Rubrika: co se mi honí hlavou

Tak jsme se zasmáli a teď k něčemu normálnímu.

Zítřek bude TEN den, bude to den, kdy si jako za starých časů vyjedeme s Yuki do Pardubic na sraz lidí z chatroomu a já se hrozně těším 🙂 Chatroom, kam jsme už nepáchli… no já nevim, nějakejch šest let? Brutální. Všechno už je to tak dávno…

Nevnímám to jako až tak velkej šok, neboť pořadatele, Toma, jsem viděla nedávno na RFP, i když tam jsem si ho moc neužila, takže se těším, že teď spolu všichni strávíme trochu víc času. Ovšem Petera a Michala (krucinál, zaboha si nemůžu vybavit Michalův tehdejší nick) jsem neviděla už neskutečně dlouho, což ve mě mísí pocity nervozity a očekávání s nadšením. Už jenom ten fakt, že to uděláme. Že si prostě jen tak řekneme „pojďte se zase jednou pobavit“, a během pár hodin je to domluvený a naplánovaný. Že se to fakt zrealizuje a nikdo s tím nemá žádný problémy, žádný jako „nechce se mi“, „a když já nevim“, neřešíme žádný narušený vztahy, jedeme se prostě zase jednou vidět a zchlastat (tentokrát máme zakázáno zvracet z Tomova balkonu, myslím, že sousedy pod ním by to podruhý potěšilo ještě míň než poprvý XD) a taky mě těší, že Tom už nemá v bytě ty sklípkany, protože to mi minule dalo docela zabrat.

A těším se i na ty Pardubice. Na vypadnutí z Prahy, na užívání si léta a na ty možnosti, protože zatím nikdo nemá šajna, co tam vlastně budeme dělat XD Těším se, že mi snad máti půjčí foťák (nebo tam někdo bude mít svůj) a že budou nějaký fotky. Že se možná půjdeme koupat. Že půjdeme nakupovat do nějakýho místního Penny marketu a budeme dělat hroznej bugr jako dřív. Že zase uslyšim, jaký maj ti kluci vlastně hlasy. A ty jejich mimopražský přízvuky. A vůbec na to všechno.

A taky se těšim na páteční večer her v Ořechu, že zase uvidim pár lidí, co mi už docela chyběj. A že se snad tentokrát tak hrozně nevožeru. A že snad pak pojedu na chatu na víkend. A že snad příští tejden konečně budu mít čas vidět všechny lidi, se kterýma se furt ne a ne domluvit. Brm, je toho nějak moc, ne? 🙂

Je fajn mít se na co těšit.

Málem bych zapomněla na nejdůležitější příspěvek dne a dávám ho sem za všechny, který nemaj tak pěkný prsa XD A pro všechny pánské příznivce klubu, ať se maj na co koukat, když už, žejo ;* 😀

Thákže, tady to jsou moje kuřecí prsíčka, a jak vidíte, nechybí ani epesní koupelnovej závěs, kus vany a kus pravý ruky, kde je vidět, jak držim foťák namířenej sama na sebe XD

Lol, asi chápu, co na tomhle typu „článkování“ ty biondýny maj.

Btw tohle je asi nejkratší článek, kterej jsem tu kdy zveřejnila. Lol na druhou.

Jsem ráda, že jsem ten článek včera napsala. Nejsem zastáncem těchle emovýlevných nářků na někoho přes internet, nepřipadá mi to úplně správný a když už to dělám, dávám si záležet na tom, abych to tomu člověku sdělila taky osobně. Jenže jsem spíš pisálek, když mluvím, skáču z jednoho na druhý a málokdy dokážu říct všechno, co mám na srdci – už proto, že mě nikdo nenechá mluvit hodinu a půl v kuse a že se u toho vždycky naseru, až se klepu. Takže napsat to je lepší. Ale jsem ráda, že to dokážu i říct a že netrpím pocity studu, když na mě někdo naživo vytáhne něco, co jsem psala na blogu. Protože vím, že to neni neschopnost vyjádřit se naživo (nebo si stát za svými napsanými názory), jen se mi při psaní líp dávaj myšlenky do souvislostí, člověk líp zacílí ten emopaprsek a neni celej roztřepanej z toho, jak hrozně je nasranej.

Anyway, jsem ráda, že jsem to napsala, protože to muselo ven. Nelíbí se mi, s jakou politikou je teď AK veden, nebo spíš že žádnou politiku nemá, protože záleží na tom, jak se zrovna Mr. R. (tohle označení se mi celkem líbí, hehe) vyspí. Jasně, všichni jsme lidi. Ale v tomhle směru by se přešlapy neměly přehlížet.

Jsem ráda, že potkávám tolik smysluplných článků k aktuální kauze. Je vidět, že to hodně lidí zasáhlo, a že nejsem jediná, komu na AK opravdu záleží, jakkoli je to malicherný a ve světovym měřítku úplně směšný. Jsem ráda, že spousta lidí se k tomu umí vyjádřit kultivovaně, sice nasraní, ale pořád na úrovni. To mě vážně hřeje u srdce.

Ono to přejde. Brzo to opadne a za pár měsíců si nikdo ani nevzdechne. Biondýna už v AK snad nebude, protože jí to přestane bavit – nemám pocit, že by jí tohle trollení mohlo vydržet nějak dlouho, i když nepodceňujme nepřítele. Každopádně doufám, že se situace brzo uklidní, a podle mých zkušeností se tyhle věci uklidňují čím dál tím rychleji. Kdo si dneska vzpomene na nějakou Natalii?

To ale neznamená, že by se to mělo přecházet. Je dobře, že jsme se všichni tak semkli a naštvali a že jsme se k tomu vyjádřli. Je vidět, že se vyjadřovat umíme, a to je dobře. Je dobře, že všem hlodá v srdci červíček pochybností a že si lámou hlavu s tím, co bude dál. Je vidět, že nám na tom záleží.

Osobně bych ráda viděla změnu přístupu k vedení AK. Aby se tohle nedělo. Aby se fakt přijímaly kvalitní blogy. Aby měl Mr. R. (nebo ten, kdo to bude do budoucna vést) lepší přístup k tomu klubu. Bylo by fajn vrátit tam věci jako Kartáč, Kladivo na blogery a Očistec, nemyslíte? Jasně, někteří by možná skuhrali nad přísností a nad řešením detailů, ale podle mě to na těch detailech záleží. Kvalita nevzniká z ignorace. Tak snad tím, že jsme tohle všechno neignorovali, jsme napomohli tomu, aby se napříště náš pan správce choval jako kvalitní pan správce. Ale nebudu si dělat iluze, jsme jenom lidi.

Říkám si, jestli fakt neměl pravdu ten člověk, co mi navrhnul, že jsem na tohle všechno už moc stará. Že tenhle způsob blogaření je možná fakt pro ty mladší nebo řekněme blogersky mladší. Možná že tím, jak moc sleduju zahraniční blogerskou scénu, jsem se už nenávratně vzdálila tomuhle všemu tady. Na jednou stranu mě to pobouří a vybičuje, na druhou si říkám „no bóže, dyť to jsou úplný sračky, co tady řešíme“.

Ale pořád ve mně je ta část, která je přesvědčená, že tohle je správný. Že prostě je správný pobrabrat se v těch sračkách, z nichž plynou naše emoce, vyráchat se v těch emocích a tvořit pod jejich vlivem. Samozřejmě se to musí umět, aby z toho nevznikaly věci a výlevy, za který se pak budeme stydět, ale mělo by se to dít. Je správný, že se lidi vzbouří, když se jim něco nelíbí. Je správný, že nad tím uvažujou. Je správný bít se za naše ideály, i když někde v koutku duše sedí ten cynik dospělák, kterej se vám hrozně vytlemí, jaký jste naivky a romantici a ať proboha taky začnete žít. Protože kdyby se za ty ideály nikdo nebyl, kdyby nikomu na věcech nezáleželo, no to bychom dopadli.

Nicméně mrzí mě, že se těmahle věcma zabývám. Že se jima musím zabývat, protože nedokážu ignorovat, co se kolem mě děje, protože mě to zasahuje. Jedinou možností by bylo odejít někam, kde se to neděje, ale nevím, jestli jsem na to připravená, ještě nechci přijít o tu komunitu, do níž jsem se tak pracně začleňovala a v níž je mi veskrze dobře. Ještě pořád mi to něco dává a já jsem si jistá, že to budou cenný zkušenosti do budoucna. Ale mám holt ty choutky. Možná je to jen krize, kdoví. Možná ta myšlenka ještě nedozrála, ale přijde den, kdy mě něco finálně nakopne a já zamávám tomuhle stylu blogování, spálím mosty a začnu zase někde nanovo – protože taková už je ta moje fénixí povaha. Protože na tyhle sračky už se opravdu cítím trochu stará a mám pocit, že mi blogování tady už možná dalo všechno, co mohlo, a že je na čase jít dál. Možná že jsem tomu už já dala všechno, co jsem mohla.

No, uvidíme, jak se budu cítit za tejden, za dva, třeba mě do tý doby osvítí, teď jsem kdesi mezi dvěma póly a fakt nevím. Třeba postačí najít nějakej novej dech, novej úhel pohledu, protože poslední dobou si připadám jako že se dost opakuju a to já nerada vidim. Jeez, já fakt nevim. Asi jsem na moment trochu vyhořela. Ale třeba ten plamen ještě rozdmýchám a ještě budu zářit.

Ty vaše komentáře pod těma mýma výlevama mi rozhodně pomáhaj tomu věřit.

Takže – četla jsem minulej tejden jeden fascinující článek. Teda já jsem jich četla víc, ale o to tu nejde. Tenhle byl o tom momentu, kdy jste postaveni před nějakej nápad, nějakou myšlenku, představu, a rozbuší se vám srdce šílenou nervozitou.

Ten moment u mě obvykle vyvolává silně negativní reakce. Strach, zamrznutí, nutnost ucuknout, vrátit se zpátky do klidovýho stavu. To dělá spousta lidí. A to je špatně.

Jacob Sokol, velice zajímavej človíček, kterýho posledních pár týdnů bedlivě sleduju na twitteru (vida, kudy jsem se k tomu článku dostala), se k tomu momentu staví jako k pozitivní věci. Je to podle něj jasnej signál toho, že je to správná věc a že přesně to máte udělat.

A já si řekla – BANOJO!

Celej víkend jsem horečnatě přemýšlela. Předhazovala jsem svojí mysli věci, který mě napadaj v poslední době, různý nápady a ideje, a zkoumala jsem svoje reakce, zejména jsem teda sledovala, z čeho se mi rozbuší srdce. A zjišťovala jsem zajímavý věci, z kterejch mi buší srdce a podle nichž jsem usoudila, že je opravdu chci udělat:

Uf, já mám ale opravdu hodně bušící srdce. Pak má člověk klidně spát.

Ách, to byl kráásnej prodlouženej víkend 🙂 A ještě pořád je.

Ve čtvrtek mě napadlo, jak mě hrozně štve, jak je mi v poslední době furt blbě kdykoli jedu na chatu. Díky tomu to tam stálo fakt za prd. Šňůra nešťastných víkendů začala asi tím, jak jsem se přiotrávila alkoholem po jedný narozeninový kalbě v Ořechu. Odmítám nazývat to „ožrala se jako prase“, prostě proto, že jsem toho moc nevypila a způsob, jakym mi bylo celej zbytek víkendu zle, se prostě nedá přisoudit obyčejný kocovině, to bylo fakt moc.

Pak to bylo silný nachlazení, který se do večera přehouplo v solidní zánět průdušek a celej tejden byl díky němu fakt epesní. Pak jsem měla vyrážku na ksichtě, díky níž mě všechno svědilo jak blázen a nebyla jsem schopná vyjít mezi lidi a vůbec mi tak nějak nebylo dobře z toho, že na mě rodina musí koukat – a jako na potvoru jsme museli zrovna jet na návštěvu. No a teď ve čtvrtek na mě přišla kosa (cože, vy neznáte pojem „sedět na kose“?) a bylo mi tak zle, že jsem stěží přežila návštěvu Ikey (prosimvás IKEA! To se nepřežívá, to je vždycky nejlepší den, takže když se mi odtamtud hrozně chtělo domů, dovedete si asi představit, jak moc blbě mi muselo bejt), takže představa, že hned den nato pojedu na chatu… no prostě fakt jsem byla odvázaná. Ale nakonec se to nějak všechno samo spravilo.

Začalo to informací, že nepojede máma. Nic osobního, ale fakt si lezeme na nervy, takže představa, že si od sebe na tři dny odpočineme, mě nesmírně nakopla.

Trochu se to zhoršilo, když jsme s tátou nanosili bagáž k autu a zjistili, že se nepremává. Vybitá baterka, ani to neškytlo. Odmítám tvrzení, že jsme přeslechly bzučák, upozorňující na svítící světla. Šmarja ten bzučák je fakt bzučivej a hlasitej, to by nepřeslech ani hluchej. Ale nějaká chyba prostě asi nastala, takže ta baterka dostala zabrat a bylo po ní. Takže jsme to zase všechno vytahali nahoru (fakt rozcvička po ránu) a táta šel do města shánět novou baterku.

Pak už to bylo zase fajn. Přišlo mi, že řidiči jsou toho dne nějak praštění, jezdili úplně nesmyslně, z pruhu do pruhu bez blikání, pak zase zpátky – no ale koho to zajímá, když vám z rádia hrajou Pink Floydi, žejo. Bohužel mě to rádio po zbytek cesty dost zlobilo, takže jsme si jich moc neužili. Zato jsme si ale dali skoro celý albíčko Selah Sue a to byla taky mňamka. Je báječný jet s někym, kdo je vyladěnej na stejný hudební vlně a otevřenej novejm věcem. Máma je v tomhle neskutečná konzerva, cokoli divočejšího než Vangelis (což je všechno) je pro ní „hrozný“, „příšerný“ a „proboha, co je to za skřeky“, což mě vždycky spolehlivě nasere už po ránu, protože já mám tu hudbu sakra ráda a krom toho, o svym hudebnim vkusu mám dost vysoký mínění! Pak má mít člověk nějakou dobrou náladu.

S tátou to ale bylo v pohodě. Když nám hrála Crazy Suffering Style, byla jsem nepříjemně napjatá, protože to je fakt divná písnička a úplně jsem cítila máminu přítomnost a jak by zareagovala „no fuj! proboha!“ a okamžitě by to vypla. Takže jsem byla připravená na tátův projev nelibosti s tím, že bych to teda okamžitě přeskočila. A on nic. V tý nejdivnější zremixovaný části se jen zasmál a řekl „to tam zpívaj ‚hupky-dupky‘?“ což mě pobavilo a navíc to uvolnilo atmosféru a už jsem se nemusela bát, co tomu řekne. Prostě pohoda.

I zbytek víkendu byl pohodovej. Byli jsme v lese na houbách, kecali jsme – i o práci, což neni mý oblíbený téma, ale s tátou se to ještě snese – opekli jsme si buřty u západu Slunce, koukali jsme na bednu, v noci se nám dobře spalo, k obědu jsme měli vždycky baštu (babiččino vaření, njn), mezitím jsme se cpali bábovkou s borůvkama, vypila jsem spoustu kafe a nedělalo se mi po něm divně (koupila jsem si sojový mlíko, abych přišla na to, jestli jsem alergická na to obyčejný, a vypadá to, že fakt asi jo), brnkala jsem si na Sunny, kterou jsem si s sebou poprvý po letech vzala (bez komba, abych neprudila) – a nedostalo se mi jedinýho nelibýho komentáře! Přitom to se pro mě už tak nějak stalo normálním, mám takovej reflex, že kdykoli tu začnu hrát na basu, někdo po mně chce, ať to ztlumim (i když to mám úplně na minimum) nebo mi přibouchne dveře nebo na mě huláká, ať laskavě přestanu – takže se mi tu do toho ani moc nechce, když tu jsou, přirozeně.

Taky došlo na kácení stromů. Jako že fakt, vykáceli jsme část tújovýho plotu, teda zrovna tu, kde ty túje nebyly, místo nich tam byly takový divný křivolaký stromy, co už stejně před pár rokama poničil sníh a nevypadaly hezky. Namísto nich se bude stavět dřevěnej přístřešek pro ty tuny dříví, co se nám válej všude po dvoře. Neuvěřitelně se na něj těšim, to bude fakt pěkný. Hlavně se těšim, že zmizí ta obří hromada, co stojí u příjezdu a co tam – pokud si tak pamatuju – stála odjakživa. Hrozně moc mě ten nápad nadchl.

Bylo to takový velký téma víkendu – probírat plány a představy, co všechno bysme s tou chalupou chtěli dělat. Je toho hodně. Ale na všechny ty věci se fakt těšim. Někdy příští týden by měl dorazit zedník, kterej nám vybetonuje díru, co jsme vykopali na bazén, a postaví nám tam kamennou zídku. Takže ještě letos by měl být dokončen tenhle nekonečnej projekt „bazén“, kterej se vleče už… jak dlouho. Rok? Dva? No hrozně dlouho!

A taky je třeba udělat novej plot. A srovnat křivou zahradu. A pak si budu moct pohrát se zahrádkou před barákem, něco pěknýho tam s tim vymyslet. A pak sezení na dolní terase… nebo jak se tomu bude řikat.

No, pořád je tam co dělat. Ostatně jak se říká, kdo má chalupu, ten má prdel v kalupu.

Ale tenhle víkend ani moc ne, dost nám pršelo. Ale jen tak mírně, pěkně, příjemně a s přestávkama. Taková pěkná katarze, která krásně dokreslovala ten můj celkovej pocit uvolnění, jak dobře mi tam bylo, jak mě nic netrápilo, jak otevřeně a bez světabolu se mi u ohýnku přemýšlelo o přítomnosti a budoucnosti, jak jsem měla spoustu času a prostoru na průzkum vlastních myšlenek a pocitů, protože mě z toho nikdo nevytrhoval. Nikdo po mně nechtěl blbosti. Ale naopak mě nenechávali bejt a nudit se, vždycky když jsem začala přemýšlet, co bych, zavolal si mě táta na odvoz pokácenýho dříví k ohni nebo babička na zrušení jahodovýho záhonu. Víkend byl tudíž perfektně vyváženej. Trocha práce na zahradě, trocha posezení vevnitř u bedny nebo u časopisu, trocha počítače, trocha lesa, trocha horka, trocha deštíku…

A dneska ráno jsem se vzbudila s neodolatelnou chutí vylízt na terasu a jít si zacvičit. Dát si tam trochu yógy, trochu se protáhnout, zaskákat si přes švihadlo – ještě než jsem se vůbec vysvlíkla z pyžama, prostě hned cestou z postele dolů – a já jsem to fakt udělala!

Přemýšlela jsem u toho, že bych tohle mohla dělat pořád. Zvykla bych si na to. Jak je pro mě domov momentálně symbolem nepříjemností, na chatě mi bylo tenhle víkend naprosto ohromně a všechno mě to inspirovalo ke spoustě věcí a poskládaly se mi myšlenky – i když to tak nevypadá, tenhle článek píšu neskutečně chaoticky oproti tomu, jak jsem to měla v hlavě vymyšlený 😀 Ale co už. Když je psavá, tak je psavá. A mám z toho všeho přemýšlení unavenej mozek.

Jdu si ho vymýt další dávkou kafíčka a Feudů.

Ke druhému dni 30denního meme mě napadlo tohle – na tumblru sleduju tak akorát Stephena z Feudů, takže se radši podíváme na pár blogerů, kteří mi jsou momentálně nejsympatičtější nebo je prostě nejvíc sleduju a proč vlastně. A když už jsme u toho, budou to zároveň i lidi, který by mi vůbec nevadilo poznat naživo.

Bels. Miluju její čistej krásnej design, jsem ráda, že se jí taky zalíbilo mini-designování a její příspěvky jsou mi milé. Je to jako číst si blog někoho, koho znáte, i když jsme se nikdy neviděly. Mám pocit, jako bychom to tu spolu už bůhvíjak dlouho táhly, a to je fakt divný, protože si spolu ani moc nepíšeme a vlastně o ní vůbec nic nevim – krom toho, že mi mnohdy mluví z duše 🙂

Kirsten. Ta mě v poslední době opravdu zaujala, líbí se mi u ní, je sympaticky „divná“ a rebelská, takovým tím správným způsobem, ne vlezle jako nějaká pošahaná Cyrus, má to hlavu a patu a myšlenku a je to skvěle napsaný a navíc má interesantní galerii na D/A. A proto jsem si ji taky vybrala na rozhovor. Snad to dopadne dobře, i když už teda trochu chytám nervozitu, že furt ještě nepřichází odpověď.

Krutomýval. Nemám ho úplně načtenýho, ale co jsem zatím četla, mě bavilo. Jeho styl mi připomíná Krutomluva – ostatně i přezdívka zavání jistou podobností – že by převtělení?

Lennie. Už nějakou dobu stálice mého jídelníčku, člověk někdy napřesdržku, ale jindy dost dobře čitelnej, jeho blog je pro mě takový guilty pleasure, v jeho článcích nacházím závan svý dávno odešlý puberty a toho, jak dobře jsem se tehdy cítila v tom všem punk-rockovym opojení, v zelenejch vlasech a příšerně rozdrbanejch hadrech plnejch špendlíků. Sice odkojená jinou hudbou, ale ty pocity jsou tak nějak stejný.

LoveShy. V poslední době můj blogomiláček, moc pěkná a milá holka, která mě fakt baví, líbí se mi u ní a dobře se mi to čte a třeba takovej report z RFP mě tam perfektně přenesl zpátky, no prostě taková příjemná letní pohoda 🙂 Líbí se mi, že si můžu vybrat, jestli mám zrovna chuť na nenáročný, a přitom smysluplný čtení, nebo na pěkný fotky plný tý její rezavý hřívy 😀 Je to tam obojí pěkně vyvážený a lahodí to oku.

Lovitka. Přiznám se, já ji moc nečtu. Ale ten její sloupek, ten mě prostě roztlemí kdykoli na ten blog kliknu, protože to je prostě fakt moc. Ten panáček, co se točí furt dokola, RTFM, ta triviální otázka o toustu 😀 Připomíná mi to můj „čajovej pytlík“. Zasvěcení vědí. Baví mě to, fakt že jo.

Matthias. Poslední dobou mě fakt baví, ani nevím, čím to začalo, ale nějak se tam objevujou články, co mě zajímají a jsou správně rýpavý, takže to ve mně vybudí touhu je okomentovat. A přitom nejsou psaný takovym tim debilnim způsobem, kterej vás nasere – a proto tam jdete dát nasranej komentář. Kdepak, tohle mě prostě baví.

Maude. Maudě má málo času a tvořivý energie, takže za každej novej článek u ní jsem nesmírně vděčná a šťastná, hlavně když je správně „nakopnutej“. Je to vždycky takový „jo!“ a držet palce, ať to vydrží a ať to šlape. Pohled na vyčerpaný a nevrlý Maudě mě trápí, tak se vždycky začnu těšit, že se zas vrátí to správně inspirovaný a muhehákovský Maudě XD

Vysmátá zrzka. Další z těch krásnejch uměleckejch blogů, co tolik miluju a kam chodím především pokoukat, potěšit oko a inspirovat se. A taky ten nick… je to prostě blog pozitivní 🙂

Well Bloud. Bloud mě ba. Je to jednoduchý na pohled a je to vtipný, ta holka má v hlavě mozek a má jiskru a neni to přeplácaný ani přepsaný a neni to plný sraček, je to prostě „jen“… dobrej blog.

–

A dáme si jich jenom těch deset. Asi by se jich našlo víc, co mě v poslední době bavěj – nedávno jsem zrovna narazila na spoustu fakt nádhernejch blogů, kam jsem se ještě chtěla vrátit, ale zapomněla jsem si je zapsat. Tak třeba si časem vzpomenu a dodám je. A nebo ne, vono se to taky nepotento.

Nedá mi to, já to prostě musim napsat.

Blíží se moje narozeniny a já si začínám v hlavě sumírovat, co by se mi k nim líbilo a hlavně hodilo dostat. Nejsem zrovna materiální typ, kdo mě zná, tak ví, že po dárcích netoužím. Mám ráda drobnosti, věci, co se dají použít, sníst nebo poslat dál, nemám ráda věci, z nichž se po chvíli obdivování stává „bordel“.

Bordelem se může stát ledasco, především jsem dost zaujatá proti různým plyšákům, klíčenkám, figurkám a podobně. Prosimvás – kdybyste viděli, kolik já mám doma plyšáků a hraček, už jenom ta myšlenka, že byste mi něco takovýho dali k narozeninám, by vás rozesmála. Je to prostě blbost. Navíc se fakt snažím svoje vlastnictví těchhle věcí zredukovat, jakmile to půjde, hodlám se vrhnout na dlouho neviděné skryté kostlivce ve skříni a zatočit s tím množstvím hraček, kindrvajíčkovejch figurek, skládanek, puzzlí, hnusnejch panenek a podobně. To bude ještě boj.

Ale některý věci prostě člověk fakt potřebuje a využije a mně se za poslední dobu nasbíralo pár věcí, o který bych fakt stála a některý z nich by mohly mít velice významně pozitivní vliv na můj život. A sice:

1)

Potřebuju novej mobil. Moje kouzelný červený Samsung véčko bylo pojebaný už když jsem ho koupila, nikdy mu pořádně nefungovala tédevítka a já dost dobře nechápu, jak jsem to s ním ty roky dokázala vydržet. Každopádně poté, co mi do něj dvakrát zateklo, se poměry ještě zhoršily a v současný době to mejdlíčko používám tak maximálně jako budík. Lidi mi na něj už ani nepíšou, protože vědí, že jim stejně neodepíšu, ani mi moc nevolaj, protože to stejně často nezvednu, obzvlášť pokud je to cizí číslo, a já odtamtud taky žádný zprávy psát nemůžu, protože se na tom prostě psát nedá, tlačítka strašně špatně reagujou. Což při představě, jakej esemeskař jsem bejvávala… no nevim, neni to úplně smutný, vlastně je fajn, že toho tolik nepropíšu a že si můžu s lidma spíš pokecat, ale je to znouzecnost a dost mě to omezuje v žití a nutí mě to připojovat se každou chvíli k facebooku, jestli mi tam někdo nenapsal nějakou zprávu.

Problém je v tom, že těm mobilům dneska už vůbec nerozumím. Mám z toho všeho pokroku, kterej je zrovna u těch mobilů neskutečně rychlej, hlavu jak pátrací balón a nechce se mi tím zabývat. Chci mobil s minimalistickou výbavou. Chci aby to volalo, aby se na tom dobře psaly zprávy a aby to mělo slušnej foťák – což by už dneska nemusel bejt problém. A to je tak pretty much všechno.

Nepotřebuju modrej zub, nepotřebuju internet, nepotřebuju aplikace na pozorování hvězd, na počasí nebo určování polohy ve vesmíru, nepotřebuju internet a nepotřebuju ani aby to mělo empétrojku, protože empétrojku už mám. Chci jen mobilo-příležitostnej foťák. Líbilo by se mi, aby to bylo véčko, v ideálním případě bych si nejradši koupila zase nějakýho véčkovýho samsunga, jenže s těma už to dneska asi bude složitější, leda bych naběhla do bazaru, což neni úplně ideální řešení, ale kdyby se tam dal najít můj vysněnej telefon, kterej bude fungovat, splňovat mý základní požadavky a padne mi do ruky, tak proč ne?

2)

Potřebuju si dobít OpenCard. Abych se nepřikurtovávala k Praze na další rok, asi si nechám dobít jen na čtvrt, na půl roku. Lepší mít možnosti otevřený, v mym případě. A protože to je drahý jak sviň, určitě se mi bude hodit příspěvek.

3)

Nutně potřebuju pdf knihu Renaissance Business od Emilie Wapnick. Začetla jsem se dneska do vzorový kapitoly zdarma a bylo mi jasný, že kdybych na ni narazila v knihkupectví, byla by okamžitě moje. Bohužel tehle scénář asi nehrozí, takže to bude zapotřebí udělat jinak. Stojí 49 dolarů, což bude předpokládám tak litr v korunách? Jestli se nepletu. Takže problém číslo jedna, kterej neni zase tak velkej, a to sice že by se mi samozřejmě líbilo, kdyby mě někdo obdaroval, a problém číslo dvě, kterej mi nahání větší bobky, je nakupování ze zahraničí přes internet, s čímž nemám zkušenosti, nevím, jak se to dělá a mám hrůzu z toho, abych něco neudělala blbě, nepřišla o prachy nebo tak něco.

A kdyby mě někdo nááhodou chtěl obdarovat taky něčim od Everetta Boguea, tak mu garantuju minimálně nechutně vděčnej, kilometr dlouhej článek tady na tom blogu.

4)

Vůbec, ale vůbec bych se nezlobila za pár lekcí hry na basu. Kdybych měla neomezenej budget, řekla bych si rovnou třeba o rok školení nebo o nějakej předem danej počet lekcí u soukromýho instruktora, s nímž se dá domluvit na časech a tak, a kterej bude v pohodě a nebude moc hezkej, protože to bych se nemohla soustředit 😀

5)

A asi největším dárkem k narozeninám by pro mě bylo, kdyby se našla nějaká podobně potrefená duše jako jsem já, co má anglofilní stěhovavý choutky a chtěla by třeba na rok vypadnout tímto směrem, najít si tam nějaký to vydělávací něco a podělit se třeba o bydlení – nebo aspoň bydlet blízko sebe.

Buď by to musel bejt někdo schopnej nějakýho zjišťování a organizování a nebo bychom do toho šli přes agenturu, to už je jedno, hlavně kdyby se někdo takovej našel, kdo to hlavně myslí stejně vážně jako já.

6)

Málem jsem zapomněla! Bonsaj! Já vim, že jsem hroznej ničitel kytek, aspoň se za něj považuju, na druhou stranu je fakt, že jsem zatím vždycky měla smůlu na dost náročný rostliny, aniž by mi kdo řekl, že jsou náročný, takže tak nějak chcíply… a nedaří se mi péče o Vánoční hvězdu, pořád si nejsem jistá, jestli mi letos vykvete nebo jestli zase budu kupovat novou, ale dobrá zpráva je, že zatím nechcípla, což je o stupínek vejš než kam se dostaly ty předchozí… 😀 No, nejsem prostě největší zahrádkář, ale damnit, já fakt chci bonsaj. Chci se naučit o ni pečovat. Bonsaj je pro mě symbolem všeho toho klidu, co získávám z minimalismu, když se řekne bonsaj, vybavim si japonsko, feng shui, zurčící potůčky, vůni hlíny a jas zelenejch lístků, vybavím si kůru stromu, vybavim si čistotu přírody, vybavim si meditace, vybavim si zodpovědnost, růst a prosperitu. A to jsou rozhodně věci, co by se mi šikly.

–

No ale jako bonboniérou taky nepohrdnu, víte jak.

To je zajímavý, jak jsem včera celej den drtila Sunny, dneska se mi do toho vůbec nechce. Ale to bude možná souviset s tím, že mě brutálně bolej prsty a že mě znechucuje nelibost, jakou to mý hraní vyvolává v mámě – ostatně jako jakejkoli hluk, pokud ho neprodukuje sama. A přitom si myslim, že tak špatně zase nehraju.

Spíš obvykle nehraju vůbec. Ale měla bych a po těch našich hudebních počinech minulej tejden jsem taková nakopnutá a chci se sebou něco udělat. Včera jsem z nějakýho důvodu vstávala už někdy ráno kolem osmý, devátý, v noci se mi zdálo, že jsem se vrátila do Anglie, a ten sen byl tak krásnej a tak živej, že jsem se prostě úplně samovolně vzbudila brzo a považte, chtělo se mi vstávat! Chtělo se mi udělat si čaj a snídani, venku svítilo sluníčko, bylo pěkně a mně se to líbilo, nějak snadno se mi dejchalo a nic mě netížilo.

Jak pravila moje kamarádka, nejhorší na tom je, že tohle by mělo bejt úplně normální! O.o

Každopádně jsem doufala, že mi to vydrží a že bude díky tomu pěknej, produktivní den, a taky že jo. Hned ráno mě to hraní čaplo, takže jsem kromě jinejch věcí skoro celej den basovala – samozřejmě napřeskáčku, ne v kuse, ale jde o to, že mě to chytlo a že mě každou čtvrthodinu napadaly další věci, co si chci zahrát a co se chci naučit, mezi nimiž samozřejmě nejvíc Time is running out. Sice nevim, jestli dojde k nějakýmu dalšímu hudebnímu běsnění v poslední sestavě, ale jestli jo, tak to chci umět. Btw udělala jsem k tomu takovej krátkej komiks a na facebooku měl velkej úspěch 😀

Anyway, kromě TIRO jsem taky dostala neodbytnou chuť znovu se podívat na Knights of Cydonia, protože jsme to s Maude určitě už hrály, i když samozřejmě v nějaký pseudoverzi, to se nedá jen tak zahrát, hlavně když jste takoví umělci jako my XD Ale stejně. Tak jsem si našla taby a zkusila to a zjistila, že to možná nebude tak obtížný alespoň pseudozahrát znova. Úplně jsem si na tom obrousila prsty, ale co by člověk neudělal pro to, aby mohl říct, že hraje Muse.

Co mi v tomhle snažení strašně moc pomáhá, je Nick. Ty hlody, kterejma mě častuje, když spolu chatujeme… já z něj fakt regulérně nemůžu a nesmírně mě nabíjí. Díky němu mám pocit, že je všechno v pohodě, vrací mi klid a optimismus a vrací mě k tomu hraní, protože to je samozřejmě velký společný téma. Anglie se pro mě tak čím dál tím míň stává cizí zemí, pocit hranic a velký změny mizí už definitivně, když tam znám lidi, jako že reálný lidi, se kterýma jsem denně v kontaktu. Jako by Anglie byla hned za dveřma od mýho pokoje. Těším se na to, jak tam pojedu a budu se s nima všema moct sejít. Go Manchester! XD

Nick navíc pořád natáčí videa, kde dělá různý covery. Krom toho, že je prdel na něj koukat, protože se u toho fakt rozkošně tváří a má výborný hlášky, to mě prostě nemůže neinspirovat. Odtud moje včerejší vyhledání tabů na This World od Selah Sue, kterou jsem si – taky na Nickův popud – stáhla a vida, ještě jsem si ji ani nestihla celou poslechnout, ale co jsem zatím slyšela, to se mi líbí. Škoda, že jsem o ni na RFP přišla.

This World neni těžká skladba, chce to doladit nějaký přechody, ale jinak to celkem zvládám a to vždycky pomůže. Koukat se na to, jak nějakej děsnej kytarovej mástr dává nějaký bláznivý sólo, to je sice fajn, ale spíš mi to tu muzikantskou sebedůvěru podkopává než aby mě to povzbuzovalo. Oproti tomu dívat se, s jakým klidem a pohodou hraje mástr něco jednoduchýho, co zvládnete i vy a můžete to tudíž hrát s nim… inu, to je jiná liga. Tím spíš, že Nick se u toho netváří jako že by to bylo něco trapnýho, nesmírně si to užívá.

A taky mě baví Odvážný mladý muž od Fixy. Sice mě krpet štve, že na něj nemůžu najít taby, abych si ověřila, že ho hraju správně – a v nahrávce ta basa neni zase tolik slyšet, jako třeba na Staropramen party, kde jsem z ní umírala – ale tak něco si tam vymyslim, žejo, nejsem máslo.

Jsem trochu nespokojená s tím, že mi teď vůbec nejde hrát na klavír ani skládat texty. Jsem úplně bez nápadu a chtěla bych s něčim přijít, už dlouho jsem nenapsala nějakej fakt awesome text, ze kterýho bych měla radost (což je asi tak jediný měřítko awesomenosti, jaký tomu můžu poskytnout, protože bez pořádnýho bandu to nemám s kým zhudebnit), ale co mě baví, je fakt, že mezi mými přáteli poslední dobou roste procento hudebníků, co na ty svý věci fakt hrajou, a to strašně moc potřebuju, protože jinak o tom budu pořád jenom mlít. Stejně jako mě baví mít kolem sebe lidi, co se bláznivě oblíkaj, aby to ve mně vyvolalo touhu se taky bláznivě oblíknout, ten pocit sounáležitosti, ta banda lidí, co jsou na jedný vlně, a hlavně ta hudební vlna je pro mě extrémně silná, když se bavim s někym o hudbě a o hraní na hudební nástroje, tak cítím, že žiju. A to je vážně awesome.

Už je to strašně dlouho, co jsem ten film viděla, a nejsem si jistá, jestli už uzrál čas podívat se na něj znova. Možná to neni ten typ filmu, co si pustíte xkrát dokola. Možná ho stačilo vidět jen jednou a přesto ve vás zanechal něco strašně důležitýho.

Přiznávám, přivedl mě k němu Robert Pattison. V posledních pár letech se ze mě stal člověk, kterej když se zblázní do nějaký postavy podaný určitým hercem, má nutkavou potřebu vyhledat si další počiny onoho herce, aby si ověřil, jak moc dobrej herec to je. A tak jsem hledala něco, kde hraje „patizón“, abych si ho odpojila od Edwarda, do nějž prostě nešlo nebýt blázen, i když v porovnání s jinými mými upířími oblíbenci má svoje mouchy, a abych se přesvědčila, jestli umí hrát i v jiných polohách, což je pro mě při posuzování herce dost zásadní věc. Když někdo hraje v každym filmu ten stejnej charakter, tak mě prostě nebaví a neni to podle mě dobrej herec.

Patizón nezklamal. Tyller měl sice některý rysy společný s Edwardem, ale většinu času jsem si na Edwarda ani nevzpomněla a dokonale jsem se ponořila do tohohle příběhu. Byly tam věci, který se mě citově velice dotýkaly, byla tam jistá bolestnost, šílený věci, co si prožily hlavní postavy a s kterýma do příběhu přicházejí, aby našli nějaký spříznění a něco dobrýho na tom životě. A pak tam byl ten závěr. Závěr, kterej mě praštil přes ksicht mokrym hadrem a zanechal mě úplně konsternovanou, protože jsem ho absolutně nečekala, přemýšlela jsem o čemkoli jiném, ale tohle mě vůbec nenapadlo. A kdyby nic jinýho, tak tímhle se u mě ten film zapsal. Tím, jak dokáže připomenout, co je v životě opravdu důležitý, a že „teď“ je to jediný, co opravdu máme. Že nikdy nevíš. A že bys neměl spoléhat na to, že bude nějaký zejtra a příště, kdy něco napravíš. Že to máš sakra napravit hned.

Asi jste si všimli, že mám ráda sci-fi a filmy s nějakou hlubokou myšlenkou a Kontakt zahrnuje oboje. Narozdíl od spousty jinejch filmů o ufonech, tenhle setkání s jinou civilizací nepopisuje tak agresivně, ani ho nijak neokecává, nepotřebuje exploze a mrtvoly, vystačí si s mnohem úžasnějšími způsoby, jak nastínit děj a atmosféru. Od začátku do konce je film tak nějak provázanej, je příběhem hlavní hrdinky i celýho lidstva, je příběhem o tom, jací jsme jako lidé, vykresluje hned několik luxusních charakterů a zápletek, není v něm nuda ani moc akce, je to všechno tak perfektně vyváženo, abyste měli čas se nadechnout a odpočinout si, než vám Zemeckis nečekaně strčí hlavu pod vodu a ohromí vás úžasným podmořským světem (metafora, tam žádnej podmořskej svět nenajdete :D).

Na tom filmu jsem vždycky milovala tu zvláštní atmosféru. Tu hudbu. Těch několik lesknoucích se smítek prachu na dlani. Ty děsivý zvuky přicházející z vesmíru – no fakt, nevim, co je to za zvuk, ale dodneška mě hrozně děsí, když se na ten film dívám nebo si to jenom představím. Slyším v tom prostě něco strašně cizího, jinýho, odvážnýho a děsivýho. Zbožňuju pak ty momenty, kdy s ústředními postavami dáváme dohromady, co jsme to vlastně přijali za signál. Všechno se to odhaluje kousek po kousku a tak nějak normálně, že na to jste schopni přijít i vy a ne jako Carterová z SG1, kterou napadaj věci, který by nikoho normálního nemohly v životě napadnout, natožpak v několika minutách, kdy musí zachránit svět XD Zbožňuju, jak je udělaná cesta „do kosmu“, v tu chvíli je atmosféra nastíněná tak dokonale, že mám pocit, že jsem to já, kdo se vydává naprosto odříznutý od světa někam pryč, do neznáma, kde ho nikdo nemůže vidět, slyšet, pomoct mu nebo s ním sdílet, co vidí. A pak ty dějový zvraty okolo, který tu nechci popisovat, abych nespoilovala, ale působí to silně na emoce a psychiku člověka a je to neuvěřitelný.

A pak se člověk zase vrátí k tomu, co viděl na začátku, takovej ten homecoming, kde jste zase na známym území se známou melodií, ale víte, že hrdina prošel změnama, který se nedaj slovy popsat, a že něco je ohromně jinak.

Většina filmů, co jsem vybrala, jsou minimalistický kousky, tenhle ne, je to drama, akce, mystérie, jsou to efekty, je to americký skrz naskrz, ale zároveň je to hluboký a neskutečně natočený, takže ho nemůžu opomenout.

–

A to by tak bylo. Musím ale říct, že jsem do toho výběru naflákala víceméně to první, co mě napadlo. Kdybych měla nějak hlouběji porovnávat kvalitu těch filmů, třeba na základě nějakých bodů, možná by to dopadlo jinak. Možná bych zmínila úplně jiný perly, o nichž jsem přesvědčená, že by je měl vidět každej člověk na týhle planetě, třeba jako Střihorukého Edwarda, Běláska, Návrat do Budoucnosti, Čistou duši, Trainspotting, Šestý smysl, Stardust, Pátý element, Uvnitř tančím, Nekonečný příběh, Matrix, LOTR a HP filmy, Jak přicházejí sny nebo Pouto.

Nezapomenutelných a neopomenutelných filmů existuje tolik… stačí mrknout na žebříčky čsfd 😉

Upřímně, pro mě jsou nejúžasnější buď ty filmy, kde hrajou moji nejzamilovanější herci, nebo ty, kde nikoho neznám. Pozemšťan je právě jedním filmem z té druhé kategorie.

Když se mě někdo zeptá na minimalismus ve filmu, vybavím si tenhle film, kterej si vystačí s deseti herci a jednou jedinou místností, v níchž se nacházíme v podstatě celých 87 minut. Vybavím si film, postavenej čistě na vyprávění jedné postavy a dotazech více či méně rýpavých ostatních postav. Vybavím si neskutečnou virtuositu příběhu, kterej je na jednou stranu absolutní sci-fi, na tu druhou mu v podstatě nelze cokoli vyčíst a nelze ho nijak popřít. Je zcela bez problémů možný, aby to všechno byla pravda, je zcela možný, že bych já sama byla jednou z postav takového příběhu, že by mi někdo začal něco takového vyprávět, není to prostě žádná absurdita, u níž byste se výborně bavili a pak mávli rukou „no jasně, hrozná blbost“. Právě naopak je to něco, co se docela dobře může přihodit komukoli a to je zároveň vzrušující i děsivé.

Je to o myšlence, jednoduché myšlence, kterou jsme si už všichni milionkrát položili, a kterou postavy tohohle filmu podrobí důkladné analýze a všetečným připomínkám ve vědeckém stylu, takže vám to nedá a musíte si říkat „herdek, co kdyby…“. Je to film, kterej by měli podle mě všichni milovníci filmu vidět, protože to stojí za ten čas, co tomu věnujete.

Jen ta jedna prostá otázka a žádnej zbytečnej akční humbuk okolo. Jen to zamyšlení a přitom to neni nuda.

Abych se nevěnovala jen té nejhlubší a nejniternější filozofii, dáme si něco na odlehčenou a to něco je film, kterej jsem viděla už milionkrát, kterej je starší než já a přesto neztrácí na vtipnosti a podle mě osobně se jedná o nejlepší sci-fi parodii, která kdy byla natočena, a to Spaceballs.

Ať se budeme bavit o luxusním filmovém obsazení (Mel Brooks, Rick Moranis, Bill Pullman, Michael Winslow a další), vynikajících výkonech, naprosto božích narážkách na všechny možné sci-fi pecky jako Star Wars, Star Trek, Planetu Opic, Vetřelce a další nejen sci-fi lahůdky, o výbordelných hláškách nebo nápadech, pro mě je tenhle film numero uno, kdykoli se chci kouknout na nějakou prdel a chlámat od začátku do konce. Nikdy mě nepřestane udivovat, nikdy v něm nepřestanu odhalovat další a další narážky na něco, co mi dřív unikalo, nikdy mě nepřestane bavit, a to všechno prosím ještě luxusně podtrhnuje českej dabing, kterej v tomhle jedinym filmu sedí jak prdel na nočník a dělá z toho nepřekonatelnou zábavu. Od začátku do konce.

A nikdy jsem nepřestala doufat v pokračování, které jedna z postav v legraci zmiňuje. Jasně že jsem věděla, že je to zase jen parodie a sranda, ale stejně jsem doufala, že bude 😀