Konečně v Londýně!

Čekala jsem na to pět let, pět měsíců a dvacet osm dní, ale nakonec se mi to povedlo: znovu jsem se podívala do Londýna! 🙂 Pro někoho by to nebyl žádnej big deal. A někdy mám pocit, že ani pro mě neni, dost často mi to ani nedochází, snad právě proto, jak strašně dlouho jsem o tom mluvila a těšila se na to. Ani po těch pěti měsících, co jsem už v Anglii a tak aspoň třikrát týdně si na to vzpomenu, mi nepřijde jako big deal, že jsme tam včera konečně byli. Ale jak se znám, však ono mi to zase se zpožděním dojde a dost pravděpodobně z toho budu žít dalších několik let a budu mít pěkný vzpomínky. Aspoň teda pokud si je včas začerstva zakonzervuju tady, takže směle do toho 🙂

Předně musím poděkovat lidem ze skupiny Au-Pairs In… na Facebooku. Nebýt jich, snad bychom se nikdy nedokopali. Dokonce ani to, že tam mám už pěknejch pár dní u kamaráda foťák, co mi ho vyzvedl u mámy v Čechách a dovezl v báglu až do UK společně s poctivýma vietnamskýma Crocsama, který se mi tu tak dlouho nedařilo sehnat, až jsem si koupila ty pravý (a asi je prodám, jsou mi velký, FML), mě nijak neburcovalo a prostě jsem si tu dál v klidu nadávala, že chci fotit. A samozřejmě teď, když ho mám, tak mám pocit, že vůbec neni co 😀 Ale snad to přijde. Už se nemůžu dočkat, až budu moct internet zase jednou spamovat věcma z vlastní tvorby a z vlastního foťáku. Já vim, že to zůstává „v rodině“, když to fotil váš přítel (nebo vy z jeho mobilu), ale prostě to neni ono, takže se těším na znovunajetí na vlastní linku. Akorát mám trochu pocit, že jsem to za tu dobu pozapomněla, ale tak do toho se snad zas dostanu.

Londýn byl… náročnej. Prošlapali jsme podrážky, prochodili takovejch mil, projeli se nesčetněkrát metrem a viděli hafo věcí, a jsem ráda, že jsme to udělali. Ale nemůžu se dočkat, až tam pojedeme příště a uděláme si takovou víc pohodičku. Cíl: Camden Town. Některý věci prostě ještě ve svym životě musim udělat, a kromě obejití všech těch ultraznámejch památek a nafocení ultratuctovejch turistickejch fotek, prostě musim znovu jít na Camden.

Ale teď už k těm pamětihodnostem. Začali jsme klasicky na Victorii, kam jsme dojeli vlakem z Pulborough, trochu se zpožděním, neboť nám přímo před očima ten náš ujel a museli jsme čekat na další. Což tak nějak vyřešilo můj vnitřní problém s tím, jestli musíme jet tím přesným spojem, který jsme zaškrtli na netu, nebo můžeme jet něčím jiným. Nakonec jsme neměli volbu 😀 (mimochodem nákup a výběr lístku do Londýna byl vůbec porod sám o sobě, někdy vám o tom třeba řeknu) Z Victorie jsme nejdřív vyšli špatným směrem, ale naštěstí jsme se včas opravili a pěšky si to doštrádovali až k Buckinghamskému Paláci (což byla docela idiocie, s travelkartou jsme klidně mohli jet autobusem, ale to víte, ráno má člověk ještě elánu a nějak nás to nenapadlo :D). Tam jsme pořídili prvních pár turistických fotek, obešli památník, divili se těm návalům lidí, a pak jsme si to skrz St. James’s Park (veverky a hrozně moc vodního i nevodního ptactva – a Čechů) střihli k Trafalgaru přes Horse Guards Parade, kde se zrovna konala přehlídka stráží na koních (spousta lidí, konů a koblihů).

V průchodu u Horse Parade mi to všechno došlo. Ta místa jsem poznávala jen matně a sotva jsem dávala dohromady, kudy přesně jsem se tu procházela před lety a kolikrát už, ale prostě mi došlo, že jsem tu už byla a že jsem tu chtěla být znova a že jsem. S panem M. jsme se pevně drželi za ruce a i když bylo klasicky londýnsky šedo a divně, byli jsme prostě tam a měli jsme se dobře.

Trafalgar nešlo navštívit bez obnovení turistických fotek z dob minulých. Kolem lvů je vždycky nával a dostat se nahoru pro mě nebyla sranda – svinsky to klouzalo a ruce jsem měla jak z rosolu, takže mě musel vyzvednout i sundat pan M., ku veřejnému pobavení diváků 😀 No co. Holt nejsem nejmladší. Ale hlavně že došlo k tomu obnovení. I když se na fotkách pana M. nikdy neumim tvářit, stejně jsem ráda, že je mám a že budu mít doma co ukazovat. Dřív jsem toho tolik fotila pro sebe. Nebo pro facebook jako takovej. Cpala jsem mu to do chřtánu, aby všichni viděli, jak umim fotit a aby viděli něco pěknýho. Teď to tam pěchuju hlavně proto, aby máma věděla, že se mám dobře, a mohla to ukázat i tátovi a babičce, aby taky věděli, že se mám dobře. A snad aby se tim mohli chlubit u známejch, že maj céru v tej Anglii. Nevim, jestli to ještě dneska má takovou cenu a jestli v tom je vůbec nějaká zásluha 😀 Ale prostě maminky a babičky maj rády fotky, tak ať maj z čeho vybírat.

Z Trafalgaru (odkud je i dolní foto, nějakej týpek tam kreslil na zem vlajky zemí a lidi pokládali mince na ty, které jsou jejich – docela šikovnej nápad na přivýdělek, řekla bych) jsme se pak plynule jakousi smradlavou uličkou přesunuli k Picadilly a jen o kousek minuli China Town, odkud snad i mám nějakou fotku z minula. Tentokrát jsme jen zdálky viděli červené lampiony, ale tak mě China nijak zvlášť neláká, to jen že jsem si tak vzpomněla.

Na Picadilly Circus jsme se samozřejmě zase vyfotili (:D) a pak jsme důkladně prošmejdili tamější gift shop, do té doby největší, jaký jsme viděli. Byla jsem poměrně přesvědčená, že můj plán zajít do The Who Shopu (zasvěcení vědí) mi tentokrát nevyjde a bude muset počkat na někdy jindy, takže jsem alespoň v gift shopech hledala jakoukoli zmínku, narážku, věcičku – a v tomhle jsem našla třeba fakt hnusný Tardis hodiny 😀 A pak jsem docela zalitovala, že právě to nejhezčí tričko, co bych si snad koupila i přes tu vysokou cenu, neměli v emku. A Em.ko se nebude cpát do eska, že, když je emko. To dá rozum. Ale člověk je nakonec aspoň rád, že ušetřil deset liber. Ale na druhou stranu se po něm asi odteď budu dívat, páč bylo fakt pěkný.

Po tom všem šmejdení na nás přišel hlad, a tak jsme zapluli do nejbližšího KFC, protože než bychom našli původně plánovaný Subway – prostě KFC taky dobrý a záchody byly zadarmo 😀

Těsně před vlezením do metra se mi rozdrnčel mobil – volal mi kamarád s foťákem. Byli jsme dopředu tak napůl domluvení, že si ho přes oběd vyzvednu u něj ve Stratfordu, ale nedal mi na sebe anglické číslo a Stratford je poměrně široký pojem, a tak jsem po obědě spíš počítala s tím, že se pokusíme dohnat českou výpravu, s níž jsme se měli už před hodinou sejít u tampónu neboli Gherkin tower, jinak známé jako ta prosklená věž falického tvaru (ačkoli nevím, kdo kde viděl tak špičatý, ehm, falus. Já teda nikdy). Nakonec se mi ho ale povedlo sehnat na českém a teď mi volal zpátky, a tak jsme se rozjeli tím směrem a začínal se nám rýsovat úplně jiný program, neboť hádejte, čeho je Stratford poblíž. Muhaha. Napovím. Je to velké, modré a větší uvnitř.

Yes, yes. Mluvím o The Who Shopu! 🙂

Ale znáte to, je půlnoc a zítra se vstává… Ashleigh nám brzo ráno odlétá do Itálie a dům sice bude prázdný, ale po včerejší párty je v dezolátním stavu a vybuchla tam atomovka. Ještě dnes večer si nás A. zavolala, aby to s námi prošla a řekla mi, co všechno je zapotřebí udělat. Mám pocit, že mi na to nebude stačit ani ten týden. A ke všemu nevíme, jak jsme na tom s Jo a jestli tam zítra vůbec máme jít. Ale to se podá a koneckonců, vždycky mě víc bavilo uklízet skutečnej bordel než šudlat neviditelnej prach a leštit sklenice, a ono se vždycky líp pracuje, když vám nikdo nestojí za zadkem. Takže by to vlastně mohlo bejt docela příjemnejch pár hodin práce. Akorát se na to musim vyspat, takže pokračování příště.