Fénixův archivní blog

Dneska mám vloženě musoidní den. Ráno se vzbudim, vyřídim telefonát ohledně školení, kam jsem se prostě rozhodla nejít (viz výlev), a pak to najednou přišlo. Múza! Začala jsem spisovat svoje pocity na papír, ale po dvou slovech jsem se na to vykašlala, protože to by trvalo věčnost, a spustila jsem pc. Původně jsem si sice chtěla jít po tom telefonátu znovu lehnout, ale nějak mě to prostě chytlo a bylo zapotřebí to zachytit. Všichni tvůrci se mnou jistě budou souhlasit, že když musíš, tak musíš…

A tak jsem složila docela slušnej kus textu, kterej se snad i někdy použije – no ale možná taky ne, co já vim. Following to neni. I když bych řekla, že svým způsobem jí to je docela podobný. Hlavně tím, že jsem to úplně stejnym způsobem vyflusla během pár minut. I když co si tak vzpomínám, u Following by nedělalo takový problémy najít ty správný akordy. No ale však ono se to nějak poddá, hlavně že vim přibližnou melodii, zbytek vymyslim, až budu mít i trochu tý hudební múzy. A vy stejně nevíte, co je Following (až na drobné výjimky).

Každopádně jen co jsem doskládala a dohanrála (mimochodem, fakt to nechci slyšet, svůj zpěv takhle po ránu :D), přišla druhá, ještě silnější vlna, a já se vrhla na další svoje fotky z chalupy. Mám ohromnou radost z výsledku, můj deviantart zase žije a co bych se nepodělila i tady, že. Ať o mně nikdo neřiká, že neumim fotit nebo že tu neni na co koukat 🙂

A ještě jsem si k tomu pustila Muse, ať ta musoidnost řádně potvrzena i hudebním podkladem. Kdyby to někoho zajímalo detailněji, tak jedu už podruhý The Resistance is useless. Mimochodem, jak jsem v neděli hrabala trávu na zahradě, skoro celej den jsem měla v hlavě I belong to you, zejména tu část s „How much pain has cracked your soul, how much love would make you whole?“. Nemůžu si pomoct, je to jeden z nejlepších veršů, jaký znám.

Verše! To jsem vám ještě chtěla říct. Teda já bych vám to vůbec řikat neměla, ale co, upřímnost nade vše, že. Prostě – někdy, když skládám anglicky, mám problémy s veršema, protože mě pořád napadaj ty samý nudný slova, který už všichni slyšeli milionkrát. Přijde mi to k těm básním nefér, i k celý angličtině, protože má přece i milion jinejch slov, který by se zrovna tak daly použít. Jenže jak je vyhledávát, když neznáte začátek, jenom potřebujete něco, co bude mít stejnej konec. No a jak jsem tak nad tím přemejšlela u toho textu, napadla mě taková bláznivá myšlenka – že na googlu je všechno. A tak jsem prostě zadala „rhyme generator“ a pak mi málem spadla brada, protože ono to fakt existuje 😀 Takže slibuju (sobě i vám), že odteď moje anglický verše budou mnohem nápaditější a že se budu poctivě učit slovíčka, ať se to dá číst 🙂

Sakra, ale proč ta múza musí vždycky útočit v tak silnejch vlnách, to nepochopim. Člověk měsíc nemá co říct a pak najednou… já vstala v půl devátý, v devět jsem telefonovala a najednou je dvanáct a já ještě ani nesnídala. Potvora jedna. Ale co, jen ať útočí, radši budu hladovět fyzicky než inspirativně 🙂

Mno. To jsem zase jednou chtěla napsat úvod k fotkám 😀 Tak nevadí.

A abychom to zase trochu odlehčili (tady je to jak na houpačce, co? Fakt vám nezávidim, že to čtete :D), přidám pár těch slíbených fotek. Ještě pořád jsem se nenabažila cross process efektu z Photobucketu, doufám, že vy taky ne 🙂 Na deviantartu jsem našla novýho fanouška, kterej tuhle barevnost úplně žere, takže soudím, že se to líbí i jiným lidem, ne jenom mně. No ale řekněte sami. Foceno je to s jedinou výjimkou na chatě. A tu výjimku mi určitě odpustíte, ta je tak adorable, že jsem si ji prostě nemohla nechat pro sebe 🙂 Dobrou chuť.

Ňuňátka… jak ti mně chyběj… <3

Tak jsem zpátky z druhýho pohovoru a taky mám po angličtině a musim říct, že mám docela slušnou depku. Počínaje prací, která je prostě kdesi v nedohlednu, přes pohovory, který jsou vysloveně divný, a okolnosti, který mi vůbec, ale vůbec nepřejou, až po totální neschopnost rozhodnout se, která z toho všeho plyne, tenhle rok vážně neni dobrej. Nechci tu depkařit, ale to prostě vážně neni normální.

Ten první pohovor byl ještě fajn (i když jsem docela dlouho čekala, než jsem přišla na řadu, a nějaká kráva mě normálně sprostě předběhla), ta práce sama o sobě vypadá dobře. Jen ten fakt, že těch hodin je víc než dost (práce včetně víkendů) a peníze nic moc, mi trochu leží v žaludku. Ale to prostě budu muset skousnout, nic lepšího holt asi nebude.

Horší to ovšem bylo na druhym, kam jsem se nejprve vůbec nemohla dostat přes nějaký nesmyslný posuvný dveře, který se otevíraj po telefonu, a to tak, že zavoláte nějakou linku a pak musíte čekat, až vám zabzučí, a pak teprve zavěsit. No samozřejmě že mi to nikdo dopředu neřekl a ve změti různejch cedulek kolem toho telefonu jsem upozornění na tenhle postup dokonale přehlídla, takže jsem zavěsila a ono se nic nedělo. Chvilku jsem tam teda postávala, mačkala všechny možný spínače v okolí (který mimochodem vůbec nic nedělaly, to nesnáším. Kdyby se aspoň rozsvítilo světlo, ale nesnáším nevědět, co jsem spustila/vypnula), a nakonec jsem musela zavolat znovu.

Jako další lahůdka mě čekal výstup do čtvrtýho patra po nepříjemně vysokejch schodech a pak usazení asistentkou na gauč, kde jsem ještě s jednou slečnou dostala k vyplnění dotazník uchazeče, kde se mě drze ptali na důvody ukončení předchozí práce. Nesnáším tyhle dotazy. Co je jim po tom? Totéž reference. Když mě o ně někdo osobně požádá při pohovoru, fajn, ale proč bych jim je měla dávat, když ještě ani nevim, s kym budu mluvit a jestli se mi ta práce vůbec bude zamlouvat? A oni si tam ještě nacpou vykřičník, že to je důležité. Pche. Nasrat. Napsala jsem tam, že je dodám, a to si pište, že nedodám.

Pan XY, kterej nás měl vyslýchat (protože to opravdu nebylo nic jinýho než výslech), se rozhodl ulehčit si práci a nahnal nás se slečnou obě do zasedačky, která byla vymalovaná jako ve školce. Spolu s ním tam vešel jakejsi pán, kterej se netvářil ani trochu mile a přívětivě (no, ten první tomu taky moc nedal), naopak se tvářil jako nějakej děsně velkej hlavoun, soudce, někdo, kdo vás prostě přišel zjebat po tom, co jste něco strašně moc podělali, ale jako že před zákonem a jako že fakt víte, že to nebude prdel, a najednou jste takhle malinký a nemůžete si vzpomenout, že byste se někdy cejtili tak hrozně. Nemůžete si vzpomenout vůbec na nic, najednou máte prostě bílo. Blackout. Nula nula nic.

Tak asi takhle jsem se cítila v první chvíli, kdy tam ti dva pánové (no, to jim docela lichotim) vešli a pan XY stroze představil svého kolegu se slovy, že ten nás bude psychologicky pozorovat. No potěš prdel, říkám si, ale co, jsem připravená a o nic nejde, takže jestli na mě chtěj bejt hnusný, fajn, já tu bejt nemusim. Zhluboka jsem se nadechla, aplikovala jsem na sebe veškerý sebeuklidňovací postupy který znám i všechno co vím o psychologii pohovorů a šla jsem do toho.

Pan XY nás hned na začátek odrovnal tím, že se usadil, sklepal papíry, co měl v ruce, do štosu, a velmi nepříjemně prohlásil:“Tak spusťe. S čím k nám jdete, co nám nesete, co vás zajímá?“ Byla jsem poněkud zaskočená, ale umínila jsem si, že se nenechám rozhodit, a tak jsem se prostě chopila slova a řekla mu, že bych předně ráda věděla víc o náplni tý práce, jelikož na netu toho moc nepsali. Toho se chytil a začal se mě vyptávat, co že na tom netu bylo. Další nepříjemná otázka, jelikož na těch stránkách jsem prošla aspoň třicet nabídek, co vypadaly všechny stejně – graficky – takže jsem si to neměla podle čeho zapamatovat. A navíc tam fakt skoro nic nepsali. Ale nějak jsem z toho vybruslila.

No, to další přeskočím, už sama nevim, na co všechno se mě ptal, ale podstatný je, že ta práce mě zase tak nebere. Vlastně mě nebere vůbec. Sama o sobě by nebyla špatná, kdyby byla na HPP, jak potřebuju, ale to mi bohužel nemohli zaručit, jelikož projekt, do kterýho nabíraj, bude projektem v podstatě pokusným. Nikdo neví, jak to bude probíhat a jak se to chytí – předpokládají sice, že to bude všechno super, ale co je mi do jejich předpokladů. Stejně tak nikdo neví, co za peníze za to bude. Jistý je, že minimálně první měsíc, dokud se ten projekt bude zkoušet, nebude žádná fixní výplata – jen něco za uzavřený cosi, což mi – vzhledem k mým zkušenostem – smrdí jak chcíplá ryba, takže e-e. Něco v tom smyslu jsem mu taky narovinu řekla a on mi tedy místo toho nabídl práci operátorky. Ta že je s nástupem ihned, na HPP a snad i s fixem (vida, zapomněla jsem se zeptat). Problém je ten, že volat lidem domů a buzerovat je s nabídkama služeb od T-Mobile je přesně práce, která stojí na mym pomyslnym miniseznamu s názvem „NO-FUCKING-WAY“ (společně s voláním je tam ještě práce v McDonnaldu a pak možná nějaký vytírání hajzlíků na nádraží, práce v masokombinátech nebo tam co se zabíjej či uchovávaj zvířata a další podobně nechutný práce), takže když to na mě vybalil s otázkou, co z toho beru, tak jsem přirozeně řekla, že spíš tu hostesku.

A tady to máme – přiznávám, nechala jsem se nachytat. Zahnali mě do kouta takovým způsobem, že když se mě zeptal, jestli přijdu na zítřejší školení na hostesku, jestli s tím může počítat, kývla jsem na to, i když uvnitř jsem už dávno věděla, že tam jít nechci. Ale taková už asi jsem. Řekla jsem si, že nemám co ztratit, když tam půjdu – jen čas, a toho mám víc než dost – a tak že se tam prostě stavím, dostojím slovu a bude. A třeba se ještě dozvím něco, co mi neřekl nebo co mi řekl špatně, a co možná změní můj názor. Jenže pak přijdete domů a začnete přemýšlet a pochybovat a zvažovat a hodnotit a už se to veze. Pětkrát jsem šla za mámou, ať mi řekne svůj názor, jestli tam teda mám jít nebo to mám nechat bejt, když se mi tam nechce a necítím, že to je ono. Celej den jsem přemejšlela, komu mám zavolat nebo napsat, aby mi s tím rozhodnutím pomohl. A celou dobu jsem si nadávala za to, že jsem tak neschopná se rozhodnout o vlastní vůli.

Bohužel, přesně tohle je výsledkem toho všeho proplouvání mezi prapodivnýma pracema, z nichž nebyly prachy, hňácání se v tom všem blátě nejistoty a poslouchání neustálých příserů a poznámek ze stran rodičovstva, dalšího příbuzenstva a vůbec tak nějak všech lidí, co znám. Vyjma vás tady, samozřejmě. Ale asi byste k tomu taky dřív nebo později došli, kdybyste viděli ten můj šílenej život zblízka. Každopádně, to všechno způsobilo, že jsem ztratila jakoukoli víru ve svoje schopnosti, a tím myslím ty schopnosti, co mají vliv na moje uživení se a postavení se na vlastní nohy. Já tomu prostě a jednoduše nevěřím, že najdu dobrou práci, že najdu svoje místo ve společnosti a že zapadnu a že budu v pohodě. A můžete se mi třeba divit a dost pochybuju, že mě někdo z vás opravdu pochopí, ale kdybyste do mě viděli, pak byste pochopili, že ty roky nejistoty mě skutečně dojebaly a že fakt, že si toho jsem vědoma, mi vůbec nepomáhá na cestě za uzdravením a nápravou. A myslím, že to mě dojebává nejvíc. To, že si neumím pomoct. A že nikdo jinej mi pomoct neumí. Pak se mi divte, že každá moje myšlenka i každej můj pocit sebou nese pořádnej kus bezmoci a příšernýho strachu, kterej mi nedá v noci spát.

No, nicméně – tak nějak jsem se rozhodla, že tam nepůjdu. Nechce se mi. Cítím, že se ani nedokážu přimět tam jít, když vím, že nechci práci, která není fixně placená, a kde mi ani nikdo nedokáže říct, kolik hodin bych pracovala a za kolik peněz. A vlastně je to úplně v pořádku. Neměla bych bejt tak zdrcená. Neměla bych mít hrozný pocity z toho, že jsem se nechala tím člověkem vyvést z míry a dotlačit k slibu, kterýmu jsem nechtěla dostát. Celou dobu jsem myslela na to, že si chci nechat čas na rozmyšlenou a že mu zavolám zítra. Pořád jsem si to opakovala v hlavě, zavolám vám zítra, zavolám vám zítra. No a pak když řekl, že ráno je to školení, věděla jsem, že zítra zavolat nestihnu a už jsem byla v pasti. Není to moje vina. A neměla bych se cítit tak hrozně. Neměla bych mít tak strašně zkaženej den z toho, že nedostojím svýmu slovu – což je něco, na čem si zakládám celej svůj život až co pamatuju. Že když něco slíbím, tak to taky dodržím, že na mě je spoleh a vůbec.

Jenže dneska? Dneska už si nejsem jistá vůbec ničím. Slíbila jsem cizímu člověku, že někam dorazím, a já tam nedorazím. Fakt, že budu muset ráno volat jeho asistentce a vymýšlet si nějakou výmluvu, mě trápí nejmíň. Ale to, že takhle zklamu? Proč, sakra, proč mě to tak štve? Zklamu snad jeho? Ne. Jemu to bude buřt. Zklamu sebe? Proč? Není moje vina, že mě tak rozhodil a že mě přinutil k takový odpovědi. Mám právo se rozmyslet. Vím to. Tak proč mi to nedochází?

Anyway, zejtra tam teda zavolám a omluvím se. A pak už o nich nechci nic slyšet. Radši bych šla dělat za kasu, kde budu mít něco jistýho, než tohle. Ne, vážně, je to tou dobou nebo je to ve mně, že jediný, co nacházím, jsou takovýhle pofidérní sračky? A přitom se vážně snažím a ono pořád nic. Poprvé v životě cítím lítost nad tím, že jsem nešla studovat. Kdybych to po návratu z Anglie udělala – ne hned, ale třeba o rok později, ještě bych mohla bejt ve škole nebo bych právě vycházela, což by mi sice moc nepomohlo, stejně bych měla problém najít práci, ale aspoň bych si to tak nebrala. A vůbec. Spousta věcí mohla bejt jinak. Bah. Whatever. To už nezměním.

To jen že dneska, když jsem celej den zuřivě myslela na to, jak nepřijít pozdě na AJ, abych opět nezklamala, když minule jsem na to úplně zapomněla (a předminule jsem přišla pozdě), a když jsem pak úplně zapomněla na čas u oběda, ujela mi tramvaj, šla jsem si koupit pití, špatně mi vrátili peníze a protože mi nevěřili, že jsem jim fakt dala dvě stovky a ne jednu, museli si to jít zkontrolovat kamsi dozadu na bezpečnostní kameru, což jim trvalo nějakejch pět minut, pak dlouho nejela tram, pak přijely dvě za sebou a neuvěřitelně se loudaly celou cestu, takže jsem opět přišla o čtvrt hodiny pozdě… prostě, já už fakt nemůžu. Fakt se nedokážu přimět, abych věřila, že tohle všechno má nějakej smysl. Že to Bůh dělá pro moje dobro. Já si nesmírně vážím toho, jakej jsem člověk, ve smyslu etiky, morálky, výchovy a tak tomu podobně. A vím, že do značný míry za to můžou právě tyhle hnusný věci, co se mi pořád dějou. Ale stejně už jich mám dost. Jestli mě Bůh zkouší, tak to už značně přehnal a nemá odhad pro míru věcí. Měl už dávno poznat, že mám dost, že se vzdávám a mávám bílou vlajkou, jen aby mě už konečně nechal bejt. Jen aby mi dopřál klid. Nic jinýho přece nechci. Chci vědět, že mám na světě místo, že k něčemu jsem. Chci aby na mě byli naši pyšní. Strašně moc to chci. Ale jsem tak zničená a tak unavená, že už nevím, kde brát sílu k dalšímu boji. Když se mi ulomí podpatek nebo ztratím oblíbenej náhrdelník, cajk, to zvládám, to přestojim s úsměvem a dokážu si udržet optimismus. Na tom svět nestojí. Ale tohle? To už je fakt moc. A nechoďte na mě s tím, že podobným myšlením tyhle věci přitahuju. Já se o tom s nikym nepřu, já jen říkám, že už nemám sílu to zvládat a myslet pozitivně. A jestli mi někdo chce tvrdit, že je nám nakládáno jen tolik, co můžeme zvládnout, pak je to kec. Já to zcela zjevně nezvládám, a to jsem perfektně proškolená všema možnejma psychologickejma, meditačníma, buddhistickejma a kdovíjakejma kecama. A stejně je to k ničemu. Je mi k ničemu, že se umím na okamžik v čase zastavit a prostě jen… bejt. Tiše, klidně. To mi práci nesežene. Grrr, jak já nesnáším tyhle výlevy! Palec nahoru všem, co to přečetli, dva palce těm, co je ještě nepřešla chuť ty mý žvásty číst.

A kdyby to někoho zajímalo, nejsem pesimista. Nejsem emo, co se rádo utápí ve vlastních nicotnejch problémech. Já ty problémy nesnáším. Ale oni se mě furt nějak drží a fakt x-krát denně obracím oči do nebe a honí se mi hlavou „to si děláš prdel?“. Protože mně to tak prostě přijde. Vtipálek. Proč jenom jsem se narodila jako tak přemýšlivej tvor? Celej život bych měla tak jednoduchej, kdybych byla prostě jenom blbá a vypatlaná. Pohleďte, blbci a vypatlanci, já vám závidím. Achjo, to zas byl dneska den…

Jsem tu jen tak na skok mezi dvěma pohovory. Ten ranní byl docela fajn a kdyby za tu práci – když už je tak časově náročná – bylo o trochu víc peněz, neměla bych vůbec o čem přemýšlet. Takhle toho trochu k přemýšlení mám, ale fakt jen trochu. Každopádně než se k čemukoli rozhodnu, čeká mě zkušební nástup do práce, kde si cca na dvě hodinky zahraju na pekařku a pak se uvidí, jak to zvládám a jestli to vůbec zvládám. Já si troufám říct, že to dám.

Cca za hodinku mám pak pohovor druhej (teda celkově vzato třetí, i s tim na recepční), na hostesku do Tesca, a pak to musim nějak zvládnout na AJ, neboť jestli tentokrát přijdu pozdě, tak končim. Což bych přežila, kdyby to proběhlo tak nějak v klidu, ale ne mám-li pani dokázat, že jsem opravdu nespolehlivá a k ničemu. To bych vážně nerada.

Mno, tak já zase běžim, dneska neni moc času na vykecávky, snad večer. Je toho tolik, co se mi děje – minulej víkend v Tišnově, tenhle víkend na chalupě, Majáles, rande s pardálem a další věci a já to vůbec nestíhám zapsat, to je hrůza O.o Ale však vy to nějak přežijete. A za odměnu v příštím článku přihodím pár fotek – trochu jsem se na tý chatě vyřádila s foťákem, zase 🙂 Tak snad tam bude něco koukatelnýho. Mějte se a užívejte sluníčka 😉

Takže si to shrňme:

Hledám práci, kde budu mezi lidma, ale mám-li něco prodávat nebo nabízet, musí oni chodit za mnou. Nehodlám už komukoli cokoli cpát a ptát se, jestli náhodou nemá zájem a jestli by náhodou… ne. Toho mám pokrk.

S tím souvisí i další věc, že se chci vyhnout stresu. Ne že bych se skládala úplně ze všeho, ale zrovna psychicky nejsilnější si teď nepřipadám, takže hledám pohodový místo a kašlu vám na nějaký hlášky o kapitalismu a že se musí vydělávat na chleba a vaše psychický rozpoložení nikoho nezajímá, musíte bejt prostě pořád vysmátý a dřít jako mezek do úmoru. Pakliže společnost nezajímá, jak se cítím já jako její zaměstnanec, není to dobrá společnost.

Chci aby si lidi vážili toho, co pro ně dělám. Když mám bejt poskok, tak si jsou vědomi toho, že jim usnadňuju život, a ať projevujou aspoň tu základní trochu úcty. Nesnáším společnosti, kde se s lidma zachází jako s pouhou pracovní silou a nikoho tam nezajímá, že máte jméno, nějakej život, zkušenosti, zážitky, emoce, že vůbec jste a kdo jste.

Chci práci na plnej úvazek, žádnou brigádu, černotu nebo polovičatost. Chci mít jasnou náplň práce, xy hodin denně a jedeme. Flexibilitu uvítám, ale zas to nesmí bejt jako že nevim, kolik hodin v měsíci budu makat a co v nich vůbec budu dělat.

Neprahnu po megavýdělcích, ale chci bejt finančně v pohodě, takže nějaká stovka na hodinu by to bejt měla. Myslim si, že to neni zase tak vysokej požadavek, ne v týhle době, kdy všichni prahnou po čtyřicítkách až stovkách měsíčně pokud možno při minimální námaze. Taková nejsem. Jsem ochotná pracovat a budu to dělat svědomitě. Chci za to jen odpovídající ocenění a nějaký to lidský uznání, to snad neni tak moc.

Dnešní pohovor byl celkem příjemnej, nikdo na mě nezkoušel žádný chytáky – aspoň o tom nevim – a slečna mi hned domluvila druhý kolo přímo u pana ředitele. Při pohledu na můj životopis uznale pokyvovala (páni, uznání, tenhle pocit jsem už sakra dlouho nezažila…) a říkala, že by to šlo. Problémů je tu ovšem hned několik. Předně že se jedná o značně stresovou práci. Ta uběhaná blondýna mi prakticky řekla, že je z toho sama na prášky, že poměrně často dochází k nepříjemným situacím, kdy zvoní telefony i zvonky u dveří a k tomu u stolku stojí frontu pět kolegů, kteří chtějí, aby jim něco oskenovala – protože na kancelář mají jediný skener, a to prosím ještě menší než ten, co mám doma já.

Už z toho jsem usoudila, že to asi nebude místo pro mě, protože i když jsem fyzicky schopná vyvíjet i větší aktivity, potřebuju, aby to na mě bylo nakládáno postupně, a z jejího projevu bylo zřejmé, že mě do toho hodlá hodit a že mi s tím nikdo nepomůže a navíc jim bude celkem jedno, že z toho magořím a nevím co a jak. A takový místo, kde je i taková zaběhlá recepční nucená vzít si ze zdravotních důvodů měsíční dovolenou v karibiku, aby se psychicky zotavila, opravdu nezní jako něco, co bych měla dělat.

Pak je tu otázka časového rozvrhu. Tahle práce je v podstatě polovičatá, 80 hodin měsíčně. Slečna říkala, že podle domluvy by bylo možné zajistit mi brigádu v některém jiném oddělení, abych si dovydělala co potřebuju, ale říkala to tak nějak jako že „to by se teprve vidělo“ a „možná“. Já ale nepotřebuju „možná“. Potřebuju „Tady budete dělat to a to a měsíčně dostáváte tolik a tolik“. Potřebuju jistotu. Stabilitu. Klid, aspoň v rámci možností. A ten bych tady rozhodně neměla, a to ani nemluvím o faktu, že pan ředitel rozhodně není příjemný člověk (potkala jsem ho jen na chodbě a ztropil tam přímo přede mnou scénu kvůli věšáku, kterej byl ověšenej kabátama – teda to si lidi dovolujou hodně, věšet kabáty na věšák, kde to sakra viděli, ts!) a že údajně preferuje zaměstnávat studenty a pokud možno ne úplně veřejně, aby za ně nemusel nic odvádět. Slečna se mě ptala, jestli bych pracovala na živnosťák nebo jestli bych to chtěla mít na smlouvu, že prý oni by tu smlouvu raději nepodepisovali. Vzhledem k tomu, že jeden z mých hlavních požadavků je ten, abych byla vedená jako normální zaměstnanec a aby za mě zaměstnavatel odváděl, co odvádět má, brala jsem to jako další čárku pro „Nevyhovuje“.

Celkově to na mě působí jako něco, co opravdu není pro mě. A bylo by tak snadný zvednout telefon a říct sorry, v ten pátek nepřijdu, neberete mě. Jen kdyby to nebylo první místo, kde jsem se dostala až na pohovor a dokonce i do druhýho kola. Jen kdyby člověk za ten měsíc našel víc než deset slušnejch nabídek a kdyby se zpátky ozvali z víc než jedný. Ne, vážně, co je tohle za dobu, že lidi nemaj kde pracovat? Vůbec se mi nelíbí. Ale vůbec ani trochu.

Tak jsem zase jednou zavítala na deviantart, trochu to tam pročistila, přerovnala a zbavila se fotek, který mě už roky vytáčej a který mi kazí radost z toho tam chodit. Nedokážu pochopit, že mi to dalo tolik práce je smazat. Z nějakýho důvodu jsem je tam prostě chtěla mít, i když mi vadily – říkala jsem si, že patří ke mně a že tam musí bejt. Ale nemusely. A tak šly pryč a je mi líp. Došla jsem prostě k závěru, že opravdu není třeba skladovat všechno jen proto, že je to vaše historie a že to tudíž patří i k vám, jelikož jste to vytvořili. Protože nepatří. Stejně jako veškerej bordel, k němuž se sice vážou vzpomínky (a to je svým způsobem dobrá věc), ale tíží vás a brání vám k rozletu, protože vás nutí setrvávat v minulosti a vracet se v myšlenkách k věcem, který už stejně nezměníte a který nejsou důležitý pro váš momentální život.

Už dlouhou dobu tohle smýšlení aplikuju na všechny hmotný věci, třídím, recykluju a vyhazuju, co se dá, abych odlehčila svému žití a měla víc prostoru pro novou tvorbu, inspiraci, vůbec pro nový život, a teď jsem konečně dospěla do bodu, kdy toužím udělat totéž i se všema internetovýma záležitostma. Respektive s těma tvůrčíma, jelikož třeba na facebooku to promazávám v jednom kuse. Snažím se mít tam co nejmíň „přátel“ a co nejmíň fotek a všeho. Jediný, k čemu jsem se zatím nepřiměla, bylo smazat celou historii statusů. Ale asi k tomu taky dojdu, ať můžu začít nanovo a nemusím se bát, že někdo někde vyhrabe, co jsem psala před týdnem nebo před rokem. To totiž neni vůbec příjemný.

Anyway, očekávám v brzký době příval chuti k pročištění blogu. Ostatně ji v sobě pěstuju už docela dlouho, takže je to vpodstatě nevyhnutelný. Nečekala bych, že to řeknu, ale ty starý články už tu prostě nemaj místo a těším se, až to tu bude hezky pročištěný. To jen tak abyste věděli 🙂

Znáte to, když čtete nebo posloucháte příběhy o lidské solidaritě, o lásce, o tom, co někdo udělal dobrého pro druhé a bylo to oceněno a tak tomu podobně a říkáte si – proč mě tohle nikdy nepotká? Já zrovna čtu třetí porci Slepičí polévky pro duši a celou dobu si říkám – tohle si někdo hezky vymyslel, tohle je tak pěkný, ježiš jak já bych chtěla potkat někoho tak dobrýho a hodnýho, někoho tak soucitnýho, někoho, kdo má zájem… no a pak najednou:

Včera jsem zapomněla jít na angličtinu. Nebylo to bohužel poprvé, a tak jsem se na sebe vážně nakrkla, mlátila jsem hlavou do stolu, nadávala jsem si a strašně jsem se omlouvala tomu klukovi, co ho doučuju. Bylo mi jasný, že jemu je to celkem jedno, ten se tomu rád vyhne, ale horší to bude s maminkou. Umínila jsem si, že jí napíšu smsku, že se jí hrozně moc omlouvám, že toho mám nějak moc, byl náročnej víkend a mně se to prostě úplně vykouřilo z hlavy. Je to milá, skvělá, chápavá paní, tak snad to pochopí.

Jenže než jsem si to stihla v hlavě zformulovat, pani mi sama zavolala a jednoduše řečeno si mě v tom telefonu poddala. Byla na mě extrémně nepříjemná, říkala, že jestli to nechci dělat, tak to dělat nemusim a ať to řeknu, že ona do toho kluka nutí jak může a já si pak nepřijdu a že to takhle nejde a já nevim co ještě. Omlouvala jsem se jí, jak jsem mohla, věděla jsem, že je v právu (už jednou jsem nedorazila – kvůli nedorozumění, myslela jsem, že mám přijít jinej den – a jednou jsem přišla o čtvrt hodiny pozdě, což mimochodem ani nevim, jestli ví, ale každopádně měla právo bejt naštvaná), a tak jsem se nijak nehájila, jen jsem se jí snažila vysvětlit, že mě to hrozně mrzí, že si za to rvu vlasy, protože se mi to nepodobá a že se to už nebude opakovat. No, moje vysvětlivky jí moc nezajímaly, velmi chladně se se mnou rozloučila a zavěsila mi.

Měla jsem z toho vážně hroznej pocit. Byla jsem na sebe neuvěřitelným způsobem naštvaná. Zkazila jsem si tak celej den a narušila naše vztahy, což vážně nemám ráda, a přitom proč? Nemám práci, ta angličtina je pro mě jedinou momentální zodpovědností a „prací“ a já na to zapomenu? No moje sebevědomí kleslo na bod mrazu a celej zbytek dne jsem si nadávala do neschopnejch krav.

A i když jsem věděla, že jsem si to zasloužila, k tomu všemu se přidaly ještě pocity zahanbení a zklamání, který ve mně vyvolal ten telefonát. Neřekla bych do tý pani, že bude na někoho takhle nepříjemná. A nejsem zvyklá, aby byl někdo takhle nepříjemnej na mě – teda někdo cizí. A tak mi z toho bylo po zbytek dne špatně a věděla jsem, že se teď celej tejden budu užírat a každej den si budu připomínat, že zase příští pondělí mám angličtinu – jestli vůbec, z toho telefonátu jsem tak nějak nepobrala, jestli mě vůbec ještě chce.

No a pak to přišlo. Dneska ráno, zrovna když jsem si četla tu Slepičí polévku a říkala si, že něco takovýho mě nikdy nepotká, přišla mi od paní smska, že se mi omlouvá za ten včerejšek. Měla prý toho moc a já to slízla za všechny. Uznala, že zapomínáme všichni a že ostatně není jednoduché se s ní domluvit, protože kluk má furt plnej program a musím se podle něj řídit. No mně spadla brada málem až na podlahu, přečetla jsem si to dvakrát a nemohla jsem se přestat usmívat. Taková sebereflexe? Takový uznání vlastní chyby? Ta pani u mě ve vteřině stoupla asi tak o milion stupínků výš na mém pomyslném žebříčků charakteru a hned jsem jí odepsala, že to je v pořádku, protože jsem si to zasloužila, a že se to už nestane. Do kalendáře, co stojí na stole, jsem si udělala velmi výraznou poznámku, když to nestačilo v diáři, a doufám, že příště mě už senilita neporazí a že dostojím slovu. No, to se to hnedka příjemněji vstává 🙂

A víte co ještě? Zejtra mám první pohovor! Držte palce 😉