Fénixův archivní blog

Jsem zpátky z plavání. Hodinka ve vodě mi bodla a momentálně mám dobrej pocit z toho, jak to probíhalo i jakým směrem se to celý ubírá. Asi nemá smysl zatajovat, že jsem byla plavat s Božským (uvažuju nad změnou jeho přezdívky, aby to trochu víc odpovídalo situaci. Žádná vhodná mě ovšem nanapadá, nějaký návrhy?). Sám se ozval, mám celkem jasnou představu proč, a pozval mě do bazénu. No a jelikož mi jeho přítomnost chtě nechtě chybí, neměla bych to srdce mu odmítnout ani kdyby hovno hořelo, no a ono nehořelo, takže jakýpak copak, prostě jsem nabídku přijala. Beztak se potřebuju při tom všem, co se okolo děje, odreagovat, a co je lepšího na relax, než plavání?

Trochu jsem si zaexperimentovala a z útrob skříně vytáhla jedny hodně starý plavky, který na mně při mejch současnejch proporcích vypadají víc než odvážně 😀 U svršku se to ještě dá, ale spodek, kterej jen velmi nedostatečně zakrýval moji bílou nedoopálenou prdel, jsem okamžitě zavrhla. Namísto toho jsem prohrábla spodní prádlo a našla tam jedny celkem příhodný kalhotky, který se mohly klidně tvářit jako plavky, aniž by se nade mnou kdokoli pohoršoval. Experiment tedy spočíval v několika věcech – pozná Božský, že jsou to kalhotky? (bedlivým svým zrakem obvykle prokoukne i to, čeho jsem si sama nevšimla, a taky obvykle nemívá problém dát mi to hned najevo, takže jestliže kalhotky obstojí před ním, jsem v suchu :D) Nevypadnou mi z toho svršku prsa? (od těch dob, co jsem ty plavky běžně nosila, uplynulo opravdu hodně času :D) Nespadnou mi ty kalhotky, když se namočí? (tohle jsem pro jistotu prubla ještě doma ve vaně, ony mi jsou hodně volně a kdyby mi sjely třeba zrovna při vylejzání z bazénu, kdy voda táhne dolů všechno, co máte na sobě, to by asi nebylo úplně ono)

Nakonec naštěstí všechno dopadlo dobře, kalhotky prošly zkouškou a mohou tudíž být zařazeny do seznamu plavek, na němž zatím stojí jenom jedny modrý, takže jeho obohacení něčím starým a už dlouho neviděným nebude na škodu 😀

Vůbec to celý bylo příjemný a odplavilo to nežádoucí myšlenky, který se do mě draly těsně před odchodem díky jednomu nejmenovanýmu člověku, kterej si teda, pokud jde o mě, svoje rady a postřehy klidně může nechat. Čekala jsem od něj mnohem víc taktu, ale bohužel, takt mu zjevně nic neříká a nejspíš ho vůbec nenapadlo, že bych z toho všeho mohla bejt nějak zničená a že mi ty řeči třeba ubližujou. Nj, nevermind. Posledních pár dní mi dostatečně ukázalo, kdo za co stojí a komu má smysl se svěřovat a koho poslouchat. Ten zbytek ať mi třeba políbí mou bílou zadnici.

Dalším plusem večerní akce byl jeden starší chlápek (jako mladej, ale už to nebyl žádnej klučina, spíš takovej businessman), co po mně u východu srašně krásně koukal 😀 No jo, řikejte si co chcete, ale tohle je přesně doba, kdy ženská ze všeho nejvíc potřebuje vědět, že jí to sluší, že je skvělá a že je sexy 🙂 Prošla jsem kolem něj dvakrát a v obou případech vypadal, že si mi snad řekne o číslo. No, možná to přeháním, ale potěšilo mě to, tak mi to neberte 😀

Tak. A teď, když tu mám tu nádhernou megahustěkrutopřísnou postel, jsem ji chtěla hned zasvětit a pustit si na ní nějakej pěknej film, ale potýkám se s problémy – můj vytouženej Sherlock Holmes není na kinotipu a piratebay mám nějakej pojebanej, takže z toho asi nic nebude :/ K vzteku. To si mám jako číst knihu nebo co?! 😀 Ne, já mám knihy ráda a asi to tak i dopadne, že zas nějakou vytáhnu – koneckonců myslim že zrovna toho Holmese jsem ještě nedočetla, teda Poslední poklonu, což je soubor povídek. Jen vědět, kam jsem jí při tom balení šoupla… No, to se nějak najde. A i kdyby ne, máme už čtvrt na jedenáct a já jsem docela ospalá. Že bych zase jednou šla spát před půlnocí? Poslední dobou jsem se to docela naučila a pokud zrovna někde nekalím do noci (což není tak častý, jak si někteří z vás myslí :D), snažím se chodit spát brzo. Vůbec se snažím o nějakou lepší životosprávu. Líp jíst, víc se hýbat, pozitivně se naladit… dá to ale fušku, abych já, takovej depres, myslela pozitivně. No ale co, však jsem koneckonců, jak mi lidi řikaj, silná holka 😀 Lol. No, ale něco na tom asi bude, jinak bych tu už dávno nic nepsala a kdoví, kdo by za půl roku měl blog na týhle adrese. No, ale nedělejte si naděje, já nikam nejdu. Takovou radost vám neudělám >:)

Tak mám postýlku složenou! 🙂 Dalo to ale pořádnou fušku, hlavně ty rošty, a stejně pořád nevěřím tomu, že mě unese 😀 Vzhledem k tomu, že jsem náhle „osinglovatěla“, jí žádný větší orgie v nejbližší době nehrozí, ale stejně mi to celý přijde fórový. Njn, Ikea.

Hrozně ráda bych pokračovala v renovaci, ale je tu pár problémů, s nimiž se potýkám:

Zatím teda se vším expanduju do předsíně – bedny plný věcí, starý matrace… i jednu otáčecí židli jsem tam odstavila, protože se mi sem nevejde a vlastně ji ani nepotřebuju – využívá ji jedině Melsie, která na ní obvykle spí,  ale však ona si najde nějaký jiný místo, kde složit tu svoji pruhovanou prdel >:)

Doufám, že ty nejnutnější věci doseženeme a doděláme co nejdřív, tahle rozestavěná verze pokoje mě deprimuje. Ale sestavení postele byl velkej krok kupředu, tak snad to teď poběží dobře dál. Do Vánoc chci mít hotovo!

Btw editovala jsem starší články a přidala něco málo ilustračních fotek ke článkům Útulno v holopokoji a Renovace pokoje, den první. Neni to moc, ale aspoň něco, když už jsem vám to slíbila. M. slovo drží, nebo se o to aspoň snaží 🙂

Možná spíš do šedý nálady. Víkend na chatě byl docela přínosnej, ale jsem ráda, že jsem doma. V sobotu jsem tam z toho šílela, navíc mi nebylo dobře a měla jsem plnou hlavu hnusnejch myšlenek. Po obědě jsem si šla lehnout na půdu a dokonale jsem tam vytuhla – vzbudila jsem se v pět, sešla se dolů napít a zase jsem se vrátila nahoru, kde jsem pak dvě hodiny o samotě přemýšlela a psala Honeymoon, povídku inspirovanou Twilightem. Jedná se vlastně o kapitolu o první společné noci Belly a Edwarda, kterou autorka taktně vynechala a mně to nedalo a jako tisíce jiných, i já se pokusila o její zpracování. Zatím je to takový hodně soft a není v tom asi nic moc převratnýho, ale ještě na tom pracuju. Včera se mi to teda zdálo dobrý, dokonce mě to samotnou vzrušovalo, takže něco na tom snad bude 😀

Mám toho ovšem rozepsáno mnohem víc a v dohledné době bych ráda aspoň něco z toho dokončila. Včera se mi povedlo pohnout s Kronikou, což je zatím pracovní název takovýho upírskýho čehosi, co asi nikdy nedotáhnu do nějakýho smysluplnýho konce, neboť se to zakládá na jednom snu a vytřískat ze snu něco logickýho, to máte těžký. Mnohem raději bych se teď zaměřila na dokončení May Day, počinu, kterej jsem začala sepisovat krátce po seznámení s Panem Božským. Zezačátku to bylo naprosto autentický, takovej deník, ale po čase jsem to začala upravovat a to už nebylo ono. Úplně to zkazilo vyznění a mě to tak rozladilo, že jsem se tomu přestala věnovat. Navíc to původně mělo končit špatně, jenže jak jsme se dali dohromady, trochu mi to ten unhappy end nabouralo 🙂 Ironií je, že zrovna teď, kdy bych se s chutí mohla pustit do toho nejdepresivnějšího psaní, na to nemám sílu. Dostat se z toho rozchodu mi jí ubírá příliš mnoho, než abych o tom ještě dokázala psát. Prozatím se vylejvám v písničkách, ty nejsou tak dlouhý a táhlý, tak mě tolik neničí, ale psát o tom nějak zdlouhavěji, to prostě nejde, ještě ne.

A ještě pár dalších věcí mám rozděláno, ale než já se k tomu dostanu… No, doufám, že jednou se mi povede všechny tyhle věci dokončit aspoň tak nějak rámcově. Zatím to mám jako jeden velkej rest.

Dneska jsme mimochodem byli znovu v Ikee, mám konečně matrace a rošty a asi bych se měla pustit do sestavování, ale ani to se mi teď nechce, jen si tu dřepim a čekám bůhví na co. Teda já vim moc dobře, na co čekám, ale to se nestane a asi bych si to konečně měla uvědomit. Na druhou stranu, možná že právě ta naděje mě udržuje naživu a zabraňuje mi v tom, abych se z toho zbláznila. Naděje a nějaký ty prášky. Bleh. Zkurvenej život.

Znáte ten pocit, když přijdete domů a říkáte si, páni, to byl dobrej pokec, to jsem se zase jednou chovala hustě, no a pak se kouknete do zrcadla a zjistíte, že jste celou dobu měli ten největší flek na ksichtě? 😀 Ne že by na tom v tomhle případě záleželo, teď už se fakt jenom směju. Osud má prostě zvláštní smysl pro humor.

Jinak mám takovou dobrou náladu, takovou divně dobrou. Včera došlo k dalšímu zázraku a mělo to tak silnej efekt, že jsem se na moment přestala trápit a jako bych cítila smíření, jako by se vlastně vůbec nestalo nebo jako by mi to bylo jedno. Trochu se toho pocitu sama bojím, protože jak se znám, bude to nejspíš jen další blokace pocitů, který se časem vrátí a zase budu na dně. Nebo že bych byla skutečně tak silná, že bych se s tak obrovskou věcí dokázala vyrovnat během jedinýho týdne? To asi těžko.

Tím zázrakem bylo, že se Pan Božský zničehonic zjevil a udělal to, co měl udělat už dávno – řekl mi, jak se cítí, a staral se o to, jak se cítím já. Promluvili jsme si jako dva lidi, co jim na sobě záleží, a i když jsem tomu dávno přestala veřit,  teď jsem na chvilku přijala jeho slova, že ho to mrzí a že mě nechce ztratit. Ostatně se na to celou dobu snažím dívat jeho očima a vnímat, jak těžký to muselo bejt pro něj – ať si mi třeba celej svět říká, že je to sráč a že mu na mně nesešlo, já věřím, že to není pravda a že ho to muselo taky hrozně trápit. A vím, že když se budeme oba snažit, můžeme si odteď bejt dokonce blíž než kdy dřív. Zní to asi divně a možná to píšu ještě ovlivněná tím včerejším popovídáním, ale jestli mu mám bejt kamarádkou, dobře. Budu tou nejlepší kamarádkou, kterou si dokáže představit, protože ta láska, co jsem v sobě celou dobu nosila, ta neodešla. Pořád je ve mně a pořád ve mně bude a ať si ke mně třeba nic necítí, já ho budu vždycky nějakým způsobem milovat a vždycky budu chtít, aby byl šťastnej. Vždycky tady pro něj budu.

S vědomím toho všeho doufám, že se mi povede zabránit fázi „nesnáším ho za to, co mi udělal“ a že budu dostatečně silná, tolerantní a chápavá (ostatně, to už mě soužití s ním naučilo až v neuvěřitelný míře) na to, abych s ním mohla bejt zadobře. A chci si vychutnat každej moment, kterej mi věnuje, protože dřív mi jich věnoval příliš málo než abych mohla bejt šťastná. Taky jsem mu něco takovýho řekla a dostala jsem ze sebe i pár dalších věcí, který jsem potřebovala, aby věděl. Dokonce se zdálo, že tentokrát mě vnímá, takže si to snad vezme k srdci a snad už nikomu podobným způsobem neublíží. Já to řikám pořád – tyhle lidi nejsou blbý a když jim řeknete, že něco zvorali, pochopí to a poučí se z toho. Silence is not the way, we need to talk about it. Je třeba si to hnusný vyřikat a to hezký jakbysmet. Milujete někoho? Řekněte mu to. Sere vás? Řekněte mu to taky. Nikdy nevíte dne ani hodiny a najednou se může stát, že už vás neuslyší, ať budete říkat co chcete. Nechtějte se do tý situace dostat, za to vám to nestojí.

S touhle myšlenkou ve mně roste síla a odhodlání tyhle lidi napravit. Jako tu jednu jedinou hvězdici, chci tuhle skupinku přátel přesvědčit, aby se zbavili těch hnusů, co v sobě nosej,  aby so to mezi sebou vyřikali a byli zase přátelé. Podle toho, co jsem včera slyšela, jsou někteří z nich na hodně dobrý cestě a to mi dává naději, že to půjde. Nebude to snadný a asi přijdou velký hádky, ale to je přesně to, co tyhle lidi potřebujou, co potřebujou všichni lidi – pročistit hlavu, pročistit vzduch, vyřikat si to a mít pokoj. Už se nepřetvařovat. Protože oni nejsou zlí, jen hloupí, a potřebujou vedení – včera jsem to na nich viděla víc než kdy dřív.

Kéž mám dost síly na to, abych se toho dokázala chopit sama, poučená z vlastních i z cizích chyb. Kéž dokážu pomoct jim i sobě. Lidi mi říkají, že jsem silná. Někdy tomu nevěřím, ale vlastně vím, že mají pravdu. Na to, co už jsem prožila, jsem musela bejt hodně silná – i když to někomu třeba přijde jako úplný hovno oproti tomu, co prožívají jiný lidi. Já to tak ale neberu. Každej si někdy prožije peklo a srovnávat to s problémama jinejch lidí je blbost. Jeden člověk mi řekl, že každej žijeme v jinym světě. Každej se dívá na věci jinak a když se podívá třeba na lampu, každej v ní vidí něco jinýho. Společnej svět s ostatníma máme jen z několika procent, to ostatní je jenom naše a nedá se to srovnávat se světama ostatních lidí, prostě jsme každej úplně jinej. A jediný, na čem záleží, je aby byl člověk šťastnej a aby se lidi domluvili. Nic jinýho mě teď nezajímá.

To je zajímavý, celej den mi bylo fajn, ale teď k večeru se mi udělalo zase mizerně. Zas mám staženej žaludek a trochu mě chytá panika. To proto, že jsme s mámou složily novou postel. Tolik jsem se na ni těšila a těch posledních pár dní jsem plánovala, jak si na ni první noc poležíme s Panem Božským a vyzkoušíme, co unese… Je mi z toho špatně. Mám letiště a nemám se o ně s kym dělit. Ta postel mi teď bude jen připomínat, že jsem sama a že se ráno nemám vedle koho probouzet. Co na tom, že se nemusim srát s holením nohou, když už nikdy neuvidím jako první věc ráno jeho tvář?

Je to holt těžký. Dalo by se říct, že to zvládám dobře, hlavně teda včera mi bylo fajn, ale pravda je, že i tak bude trvat sakra dlouho, než se z toho dostanu a budu jako dřív. Nemůžu na něj myslet, nemůžu ho vidět ani s nim mluvit, a přitom bych si to tolik přála. Tak moc ho chci obejmout a aspoň chvilku cítit, že jsme to zase my dva spolu, jeden pro druhýho tak jako přes pár měsíci. Najednou mi přijde, že kupovat velkou postel byl nesmysl a že mě bude akorát trápit myšlenka na to, že na ní ležím sama a sama se v ní probudím. Pokud vůbec usnu. Vypila jsem čaj na nervy a spolkla tabletku na dobrý spaní, ale zatím nemám pocit, že by to moc pomáhalo. Určitě mi to teda nepomáhá nemyslet na něj, a přitom to bych teď tak ocenila. Ovšem bylo by to správný? Stejně přijde čas, kdy se s ním budu muset znovu setkat – máme prostě společnou partu přátel, to se nezměnilo. Tak jakej efekt by to mělo, snažit se na něj zapomenout, když s ním pak stejně zase budu muset mluvit a tvářit se jako nějaká průměrná kamarádka? Už jen z toho pomyšlení je mi špatně. Jak mám bejt ve stejný místnosti a nesmět ho obejmout a políbit? To není fér. Proč nejsou léky na tohle…

Včerejšek nebyl o moc lepší než pondělí a navíc jsem od rána myslela na to, jestli jít nebo nejít na večerní after-voda-party. No, odpověď byla nasnadě – jasně že nejít, protože bych to nevydržela. Jestli bych tam vůbec došla, udělalo by se mi při pohledu na toho, kdo mi to všechno způsobil, ještě mnohem hůř a to jsem neměla zapotřebí. Jen mě to mrzelo, protože jsem se bála, že kvůli tomu přijdu o fajn přátele. Snad na každym z nich se najde něco, co mi vadí, ale jako jedinci jsou každej moc fajn a mám je ráda. No, nakonec jsem byla uklidněna, že je určitě neztratím, a to mi pomohlo.

Hodně mi taky pomáhá máma. Je se mnou doma, takže mě má pořád na očích, což potřebuju – stejně jako nějaký zabavení a toho mi poskytuje dostatek. Je tak nějak nemocná a špatně se jí chodí, takže mě posílá na nákupy a na různý obíhání všeho možnýho a taky mě  bohatě úkoluje doma. Rozhodně se teda nenudím, spíš je zázrak najít si čtvrt hodinky na sepsání nějakýho toho článku 🙂 Přesně takovej režim teď ovšem potřebuju. Taky to byla ona, kdo mě dokopal jít k tý doktorce.

Když už jsem se tak začala starat o svoje zdraví, nakoupila jsem si taky nějaký bylinkový čaje, kterejch jsem hned asi litr vypila, a jakejsi přírodní preparát na spaní. Hodlala jsem ho hned ten večer využít, protože mi bylo špatně a byla jsem hlavně nevyspalá, což mi vůbec nepomáhalo, ale nakonec se věci vyvinuly tak, že jsem ho vůbec nepotřebovala a spala jako zabitá skoro až do poledne.

Jak se blížil večer, překvapilo mě hned několik lidí, od nichž jsem vůbec nečekala zájem o mou situaci. Došlo mi několik nečekaných smsek a zpráv na fb, z nichž některý byly vysloveně jako ten nejkrásnější balzám na nervy a úplně mě nabily. Nejvíc mě ovšem dostala zpráva z neznámýho čísla, kterou mi poslal jeden „kamarád kamarádky“ – doposud prostě milej kluk, kterýho jsem zatím viděla asi dvakrát a kterej mi od začátku připadal fajn. Ale jak moc fajn, to jsem zjistila až včera – aniž bychom se spolu někdy nějak zvlášť bavili, aniž by mě znal, sám od sebe si našel moje číslo a napsal mi, že mě musí vidět, že zná jednu pěknou čajovnu a že se prostě musíme sejít, že mi pak bude určitě líp. V první chvíli jsem nevěděla, co od toho čekat – nestává se mi každej den, aby mi v podstatě cizí člověk nabízel tak rázně pomocnou ruku, ale nějak jsem věděla, že tam jít musim. Věřila jsem mu. A vyplatilo se to.

Sešli jsme se v osm na Pavláku a procházkou se přesunuli do Jedné básně. Už cestou tam se mi udělalo výrazně líp. Najednou jsem vůbec neměla chuť brečet, cítila jsem takovej zvláštní klid a bezpečí a cítila jsem taky, že tenhle člověk je tu teď pro mě a není v tom žádný nucení, žádnej tlak, bylo to tak spontánní, byl to zázrak a bylo to přesně to, co jsem potřebovala.

Vzal mě teda do čajovny a pomaličku polehoučku jsem zjišťovala, že je to mnohem úžasnější člověk než se zpočátku zdálo. Vyrazilo mi dech, jak moc to měl v hlavě srovnaný a jak moc vidí do lidí a od první chvíle jsem věděla, že si ho odteď budu nesmírně vážit a že to pro mě bude jeden z těch lidí, co stojí za to znát a mít u sebe, jeden z těch úžasnejch lidí, za něž jste světu ohromně vděčný.

Bylo zvláštní, jak jsme se vůbec neznali a jak jsme si přitom rozuměli. Řekl mi nádherný věci, který nezněly kýčovitě nebo nuceně a který mi neuvěřitelně pomohly. Nebylo to rutinní poplácání po zádech a „to zvládneš, bude zase dobře“ (na což jsem mimochodem už alergická), byly to opravdu chytrý věty a rady, který sama někde vevnitř vím, ale potřebovala jsem to slyšet od někoho jinýho a svět jako by to věděl, mi ho poslal na pomoc – anděla s kouzelným úsměvem. Strávili jsme spolu povídáním čtyři hodiny a z čajovny jsme se prošli do Grébovky na vyhlídku a pak na Mírák. Uteklo to jako nic a bylo to nádherný. Příroda to kouzlo ještě podtrhla neuvěřitelně kýčovitě barevnym západem Slunce a pak úžasným úplňkem, kterej ozařoval celý nebe a ty potrhaný mraky okolo něj… no, bašta 🙂 O půlnoci jsme se rozloučili na Míráku a já ani nevěděla, jak mu poděkovat. Věděla jsem, že je to typ člověka, co nepotřebuje slyšet díky, ale i tak jsem měla nutkání mu nějak poděkovat a vysvětlit mu, že to, co udělal, byla jedna z nejkouzelnějších věcí na tomhle světě a že mě zachránil. Tak snad to ví i tak.

Je to přesně jako v tý krásný buddhistický průpovídce, kterou mi vyprávěl – o mistrovi a učňovi, co se procházeli po pláži posetý vyvrženýma hvězdicema. Byly jich tam tisíce a mistr se občas sehnul, jednu zvedl a hodil ji do moře. Učeň se ptal, proč to dělá, že to přeci nemá smysl a že když je tam těch hvězdic tolik, je to vlastně jedno, že jich zachrání pár. Mistr zvednul další hvězdici, pravil:“Týhletý to jedno neni.“ a vrátil ji zpátky vodě.

Moc se mi to líbilo, protože to podporuje moji vizi o světě – a sice že ho nezměním celej a určitě nezachráním všechna zvířata a všechny lidi, ale i tak musím dělat, co se dá, aby byl ten svět lepší aspoň o tu jednu zachráněnou hvězdici. Ostatně, pro tohodle anděla jsem byla právě  já takovou hvězdicí a nedokážu ani vylíčit, jak důležitý to pro mě bylo. Pochopila jsem díky němu, že žiju správným způsobem a že rozhodně má smysl, abych tu byla a dělala to, co dělám – jen se musím ještě hodně učit, abych si to dokázala pořád uvědomovat a abych z toho byla šťastná. K tomu vede dlouhá cesta, ale taky jsem pochopila, že já už po ní koneckonců dlouho kráčím.

První noc byla krušná, ale vlastně to nebyl takovej rozdíl oproti těm všem nocím z posledního měsíce. Usnula jsem až někdy ráno, a to jen velmi obtížně, bylo mi špatně od žaludku, kterej mě navíc strašně bolel, polejvalo mě střídavě horko nebo jsem mrzla, a třásla jsem se. Chvílema na mě přišly záchvaty breku a paniky, ale pak jsem se nějak zablokovala a už mi bylo jen špatně. Yuki tu byla se mnou, což byl takovej napůl šťastnej nápad – její psychologický rady a doporučení v tu chvíli nezafungovaly právě nejlíp, spíš mě ještě víc ničily, protože v první chvíli člověk prostě nechce slyšet, jak to má překonat a jak se z toho má poučit – nejdřív se musíte vyřvat, vyvztekat a dostat tu správnou pifku na toho, kdo vám ublížil. Teprve pak může přijít nějaký uklidnění. Ale aspoň že to vím, díky těmhle vědomostem si můžu aspoň trochu pomoct sama.

Nicméně v tomhle případě už svépomoc stačit nebude. Už toho mám na sobě navaleno až příliš, a tak jsem se dneska vydala s mámou k doktorce a kromě splnění restu – dojít si na kontrolu a pro žádanku na alergo – jsem si rovnou nechala napsat doporučení k psychologovi. Je asi trochu zvláštní, že vám to tu tak píšu – dosud jsem se tu snažila psát vesele a tyhle vnitřní sračky si nechávat pro sebe, ale tohle je krize a já se z ní musím nějak dostat – čili se obávám, že to tu asi na nějakou dobu sklouzne do výlevů a řešení toho, jak je mi mizerně – předem se za to omlouvám, ale musím to udělat. Žádná veselost, žádná inspirace, žádná naděje na lepší časy ve mně teď není, jen tupý prázdno a neuvěřitelná bolest.

Lidi se na mě tváří jako že jsem to přece věděla už dopředu a že jsem to mohla čekat – no jasně, já to věděla a čekala jsem to, ale nepřipouštěla jsem si to, protože jsem věděla, že to jen těžko ustojím, jestli vůbec, a nechtěla jsem, aby k tomu došlo. Ale přijít to muselo, koneckonců jsem to sama chtěla už xkrát ukončit, abych si tyhle sračky ušetřila, ale neměla jsem na to sílu, a tak to musel udělat on. Průser je ale v tom, že zatímco jeho průběh byl cca zamilovanost-vyšumění-konec, já se snažila natolik, že se mi povedlo to, o co se většina lidí ve vztahu jenom snaží: bláznivě se zamilovat, projít krizí, kdy mě sral, pochopit a přijmout jeho nedostatky a pak už byla jenom láska ke všemu, čím je a co má za sebou. Moc se nesvěřoval, ale věřila jsem, že se mi jednou otevře natolik, abych ho dokázala pochopit se vším všudy a bejt mu právoplatnou oporou – protože když se někomu nesvěříte, jak vás může podporovat? Nj, nedá se svítit. Už ho asi nikdy nepochopím. Už mu nikdy neřeknu, co se mi honilo hlavou celou tu dobu, protože ho to už nikdy nebude zajímat. A on už mi taky nikdy nic neřekne, protože ho nezajímá, co o tom soudím. Konec. Jak se dá pokračovat v životě bez někoho, koho tak zoufale potřebujete?

Nemůžu dýchat.

Nemůžu psát.

Nemůžu myslet.

Nemůžu se smát.

Nemůžu nic a nic není.

Nic nebolí, nic nepálí

a nic nezměním.

Ne že bych to původně myslela jako básničku. Ne že bych to vůbec nějak myslela. Ani se mi nechce psát, nevím, co. V hlavě mám prázdno, v srdce mi přestalo tlouct a jediný, co cítím, je žaludek, kterej se mi obrací naruby. A dunění v hlavě. Vidím Vltavu a její břeh, zídku pod jedním stromem a dětský hříště. A hlavně vidím jeho. Tak prázdnýho. Tak chladnýho. Udělal to dřív než já.“Už nemůžu dál“. Kdo to vlastně řekl? On? Já? Zdá se, že přece jenom máme něco společnýho. Ani jeden z nás už nemohl dál, jen každý z právě opačného důvodu. Já, protože ho miluju víc než sebe, a on, protože mě nikdy nemiloval. Protože se mu protivilo bejt se mnou a tvářit se jako že mu na mně záleží. Protože jsem kamarád…

Už ani nevaruju před výlevama, protože teď ode mě nějakou dobu neuslyšíte nic jinýho. Jestli vůbec něco. Vlastně – co by teď mohlo bejt, když bez něj není nic? Bože, takový slátaniny, poznáváte mě vůbec? Já se podívám do zrcadla a vidím opálenou tvář, orámovanou zrzavýma vlasama – a nic z toho mi nepatří. Já jsem přece bledá a vlasy mám hnědý. A taky jsem šťastně zamilovaná. No ne?

Mám tu tolik porozchodovejch písniček, ale nedokážu si je teď pustit, nemůžu. Udělala jsem si čaj na uklidnění, ale myslím, že hezky rychle poletí ven. Pořád o něm přemýšlím jako o svym posledním pití vůbec. Co kdybych… ne, nesmím nad tím uvažovat, nesmím do koupelny a rozhodně se nesmím přiblížit k nůžkám. Volala jsem Yuki, aby u mě přespala, protože jen to mi teď snad zabrání v dělání „blbostí“. Blbostí? Vždyť proč mám žít… Rodiče mě mají za loosera, ten, koho jsem v životě nejvíc milovala, za kamaráda, přátelé se se mnou baví spíš ze soucitu, ale i oni už mě musí mít pokrk – mě, věčně si stěžujícího loosera. O co snadnější by byl jejich život beze mě, o co veselejší. Naši přece chtějí, abych odtud odešla a přestala je stát peníze, tak by mohli bejt jenom rádi. Tomu jedinýmu, komu na mě mělo záležet, na mě nezáleží. Nic jinýho neni. Nic už neni.

Tak mě tu zas máte. A mám hlavu tak plnou dojmů, že ani nevím, kde začít. Po celou dobu jsem se snažila v hlavě sesumírovat ty správný slova, abych vám dokázala vykreslit tu úžasnou atmosféru kolem Vltavy a co všechno se mi přitom honilo v hlavě, ale asi toho na mě bylo přece jenom trochu moc. Mrzí mě, že jsem si nepsala průběh, protože se tam stalo hodně zajímavejch a hodně vtipnejch věcí, ale víte co, mně se o tom ani nechce psát, protože kromě nich jsem si tam zažila peklo a ještě teď mě tak strašně bolí srdce a žaludek, že na to vlastně ani nechci vzpomínat. Zvláštní. Jsou věci, který byste tak rádi hodili za hlavu, a oni vám v ní zrovna strašej a v jednom kuse se vynořujou na povrch, zatímco ty krásný vzpomínky upadají kamsi do tmy a ne a ne najít tu správnou baterku na posvícení.

Jsem mimo a mám poetickou náladu. Utopila jsem sluneční brýle a kraťasy, ale ze všeho nejvíc mě trápí úplně jiný věci, o kterých tu ještě nemám sílu psát. Snad ji ani mít nebudu. Vltava mě neuvěřitelně nabila, ale srdeční záležitosti jsou věc jiná a já musím přiznat, že jsem nejeden večer a dokonce i nejedno odpoledne ztrávila sama ve stanu s nezastavitelným pláčem a takovýma myšlenkama, že je div, že jsem z toho stanu ještě vůbec vylezla živá. Ne, vážně, o takovejch věcech se nežertuje a já vždycky říkám, že miluju život až příliš na to, než abych se ho vzdala, ale myslím, že tentokrát to bylo spíš jenom o náhodě než že bych by byla tak odhodlaná žít. Láska je strašná a mocná věc a když vás ta vaše tak strašně trápí, může vás to i zabít. Nevidí to? Nechce to vidět? Kdo ví… každopádně jsem smutná i ráda, že jsem zpátky v týhle betonový džungli. Vltava mi chybí, ale bolest, kterou jsem tam prožívala každou minutu každý hodiny mě málem přivedla do jejího chřtánu, a já bych to nesnesla ani o den dýl. Každej dobrej skutek sílu vrací, a tak jsem se snažila seč to šlo, abych aspoň někomu připadala důležitá – bezhlavě jsem se vrhala do peřejí pro cizí loď uhánějící pryč, půjčovala jsem, o co si kdo řekl, rozdávala jsem sušenky a vůbec krmivo, který jsem si sebou přivezla, a taky dobrý rady těm, kdo je podle mě potřebovali. Snažila jsem se bejt ta rozumná, snažila jsem se držet partu na nohou při tý ponorce, co se tam pomalu rozlejzala do všech koutů, a snažila jsem se, aby pan Božský pochopil. Jestli jsem uspěla, to nevím. To ukáže až čas. Prozatím jsem bezmocná, protože jakkoli je svět krásnej, pořád v něm existujou škodolibý a pomstychtivý fúrie, který naprosto nezajímá, že na ně doma čeká přítel, dokonce je ani nezajímá, že přítelkyně toho, o nějž si ždímají prsa, stojí přímo naproti nim, prostě se klidně chovají jako kurvy, protože vědí, že tenhle chlap si takový věci nechá líbit. Jestli je to v jeho povaze, jestli si nevšiml, co to se mnou dělá nebo jestli mu to je jedno, to vám vážně nepovím. Nevím, na čem jsem, už od března. A hlasy přátel mě nijak neuklidňují, naopak mi spíš radí, abych to vzdala a radši ho pustila k vodě, než mě zničí. Ale copak já můžu? To by mě zničilo úplně stejně.

Achjo, vážně si přeju nebejt. A zároveň doufám na zázrak. Stejně jako jsem včera celej den koukala po břehu, jestli někde neuvidím svoje uplavaný kraťasy nebo jeho šátek, doufám už několik měsíců, že se stane zázrak a pan Božský udělá něco, co od něj nikdo nečeká, jen já věřím. Já mu věřím. Já ho potřebuju. A snad se jednou dozvím, že je to vzájemný.