V jednom kole

Uách, spala bych. To byl zase víkend. Tři dny pakárna, v sobotu dopoledne se mi nic nechtělo, odpoledne zas na nic nebyl čas, v sedm jsme div nevyháněly zákazníky, nestihly jsme vůbec pořádně poklidit ani nic udělat, takže jsem v neděli byla nucena přijít o hodinu dřív – ani ne tak proto, jako že mi to navrhovala vedoucí, jako spíš proto, že jsem věděla, že mi to hodně pomůže. A taky že pomohlo, bez stresu a bez problémů jsme všechno stihly tip ťop na minutu.

Ráno pak bylo spavo a odpoledne ještě spavějš. Řikám vám, kdyby se vedení rozhodlo, že v neděli bude otvíračka do čtyř nebo do pěti místo sedmi, tak by se vůbec nic nestalo, protože jsme měly tak přibližně jednoho zákazníka za půl hodiny a mezitím jsme tam spaly a krizovaly, protože veškerej úklid (i spoustu věcí navíc) jsme stihly udělat tentokrát velice včas a pak už jsme prostě neměly do čeho rejpnout a ani nebyla síla. Musím nás teda pochválit. Když jsem to tak viděla, co všechno jsme tam včera zvládly, do čeho všeho jsme se pouštěly, aniž bychom musely, jsme fakt dobrej dvoučlennej tým. A večer jsme si ještě rozdělily dýška za poslední tři týdny, po čemž mi příjemně ztěžkla peněženka a bylo mi hned o něco líp na srdci. Je fajn vidět, že alespoň jedna vedoucí na vás myslí a dělá to poctivě. Za tyhle tři týdny jsme naší kolegyni oddělily cca dvě stovky, pěkně poctivě. Za předchozí měsíc dostala od druhé vedoucí padesátku. To by mě zajímalo, v čem udělali kolegové z NDR chybu, ha.

Věděla bych, co s dneškem. Mám dost nápadů a věcí, co chci dělat, kam chci jít, co potřebuju oběhat, ale zase nemám kdy, byla jsem požádána, abych dneska odpoledne zaskočila na osmičku vypomoct, a tak jdu, vědoma si toho, že mi hlavní vedoucí dost pomohla, když jsem potřebovala volno na tišnovskej víkend. A taky mě teď v tejdnu nechala dvakrát přijít až na desátou, čímž si u mě významně šplhla 😀 Tak tu osmičku snad ještě přežiju, ale začíná mi z toho lehce hrabat. Jedna věc je, že přes víkend nejsem schopná si odpočinout, v sobotu přijdu domů vyřízená, ale mozkem jsem už v neděli, takže se nedokážu ani vyspat (spala jsem asi pět hodin), ale ten nedostatek volna, ze kterýho mi ještě ukrajujou těmahle „výpomocema“ na mě působí jako že jsem už zas v jednom kole, ze kterýho kdovíkdy vybřednu. A to je správná poznámka. Zítra bych se měla dokopat zajít na pracák a vyptat se na pár věcí. Pohrávám si s myšlenkou, že bych se na to na konci zkušebky vybodla a šla radši na podporu, abych si užila klidný svátky, který jsem vloni neměla a když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně už dlouho ne. Potřebovala bych spoustu volna na to, abych vyřídila všechno, co vyřídit chci, abych dočetla věci, co mám rozečtený, abych pohnula s webovkama, abych v klidu posháněla dárky, abych se konečně mohla zaměřit na vyřešení všeho, co je třeba vyřešit, než budu moct začít přemýšlet o detailech odjezdu a plánovat nějaký konkrétní data.

Mám toho všeho moc. Tak moc, že když mi někdo navrhne, abych šla na Silvestra na adrenalinový výlez na Sněžku nebo Ještěd, tak pozvednu obočí v údivném „Are you fucking kidding me?“ výrazu. Ne že by to byl špatnej nápad, to vůbec. Ale fyzický aktivity, běhání a výšlapů si v práci užiju víc než dost, stejně tak adrenalinu, a rozhodně se nedá říct, že bych se nudila. Nepotřebuju tudíž rozbíjet nudu něčím „šíleným“, stačí mi moje šílená práce.

Ale na druhou stranu, tři měsíce. Zapadám do stereotypu. A chvílema si připadám (hlavně po těch těžkejch víkendech), že mě to mele na karbanátky. Takovej noční výlet na Ještěd by vlastně vůbec nemusel bejt špatnej nápad.

Ovšem to abych si vzala teplé prádlo.