hlubokém a pravdivém, po nalezení vnitřní rovnováhy a onoho smyslu bytí byla na svém vrcholu.

V té době jsem začala číst spoustu knížek zaměřených na všelijaké životní filozofie, buddhismus, meditace, minimalismus, pokoj v duši a podobně. V té době se mi dostal pod nos tenhle film.

Tohle není recenze, takže pokud vás zajímá, o čem ten film je, JFGI, já vám chci říct jen tohle.

Scott Mechlowicz je strašně krásnej kluk. Ale mně to bylo během toho filmu úplně jedno. Dívala jsem se na to úplně omámená tím příběhem. Těma silnýma momentama, kdy úplně obyčejnej, poněkud namachrovanej týpek, kterej mi silně připomínal mýho bráchu (když byl malej, věnoval se atletice, sportovec 🙂 Skoro všechny mý kamarádky z něj byly hotový), přijde do styku s životní filozofií a se zcela zásadníma otázkama, který jsem si tou dobou pokládala i já. S tajemným člověkem, kterýmu začne říkat Sokratés (helemese, jeden z mých oblíbených filozofů) a kterýho z bůhvíjakejch důvodů poslouchá a následuje, i když ho vlastně nesnáší a je mu protivnej. Hraje si totiž na hroznou autoritu a Dan autority nemá rád. Nemá rád Sokrata, kterej mu nedává ty odpovědi, co by chtěl, a divně si s ním hraje. Ale to by nebyl pořádnej film, aby nakonec Dan nepochopil, o co celou dobu šlo.

Ten film ke mně přišel ve zcela správnou dobu. Přišel ve chvíli, kdy jsem sama zoufale potřebovala, aby se mi přesně tohle stalo. Zírala jsem na ten monitor s otevřenou pusou a nechápala, že tohle někdo natočil a já o tom nevím. Nechápala jsem, jak mohl ten někdo přesně vědět, co se mi honí hlavou, vždyť „to je přesně ono!!!“, chtělo se mi křičet, a byla jsem uchvácena a byla jsem zároveň dojatá a byla jsem hrdá sama na sebe, že mi ty myšlenky tolik říkají. Měla jsem za to, že skutečně chápu, co se tím vším chce říct, a že to zahrálo na moje nejniternější struny a že sakra přesně vím, o co jde. A to se mi ještě nikdy u filmu nestalo.

Nevím, jak by se na to díval někdo, kdo nemá v sobě to puzení po něčem „víc“, někdo, kdo nikdy nemeditoval a netuší, co to s váma udělá, když meditujete správně, ale já do tohohle šuplíčku nahlédla, a jsem přesvědčená, že nikdo, kdo se do něj podíval, by si neměl tenhle film nechat ujít. A vůbec nikdo, kdo je fajnšmekr na filmy. Možná se v něm nedočkáte vybuchujících aut a transformerů, ale je to zatraceně dobrej film. Je to film, co vám může změnit život.

A snad v žádnym jinym filmu jsem nezažila tolik hluboce pravdivých, totálně neklišovitých hlášek. Snad je to tím, že když tomu opravdu rozumíte a cítíte to v sobě, tak to pro vás není klišé, ale prostá a nejčistší pravda.

–

A jak na to tak teď koukám, tuhle soutěž rozhodně nezmáknu v jednom jedinym článku…

Ze zvědavosti jsem se podívala na Cirratino 30tidenní meme a přemýšlela, proč jsem ho vlastně nedodělala. A na nic moc převratnýho jsem nepřišla, jen mě prostě asi přestalo bavit 😀 Plus jsem zrovna dávala výpověď v práci a měla toho plnou hlavu. Plus mi umřela kočka. Takže tak nějak.

Dostala jsem ale chuť na další výzvu, takže jsem zalovila na tumblru a co jsem nenašla – 30tidenní Random Challenge, která nemá žádný specifický zaměření, ale pár velice zajímavejch otázek, takže uvidíme, co s tím zmůžeme. Snad nebude třeba nic přeskakovat. A láká mě rovněž desetidenní hudební… no, všeho do času.

Právě teď David Tennant. Ten člověk je naprosto neuvěřitelná směsice fyzický krásy, moudrosti, neskutečnýho hereckýho/moderátorskýho/bavičskýho talentu, absolutního sex-appealu, rozkošnosti, šíleně dokonalý mimiky, schopnosti mluvit absurdně rychle a překvapovat, a nepřekonatelnýho skotskýho přízvuku, kterej mě rozseká pokaždý, když ho slyšim. Takže jo, rozhodně Tennant. Jeho Doctor Who je nepřekonatelnej a je to „můj“ doktor, je to ten pravej, ten jedinej, s nímž bych chtěla cestovat a pro kterýho bych chtěla umřít. No asi bych si zvykla i na ty jiný, ale kurně, Tennant! Sexyyyyyy 8) 😀

–

Tolik k výzvě a teď jen stručně mimo, bráchův pokoj máme vymalovanej, zatim teda na bílo a máma zvažuje nějakou barvu, ale já se jí to snažim rozmluvit, protože znám její barvoslepost a bojim se, co za hrůzu si tam dá.

Umyla jsem tam dneska okna a topení, ale mám pocit, že ty okna vypadaj ještě hůř než předtím. Fakt nesnáším mytí oken, ze všech domácích prací je tahle ta nejhorší. To už radši žehlit.

Minulej čtvrtek mě tak bolela hlava, že jsem si na spánky a na čelo vůbec rozetřela tea tree olejíček. Což nepomohlo a navíc se ukázalo, že byl nějakej prošlej či co, zkrátka v pátek večer mi brutálně zrudly právě ty oblasti, kam jsem si ho dávala, a doteď to ještě neopadlo. Mám rudej a flekatej celej ksicht a k tomu divně osypanej, takže pokud se zejtra dokážu nějak rozumně vzbudit, pomažu na kožní. Chtěla jsem tam jít původně dneska, ale když někdo vstane v půl jedný odpoledne…

Chtěla jsem napsat článek v reakci na rozhovor s editorkou Krásné.cz na Srdci Blogu, ale pak jsem si řekla, že by byl asi až příliš hnusnej a že se mi tu s tim nechce vylejzat, takže jsem to odbyla dost dlouhým komentářem, kterej nebyl úplně milej, protože mě Krásná dost sere. No ale snad jsem se tam vyjádřila dost cele na to, aby to stačilo, a abych se k tomu už vyjadřovat nemusela. Napadlo mě, jestli tam z toho zase nezačne nějaká flamewar, ale na druhou stranu kdo by šel proti mě? Kdo by se toho paskvilu zastával? Tak možná jeho přispěvatelky nebo Standa.

Mám hlad. A nic se mi nechce. Hlavně ne chodit mezi lidi, když se mi tak zbláznil ksicht a navíc to nemůžu ani zaplácnout makeupem, to bych si fakt pomohla.

Taky vás v poslední době nic nebaví a furt se vám chce spát? Divný léto, letos…

Pořád mi tu trochu visí ve vzduchu poslední den Cirratina desetidenního řetězáku, s názvem Jedna zpověď. Zrovna teď ovšem nějak nemám chuť se zpovídat z něčeho konkrétního a krom toho, nemáte tak trochu pocit, že tenhle blog celej je jedna velká zpovědnice? I když uznávám, žádný konkrétní hříchy se sem nedostanou – přece jenom, v některých případech je autocenzura nutná 😀 Ale abychom tomu řetězáku dostáli, můžu vás třeba odkázat na můj snovo-anglofilní článek, to je taková dost velká zpověď z jedné obří vášně. Nebo si můžete dát ten, kterak jsem se zamilovala do hraní RPG. Anebo můj lítostivej maturitní kostlivec ve skříni. Moment v mym životě, na kterej se mi snad nejhůř ze všech vzpomíná. Anebo mou zpověď k sexuálně laděnému tématu týdne, pokud jste na tyhle věci, což dneska je tak nějak asi každej, mám ten pocit.

Stačí vám to? Ne? Ježiši, vy nejste normální! O.o

Včera jsme si byly s Maude opět zaběsnit a tentokrát jsme to vzaly od podlahy a zajely se podívat do zkušebny. Už jsem tam nebyla tak dlouho, že jsem si ani nevzpomněla, jak je to tam teď pěkně zařízený, co se na to vrhli s Běsem jako největší zkušebno-zařizovači. Je na ten jejich post a na to, co tam s tím udělali, vůbec nějaký pojmenování? Manager? Nevim. Ale neuvěřitelně to tam prokouklo a člověk se tam cítí nadmíru dobře a domácky, i když je to v podstatě veřejnej prostor, o faktu, že teď je to tam konečně luxusně vybavený a ozvučený, čistý a perfektně použitelný, ani nemluvě.

Každopádně, jak už jsme zmiňovala minule, nejely jsme tam samy, přizvaly jsme si speciálního hosta, našeho společnýho kamaráda, kterej si řiká Mr. Mysteria a já si asi neumim představit přiléhavější přezdívku. Rozhodně má svá tajemství.

Jedno z nich nám odhalil už během pár hodin, a sice že je to úplně neskutečnej hráč na kytaru. Jako že umí zpívat, to jsem už tušila, i když jeho podání Time is running out mě stejně odrovnalo a úplně jsem zapomínala, že mám taky hrát, jak jsem se ho snažila poslouchat, že umí asi dobře na akustiku, to jsem věděla z jeho nahrávek na bandzone, ale kurva jak to uměl na elektriku? No to jsem málem umřela.

Zanechalo to ve mně strašnou spoustu pocitů, který se dost mlátěj, takže jsem dlouho přemýšlela, jak to vůbec podat, ale asi takhle. Zkuste si představit, že jste úplně podělaný z nějakýho kytarovýho mága, dejme tomu že jste Musofil nebo že šílíte z Johnyho 5, ale může to bejt i někdo jinej, to je jedno. Prostě jste na větvi z toho, jak někdo může takhle hrát a když si ty nahrávky pouštíte, tak úplně nestíháte. No a pak přijde nějakej drobnej, skromnej človíček, s tím, že by chtěl do pár svých písniček přidat klavír, a vy to teda zkoušíte a v mezičase si tenhle človíček úplně zničehonic začne magořit na kytaru s tak šílenýma sólama, že vám upadne brada a zakutálí se až někam pod kopák, zamotá se vám hlava a najednou se vám dost blbě dejchá, prožijete multiple orgasmus a zároveň si připadáte asi jako že je bažina plná sraček, pak dlouho dlouho nic, pak nějaká ta hlína a zdechlý brouci a pak vy. Protože ten člověk je prostě děsnej mástr a vy se tu před ním ztrapňujete se svejma totálně nedomyšlenýma nápadama na songy a se svým dokonale zapomenutým, protože neprocvičovaným, „umem“.

No já nevim, asi si to dokážete představit.

Když jsme pak jeli domů, byla jsem na jednu stranu šťastná. Byla jsem dojatá tím, co jsem viděla, byla jsem nabitá energií z toho samotnýho faktu, že jsme zase jednou byli ve zkušebně v kompletní sestavě tří nástrojů, že jsme tam měli někoho, kdo tu zkoušku byl schopnej vést, že se neprokecalo tolik času jako vždycky, že to mělo smysl, že jsem měla úplně obroušený prsty a bolavý záda a chtělo se mi šíleně spát, že jsem se seznámila s tak zvláštním človíčkem, kterej ještě k tomu po tom všem byl schopnej prohodit něco jako „Dyť to je úplně nejvíc lehký“ a myslel to prosím pěkně zcela vážně O.o Dámy a pánové, tomu já říkám skromnost.

A zároveň na mě padla hrozná depka. Z toho, jak se to všechno hrozně vleče. Jak se neumim rozhodnout. Jak nevim, co bude. Jak to do mě hustěj už několik měsíců v kuse doma a já furt nic. Jak neumim ani otevřít ty zkurvený jobsy a něco hledat, protože prostě nechci a stalo se to pro mě obrovskym strašákem. Jak furt o něčem melu a nic neudělám. Jak mě opouští nadšení pro tu mou pracovní dovolenou. Jak mi najednou nic nepřijde reálný. Jak jsem ztratila spoustu času nicneděláním, když mám přitom tu basu doma už nějakejch pět, šest let. Jak málo tomu nástroji rozumim. Jak málo novotin zkouším na klavír, když přitom dřív mě toho tolik napadalo – teď už jsem zabředlá ve stále stejných melodiích a už dlouho jsem se nenadchla pro nic novýho.

Dneska jsem tu depku zkusila zahnat hrátkama s fotkama. Trochu to pomohlo, ale je to jen záplata, ne řešení. Taky jsem to dělala kvůli rozhovoru, co jsem vedla s našim divnym veterinářem. Ten člověk neni ani tak divnej kvůli svýmu divnýmu smyslu pro humor – ten já oceňuju – ale je divný, že on se u toho vždycky tváří stoprocentně vážně a málokdy se zasměje, takže si naprosto nemůžete bejt jistý, kterou z těch divnejch věcí myslí vážně a která je jen humor. Například dneska mámě odpustil asi stovku za účet za vakcíny s tím, že mu za to pošlu nějaký svoje nahý fotky. Což bylo dvojnásobně divný tím, že to se mnou řešil veřejně před mámou a já si v tu chvíli připadala opravdu nepříjemně. Neřikám, že jinak bych se s ním nenaladila na stejnou vlnu, já jsem pro každou špatnost, ale bavit se o tomhle před mámou a s mámou? Zrovna před chvílí za mnou přišla, aby se mě zeptala, co mu pošlu. No neni to divný? O.o Mně to teda přijde divný, a to jsem prosím divná, takže to musí bejt superdivný.

A nic jsem nevybrala. Nechám to uležet a pak uvidim 😀

Zejtra zas jedeme na chatu. Bože, jak mně se nechce. Nesnáším ten život tady, kterej se mnou vláčí, jak se mu zachce. Jsem totálně závislá na tom, co se po mně bude chtít, nemůžu si nic plánovat sama. A začínám to na sobě cítit. A nejhorší jsou ty okovy, co si na sebe pleteme samy. Povinnosti k rodině. Ten fakt, že na tu chatu nemusim jet, ale všichni mi to budou vyčítat, byť jen mlčky. Ten fakt, že k tomu vetovi jsem taky nemusela a nechtěla, ale když mě máma sjela, že jsem fakt nápomocná a že děkuje, mlčky jsem se oblíkla a šla, i když jsem měla úplně nulovou chuť chodit mezi lidi a tím spíš asistovat při odběru krve. Doufala jsem, že bude chápavější, když ví, jak mi pohled na jehly dělá „dobře“. Ale nebyla a mě to nasralo. Bože, jak já si přeju, abysme si přestaly dělat naschvály. Aby přestalo tohle všechno tady. Abych od těch dvou odjela a dost dlouhou dobu od nich nic neslyšela. Protože ty dennodenní proslovy do duše mě prostě kurva zmáhají a já vim, že věci nejsou ideální, ale já už prostě nemůžu, fakt nemůžu. Jak mám hledat práci a jít s hrozně sebevědomým pocitem na nějakej pohovor, když si připadám tak strašně a když se každý ráno vzbudim s touhou nechat se zazdít, aby mě už nikdy nikdo neviděl a nikdy se mě na nic neptal a nic po mně nechtěl?

Chci jenom bejt. Prostě jenom bejt. Ale už to nejde.

A jestli tohle neni zpověď, tak už nevim.

Tak dneska mi vyšel oficiálně druhej rozhovor s mou maličkostí, tentokrát v Autorském klubu 🙂 Je to taková pohodovka, řekla bych. Nic převratnýho, prostě jen takovej vyplněnej dotazníček, co si na mě upletla Cirrat a já jí tímto děkuji, že si mě vybrala 😉

Kdyby někoho zajímal ten první rozhovor, v němž mě zpovídal Standa, tak ten najdete na Srdci blogu, konkrétně zde.

Teď nevim, jestli jsem vám už práskla, koho jsem si vybrala pro pokračování rozhovorovýho řetězáku já, no jestli ne, tak to prásknu teď, bude to jistá červenovláska jménem Kirsten Axe, teda aspoň pokud mě nevyšplouchne 😀 Znáte? Neznáte? Těšíte se? Nebo je vám to buřt?

Tolik k blogoinformacím (hergot ale že se s nima docela trhnul pytel, co?), teď něco ze života. Dneska jsem jela navštívit Maudě. Ranní vstávání mi dalo brutálně zabrat, protože samozřejmě zrovna včera jako na potvoru mě kámoška musela vytáhnout na pivo a zrovna to bylo fakt dobrý, takže jsem odtamtud nebyla schopná odejít. Domů jsem se dopotácela někdy v půl třetí ráno a úplně jsem se viděla, jak vstávám v sedm hodin, když mám poslední cca dva tejdny tělo dokonale naprogramovaný na půl jedenáctou. Ale nějakym způsobem jsem to nakonec zvládla a pak jsem nechtěně Mauděti dopřála podobně nepříjemný probuzení, jelikož jsem si doma nechala mobil, a tak jsem jí nemohla napsat smsku a musela jsem místo toho zvonit na zvonek, kterej nemá úplně nejmilejší tón, a ona chudák ještě spala. Buhu, tímto se veřejně omlouvám, já už to neudělám O.o 😀 Teda, budu se snažit. Známe se.

Návštěva byla zpočátku taková dost ospalá, obě jsme byly jak přejetý kombajnem, ale po pár videích s Davidem Tennantem a dalšími miláčky z Doctora Who („Hello, I’m a ghost of Christmas present!“ – Barrowman! XD) jsme to rozdejchaly a vrhly se na původní záměr – trochu hudebnění. Bylo to skvělý 🙂 Sice takový trochu ospalý a nesmělý, už jsme spolu fakt dost dlouho nehrály a bez sebe vlastně taky ne, a za chvíli se mi udělal hroznej puchejř, což vždycky potěší, no ale hrály jsme a to je hlavní. A taky jsme u toho trochu kravily, možná z toho budu mít pár fotek a možná i jedno video, který na foťáku vypadalo, že bude téměř bez zvuku, ale třeba to na pc bude slyšet líp. No jestli ne, tak jsem fakt mohla jenom dělat, že hraju, a nemusela jsem si ničit prsty XD

Každopádně to není naposledy, zítra si to zopákneme, a tentokrát i v doprovodu kamaráda, kterej má velice zajímavej a osobitej styl a já jsem na to fakt celkem zvědavá, s tím naším „umem“ to bude zajímavej experiment. Ne že bych nás chtěla nějak zásadně podceňovat, my to taky umíme, když se do toho dáme, ale potíž je v tom, že jsme se do toho prostě už hodně dlouho nedávaly. Tak snad od nás chlapec úplně zděšeně neprchne.

Jinak jsem už zase tak nějak single, just for the record. Ono nám to vydrželo fakt jenom chvilku, myslím, že tak rychle nasazený a opět sundaný růžový brejle jsem ještě nezažila. Měla bych s tím svým praštěným srdcem něco dělat, aby tak nebláznilo. Jestli to mělo na svědomí ono.

Dneska mi taky přišla složenka na 610,- korun od společnosti jménem Intergram. Podle strejdy Googla se jedná o toto:“Zabezpečování výkonu majetkových práv sdružených výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů k jejich uměleckým výkonům a dílům.“ Upřímně, nemám šajna, co to má bejt. To jako že mi někdo posílá peníze za nějakej můj uměleckej výkon? Že si nejsem vědoma toho, že bych nějakej předvedla O.o

Mno, bolí mě hlava a jsem úplně vyfluslá (jeden by neřek, jak může bejt takový umělecký vynasnažení se náročný – ha, teď mě napadlo! Jestli on nás tam dneska někdo na tom sídlišti neslyšel hrát, nezjistil si, kdo jsem, a neposlal mi výplatu za příjemné dopolední hudební osvěžení XD Určitě jsme byly lepší než ten kokot, co tam v devět ráno uřvanym křovinořezem klátil nějaký keříky před barákem), takže pádím. Jen ještě jednu věc.

Abych dostála Cirratinu řetězáku, den devátý má obsahovat dva obrázky, které vystihují můj současný život. Asi by se to dalo pojmout nějak hlouběji, ale mně se zrovna teď zalíbil ten obrázek, co tu vidíte. Je to od Marinaretty z D/A a trefně to vystihuje moje momentální životní rozpoložení. Jen tak sedim, dejchám, pozoruju svět kolem sebe, nikam se neženu, rozmýšlím svoje další kroky a nechávám to plynout. Docela často teď chodím do parku – no teď, když prší, zrovna ne, ale jinak jo. A ta kočka… řekněme, že když jsem pořád doma, mám mnohem víc času na to mít čas. A na kočky člověk musí mít času spoustu.

A vůbec je to celý takový spavý a příjemně lenivý a voní to podzimem, na kterej se těšim.

A místo druhýho obrázku si vás dovolím odkázat na skladbu od IAMX, kterou jsem si sice dlouho nepustila (trochu se bojim, že by mně to zase ťalo do srdce), ale o její výstižnosti rozhodně není pochyb. Jmenuje se – jak jinak – Think of England 🙂

P.S.: Ten zatracenej kašel furt ne a ne přestat a rýma jakbysmet. A jako by to nestačilo, poslední tři dny mě co chvíli chytne příšernej škytavkovej záchvat. Už jsem z toho všeho vážně unavená O.o

Nedávno jsem viděla slečnu, co měla tohle napsaný na tričku. Připomnělo mi to všechno to haló kolem Tajemství a vůbec kolem tý filozofie, že když něco opravdu chceš, dosáhneš toho. Já bych si strašně přála tomu věřit. A někdy tomu i věřim. Ale naučit se to nějak trvale zafixovat, to asi tomu mýmu věčně pochybujícímu mozku bude chvilku trvat, jestli to vůbec je možný. A zase – ráda bych věřila, že je. Ale ty pochybnosti máte prostě ve všem.

Nicméně abych to podpořila, zkusila jsem se doopravdy zavrtat do tý mý anglický představy perfektního života. Zkoušela jsem to ostatně už hodněkrát, ale vždycky přijde nějaký míň pozitivní období, kdy člověk tu víru na chvíli ztratí a připadá si, že z toho bahna nemůže nikdy vybřednout. No ale jak řikám, zkusila jsem to teď teda s tou konkrétní představou. Začala jsem na to myslet jako by to byla už pravda a nebylo to tak těžký, protože náhodou u týhle jedný věci věřim, že se to docela dobře může stát. Vždyť mi v tom nemá co bránit. Jazyková bariéra neexistuje, strach z neznámýho prostředí taky ne, vždyť to tam miluju víc než tady, takže teoreticky je to dost dobře možný, ne jako takový ty někdejší sny jako že byste chtěli žít v Americe, abyste tam mohli potkat Green Day a žít v jejich světě, ale víte, že se to nestane, protože to jsou Američani a ti žijou úplně jinej život… 😀 Kde jsou ty časy. Je jen o pár let později a já už vidim, že neni nic jako jinej život a jinej svět. Nebo spíš že pro mě to neni. Já mám stejně to myšlení totálně nečeský a divně posunutý. V čase i v prostoru.

A tak jsem si to tak představovala a myslela jsem přitom konkrétně na několik věcí – na Fjůdy, kteří si u nás už vytvořili docela pěknou fanouškovskou základnu a vypadá to, že sem fakt budou jezdit častěji a že se jim tu líbí, a na jejich kamaráda Nicka. Už jsem vám o něm povídala, je to naprosto úžasnej basák, vyhrál Sandberg MarloweDK video contest a jelikož je celkem aktivní v komentování a oceňuje každou pitomost, kterou mu člověk napíše, naprosto nezkaženým dětským nadšením, dobře jsme si padli do oka XD Asi by bylo přehnaný brát si kredit za všechno, ale je fakt, že krátce poté, co jsem zahlásila, že prostě musí přijet s Feudama na Rock for people, mi oznámil, že s nima rozhodně přijede, a fakt taky přijel, takže jsme se tam potkali a prohodili pár slov a bylo to prostě úžasný, přijít zase do styku s trochou anglický atmosféry, nehledě na to, jak skvělej je to hudebník nebo člověk XD

Nicméně aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlela nebo něco plánovala, nějak to samo vyplynulo, že mě nejenom začal sledovat na twitteru, ale i si mě přidal do přátel na facebooku a teď spolu docela vydatně chatujeme. Zjistili jsme, že máme pár docela zajímavejch zkušeností společnejch – dost nás tak naštvalo, že jsme si na tom festu nepokecali víc, a zařekli jsme se, že příště to napravíme XD Práskla jsem mu na sebe, že mám vždycky takovej blok mluvit s lidma, co jsou slavný nebo v něčem hrozně dobrý, což třeba platí i pro něj, protože vedle něj se stydím přiznat, že mám tu basu tak dlouho a umím na ní asi jako můj táta umí anglicky, což neumí 😀 Hrozně ho to pobavilo a zakázal mi, abych se styděla s ním mluvit. A po nějakym čase jsme přes různý kapelní a hudební řeči došli k dohodě, že pokud to bude jenom trochu možné, zahrajeme si spolu. Já bych teda asi hrála spíš na klávesy, protože v jeho přítomnosti mě ani nehne brát do ruky basu a ztrapňovat se 😀 To radši nechám zkušenějšímu a budu se věnovat něčemu, na čem umim jamovat a kde si jsem trochu jistější, i když se stejně asi poseru trémou – i na to měl ovšem Nick odpověď. Prej na mě hodí nějakej vtipnej obličej a bude po trémě.

Takže tu tak sedím a přemítám o tý naší debatě a říkám si, jak strašně jednoduchý a možný to vlastně všechno je. Neříkám, že bych přemýšlela o nějakých pletkách přímo s ním, ale co já vím, co se může stát. Evidentně se celkem bezproblémově dokážu seznámit s britským basistou, s nímž je neuvěřitelná sranda, zná se s Feudama, má doma kočku, hraje v kapele, a hlavně je to neskutečně skromnej a rozkošnej človíček. A navíc má blog na tumblru 😀

Samozřejmě že existuje. Každej existuje. Člověk jen nesmí přestat hledat.

Tak předně vonící chlapi a obecně pánský vůně – nemusí ani zahrnovat chlapa 😀 Nevim proč, ale pánský vůně, zejména všelijaký ty Hugo Bossy, Axe Effecty a Adidasy, na mě maj úplně šílený účinky a zcela dokonale a okamžitě mi vylepšujou náladu. Jednou mi kámoš půjčil svoje tričko, který úplně neskutečně vonělo a já mu ho prostě musela zabavit. Nějaká kombinace Bosse a klasický Nivey nebo co to bylo, nevim, ale čuchala jsem to jak magor každej den a bylo mi blaze 😀

Neni přitom nutný, aby ten chlap byl nějak hezkej nebo abych o něj vůbec jevila nějakej zájem, ale jak to voní, jsem jako kočka, který někdo strčil pod nos šantu, zmagořim, nasávám a úplně nejvíc happy jsem, když mi dotyčný dovolí se k němu přitisknout nosem a tiše a spokojeně inhalovat. A nejvíc to miluju v mhd, protože tam to v drtivý většině případů páchne nebo je člověk nucen čuchat nějakou převoněnou ženskou, což naopak hrozně nesnáším. Ale chlapi, ti nejsou nikdy převonění.

Jednou jsem takhle nasávala i nějakýho šedesát, sedmdesátníka v dlouhym kabátě. Důstojný pán s bílou hlavou a knírem, gentleman jako ze starýho filmu, a voněl a já kvůli němu málem přejela 8) Tomu říkám frajer.

A někdy se prostě jen tak umeju pánským sprcháčem. Blaho, prostě blaho…

Pak je to hudba. Asi neřeknu nic konkrétního, protože se to liší podle toho, jaký mám zrovna hudební období, ale jsou songy, co mě vždycky roztančí, když ne fyzicky, tak aspoň na duši. Teď třeba by to byly všechny možný songy od Fjůdů, hodně věcí od The Kooks (třeba Ooh la, No Longer nebo Mr. Maker), určitě by tam ale nechyběla klasika od Pink Floydů nebo Enigmy a od další spousty interpretů. V podstatě nikdy nezklame Walking on sunshine 8) No ještě aby.

Když to vezmu v souvislosti s nějakym vztahem, tak mě spolehlivě nabudí, když zjistím, že je někdo stejnej blázen do nějaký kapely jako já. Žádnej koníček pro mě neni důležitější ke sdílení než právě hudba.

Když mě někdo nakrmí. Jsem žrout, ne že bych měla furt hlad, ale můj žaludek je nevyzpytatelnej a je lepší, když ho pravidelně něčím menším zásobuju, než abych několik hodin nejedla a pak mi začalo kručet v břiše. To mě vždycky hrozně vynervuje, obzvlášť když jsem někde na rande nebo mezi lidma. A hlavně prostě ráda jim dobrý jídlo. Takže co mě spolehlivě dokáže povzbudit a udělat mi dobře, je, když to někdo vnímá stejně, ideálně když sám začne mluvit o jídle a vezme mě někam, kde jídlo bude. Ať už jdeme do hospody, do pizzerky, do dědka nebo na domácí stravu, což je samozřejmě vůbec top.

Třeba takový společný vaření, to mě baví. Když neni nikam spěchu a když se to stane zábavou a hlavní náplní času. U kámoše jsme dělávali cooking parties. Ty jeho tortilly! Každopádně když se někdo chce postarat o moje blaho, vůbec neuškodí, když na to půjde přes můj žaludek XD Naopak nepříjemně se cítím s lidma, který vypadaj, jako by vůbec nikdy nejedli (za celejch x hodin, co jsme spolu, třeba nepronesli jedinou poznámku o jídle a vůbec nikdy nemaj hlad, nebo nemaj doma nic k jídlu). To mě pak napadaj furt nějaký „jídelní“ poznámky a připadám si v porovnání s tím člověkem úplně posedlá jídlem, což přitom neni pravda, jen prostě ráda jim XD

A co u vás, dámy a pánové? 🙂 Jaké jsou vaše nejspolehlivější stimuly pro tu úplně nejlepší náladu?

Za pár hodinek se vracíme do Prahy. Je mi z toho zvláštně. Nejsem si úplně jistá, jestli mě tam něco čeká, kromě některejch věcí, co chci udělat a tady se k nim nepřiměju. Musim si nastavit nějakej režim. A konečně dostát některým svým předsevzetím.

Když si někdo nahlas a v mojí přítomnosti odchrchlává a následně fluše po zemi. Je mi jedno, jakej k tomu máte důvod, je to nechutný a mně se z toho zvedá žaludek.

To se nám to pěkně vyvíjí. Začalo to nachlazením krátce poté, co jsme s mámou dorazily na chatu, a včera k večeru mi to slezlo na průdušky. Uznávám, můžu si za to krpet sama, neboť jsem neodolala svodům společenské kontaktáže a nechala se jednou starou známou (totiž mladou známou, aby si někdo nemyslel, že je dotyčná nějak postaršího charakteru) vytáhnout ven, ačkoli jsem sotva dejchala.

Jako by nestačilo, že jsme se v tom dešti a větru procházely (vzhledem k mým zážitkům z RFP jsem si při takovym lehkym deštíčku ani nevšimla, že prší, ale fakt je, že nachlazený tělo si všimne docela snadno) a že jsme pak asi dvě hodiny seděly venku na terase, kde foukalo – upřímně nechápu, proč jsme nešly dovnitř do baráku, ale přišlo mi, že se jí ke mně nechce, takže jsem ji nepřemlouvala – já blb pak ještě musím jít sedět na krám, kde taky žádný vedro nebylo, foukalo, já neměla bundu, táhlo mi na cemr a ještě jsem si dala studený, byť malý pivo.

Takže jo. Tak trochu si za to asi můžu sama. Nepatrně. 😀

Ale dalo by se říct, že to stálo za to. Obnovenej kontakt se sousedkou, pokec, kterej nezahrnoval řešení mýho života, nikdo po mně neházel zhrozenýma pohledama ani mě nelitoval nebo nesoudil, prostě mě vůbec nikdo neřešil a to bylo příjemný. Povídaly jsme si většinou o doktorech a nemocnicích, protože slečna má za sebou nepěkný zdravotní záležitosti a ještě se plazí o berlích, čili téma se nabízelo samo. Ovšem čím dál tím víc jsem měla pocit, že ta naše debata o opakování historie jen s jinýma hercema se tím totálně potvrdila. Stejně jako pár let zpátky naše mámy, jsme teď my dvě seděly na terase, kafe před náma, a drbaly jsme, co jsme mohly.

Večer to ovšem bylo nejlákavější, neboť slečna má narozdíl ode mě ještě nějaký kontakty mezi místními, i když nic moc, ale i jeden člověk postačí, abyste se tu tak strašně nenudili. A tak jsme šly na ten krám, kde seděli dva místní mladíci, se kterýma jsem sice asi nikdy osobně nemluvila, ale dobře si je pamatuju. Byli to takoví ti „starší“, co jsme k nim vždycky my zelenáči vzhlíželi a z nichž jsme měli hroznej vítr. Teď jsme všichni svorně seděli na lavičce, bavili se o životě na vesnici, o festivalech, o vztazích, o lidech, o mhd a tak vůbec. Bylo to ohromně příjemný.

A byly tu jistý náznaky, že dneska půjdeme ven znovu. Což by bylo fajn a upřímně mě štve, že jsme se nesetkali dřív, vždyť tu tvrdnu celej tejden. Ale dneska teda nevim. Včera mi nikdo na ten můj večerní odchod nic neřekl, ale mám pocit, že kdybych dneska večer zahlásila, že jdu na pivo, tak se dočkám řádný přednášky se vším všudy, zakončený slovy „Jsi plnoletá, dělej si co chceš“ 😀

No, uvidíme, jak mi bude. Zatim to teda žádná sláva neni.

Btw ten můj článek o designu pro Srdce Blogu už vyšel. A má kupodivu docela dobrý ohlasy, takže možná neni tak úplně pitomej, jak jsem si myslela. Že by to pro mě znamenalo, že tam budu moct psát častěji? No, přemýšlím o tom, že by mě fakt asi bavilo přispívat na nějakej web nebo blog, vedenej někym jinym. Aby to nebylo moje, ale měla bych tam svůj tématicky zaměřenej koutek a lidi by se vždycky těšili, až mi tam vyjde další článek.

Taky mnou vybraná oběť na ten řetězovej rozhovor pro AK se už ozvala a souhlasila, že se ode mě nechá vyzpovídat 🙂 Takže teď už jen vymyslet nějaký pořádný megahustěkrutopřísný, trenkyrvoucí a doočíslzyvhánějící dotazy. No, zatím si to nechávám uležet, na těch noteboocích se mi přece jenom nepracuje tak dobře jako doma na pevnym kompu. I když zcela evidentně jsem se tu už aspoň naučila psát články do blogu a to je taky pokrok.

1. Maude. Je to jediná osoba, která to se mnou vydržela táhnout tak dlouho, aniž by mi jedinkrát cokoli vyčetla. Inspiruje mě a dává mi důvody dál bojovat a bejt tady. Za to se nedá dost poděkovat.

2. Brácha. Máme spolu dost prapodivný vztahy a jsem přesvědčená, že v některejch ohledech jeho mozek nefunguje úplně správně, ale pořád je to můj velkej brácha, záleží mi na něm a ráda se s nim vytahuju 🙂

3. Máma. Hrozně si lezeme na nervy, protože jsme spolu prakticky furt, ale je to máma a když mi je nejhůř, je vždycky první, na koho si vzpomenu a s kým chci mluvit.

4. Táta. Vždycky byl mým vzorem a jsem vděčná za to, k jakým zásadám mě vychoval. Některý věci mě na něm dost mrzí, ale pořád je to můj první mužskej vzor a když si hledám chlapa, chci aby byl minimálně tak šikovnej, pracovitej a vtipnej jako můj táta.

5. Babička. Je to prostě moje nejmilovanější babička 🙂

Tenhleten řetězák začíná bejt nějakej až moc intimní, nemáte ten pocit? Ale když už jsem se k němu upsala… mám u toho ovšem trochu pocit, že i moje schopnost otevírání se je tady trochu natahována na skřipec a testována. Tak uvidíme…

1. Pokusy o finanční poradenství. Přineslo mi to i nějaký pozitivní věci, to zase ne že ne, ale celkově vzato to mýmu životu podle mě jen uškodilo a pošramotilo mi to některý vztahy. Tím spíš že jsem se o to pokoušela podobně neúspěšně víckrát než jednou a nechtěla jsem pustit tu vidinu, že bych mohla být úspěšná podnikatelka. Líbilo se mi, že budu radit lidem a pomáhat jim, ale chyběl mi na to ten obchodní duch a navíc jsem to vzala tak nějak za špatnej konec. Prostě si myslim, že kdyby se to nestalo, dneska bych se měla o hodně líp a hodně věcí by bylo jednodušších.

2. Románek s o dost starším chlapem. Ne že bych se za to nějak styděla, v tý době mi to dost pomohlo a taky jsem si díky tomu určitě pár věcí ujasnila, ale myslím, že můj život by se bez toho obešel. Ani ne tak proto, že byl starší, jako spíš že to byl fakt trochu psychopat, no ale stejně. Kdybych se mohla vrátit a rozhodnout se, co ze svýho života vyškrtnout, neváhala bych.

3. Některý další románky. Člověk je nerad sám a většina věcí, který jsem spáchala v milostnym životě, byla fajn a měla svůj smysl, ale najdou se i takový, za který bych si radši dala po hubě a u nichž se fakt nechápu.

4. Návrat do ČR. Měla jsem v tý Anglii zůstat. Všechno by bylo jinak.

5. Skončit s baletem. Bylo to vynucený zdravotním stavem a některýma lidma, se kterejma jsem prostě už nedokázala bejt ve stejný místnosti, ale stejně mě mrzí, že jsem toho nechala. Při tanci jsem prožívala skutečný štěstí, můj život byl skvělej a mám na to úžasný vzpomínky, který doufám nikdy nevyblednou. Ať už klasický hodiny, který byly plný poctivý i méně poctivý dřiny, ladnosti, tréninku a práce na vlastním těle a zábavy s přáteli, nebo každoroční soustředění v Liblicích, který pro mě znamenalo a vždycky bude znamenat víc než dokážu popsat. Kdybych se mohla vrátit do jednoho okamžiku ve svym životě, vybrala bych si některejch z momentů, kdy jsem byla v Liblicích. Tehdy jsem byla šťastná a někam jsem patřila.

A já už nevim. Zase tolika věcí asi nelituju… 🙂 Jako takovej šestej bod by se daly zapsat některý věci, který člověk kdy řekl a vzápětí by si nejradši nafackoval, ale už dávno jsem přišla na to, že ačkoli vy třeba něco takovýho hrozně řešíte, ten člověk, před kterym jste se takhle „ztrapnili“, si toho ve většině případů vůbec nevšiml nebo mu to bylo jedno a neřešil to. Lidi si takový věci u druhejch lidí nepamatujou a neni to jako že byste nosili na čele nálepku, kde byste tu blbou hlášku nebo nesmyslnost, co jste kvákli, měli napsanou. Ztrapnili jste se podle vás na rande? Klídek, on si toho nevšiml a nebo o tom nejpozději do druhýho dne nebude vědět. Vy se takovou blbostí můžete užírat i několik měsíců nebo dokonce let, ale ten druhej o tom už dávno neví, takže je to úplně zbytečný řešit a myslet na to. Fakt, to je zaručený.