Sangham saranam gacchami

Celá akce začala v devět ráno ve Stromovce, kam lidi z centra chodí pravidelně každou sobotu běhat a jednou za čas se tam pořádá Sri Chinmoy marathon pro veřejnost a lidi všeho možnýho věku a zaměření se tam sejdou, aby si zaběhli dvě míle a dali si trochu čaje a dalších dobrot, který pro ně dobrovolníci z centra nachystali. Tentokrát to byly skořicový lívance a musím říct, že byly prvotřídní 🙂

Nejsem zrovna největší příznivec běhání a páteční narozeninová oslava byla poněkud zmáhající, o nepříznivých podmínkách pro běh nemluvě, takže pro tentokrát jsme s V. přišli jen fandit a podívat se, jak to vůbec vypadá a probíhá. Myslím ale, že den, kdy si to přijdeme i zaběhnout a ne jen stát na startu s termoskou čaje v rukách, určitě přijde 🙂 Vidět tváře všech zúčastněných po doběhnutí, to docela rozptýlilo moje obavy jako že toho pravděpodobně víc než půlku ujdu se zkřiveným výrazem na tváři a s hrozným bodáním v boku. Tady na tom prostě nikomu nesejde, jak a kdy doběhnete, hlavní je, že se zúčastníte, a to s úsměvem, samozřejmě.

Po běhu se nám trochu rozmrholilo a počasí se netvářilo zrovna výletně, ale přesto jsme se rozpočítali do několika aut a po chvíli vyrazili. A na tomto místě přichází několik postřehů k lidem okolo.

Předně se zdá, že rozdělení místnosti na ženskou a mužskou část při meditacích není zdaleka to jediný pravidlo, kterým se lidi z centra řídí. Nejdřív mi to připadalo jako náhoda, ale časem mě napadlo, že to tak bylo schválně, když rozdělili auta na holčičí a klučičí. Došlo mi to u večeře, když si V. jeden z „hlavasů“ zavolal ke svýmu stolu pod záminkou, aby tam neseděl sám – což bylo zcestný, k tomu stolu se už mezitím řinulo několik dalších chlapů. Takže jsme byli rozděleni na takový dva uzavřený kláštery a já pořád nevím, jak se na to mám dívat.

Je fakt, že při meditacích a vůbec při zařazení mezi holky/slečny cítím v sobě i okolo sebe zcela jinou energii. Víc mi dochází, že jsem taky ženská a třeba pokud jde o zpívání, je to najednou o něčem úplně jinym, když jsme v podobný tónině – stejně jsem ale toho názoru, že ty mantry psal sadista, jelikož tak vysoko položený písně nemůže nikdo normální uzpívat. Obzvlášť u některých moje hlasivky vyloženě trpí a někdy mám co dělat, abych se tomu skřehotání (svýmu i okolnímu) nesmála. 

Jenže na druhou stranu se mi to dělení vůbec nelíbí. Nelíbí se mi obecně být vtlačována do nějakých podivných pravidel, nelíbí se mi, že se na mě dívají divně, když se bavím víc s klukama než s holkama, nelíbí se mi být odříznuta od V. zrovna ve chvíli, kdy mu chci něco říct.  A nelíbí se mi taky hrát si na něco, co nejsem – jako třeba když jsme si v restauraci vybírali jídlo a všichni kolem mě dělali neuvěřitelný okolky s tím, jestli je v tom či tom maso nebo jestli to vedle masa leželo. Hlavou mi běžela škodolibá myšlenka dát si něco z těch lákavě vypadajích typicky českejch lahůdek, ale zároveň jsem se zhrozila nad představou, co by následovalo. Zaplavily mě katastrofický vize toho, jak se na mě dívají, co mi říkají, jak mě vyhání k jinýmu stolu, proklínaj, vypovídaj ze svýho spolku a bůhví co ještě. No prostě napadaly mě hrozný věci, a tak jsem si radši dala bez keců smažák, ale připadala jsem si divně. Ne že bych si ho dát nechtěla, já smažák miluju, ale prostě ten pocit, že byl najednou tak povinnej, z něj udělal skoro až nepřítele a něco méně hodnotnýho. Možná to moc řeším, ale byly prostě momenty, kdy tam na mě ze všeho padala úzkost nebo spíš nezvyk k takovým opatřením a pravidlům a bylo mi trochu nepříjemný se jima řídit a nesmět ani pomyslet na nic jinýho.

Docela pěknej a sympatickej zvyk je ovšem vždycky po sednutí do auta a před výstupem meditovat,  pro ochranu. Jen než jsem si na to zvykla, musel samozřejmě přijít nezbytnej moment trapasu, kdy jsme stavěli u pumpy. Nevěděla jsem totiž, že to nedělají jen v cíli, ale po každym dojetí kamkoli, a tak jsem suverénně vystoupila z auta i s báglem a všim a vzápětí je vidím, jak sedí nehybně vevnitř a nejdou. A jak mi nejdřív nedošlo, že meditujou, tak jsem se ještě blbě ptala:“Jde někdo ven nebo co?“. No a vzápětí jsem měla chuť si ukousnout jazyk 😀 A teď co s tim, žejo – mám počkat venku až domeditujou a bejt za černou ovci? Nebo se mám pokusit narvat se zpátky do auta, což potrvá a bude to hlučný, a zapojit se?

Nakonec jsem se rozhodla pro druhou možnost, bylo to mi to sice trapný, ale nechtěla jsem stát bokem a vypadat, jako že jejich zvyklosti sabotuju a odmítám – byl to jen omyl a ostatně  i mně samotný se v tom autě meditovalo dobře a přišlo mi to jako hezkej zvyk, kterej jistým způsobem praktikuju už hodně dlouhou dobu.

Postupem času jsem si totiž vypěstovala velmi silnou lásku k životu a respekt z toho všeho, co se děje a co se může stát na silnicích. Nezáleží totiž na tom, jak dobrý máte auto nebo jak dobrýho řidiče, kteroukoli vteřinou se může něco podělat a vy buď přijdete o nohy nebo o kejhák a já se prostě v autě hrozně bojim. A tak jsem se naučila modlit se kdykoli do něj vlezu a někam jedu. Nedělám to teda úplně stoprocentně vždycky a taky to obvykle nemívá tak meditativní podobu, ale prostě to dělám a na konci cesty obvykle ještě poděkuju za to, že jsme dojeli. Takže tohle pravidlo by pro mě problém nebyl. Mno, ale teď už dost postřehů z cesty, přejděme k výletu samotnýmu.

Původně kolovaly řeči o Ještědu, ale nakonec se jelo se do ski areálu Monínec. Na programu byla túra po okolí, o čemž jsem dopředu neměla moc velkou představu, ale pro jistotu jsem se připravovala na nejhorší – a ještěže tak. Jedna z nejnáročnějších částí (aspoň teda pro mě) přišla hned na začátku, a tou byl výstup po kraji sjezdovky. Nevím, jak je to daleko nebo vysoko, ale pokud jde o mě, tak kurva hodně 😀 Z nezvyku na pohorky mě brzo začaly bolet lýtka, podkluzovalo se to, mokrej sníh a probořoval a vůbec to celý bylo nepříjemný, kor když (klasicky) většina postupovala rychleji a bez větších nesnází. V tu chvíli ale člověk pozná, v čem je ten rozdíl oproti ostatním výletům, v čem se změnil on sám.

Díky všem těm lidem okolo mě a vůbec díky dění v posledních měsících jsem to brala hodně duchovně. Už po chvilce jsem měla na jazyku spílání a negativní poznámky, ale při pohledu na lidi okolo mě a na jejich nadšení z celý akce jsem to okamžitě spolkla. Protože co bych z toho měla? Mně stížnosti věc neulehčí a oni by na to asi taky neměli co říct. Ten krpál jsem musela vystoupat tak jako tak, a tak jsem se rozhodla udělat to tím nejlepším možným způsobem, s radostí a odhodláním.

Šla jsem pomalu. Zastavovala jsem. Meditovala jsem a dýchala tak, abych bolest na prsou co nejvíc prožila a následně utišila. Počasí se nám mezitím vybralo, výhled byl nádhernej a bylo celkem teplo, takže jsem se snažila těšit z každýho kroku a byla jsem zvědavá, co přijde dál. Těšila jsem se, až budu nahoře, ale nespěchala jsem. Sama v sobě jsem cítila postup od úpatí hory na vrchol, cítila jsem to jako nějakou opravdovou duchovní cestu a obzvlášť když se ke mně těsně před vrcholem přidala jedna z našich „hlavasek“, která je sama žačkou Sri Chinmoye, a šla i zastavovala se mnou, cítila jsem to, o čem zpívá mantra Buddham saranam gacchami. Cítila jsem, jako bych letěla k vrcholu, bok po boku s duchovním mistrem nebo aspoň s někým, kdo hledá stejně jako já, ale kdo už o hodně víc našel. I když jsem se dívala pod nohy, motala se mi hlava a docházel mi dech, cítila jsem vedle sebe její přítomnost a zaplavil mě pocit ticha a klidu. A věděla jsem, že nezáleží na tom, za jak dlouho dojdu na vrchol, protože jakkoli půjdu pomalu, dojdu tam.

A ten rozdíl byl najednou jasnej. Neni to vidět navenek, jen snad v tom, že se tolik nemračíte a nenadáváte, ale jinak to vnější efekt nemá. Hora se tím nezmenší, vaše námaha taky ne, přesto se vám ale jde mnohem snáz a na konci, když dojdete, si neříkáte:“Zkurvenej krpál, že jsem sem lezla, už s nima nikdy nikam nejdu!“, ale „No doháje, je sobota ráno a já tady šplhám do monstrózního kopce, dělám přitom obrovskou službu svojí kondičce, plním svoje předsevzetí a ještě mám před sebou celej den s tadytěma zvláštníma, dobře naladěnýma lidma. Dobře já a dobře oni!“. Namísto nasrání přišla radost. Namísto únavy chuť jít dál a výš. Namísto vzteku uvolnění a pocit klidu.

Zároveň jsem celou tu dobu sledovala svoje myšlenkový pochody. Sledovala jsem, kolik negativních myšlenek se mi rojí hlavou, a každou z nich jsem tak dlouho drhla pomyslným kartáčkem, až jsem zjistila, že pod nánosem tý špíny je úplně průhledná a nicneříkající, a pak jsem ji prostě zahodila. Postupně jsem si tak čistila hlavu a čím dál tím víc mi docházelo, že kdyby nic jinýho, tak ve mně tyhle lidi ohromně podporujou pozitivní myšlení a s tím už se dá pracovat.

Zbytek výletu už tak postřehovej nebyl, většinu času jsem jen zvažovala, jakej význam pro mě tohle celý má, co se mi na tom všem líbí a nelíbí, jakej ohledně toho mám pocit a co mi to dává. A taky jsem se samozřejmě kochala přírodou. V jeden moment jsme se ocitli na takovym krásnym zasněženym paloučku, kterej docela silně odpovídal jedný mojí někdejší vizi (která sice neobsahovala sníh, ale nevadí), a když pak vysvitlo Sluníčko a šajnilo nám přímo do tváří, nedalo mi to a prostě jsem musela – zatímco se všichni dělili o čokoládový bonbony a řešili, co bude dál, vylezla jsem si na pařez a tváří v tvář Slunci jsem v tom tichu chvilku meditovala a nabírala sílu. Uvnitř mě přitom zněly mantry a bylo mi dobře. Cítila jsem, že když nic jinýho, tohle bude památnej okamžik a z celý tý akce si aspoň tohle odnesu.

Další zajímavá akce přišla, když jsme procházeli jednou vsí a tam asi čtyři auta uvízly na takový debilní zasněžený silnici a nemohly vyjet kopec nad nima, tak jsme je museli roztlačovat. No, ale o tom nějak nemám co bližšího říct, bylo to docela zábavný, ten pán, co to tam vedl, byl extrémně nevrlej, a pak tam bylo několik krásnejch koňů. ale to je asi tak všechno, co k tomu mám 🙂

Pak už jen vzpomínka na opravdu solidní klouzání po silnici (pohorky jsou fajn do terénu, ale na běžnym povrchu kloužou jak cyp, k tomu si ještě přidejte zledovatělej povrch a máte pohromu jak vyšitou), naprosto příšernou část terénu, kde mě přepadly chmury a pocit, že už nikdy nedojdu, že tam někam zapadnu a nikdo mě už nikdy nenajde, protože všichni ostatní jsou už dávno někde nahoře, pak zničehonic se objevivší konec naší túry (přišel opravdu v pravej čas), přebíhání sjezdovky, sigelitkování dolů po sjezdovce (tomu řikám odtučňovací kúra, naše prdele poznaly středověk :)) a pak ona večeře s vynikajícím smažáčkem. Dobrej pocit z toho všeho mi kazilo akorát ono nucený dělení společnosti na dámy/pány a tou dobou už značně promoklý oblečení, obzvlášť v botách a na zadku, což zrovna když musíte chodit a sedět neni vůbec dobrý.

No ale potom už se to neprotahovalo. Po jídle, troše povídání a několika kouzlech s padesátikorunama (ten chlápek je fakt machr) jsme se odebrali k autům, kde nám byl ještě každýmu věnován kousek domácího perníku s rozinkama a čokoládou (ňamy ňam) a pak už se jelo domů, což v našem autě proběhlo ve stylu rekapitulování, poslouchání duchovní hudby, zpívání manter, stěžování si na mokrý nohy a nakonec podřimování, než jsme dojeli. Já osobně byla vysazena přímo na Pavláku, takže jsem si vůbec nestěžovala 🙂 Jen dojít domů po těch ulicích, totálně mokrá (takže chůze á la namrdanej kačer) a unavená, bylo náročný, a hlavně pořád nevim, jestli jsem před výlezem z auta neměla zase meditovat, jestli jsem zase něco nepokazila 😀 No ale sorry, když mi zastaví na tak blbym místě, tak prostě letim co nejrychleji ven, ať tam nemusí stát dlouho a nemá nějaký problémy. Takže jestli bude mít někdo nějaký kecy, tak ať si trhne, já měla dobrou vůli 😀

Shrnuto a podtrženo, bylo to dost náročný, ale rozhodně přínosný a dobrý. Jsem ráda, že jsem právě takhle a právě s takovejma lidma strávila sobotu. Dozvěděla jsem se spoustu věcí o nich, pár i o sobě a celkově to prostě byla podařená akce. Nevím, jak to bude za měsíc, až kurz skončí. Nevím, co bude dál, protože už teď vím, že tuhle cestu následovat nebudu. Ne teď, ne tak rychle, jak by si to představovali oni. Ale celej ten meditační kurz ve mně probudil něco, co už nedokážu a nechci znovu uspat. Probudil ve mně volání po něčem duchovním, po něčem vyšším a hlubším, a to volání je den ode dne silnější a čím dál tím víc mě zaměstnává. Bude to jóga? Bude to nějaká forma buddhismu? Bude to něco úplně jinýho? Kdo ví. Ale už teď vím, že tenhle rok ještě bude hodně zajímavej…