No to teda, Kájo!

Člověk si musí najít nějaký pozitiva, když všechno stojí za starou belu. Třeba se radovat z maličkostí, když celkovej obrázek nevyznívá příznivě. Tak třeba ta domácí rajská, co jsem právě zbouchala, byla vynikající, skoro mám chuť dát si nášup. Už ani nepamatuju, kdy jsem měla normální domácí jídlo, který by nebyly vepřový řízky. Bože, já tak nesnáším vepřový řízky.

V práci mi je docela dobře. Asi by mi z toho hráblo, nebejt Káji, mýho osobního sluníčka, který je mi balzámem na nervy. Dělá odpolední, takže můj pracovní den vždycky sestává z trochu nejistýho dopoledne, kdy odpočítávám hodiny do jedný hodiny, kdy jí začíná šichta. Pak už to jde nějak samo. Jakmile přijde, všechno špatný jako by najednou nebylo. Člověk nemusí nic řešit, nic ho nerozhází a ví, že cokoli se stane, nebude na to sám a hlavně to nebude pohroma. Kája udělá ze všeho legraci a pohodičku, naplňuje mě hlubokým klidem a přepíná moje vyladění ze „stres jak sviňa“ na „leháááro, vono se to nepo…“. Neuvěřitelná osůbka.

V pondělí mě vytáhla po práci na jedno. Shodly jsme se, že ani jedna nepřežijeme víc – taky toho má po osmičce dost a já navíc druhej den budu vstávat na další dvanáctku, takže jen tak zlehýnka, ale bylo třeba jít, potřebovaly jsme probrat spoustu věcí. Což je ohromný, drbeme spolu jak dvě kvočny, jako bychom se znaly aspoň dva roky a ne dva tejdny. Jak často se vám stane, že si s někym tak perfektně sednete, a ještě k tomu v práci. Tam bejvaj klasikou spíš divný lidi. Ne že bychom tam neměly i takový, každej má něco, ale ona? Ona je báječná.

Protože nám to nestačilo, šly jsme v úterý znova, a tentokrát se nám podařilo se i přiopít, protože už jsme si daly piva dvě a podotýkám, že jsme byly obě vyčerpaný a hladový, takže to zapracovalo dost rychle 😀 A zase to bylo skvělý. Svěřovaly jsme se jedna druhý s věcma, který byste na sebe normálně nikomu takhle rychle nepráskly, probíraly jsme si vzájemně peněženky a kabelky, abychom se poznaly a zjistily, co ta druhá u sebe nosí a co je pro ni důležitý a proč. Bylo to tak zvláštně důvěrný a nebyl v tom žádnej tlak, nikdy v tom žádnej neni.

Kája prohlásila, že v pátek jdeme znova. No, to už nevim, budu mít před sebou náročnej víkend, ale zase zjišťuju, že pobyt v její blízkosti mi dělá duševně dobře, takže jí to asi stejně nedokážu odmítnout.

Dneska jsem se dost prospala a odpoledne jsem jela navštívit Mauďátko. Bylo to příjemný. Neni příjemný cítit se bezmocně a zoufale z toho, že nevíte, jak pomoct, ale prostě… je to Maudě. Vždycky je úžasný se vidět, i když třeba jen na chvilku. A bylo tam i trochu hudebnění, na můj vkus teda zoufale málo, ale lepší než drátem do koblihy. (Cože? proč by to někdo dělal?) Miluju hudebníky! Slyšíte, hudebníci? Všechny vás miluju! Samozřejmě kromě těch, které nesnáším, to snad dá rozum.

Speaking of which, dneska jsem si prvně pustila novinku od Muse, Madness. Co na to mám jen říct… Ne. Prostě ne.

Odpolední Fjůdi u Maude (perfektní soundsystem!) to rozhodně vylepšili a teď zrovna poslouchám Collide, který jsem si už taky dlouho nepustila. Mám náladu na nějakou uklidňující vibrující hudbu. V autobuse cestou domů jsem si do hlavy dokonce pustila nějaký bráchovy sety a napadlo mě, že zajít na nějakou technopárty by nemuselo bejt od věci. Nechat si ty starosti vymlátit z hlavy by nemuselo bejt úplně marný.

A že jich furt ňák neubejvá. Vždycky, když si myslim, že to začínám zvládat líp, přijde nějaká další jobovka a já se sama sobě divim, že ještě neležim v Bohnicích nebo sesypaná na zemi v zoufalých záchvatech hysterického, zlomeného smíchu. Asi mám pořád ještě dost sil, i když nevim, kde je beru. Snad v těch maličkostech. Jako je Kája. Jako je ta vynikající rajská. Jako je hudba. Jako je malování, čtení a literární tvoření. Jako je slabá, ale přesto existující nadějná vyhlídka na lepší budoucnost. Jako jsou krásný představy o lepším světě. Kontakt s úžasnejma lidma, kterejch znám poměrně málo, ale furt je to lepší než antidepresiva a podobný hovadiny.

Mám chuť na změnu. Maudě si ji dneska taky dopřála, prostřednictvím černý barvy na vlasech. Vyvolalo to ve mně pěkný vzpomínky. Čímto, že na mě ta barva vždycky tak dobře působí? Cítím se tak nějak klidně, když si ji zase dám. Takový zadostiučinění, takový „a tady to máte, bang, šmejdi!“ – ale to je taky jedna krásná vzpomínka, zasvěcení vědí.

Ne že bych měla chuť barvit si vlasy načerno, uvažuju spíš o světlejších barvách. A těším se na podzim, ale to už jsem říkala.

Zejtra dopoledne se musím dokopat k doktorce na vstupní prohlídku, o níž mám pocit, že Kája povídala, že to proplácej. Pokud se mi to nezdálo, je fakt, že mám to úterý poněkud zamlžený 😀 To by bylo docela báječný.

A pak snad pojedu za Blonďákem, potřebuju promasírovat záda a tak tomu podobně. Muhihi. Jo, na Blonďáka se docela těšim 😀

„Já se mám pořád na co těšit, to je tak skvělý“, povídala Kája, dřepíc na přepravkách od džusu a rozhazujíc rukama – aby jako demonstrovala tu skvělost a pocit nadšení. Holka zlatá, no to teda! 🙂

A zjistila jsem, že u nás v práci se strašně dobře medituje. Dole v šatně je to dost děsivý, večer bych tam fakt nechtěla bejt sama, ale mrazák tam vydává takovej hlubokej bručivej tón (tušim, že je to áčko), kterej vibruje jak blázen a zní to jako by nějaká ohromná bytost vydechovala nekonečnej óm. Vždycky o přestávce toho využívám, opřu se do židle se zavřenýma očima nebo si lehnu na zem a zírám do zářivek na stropě, dokud málem neusnu, jak moc mě to uklidňuje. Neni to divný, že klid najdu v úplně cizím prostředí a ještě k tomu v práci? No vlastně ani neni.