Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Členstvo AK – jak to vidím já (2. část)

Přátelé, na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti vysílením, ale severní pól dobyt! Aneb seznam členů AK pokořen a teď už vám konečně můžu předvést své absolutní favority. Nejdřív ale klasicky něco omáčky a keců okolo. No znáte mě, když jde o AK, já to ani jinak neumim 🙂
Musím říct, že to bylo náročnější, než jsem čekala. Všechny členské blogy jsem poctivě zotvírala a prolezla aspoň třemi kliknutími, abych se o nich dozvěděla co nejvíc, ale dělejte to takhle u dvou set blogů a za chvilku vám z toho začne pěkně hrabat. Krom toho jsem už v první vlně vyřazování zjistila, že většina členů je v tom seznamu zcela oprávněně a že jsou prostě fakt dobří. Jak tedy vybrat ty nej? Inu, v druhé a třetí vlně jsem se prostě musela vykašlat na to, jak je kdo dobrý a co všechno zajímavého má k nabídnutí, protože to bych tu po zbytek roku nepsala o ničem jiném než o nich, a to je podle mě něco, co náleží přímo AK a ne mně. Stojím si totiž za tím, co jsem psala přímo v komentářích na klubovém blogu – že samozřejmostí by tam měla být rubrika s názvem dejme tomu Medailonek, která by postupně představovala každý blog zvlášť, a všichni členové by tak měli svůj profilový článek, kde by se objevilo něco málo o jejich blogu a tvorbě, o jejich názorech nebo o nich samotných (to už by se nějak vymyslelo, jestli formou nějakého jednotného dotazníku nebo prostě jen ponechání prostoru samotnému blogerovi, ať si do medailonku dá co chce. Taky mě napadlo, že třeba první v medailonku by byl vyzpovídán autorem rubriky a pak by byl pověřen vymyšlením otázek na dalšího a tak dále – prostě takový řetěz rozhovorů) a nikdo by nepřišel zkrátka.
Proč se takové iniciativy nechopím? Upřímně řečeno, jsem ve fázi váhání. Když jsem svou vizi zveřejnila v komentářích na klubovém blogu, nekonala se absolutně žádná odezva. A dělat něco, co nikoho nezajímá, mě nebaví. I když si osobně myslím, že taková věc by tam být opravdu měla (ostatně se o ní i mluvilo před čistkou a leckdo se vyjádřil pro), nepoženu se do něčeho, do čeho se nezapojí druzí. Navíc AK v současné fázi je pro mě spíš předmětem pozorování než nějakých aktivit. Sleduju, co se tam děje, a zatím z toho zase tak odvázaná nejsem. Že by to byla šance „zazářit“ s mým Medailonkem mezi všemi těmi soutěžemi, básněním a fotografováním? Šance zavést něco pevného, neměnného, co položí nové základy klubu a čeho se bude možné chytit? Nebo je to spíš signál toho, že ať se v klubu stalo cokoli, stejně to tam jde do kopru? Nedokážu se rozhodnout.
Ale dost už řečí, it’s show time! 🙂
Jako úplně poslední dodatek jenom řeknu, že jsem k nim všem měla napsané odstavečky s poznámkami, pochvalami za to či ono, upozorněním na zajímavé detaily a podobně, ale když to tak vidím, dlabu na to. Bylo by to na strašně dlouho a stejně, k čemu to. Klikněte na odkaz, zastavte se tam, pobuďte, počtěte si, prolistujte si rubriky a sami uvidíte, co v kom je. Každopádně připomínám, že tohle všechno je pouze můj výběr favoritů a tedy žádné hodnocení toho, kdo je lepší, kvalitnější nebo zajímavější. Prostě mi učarovali a proto tu jsou. Tečka.
1. Adelaine Georgia Screams – http://xion.blog.cz/
2. Ajinak http://papercat.blog.cz/
3. Alouette http://alouette.blog.cz/
4. Awia http://awia.blog.cz/
5. Brabikate – http://brabikate.blog.cz/
6. Gemik http://gemik.blog.cz/
7. Helium a visual http://de-vita.blog.cz/
8. Jana http://jazzuv.blog.cz/
9. Julie http://dopisywinstonovi.blog.cz/
10. Kája http://kajajaja.blog.cz/
11. Kunik 91 http://kunik91.blog.cz/
12. Luc Foxie http://rawwrrr.blog.cz/
13. Maky.Orel http://flora-fauna-foto.blog.cz/
14. Mami http://ajalulu.blog.cz/
15. Marťula http://twenty-smiles.blog.cz/
16. Matt http://sprostepovidky.blog.cz/
17. Meow http://amandina.blog.cz/
18. Mystann http://sawesome.blog.cz
19. Nikolas http://nickii.blog.cz
20. Numenesse http://numenesse.blog.cz/
21. Opti-Mystique http://opti-mystique.blog.cz/
22. Péťa http://nemejtevidiny.blog.cz/
23. Průhledná krabička http://pruhlednakrabicka.blog.cz/
24. Radka http://candela.blog.cz/
25. Rezke http://rezke.blog.cz/
26. Roxy http://nudanudanuda.blog.cz/
27. Rybička http://rybarna.blog.cz/
28. Sense http://ocima.blog.cz
29. Shariony http://shariony.blog.cz
30. Skikuba http://volkl.blog.cz/
31. Telenta – http://telenta.blog.cz/
32. The – http://povidkareni.blog.cz/
33. Uajiii http://uajiii.blog.cz/
34. Vallie http://valliin.blog.cz/
35. Vee http://vees.blog.cz
36. Vrbize http://vrbize.blog.cz/
37. Vysmátá – http://excentrique.blog.cz/
38. Wolfram http://q-blog.blog.cz
39. Zapomenutá autorka http://zapomenuta.blog.cz/
40. Zina http://serpentine-tichoslapek.blog.cz/
41. Žirafka http://zirafika.blog.cz/ a http://tvorim.blog.cz/
Btw neslibuju, že s tím už nebudu hýbat, ale pokusím se ponechat to takhle, ať v tom nemáte zmatek 🙂
Rubriky
challenge

Řídících Márinka, I. – V. díl, F. Háj

Nemůžu si pomoct, před spaním prostě nejradši čtu pohádky. A když nejsou pohádky, tak aspoň knížky pro děti nebo knížky o dětech a tohle je trochu od všeho. Je to moje vzpomínka na dětství a na to, jak mi babička předčítala Káju Maříka (stejný autor – nebo přesněji řečeno autorka, F. Háj je pseudonym), Povídky o Mourkovi a další kouzelné knížky, kterých kdyby nebylo, tak by nebylo ani mě.
A tak, ačkoli mám napůjčovanou spoustu dospělácké filozofie a poesie z knihovny, sáhla jsem před pár týdny po prvním díle pětidílné série Márinky a začala číst a vzpomínat. Přečetla jsem to snad poprvé všechno a zase jednou jsem si uvědomila důležitost existence babiček. Kdyby pro nic jiného, tak pro to, abychom se vyznali v podobných knížkách. Márinka je totiž přímo prošpikovaná slovy a spojeními, která nám dnes už nic neříkají – a tím nemyslím jen nás, mladé, ale dokonce ani našim rodičům by to nejspíš už neseplo. To jen ta naše nejstarší generace, naše babičky a dědečkové, by si možná ještě vzpomněli, ale my už dávno ne. A vidíte, i přesto mě baví tyhle věci číst. Protože i když slova mi nic neříkají, poselství je stále srozumitelné a krásné. Poselství o tom, jak krásné je vidět svět dětskýma očima a jak moc to bolí, když člověk tenhle pohled ztrácí pod nátlakem povinnosti dospět a chovat se zodpovědně. A ještě něco v tom je – připomenutí toho, jak moc se náš svět mění, jak strašně jiné jsou věci pro každou další generaci a jak málo nám ta generace bude rozumět.
Což mi připomíná jeden citát, kterej se sice k týhle ódě na starý český slova hodí asi jako pěst na oko, přesto ale souvisí s mou myšlenkou, takže si ho neodpustím: „Life was much easier when apple and blackberry were just fruits“.
A teď už otázky…
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Protože je taková čistá, nevinná. Chtěla jsem zavzpomínat na svoje dětství a ještě dál, na věci, které jsem nezažila, ale přála bych si to. Chtěla jsem se prostě přenést zpátky v čase a tam někde v tichu luhů a hájů si s malou Márinkou odpočinout od toho našeho světa. A povedlo se 🙂
(enter)
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Krásná, čistá
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Zavzpomínat
(enter)
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
Já mám nejradši Márinku. Je svoje, je jiná než všechny ostatní děti a je nebojácná. Nefňuká, když si vrazí hřebík do paty, v lidech vidí jen to dobré, je bezelstná, neví nic o zlých úmyslech a nebezpečích, je spravedlivá, veselá, zdravá a vtipná. Má obrovské srdce. Chtěla bych být taky taková, naivní. Chtěla bych, aby celý svět byl takový a aby v něm nečíhalo žádné nebezpečí. Aby byl tak jednoduchý, jak ho vidí děti.
(enter)
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Občas se válím smíchy, když Márinka komolí různá složitá slova, kterým nerozumí, a přesto je používá. Třeba saramandl. Nebo když přejímá fráze a věty, které slyšela od dospělých. Nebo když všem říká, co si myslí, a vůbec ji nenapadne, že se to třeba nehodí nebo že je to „společensky nepřípustné“. Je to prostě dítě 🙂
(enter)
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Povídání o Márince je krásné, ale postupem času, asi tak od třetího dílu, už cítíte, že je to poněkud odfláknuté. Poslední díl vůbec za moc nestojí. Autorka své nejlepší patrony vystřílela v Kájovi Maříkovi, to druhé nejlepší vydala v prvních dílech Márinky a na konec jí toho moc nezbylo, dokonce ani ten konec – ten kniha prostě postrádá.
(enter)
Hodnotit dneska nebudu, nevím jak. V té knize vidím víc než jen to, jak je napsaná nebo o čem je, a mám k ní silnou citovou vazbu, takže by to nebylo objektivní.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Kočičí póza – kam ten svět spěje?

Tak si říkám, že si budu muset dávat větší pozor na to, abych nenechávala počítač otevřený, když od něj odcházím. Zdá se totiž, že naše kočičí familie, nebo přinejmenším jeden její člen, mé nepřítomnosti hrubě zneužívá k vlastnímu potěšení a nekontrolovanému surfování po internetu. No, jak jinak si mám vysvětlit Popelčinu zbrusu novou zálibu v plyšové škrabadlové rouře, kterou už dlouho žádné jiné zvíře nenavštívilo? Podle mě je za tím zcela jasná póza. Popelka prostě objevila Sikarův blog a rozhodla se, že až bude velká, chce být jako Tubecat. Není to smutné, tak nízký věk a už se opičí po svých vzorech? Achjo… co jen z té holky bude? 🙂
Rubriky
co se mi honí hlavou

Víkend s hlavou v internetu a hudbě

Právě jsem dokoukala Žhavý výstřely a musím říct, že i když to ve mně nevyvolává takový záchvaty smíchu jako kdysi, pořád to má něco do sebe 😀 Například scéna s uklouznutím po rybě mě pořád spolehlivě rozsekává. Nejsem fanoušek vkládání videí, takže vás prostě jen nasměruju na youtube a video s názvem „Žhavé výstřely – uklouzl jsem po rybě, kdo tam dal tu rybu?“ 🙂
Jinak byl můj víkend celkem nezáživnej. Co byste taky nechtěli, pořád se ještě zotavuju, takže mi nebylo dovoleno ani zajít na pivo s Dendou. Ale to bych ještě přežila, spíš mě dokrklo, když se Denda (opět) pokoušela nalákat lidi do hospody a nikdo se (opět) neozval. No, dobře, ne úplně nikdo, ale dva lidi, a to vyjde nastejno. A tak jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas obnovit tradici čtvrtečních Molekul, aby se už lidi konečně přestali vymlouvat na to, že se něco domlouvá na poslední chvíli nebo že už něco maj. Prostě zas budeme chodit každej čtvrtek (i když mně osobně by teda stačilo jednou za čtrnáct dní, ale co, aspoň bude snazší domluva) a basta. Kdo se má na ty výmluvy furt koukat.
Co se týče probírky členů AK, je to pěkná fuška. Misi jsem ale aspoň zčásti splnila, dneska jsem doprošla všech 82 blogů, vybraných v prvním kole, a všechny jsem je okomentovala a zhodnotila. To by bylo, abych na nich nenašla spoustu much, takže po tomto druhém, kritizujícím kole mi zbylo 51 blogů, které půjdou do třetího a snad už posledního kola. Zní to všechno hrozně a někdo by řekl, že si to zesložiťuju, ale fakt je, že jak jsem teď nemocná, stejně mám prd co dělat, a chtěla jsem se zase nějak vrátit do blogového života – což se mi podařilo. Zase něco dělám, a i když někdo by to možná označil za zbytečné přidělávání práce, mě to celkem baví, mám díky tomu o čem psát a hlavně – objevila jsem spoustu úžasných blogů, kde se mi zalíbilo a kam teď budu určitě chodit častěji.
Ale je to vážně dřina. Drtivá většina blogů je v AK právem a prakticky všichni si zaslouží pozornost a palec nahoru aspoň za něco. Jenže 80 blogů vám tu představovat nebudu. Ani padesát. Chtěla bych to zkrouhnout aspoň tak na třicet těch, které mě opravdu zaujaly a chytly za srdce, ale kdoví jestli to půjde. A hlavně kdoví kdy to bude, od zítřka se musím zase soutředit na práci a taky musím konečně zprovodit ze světa otázku daní. Na druhou stranu ovšem – co bych to byla za prokrastinika, kdybych se tomu všemu neuměla obratně vyhýbat aspoň tak do středy 🙂
P.S.: Nemáte co poslouchat? Baví vás rock? Zkuste Eowyn. Už ani nevím, jak jsem na ni narazila, ale co jsem si stáhla její album Silent Screams, absolutně jí nemůžu dostat z hlavy. Ten hlas je prostě ÁÁÁÁ kurvaaaaa slint a hudba samozřejmě taky 🙂 Mí absolutní favoriti jsou Life, To my surprise a Unfinished Memories (ta je taková něžnější, takže pokud nehovíte tomu ostatnímu z alba, zkuste aspoň tuhle srdcovku).
P.S.2: Jo, vlastně jednu novinku mám – po dlouhý době červený vlasy 🙂 Ale fotky zatím nejsou. Vůbec jsem se už hrozně dlouho nefotila, ani mě nefotil nikdo jinej, takže zcela postrádám nějaký aktuální zachycení svýho vzezření. Snad se brzo zase trochu osluníčkuje, abych mohla vyrazit někam do parku a napravit to.
P.S.3: Zato jsem se ale prohrabávala svejma starejma fotkama a některý kousky by si možná zasloužily zveřejnění, takže přemýšlím, že bych tu přece jenom zavedla nějakou tu galerii. Koneckonců, většina z vás nezná ani můj deviantart ani můj facebook, takže se vám ještě neměly šanci okoukat. Toho by se mělo využít 😀
P.S.4: Co mám furt s těma PSkama?
Rubriky
Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu

Členstvo AK – jak to vidím já (1. část)

Slíbila jsem vám, že se pokusím projet všechny stávající členy AK a vyhodnotit, koho z nich bych tam nechala a koho bych poslala domů, kdyby to bylo na mně, mno a tady to je. Dokopnul mě k tomu i jeden článek, na nějž jsem nedávno narazila na titulce AK a kterej už nemohl bejt blogískovější, takže mě zajímá, kolik podobnejch hrůzností teď v tom klubu máme. Nevím, jestli vás to bude zajímat, je to spíš pro moje potřeby a ukojení vlastní zvědavosti, ale tak když už se s tím seznamem jednou budu s*át, tak proč se nepodělit, žejo 🙂 Tákže…
Musím říct, že v klubu se teď najde spousta úžasně šikovnejch lidí. Ať už to kreslí, maluje, fotí, píše, šije nebo vaří (docela mě dostalo, kolik tu máme kuchařů), je vidět, že většina lidí je v AK právem a že něco uměj. Ovšem na druhou stranu mě to probírání připravilo i o pár iluzí, jelikož po všem tom hlásání o kvalitě a o plevách jsem měla určitá očekávání. Předně jsem tedy očekávala celou záplavu originálních, vyčnívajících blogerů s ohromně zajímavými nápady, talentem na všechno možné a slušným designem (přiznávám, na designu mi hodně záleží a celá řada členů u mě na tomto bodě žalostně selhala) – prostě lidí, co vás strhnou už na první, maximálně na druhý pohled. Tím nechci říct, že by takoví v klubu nebyli, ale nějak mi přijde, že jich tam je prostě málo (no hlavně že ty máš talentu na rozdávání… XD). A že je tam ještě stále dost oněch „plev“, které by odpadly, kdyby se laťka ještě o kousek zvýšila (což by možná měla, aby z toho klubu opravdu bylo něco elitního, něco, co sdružuje skutečně nejlepší a nejzajímavější blogy na blog.cz. Upřímně řečeno, jsem v klubu ráda, ale odchod by mi zase tolik nevadil, kdybych si byla jistá, že namísto mě v klubu zůstanou opravdové blogobrity) (btw nevzpomene si někdo, kdo s tímhle názvem přišel? Nechci samozřejmě nikomu upírat copyright :))
Každopádně zajímavých blogů jsem tam našla nemálo. Řadu z nich jsem si poznačila s tím, že se k nim ještě vrátím, a některé z nich možná i zařadím mezi své oblíbence – tedy tvory, jejichž články si nechávám zobrazovat na titulce a z nichž velká část je pro mě opravdu inspirující a téměř na blogovém piedestalu stojící. Ale protože je jich hodně, věnuju jim radši samostatnej článek a nebudu to zatím míchat s tím, co už tu je. Jen ať se jim dostane zvláštní reklamy, však si to docela zaslouží 🙂
Pro přehlednost jsem si je rozdělila do několika kategorií a ke každýmu se pokusím něco málo napsat. Jak známo, řada blogerů vyniká ve více než jedný disciplíně, takže šuplíčkování je ošemetná záležitost, ale dělám to spíš pro sebe, abych se v nich trochu vyznala, takže to nemusí bejt tak přesný. Každopádně si je vychutnejte, mají co nabídnout. Myslím ovšem, že některej z příštích článků věnuju čistě jen propagaci těch opravdu VELKEJCH blogerů, co mě hodně ovlivňujou a inspirujou a jejichž názoru si vážím, ať už jsou nebo nejsou členy klubu. A že tam se asi rozepíšu víc.
Začnu netradičně těmi, jejichž členství v klubu jsem poněkud nepochopila. Jsou to následující:
Afrogirl – sorry, ale ten design je tragickej, text se na něm naprosto nedá číst a když už jsem si to označila a viděla ty kecy… fakt nechňápu, co tohle dělá v klubu
Marta Hlaváčová – uznávám, tohle je asi vážně otázka vkusu, ale já jsem na podobný koláže z koček vysloveně alergická, moje máma je dělá v jednom kuse a vždycky se mě ptá, která se mi líbí víc, ačkoli se jí vždycky dostane stejný odpovědi a sice že se mi to všechno stejně hnusí a že nemá vkus 😀
Dominikisek – a tohle je už úplně nejspornější věc, protože slečna třeba moc pěkně navrhuje a kreslí, ale zase – ty hlody? Tokio Hotel? Krásná? Bleskovkové otázky na konci článku? Takhle si člena AK prostě nepředstavuju, nemůžu si pomoct, a na věk se tu nikdo nevymluví, protože jsem viděla mladší blogery, co psali „dospěleji“.
Tak a teď jdu pracovat na druhé části, jelikož zatím mám vybráno cca 80 blogů, kam se chci ještě vrátit, a chci z nich vybrat to nejlepší k předvedení. Btw, i mezi těmi, k nimž se prozatím vracet nebudu, jsem našla řadu velmi zajímavých blogů, jejichž jediným mínusem bylo, že mě osobně jejich téma nenadchlo a nezaujalo. To, že se někdo neobjeví v mém výběru, tedy neznamená, že mi nepřišel zajímavý. Vlastně celej ten výběr nemá totálně žádnou výpovědní hodnotu, jen se mi chce vyjádřit se k těm několika vyvoleným. To já mám totiž hrozně ráda, k něčemu se vyjadřovat 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

Pokus o návrat do života a k psaní

Neexistujou nějaký prášky na inspiraci? Ne? Tak nic…
Vzhledem k tomu, že ještě stále ležím (mno, ležím nebude tak úplně přesný slovo) s angínou nebo aspoň s jejíma dozvukama, v mym životě se teď naprosto nic neděje, a tak nemám o čem psát. Do včerejška jsem prakticky veškerej volnej čas trávila koukáním na Gossip Girl, ale už mám dokoukáno, takže návrat do reality se zdá být nevyhnutelným. Krom toho musím v příštím týdnu dodělat daně, respektive udělat, jelikož jsem se na to ještě ani nepodívala. Bude to vyžadovat nepříjemný běhání po úřadech, kde mám setsakra velký resty a hrozně se bojim, co mi tam řeknou a co z toho bude za průsery. No ale vyřešit se to musí, teď to už opravdu nemůžu odkládat.
Taky mě čeká další školení, snad i nějaký schůzky a hlavně ono slíbené rande s panem Potetovanym! 🙂 Na to se opravdu těším, ale doufám, že mi do tý doby odlehnou uši – už přes tejden mám ucpanou hlavu a vůbec nic neslyšim. A taky to vidim na nějaký to barveníčko vlasů, potřebuju trochu zazářit a po tý nemoci vypadám extrémně vyšťaveně a nezdravě – aby ne, když přesně tak se cítím. Ale už se to lepší, přinejmenším se mi vrací chuť k jídlu, takže už možná zvednu počet denních jídel ze dvou aspoň na tři nebo na čtyři, z čehož snad aspoň jedno teplý. Dietku jsem si teda dala solidní, jen co je pravda.
No ale hlavně se hrozně těšim na jaro, teplo a na sluníčko. Nedokážu ani vypovědět, jak moc. Už se vidim někde v parku s frisbeečkem, s poi nebo jen tak s dekou a knihou. Huááá, strašně moc se tam vidim!
Asi jsem to ještě nezmiňovala, ale už pár dní sjíždím seznam stávajících členů AK a vybírám z toho všeho blogy, který mě aspoň trochu zaujaly a kam se ještě hodlám vrátit. Až ten seznam dokončím, ráda se o něj podělím. A mimochodem, jsou tam i tací, u nichž vážně nevím, čím se o členství v klubu zasloužili, takže bude i trocha toho podrbáníčka.
Mno a nakonec se samozřejmě musím podělit o novinky ze světa koček. Koťata rostou jako z vody a včera už expandovala z mého pokoje do předsíně a dokonce i do kuchyně, takže odteď doma šoupeme nohama. Taky jsem z pokoje odstranila záchod, jelikož se konečně naučili chodit do předsíně, a pár pelíšků, o něž nejevili zájem, takže se tu přestanu přerážet o všechno možný a nebudu muset v jednom kuse luxovat všudypřítomný záchodový granule. Jupí. Jinak z jejich běžnýho života vám toho moc nepovim, v jednom kuse to chrápe, chovat se to moc nechce – ale však to je ještě přejde. Teď jsem se s nima bohužel dlouho nemazlila, jelikož jsem je nechtěla nakazit, ale those days are gone a teď konečně nastupuje muckání a ňuchání á la m. >:) Tímto vyzývám všechny, kdo by se chtěli taky pomazlit, ať se klidně dostaví, jelikož ty mrňata to potřebujou jako sůl a je víc než na čase aby si zase začali zvykat na cizí lidi. Btw jsem si plně vědoma střídání zcela nesprávných příčestí, ale víte co, krize ještě nepominula 😀
No ale abyste neřekli, že se s váma o nic nepodělim, tak v celym článku máte pár obrázků 🙂 Ovšem nejdřív varování: způsobuje záchvaty šišlání a culení se do monitoru 😉
*
Rubriky
Bez kategorie

Kuřačka

Právě jsem si uvědomila, že už i mojí nadpisový originalitě odzvonilo, jelikož jsem už asi pátej článek k tématu týdne nazvala „XY a já“. Nesnáším, když se mi něco takovýho stane. Ne že bych musela bejt za každou cenu originální, ale taky se nerada opakuju. A tak mě napadlo – co takhle malou změnu? Před časem, a už je to docela dávno, jsem vás seznámila se svým alteregem a dneska jsem si v souvislosti s kouřením (tedy aktuálním tématem týdne) vzpomněla na jednu kratičkou kapitolku, kterou jsem před časem napsala a která má s kouřením poměrně dost co do činění. Už delší dobu přemýšlím, že bych tu zveřejňovala nějaký svoje rádobyspisovatelský pokusy, ale zatím jsem se neodhodlala, takže řekněme, že tohle by mohla být taková první vlaštovička, samozřejmě pokud se bude líbit. Ale nic neslibuju, ostatně i kočky vědí, že první vlaštovka jaro nedělá. I když – už aby to jaro bylo, žejo.
Ještě bych měla dodat, že by to neměly číst děti (takže hezky vyčůrat, pomodlit a spát) a že veškerá podobnost s reálnými lidmi byla čistě záměrná, ale nikdo by nad tím neměl moc přemýšlet. Tolik k úvodu.

„Co ti je?“, zeptal se Pat s takovým tím typickým světáckým úsměvem na rtech. Přesně tím samým, jakým ji obdařovali všichni ostatní muži, když chtěli dát najevo trochu zájmu o její duševní rozpoložení, ale zase ne moc. Hlavně ať to nevypadá, že se starám. Hlavně ať nikdo nepozná, že něco cítím.
Potáhla z cigarety a těžce vydechla obláček sametově šedého kouře. Dělala to ze zvyku, ne že by jí to vážně chutnalo. Navíc si byla dobře vědoma toho, jak chlapi neradi líbají holku, co právě čadila. Že prý to chutná jako líbat popelník. By the way, přemýšleli jste někdy o tom, jak na to přirovnání přišli? Zkoušel to snad někdo?
Pohladil ji po stehně a pozvedl obočí, aby beze slov zopakoval otázku. Nepřítomně zavrtěla hlavou. Nechtěla se o tom bavit, rozhodně ne s ním. Nic mu po tom nebylo. Nebyl ten, s kým potřebovala mluvit, a nebyl ani ten, s kým chtěla spát, ale co naděláte. Neměla na vybranou, nebo si to aspoň donedávna myslela.
„No tak?… Seš taková zamračená…“. Hm, nepovídej. Ten zájem ji vlastně jen víc štval. Neměla chuť se mu svěřovat a vlastně ani nevěděla, co by mu odpověděla. Nevěděla, proč se cítí tak mizerně, když ho líbá. Nevěděla…
Ne, vážně, dost už lhaní. Věděla moc dobře, co ji trápí, věděla, proč se jí chce brečet, když vedle něj usíná, proč si připadá tak špinavá a proč je tak ztrápená. Tu a tam jí v posteli uklouzlo jméno, které asi nechtěl slyšet. Nemohla si ovšem pomoct a kdyby jen tušil, že to není jen to jméno, že na něj prostě nemůže přestat myslet, dokonce ani teď…
Asi to bylo z únavy životem, že ji tak vzalo slyšet z Patových úst stejnou větu, kterou jí jen před pár měsíci pošeptal někdo jiný v naprosto stejné situaci. Někdo důležitější. „Ty dokážeš potěšit“. Jejich hlasy se jí v hlavě slily dohromady a už ani nevnímala, s kým vlastně je, komu to právě kouří. Chtělo se jí křičet, chtěla zařvat „STOP!“ a utéct. Udělalo se jí špatně a chtěla se zamknout v koupelně, aby tam za ní nemohl, aby na ni nesahal, aby ji neolizoval, aby ji nechal být a přestal se ptát, přestal si ji přivlastňovat. Srdce jí rvala zbytečná láska k člověku, který do jejího života přestal patřit a odnesl si sebou všechno kromě bolesti. Všechnu naději, všechno potěšení, všechnu radost, všechno, co bývalo dobré. Ztrápená poesie. Táhlé melodie, tklivé tóny, vzdechy, s nimiž v záchvatech zoufalství hystericky třískala do piána, načež se obvykle zhroutila na podlahu, dusíc se vlastním pláčem a třesouc se odporem k tomu, co udělala a proč. Komu tím chtěla ublížit? Jemu? Jako by ho to snad zajímalo. Podle všech očekávání, podle všech varování tím ublížila jen a jen sobě (ne, vážně, kam až jiten psychický masochismus dovedl?) a možná tím brzy ublíží i Patovi, až se to dozví – a to bude muset, protože May Thornová neumí lhát. A nechce. Ona ne.
Jak se dá pokračovat v žití, když jediný důvod vaší existence přeruší veškeré kontakty a nemá nejmenší zájem něco měnit nebo napravovat? Jak z hlavy dostanete naděje, touhy, představy o tom, že si to třeba rozmyslí a že se vrátí? Jak přimějete chlapa, aby vás miloval? A jak si správně podřežete žíly, aby to nenadělalo moc nepořádku?
Popleskání po zadku. Funí jí do ucha, potí se a drtí ji v náručí. Není kam utéct. Už bude. Výkřik a ztuhnutí v mohutném orgasmu. Ještě se v ní chvilku hýbe, pak se s námahou odvalí a spokojeně nahlas oddechuje. Hladí ji po čele, usmívá se se svým „Byla jsi dobrá“ a za chvilku usne. May nemůže spát, tak chvíli zírá do tmy a do klavíru, na němž se povaluje její starý plyšový medvídek. Černé korálky místo očí se na ni dívají a mlčí. Nesoudí, nepodpoří, jen vyvolávají tisíce vzpomínek, které se jí odráží v hlavě jako míček od stěn prázdného pokoje a ono to zní jaksi dutě.
Ticho. May si obleče aspoň košilku, nechce být nahá v jeho přítomnosti, i když už dávno usnul. Necítí se tak dobře. Otevře okno do štiplavě mrazivé noci a sedne si na studený parapet s další cigaretou a další dávnou masochismu. Mrzne. Kouří. Nenávidí se. „Co ti je?“
Rubriky
Bez kategorie

O tom, že cigarety nekouří lidi

Předně se nemůžu nepodělit o dva parádní články, s nimiž se zcela ztotožňuji, a to od Cirrat a Sikara (P.S. napadl mě přesně stejný nadpis jako Cirrat, když jsem to téma viděla prvně, zajímavé :)) Oba vpodstatě vystihují, co si o problematice kouření myslím já, a sice že (následuje můj komentář k Sikarovu článku):
Problém s kouřením zkrátka není ani tak problémem s kouřením jako spíš problémem s netolerantními lidmi, které vůbec nesere, že obtěžují okolí, zamořují vzduch, všechno a všechny zasmrdí a ještě jsou to dobytci, protože hážou vajgly všude po zemi, popřípadě do kanálu. Což jsem mimochodem nikdy nepochopila – to si ty lidi jako myslej, že v tom kanálu se ten vajgl vypaří? A že papírek na zemi se rozloží?
Tyhle lidi řadím ke stejné skupině jako dobytky, co narvou dvoulitrovou pet flašku do malého odpadkového koše na ulici, co neseberou nadělení po svém čtyřnohém miláčkovi, co si, než přejdou z jednoho konce bloku na druhý, dvanáctkrát řádně odchrchlají a o obsah svých úst se podělí se všemi dalšími chodci, kteří tudy projdou do nejbližšího čištění chodníků nebo deště. Takoví lidé jsou prostě prasata a já nemůžu pochopit, že na to nejsou nějaký postihy nebo spíš že to nikdo nehlídá. Já když kolem někoho takovýho projdu, začne to ve mně bublat a přála bych si mít nějakou možnost, jak toho člověka ztrestat.
A taky furt nevím, kde se to v těch lidech bere. Špatná výchova? Nebo čím to, že takový lidi vůbec existujou, když třeba mně by v životě nenapadlo pohodit petku do křoví nebo obal od svačiny jen tak upustit na zem, jít dál a tvářit se jako že nic. Vážně mi to nejde na mozek.
Kouření jako takový neni žádný zlo, neni to něco, co přišlo z pekla a zamklo nás do klece, kde nás to nutí k věcem, který bysme jinak vůbec neudělali. Kouření je návyk, kterej významně poškozuje zdraví (ale co si budeme povídat, my měšťáci se běžně nadýcháme mnohem větších sraček než během těch několika vteřin, než projdeme oblakem kouře okolo kuřácké skupinky před školou), obtěžuje okolí a vůbec má spoustu negativ, ale při tom všem jde pořád o svobodný rozhodnutí člověka. Není to cigareta, která vás nutí zapálit si, smrdět s tím někomu pod nos a pak ji odhodit na zem, jste to vy, kdo je nevychovanej dobytek. A jako obvykle u podobných témat, nemůžeme opomenout (ačkoli spousta lidí se o to neustále snaží) staré známé zlaté pravidlo o tom, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Milion nešvarů společnosti, zdaleka ne jen kouření, by se dalo krásně a rychle vyřešit, kdyby lidi na tohle dbali. Ale to oni ne, raději budou donekonečna přehazovat zodpovědnost za svá konání na někoho jiného, popřípadě na nějakou, jak říká Cirrat, nehmotnou entitu, která nás to přece všechno nutí dělat a vždyť my jsme jenom chudáčci, co se prostě nemohou ubránit. Mezi námi, mně když někdo, kdo si právě zapaluje, řekne, že by tak rád přestal, ale že na to prostě nemá, tak se s ním hezky pozdravím a jdu domů. Co já se budu bavit s někým, kdo nemá dostatek svéprávnosti na to, aby si nezapálil cigaretu? A volební právo mu mimochodem dají? No je ten svět ale rozkošnej, není-liž pravda?
A teď něco k tomu, co jsem si přečetla v titulce článků na téma. Docela mě bere, jak se tu zatím všichni vyjadřují okouření s naprostým odporem. Je to milý a fajn, ale zajímalo by mě, kolik z nich ten odpor opravdu cítí a kolik z nich to dělá jen proto, že zatímco pár let zpátky bylo ukrutně cool stát každou přestávku před školou se žvárem v hubě, dneska jsou v módě hesla typu „Jsem nekuřák a jsem na to pyšný“, „Kuřáci do plynu“ a podobně. As for me, kouření mě nikdy nebralo. Ne doopravdy. Už během dětství a i pak během dospívání jsem byla vystavována takovým těm situacím jako „Dáš si?“ a ruka nabízející cigáro. A stokrát jsem řekla ne a nikdy jsem neměla pocit, k téma že bych tím byla méněcennější. Právě naopak, pohledy všech těch zklamaných, v jednom kuse vyhulujících socek kolem mě mě povzbuzovaly v tom, že dělám správnou věc, a ty jejich historky o tom, jak támhle a tady kradli cigára z kapes rodičů, jak tim rodiče našli krabičku v batohu a podobně? Popravdě, šlo to mimo mě a nikdy jsem je plně nepochopila, zejména proto, že jsem ty lidi znala a věděla jsem, že to dělají jen proto, že se tím snaží machrovat. Před kým, to jsem neviděla, ve mně to respekt rozhodně nevzbuzovalo, naopak jsem si čím dál tím víc vážila sebe sama pro to, jak jsem odolná.
Nedokážu říct, kdy přišel zlom. Asi když už mi to konečně přestali cpát a já se sama rozhodla, že to zkusím. Jen tak pro sebe, abych věděla, o co jde. Ze zvědavosti. A musím říct, že to nebylo nic moc a dodneška není. Asi nejvíc jsem kouřila ve třeťáku, a i to bylo dohromady jen pár cigaret. Nikdy jsem si nekoupila vlastní cigára, vždycky jsem se jen svezla s nějakým kuřákem. Proč jsem to dělala? Uklidňovalo mě to. Svým zvláštním způsobem to mělo něco do sebe, ale poměrně brzo jsem zjistila, že to sebou nese mnohem víc nevýhod než výhod – například mě nebavilo furt smrdět a taky to nebylo zase tak dobrý, o zdravosti nemluvě. A tak jsem se na to vykašlala a vypěstovala si závislost na lízátkách a žvýkačkách.
A dneska? Zapálím si jen velmi výjimečně, a to jen v už zakouřeném prostoru – pokud se v nějakém octnu, což se neděje zrovna často. Nesnáším zakouřený prostory. Nesnáším, když mi někdo hulí pod nos a já pak musím všechno hodit do prádla, dvakrát se umejt a celou noc větrat. Nedá se říct, že bych nesnášela kuřáky. To jen ta jejich bezohlednost. Vůbec jim nepřijde blbý kouřit v hospodě, když si chci vychutnat svoje pivo nebo spíš kofolu (kde jsou moje chlastací časy, vážně?), a to nemluvím jen o foukání kouře pod nos, když zrovna jim, ten kouř je prostě všude a je úplně jedno, jestli to foukaj pod stůl nebo na opačnou stranu nebo jestli s tím půjdou za roh. Pořád to obtěžuje okolí, nasákne to do oblečení a vlasů všech přítomných a to se pořád ani nezmiňuju o tom, že to velmi vážně poškozuje jejich zdraví. Víte, já bych se vůbec nedivila, kdyby mi jednoho krásného dne oznámili, že mám raka, protože kolik procent ze svýho života jsem strávila mezi kuřáky, to je prostě otřesný.
Ale nejsem pokrytec. Neříkám, že je to kekel, co bych nikdy nevzala do huby. Neřikám, že kuřáci jsou mi odporný a že bych nikdy s žádnym takovym nechodila nebo tak něco. Tu a tam si cigárko dám, ale snažím se dělat to jen tehdy, kdy už to opravdu žádnou škodu nemůže nadělat, protože hospoda už je stejně zahulená až pod strop. A taky je pravda, že líbat někoho, kdo právě kouřil, nebo jenom objímat, je vrchol hnusu.
Ok, tohle měl bejt jenom úvod k vlastnímu článku, ale koukám, že se mi to nějak protáhlo, takže to vidim na druhej článek 😀 Btw, neni to asi tak thoughtful jak bych ráda, ale to je především proto, že teď mám prostě totální blogový prázdniny a vůbec mi to nejde. Asi taky že neni o čem psát nebo že jak ležim s angínou a je mi blbě, psací střevo jelo prostě na dovolenou. Tak se mnou mějte slitování, však se vám mocná m., čarodějka, vládnoucí nad klávesnicí jako žádná jiná, vrátí. Ok, tohle bylo hodně sebestředný i na mě, měla bych přestat žrát ten paralen a koukat od rána do večera na Gossip Girl 😀
P.S.: Článek v podstatě sestává ze dvou článků psaných v rozličnou denní dobu, takže sorry, jestli je tam něco dvakrát nebo to nějak nesouvisí. Ještě to budu upravovat, až budu mít víc času.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Informace jenom šumí…

Začínám mít pocit, že blog.cz si z nás prostě dělá prdel. Teda začínám není přesný slovo, cítím to tak už dlouho, a vlastně to ani není pocit, ale prosté přesvědčení. To už je prostě moc. Nasrat výraznou titulku nejmenovaného zcela zbytečného serveru před výpis článků k tématu týdne? Divím se, že to nedali už před titulku AK. Nebo rovnou na přední stranu. Znáte takový ty stránky, jak zadáte adresu a než vás to pustí na samotný stránky, nejdřív na vás vyjede obří reklama, kterou je třeba nejprve přeskočit a „pokračovat na www.xy.cz“. V tom horším případě to ani nejde přeskočit a několik sekund vás to nutí se na to dívat. Víte, někdy mám pocit, že celej můj život na internetu, kterej pro mě byl tak důležitej, je jedna velká hnusná komerce. Ale ono je to tak i v tom skutečnym životě. I když si dávám sakra záležet, abych se nedívala na televizi, stejně je to reklama, kam se podíváš. Billboardy na každym metru, prakticky všude, kam zamíříte očima, najdete nějakej nápis, nějakou reklamu a hlavně – nějakou lež. Já vím, že je to „normální“ věc, kterou dneska už nikdo nevnímá a taky se nad ní nikdo nepozastavuje, ale někdy prostě mívám takový ty světlý okamžiky, kdy přijde zásek a já si řeknu:“Sakra co to je?“. A upřímně řečeno, dělá se mi z toho špatně.
Jsou to takový ty momenty, kdy začínám opravdu hluboce uvažovat o životě, o světě, o celý svojí i vůbec lidský existenci. Co všechno nás obklopuje a vymývá nám mozek, aby nám to tam vzápětí mohlo narvat tisíce informací, který jsou pro nás zcela nepotřebný, jen nás ucpávají a doslova zabíjí našeho ducha? My to nevnímáme, ale kolik stovek reklamních titulků denně přečteme, to je přímo neskutečný a o to hrůznější je to uvědomění, že to nevnímáme.
Vsuvka: zdá se, že dravčátka se poprababiččila, neboť se mi dneska celej den velmi vytrvale dobývají do knihovny. Přesněji řečeno už se dobyli, zmetci malý, a teď mi vesele šplhají po knihách, okusují je, shazují časopisy (co až jim něco z toho spadne na hlavu, budou se ještě bavit?) a vůbec, dělaj bordel. Nemluvě o tom, že ty jejich zatracený mrňavý drápky škrábou povrch tý knihovny a Ikea quality není zrovna něco, za co bych dala ruku do ohně, takže z jejich pobytu v těchto končinách jsem poněkud nervózní… no ale zpátky k tématu.
Někdy si prostě říkám, že všechno to uvažování o odchodu někam mimo neni zase takový sci-fi. Že ta naše slavná civilizace dokázala velký a úžasný věci, ale tam, kde jsme teď, tam opravdu nechci být. Jen zavřít se někde mimo lidi, mimo monitory, mimo reklamy a mimo co největší množství technologie… jen já, pár mých věcí, notebook, abych mohla sdílet s těma několika vyvolenýma, kteří jsou ochotni poslouchat, co jsem se zatím v životě naučila… jen já a ticho. Já a moje ticho. Kreativita. Něco tvořit. Někým být. Možná ne pro někoho jinýho, ale pro svět. Možná že není zapotřebí, aby mě někdo oceňoval, když budu dělat tyhle „velký“ věci. Možná že ani tak nepotřebuju mít někoho vedle sebe, kdo mě bude podporovat, protože tohle nejsou věci, v nichž by člověk tu podporu potřeboval, protože to jsou prostě správný věci a já to vim. A z celého srdce bych to věděla i tam někde na konci světa. Proč jen je tak těžký tyhle věci uskutečnit? Jakej je rozdíl mezi mnou tady a teď a mezi tímhle mým vysněným já? Jak těžký může být dostat se tam? Jak dlouho mi to může trvat?
Jsem vážně unavená z tohohle světa, do nějž jsem se zamkla. Posledních pár dní jsem trávila spoustu času v přítomnosti počítače, možná ne úplně na něm, ale poblíž, a hučí mi v hlavě. Jeho zvuk se mi zprotivil. Dokonce začínám nenávidět klapání klávesnice a cvakání myši – zvuky, který mi byly tou nejlepší hudbou pro posledních x let. Měním se? Nebo si jenom uvědomuju, co jsem dávno věděla a co se ke mně vkrádalo už tak dlouho? Možná že jsem opravdu udělala obrovskej pokrok, alespoň v přemýšlení. Činit je těžší, ale mám k tomu nakročeno, takže možná jednou opravdu budu člověkem, kterým chci být. Který může lidem říkat, co je správné a co ne. Možná jednou budu mít hodně co říct a taky to budu moct říkat, protože nebude nic, za co bych se na vlastní osobnosti musela stydět. Možná ze mě jednou bude nějakej šílenej veggie hippík támhle někde v Himálajích, v Indii, v Tibetu, v Africe, ve Finsku, v Irsku, v severní Francii… a možná mi ten bacil, co na mě už tejden leze, zaútočil na mozek, kdo ví. Každopádně mám tolik námětů k přemýšlení, že se vůbec nedivím tý migréně, co mě furt pronásleduje. O všudypřítomné reklamně a posraně komerčním internetu nemluvě.
Co vy a informační šumy? Jak proti tomu všemu bordelu, co se nám neustále vkrádá do hlav, bojujete vy?
I could really use a holiday…
Rubriky
co se mi honí hlavou

Když tramvaj přijede odjinud než odkud jste ji čekali

Ale už to začíná bejt vážný. Posledních asi šest článků jsem bez milosti odeslala do Rozepsaných a jak se tak na ně dívám, jejich šance na zveřejnění jsou mizivé. Jak já tyhle tvůrčí krize nesnáším.
Má to samozřejmě svoje důvody. Posledních pár dní jsem docela slušně zahrabaná doma – což je skoro hřích vzhledem k tomu počasí venku, ale co nadělám, nemám prostě tak nějak s kym jít ven, nebo přesněji řečeno, ti, s nimiž bych ven šla, nejsou dostupní. Holt ta moje vybíravost. Raději se zabavím doma než abych se obtěžovala jít ven s někým, na koho nemám náladu, protože to tak prostě cítím a nechci se do něčeho nutit. Ale nepřeháním to trochu?
Anyway, o víkendu jsem rozhodně venku byla. Už v pátek večer v Popo na pár pivech, jednom kafi a troše nachosek, v sobotu na kamarádčině oslavě narozenin, která neproběhla úplně tak, jak bych si představovala, hlavně jsme se prakticky neslyšeli a obsluha byla mizerná, no ale díky bohu za to vytržení z běhu všedních dní, no a včera jsem kupříkladu byla na last minute akci – zničehonic se mi ozval V. a že prý má od nějakého kamaráda lístky na japonské drum mastery Yamato a jestli nechci jít. No co by ne, žejo, během cca deseti minut jsem si umyla a vyfénovala vlasy (zbožňuju tenhle sestřih, vlasy se mi nikdy neupravovaly tak snadno jako teď), pak jsem v rychlosti nahodila obličej na ksicht, k tomu něco slušného oblečení a šla jsem. Do půl hodiny jsem byla u Kongresáku a show mohla začít. Samozřejmě až po posilnění horkou čokoládou z delikomatu 🙂
A jak se mi to líbílo? Mno, první polovinu jsem byla uchvácena a sumírovala si v hlavě, co napíšu do recenze. Vymýšlela jsem si, jak to popíšu, jak to všechno krásně barvitě vylíčím a jak tomu dám asi milion hvězdiček, protože to bylo úchvatný. Nj, jenže pak přišla druhá polovina a tam mi tak spadla brada, že jsem ji po představení horko těžko hledala pod sedadlem. Úchvatný? Hvns. Mysteriózní. Extatický. Famózní. Neuvěřitelný. Úžasný. Ty lidi maj v sobě tolik energie a tolik rytmu, kolik se jen do lidský bytosti vejde a ještě mnohem víc. Jejich fyzička je neuvěřitelná, jednotlivý scény byly kouzelný a perfektně vymakaný, takže se to nejen parádně poslouchalo, ale taky se na to úžasně koukalo. A to ani nemluvím o vtipnosti, kterou do toho dokázali vnést. Spolupráce s publikem byla taky libová, zasmáli jsme se a byli ohromeni každou minutou víc a víc. Asi nejsilnější moment pro mě byl ten, když jeden z nich několikrát uhodil obří palicí do ještě víc obřího bubnu, kterej nejen že rozduněl celej sál a všem nám zavibrovalo až v žaludku, ale taky tak rozvlnil vzduch, že se mi před očima normálně všechno zatřáslo. Taky srandovní scénky s takovejma malejma kovovejma cinkrlátkama byly parádní, no prostě celý to bylo skvělý a mně už vážně docházej slova 😀 Prostě až se něco takovýho bude dít znova, rozhodně neváhejte a ty prachy za to dejte (mně se to kecá, když jsem to měla zadarmo), protože to za ně rozhodně stojí 🙂
A už dost keců, zpět k práci, jo a mimochodem – vzpomínáte si ještě na pana Potetovanýho z Vagonu? Teď nemůžu najít odkaz, ale určitě jsem se zmiňovala, že krátce po našem seznámení proběhlo takový menší rande, z nějž teda nic nebylo, ale aspoň jsme se pak ještě cca dvakrát viděli krz kytaru, kterou si ode mě půjčoval, takže to vypadalo, že možná aspoň zůstaneme kamarádi nebo tak něco, že prostě kontakt úplně neopadne. A tak jsem se tak nějak smířila s tím, že nic jinýho nebude a ono taky nebylo, až do… včil! 🙂 (áno, dáme si opět po dlouhé době soutěž Poznej filmovou hlášku) Včera mě totiž pozval na oficiální rande! 😉 Nebudu předbíhat, ale… těším se 🙂
A jinak ze žhavých novinek – koťata byla vypuštěna ke mně do pokoje, to jsem asi ještě nezmiňovala, a stačilo pár dní a začínají mě srát. Ne ovšem tak jako někteří dvounozí obyvatelé bytu, co si budeme povídat. Jinak se toho ovšem moc neděje, jsem celá taková unavená. Hlavně z toho, jak mám furt v pokoji nedychatelno a dusno, protože sem skoro celej den šajní sluníčko, a pak taky z některejch lidí, který bych nejradši totálně vykopala ze svýho života, protože jejich nechápavost a nemožnost mě vytáčí do nepříčetna. Znovu zvažuji koupi boxovacího pytle, nevíte někdo o něčem levnym?
Btw k tomu názvu – včera jsem viděla opravdu nevídanou věc, jedenáctku, jak přijíždí ze směru od Míráku. To je opravdu událost hodná zaznamenání 🙂