Varování: Výlev. Hroznej.
Mám strach. Na férovku. Snad je to vlivem i jiných věcí, snad je to PMS, ale dolehla na mě příšerná deprese a hrůza z toho, co bude dál. Stručně řečeno to můžu hodit na jisté finanční nejasnosti, co na mě doléhají už pár měsíců a teď čím dál častěji – dopisy, kterými mě zásobují skoro týdně a v každém na mě zase vybuchne nějaká další jobovka v řádech tisíců korun, co mám někde někomu zaplatit a nevím ani pořádně proč. Jako by svět zkoušel, kolik toho ještě vydržím, než se definitivně zhroutím.
Doma to neni lehký, přirozeně, ale všechno bych přežila a přestála, kdyby nebylo těchhle šíleností. Utápím se v nich. A nevím, co s tím mám dělat. Už tři dny se potácím bytem jako tělo bez duše. Začetla jsem se do Twilightu, pomáhá mi to zapomenout, že existuje nějakej svět, v němž momentálně nejsem schopná žít. Že existuje budoucnost, kterou si pro sebe musím zvolit a ošéfovat, že existují rozhodnutí, která musím učinit.
Dělá se mi špatně i z toho, že jsem pravděpodobně konečně našla člověka, kterej je rozhodnutej se mnou odjet. Já vim, zní to bláznivě, vlastně jsem po tom strašně toužila, ale přirozeně, teď když to začíná vypadat zcela reálně – když cokoli začíná zase vypadat reálně – padl na mě příšernej strach. Já vím, že to musím udělat. Tady prostě žít neumim. Tenhle stát, tenhle život, tahle rodina, všechno to na mě má strašně špatnej vliv a já z toho musim ven, vidim to na sobě, jak jsem psychicky zdevastovaná, ale přesto se bojim udělat ten krok a udělat tu změnu. Mám strach, že to nezvládnu, že už nemám sílu cokoli sama za sebe rozhodovat, že nemám sílu znovu žít. Že jsem si na tu svou skotomizaci a jen poloviční vnímání světa zvykla. Reálnej život mě prostě děsí.
Jedna holka se mě dost pohrdavě zeptala, co na tom Twilightu vidím. To se nedá popsat. Nedá se to popsat někomu, kdo nezažil takovou bolest, tu prázdnotu, tu díru v hrudi, která se už nikdy nezacelí – a mě narozdíl od Belly nečeká žádnej happy end. Člověku, kterej nezažil momenty, kdy se musel obejmout, aby se nerozpadl, prostě nevysvětlim, proč jsem dneska v noci přečetla celej Novej měsíc na jeden zátah, sežrala u toho půl tabulky čokolády a klepala se jako ratlík.
Někdo jednou řekl: to, že se ti něco nelíbí, neznamená, že je to špatný nebo dobrý. Tvůj názor nevypovídá o tom, jaká ta věc je. Prostě se ti líbí nebo ne, that’s it. S knihama je to taky tak. Buď v nich něco vidíš nebo nevidíš. Já nehodlám vynášet jakýkoli závěry o Twilight sáze, o kvalitě a kdovíčem. Ale pro mě to je pořád nesmírně citlivý čtení. Čtení, který bych si odpustila, kdybych byla rozumná. Ale to já nejsem, a tak jsem se do toho stejně pustila a s těma řádkama jsem si znovu prožila tu někdejší bolest, „ztrátu života, ztrátu smyslu existence“, která mě dodneška mučí a ochromuje. Musela jsem to aspoň na chvilku odložit, protože se mi udělalo špatně. Lehla jsem si na podlahu, tvrdý prkna pode mnou mi připomínaly, že žiju, a vnímala jsem každej svůj dech. Možná jsem blázen. Možná to znáte, možná ne. Ale problém je právě v tom, že já to znám až moc dobře. A tudíž se nemůžu na tu knihu dívat nijak pohrdavě, protože prostě vím, o čem to je. Asi mi to moc neprospívá, ale je fakt, že se na svět asi holt dívám dost romantizujícím způsobem, dost knižně, řekněme.
Právě mi volala kamarádka, jestli nechci jít dělat do Pannerie, na měsíc. Přivydělat si. Pekařství. Ha-ha. Světe, vážně si ze mě děláš prdel? Ale co už… kývla jsem jí na to, potlačovala jsem slzy, protože se zrovna jako na potvoru trefila do momentu, kdy to na mě všechno padlo. Příští tejden se tam zajdu podívat. Potřebuju to. Potřebuju něco dělat, i když mi přijde úplně zvrácená představa, že zase půjdu do pekařství. Ale neni to na furt, třeba mi to pomůže vrátit se zpátky k normálnímu životu a koneckonců, budu mít před sebou mnohem lákavější představu, odjezd do Anglie, kterej přestává bejt jen toužebným přáním a začíná se mi fakt pěkně rýsovat.
Brečim. Brečim jak blázen, protože mám strach. Protože za půl hodiny mám spicha s kamarádkou, abychom si něco předaly, a nevím, jestli se do tý doby dokážu dát dohromady, abych vyšla z baráku. Protože večer máme vodáckou afterparty a já nevím, jestli dokážu jít mezi lidi a tvářit se jako že se dobře bavím. Protože zejtra jedu na chatu s našima a mám pokrk toho, jak se furt vidíme a trávíme spolu veškerej čas a jak jsem nucena utápět se v nikdy nevyřešenejch problémech týhle rodiny namísto abych se mohla věnovat svým vlastním. Mám pocit, že mi z toho každým dnem exploduje hlava, že začnu vřískat a skočim z okna jen aby to už přestalo. Brečim protože jsem v tom všem strašně sama a nevím si s tím rady. Zoufalstvím nad svou vlastní neschopností poradit si se životem. To jediný, co opravdu umim, je napsat o tom, a to je dost málo. Smutkem nad tím, že když odjedu, opustím jedinýho člověka, na kterym mi tady záleží a kterej to taky nemá jednoduchý. Na druhou stranu, třeba se napravím a pak aspoň budu jako kamarádka za něco stát, ne jako teď, když se mi všechno sere. Musím zase najít sama sebe, přesvědčit se, že nejsem k ničemu a že něco umim – protože vim, že umim, jen jsem na to zapomněla. Byly časy, kdy jsem byla šťastná, chci si to zase připomenout, chci věřit tomu, že nemusim celej život prožít v těch sračkách, co posledních několik let, i když mám pocit, že to prostě pro mě neni reálná možnost a že se vždycky budu utápět. Možná vážně trpím nějakou maniodepresivní poruchou. Nebo je to jen krize z toho, jak dlouho jsem doma a jak nevím, co si se sebou počít? Možná by pomohlo jen si o tom s někym nezaujatym promluvit. S někym, kdo mi nebude říkat, že si za to můžu sama, kdo mi raději podá pomocnou ruku a pomůže mi z toho ven, s někym, kdo ještě neni otrávenej z toho, jak mi to furt nejde.
Možná mám fakt jenom PMS.
A teď si vemte, že se mi tyhle věci furt honí v hlavě, kdykoli se mě někdo zeptá „Jak se máš?“. No co na to mám doprdele říct. I mně samotný to moje „fajn“ zní tak mdle a vzdáleně, nedokážu pochopit, že mi to někdo věří. Asi jsem dobrá herečka. Nebo se prostě nechtějí ptát dál. Lidi při týhle otázce chtějí málokdy znát skutečnou odpověď.
14 reakcí na „PMS či co“
Překvapuje mě, jak to máme podobného. I když.. já asi PMS nemám. Ale fakt se cítím ve spoustě věcí stejně. Já bohužel nikam odjet nemůžu. Nemám s kým. Nemám jak. No.. to nic.
Máš-li s kým odjet, odjeď.
zvláštní, když sem četla twilight, tak sem měla podobný období. knížky přečtený za tejden, jiná realita a útěk do ní, díra v hrudi, pláč při kterym praská hlava a někde uprostřed břicha je hrozně prázdnej pocit, ta ztráta něcěho, ztráta sebe, objímání sama sebe, tlačení se na zeď, abych měla pocit že se aspoň mám o co(koho) opřít… je mi z toho špatně jen si na to vzpomenu. tak se drž. a hlavně jeď, než tě to tu zničí. (jako jiný).
Vím, že to asi bude znít dost hloupě, ale běž si na hodinu zaběhat ať vyplavíš endorfiny a vyčistíš mozek. Pomáhá to na hodně věcí, fakt 🙂
Těžko ti na to napsat něco rozumnýho a pomáhajícího. Do hlavy ti nevidím a dá se tenhle článek brát jako terapie vypsáním aktuálních pocitů.
Kdybys potřebovala chytrou radu (na ty já jsem totiž expert prvotřídní), tak se ozvi. Egopedická poradna je otevřena i ženám 🙂
Ty problémy mě moc mrzí. A je zajímavé, jak všichni utíkají z ošklivé reality k Twilightu, u toho opravdu člověk může maximálně vypnout, taky mám tu sérii jako terapii.
A odjeď. Neboj se toho. Něco možná bude těžší, ale ve většině věcí se budeš mít lépe, pokud tedy nechceš odcestovat do Bangladéše.
[5]: Třeba by právě v Bangladéši přišla na to, jak vypadají lidi, kteří jsou ve srabu opravdu 🙂
Nezůstávej sama! I kdyby se Ti to zdálo jako super nápad.
A drž se. To přejde. Fakt.
Nezůstávej v prostředí, které tě evidentně ničí. Jsi mladá, chytrá, tak se seber a vypadni pryč. A máš-li s kým, tak je napůl vyhráno.
Neznám tě, tvůj blog čtu teprve pár týdnů, ale z článku cítím veliké zoufalství. Nic rozumnějšího, než jsem už napsala, mne nenapadá….
Tady je každá rada drahá… Ta změna prostředí, odjezd do Anglie, mi přijde jako fajn nápad. Na Tvém místě bych do toho šel. Třeba tě povzbudí, jak svoje krizovky řeším já. Snažím se chovat podle tohoto citátu a vždycky se mi osvědčil jako pravdivý:
"Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši." Apoštol Pavel
Zažila jsem kolikrát to samé a myslela si že se z toho zamotaného kolotoče nikdy nevymotám a vážně… změna prostředí pomůže. Nevim jestli tě jako Bellu potkal ošklivý rozchod, stejně si myslím že bys měla odjet.
Na dotaz "Jak se máš?" odpovídám ve chvílích, kdy je ouvej, "ani se neptej."
No, pokud se stejně zeptaj, varovala jsem je, ne?
Odjeď. Změna prostředí se hodí vždycky. I kdybys akorát zjistila, že to pro tebe nebylo, budeš to vědět – kdybys neodjela, po zbytek života by to pro tebe zůstala nevyřešená otázka…
Ten odjezd se mi taky zdá jako dobrý nápad. Vyčistíš si hlavu, poznáš jinou mentalitu lidí, kulturu… Navíc mi Anglie přijde pro tohle perfektní. Když už máš i s kým odjet, tak by byla škoda toho nevyužít. Je přirozené, že máš strach, kdo by neměl, ale myslím si, že nakonec budeš ráda, že si ho překonala.
Lehání si na podlahu znám, je to pro mě taková chvilková terapie, kdy se člověk cítí zase o něco lépe.
Je zvláštní, že si často myslíme, že naši přátelé nestojí o to, abychom se s nimi dělili i o naše starosti. Možná budeš ale překvapená jejich reakcí, i já byla. Ale pokud si chceš promluvit i s někým nezaujatým, tak jen do toho. Mělo by ti to taky pomoct.
Otázka "Jak se máš?" je pro mě pouhou frází. Málokdo poslouchá tvou odpověď.
život je drzí prase, s tim nic neuděláš. Bohužel. Jde jenom bojovat a vysmívat se mu, jinak nemáme šanci.
Využij příležitosti. Všechno v životě, ať dobré či špatné, tě posune dál. Nejhorší rozhodnutí by bylo zůstat stát. Zůstat ve srabu nebo riskovat, že by to mohlo být třeba lepší?