Rubriky
co se mi honí hlavou

O významných zlomech

6/2/2011
Lidi, to je tam dneska zase krásně 🙂 A včera bylo taky krásně a předevčírem snad ještě krásněji. A já celej víkend chodím kolem toho blogu jako kolem horký kaše a nevím, co a jak napsat. A přitom ne, že by se nic nedělo, jen prostě přišlo takový období ticha – tedy období, kdy si všechny ty myšlenky a pocity užívám (eventuálně přežívám) jen ve vlastní hlavě a nemám potřebu se o to dělit. To se stává.
Nicméně stejně bych ráda podotkla pár věcí.
  • v pátek jsem úspěšně složila certifikační zkoušku v nové práci
Bylo to náročný jako svině a dost těžko se mi to přirovnává k něčemu jinýmu, protože něco takovýho jsem prostě ještě nezažila. Ve čtvrtek mi umřela kočka a z nějakýho důvodu jsem to vůbec neprožívala takovým způsobem, jak bych čekala. Namísto složení se jsem jen několik hodin potom šla na poslední trénink před zkouškou, o němž jsem měla pocit, že se tam akorát složím a nebudu schopná ničeho – nekonalo se, namísto toho mi to docela dobře šlo, i když jsem tam šla totálně nenamalovaná a asi jsem vypadala dost opuchle. Původně jsem tam chtěla jen dojít, oznámit kolegovi, že na ten zítřek nemám a jít zase domů. Ale v pátek ráno jsem místo toho seděla ve vlaku do Žďáru a společně s kolegyní pilovala koncept schůzky, kterou jsme měli předvést u zkoušky.
Celou dobu jsem se pomocí meditace uklidňovala a povedlo se mi to až do takový míry, že jsem byla (aspoň teda navenek) klidná. Sice mi bylo hrozně špatně a bolel mě žaludek, ale ani rozklepanej hlas mě u zkoušky nevyvedl z míry – snad tomu pomohl i fakt, že kolegyně, která byla přede mnou, to zrovna nezvládala. Věděla jsem teda, že když nic jinýho, já pro ně budu příjemným překvapením, protože jsem tomu, co říkám, rozuměla mnohem víc než ona. A přesně tak to probíhalo.
Bylo mi jedno, že na mě koukají tři lidi, z čehož dva tu společnost založili a vlastní. Bylo mi jedno úplně všechno, soustředila jsem se jen na paní majitelku, která hrála klientku, a řekla jsem jí, co jsem jí říct měla. Zadrhla jsem se jen u jednoho programu, kterej u zkoušky bejt neměl, a tudíž jsem ho neměla připravenej. Ale i tak jsem to nějak odříkala a když na mě začali házet chytáky, nevyvedlo mě to z míry, naopak mě to hrozně potěšilo. Věděla jsem totiž, že to je znamení toho, že si vedu dobře a že mě chtějí ještě víc vymačkat a zjistit, co dokážu. A já jim to předvedla. Paní majitelka mě chválila, líbila jsem se jí. Technicky to chce ještě vychytat, o tom žádná, ale moc se jí líbilo moje nadšení, moje přirozenost a to, že bojuju, že se nevzdám a že mám selskej rozum. Nedokážu ani popsat, jak šťastná jsem byla. Srdce mi bušilo jako splašený, knedlík v krku, v žaludku zaděláno na vředy, ale byla jsem strašně šťastná.
Žel Bohu, kolegyně takový štěstí neměla a certifikaci nedostala. A to už tam jela podruhé. Byla teda notně zničená a mně tak vyvstala povinnost celou cestu domů ji utěšovat a přesvědčovat, že se jí nikdo nesnaží potopit a že na to má. Vystupovala v Nymburce a poděkovala mi, že se tak snažím jí pomoct. Usmála se a řekla, že jsem měla jít na psychologii. Odcházela a já se zase dojatě smála. Jo, asi jsem fakt dobrá. Stoupalo mi sebevědomí a já věřila, že po tom všem, co jsem prožila, ještě mám naději skutečně se uchytit. A že ještě můžu být ta slečna poradkyně, kterou jsem se už roky snažila stát – a tentokrát bez uvozovek a ironie. Neuvěřitelné.
Dneska teda začínám v nový práci – ještě to chce pořešit technický záležitosti s tou starou – pan vedoucí si konečně všiml, že tam nechodím, a volal mi, že mě chce vidět. To brzo. Ale co. Já už z toho nervy nemám, jsem natěšená, co novýho mě čeká, a na to starý nemám čas myslet. Co bylo, bylo.
  • v pátek jsem po nějaký době zašla na pivo
A zase jednou v tom nebyl žádnej stres. Cítila jsem, že to jsou přesně lidi, který jsem chtěla vidět, žádná přetvářka, žádný tlaky. Bylo to příjemný. Ale nevim, jestli bych to chtěla dělat častěji, bylo tam nechutně zahulíno a mně ještě dneska smrdí mikina.
  • v sobotu jsem zaslouženě zevlovala
Užívala jsem si krásný počasí, větrala jako blázen, aby dovnitř vešlo trochu toho tepla a jarem provoněnýho vzduchu. Taky jsem po dlouhý době čapla propisku a začala psát dopis. To mě baví.
  • včera jsem byla na obědě u babičky, na procházce s Maudětem a v bazénu s V.
Oběd byl divnej. Babička po mně házela divnýma pohledama, který mi poněkud připomínaly Melisin čtvrteční pohled těsně před tím, než jsme ji odnesli k vetovi. Takovej upřenej pohled, plnej jakýhosi:“Tak něco udělej, něco řekni…“. Trhalo mi to srdce a krom toho jsem začala brzo usínat, jelikož táta si prohlížel starý fotky, máma klimbala v křesle a brácha toho taky moc nenapovídal – pohroužil se do Chvilek pro tebe a dělal, že tam neni. A tak jsem se prostě zvedla a šla pryč, protože to se nedalo. Už abysme začali jezdit na chatu, tam je aspoň co dělat, o čem mluvit, ale tohle? Na to nemám nervy.
Jela jsem teda místo toho rovnou za Mauďátkem do Počernic, kde jsme se pak nějakou tu chvilku procházely, dokud se Punťa nezačal klonit k západu a pak jsme už se Šklíbou nad hlavou seděly na nádru a čekaly na můj vlak. Bylo to fajn, i když bych si odpustila ty bahnitý cesty, ale to je detail. Taky nevím proč, ale nějak jsme toho moc nenamluvily. Asi mě něco trápí a nevím ani pořádně co, že nemám povídavou. Nebo prostě nemám o čem mluvit, nevim. Snad je to přechodný, přišlo mi to hrozně divný. Ale zase se nebudu nutit, žejo.
Něco podobnýho jsem pak měla večer s V., a tak si říkám – bylo to mnou nebo oba ve stejnej den neměli chuť mluvit? Těžko říct, takhle z hlavy. Nicméně i tak to bylo oboje příjemný a já pak večer usnula ani nevím jak. Taky nevím, co se mi zdálo, ale bylo to určitě něco docela příjemnýho, prostě žádný můry a žádný stresy. Takže se mám dobře. Navíc jsem si včera uvědomila, že je mi líp, když V. vůbec nevidím. A že mi přestává chybět. Nevěřila bych, že k tomu někdy dojdu. Chris Daughtry mi zpívá Over you 🙂
Ale to už je ode mě tak nějak všechno, za chvilku odcházím k doktorce, pak nějakej obídek a pak hurá do práce. Už se na to třesu 🙂
Rubriky
co se mi honí hlavou

Pro Melisku…

Sněží

uvnitř mé duše

tvé srdce leží

navždy…
Melisa, bublinka, miláček, láska, prdelka...
Každý den se něco končí a něco začíná… Ne, nějak nemám slov. Nevím, co říct. Snad ani nepláču proto, že ji dnes uspali. Pláču spíš pro všechnu tu bolest, kterou si musela vytrpět, než k tomu došlo. Pláču pro chvíle, kdy ji všechno bolelo a kdy nemohla čile běhat po bytě nebo vyskočit na křeslo. Pláču z lítosti, že jsme jí nedokázali jinak pomoct a dát jí víc času, kterej by mohla spokojeně strávit na tomhle světě, v našem náručí, v naší lásce. Pláču proto, že to nebylo fér a že si tohle nezasloužila. A taky proto, že toho všeho mám už plný zuby a nevím, kde mám hledat sílu a útěchu.
Naše duše prý dostává zabrat jen tolik, kolik sama zvládne. Já tomu nevěřím. Nevěřím, že je správný, abych se potýkala s tolikerou bolestí – protože vidím, že to nezvládám. Není přece normální žít pořád v bolesti a lítosti, není normální ztrácet jednu milovanou bytost za druhou a bejt přitom ještě nucena překonávat další a další překážky – nebo by to aspoň normální být nemělo.
Ale to je fuk, já už ani nevim, co melu… prostě je pryč a já tomu nemůžu uvěřit. Melissé... miláček… moje koťátko, moje srdíčko…
Ať je ti tam nahoře dobře, lásko. Chybíš mi :*
Melisa...
*
P.S.: Tohle si nemůžu odpustit. Kdysi jsem ten obrázek našla na DA a naprosto mě uchvátil, tak jsem hned napsala autorce, že je to nádherná práce a že je mi hrozně líto její ztráty. Moc ji to potěšilo a vyměnily jsme si pár zpráv o tom, jak je to těžký, ztratit milovaný zvířátko a za jak moc jim vlastně vděčíme. Mno, tak teď už tam na tom okapu seděj dvě…
In memory of Mya (by angelmuse @ deviantart.com)
Rubriky
co se mi honí hlavou

První fotky kočičích ňuňánků :)

Introducing… vrh Pé 🙂
Tak pro vás mám něco úplně prvních fotek těch našich myší. Není to ještě žádná sláva, no taky co byste nechtěli, aby to hned druhej den běhalo a pózovalo do objektivu? 🙂 No ale stejně jsou to ňuňánci a touhle dobou myslím, že už můžu oficiálně potvrdit, že máme tři kluky (to zrzavý) a jednu holčičku (šedomodrá princezna). Takže jestli z toho vůbec něco vykoukáte, můžete se kochat v celém článku… 🙂
Jinak nám teď vyvstalo několik problémů. Předně fakt, že ti tři jsou naprosto k nerozeznání, nám trochu komplikuje rozlišování (zatím to teda není tak velkej problém, jen nám to trochu ztěžuje sledování toho, jak hezky přibírají), pak že nevíme, jak se jich zbavíme, protože jak jsem psala v minulém článku, kluci se obvykle prodávají špatně, a konečně je tu otázka jmen 🙂 Mám už teda nějaký nápady, ale ne všechny se setkaly s kladnou odezvou a pak, písmeno P je fakt pitomý. Jo, daj se z něj skládat všelijaký věty, milion sprostejch slov a kravinek na ně začíná, ale pokud jde o jména, je to bída. Takže o tom teď vedeme žhavý diskuse a dost se nasmějeme (naposledy u sestavy Polib, Prdel, Pac a Pusu :D), ale vážných „zájemců“ máme jen málo.
Já to teda zatím vidím na Perličku, Percyho, Pickwicka a Pink Floyda, ale posledně jmenovaného mi máma nechce povolit, takže to bude chtít ještě trochu přesvědčování a kdoví jak to nakonec dopadne. Samozřejmě pokud máte nějaký nápady, sem s nima, určitě je oceníme 🙂 Jen vás prosím, kraviny si nechte od cesty, těch mě napadá dost i bez vás 😀 Jinak dík a enjoy 😉
Peridot - vrh P
Peridot - vrh P
Peridot - vrh P
Rubriky
co se mi honí hlavou

Kotěcí nadělení

Tak máme čtyři koťátka! 🙂 Narodily se, houstičky moje, včera večer, a já se můžu na jednu stranu vzteknout, že jsem u toho nebyla, ale na druhou si řikám whatever, hlavně že jsou. A jak vypadají? 
Inu, tentokrát jim Nestlé předala, co mohla, protože čtyři z nich jsou po ní zrzavý a jedno vypadá jako modrý – ale tím si zatím nejsme jistí, jelikož podle nějakých pravidel genetiky by se tam modrá neměla kde vzít – a zdá se, že minimálně ti tři jsou kluci. Máma hysterčí, že se toho nezbavíme, protože kocouři se hrozně špatně prodávají – což je zvláštní, protože takovej vykastrovanej kocour nikde neznačkuje a je mnohem přítulnější než kočka – a táta nevrle hlásá, že je zvědavej, co s tím budeme dělat. No, to my taky. 
Fotky vám sem ještě nedám, ježto jsou zatím ve foťáku a já nemám moc času na stahování. Letím dneska na další pracovní trénink, a to už docela za chvíli, takže to budu muset rychle docvakat, natlačit do sebe housku (jak já nesnáším snídání pod tlakem) a trochu se vyfiknout. Na nějaký opáčko nemám čas, ale snad ho nebude moc zapotřebí. Chtěla jsem sice zestručnit mou včerejší verzi, jelikož mi bylo řečeno, že strašně moc mluvim a drmolim (a to jsem si tam dávala přestávky a ke všemu jsem říkala podle mě vpodstatě totéž co maník z CD, z něhož jsem se to učila – no ale zřejmě platí, že když dva říkají totéž, není to totéž. Jemu teda určitě nikdo nevyčítal, že moc mluví), ale to holt asi budu dělat až odpoledne. Stejně mě jímá hrůza, že se to všechno nestihnu naučit a říkat to tak, abych si v tom byla jistá. Ale mám aspoň v hlavě pár nápadů, jak to teda zestručnit a ořezat, aby to nebylo na hodinu. A ty nápady mě aspoň trochu uklidňujou. 
Jinak teda ale vůbec klidná nejsem. Včera večer mě z toho úplně rozbolelo břicho a doteď to nepolevilo. Ale aspoň mi není až tak špatně jako obvykle. To přijde později. Možná cestou do pitomýho Žďáru, kde ta certifikační zkouška bude probíhat a kam vůbec nevim, jak se dostanu. Dvě hodiny vlakem? Další záchvat paniky. Nesnáším vlaky! Nestihnu to! Vlezu do špatnýho vagonu, kterej se po třech stanicích odpojí a pojede opačným směrem! ÁÁÁ… 
Anyway – rozšiřte prosím zprávu, že jsou tu k dispozici čtyři sibiřská koťátka s průkazem původu a že kdo by je chtěl, ať se informuje u mě nebo na www.peridot.cz, což je webovka naší chovný stanice. Do odběru je teda ještě daleko, ale určitě není problém domluvit se na nějaký návštěvě za účelem podívání se. Zatím s nima teda neni velká sranda, ale stejně jsou to ňuňánci 🙂 Já bych na ně mohla koukat furt. Tak zatim, guys. 
Rubriky
co se mi honí hlavou

Čajovna u namyšlenýho blbce + nějakej ten sen zase jednou

Tak jsme včera byli v čajovně. Konečně jsem se taky jednou dostala mezi lidi. A přišlo zajímavý zjištění a sice že my se asi vůbec všichni vídáme hrozně málo. Jeden se hrozně diví, jak jsou ostatní malí, malí se diví, jestli on nám nějak nevyrost, ta neví, že ten má práci, ten zas neví, že té řezali pihu… my se prostě najednou nějak vůbec neznáme O.o
V čajovně to ovšem bylo fajn. Obě šíšy tentokrát stály víceméně za prd, ale čaj byl dobrej (i když obvykle se mě ptaj na slazení a tentokrát se neptali, takže jsem to pila neslazený a moc mi to nechutnalo – ale zase ptát se na cukr se mi nechtělo, jelikož chlapci čajovníci se mi zdáli poněkud strohý a nepříjemný (což jsou slabý slova) a měla jsem pocit, že kdybych se jich na to zeptala, rovnou by mě někam odklidili za to, že porušuju čajovnický pravidla), no a hlavně ta společnost byla příjemná. Místní čajovníci se nám teda předvedli v ne úplně nejlepším světle, ten jeden je nějakej hrozně namyšlenej a divnej a furt nás chodil velmi teatrálně upozorňovat, že u nich se končí oficiálně v deset a že za půl hodiny už zavíraj a jánevim co ještě, z čehož mě poněkud zamrazilo. Pořád jsem si musela říkat wtf?, vždyť já tam chodim dlouhý roky a sotvakdy jsem odtamtud odcházela před jedenáctou. A nikdy nám nikdo nic neřekl, naopak se na nás usmívali a v životě mě nikdo neupozorňoval, že už budou zavírat a že „se teda milostivě zeptá kolegů, jestli maj ještě náladu rozdělávat nám druhou šíšu, ale že na sahlep teda zapomeňte“. Když nám tohle oznamoval, málem mi upadla brada. No kde to sakra jsme? 
Nemluvě o tom, že hned na začátku, když za náma přišel jinej hoch, nám tohodle pořád ze srandy dohazoval, a když jsem pak ze srandy nadhodila, že bych ho brala, ten týpek za chvilku přišel se na to zeptat a na mou odpověď, že jsem to byla já, kdo se ptal, řekl „No mně to bylo jasný“, otočil se na podpatku a odešel. Co tim chtěl kurva říct? 😀
V neposlední řadě se nás dost nevybíravym způsobem ptal, komu už bylo osmnáct, načež jsme se mu docela vysmáli, jelikož naše věková kategorie je už o něco vyšší, no ale nevadí. Vypadat mladě je výhra – i když samozřejmě jak kdy, třeba mě to celkem štve, protože se mi to nehodí k práci. Nj, nenaděláš nic. 
A tak jsme teda měli dvě nicmoc šíšy a hodně presu z toho, jak jsme se snažili už teda vypadnout – zajímavý, že vedlejšímu stolku ani jednou nic neřek, a přitom to podle mě žádný jejich kamarádi nebyli, prostě jen další zákazníci. Co se mu na nás asi nelíbilo? 
Po čajovně nás dva členové výpravy opustili a my ostatní jsme se ještě zastavili v nejbližším pajzlíku na jedno pivečko (pozor, hlášení, fakt jsme měli každej jen jedno!) a trochu povídání na témata „perličky ze žákovských knížek“ a „historky ze školních let“. Ke konci jsem z toho všeho dostala hroznej záchvat smíchu – prosimvás víte, jak dlouho já už neměla pivo? Nevíte? Já taky ne, ale bylo to sakra dlouho – a jakmile jsem všechny vyprovodila na trambaj, už jsem si to metelila domů a tam jsem nezvykle rychle usnula – teda až po druhym odskočení si, do tý doby mi nějak nešlo zabrat, njn, pivo. 
A večer zakončily – jak jinak – další zcela nepochopitelný sny, který mám skoro pocit, že už se mi zdály, nebo aspoň že lokace byla stejná. A jinak tam byli nacisti, co nás (asi čtyři lidi) obklíčili někde v lese a pak nás chtěli upálit (Dizzy, to ten tvůj zkurvenej kabát :D), ale zároveň to bylo všechno jen naoko, takže jsme se zase moc nebáli. Pak jsme se pohybovali v okolí naší chaty, myslim, a byli tam lidi ode mě ze základky. Tam se zase hrála nějaká hrozně divná hra a já během ní měla dělat, že jsem v bezvědomí, ale všichni to zkazili tím, že si z toho utahovali a odmítali hrát svoje role, a tak jsem byla za debila a brzo jsem toho nechala. A pak se mě jeden bejvalej spolužák ptal na něco jako jestli by na mě směl sahat nebo co a pak se tam připletla sejrová pizza a nakonec jsem byla zase v tom lese a přišli tam dva obři, který se tam usadili a nejdřív mě chtěli sežrat, ale nakonec jsem se schovala v takový lesní chatce a oni mě nechali žít s podmínkou, že jim budu shánět další jídlo a že si s nima budu povídat. Nebo tak nějak, já už fakt nevim, co se mi to v tom snu všechno objevilo, hlavní ale je, že se mi dobře spalo a že mě štve, že jsem musela tak brzo vstát, protože bych zrovna spala až do oběda 😛
Nj, jenže to nějak nejde, nebo spíš mám pocit, že to nejde, a už kvůli tomu pocitu bych si to neužila. Jednak jsem celej víkend odkládala studium na páteční zkoušku a dneska mám další trénink, kde teda nejspíš budu za úplnýho idiota, a taky jsem byla zaúkolována falšováním úředních dokumentů a jejich doručením do místa určení, ačkoli se mě to vůbec netýká 😀 Mne, zase tak vážný to snad nebude, ale stejně se mi to nechce dělat, nemám ráda, když na mě někdo háže svoje povinnosti a automaticky počítá s tím, že to udělám, protože je můj nadřízenej nebo co. Ale nevermind, mám to za rohem, takže co bych to neudělala. Jen se vždycky cítím jako by mě někdo zradil, když mi přidá nějakou položku do mýho to-do listu a když kvůli tomu všemu musím vstávat dřív než v deset. No ono vůbec, poslední dobou spim furt do oběda a dnešní budíček na osmou ještě asi bude mít následky. Inu, jdu teda něco dělat, ať to vstávání aspoň nepřijde vniveč. Majte sa.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Maluju a miluju

Blue
Tak jsem dneska zase po dlouhý době trochu malovala. Původně jsem teda zamýšlela něco úplně jinýho, ale bohužel moje starý tempery už poněkud dosloužily, většina z nich je totálně ztvrdlá a už mi došla i bílá, kterou jsem dneska právě hodlala použít na ztvárnění jedný meditační vize, takže jsem byla nucena uchýlit se k nouzovýmu plánu a když už jsem ten papír tak krásně nafialověla, bylo třeba vymyslet něco jinýho, čím ho zaplním. Jediná dostupná barva byla světle modrá a když jsem tak do toho papíru koukala, najednou jsem věděla, že chci namalovat srdce. A vem to čert, že srdíčka obvykle malujou šťastně zaláskovaný lidi, vem to čert, že se blíží ten ***** Valentýn a že ho zase prožiju sama. Veškerej ten bojkot ve mně prostě dneska opadl a já chtěla to srdíčko namalovat, ať si řiká kdo chce co chce. No a co že nemám přítele, kterej by mi byl oporou, když už mi dochází dech. No a co, že k zbláznění miluju někoho, kdo mi to nikdy nebude moct oplatit. To ještě neznamená, že mě láska a všechny ty věcičky okolo nebaví, právě naopak.
Btw děkuji Bels za nápad s křišťálem pod polštář – dneska po nějaké době žádné noční můry 🙂
A nakonec dodám, že jsem se dneska konečně trochu prošla venku a i když tam byla zima jak v psírně, byla to příjemná změna. Rovněž vynikající oběd, kterej jsme ani nestihli vyfotit, jak jsme ho hned zhltli 😀 Hon na čarodějnice s Cagem už taková vyhra nebyla, ale taky to nebylo zase tak zlý, takže odpoledne celkově považuji za úspěšné a v příjemné společnosti strávené. No a co že už nikdy nebude můj. Stejně je to báječnej člověk a jsem ráda, že se věci mají tak, jak se mají. Mohlo bejt hůř.
Btw. jak na to tak koukám, nestačím se divit, jak je to srdce rovnoměrný. A to jsem ho ke všemu namalovala jen minimálním množstvím tahů a ani jedinkrát jsem nepřetáhla. To se mi rozhodně nepodobá, mně s mejma věčně se třesoucíma rukama a neustálým ukapáváním všude mimo (jenom dneska jsem se třikrát polila pitím, jednou z toho vařícím čajem). Zdá se, že ta láska je to jediný, v čem si jsem doopravdy jistá. Achjo, někdy je ten život fakt těžkej na žití…
Rubriky
co se mi honí hlavou

O špatném spaní, co náladu ovlivňuje

Tak jsem si myslela, že to dneska bude venku šajnit a že se třeba i přemůžu a půjdu se projít někam na Vyšehrad, když už jsem těch několik dní zalezlá doma, a ono to zalezlo taky, hned po pár minutách. Takže z procházky asi nic nebude. 
Proč jsem zalezlá? Tak, ve středu se mi nic nechtělo a navíc mě pobolívala hlava, tak jsem si akorát doma přepsala nějaký věci, co mám k přepsání, a žádná další aktivita se nekonala. A včera? Včera to bylo špatný, protože mě hned po ránu příšerně rozbolelo břicho (…je na malinách.) a krátce po probuzení se přidala i hlava, která to tentokrát vzala od podlahy a ukrutně mě bolela až do večera. Nepomohly ani dva pytlíky aulinu, ty byly dobrý tak akorát na to břicho, ale palice mi třeštila čím dál tím víc a po setmění se k tomu ještě přidala poměrně silná nevolnost. Jak já ty migrény nenávidím! A to jsem se těšila, že zase jednou půjdu na meditaci – obzlášť na tu včerejší nás A. důrazně zval, že se tam budou dít zajímavý věci a ať si to určitě nenecháme ujít. No, co nadělám. Hlavně že dneska už je to pryč (*klepe na stůl*).
A dál? Dneska se mi zase zdály příšerný sny, já už fakt nevim, co s tim mám dělat. Nebylo to teda až tak hororový, ale o to únavnější, protože se z toho nedalo vzbudit. Vzbudila jsem se teda asi desetkrát, ale pokaždý falešně nebo jen na pár vteřin a hned jsem zase upadla do kómatu. Jako bych se houpala na žvejkačce, a ta mě vždycky, když už se mi povedlo vymrštit se ze snu, okamžitě stáhla zpátky. Trochu děsivé, nepřijde vám? 
Nejhorší na tom je, že ty sny jsou příšerně živý, takže já vlastně ani nevím, jestli jsem se někdy vzbudila doopravdy nebo jestli to všechno byl jeden dlouhej sen. A taky mě poněkud děsí, když se mi ve snu objevujou přesně ty stejný předměty, který tu skutečně mám, a jsou tam i na stejnym místě a ve stejný podobě. Jako třeba lapač snů, kterýmu jsem ve snu nadávala a slíbila jsem mu, že ho okamžitě sundám, protože je k hovnu. A pak jsem se obracela na svoje plyšáky, aby mi pomohli – přičemž tam byla i Šášulka a Sylva – hračky, který jsem měla jako malá a který jsem už roky neviděla. Člověk si říká – nechtěj mu tak ty hračky dát najevo, že se jim po něm stejská? Nebo tak něco 😀
No a teď, teď jsem kvůli tomu všemu pěkně mimo, už zase mě bolí břicho a jsem rozespalá. Ven teda asi nepůjdu, je tam už zase hnusně, ale možná bych se i tak měla hecnout, jelikož si tu začínám připadat jako ve vězení nebo prostě dokonale odříznutá od světa. Sice víceméně dobrovolně, ale stejně z toho nemám radost. Chtěla bych běhat někde venku, ale to by tam muselo bejt teplejš a šajnit. Kde je to zatracený jaro, já už se z tý zimy zbláznim! 
Přesně za tejden mám certifikační zkoušku. Jímá mě děs a hrůza. Jak tohle jenom dopadne? 
Mail mi začínaj zahlcovat reklamy na Valentýna. Mám chuť všechny ty spamery postřílet. A k nim do řady bych postavila i všechny ty kretény, co mi to pořád připomínají na facebooku i všude jinde kam se hnu. Bože, jak já nesnáším umělý komerční svátky!
Rubriky
Bez kategorie

Koukej žít

Já vlastně ani nevím, jestli mám k tomuhle tématu co říct. Pravda je, že snad už tisíckrát jsem se k ní přiblížila na tak krátkou vzdálenost, že mě skoro hladila po zátylku, ale nikdy na mě nesáhla. Na mě teda ne. 
Ale zkušenosti s ní asi nějaký mám. Vzpomínám si na nejednu noc, strávenou urputným chatováním s kamarádem nebo kamarádkou, které už za ten krk držela a oni se jí nebyli schopni vykroutit. Nevěděli, jak dál, co dál, jestli má ještě vůbec smysl na nějaký dál čekat, a tak se prostě chtěli zabít a „ukončit to trápení“. A já už nevím, co konkrétně je trápilo, ale byly to hrozný věci, který by dojebaly asi každýho, takže jsem se jim nijak zvlášť nedivila – kor když i já jsem tou dobou měla podobný myšlenky. Ale byl tu ten rozdíl mezi náma, kterej mi dal sílu promlouvat jim do duše a radit v něčem, co mě nikdy nepotkalo a k čemu snad ani nemám co říct. Byl tu ten fakt, že já narozdíl od nich věřila, že život může bejt krásnej, ať se vám v něm stalo cokoli. Ostatně kolikrát to kolem sebe vidíte – lidi, co jsou vážně nemocní a prakticky denně bojují o život, lidi, co někoho ztratili, co ztratili všechno a všechny, co nikdy nepoznali rodiče, nikdy nebyli opravdu milováni, potkala je nějaká nehoda a přišli o nohu nebo ruku nebo už nikdy nebudou chodit… a vy se chcete zabít, že vám rodiče nerozumí? Že se nestydíte… 
Takhle nějak a dalšíma způsobama jsem se snažila jim vysvětlit, že ještě zdaleka není všemu konec a že ještě má smysl dál bojovat za svoje sny a ideály, protože měli vlastně obrovskou kliku – jsou zdraví, mají rodinu (která se k nim sice mnohdy chovala hrozně, ale prostě tu byla, a to je něco, za co by druzí dali všechno co mají), mají přátele nebo alespoň jednoho, kterej s nima právě teď dřepí na icq a věnuje se jim celou svou duší. Takže jakýpak nikoho nezajímám? Zajímáš mě. Tak koukej žít. 
A ono to, kupodivu fungovalo. Nevím, co jsem říkala – ani v tu chvíli jsem pořádně nevěděla, co říkám. Věděla jsem jen, že nechci, aby ten člověk tu „blbost“ udělal, aby si ublížil nebo aby se jen trápil a byl na tom tak bídně. Chtěla jsem, aby se usmál, aspoň smajlíkem, a aby pochopil, že když nic jinýho, jeden člověk na světě je tu jen pro něj a dokud nepadne, bude dělat psí kusy proto, aby mu bylo líp. A víte co? Ony tyhle nešťastný děti kolikrát ani víc nechtějí. 
Tak nevím. Možná to všechno byla jen póza, kterou si ten kterej člověk vynucoval pozornost. A možná taky ne, možná tam opravdu měl u stolu krabičku s prášky a jen těch několik upřímnejch vět, co byly plný zájmu a lásky, jim pomohlo podívat se na celou věc jinak a pochopit, že nic ještě není tak hrozný, jak to vypadá. Na tom, jak to bylo, ovšem ani tak moc nezáleží, hlavní je, že to neudělali a že pokud vím, oba dva (nebo tři? už nevím…) dneska žijou vcelku šťastnej a smysluplnej život a snad si už ani nevzpomínají, že se něco takovýho někdy událo. Já si to ovšem pamatovat budu, protože ať už to byla póza nebo ne, ten pocit, že v danou chvíli máte na telefonu nebo na icq člověka, kterej vám vážně sděluje, že se právě hodlá zabít, je neuvěřitelnej. Cítíte obrovskej smutek nad jeho bolestí, obrovskou zodpovědnost a nesmírnou potřebu říct mu, že ho máte rádi a že si nepřejete, aby to udělal, opravdu ne, protože pak bude na světě o jednoho úžasnýho človíčka míň a nikdo ho nikdy nenahradí. Protože oni prostě nahraditelní nebyli, nikdo není. A snad právě to potřebovali slyšet. 
bilerico.com
A já? No ano, taky to na mě kolikrát přišlo, naposledy vloni koncem léta. Nikdy bych nevěřila, že něco tak banálního jako rozchod mi může přijít jako ta finální tečka po všech těch letech toho „trápení“ a žití beze smyslu a bez východiska, ale stalo se to. Nějak se to všechno sešlo a já už toho měla vážně dost. Hroutím se teda poměrně často, protože jsem hroznej emák a psychouš, ale tentokrát to bylo vážný, to jsem sama viděla. Obzvlášť první vteřiny, minuty a hodiny byly zlý. Nemohla jsem přestat brečet, nebo spíš skučet, řvát, vzlykat a dusit se. Bylo mi strašně špatně, ale vážně. Takovým způsobem, kterej se nedá k ničemu přirovnat, protože to bylo naprosto dokonalý zoufalství, dno vší bolesti a smutku, dokonalá zničenost, konec všeho – protože co by mohlo být dál, když bez Něj už nic být nemohlo? 
Na první noc jsem si pro jistotu pozvala kamarádku na přespání. Nemohla jsem jinak, věděla jsem, že tentokrát jde všechno srabáctví stranou a že už je mi všechno jedno, a tak jsem potřebovala někoho, kdo mě ohlídá. Někoho, kvůli komu bych to neudělala – a že mám rodiče, mi v tu chvíli bylo kupodivu taky jedno, já žiju obecně spíš pro svoje přátele a pro lásku než pro rodinu a v tuhle chvíli se to ještě víc vyhrotilo a mně bylo srdečně u prdele, jestli mě druhej den najdou mrtvou a budou z toho zničení. Nevím, jestli se tomu dá říkat sobectví, v tu chvíli opravdu nemáte sílu žít, ani když je to pro někoho jinýho, nevidíte žádnej smysl v tom boji, protože nevíte, za co ještě máte bojovat, když o vás nestojí jedinej člověk, kvůli kterýmu dejcháte. Proto, že tohle vím, nikdy neodsuzuju lidi se sebevražednýma myšlenkama. Neříkám, že jsou pitomci a sobci, protože v ten moment má člověk opravdu zničený myšlení a jediný, co si přeje a co potřebuje, je vypnout tu nesnesitelnou bolest, kterou mu přináší už samotný bytí tady, samotný dejchání a každá vteřina, kdy si tak strašně bodavě uvědomuje ztrátu, co právě prožil. A co se nedá vrátit, zahojit, napravit, prostě nic. Nedá se nic, jen existovat a snažit se dodejchat se do rána a pak třeba zase do večera a tahle vegetativně bejt, ačkoli to nemá žádnej smysl a žádnou náplň a taky víte, že i když se přes to nějak dostanete, už nikdy to nepřestane bolet…
fallforward.wordpress.com
Ale ani tehdy jsem to neudělala. Abych si ulevila, popadla jsem do ruky svoje oblíbený ulevovátko – nůžky od manikúry – a trochu si poškrábala ruce. Ani ne tak pořezala, já nemám ráda řezavou bolest, teda já nemám ráda bolest vůbec, ale když je mi opravdu bídně, někdy pomůže trocha toho škrábání, a když to trochu krvácí, jen líp. Už jsem se zmínila, že jsem psychopat? Stejně by mě ale zajímalo, kolik jinak normálních lidí dělá něco podobnýho. Nemyslím si, že to úplně spadá do nějaký vážný kategorie sebepoškozování, ostatně mi to nijak zvlášť neubližuje, ne víc než když mě zdrápe kočka, ale stejně. Nakolik je taková věc běžná? Kolik lidí si podobným způsobem ulevuje a nikdy to nikomu neřeknou? On si toho totiž obvykle ani nikdo nevšimne – u mě si toho všimla jen spolužačka na gymplu, někdy ve třeťáku to myslím bylo. Ale zakecala jsem to, svedla jsem to právě na tu kočku. Protože to jsou věci, o který obvykle nemáte potřebu se dělit, aspoň teda pokud to děláte upřímně, a ne jen z tý puberťácký pózy typu – hele, mně se něco stalo, všichni se mě ptejte, co mi je a starejte se o mě.
Ale to já nějak nepotřebovala. Vím, že mám kolem sebe řadu lidí, kvůli kterým stojí za to žít. A dost možná to vědí i tatínkové od rodin a vůbec všichni ti lidé, co jim pak příbuzní chodí řvát na hrob „Proč jsi nás opustil?!“. Já myslím, že tahle věc má jen jedno řešení, a to je – ostatně jako u všeho – komunikace. Je třeba zajímat se o to, co se kolem vás děje. Zajímat se o lidi a dát jim najevo (i když jsou zrovna v pohodě), že kdyby náhodou v tý pohodě nebyli, můžou za váma kdykoli přijít. Být dobrým přítelem. Aby se ty lidi měli na koho obrátit, aby věděli, že je úplně normální bejt občas v prdeli a že se za to nemusí stydět a dusit to v sobě. A když už nechtějí nebo nemůžou jít k psychologovi, ať prostě vědí, že můžou přijít za váma. A pak, pak se lidi možná nebudou tolik zabíjet, protože když to nebudou dusit v sobě, nebude je to dohánět k šílenství a jim nerupne v bedně. A budou vidět, že život ještě má smysl a že existuje nějaká cesta i pro ně. 
acupofcoffe.deviantart.com
Dál už nevím, co bych k tomu řekla. Zažila jsem ty stavy bezmoci a přesto jsem to s pomocí mých přátel zvládla. A zažila jsem chvíle, kdy se k tomu schylovalo u druhých a taky to zvládli, třeba i díky mě. A to je taky krásnej pocit. Žít pro druhé je vždycky krásnej pocit a pomůže vám to uvědomit si, že i vy máte v tom světě místo a že když už nevidíte důvod v žití sama pro sebe, můžete se chytit aspoň na chvíli tohohle. Však ony se vám ty důvody později taky vrátí. Já už dneska znám svoje místo tady a vím, že život je boj, kterej chci bojovat, protože pokud se zrovna nepoddávám nějakejm depresivním myšlenkám, je to krása. A ty krásný chvíle, kdy jste absolutně šťastný, kdy milujete a někdo miluje vás, kdy jste s rodinou nebo přáteli nebo i sami a děláte třeba něco užitečnýho a dobrýho, těch krásnejch chvil je někdy málo, ale přesto za to stojí. Tak koukejte žít a netrapte se! Všechno jednou pomine, i bolest a trápení. A bude zase dobře 😉
Rubriky
co se mi honí hlavou

Promluvy k sobě

Tak mám za sebou další trénink a tentokrát to bylo mnohem náročnější, protože mě netrénoval jeden člověk, ale hned čtyři (a ještě jsem u toho hrála scénky s jednou kolegyní). Poměrně rychle se ukázalo, že tudy cesta nepovede, jelikož každej z nich má trochu odlišnej postup nebo slovníček a hlavně každej z nich používá jiný fráze a na fráze těch ostatních je alergickej 😀
Příklad.: pan A mi asi půl hodiny vysvětloval, jak mám vést určitou část rozhovoru, a zdůraznil přitom jednu větu. O pár minut později jsem ten rozhovor vedla s panem B a ten se u tý věty úplně zarazil, zhrozil a otřásl a vyčinil mi, že něco takovýho vůbec nemám používat. No, tak jsem mu vysvětlila, že za to nemůžu, protože mě to tak naučil pan A, a on se hrozně divil a skoro vypadal, jako by mi to nevěřil. A takových momentů jsem dneska zažila asi pět, takže jak to pak ve finále bude vypadat, to vážně nevím. 
Jinak na tom rozhodně nejsem špatně. Chápu, co mi říkají, a chápu, proč se na to či ono mám ptát zrovna tím či oním způsobem. Problém je ovšem v tom, že už teď v mám v hlavě zakořeněný postupy, který odtamtud budu obtížně dostávat, a oni mi k tomu ještě přidávají další guláš tím, že mi každej z nich říká něco jinýho a hlavně každej druhej přijde s tím, že mi zakáže říkat to, co mě naučil ten před ním… no prostě výukový systém, zdá se, má pár mušek. 
Ale jak říkám, kromě toho dobrý. Musím ty informace přetřídit a co jsem se doteď naučila (resp. to, co z toho mám povoleno používat nadále), si budu muset nějak šikovněji přepsat, protože už v těch materiálech a poznámkách začínám mít bordel. Asi to provedu zejtra. Vím, že dneska by to bylo lepší, protože to mám v tý hlavě čerstvý, ale na druhou stranu toho mám už dost, hlavu jak pátrací balon a to ani nemluvim o tom, jak mě frustruje neustále měnit strategii podle toho, jak mi to kdo nakáže. To se nemůžou dohodnout? 
Taky narůstá stres. Certifikační zkouška je příští pátek a já, narozdíl od všech těch týpků kolem mě, nemám tak docela pocit, že bych to do tý doby mohla zvládnout. I kdybych byla schopná si během těch několika dní smazat z mozku všechny nadbytečný informace a nechat tam zarůst jen ty správný, bojím se tý svojí neuvěřitelný trémy. Jen kolikrát jsem dneska měla okno a musela jsem se omluvit, že prostě fakt nevim – ačkoli jsem před sebou měla papíry a všechno a o nic nešlo. Co teprve budu dělat tam, před komisí, která se se mnou rozhodně nebude mazlit a nic mi nedá zadarmo? Jak zvládnu něco tak obtížnýho a náročnýho, když nemám skoro žádnej čas na přípravu? 
Ono to teda na druhou stranu bude možná lepší než kdyby se to měsíc odkládalo, ale stejně. Mám z toho hrůzu. A musím pořád myslet na to, jak je to směšný, bát se vlastního strachu. Nebojím se, že nevím. Nebojím se, že nechápu. Já to všechno vím a chápu, ale bojím se toho, že se budu tak bát, že vypnu. Brumbál říkal, že bát se vlastního strachu je moudré, ale já v tom teda nic moudrýho nevidim, spíš si připadám jako ten největší blb, kterej si to jen sám ztěžuje a kterej si navíc neumí zrovna nejlíp pomoct, i když teoreticky přesně rozumí svýmu problému. To by mi mělo umožnit nadhled a snadnější svépomoc, ale místo toho mám někdy pocit, že v tom plavu hned dvojnásobně, protože to jednak negativně prožívám a zároveň o tom negativně smýšlím. A to jsem přitom takovej optimista a fakt mě to baví. Cítím chybu v matrixu. 
Ten strach, ta tréma ze mě vážně dělá hroznýho negativistu, zdá se. Hlášky jako „Já nevim“, „Já to neřeknu“, „Já se do toho zamotala“ jsem vždycky měla za něco, co mi v daný chvíli pomůže, ale zdá se, že každej to tak nevnímá. Bylo mi řečeno, ať takový věci vůbec neřikám – ale co teda mám říct ve chvíli, kdy mám fakt před očima černo, srdce mi buší jak splašený a přitom ještě stíhám počítat jeho údery a vnímat, jak na mě všichni civí přes stůl a čekají, co ze mě vypadne? Jak to teda mám řešit, když se nemůžu ani nahlas omluvit, že nevim a ať mi daj chvilku na rozmyšlenou a hlavně na uklidněnou? 
Navzdory komunikačním šumům a vlastnímu stresu je to pro mě ovšem obrovská výzva. Mnohem větší než ty dosavadní pokusy, a už ty mi přišly jako něco obrovskýho. Teď už ale vidim, že v tom vůbec nic obrovskýho nebylo, naopak že to byla v podstatě špatná cesta (ačkoli mi to poskytlo dostatek vzdělání a zkušeností na to, abych se mohla pokoušet o tohle) a že teprve tahle je ta správná, teprve tady to může mít smysl, kterej jsem v tom všem od začátku viděla a kvůli kterýmu jsem se tak dlouho pokoušela protrhnout smůlu, abych se mohla vyhoupnout nahoru a užívat si zaslouženýho ovoce.
Takže jakkoli je to teď těžký, vím, že je to tak správný a že kvůli sobě samotný se rozhodně nesmím vzdávat. Nesmím se nechat zaskočit a nesmím smutnit. Připouští se vztek, ten člověka vyburcuje, ale rozhodně se nepřipouští lítost. To se prostě musím odnaučit. 
A musím být silná a důsledná. Musím se zase naučit plánovat si svůj čas a využívat ho tak, jak se má. A musím se hodně učit, hodně učit... a bude dobře 🙂
Rubriky
co se mi honí hlavou

Takhle o neděli…

www.travelblog.org
Mám trochu pocit, jako bych to tu zanedbávala, což je škoda, když mám zrovna tolik času. No ale co naplat, když není psavá.
Jestli mám o čem psát? No o tom nepochybujte. Ale bohužel, některý věci si holt musím nechat zase jednou pro sebe, a tak mě to jen uvnitř pálí a vytváří to ve mně určitou blokádu, protože pak mám pocit, že když nemůžu říct všechno, nemůžu říct nic. Já vím, že to není pravda, ale mám prostě takovej pocit.
Tak třeba pole milostné – celej poslední tejden to pro mě bylo docela aktuální téma, protože mě zase jednou začalo hrozně srát, že jsem single. Ovšem moje možnosti? Bída s nouzí.
Ozval se mi starej kamarád a jeho chování jednak nechápu a druhak mě neskutečně vytáčí. Roky jsme se neviděli, jeho poslední smska byla odpovědí na mou otázku po dlouhé době – jak se má a jestli se nechce někdy vidět. Odpověděl dost nevybíravě ve stylu že co dolejzám, jestli mě něco mrzí a že má holku, tak ať neotravuju. Přitom jsem ho chtěla prostě jen kamarádsky vidět, takže jsem nad tím kroutila hlavou, na co si to hraje a proč se tak chová. No a pak se mi asi o dva roky později ozve s tím, že copak dělám, jakpak se mám (NESNÁŠÍM, KDYŽ KLUCI TAKHLE PÍŠOU!), označoval mě přitom za kočičku (GRRRRRRR!!!) a vedl další řeči typu:“Jestlipak jsi pořád tak pěkná jako dřív?“ a „Hrozně rád bych tě po dlouhý době objal a políbil“. Moje první myšlenka byla WTF? a hned za tím následovalo opět „Na co si to hraje?“.
Od tý doby mě podobnýma smskama a vůbec zprávama bombarduje téměř denně, prozvání, aniž by to mělo nějakej smysl (dokonce i v noci), píše mi, že se zrovna nudí a podobně – jako by mě to snad zajímalo 😛 Vedli jsme spolu nejednu konverzaci, během níž jsem mu sdělila, že nemám zájem s ním cokoli mít, ale k ničemu to nevedlo. Vyložil si to totiž jako že s ním nechci nic mít, protože je zadanej, a následně mi oznámil, že se se slečnou rozešel. V tu chvíli mi ta slečna poslala žádost o přátelství na facebooku (WTF2 – proč bych si jí měla probůh přidávat?) a on zas vedl řeči jako že teď už si můžeme psát, protože je free. WTF3. To si jako myslí, že jedinej důvod, proč spolu lidi jsou nebo už jenom flirtujou je ten, že jsou oba free? A co takhle nějaká přitažlivost? Nějakej zájem? Něco?!
Anyway. Tenhle týpek bohužel neni jedinej z mýho okolí, kterej se chová podivně a nepochopitelně a kterej mě vytáčí. Skoro si začínám říkat, že jsem nějakej magnet na kretény nebo že je to možná ve mně – třeba mám nějaký nerealistický očekávání na chlapy nebo já nevim 😀 Ale tím to podle mě nebude, jelikož kromě těchhle existencí znám taky slušnou řadu pánů Úžasných, kteří jsou sice více či méně nedostupní, ale každopádně v rámci možností normální nebo alespoň divný tim správnym způsobem, kterýmu rozumím a dokážu ho pochopit. Bláznů znám taky dost, ale tohle? To je fakt moc.
No a jinak je mým alpha tématem práce, samozřejmě. Začala jsem se školeními na novém místě a zatím je to ještě prd proti tomu, co mě teprve čeká, i když už teď to vyžaduje poměrně dost aktivity. No, přinejmenším rozhodně víc, než na co jsem byla zvyklá – jsem úkolována hned ze dvou míst a to je teprve začátek. Nejhorší ovšem je přemáhat svou prokrastinaci a snažit se plnit zadané domácí úkoly včas, ne-li dřív. Zatím to teda jde, protože toho času mám dost, ale co bude, až mi dojde, to nevím. A hlavně na mě už teď silně působí stres. Když pominu návrat špatnýho spaní (že by za to mohla moje přestávka v meditaci?) (btw dnešní noc byl teda zase jednou extrém – úplně šílenej sexuální sen, kterej by se totálně dal použít jako námět na nějakou povídku nebo i film, i když nevim, jak by se to filmovalo, když v tom hrály roli neviditelný postavy) a sociální fóbie, občas mám poměrně solidní záseky, kdy prostě jenom sedím a nejsem schopná se pohnout, mrknout, myslet nebo cokoli. Prostě blank page. Nechápu. A čím dál tím častěji přemýšlím o tom, jak by můj život vypadal, kdybych navštěvovala nějakýho terapeuta nebo psychologa nebo prostě někoho, kdo by mi ty moje stavy pomohl přežít. Obvykle se cítím celkem normálně, ale jsou dny, kdy mám prostě pocit, že jsem už poměrně patologickej případ. Neměla bych to teda s někým nějak řešit?
No a pak je tu otázka volnýho času. Mám ho relativně dost, ale většinu ho trávím doma, sezením u počítače nebo nad knihou. To právě kvůli tý sociální fóbii a vůbec nechuti kamkoli chodit a s kýmkoli se vidět. Osob, který bych ráda viděla, je tak strašně málo, až je to k uzoufání, a většina z nich buď nemá v danou chvíli čas nebo maj prostě dost vlastních starostí. A ti ostatní? Prostě je vidět nechci, nemám zájem nebo to z nějakýho důvodu nejde. Ke všemu jsem teď zas celá náladová, nebo spíš rozhozená, to je lepší slovo.
Mám taky pocit, že na mě možná zase leze zánět močových cest. Už jen z toho pocitu mě chytá hrůza, protože posledně to rozhodně nebylo nic příjemnýho a velmi nerada bych si to zopakovala.
A jinak už nevím. Vznáším se v takovym divnym prostoru bez hranic a nevím, co bude dál, ani kde teď vlastně jsem. Nevím, jestli se vzhledem k daným okolnostem chovám správně nebo jestli něco hrozně zanedbávám. Nevím jestli jsem líná nebo jestli je správný, že čekám. Nevím, jestli můžu dělat víc a co. Asi bych si o tom vážně měla s někým promluvit. Nějaký tipy?
P.S.: Nemůžu se dočkat, až se do tý práce pustím naplno a něco se bude dít. Když se totiž nic neděje, dopadá to přesně takhle – dlouhý články plný slintů o fóbiích, nechuti cokoli dělat a ještě jsem zapomněla dodat šílenou žravku, která se mě držela dva dny v kuse (naštěstí už opadla) a díky který všechno moje předchozí snažení přišlo poněkud vniveč. Grrr, musim se zejtra donutit jít do fitka nebo prostě něco fyzicky dělat. Psychická činnost nestačí, ba naopak její přemíra škodí. Musim se hejbat. Tvořit. Cokoli!