Jak to pondělí probíhalo dál a jak jsem se prala s affiliate linkem

16. července

Je třičtvrtě na deset ráno a já vůbec nechápu, co se zase děje. Včera se celej večer mluvilo o tom, jak ráno pojedeme do coffee shopu na tu děsně hustou čokoládu a že kvůli tomu musíme vstávat, ještě těsně před spaním se mě Ashleigh ptala, jestli zvládnu vstát na devátou (hahaha, ehm) a já jí řekla, že mě bude muset vzbudit, protože mi nejde nastartovat mobil, takže nemám budík, a ona že prý není problém. Tak fajn. No a teď tu sedím, už třičtvrtě hodiny čekám, že někdo vstane, dala jsem si mezitím sprchu, připravila snídani, vyndala nádobí po večeři z myčky a teď zkouším spravit internet, ale když ani nevím, kde ho tu maj uloženej, tak s tím asi nic neudělám, budu prostě muset počkat.

Včerejšek mám spojenej hlavně se snahou založit PayPal účet a získat affiliate link na prodej Emiliina Rennaisance Businessu. Upřímně jsem z toho pěkně rozladěná, neboť to měla bejt záležitost na pět, maximálně deset minut, a nakonec se z toho stala nepříjemně komplikovaná mise, kterou jsem navíc vlastní blbostí odložila na příští tejden. To bylo tak:

Affiliate link, pokud nevíte, je jinými slovy spřátelený odkaz na stránku, kde někdo prodává svůj produkt nebo službu. Jelikož vy jste si ten produkt koupili, líbil se vám a chcete ho doporučit, vezmete si od autora affiliate link, ten dáte na svoje stránky a děláte mu tak reklamu. Autor, protože je samozřejmě rád, se vám chce odvděčit, a tak nabízí různě vysoké odměny za takový prodej. Dobře totiž ví, že má mnohem větší šanci prodat svůj výrobek vašemu čtenáři, který dá na vaše slova, než kdyby tu reklamu vylepil jen tak někde na diskusi. Emilie v současné době za prodej RB nabízí 50 procent, což je tuším kolem 20ti dolarů. Neni špatný, ej?

Koupit si něco přes affiliate link má navíc někdy (kromě toho, že nekupujete zajíce v pytli, protože někdo vám to už prověřil a doporučuje) i tu výhodu, že je to levnější i pro vás jako kupce. To, myslím, není případ RB, ale někdy to tak autoři dělají, aby ještě víc podpořili prodej přes aff linky. To jen tak pro úplnost.

Takže jsem si chtěla na blog vylepit link na RB, že jako budu dělat osvětu a vydělávat těžký prachy (to je docela životní sen, ne?) a začalo to tím, že jsem se musela registrovat na E-Junkie, což je web, kterej vám vygeneruje právě ty affiliate linky k různejm produktům, co je na něm autoři prodávají, a založit si PayPal účet, přes nějž právě autor ty odměny vyplácí. Ušetřím vás podrobností, ale oboje po mně vyžadovalo vyplnit nemálo kolonek a ověřit nemálo věcí přes mail a nakonec jsem se zasekla na UK účtu.

Já jsem s tou registrací vlastně začala už někdy před tejdnem, ale to jsem ještě neměla UK účet, takže jsem to nemohla dovyplnit a musela jsem tu registraci přerušit, s nervama, jestli to pak půjde, když to okno prostě zavřete uprostřed vyplňování. Nikdy nevim, jak to pak funguje. Brhmm, anyway.

Když už ten účet teď mám, tak jsem ten PayPal začala zakládat znovu a těsně před koncem registrace to po mně chtělo potvrdit, že ten účet je fakt můj, tím, že se do něj přihlásím a tam vyčtu nějakej kód, kterej mi PP poslal, a ten zadám do toho jejich formuláře.. báááá. No ale dobře, tak já se jdu přihlašovat, běžim nahoru do pokoje pro diář, kde k tomu mám údaje, a když už jsem skoro vevnitř, chce to po mně odpověď na nějakou memorable question neboli zapamatovatelnou otázku. No čuměla jsem na to jak tele na nový vrata, protože si naprosto nevybavuju, že bychom tam něco takovýho při sjednávání zadávali. Samozřejmě místo abych tam prostě něco zkusila (teď s odstupem už mě pár hesel napadá), rozhodla jsem se tu otázku prostě resetovat s tím, že jsem počítala s nějakým prostým ověření mailu, jak tomu vždycky je při resetování hesel. No, to jsem si zase pěkně naběhla. Vyhodilo mi to hlášku, že moje otázka byla resetována, že jsem si zadala novou odpověď (btw už teď nevim, co to bylo), a že jim mám zavolat pro ověření, že jsem to fakt já. Myslela jsem, že mě vomejou.

Takže to celý dokončím nejdřív příští tejden, až zase budu v UK a budu moct volat, a kdo zná můj odpor a hrůzu k volání na úřady, ať si k tomu ještě přimyslí hrůzu z telefonování v cizím jazyce a voilá, máte výsledek rovnice. No fakt se na to těšim.

A aby toho nebylo málo, vůbec jsem nepochopila ten link, co mi vygenerovali na E-Junkie. Byl to jenom textovej odkaz a když jsem z toho chtěla udělat obrázek použitím zase jinejch kódů, co nabízí Emilie přímo na své stránce, udělal se mi z toho rozbitej soubor. Zkusila jsem několik možností a ani jedna nepřinesla požadovanej výsledek, takže jsem byla nucena napsat Emilie e-mail, ať mi to vysvětlí, protože jsem asi úplnej debil a nevim, jakej kód mám teda použít. A kam pak sakra zadám ten svůj PayPal účet, aby vůbec věděli, kam mi to maj poslat? Totálně jsem se v tom ztratila. A to jsem chtěla jenom takovou malou blbou ikonku do sloupku 😀

Anyway. Už to tu všechno vstává a Ashleigh mě co chvíli volá k tomu či onomu. Loupu jí houby a pouštím k tomu hudbu z notesu. Net už jede. Děcka se kolem mě shromažďujou se snídaní a já tu jako zálesák dřepím s kudličkou a loupu houby. Připomnělo mi to, jak jsme jezdívali na vodu a jak jsem vždycky koukala, jak někdo z dospělejch na něčem ráno pracoval, něco loupal, krájel, čistil. Vždycky jsem obdivovala, jak jim ta kudla jede. Teď si připadám jak oni, akorát to samozřejmě neni až tak zálesácký s tim notebookem přede mnou a faktem, že ty houby jsou ze supermarketu. Ale nevadí.

No tak to nechápu! Udělala jsem plnou konvici čaje, přijdu k ní za pár minut a ona je vylitá. Ashleigh prej jestli nechci čaj, že ho jde vařit, a já říkám, že jsem tu měla plnou litrovou konvici a ona, že to vylila, protože nevěděla, jak je to čerstvý. Dyť se z toho doprdele ještě kouřilo! 😀 To už mě fakt po 😀

Anyway. Ze včerejšího večera mám smíšený pocity. Z nějakýho důvodu jsme na večeři byli rozdělení na děti a dospělé s tím, že dospělí seděli nahoře na terase a děti dole a já byla s dětma a měla jsem je obsloužit co do pití a dezertu. Myslím, že jsem to celkem zvládla. Sice trochu sparťansky a ne moc graciézně, ale děti to snesou 😀 Navíc samotná večeře netrvala moc dlouho. Z nějakýho dalšího neznámýho důvodu nás totiž Ashleigh všechny podělila řízkama, co nasmažila Adrianna v poledne, s pečenýma bramborama a jakejmasi fazolovejma luskama. Bylo toho tak málo, že mi to hlava nebrala a vůbec jsem nechápala, že to každýmu stačilo. Vypadalo to asi tak, že já, George a Meg (Nigelova dcera) jsme měli celej řízek, menší děti jenom půl, k tomu hrstku lusků a asi tak dvě menší lžíce brambor, spíš tak jednu. Na velkym talíři to vypadalo nanejvýš jako tapas, rozhodně ne jako kompletní večeře, a mně to furt vrtalo hlavou, jestli to jako má bejt všechno nebo jestli ještě něco bude. Když mi ale řekla, ať se jim postarám o zákusky a odešla, došlo mi, že to fakt myslí vážně a tohle je všechno.

Jelikož toho bylo na čtyři sousta, naházeli jsme to do sebe dost rychle a pak nás už tak žrali komáři, že jsme to zabalili dovnitř. K mému překvapení si po sobě skoro každej odnesl talíř. Zajímavý, jak to funguje, když u toho nejsou dospělí.

Pak přišla Siena s tím, že se budeme koukat na nejnovější díl Vampire Diaries, o nichž se tu pořád mluví. Georgeův favorit je Damon, btw, takže jsme si během večera nemálokrát plácli high five á la „Team Damon!„. A jak jsme ten díl dokoukali, uvědomila jsem si, že už to musí bejt strašně dlouho, co jsem nekoukala, protože už mi to přestává dávat smysl a hrozně moc mi toho uteklo. Ani jsem si už nemohla vybavit, co jsem vlastně viděla poslední a kdo je kdo z ne úplně hlavních postav. A tak jsem v noci přišla na pokoj a nažhavila e-serial 😀 Musím říct, že jsem potom měla fakt divný a hrozně živý sny.

Ale ještě než jsem šla ležet, leželi jsme skoro všichni několik hodin u bazénu a pozorovali hvězdy. Počítali jsme komety a vždycky se radostně volalo, když nějakou všichni viděli, pak se hrála taková dost šikovná hra, s níž přišla Siena a byla děsně jednoduchá, ovšem George měl neuvěřitelný problémy pochopit, v čem spočívá. Díky tomu nám to vydrželo, řekla bych, aspoň na hodinu, a všichni (kromě George) se náramně dobře pobavili, hlavně Nigel 😀 Ten je tu takovej úhlavní Georgův nepřítel.

No a to je asi tak všechno, ještě teda musím poznamenat, že nechápu, kde ty děcka berou energii. Na pokoj jsem došla tak v jednu, aspoň do dvou jsem čuměla na VD a snažila se najít díl, co jsem viděla jako poslední, a tak nějak si vůbec připomenout, o co tam šlo, a celou tu dobu jsem furt slyšela hlasy. Uprostřed noci mě pak několikrát vzbudili, jak běhali po chodbě, pak někomu zvonil budík na ajfounu (stejnej, jako má pan M., což mě na moment zmátlo), George volal něco o Nigelovi a pak bylo najednou ráno a já pořád nechápu, jak se mi povedlo samotný se vzbudit přesně tři minuty před devátou. To tělo je už prostě asi vytrénovaný.

–

Líbilo se? Všechny články ze série Emátko v Itálii (popořadě):