Fénixův archivní blog

Ono se pořád dokola mluví o tom, jak vypadá americkej nebo anglickej Halloween, ale já vám povim, že dokud jste to nezažili přímo tam, nevíte, o čem to je. Vůbec se nedivím, že se tolik Čechů tomuhle svátku vzpouzí, protože Halloween v Čechách, to kolem pravý halloweenský atmosféry proletělo velkym obloukem. 

V Anglii se to naopak bere děsně vážně. Anglická architektura je sama o sobě kouzelná, ty jejich cihlový baráčky prostě musej jednomu přirůst k srdci, ale teď si to ještě všechno představte ozdobený barevným listím, dýněma, klasama obilí, svícema, lucernama a lampionama, netopýrama a pavoukama, kostlivcema a čarodějnicema, no prostě všim, co si jen dokážete s Halloweenem a podzimem samotným spojit.

Angličani jsou umělci. Už týdny před samotným svátkem všechno zdobí, hlavně teda veřejný místa jako knihovny, školy a podobně, samozřejmě ulice a obchody, no ale co některý lidi dokážou udělat s vlastním barákem a zahrádkou, to u nás nemá obdoby.

Stačí se projít jedinou anglickou ulicí a nevíte, kam dřív koukat. Na zahrádkách vyrůstají celý hřbitovy, garáže oplétají obří pavučiny, zpoza oken se na vás šklebí kostlivci, za komínem u sousedů číhá ježibaba a u boudy pro psa si hoví vlkodlak. A to prosím ne nějaká nafukovací hračka, ale neuvěřitelně realisticky ztvárněná potvora, který třeba ještě svítí oči nebo se jí nadouvá hřbet, jako že dechem. Někteří jdou v tomhle ještě dál, zapojí reproduktory a ze všech stran se na vás řinou děsivý zvuky jako skřípání dveří, meluzína, kroky, šepot nebo děsivej smích a rachot klíčů. Je to prostě přehlídka dekoratérského umění a mě jen mrzí, že jsem tehdy nepořídila pár fotek. Asi jsme měla moc práce nebo co, nevim, každopádně to byla demence a vám tak budou muset stačit pouze ilustrační fotky.

Naše rodinka ten den pořádala obrovskou party pro všechny teenagery z okolí, takže jsme se s L. (spolubydlící) dostali do domu jen na večeři a pak jsme musely zmizet do svýho – i tak jsme  ale čubrněly. Interiéry si totiž v Anglii nezadají s exteriéry, takže jsme vážně nevěděly, kam  dřív koukat. Obrovskej kulatej stůl, obvykle zasypanej bordelem, drobkama a zbytkama strouhanýho sejra (oni ho žrali snad ke všemu), se prohýbal pod nánosama speciálních halloweenských dobrot a dekorací. Už si nevzpomínám, co všechno jsme to tehdy jedli, ale mimojiné jsme měli tradiční dýňovou polívku, pečený kuře a snad i nějakej dort, to už si nevzpomínám. Pak tam samozřejmě byla spousta cukroví a dalších ňamek.

Na zahradě pak stála velká káď s jablky a my se je pokoušeli bez použití rukou vytáhnout z vody. V tom jsem byla nejrychlejší, ale musím říct, že jen díky nápadu chytit to jablko zubama za stopku, protože zakousnout se do něj, když se vám pořád potápí do vody, byl silně nadliskej úkol, kor když mi furt nějaký vtipálci nečekaně pokládali ruce na týl a potápěli mi hlavu pod vodu. Haha, blbá au-pair, utopíme jí.

Když jsme se najedli a party se pořádně rozjela, sebralo se těch asi třicet děcek  plus my (samozřejmě všichni v kostýmech) a šlo se průvodem po městečku. Byla už tma, takže výzdoba dostala konečně pořádně „creepy“ charakter, všude svítily lucerny a dýně.

Pamatuju si, že byla hrozná zima a že jsem strašně nechápala nějaký náctiletý holčiny, co si vyšly div ne nahatý, měly na sobě jen lehký šatičky a křidýlka, jako že jdou za víly.  Měly úplně holý ramena i záda a to byl prosim konec října a my ostatní cvakali zubama. Pche. Telata blbý mladý, jednou se jim to vymstí. 

Já byla za takovou moderní čarodějku, byla jsem celá v černym, černý rty a linky, no takovej trošku satan look, ale nevadí 😀 L. šla naopak za tradiční old-fashioned ježibabu s dlouhou sukní a teplym přehozem přes ramena. No, obě jsme vypadaly náramně 🙂

Trick-or-treating netrval moc dlouho, děcka se spíš valily davem po ulicích než aby stavěly u baráků – k tomu došlo jen párkrát, a to jsme se s L. moc nezapojovaly, aby nás někdo nevyhnal, že už jsme na to moc starý 😀 I když teda musim říct, že ti čtrnáctiletí parchanti vypadali pomalu starší než my a já kdybych je potkala sama na ulici, tak se jich leknu. Anglický děti vypadají vždycky tak o pět let starší než kolik jim je, a taky si o sobě kolikrát dost myslej. S nočním klidem si teda starosti nedělali, řádili fakt jak strašidla a hulákali na celý kolo. No, ještě že je to jen jednu noc v roce 😀 

Později jsme se s L. trhly a šly na hřbitov, jen tak ve dvou. Chěla jsem tam oslavit Samhain a potřebovala jsem ji jako doprovod, poněvadž já a vlízt v noci sama na hřbitov? No way 😀 Nakonec se mi tam docela líbilo, ale i tak to proběhlo jako hodně krátká verze, jelikož ona se hrozně bála (pche, křesťani…:D) a mně byla docela zima, takže jsme to zabalily. 

Mrzí mě, že o tom nemám nějaký písemný záznamy, jsem fakt idiot, že jsem si to nezapsala a nenafotila, ale snad aspoň těch pár vzpomínek postačilo, abyste si udělali představu, jak to vypadá, když jste doopravdy přitom 🙂

Tak tentokrát dávám Standovi obrovský palec nahoru za zvolené téma, neboť Halloween je mým vůbec nejoblíbenějším svátkem roku a období kolem něj prožívám mnohem víc než vlastní narozeniny nebo i Vánoce 🙂 

Už týdny před Halloweenem žiju v jiném světě než obvykle – ve světě podzimních dní, prozářených slábnoucími paprsky Slunce a nádherou barevného listí – toho, co zbylo na stromech, i toho šustícího pod nohama. Nasávám vůni ořechových listů, které mi vlažný vítr shazuje z kolečka, když shrabávám zahradu, kochám se lesklými kulatými kaštany, co se mi převalují po kapsách, a bavím se focením vší té nádhery, která je mi posledním balíčkem energie z přírody před dlouhou šedou zimou. To všechno ve mně probouzí chuť nějak tu přírodu oslavit a podniknout něco neobvyklého, magického.

Uprostřed těch dnů totiž vnímám víc než jindy kouzlo toho všeho, co nám příroda dává. Cítím, jak mnou prochází stále silnější magické vibrace (nebo tomu říkejte třeba životní energie nebo jak chcete) a jak roste nové odhodlání; přehodnocuji také všechno, co jsem v tom roce udělala. Vyrostla jsem v ateistické rodině, ale sama se cítím být pohanem, a tudíž je pro mě právě podzim obdobím zastavení se, rekapitulace roku, přehodnocení postojů a dávání si předsevzetí do dnů příštích.

Jako každý správný pohanstvím praštěný člověk totiž slavím svátek Samhain, který je pro mě  už několik let tou nejdůležitější událostí roku – koncem starého a začátkem nového, lepšího. Obvykle jsem tou dobou sice mimo město a nemívám tudíž příležitost oslavit ho s přáteli tak jako dřív, ale stejně si vždycky najdu nějaký způsob, jak poděkovat přírodě za to, co mi celý rok poskytovala, vzdát hold duchům, co nade mnou drží ochranou ruku, a vzpomenout na blízké, kteří už tu nejsou (což je jinak to jediný, co Čechy touhle dobou zajímá, a to ještě jen v podobě nějakýho blbýho věnce koupenýho na hrob, „když jinak nedáte“). 

Já na hřbitov moc nechodím, protože navzdory obecnýmu přesvědčení to není jediný kontaktní místo a jestli se tam vůbec nějaký nadpřirozeno vyskytuje, nebude to nic moc dobrýho – ostatně jakou byste vy sami měli náladu, kdybyste se dlouhodobě vyskytovali v prostorách hřbitova? Mě by to jako ducha moc velkou radostí nenaplňovalo.

Naopak věřím, že duše zemřelých, pokud nám zrovna jsou nablízku, chodí za námi a my je opravdu nemusíme složitě vyhledávat na hřbitovech. Obzvlášť o Samhainu se s nimi bez problémů můžeme zkontaktovat i třeba ve vlastním pokoji (jen je dobré dát svíčky do oken, aby vás ty duše dobře našly). Ani vžitá představa o hlubokém temném lese, jakožto jediném možném místě pro kontakt, není zdaleka pravdivá. Myslím, že je úplně jedno, kde a jak Samhain slavíte, důležitý je úmysl a vroucné přání, pak nemáte co zkazit. Totéž víceméně platí o rituálech. Je vpodstatě jedno, jaké použijete předměty nebo postupy, záleží hlavně na vašich vnitřních pocitech a čeho a jak chcete dosáhnout. A samozřejmě v tom musí být dobré úmysly, jinak si zahráváte s něčím, s čím byste si rozhodně zahrávat neměli.

Nejsem žádnej extra znalec, takže vám tu nebudu vykládat nic o pohanství, o Keltech nebo o tom, jak se ve světě slaví Halloween, kterej by mě bavil i kdyby nebylo magickejch rituálů. I ten svátek sám o sobě je naprosto kouzelnej (příště možná přidám vzpomínky z Halloweenu v Anglii, to pro mě byl fakt zážitek na celej život :)). Většinu toho ostatně už víte sami a co nevíte, to si můžete najít, když vás to bude zajímat. Tyhle věci nejsou o tom, co vám někdo přechroustá z wikipedie, ale právě o tom, co si kde dohledáte sami a co si z toho odnesete. Já třeba mám už dva měsíce půjčenou knížku o keltský magii a rituálech, hltám ji už podruhý a zatím jsem se tam dozvěděla spoustu věcí, který mě maximálně namlsaly k dalšímu studiu. Asi proto a taky proto, že letos konečně budu mít ten večer sama pro sebe, to tenhle rok mnohem víc prožívám. Dýni nedlabu, ale něco určitě chystám a nemůžu se dočkat, až ten večer přijde. Myšlenka na to mě žene kupředu a neuvěřitelně mě posiluje. Že budu moci nějakým způsobem komunikovat s tím vším, co se se mnou během roku „baví“ jen letmo a nenápadně, že tentokrát opravdu ucítím přítomnost všeho dobrýho kolem sebe a uvnitř sebe, že poděkuju za dary, kterých se mi dostalo, a poprosím o podporu do dalšího roku. A že v tom bude snad i trocha tý praktický magie, při níž zavzpomínám na starý dobrý časy a stanu se zase jednou lepším člověkem, až se zbavím svých špatných vlastností. 

Samhain je zkrátka o přáních, o spirituálnu, o všem dobrém, hřejivém a zábavném, a i když by to mělo být hlavně taky o družení se s nejbližšími přáteli, věřím, že se mi povede dobře si ho užít i o samotě a v klidu. Nebude to možná taková sranda jako tehdy v Anglii (to bylo fakt skvělý :)), ale i tak to bude bezpochyby kouzelná událost 😉 No aby taky nebyla, když tam budu já >:) 😀

A jako perličku na závěr přidávám článek, kterej jsem před x rokama objevila na stránkách nějakýho maníka (omlouvám se vedení AK, že nepřidávám zdroj, ale bohužel jsem ho zatím nedohledala, fakt je to už dávno). Ten týpek je šílenej, ale jeho podání Halloweenu, o čem že to jako je a jak dopadla loňská oslava, mě už tehdy naprosto rozsekalo a směju se tomu dodnes, takže se prostě nemůžu nepodělit 😀 Z toho totiž ohromně dýchá právě ta zábavná a družná stránka Halloweenu 🙂 Takže enjoy a happy halloween 😉

Fantazie je krásná věc a dost dobře nechápu lidi, co o sobě tvrdí, že žádnou fantazii nemají. A nejen že to tvrdí, ona to je z velké části i pravda. Nevědí, co mají nakreslit, když je požádáte o obrázek, neumí vám vymyslet věnování do památníku a když mají vymyslet nějakou primitivní storku na vyprávění, nic je nenapadá. Takovým lidem nezávidím. Já jsem za svou fantazii neskonale vděčná, protože je to pro mě cesta, jak se vyrovnat se světem a jak najít sama sebe.

A co ta fantazie je? No, pořád si třeba něco představuju, nad něčím uvažuju, sním. 24 hodin denně prožiju ve scénářích what if, a z velký části to zahrnuje nadpřirozený, až magický úkazy, popis ideálních situací (jak by se měly věci dít a lidi chovat), duchaření, smrt i život, moje vize do budoucnosti nebo analyzování minulosti s cílem vzpomenout si na to dobrý a z toho špatnýho se poučit a příště to udělat líp. 

Téma se samozřejmě mění podle toho, co na mě v dané chvíli nebo v daném období nejvíc působí, takže kdybych se měla zamyslet nad tím, co se mi v hlavě nejčastěji honí v poslední dobou, tak musím přiznat, že je to hlavně smrt a přemýšlení o budoucnosti. Často si chtě nechtě musím představovat, jak by to vypadalo, kdyby mi umřel někdo blízkej nebo kdybych umřela já sama, nebo naopak kdyby neodešli ti, kdo jsou už pryč. Kdyby svět měl více Wericha, Sováka, Somra, Plachty, více Smoljaka, více Hrušínského, Menšíka, Zázvorkové, Růžičkové a dalších. A často taky přemýšlím nad tím, čeho chci v životě dosáhnout a jak se k tomu dostanu. Mám spoustu vizí a neustále je přehodnocuju podle nových i starých poznatků a uvažuju, co se dá udělat pro jejich splnění a které jsou vůbec reálné.

Fantazie mi pomáhá ujasnit si svoje místo v životě a jeho smysl. Pomáhá mi uvědomit si, kdo jsem a kým mohu být, když na sobě budu pracovat. Žene mě dopředu, k cíli, kterej jsem si vytyčila a o němž vím, že když ho dosáhnu, budu opravdu šťastná. 

Říká se, že převážná většina velkých osobností v dětství a mládí intenzivně snila o tom, že se stanou velkými osobnostmi, takže věřím, že mi to může pomoct stát se o mnoho lepším člověkem – prostě si vysním své ideální já a budu se podle toho obrazu chovat. Ne že bych chtěla bejt zrovna velkou osobností ale chci po sobě něco dobrého zanechat, až jednou odejdu. Cokoli. I když stát se velkou hvězdou je taky lákavé, ostatně we all just wanna be big rockstars 😀

Takže fantazie mi nechybí, ale stejně si myslím, že jsem sotva průměr; na světě je obrovský množství lidí, jejichž fantazie naprosto nezná mezí a oproti nimž si připadám ještě hoodně omezená. Namátkou mě napadá třeba J. K. Rowlingová. No koho z vás během cesty vlakem napadne tak promakaný téma na sedmidílnej světovej bestseller? 

Proto mám třeba hrozně ráda děti a dětství jakožto fenomén. Jejich fantazie je bezbřehá a úžasná a při sledování homevidea z mých dětských let jsem fascinovaně strnula nad tím, co všechno jsem si tehdy dokázala vymyslet za hry a představy, a jak snadno jsem na to všechno zapomněla. S kamarádkou jsme třeba dlouhý roky byly rmenový víly, který pořád ohrožoval nějaký černokněžník a který mohly vždy jednou za čas vytáhnout z pytlíčku papírek a poprosit o pomoc zvíře na něm zobrazený. Ze rmenu jsme vařily čaj a ten nám dával naši magickou sílu. A s jinou kamarádkou jsme zase měly takový napůl plyšový mimino, Toma, a o něj jsme se vždycky přetahovaly, která jako bude jeho máma a která její kamarádka 😀 Zdá se, že už odmalička jsem v sobě měla silnej mateřskej pud 🙂 A víte, že jsem třeba měla imaginárního neviditelnýho psa?

Je mi strašně líto, že už tyhle věci nedokážu nebo že mě tolik nenaplňují. Že je vytěsnil stres a obavy z věcí a lidí kolem mě, že je vytěsnila rutina běžnýho dospěláckýho života a že je tak těžký přivolat zpátky starý světy, v nichž jsem tehdy žila. A myslím, že kdybych se k tomu dokázala vrátit, i moje písemná tvorba by dostala naprosto jinej rozměr a bylo by o co stát, protože vím, že tehdy jsem to v sobě měla (stačí mi kouknout se na slohovky ze základky a nestačím se divit). Asi jsem blázen, že žárlím na svoje dětský já 😀 Ale tehdy byl svět úplně jinej a mnohem skutečnější než je teď. Teď je všechno takový plochý a nevýrazný, ale tehdy i barová stolička měla tisíc významů a tisíc jmen a svět jako by měl o rozměr víc. Škoda, že dneska z toho zbyly jenom vybledlý střípky a že se nedá jít zpět. Ale zase vidím pozitivum v tom, že si na to vůbec ještě vzpomínám. A co vy? Jakou jste měli fantazii, když jste byli malí?