Dubito ergo cogito, cogito ergo sum

Popadla mě zase trochu debordelizační nálada, takhle k večeru. Tak jsem se pustila do jednoho šuplíku. Zase jsem nestačila koukat, jak kolem toho bordelu člověk měsíce chodí a neví si s tím rady a pak to najednou prostě vidí, jako by to tam bylo celou dobu a teprve teď z toho spadl filtr vnímání (sorry, moc koukám na Doctora Who). Zpočátku to sice vypadalo dost beznadějně, ale nakonec jsem se zbavila slušnýho množství odpadu a celá jedna krabice od bot je pryč. Přerovnáno, vytříděno, povyházeno. Ale nějak z toho nemám nejlepší náladu. Někdy člověk při těchhle aktivitách narazí na věci, který mu je opravdu bolestný si připomínat. A pak to prostě není ono.

Mám tam třeba jedno přání, ručně vyrobené Kim, jednou moc milou angličankou, s níž jsem pracovala ve Woody’s café, když jsem tehdy v roce 2007 přijela prvně opeřit. Měly jsme spolu hezkej vztah, pracovalo se s ní dobře, je zvláštní, jak spoustu lidí a věcí dokážu zapomenout, ale ona mi z nějakýho důvodu dokonale utkvěla v paměti, vím přesně, jak vypadala, co nosila, jak se pohybovala, vybavuju si detaily jejího obličeje, její hýkavej smích, její intonaci a vtipy, co vyprávěla. Nevím, proč.

Každopádně tahle Kim mi při odjezdu dala tohle přání, na němž je nejvíc vidět, že je ručně dělané a že si na něm někdo dal sakra záležet. Je z ručně vyrobeného papíru hned několika barev, všelijak prostřihané, polepené hvězdami a kromě obligátního „Farewell lovely chech girl“ na přední straně (i s tou chybou) do něj vepsala hned několik dalších vzkazů, které mě pokaždé dostanou, protože na ty věci samozřejmě zapomínám. Na ty krásný detaily. Jasně, dostala jsem už v životě hodně dárků a nechci umenšovat hodnotu žádného z nich, ale na tomhle přání bylo a pořád je něco zvláštního a je to jedno z těch mých velkých guilty pleasures, je to prostě věc, kterou si ještě hodně dlouho budu držet a která má pro mě tak nesmírnou sentimentální hodnotu, že se to nedá vypovědět. Ale to je v pořádku. Kdyby člověk nedovedl bejt sentimentální ohledně svých krásných vzpomínek, co by z něj zbylo.

Trochu podobně, i když ne úplně stejně, na mě působí jedna velká stříbrná rolnička. Když jsem tehdy odjížděla, Liz se se mnou šla loučit ke dveřím a přinesla mi takovej krásnej tmavě fialovej balonek, na kterym bylo stříbrnejma třpytkama napsáno „Farewell Tina“ (a vy víte, jak ujíždím na stříbrnejch třpytkách). Ten balonek byl heliovej a ona mi ho podala přivázanej na dlouhý stříbrný stuze, kterou už nemám, a zatěžkanej tou velkou rolničkou, kterou jsem si nechala. Ani ten balonek jsem si tehdy neodvezla, nechala jsem ho tam Lence, spolubydlící, který se hrozně líbil a byla z něj unešená. Mě až tak nebral, s Liz jsme neměly zase tak fantastický vztahy, ona byla holt trochu blázen, ale člověk si stejně nakonec pamatuje ty pěkný věci a na ošklivý detaily zapomíná. Ta rolnička je jako klíč k jinýmu světu a to přání taky. A dalších pár věcí, ale to by zase bylo na dlouhý psaní, třeba někdy jindy. Chci jen říct, že někdy člověk jde uklízet a najednou zjistí, že nad těma věcma sedí úplně zaseklej a brečí a vlastně ani neví, proč. Snad je to stesk po těch fantastickejch časech, lítost nad tím, že už jsem vyrostla, vzpomínky na kontakty, které byly ztraceny, a oplakávání těch vzpomínek, o které jsem přišla kvůli svojí mizerné paměti a je to věčná škoda, byly fajn. Ale však ony se občas vynořují.

Začala jsem si dávat v hlavě dohromady pomyslnej seznam věcí, co pro mě mají tu sentimentální hodnotu, a na který bych se vážně chtěla celý dny dívat a mít je u sebe. Myslela jsem si, bůhvíjak nalehko nepojedu, ale asi to nebude zase tak snadný balení. Viděla jsem třeba fotku z našeho budoucího bytečku a jsem si dost jistá, že tam s sebou chci mít svou aromalampu. Je to malá věc, ale křehká, takže si zase na druhou stranu říkám, jestli si nevymýšlím. Dost na tom, že se potáhnu s baskytarou a možná i s djembem. Původně jsem si myslela, že bude pohodlnější, i když možná komplikovanější, si ty věci koupit na místě nový. Ale teď si nějak přestávám být jistá. Noc co noc usínám neklidná, s vědomím, že dny se krátí a že ani ne za pár týdnů tahle postel už nebude moje a já tu nebudu. Jímá mě z toho trochu panika. Ptám se sama sebe, jestli to dělám správně, ten život. Kam že to vlastně směřuju, co to má všechno za smysl, a co budu dělat za rok. Pochybuju. Pochybuju teď úplně o všem.

Ale možná bych to měla brát jako dobrý znamení, znamení toho, že ještě žiju. Neřikal to tak nějak ten velkej myslitel? Občasný pochyby prostě k životu tak nějak patří.