Z deníku Madeleine Thorn

Zdálo se mi o Něm. Nebyli jsme spolu, a přesto bylo mezi námi jisté pouto, které každý viděl a které by si nikdo netroufnul trhat. Nepatřili jsme k sobě, a přesto jsme patřili jeden druhému. Zvláštní.

Celé se to odehrávalo v několika lokacích, hlavním tématem byl jakýsi zájezd do Londýna, který měl dost společného s pořadem Survivor. Dojít k cíli bylo extrémně fyzicky náročné, sami jsme si museli poradit a najít směr, sami obstarat potravu a kdo padl, nebyl zvednut. Na cestě na nás čekalo jen několik záchytných kempů, kde jsme se mohli osvěžit, dojít si na záchod a podobně. Cestou jsme procházeli velmi zvláštními místy, horskými stezkami, pouští a hustými lesy, kde bylo možno potkat bytosti nadmíru podivné – například jsme byli nuceni projít stovkami skřetů skurut-hai, kteří se sice tvářili poměrně nezaujatě, ale bylo zjevné, že jakmile se na ně někdo křivě podívá, pustí se do nás. A tak jsme všichni koukali do země.

Ke konci cesty jsme pro změnu nocovali v hotelu, který hraničil s temným hvozdem plným zombie a dalších potvůrek, které by jistě nenechaly odejít nikoho, kdo by jednou vkročil na jejich území.

Celé to bylo strašidelné a podivné, z kohoutků tekla rezavá voda a nebylo možno se pořádně umýt po tak strastiplné cestě, takže jsme všichni byli zpocení a špinaví a o nějakém pohodlí se taky mluvit nedalo, přesto to byl ale jeden z nejhezčích snů, jaké jsem v poslední době měla – protože tam byl On. Nijak romantický, nijak zvlášť sdílný, ale byl tam a já věděla, že tam bude pořád.

–

Budík zvonil asi třikrát, než ho to přestalo bavit a usoudil, že u mě dnes nemá šanci. Nechtělo se mi vstávat do reality, kde Ho neuvidím, kde k sobě máme daleko jako přes celý oceán a kde každé Jeho „dobrou“ je jako další plivnutí na ten sežmoulaný kus hadru, co mi zbyl v hrudním koši potom, co si do něj utřel boty a zahodil ho. Kdepak, taková realita je mi odporná. Žít ve snech ale nelze, tak co s tím? Snít v bdělém stavu? A co z toho, když Jeho mi to nevrátí?