Stát před otevřenejma dveřma

Právě jsem odpověděla na pár inzerátů na Pohybech. V jednom z nich hledá aupairku rodinka se třema dětma, česko anglická. Jsem zvědavá na odpověď a po letech zase cítím ten závan možnosti. Toho, že to prostě je možný a že když se věci domluví, tak člověk ze dne na den může změnit svůj život. Toho, že kdyby to třeba vyšlo, tohle by mohl bejt TEN moment. Ale to už zase předbíhám.

To dělám poslední dobou dost často. Ale to se dá pochopit. Zvažuju, co by se s mym životem mohlo dál dít, a některý ty možnosti jsou fakt zvláštní. Alespoň z toho titulu, že ještě před krátkou dobou bych si je fakt nevymyslela, ale dneska, když nad tim tak uvažuju, mi začínaj připadat naprosto reálný a „proč ne?“.

Proč nezkusit přiblížit se tomu, co jsem chtěla dělat už odnevímkdy – žurnalistice, publicistice, psaní článků a vůbec bytí na pc za peníze? Dneska jsem nakoukla do dveří, o nichž jsem snila už jako malá, a mám z toho docela vítr. Je to jiný než jak si to člověk vysníval. Je to mnohem realističtější. Ale tím se to taky poprvé stává skutečně možným a uchopitelným. Najednou je to přímo přede mnou a já mám pocit, jako by mi tím osud mával před nosem a čekal, jestli to chňapnu nebo zaspim. A já bych to fakt nerada zaspala.

Původně jsem chtěla psát nějak konkrétněji, ale necítím se teď na to. Mám strach z toho, jak poslední dobou všechno předčasně hodnotím, jak si špatně přebírám signály, kterých se mi dostává, jak vidím věci tam, kde vůbec nejsou a podobně. Mám pocit, že jsem během těch pár jarních měsíců vážně ztratila pojem o realitě a že se prostě musím vrátit k nějaký tý pracovní aktivitě už jenom proto, abych přišla do kontaktu s lidma a s jejich příběhama, abych získala jinou perspektivu. A abych se vymanila z toho věčnýho mluvení o tom samym, protože to vážně nesnáším. Nebaví mě furt se rochnit v bahně, který jsem si pod sebe sama nakydala, ačkoli nějaká moje stránka je dost pohodlná na to, aby jí to stačilo, ve skutečnosti mě to ubíjí a cítím to na sobě. Musím s tím něco udělat.

Bože, jak já se těšim na letošní vodu. Vypadnout na pár dní z toho, čemu se tu ještě zastarale říká domov, aniž by ho to byť vzdáleně připomínalo. Od problémů, který nejsou moje a přesto si je prožívám z první ruky a jsou mi dávány za vinu. Od povinností, který bych dávno nemusela mít, kdybych se vzchopila a začala s životem někde jinde. Skutečnej unplug, ne jako když jedu na chatu, kde mám notes s kouzelnou bílou flashkou od ou tů. Skutečnej quality time, strávenej s lidma, co se tam těšej stejně jako já, a co si to uměj užít, bez předsudků, bez chování se jako hovada, bez načuřenejch ksichtů a bez přetváření se, bez řvaní, prostě bez toho všeho, co se nějak nabalilo na to krásný starý vodáctví, na tu nejkrásnější věc, kterou si vůbec umim představit.

A jak se těšim na RFP, kde si vypařim hlavu jako už hodně dlouho ne a nebude to přitom vyžadovat ani kapku alkoholu a žádný nucení se k čemukoli. Bejt zase sama sebou, na nic si nehrát, bejt tam, kde je mi dobře a kde to mám ráda. Bejt tam, kde mám v tu chvíli bejt, a hlavně to cítit. Jen já, Maudě, Běs a hudba. Yellow label zase jednou spolu.

Těšim se, že vypadnu z Prahy, která mě teď opravdu navýsost sere, a že to tu všechno nechám, aspoň na chvilku. Ať mi to vleze na hrb, ať mě to nechá bejt, prostě jenom bejt a žít a dejchat. Protože tady mám pocit, že se brzo udusim a že na mě ty stěny prostě každou chvílí musej padnout a pohřbít mě. A nejhorší na tom je, že bych si to i přála, a to neni zdravej přístup, neni to v pořádku, musim si zase jednou pořádně vyvětrat hlavu.

A na RFP se potkám s Nickem Lathamem, což je naprosto skvělej basák z Anglie a kamarád The Feud, na který se taky příšerně těšim!!