The Feud + A Banquet + Swan Bride, 16. května, Lucerna Music Bar

Bejvaly doby, kdy jsem psala recenzi na každou sebemenší událost, kde jsem se objevila. Poslední dobou už to nějak nedělám, řekla bych, že hlavně proto, že většinu z těch zajímavějších navštěvuju společně s Maude a ta to vždycky stihne napsat dřív a líp, protože narozdíl ode mě si všechno pamatuje. A nebo mě ty recenze přestaly bavit, kdo ví. Ostatně je fakt, že teď se toho děje mnohem víc než tehdy, takže člověk je rád, že to zažil, a nemá potřebu to zapisovat. Že bych už nebyla takovej bloger jakej si myslim, že jsem? Brr. Hrozná myšlenka.

Anyway, tentokrát mám chuť Mauďátko předběhnout a podělit se s váma o zážitky ze včerejšího večera, respektive dne, jelikož taková akce, to neni jen tak přijít-vidět-padnout, tomu předchází celá škála pocitů a někdy i dost důkladná a dlouhá příprava.

Tak třeba včera – ráno mě zaplavila radost z toho, že už konečně nadešlo TO pondělí, že dneska uvidim ty svoje manchestrovský prdelky, jejichž hudba je prostě totálně awesome, crazy, fuckin‘ mad, brilliant, special, smokin‘ hot a tak tomu podobně (předem upozorňuju, že tý angličtiny tu dneska bude možná trochu víc než obvykle… větší než obvykle?). Pak jsem prostřídala pár vln obrovskýho nadšení, těšení se a zároveň nervozity z toho, jak to všechno naplánovat, aby člověk přišel včas a nezapomněl vstupenku a aby si vzal to správný oblečení a tak dál, no znáte to. Klasika. A nakonec, když jsme se s Maude sešly před Lucerna Music Barem (kterej obvykle nemám moc ráda kvůli hnusnýmu a předraženýmu pivu a kvůli barmanům, který se klidně pět minut vykecávaj s někym, kdo už svoje drinky má, a vůbec je nesere, že se na ně upřeně a velmi významně díváte a čekáte, až vás obslouží), zaplavila mě konečná vlna slasti v momentě, kdy jsem kluky spatřila vycházet a můj pohled se střetl s Jamiem. V tu chvíli jsem měla chuť zařvat něco jako čau, jak se máš, díky, že jste přijeli, strašně se těšim na koncert, nebo tak něco, ale bohužel než jsem to v hlavě zformulovala, otočil se k nějaký bandě gruppies, co si kluky evidentně urvaly pro sebe a kterejm jsem v tu chvíli neskutečně záviděla. Ano, přiznávám se, i takové pocity mívám. Závist, zlost, vztek, pocit neférovosti z toho, jaký ****** maj to štěstí bavit se s někym, kdo je tak totálně awesome a k sežrání. Jop. I’m the meanest girl.

Nicméně když jsme vlezly dovnitř, docela to ze mě spadlo. Předně mě potěšila totálně prázdná šatna (vzpomínala jsem na jednu plesovou afterparty, při níž jsem čekala před šatnou doslova hodinu, než jsem přišla na řadu), kde jsem si hned odložila bundu, a záchod, kterej nebyl nijak znečištěnej a vonělo to tam po všech možnejch voňavkách. A na tomto místě musím říct, že jednu věc mám na všech těch pipinkách strašně ráda – to, jak jsou strašně čistotný. Kam vlezou, tam to voní (jedna taková se mi tuhle na Majálesu postavila přímo před čumák a její vlasy jsem měla celou dobu v obličeji. Normálně bych to vnímala jako totální útok na svoje soukromí a byla bych asi dost agresivní, ale když ty její vlasy tak krásně voněly, že jsem byla skoro až ráda :)) a taky to – až na malé výjimky – málo rozjížděj, protože si nechtěj zkazit image, účes, makeup, whatever, takže člověk má kolem sebe dost prostoru na vyřádění se a nemusí se bát, že mu někdo skočí na záda a podupe nohy. A to je mimochodem přesně to, co jsme pak s Maudětem dělaly – řádily jsme >:)

K mému překvapení a obrovské potěše „Fojdi“ (já vim, že se čtou Fjůd, ale maj to marný, u mě to prostě jsou Fojdi) nastoupili jako první a během chvilky si poddali publikum. Nebyl to sice takovej řachot jako v Chapeau Rouge – první kapela to má holt těžší, musí dostat lidi do varu – ale bylo to parádní a já měla to potěšení sledovat to všechno z první řady (jak mně to chybělo, na těch „větších“ kapelách se vám to nepoštěstí a hlavně se tam vždycky najde nějakej kretén, co se rozhodne „užít“ si koncert bez ohledu na lidi, co stojej okolo něho a co rozhodně nepovažujou za nejlepší zážitek večera, když jim někdo dá loktem do zubů – to včera byl LMB z poloviny prázdnej a lidi zezadu se na nás kupodivu nelepili, většinou stáli tak metr dva za náma, takže jsme měli víc než dost prostoru na „vyjádření se“). Obzvlášť lucky jsem pak byla na basáky, Stephen od Feudů i bassmani z dalších kapel se nacházeli na mojí straně, nanejvýš metr ode mě, a kdyby nic jinýho, tak jen pro tohle by ten večer stál za to.

Jinak k obsahu nemám co říct, jako vždy perfektní, jen mi tam chybělo I can’t get enough a taky to celý o písničku zkrátili (což sice neřekli, ale pro nás z prvních řad, kteří jsme měli přístup k playlistu, to nezůstalo tajemstvím). Nicméně při uklízení (mimochodem, pozvu si je někdy domů, ten fofr, jakým vyklidili stage, byl přinejmenším pozoruhodnej :D) jsme si potřásly poněkud zpocenejma packama (no jako sorry, ale bylo tam příšerný vedro) se Stephenem, kterej se na nás tak pěkně usmál a dal se s náma do řeči (no která kapela tohle dělá? Prostě awesome!). Bylo na něm vidět, že se mu u nás skutečně líbí, dokonce říkal, že se mu líbí přímo v LMB a že by rádi jezdili častěji. Ale je to přece jenom náročný, fyzicky i finančně, takže zase tu nemůžou bejt každej tejden (ou máj, já bych na ně chodila třeba každej den…). No prostě bylo to příjemné a takové, jak říkal Stephen, friendly 🙂

Banqueti se ovšem nenechali zahanbit (mimochodem líbily se mi rozestupy mezi jednotlivejma kapelama, tak akorát na trochu odpočinku a odskočení si, ale ne dost na to, aby vám začaly tuhnout nohy nebo abyste měli čas bejt nervní, kde ta kapela vězí – prostě perfektní načasování) a hned zkraje to rozpálili něčím, co nevím, co je, ale bylo to dobrý (:D) a hlavně jako druhou skladbu vypálili Gold Frames, což bylo taky dokonale načasovaný, protože ta skladba se mnou dělá neuvěřitelný věci, vyvolává u mě stavy řekla bych až extatické a mám-li se dostat do varu a naladit na kapelu, je to přesně ta nejlepší možná věc vůbec. Navíc je to jediná jejich skladba, u níž znám text. Bohužel, tohle mi vadí na Feudech, že jejich texty nejsou k sehnání, a tak si člověk musí vystačit s odposloucháváním, což není vždycky sranda a taky to není docela stoprocentní. Doufám, že s příštím albem se umoudří a vypustí do světa i něco textů. Nebo že bych byla tím machrem, co to odposlouchá, sepíše a vypustí do světa? No, na to si asi netroufnu…

Nicméně zbytek Banquetů byl taky skvělej a moje dvanáctka mě mezitím oprostila od počáteční nervozity typu „sakra, kam mám dát ruce“, „nehejbu se nějak divně?“ atp., takže jsem si to pořádně užívala.

Pak přišla další záchodová pauzička, druhá dvanáctka a Swan Bride, kterejch bylo na tom maličkym pódiu skutečně hodně, ale o to zajímavější to byla hudba. Musim říct, že nebejt načatá tím pivem, asi bych nevěděla, jak na to, ale jak mě to tak pěkně uvolnilo, byla jsem docela dobře schopná řádit i na ty jejich nepravidelný rytmy, kde nebylo skoro možný odhadnout, kdy skončí refrén a kdy přijde změna. Každopádně dnešní ztuhlej a bolavej krk je mi svědkem, že jsem si to užila vcelku slušně 🙂

Na konci toho všeho jsem byla unavená, ale měla jsem tisíc chutí na nějakou afterparty, pokec s Feudama a tak, ale Maude musela na poslední vlak a já nevím, když někam s někým jdu, tak mám problémy ho nechat odejít samotnýho, nepřijde mi to prostě správný. Ale bojovala jsem s tím pokušením, to přiznávám. Obzvlášť když jsem zmerčila Stephena sedícího v hloučku fanoušků, jak něco zaujatě vykládal a zjevně se dobře bavil. Měla jsem fakt velkou chuť připojit se a kdyby ten hlouček byl o něco menší (než jsem se rozmyslela, dost se zvětšil, takže bych se k nim ani moc nevešla), tak bych to nejspíš i udělala, ale nakonec jsem si prostě řekla, že to neni naposledy, co jsou tady, a že příště už nebudu tak stydlivá. Podal mi ruku? Podal. Dal se s náma do řeči? Dal. Je to neuvěřitelně sexy basák? Je. Tak jakýpak copak 😀

Nicméně nedalo mi to a při odchodu jsem mu musela aspoň ťuknout na rameno a sdělit mu, že se teda loučím a že byli skvělí a že se těším na příště a že by měli jezdit častěji… no prostě takový ty běžný pokoncertní kecy. A on byl úžasnej. Obejmul mě. Dvakrát. A voněl 😀 A říkal, že je z toho úplně nadšenej, že se taky těší na příště, ptal se, jak se jmenuju, a řekl, že mě viděl na fb (aby taky ne, nejvíc jim tam lezu do prdele :D). Ptala jsem se ho, jestli by nechtěli dát ještě jednu písničku, že teď jsou všichni tak načatý, že by se i svlíkli – to oni furt maj něco s tim, že ať se všichni svlíknou a řádí – a Stephen vypadal docela nadšenej tou myšlenkou, takže začal rozvíjet nápad, že příště uděláme „naked show“ a že to bude šílený a awesome a kdovíco ještě. Tak proč ne, žejo 😀 Já se každopádně neuvěřitelnym způsobem těším, až to příště bude, a to si pište, že tam zase budu. Však mi jim ukážem, jak to tady v Čechách děláme, prdelkám jedněm manchestrovskejm :* >:) 😀

Btw – stavili se tam taky zástupci Indie Music serveru, kteří se rozhodli využít tý příležitosti a oslavit tam svoje narozeniny rozdáním pár cédéček. Taky jedno mám. Ale těžko říct, jaký to bude. No, dám vám vědět 🙂