Buddhistické zamyšlení

Už nám tu zase vrtaj. To by jednomu hráblo. No, taky k tomu nemám daleko. 

Co bych vám tak řekla? Jsem nějak mimo, myšlenky mi v hlavě víří jako splašený a já nejsem schopná některou z nich uchopit a napsat něco smysluplnýho. Ostatně mi to tak připadá už aspoň dva tejdny. Třeba i napíšu článek, kterej se mi líbí nebo kterej se líbí někomu jinýmu, ale celkově vzato z toho zase takovou radost nemám. Čím to? 

Trávení času s V. je pro mě stále dost obtížnou stránkou života. Zdá se, že ve mně pořád cosi krvácí a pořád mě to nutí do něj rejt nebo mu dávat najevo věci, který bych mu najevo dávat neměla nebo který prostě nemá smysl nakousávat. A stejně mi to nedá. A stejně si pak nakonec zapálim cigaretu. Aby věděl, že můžu. Jako by ho to snad zajímalo. 

Včera povídal cosi o sexu s ex. Takovej starej ošuntělej vtip. Ale hlodá to ve mně. Nebudu tak naivní, abych si myslela, že mluvil o mně, kor když na autobus doprovází úplně jinou ex, ale stejně nad tím přemýšlím. Co by, kdyby… a jak mě bolí, když jí věnuje víc pozornosti než mě. Jsem debil, já vim, že se znaj mnohem dýl než my dva, ale stejně. 

Jeden můj kamarád našel po dlouhém hledání slečnu. Mám z nich obou radost, ale nedá mi to, abych trochu nezáviděla. Ani ne tak jim konkrétně, ale všem těm, kteří skutečně našli vzájemnou lásku a mají někoho, s kým můžou sdílet svůj svět. Chybí mi to. Někdy mě zaplavuje pocit samostatnosti a svobody, ale vzápětí mě stejně přepadá nejistota a pocit, že jsem jenom jedna půlka. Zvláštní, jak se můj život vždycky točí kolem někoho. A když ten někdo odejde, trvá mi to až nezdravě dlouho, začít bejt zase kompletně sama za sebe. A když k tomu dojde, zase mě to začne štvát a toužím být tu pro někoho. Obávám se, že můj život bude stát pěkně za hovno, jestli se tohle nezmění. 

Když jsme u toho měnění, čtu teď hodně filozofickejch knih, teď jsem konkrétně uprostřed jedný o buddhismu a přemýšlím. Přemýšlím o těch slovech a názorech na svět a říkám si: je jasný, že takovej náhled na svět by mě zbavil vší bolesti, kterou neustále prožívám, všech emocí, co se mnou třískaj, a všeho strachu, kterej mě ochromuje. A je dost možný, že bych si ten náhled dokázala aspoň na čas naordinovat. Ale byla bych to pak já? A kdo jsem vlastně já? Jsem přecitlivělej prokrastinik nebo jsem nějaká úžasná bytost, co dokáže velký věci, když má tu správnou motivaci? Jsem vyhaslej uhlík nebo doutnající pochodeň, která ještě zapálí nejednu další? Buddhista by řekl, že nic jako já neexistuje. Že všechno se mění, a tudíž není možné popsat nějakou naši neměnnou podstatu. Ale týhle části jejich filozofie se bojím nejvíc. Když celej život tak lpíme na nějaký naší vlastní identitě, obzvlášť já, která pořád hledám nějaký svoje já, co by se mnou provedlo, kdybych s tím hledáním najednou přestala? Kdybych přijala fakt, že už za pět minut budu něčím úplně jiným, a že je tudíž všechno možné? Kdybych otevřela oči všem těm možnostem, na který jsem doposud jenom mžourala? Svůj život si dokážu představit někde úplně jinde, úplně jinej, opravdu dokonale šťastnej, bez všech materiálních statků, bez přehršle peněz a kontaktů, bez hospod a vysokoškolských titulů, opravdu si dokážu představit sebe sama, jak odjedu někam daleko a najdu tam klid. Udělám to ale někdy? Je tohle mým osudem? Trápit se tak dlouho, až mi dojde, že to všechno bylo jen cestou k pochopení vyšší pravdy, a sice že o tomhle život opravdu není? Stává se ze mně buddhista nebo prostě jenom melu sračky?