Fénixův archivní blog

Řekni mi, co mám dělat. Řekni mi, kterou možnost mám zvolit. Nemůžu vzít všechny tři, na to si netroufám. A nemůžu vzít jen jednu, protože nechci litovat času a energie, kterou jsem do toho už vložila. Nedokážu se vzdát nadějí, který do toho všeho pořád vkládám. Ale už nemám sílu. Tak strašně bych se toho všeho chtěla pustit a vymazat to ze svýho života, pustit to z hlavy a mít klid, ale nemám ani sílu udělat to, protože právě to puštění se je pro mě strašně nepředstavitelný a děsivý. 

Chytla jsem se do vlastních i cizích sítí a nemůžu se pohnout. Jen se v nich mrskám a říkám si, „co bude dál?“. Kam mě teď vezmou, co tam se mnou udělají? Pustí mě na svobodu nebo mě vykuchaj?

Jsem drak. Jsem neuhasitelný oheň plný věčné energie. A uvízla jsem v blátivym rybníčku. Co mám dělat? Jak se mám vyhrabat? 

Jsem pyšná na svou kamarádku. Jsem tak strašně ráda za všechno, co se jí podařilo, že to ani nedokážu popsat. Věděla jsem, že to má v sobě, tak jako každá ženská, a že to jednou vyleze – a ono to vylezlo. Jsem hrdá na to, že jsem člověkem, kterýmu o tom řekne. Jsem hrdá na to, že jsem tím, kdo s ní může sdílet tu radost a pocit z vítězství. Že na ní můžu bejt pyšná. 

Letos se cítím zničenější než obvykle. Dennodenně dostávám ťafku v podobě všech různejch hádek, neshod, nepříjemností a nejistot, a je pro mě čím dál tím horší najít v sobě sílu ustát to. Cítím se tak nějak narušená, nestabilní, rozhozená a neschopná se bránit. Jako by mi přivázali křídla k tělu a já se zoufale snažím vyhrabat ven, zatímco se pořád jen nořím hlouběji a hlouběji… 

Mám vůbec na to, abych si pomohla sama? Nebo mi nezbývá jiná možnost než čekat, až někdo přijde a podá mi ruku? A přijde vůbec někdo? 

Nepřijde mi normální cítit takovou nechuť vylézt z baráku nebo už jenom z pokoje. Nebo probouzet se pětkrát v noci s pocitem, že jsem na něco zapomněla nebo něco hrozně nezvládla a teď už je pozdě cokoli dělat. Ten pocit viny je neuvěřitelnej, a přitom nevim, proč mě tak pronásleduje, protože jsem dělala psí kusy proto, aby se všechno podařilo a vyšlo. Jsem unavená z pocitu provinilosti, kterej si nezasloužim. A z práce, kterou nikdy nikdo neocení. Z toho, jak dlouho už jsem neslyšela:“Děkuju“ nebo „To se ti povedlo“. Z lidí kolem mě, který všechno překrucujou tak, abych já byla za tu špatnou a nicotnou. Za tu línou a nepodařenou. Za tu neschopnou a blbou. Unavuje mě to a deptá, protože prostě nejsem dost odolná. 

Naděje. Je to můj pohon a zároveň největší mor. Někdy se to všechno tak blbě zamotá, co ti má pomáhat, tě drtí… Zamotalo se to. Nevím, jak dál. Bojím se. 

A pak jsou tu jedinci, o který jsem přišla a nemám z toho velkou radost. Ne že by mi oni sami tak chyběli, ale chybí mi to porozumění, který jsme dřív měli. Chybí mi to, jací jsme byli a jak jsme se měli. Někdy, ale vážně jen někdy, si vzpomenu a přemýšlím o nich. Kam jsme se to dostali? Proč? 

Letos je kolem mě velmi málo lidí, kterým opravdu věřím a kterých si vážím. Je to malinkatý číslo, ale o to intenzivnější jsou moje pocity ohledně nich. Jsou mi oporou, berličkou, majákem, přístavem, výlevnou, prostě vším, čím vám ti opravdu nejbližší mohou být. Nevím, jak jim poděkovat, nevím, jak to vyjádřit. K vyjádření opravdových citů slova nestačí. 

Hledám lásku. Ne jako že bych nutně musela s někým chodit, ale cítím, že mi zoufale chybí něčí klín, do nějž bych mohla složit hlavu a pobrečet si. Ruka, která by mě hladila po vlasech a říkala:“Jsem tady. Cokoli se ti děje, jsem tady“. Náruč, v níž se budu cítit bezpečně a která mi neuteče na poslední metro nebo tak něco. Náruč, která zůstane. 

Já vím, že moje problémy mají řešení. Zatím ho nevidím nebo ho zatím nemůžu dosáhnout, ale mají ho, a tudíž nemá smysl se kvůli nim trápit. Často si to opakuju a často to zabírá. Často se cítím dobře a klidně, protože vím, že to nějak dopadne. Nechci, aby mě někdo litoval nebo utěšoval, chci jen aby to někdo věděl. Aby to někoho zajímalo. A chci ten klid získat na delší dobu. Cítím se ztracená, tak moc, že už skoro nevěřím, že zas najdu cestu. Už nechci čekat, nemám sílu. Chci jistotu. Bezpečí. Lásku. Domov. Chci všechna ta klišé, o kterých denně čtete nebo slyšíte a kterým se smějete. Která jsou pro vás prázdnými slovy. Chci je, potřebuju je, protože pro mě prázdný nejsou. 

Blázním z Gold Frames. Musím se podělit. Poslouchám to furt dokola a šílím z toho. Hudební orgasmus. Spousta emocí. Chuť rozmlátit židli o zeď, roztrhnout na sobě tričko a vřískat a křičet, dokud neztratím hlas a dokud mě neodvezou. Chuť odněkud skočit a všemu uletět. Chuť usnout, zamknout se ve vlastních snech a zahodit klíč. Už nikdy se neprobudit. 

A tohle všechno jsem musela napsat, protože už hrozně dlouho sem nepíšu od srdce a chybí mi to, nehledě na to, že ta věčná nutnost kontrolovat se, co sem napíšu a co ne, mě ubíjí snad ještě víc než to všechno, co se kolem mě děje. Lidi ať si jsou blbý jak se jim chce, to zvládám. Ale když o tom nemůžu psát, sžírá mě to. 

Zakládat další, anonymní blog, nemá smysl, stejně bych ho časem prokecla nebo by mě přestal bavit a zrušila bych ho. Nějakou tu blogerskou historii už za sebou mám, znám se. A tak to čas od času musí proniknout ven tudy. Prostě musí. Neznám jinej důvod, proč bloger píše ze srdce a proč se dělí o svoje niterno a intimno s milionama lidí na internetu. Musí. 

Včera a dneska jsem se dozvěděla několik věcí:

Jinak, hodlám sepsat seznam předpokládanýho vývoje příštího roku, jako jsem psala minulej rok. A docela se na to fakt těšim, jsem ohromně zvědavá, co mě potká a s kým se seznámím. Ani si nepamatuju, kdy jsem se tak moc těšila na novej rok. Ten příští vidím jako opravdu zlomovej, ať už se stane cokoli. A taky mám nějaký předsevzetí nebo spíš plány a věci, na který se můžu těšit a na nichž můžu pracovat. Ani byste nevěřili, jak mě už jen to naplňuje. Jakou radost mi působí vědomí, že v lednu nebo v únoru mě čeká to a to a že během toho roku se stane to a to. Těším se na to. Nemůžu se dočkat. 

Ty meditace mi beze všech diskutací nesmírně pomáhají. Moje schopnost těšit se z každýho okamžiku je teď tak strašně znásobená, že mi to bohatě postačí k tomu, abych dokázala říct „mám se dobře“ a myslet to vážně, i když se v mym životě pořád hodně věcí sere. O klidu, kterej se mi pomaloučku polehoučku vrací do duše, ani nemluvě. Tak teď jen to ranní vstávání 😀

Btw, příští týden začíná druhá část kurzu, tentokrát v mnohem příhodnějších prostorách a mnohem víc do hloubky. Jsem na to fakt nejvíc natěšená 🙂 A docela by mě zajímalo, jestli někdo z vás sleduje ty moje anglický zápisky z kurzů. Nějak se mi tam nepodařilo zprovoznit komentáře a mám docela pocit, že tam prostě nejdou, pokud teda nejste člen tumblru a nesledujete, takže nemám vůbec žádnou zpětnou vazbu. Asi se tam pokusím vložit nějakej shout, ale mám pocit, že ani to nepůjde. Mno, uvidíme 🙂

Wohoooo!!!! Někdy to prostě vyjde a vy zažijete ten nejlepší koncert vůbec 🙂 Jako třeba včera. A banquet byli skvělí, něco mezi IAMX a MUSE (no doprdele, aby nebyli skvělí s takovou kombinací) – a nevzdám se, stojím si za tím, že Matěj (zpěv, kytara) vypadal totálně jako Chris Corner 😀 – a The Feud samozřejmě jakbysmet, Chapeau Rouge taky neni špatný místo (i když nějakej klub s pódiem by příště nebyl od věci) a vůbec celý to bylo fuckin‘ awesome! Kromě dokonalýho hudebního zážitku jsem si odnesla feuďácký cedlo a tričko (banqueťácký nějak nebylo k dispozici, hoši ještě odklízeli a my s Maude musely jít) a taky jsem prohodila pár fanouškovskejch vět s Feudama, za což jsem ráda (měla jsem toho sice na srdci víc, ale na takový řeči je ještě čas a krom toho mám facebook, tak jim to můžu sdělit tam :)).

Mým cílem bylo zanechat v nich co nejlepší dojem z českýho publika, aby se jim sem chtělo hodně brzo vrátit, a já myslim, že se to docela povedlo. Krom toho, že červenej klobouk (to zní fakt dobře, Maudě :D) je pěkný místo a byl narvanej až po strop, si myslím, že jsme i docela dobře křepčili (na to, jak nás omezoval stísněnej prostor) a kdyby nebylo jednoho idiota, co se vepředu rozhodl do všech narážet a na všechny padat (co je to sakra za lidi, jsou nějaký narušený nebo co?), nemělo by to chybku. Na tomto místě je ovšem třeba dodat, že Feudi se projevili jako dokonale vyzrálá kapela i tím, že onoho týpka nejdřív varovali, a když nedal pokoj, nakázali mu vypadnout někam dozadu a že dokud neodejde, nebudou pokračovat v hraní. Což samozřejmě stačilo na to, aby se řada lidí nasrala a milého chlapce vyprovodila. Wohoo!

Jedinou chybkou bylo to, že jsme s Maude musely kolem půlnoci odejít, což mě štvalo nejen proto, že se mi nechtělo od kapel a že party DJ hrál salsu, ale i že mám docela silnej pocit, že v budoucnosti to už lepší nebude a že paření do rána odzvonilo (holt už nejsme takový mladice jako dřív a ranní vstávání do práce nás v lesčems omezuje – což jsem taky jen pár hodin předtím řešila s kámošem. Je zvláštní, jak maj tyhle teorie tendence potvrdit se hned po tom, co je pronesete).

Anyway, aspoň jsme přestaly v nejlepším a nestihly jsme zažít nic, co by nám večer pokazilo. Cestou domů jsme si ještě trochu zařádily postaru (muhaha, wassssssuuuup! :D), prošly se na Hlavák a odtamtud jsem frčela domů. Btw, zmožená po koncertě nejvíc miluju, když ke mně přijde nějakej ožralej týpek a zahlásá něco jako:“Slečno, vy jste hezká“. Jen kdyby mu nebylo asi čtyřicet a netáhlo to z něj jak z lihovaru 😛 😀

Mno a jestli si myslíte, že to bylo všechno, tak zdaleka nebylo, protože po tom všem následovaly brutálně dlouhý a živý sny o tom, jak maj Feudi asi třídenní koncert a každej ten koncert trvá celou noc bez přestávky. Nejdřív jsem tam samozřejmě byla s Maude, ale nakonec jsem tam zůstala sama – protože jsem byla příšerně unavená, po pár hodinách jsem se začala motat a upadala jsem do bezvědomí. Jednou jsem se prostě opřela o stěnu a když otevřu oči, Maude je pryč, protože musela jít. Nechala mě tam, potvora 😀 Přesto jsem nebyla schopná odejít a vydržela jsem až do konce.

Po koncertě jsem venku potkala Jamieho (zpěv, kytara) a shodou okolností jsme měli společnou cestu, tak jsem se s ním trochu bavila a on byl hrozně milej a rád, že jsem takovej skalní fanoušek. Ten koncert se konal u nás za rohem, někde v místech, kde je Bílá kráva, a tak jsme si nepovídali dlouho, ale i tak to bylo super. Doprovodil mě až ke dveřím, tam mě objal a popřál mi dobrou noc. A druhou noc to vypadalo podobně.

No, pak už nevim, bylo to střihnutý několika věcma, většinou obrazy z nějaký noční/ranní cesty domů skrz Starý město, všude se válel sníh a náledí a nic nejelo, takže procházka za všechny prachy. A pak jsem taky byla v nějakym nově navrhnutym obchoďáku a ten se pořád měnil, a pak jsem byla u Maude v nějakym jejím novym bytě, kterej byl hrozně mrňavej a šlo se tam po hrozně stísněnejch schodech. No, už fakt nevim, děla se tam řada věcí, ale nepamatuju si je. Myslím, že stejně jedinej důležitej moment toho snu, kterej si budu chtít uchovat, je ten samotnej koncert a krátkej rozhovor s Jamiem, což se vlastně stalo i ve skutečnosti, i když tam to probíhalo trochu jinak a žádnej hug nebyl 😀 No ale nevadí, není všem dnům/snům konec a krom toho jsem si to celý opravdu užila. Byla to prostě f-u-c-k-i-n  a-w-e-s-o-m-e  n-i-g-t!!!!!

To by mě zajímalo, z čeho ta krize plyne. Že bych neměla o čem psát, to se rozhodně říct nedá. Jen se zdá, že najednou nemám chuť se s tím svěřovat. Ono to bude souviset i s tím, že některý věci se prostě najednou staly velkym tabu a i když bych ráda, nemůžu o nich psát. A přitom by mi to docela bodlo. No ale dobře, pokusim se držet mimo ně. 

Jsem rozčarovaná a zklamaná. Kolega mi dneska opět zavolal, jestli by bylo možný přesunout setkání v práci na desátou. No tak jasně že bylo, proč ne, ale je to pro mě další signál toho, že takhle to nejde. Moje možnosti?

A tak to teď vlastně všechno nechávám vyhnít. Soustředím se na meditace, na vánoční přípravy a nákup dárků (už budu mít brzo hotovo), na nějaký ty návštěvy po kamarádech a na himym, když zbyde čas. Jsem trochu smutná a mám velkej strach, co bude. Ale nějak o tom nejsem schopná moc přemýšlet, spíš jen tak čekám, až to přijde, protože jsem se teď docela naučila žít okamžikem. Asi proto mi to psaní tak nejde, protože než k tomu sednu, okamžik je dávno pryč a mně se k tomu nechce vracet. 

Btw, včera jsem byla na koncertě Tata Bojs, po strašně dlouhý době, a já nevim proč, ale moje nadšení nějak opadlo hned s prvníma tónama. Poprvý v životě mě TB docela zklamali. Ale řekla bych, že to bylo hlavně proto, že v Roxy je to debilní dvoumetrový pódium, což vytváří šílenou bariéru, že ozvučení nebylo nic moc, že Bublajs byl hrozně falešnej a že jsem tam nešla s Maudětem, což byl hroznej nezvyk a jako zkuste si křepčit na svou milovanou kapelu, když tam s váma je někdo, koho to přirozeně zase tolik nebere 😀 Prostě to neni ono. 

Nicméně vzhledem k tomu, že jsme tam byli za třicet kaček, není si na co stěžovat a já si taky nestěžuju. Jen jsem trochu posmutnělá, čekala jsem víc. Není ovšem pochyb o tom, že dneska si to bohatě vynahradíme. To jdeme s Maudětem na The Feud a já už se nemůžu těšit víc. Jestli mi TB přišli málo energičtí, Feudi to rozhodně napraví. Jen doufám, že mě moje bolavý záda nebudou moc trápit. O faktu, že jsem hrozně nevyspalá, nemluvě. 

Ohó, docela dlouhej článek, není-liž pravda? Dobrej začátek. Však já tu krizi nějak překoušu. Jen kdybych tak věděla, co se to se mnou děje. Chovám se teď asi divně, ale moc si to neuvědomuju. Na některý lidi jsem vyloženě anti-milá, protože na ně prostě nemám náladu a nedokážu se přetvařovat. Nechce se mi na ně usmívat, protože úsměv je pro mě teď hrozně namáhavá záležitost. A jak málo se teď rozrušuju; všechno beru tak nějak stoicky a málokdy do mě vstoupí nějaká opravdová radost. A ještě v menším procentu jsem pak schopna ji vyjádřit navenek. To se mi nepodobá. Ale možná je to prostě jen tou zimou. Nebo jsem toho možná letos zažila až moc nehezkýho a emoční vyčerpání přetrvává. Asi to holt bude ještě chvíli trvat. Jen doufám, že se to vůbec někdy zahojí, tohle moje já je sice o hodně míň nervózní, ale zároveň je nezvykle letargický a nejsem si jistá, jestli se mi to líbí. Nechci bejt za pesimistu, nejsem taková a taky nejsem tak na dně, jak to možná vypadá, jen jsem ty pocity nějak uzamkla uvnitř. A ani o tom si nejsem zdaleka jistá, jestli je to dobře. 

Tak mám za sebou druhou vlnu vánočního nakupování a řekla bych, že velmi úspěšně. Sice před sebou pořád mám asi milion úkolů, ale seznam se ztenčuje, a to ještě neni ani půlka měsíce. Myslim, že když nic jinýho, s dárkama letos problém mít nebudu. 

Všem tápajícím bych chtěla doporučit Arkády – je to tam přiměřeně velký a dá se tam sehnat spousta věcí. Pro lidi jako já – co chytaj nerva z davů – je to mnohem lepší než třeba Chodov, ten je fakt obří a hrozně snadno se tam ztratíte, nehledě na to, že to stejně neprojdete celý dřív než vám začnou umírat nohy. To Arkády jsou tak akorát 🙂 

Dobrý jsou taky vánoční trhy na Míráku a Palačáku, před Arkádama je taky pár stánků, ale víceméně se žrádlem – klobásy, masný výrobky, sýrovej stánek… Taky už se vytasili se stromkama. Bleh, to zase bude letos honička. Ale mám pár tipů, tak uvidíme. Myslim, že horší než vloni to bejt nemůže. 

A jako asi poslední z mých tipů doporučuju Body Basic, tam maj už dlouhou dobu velký slevy (doufám, že je ještě nezrušili, teprve se tam chystám). 

Uf. Mám pocit, že letos to bude fakt docela fajn. Taky je tu docela slušná šance, že letos nebudeme jako obvykle žrát cukroví až do března, neboť dneska jsme s babičkou asi šest plechů spálily (přesněji řečeno ona spálila, já za nic nemůžu :D). Takže pokud jí nehrábne a nezačne místo toho přidělávat další, mohl by se nám podařit náš odvěkej task – přimět jí dělat toho cukroví míň 😀 Mno, uvidíme. 

Kromě pečení a nakupování jsem dneska samozřejmě byla na meditaci, zejtra možná nějakej report na Enterspace, dneska už totálně usínám. A kdyby někdo nevěděl, co do ucha, tak já teď furt dokola protáčím The Feud a už mi z nich asi jebne 😀 Příští tejden maj koncert v Chapeau Rouge a já se na ně těšim jak malej smrad na novýho gameboye, protože po tom, co jsem je viděla na RFP, je nemůžu dostat z hlavy a v jednom kuse jsem se modlila, aby zase přijeli. A ono jo! No a protože nejlepší věci jsou zadarmo… no, tak zadarmo to úplně nebude, ale 130,- za kapelu takovýho rázu plus A Banquet? To je vážně spíš symbolická cena. Takže prostě žádný výmluvy a všichni ať jste tam! 😀 

Taky bych ráda viděla Tata Bojs, který hrajou jen o den dřív a který jsem neviděla ani nepamatuju, ale kdoví jak to všechno bude.

Chm, víc toho ze mě fakt nevypadne, krize přetrvává a krom toho mi tu padá hlava do klávesnice. Tak se mějte a radim vám, jestli jste ještě nezačali shánět dárky, jděte na to, než to v těch centrech bude k nevydržení. Jestli se něco nevyplatí odkládat, tak tohle. A víte co, duševní pohoda především 🙂

Myslím, že procházím blogerskou krizí. Už si ani nepamatuju, kdy mě to potkalo naposledy. Celý dny prostě nějak plynou a mizí kdesi v dáli, aniž bych je jakkoli zaznamenávala, a nijak zvlášť mi to nevadí. Možná si občas udělám poznámku do diáře, že tehdy a tehdy jsem byla tam a tam, ale to je tak všechno. Žádný myšlenky, žádný nápady, nic, o co bych se chtěla podělit. Co mi je? 

Včera jsme byli bruslit na Štvanici, podruhý, a já nevím, co bych k tomu měla dodat. Bylo to fajn, ale připadala jsem si spíš nepřítomně. Že by mě už zase zaplavovala skotomizace? Mám ten dojem. Jako bych vůbec neprožívala, co se děje, nebo spíš jako bych to prožívala jen v tom daném okamžiku a jakmile to pomine, je to prostě pryč a já už se k tomu nemám potřebu vracet. Stejně jako nemám potřebu plánovat cokoli do budoucna. Momentálně se spíš bojím, co bude, a tak to moc neřeším, spíš se snažím dělat nějaký konkrétní kroky k tomu, aby bylo všechno dobrý, ale zase tolik o tom nepřemýšlím a vlastně se mi o tom ani nechce mluvit. Přijde mi, že není o čem. Možná jsem se prostě už vykecávala tolik, že mě to samotnou přestalo bavit. Ale spíš to bude jen takový letargický období. A taky bych pořád spala. 

V pátek jsem měla svým způsobem krásnej večer. Včera byl svým způsobem krásnej večer. Tak proč je mi tak bídně? Štve mě, že si takový okamžiky nemůžu vychutnávat na sto procent. Ale předně by bylo nebezpečný vkládat do toho příliš mnoho citu, a pak, ono se vždycky něco posere. Asi to prostě očekávám už od samotnýho začátku, takže nějaký užívání si pak neni dost dobře možný. To neni pesimismus, to je zkušenost, která se ostatně v pátek potvrdila. 

Hodně času teď trávím v práci. Snažím se nějak s tím vším pohnout a rozjet to, ale nemám štěstí, zatím se mi nedaří. Zítra by se to mohlo změnit, ale ta zkušenost ve mně se zase ozývá a já nějak cítím, že z toho jako obvykle nic nebude. Ale kdoví, třeba mě osud pro jednou mile překvapí. 

Přemýšlím, jestli letos pojedu na hory s přáteli. Ráda bych, ale. Nevim, jestli na to budu mít prachy, nevim, jestli na to budu mít náladu a sílu, nevim, jak to bude dál vypadat s mou prací. Jsem zmatená a mám hroznej strach, i když dělám co můžu, abych ho zahnala. Meditace mi pomáhá, v podstatě jsem klidná a utlumená, ale stejně se mi těžko hledaj důvody, proč mít radost. Proč jít dál. I když musím říct, že mě poslední dobou až podezřele často přepadají záchvaty bezdůvodný radosti a jakýhosi míru. Je to příjemný, ale neni to dost silný na to, abych byla schopná vyřešit svoje problémy. Jsem připravená chopit se správný příležitosti, ale která příležitost je správná? Zrovna teď se mi naskytla naprosto obrovská příležitost, až se její velikosti lekám. V podstatě do toho nechci jít. Chci, aby se věci vyvíjely jinym směrem, jenže co dělat, když se tím směrem nevyvíjejí? Mám pořád čekat? Mám teď tolik možností a ani jedna z nich mi nepřijde správná. Co dál? 

A jo, můžete k tomu přičíst i jistou depku z toho, že letos budu Vánoce trávit sama. Ani zdaleka to neni poprvý, ale Vánoce u nás doma, to je obvykle peklo na zemi a letos mi podpora obzvlášť chybí. Achjo.