Myšlenky podzimního listí

Dneska jsem byla na obědě s kamarádkou. Prospělo mi to. Ten oběd, i ta kamarádka. Už je to sakra dávno, co jsme se viděly, a byť jsme na sebe měly jen hodinu, i ten krátkej čas docela bodl. Některý lidi mi prostě dělaj dobře, kdykoli je vidim 🙂

Ale je jich pořád dost málo. Většina lidí mě prostě vysává a já se opět nacházím v bodě, kdy bych ze všeho nejradši sbalila švestky a vydala se znovu pokoušet štěstí za oceánem. Rozhodně bych to teda potřebovala. Proč to neudělám? Sama nevím. Protože tu mám něco rozdělanýho, protože se mi teď zrovna nechce z vyhřátýho hnízdečka, když jsem konečně uprostřed jeho rekonstrukce k obrazu svému, protože pořád doufám v zázrak a protože ačkoli se milion věcí posralo, pořád mám ještě sílu bojovat (kde já ji jenom beru?). Pořád mi to tu není ukradený. 

Dneska jsem si třeba zase krásně diagnostikovala pohodlnost, strach a prokrastinaci, a ať to vypadá jakkoli, já prostě pořád věřím, že když si tyhle věci budu připomínat a když mi semtam někdo nastaví zrcadlo (jak vidno po dnešním obědě, vůbec to nemusí bejt odborník), nakonec v sobě tu sílu najdu a zvládnu to. Že se tomu postavím. Protože z toho, co mi je, se opravdu nedá dostat jinak než že se tomu postavíte a že když už si sakra uvědomujete, co se sebou máte dělat, tak budete ty svoje rady taky poslouchat. Proč je to o tolik jednodušší, radit někomu jinýmu? Už dobrý dva roky se pomaloučku učím radit sama sobě a zaznamenala jsem už koneckonců nejeden úspěch, takže proč v tom nepokračovat? Věřím, že jednou se z těch sraček dostanu, že se konečně přestanu bát a že se postavím na vlastní nohy. Chce to jenom víc skoků do vody a míň plážovýho alibismu („Když ta voda bude určitě studená a navíc se o mě může otřít ryba…“). Prostě hvns. Poslouchej se, m., když už nic jinýho. 

Z trochu jiného soudku – cestou do práce se ke mně přitočila nějaká stará paní a roztřeseně se mě ptala, kde je tu nějakej katolickej kostel, že byla na Jiřího z Poděbrad a na Míráku a že něco, už nevim co. Prostě že hledala nějakej jinej. To jsem jí nebyla schopná poradit, v Praze je kostelů tři prdele a co já vim, kterej z nich je katolickej? Tak jsem se jí omluvila, že to teda nevim, a ona se skoro rozbrečela, že jí na tom Jiřáku ukradli celou kabelku a že jestli nemám 39 korun, aby se dostala někam – to už jsem ji moc neposlouchala, protože mi jí najednou bylo hrozně líto a přemejšlela jsem, co je to za svině v lidský společnosti, že okradou takovou milou starou pani. Ptala jsem se jí, jestli byla na policii, ona že prej byla, ale že nic nevědí a jestli bych byla tak strašně hodná s těma drobnýma. To samozřejmě nebyl problém, bylo to ostatně to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat, spíš jsem se ještě cítila jako idiot, že neudělám víc. Ale co zmůžu? 

V ten moment se k nám přidala nějaká mladá pani s kočárkem a jestli prej nemám kovovou padesátikorunu za papírovou, že potřebuje do parkovacího automatu a že by musela někde složitě rozměňovat, tak jsem samozřejmě rovnou pomohla i jí, když už jsem tu peněženku držela v ruce, ale už jsem si skoro začínala myslet, že se na mě domluvily nebo co 😀 Nicméně ta stará pani mezitim zmizela a já spěchala na školení, takže jsem se tím nějak zvlášť nezabývala. 

Co jsem ovšem přišla domů, pořád na ni myslím. Jak se jí třásl hlas, jaký měla vlhký oči, jak ztraceně vypadala… není to zvláštní, jak jeden jedinej den může bejt pro jednoho člověka úplně řadově nudnej, pro druhýho třeba veselej a pro třetího k pláči nešťastnej?