Sonda do hlubin Eminy duše

Můžete to brát jako drabblovinu, jako literární dílko, nebo jako záznam skutečnýho snu, co se mi dneska zdál, jak se vám chce. Můžete mě zkusit psychicky rozpitvat, je-li vám libo.

Upřímně si začínám říkat, jestli to není nějaká nemoc, tyhle neskutečně živý a totálně ujetý sny, co mě pronásledujou. Nedá se tomu snad už říkat noční můry, už pár týdnů se mi nezdálo nic, co by mě skutečně vyděsilo a probudilo uprostřed noci totálně zpocenou, přesto to ale nejsou příjemný věci a mám pocit, že mi z toho čím dál tím víc hrabe. Nejde jen o to, že na to pak musím myslet celej den a že pocity, co jsem v těch snech prožívala, se mě drží jako klíště, jde hlavně o to, že se nevyspím. Už měsíce jsem se pořádně nevyspala, tyhle – a mnohem horší věci – prožívám noc co noc.

A to mám nad hlavou lapač snů a pod polštářem kus křišťálu. Pche. Myslím, že mně by nepomohla ani svěcená voda.

Sebrali nás s tátou policajti. Jel moc rychle a taky snad neměl platnej řidičák nebo co. Odvezli nás s sebou na stanici a tam nás spolu s dalšími svlékli a nahnali do sprch. Pak nás rozdělili. Tátu odvedli bůhvíkam a já zůstala v hale, která byla zároveň sprchou, společně s asi pěti dalšími ženami a cca třiceti muži, kteří stáli na schodech, nazí, ukazovali si na nás a smáli se. My byly nahé „jen“ od pasu dolů, přesto to bylo krajně nepříjemné. Nebo možná právě proto. Království za kalhoty. Ale nemohla jsem je najít.

Očima jsem zmerčila oddělenou místnost, kde bychom snad mohly přečkat, a vydala jsem se tam. Muži obíhali zvenku dům, aby viděli oknem, ale sedla jsem si na židli a dala nohu přes nohu a na klín batoh, takže neviděli nic. Přesto jsem se dál sháněla po kalhotách a taky po tátovi. Začalo to být všechno krajně podezřelé a do mě se dal špatný pocit. Objevil se tam nějaký úředník, začala jsem se hlasitě zajímat, kam tátu odvedli a proč se musel sprchovat k výslechu. Prohlásila jsem, že ještě minutu, a vlítnu tam a je mi jedno, co se bude dít pak.

Nevydržela jsem to ale ani tu minutu, najednou jsem byla oblečená a prala jsem se s úředníky v bílých pláštích, z nichž byli najednou doktoři. Nechtěli mě pustit dovnitř, ale já jim utekla. Když jsem ho spatřila, ležel na nemocničním lůžku a měl v sobě zapíchané všelijaké kapačky. Šla jsem k němu od hlavy a když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že si není vůbec podobný. Místnost byla kromě nás plná všelijakých přístrojů a doktorů, kteří všichni zvedli hlavy, když jsem vešla, ale nikdo mě odtamtud nevyhazoval.

„Tati!… Co jste mu udělali?!“, vykřikla jsem. Jeden z doktorů mi s naprostým klidem odvětil, že z něj nějak extrahují buňky nebo co a skládají z nich nové „lidi“. V podstatě ho dělili na větší množství nekompletních tvorů, byl to jakýsi experiment a zatímco vedle něj se množily jakési napodobeniny lidí, on slábnul a ztrácel se před očima a najednou to nevypadalo vůbec jako on, ani jako člověk. Necítila jsem skoro nic než bezmoc. Chápala jsem, že se nevzrušují mou přítomností prostě proto, že už nemůžu vůbec nic udělat. Měla jsem se k odchodu, když se na mě ta věc z postele podívala. Zaváhala jsem. Co když tam někde ještě je a vnímá?

„Tati…“

–

Byla jsem na útěku a spolu se mnou ještě jedna dívka. Přikázala jsem jí, ať se mě pevně drží, a doufala jsem, že mě moje schopnost tentokrát nezklame. Nezklamala. Skočila jsem z nejvyššího balkónu. roztáhla ruce a po jednom zhoupnutí se ve vzduchu jsme se obě vznesly výš a obrovskou rychlostí uháněly pryč. Yes! Jen ještě pár bloků a budeme v pohodě. Nechytí nás. Ztratí nás.

Jenže po chvíli, když jsem se podívala za sebe, jsem zjistila, že někdo nebo spíš něco za námi přece jen je. Dammit! Taky lítají. S tím jsem nepočítala.

Pak si jen vzpomínám, jak se s tím něčím peru a snažím se to ze sebe setřást. Nevzdávám se. Utíkám. Nemám z toho strach, ale otravuje mě to. Zoufale se toho chci zbavit. Pak se vzbudím.

„Tati…?“