Rubriky
poesie

Modlitba za Olivii

Sladké srdce, Olívie
srdce tvoje stále bije
tak ať bije, co mu síly stačí!
kéž vyhly by se oči pláči
kéž vyhly by se oči pláči…
*
Rubriky
poesie

Sebou samou

Ztrácím se
vzpomínám, zda jsem někdy byla
vracím se
k místům, kde možná jsem žila
usínám
spánkem, co skutečnost stírá
nevnímám
bolest, co nitro svírá
přísahám
nikdy nepřestanu
poletím
dokud nepřistanu
poběžím
dokud dech mi stačí
dobře vím
že čas až příliš kvačí
směju se
poprvé srdcem, pravě
zase jsem
sebou, cele, hravě
vzdávám dík
žes mě v tichu slyšel
i když vím
že ses nerozmyslel.
Rubriky
co se mi honí hlavou

Milý Ježíšku

Hergot, půlka prosince a já ještě nesepsala svůj letošní wishlist? No, to se musí hned napravit. Tákže…

Toužím po mptrojce. Bude to nejspíš iriver, buď ten stejnej, jakej jsem měla doposud, nebo nějakej tomu podobnej. Otázkou ovšem je, kdo mi ho dá. Viděla bych to na tátu, máma a babi už pro mě dárky maj.
Letos se mi osvědčila Clinique kosmetika proti akné. Když se to používá pravidelně (k čemuž se bohužel obvykle nedokážu dokopat), nesmírně dobře to na mě funguje. A tak si to ráda nechám darovat znova. Ale zase nevim od koho.
Nebaví mě neustále poslouchat, jak vypadám unaveně, a tak bych ráda zkusila nějakej ten kofeinovej roll on na oči nebo jak se tomu nadává.
Potřebuju nějaký pevný boty na zimu, něco s podrážkou a nepromokavýho, abych se v tý břečce nebrodila v teniskách. Martensky na to taky nejsou úplně ideální, jednak v hlubším sněhu mi do nich zateče kolem kotníků a jednak to v nich příšerně klouže.
Potřebuju diář, samozřejmě. Ale ten si asi koupim sama, mám beztak nejlepší představu, co konkrétně chci.
Moc bych chtěla zpátky svůj Nanobook, kterej jsem kdysi někomu bláhově půjčila a od těch dob jsem ho neviděla. A už ho neuvidím, s tím jsem smířená, dokud si ho nekoupím znova. Takže pokud mě někdo chce obdarovat něčím, co mě skutečně potěší, here you go.
Podobně bych se nezlobila za knihu Nebreč, Lucie. Tu potkal stejnej osud jako můj milovanej a s věnováním podepsanej Nanobook.
Mít vlastní notes pro mě neni nijak zvlášť důležitý, ale nezlobila bych se za něj. Mat nemat, to je mi celkem jedno, hlavně aby byl lehkej a snadno použivatelnej. Máma má takovýho prcka, a na tom se nedá vůbec psát, jak to má debilně uspořádaný klávesy.
Za čtečku knih bych se asi taky nezlobila. Neni to něco, co bych nějak extrémně potřebovala, ale ostatně o tom Vánoce dřív nebejvaly, dostávat věci, který potřebujete. Dřív jsme dostávali spoustu blbostí, který nám měly vylepšit život, ale bez nichž bychom se bývali obešli. Takže čtečka? Proč ne.
Stále bažím po duhové šále nebo deštníku. Duhový barvičky, to je moje.
Svíčky. To nikdy neomrzí. Obzvlášť bych užila ty čakrový.
Djembíčko, tibetský mísy, bicí… ách.
Stále rovněž platí moje záliba v nemateriálních darech, jako třeba pozvání na kelímek svařáčku nebo na dobrou večeři, vlastnoručně vyrobený šátky, šály, přívěsky a podobný blbinky.
A jinak už nevim. Letos toho zase tolik nepotřebuju, spíš bych potřebovala inspiraci, co dát těm ostatním. Ne že bych to neměla vymyšlený už od srpna, ale když máte babičku, která vám všechny ty nápady bezostyšně vykrade, tak to je pak těžký…
Rubriky
Bez kategorie

Out of body experience. Zn.: Permanentní.

Někdy se prostě člověk musí sám sebe ptát, kde že se to ztratila jeho podstata, jeho vlastní já. Jelo na dovolenou? Odletělo do nebe? Umřelo? A když je pryč, kdo to sakra je v mym těle?
Čím to je, že tyhle pocity prožívám pořád dokola? Není to zdaleka jen někdy, kdy mě tyhle věci napadají, je to každej zatracenej den mýho života a mně to – nezlobte se na mě – prostě nepřijde normální. Je to nějaká deprese? Neschopnost přizpůsobit se faktu, že moje dětství skončilo a že už se nevrátí, že je třeba pojmout všechnu tu zodpovědnost a dřinu, která mi tím pádem byla vložena na záda a kterou ze mě nikdo nesejme řekněme příštích padesát, šedesát let? Nebo krize mladého věku? Vážně, co je to?
Proč mám rok co rok, měsíc co měsíc, den co den silnější pocit, že tohle nejsem já? Že všechno, co dělám, je úplně naruby? Špatně? Že takhle ten svůj život vůbec žít nemám, že to je jen nějaká podivná verze reality, jako sen, z nějž se máte probudit a říct si fuj, takhle bych svůj život zahodit nechtěla… jenže to probuzení nepřichází a já ztrácím rok za rokem a k smrti mě to děsí.
Mám pocit, že se všechno děje někde mimo mě, že se mě to netýká nebo že do toho nejsem schopna zasáhnout. Mám pocit, že se vezu na skluzavce, smýká to se mnou ze strany na stranu a všechno, co během té doby udělám, skončí katastrofou. Strhávám přitom lidi, co se mi třeba snaží pomoct nebo šli prostě jen náhodou kolem, a oni se na mě koukají jako proboha, co je s tou holkou špatně, je normální? A já se jen dál válim po zemi, neschopná vstát, neschopná pochopit, proč se na mě koukají jako na debila, a oni si dál ťukají na čela.
Skoro to vypadá, jako by se mi na obzoru rýsoval novej vztah. Říkám skoro, protože jsem z toho zmatená. Jako by se tu ten vztah odehrával beze mě. Přišlo to odnikud, najednou to tu je a jako by se mě nikdo neptal, jestli se toho vůbec chci účastnit. A taky že asi neptal. A já nejsem schopná říct moment, moment, nechte mě popadnout dech a udělat rozhodnutí. Vezu se jako ve snu a nejsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně. Cítím, že to všechno dopadne strašně špatně, ale nevím, proč to tak cítím. Nevím, co se to vlastně děje, a jako obvykle v takových chvílích, nechávám situaci, aby se nějak vyvinula. Čekám na moment, kdy to všechno začne dávat smysl. Ale on nějak nepřichází.
A navíc se nevyhnu srovnávání. Už nikdy se nevyhnu srovnávání s Ním (no dobře, mějte si mě za patetickou blbku, ale chtě nechtě to pro mě vždycky bude On s velkym ó…). On, kterej jedinej mi dával smysl. S nímž jediným se všechno to nemožno v mym světě proměnilo na docela normální záležitosti všedního dne a nic nebyl problém. Všechno bylo v cajku. A já byla já. Vrátí se to někdy? Nebo už nadosmrti budu existovat takhle nicotně, mimo svoje tělo, ztracená kdesi v prostoru, zatímco lidi se mi budou dívat do očí a mě tam už neuvidí? Poznám ještě vůbec někdy ten pocit jako že všechno je jak má být nebo budu do konce svých dnů hibernovat pod tou maskou, kterou mi moje podvědomí vytvořilo před rokem a půl jako obrannou linii pro to moje dolámaný srdce? Já, která se celej život do někoho zamilovávala, tak samovolně jako když dejcháte, a která si neuměla představit jedinej den v životě bez lásky, se už víc než rok musím ptát, budu ještě někdy schopná normálně milovat?
*
Moje kolegyně Mumla je kráva nad krávy. Tentokrát se pro změnu provalilo, že napsala kolegyni Jedničce odchod ve čtyři hodiny, ačkoli přibližně ve dvě byl na krámě člověk z vedení a nenašel ji tam – pochopitelně, už byla doma. A každej normální člověk by jí pak napsal odchod podle reálu, aby to nebylo podezřelý, ale ona holt asi neni normální. Jako bysme toho i tak neměly dost, teď nás ještě budou dennodenně kontrolovat, v kolik odcházíme. A ke všemu se to musí dít zrovna v době, kdy potřebuju mít vedoucího dobře naloženýho, protože z něj chci vyrazit prachy. Pche. Prachy. Už se s nima loučím, takhle z něj nedostanu ani korunu. Jak jsem řekla, je to kráva.
*
A co když je to všechno správně? Co když tohle všechno je jen nevyhnutelným důsledkem mého pokroku na poli poznání? Co když jsem pochopila, že žádné neexistuje, a tudíž jsem nadobro ztratila možnost nějaké mít? Co když jsem už jednou procitnula, jen jsem na to – jako na spoustu jiných věcí – zapomněla a teď se nějaká moje část brání? Moje ego, co nechce být ztraceno, protože nic není tak hrůzostrašné jako čelit prázdnotě z poznání, že nic není a nikdy nebylo. Že všechny naše vzpomínky, všechno to, na čem kdy stála celá naše existence – a to je prokrista šíleně moc! – prostě vůbec nic neznamenalo? Že to všechno bylo úplně jinak, než jak si to pamatujeme, a že je to hlavně úplně jedno?
Nic není důležité. Jen tento okamžik. Jak krásně ta slova zní. Ale co když jsem nebyla připravená získat tenhle okamžik? Co když jsem si neuvědomovala, že získáním jeho ztratím všechny ty předchozí a všechny budoucí? Už neumím myslet na minulost, vidím ji zamlženě. A nevidím ani budoucnost, ne takovou, jakou bych chtěla. Ani ta přítomnost není tak zářná, protože ji prožívám jen v mrákotách. Sice si ji bolestně uvědomuju, ale asi jako vězeň ve vlastním těle, se svázanýma rukama a roubíkem v puse. Jediné, co můžu, je křičet do éteru, ale dobře vím, že to neuslyší nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Není nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Jen nějaký zázrak, jehož podobu si neumím ani představit a pomalu ztrácím naději, že něco takového vůbec může existovat. Něco, co by se tu prostě jen tak zjevilo a všechna kolečka by zapadla do sebe. Díra by byla zahojená. Kdepak. Nic takového není. No redemption for me.
Rubriky
Bez kategorie

Hrdinové z papíru

Můj nejoblíbenější knižní hrdina? Pffff… Nemáte nějakou lehčí? Ne? No tak dobře…
Saturnin. Protože je neuvěřitelně tajemnej, vtipnej a vychovanej. „Distingovanej“.
Saturninův pán, ve filmovém zpracování Jiří. Protože je takovej kouzelnej, gentlemanskej, zvyklej na svoje pohodlí a svou nudnou rutinu, a přitom se z toho všeho docela klidně nechá vytrhnout, uvrhnout se do dobrodružství a nijak se mu to nepříčí. A ještě si při tom všem – ať si řiká co chce – zachová důstojnost. A nemůžu si pomoct, ale Havelka ho vystihl perfektně.
Doktor Vlach. Protože je tak kultivovaně vtipnej, neskutečně inteligentní, vzdělanej, je to gentleman a nad věcma rád diskutuje a zamýšlí se. Vede polemiky. Má úžasnej smysl pro humor. Má takovou nějakou auru důstojnosti. Tak mě napadá, že mi asi byl větším vzorem než jsem si doteď uvědomovala.
Paní Láryfáry. Protože si ví rady s každým fakanem.
Neználek. Protože na začátku je to totální osel a nakonec se po těch všech chybách poučí a je z něj úplně jinej člověk.
Aragorn. Protože je to král se vším všudy. Muž nad muže. A protože má tak sexy hlas, vrau.
Legolas. Protože je tak šíleně krásnej. (myšleno samozřejmě ne vzhledem, ale celou svou osobností a povahou)
Jasper. Protože žádnej upír neni tak hot jako právě on.
Alice. Protože je to prostě Alice. Kouzelná. Záhadná. Jiná. Svoje.
Mikuláš. Protože při čtení těch jeho patálií se nelze nesmát.
McGonnagalová. Protože je to autorita. Přirozená.
Brumbál. Totéž. Mástr nad mástry, i když by mohl bejt trochu akčnější. Ale to už by z něj byl Gandalf.
Gandalf. Protože Gandalf.
Fawkes. Protože je to fénix.
Faramir. Ách, Faramir…
Mouse. Protože je to nejlepší emo kid ever. (odpustim mu i poslouchání MCR)
Lucie. Protože se z tý školy neposrala. Nedala přijímačky a co? Život tím neskončil, jsou i jiný cesty. I ona byla mým vzorem víc, než dokážu popsat.
Márinka. Protože je tak strašně bezprostřední, upřímná a pravdivá, že vedle ní celá dnešní doba totálně bledne a stává se nereálnou, falešnou a hranou. Jako by už nikdo ani neuměl bejt opravdovej. Jako by na to lidi zapomněli.
Mikeš. Protože byl tak hodnej a slušnej.
A z trochu jiného soudku…
Siniphae. Protože je to můj anděl a až to jednou dopíšu, bude se na mě z toho nebe smát o to víc.
Kay. Protože je to prostě mluvicí auto, co byste jako chtěli víc.
Sonny. Protože je to fešák a navíc je děsně v pohodě. A navíc má dready.
A to už by mohlo stačit, ne?
Rubriky
Bez kategorie

Média a lidský mozek

Rádoby filosofická verze TT.

Já bych to asi velice stručně shrnula tak, že média – alespoň v současné době – mají v tomto směru jediný cíl, a to sice lidský mozek dokonale vypatlat a přimět ho, aby chtěl víc. Víc reklam, víc toho či onoho zboží, víc seriálů, víc filmů, a hlavně pořád to všechno samé dokola. Jako twister z kfc nebo cheeseburger z mekáče. Dáte si to jednou dvakrát a najednou zjistíte, že už bez toho nemůžete bejt a že vás to baví žrát pořád znova. Člověka v tom svým způsobem fascinuje ten fakt, že to chutná pokaždý a všude stejně, ať už v Brně nebo na Vencláku, před rokem nebo za rok. Ta metafora samozřejmě trochu pokulhává, twister je aspoň dobrej.

Média dřív měla za cíl člověka informovat, udržet ho v kontaktu se světem. Dneska je to všechno jen o sledovanosti (zajímavý, s blogama to máte v podstatě to samý, kvalitu aby člověk pohledal) a o tom, jak vás přinutit čumět do toho co nejdýl, vidět co nejvíc reklam a co nejvíc z toho zešílet – protože řekněme si narovinu, že kdo se tu a tam v bedně podívá na nějakej ten celovečerní film a zblajzne ho i s pěti až šesti blokama reklam, nemůže to prostě mít v hlavě v pořádku, to nemůže nikdo přežít bez úhony.
A pak? Pak najednou zjistíte, že znáte slogany firem, o nichž jste v životě neslyšeli (nebo jste si to aspoň mysleli) a nemáte pojem, čím se vlastně zabývají. Že přesně víte, kdy je v kterym obchoďáku která akce a co kde mají ve slevě. Že i když vás to vůbec nezajímá a nikde jste si to nezjišťovali, jste si naprosto jistí, že k novému renaultu megané dostanete do jednatřicátého prosince set zimních pneumatik zdarma. Jak je to sakra možný? Tady si ušetřím několik odstavců a řeknu prostě „podprahové vnímání„. (Komu to nic neřiká, navštivte strejdu Gůgla…)
Největším problémem toho všeho je ovšem fakt, že se tomu prakticky nedá utéct. Vemte si třeba mě. Televizi nemám a na seriály i filmy koukám zásadně na pc. Papírovej tisk prakticky nečtu a rádio poslouchám jen výjimečně v práci. A stejně jsem vymytá. Nebudu vám tady notovat všechny znělky, co se mi zapsaly jen během víkendu (to víte, mrtvo, tak člověk poslouchá, aby neusnul), asi byste se divili. A taky občas jedu s našima na chatu a někdy sama nevěřim, kolik jsem toho pochytala z billboardů, a to i přesto, že jsem se domnívala, že jsem celou cestu prospala. Ale jako odněkud to mít musim, žejo. A brouzdání po internetu? Mějte si třeba padesát programů na blokování reklam, stejně se tomu nevyhnete, vždycky se k vám nějaká ta reklama dostane, protože reklama je prostě všude, ať už si to uvědomujete nebo ne.
A děsivě funkční jsou média i když se posuneme do obecnější roviny. Nejen pokud jde o reklamu, která nás nutí něco si koupit, něco chtít, ale obecně o informace, které jsou v médiích podávány takovým způsobem, že jim prakticky nelze nevěřit. Prověřenost? Nulová. Bombastičnost? Stoprocentní. Všechno je to NE-UVĚ-ŘI-TEL-NÉ, FANTASTICKÉ, BOMBASTICKÉ (ještě kdyby tak věděli, co to slovo doopravdy znamená), UNIKÁTNÍ, LUXUSNÍ, JEDINEČNÉ, MEGA, MAXI (nebo rovnou megamaxi, aby toho náhodou nebylo málo), EXKLUSIVNÍ (to taky nevědi, co znamená) a tak tomu podobně, takže vlastně nic z toho, co se k nám dostane prostřednictvím médií, už dávno není „normální zpráva“. Když už to není něco z výše uvedeného, tak je to aspoň ŠOKUJÍCÍ. Vy jste si toho nikdy nevšimli?
Náš mozek si na tohle už tak zvykl, že dokonale otupěl. Vůči všem těmhle extrémům, které by vlastně měly označovat jen to „nej“, abychom si toho mohli mezi vším tím brakem dobře všimnout, jsme už dokonale imunní a vůbec nás to nevzrušuje. Naprostá devalvace zajímavosti informací. Když je všechno nej, jak chcete vytípnout to, co je skutečně nej? Nemáte šanci.
Média nám předkládají hotovky a jen málokdy ponechají prostor vlastní fantazii, otázkám a zejména odpovědím – otázek se obvykle vyrojí hafo, ale to je právě ono – kdo vám na ně odpoví? Když vás pobouří článek v novinách, fakt, že na každé stanici při tom stejném vlakovém neštěstí zemřel jiný počet lidí (a to někdy s dost velkými rozdíly), kecy v rádiu, kde vám půl dne tvrdí, že Praha je zahalená smogem a vy přitom celou tu dobu koukáte skrz okno, do nějž vám pere podzimní sluníčko, tak kde se dovoláte „spravedlnosti“? Nikde. Protože těch informací je takové moře, že se vaší stížností na tu jednu „nepodstatnou“ nikdo nebude zabývat. Proč taky.
O médiích se ovšem rozhodně nedá říct, že by byla hloupá. Naopak. Jsou vychcaná jak díra do sněhu a dobře ví, na která mozková centra působit. Vědí to až nechutně dobře a taky si nedávají nejmenší práci s tím, aby to zakryla. A to je na tom právě to nejhrůznější, alespoň podle mě. Že všichni naprosto perfektně vědí, co je to za příšernosti a za kýče („ratatata…“ a tisíc dalších „zpěvných“ reklam s usmívajícími se ženami, co už nemají průjem, protože spolkly tabletku, s usmívajícími se muži, protože jim zase po deseti letech stojí, s usmívajícími se psy, protože dostali megasuperšťavnaté granule – šťavnatá granule? wtf?? – a s usmívajícími se úsměvy, protože jim někdo vyčistil zuby blenda dementem) a že to je jedna lež na druhou, photoshop, photoshop, photoshop, photoshop a pak taky trochu photoshop, no ale nikdo s tím nic neudělá. Nikomu to prostě nevadí. Dál, jakoby nic, na to prostě v klidu koukáme, tak jako možná se nakrknem, že nám tu reklamu někdo vrazil přímo doprostřed věty hlavní postavy, ale prostě pohoda klídek. Já nevim jak vás, ale tahleta naše otupělost, to, že jsme nad tím přestali uvažovat a zvykli jsme si, že nad tím prostě mávneme rukou, zasmějeme se tomu, ale vůbec nijak se tomu nebráníme, to mě na tom děsí ze všeho nejvíc. Člověk se bojí uvažovat, kam až budou média schopná zajít za rok, za dva, za deset, za padesát, když už teď se nebojí a neštítí naprosto ničeho. Prstíček po prstíčku rozevírají oponu čím dál tím a co by nám pět let zpátky přišlo divné, to nás už prostě nezarazí. Reklama s úplně nahou ženskou ve dvě odpoledne? Nejsem puritán a nikdy mi to nevadilo, ale kam se poděla cenzura, na kterou jsme byli tak zvyklí? Ženy s rukama na prsou a lahví sprchového gelu v klíně, aby náhodou nebylo něco vidět? Když se takhle rozšoupávají teď, co budou dělat za pár let? Teď nám ještě některé reklamní spoty přijdou drastické a řešíme je na facebooku, na youtube, na nově ve zprávách, ale co za těch pár let? Kam až se ta hranice bude schopná dostat?
No, to by pro dnešek stačilo, začíná mě z toho všeho bolet hlava a navíc jsem dostala příšernej hlad na twistera… see, tyvado, já už tomu sama udělám reklamu a sama se na ní chytim. No to je konec…
Aspoň doufám.
Rubriky
co se mi honí hlavou

O Vánocích…

Tak babi už na mě zase vytasila tradiční předvánoční otázku „Tak co, kdy půjdeme nakupovat?“. Načež mě – tradičně – zachvátila panika, kterou ještě podpořil fakt, že už nám na Míráku zase postavili vánoční trhy. Když jsem to sdělila Klárce, vysmála se mi, že ona už má všechny dárky měsíc koupený, z čehož mi poněkud zaskočil chlebíček s česnekovou pomazánkou. Měsíc? Wtf? Áááá, stres!
S tátou jsme to dneska řešili celou cestu k babi i od ní. Co se komu dá, jak ty Vánoce vlastně nesnášíme, protože na nich vidíme jen to špatný – teda myslim my jako společnost a my jako táta a máma, já je sama pro sebe vnímám docela pozitivně. Zejména zbožňuju ten moment, kdy si domů nesu krásně baculatej a chumlatej stromeček, koupenej za nekřesťanský peníze (to by mě stejně zajímalo, proč o křesťanskym svátku všechno stojí nekřesťanský peníze…), a doma si ho pak pěkně rozbalim, celej byt zasvinim jehličím a smůlou a pak mi dva měsíce překáží v pokoji a kočky z něj servávaj ozdoby… bleh, ale to jsem vůbec nechtěla říkat, ten stromeček je pro mě fakt záležitostí pozitivní! 😀
Hlavně krásně voní. Což je přesně ten důvod, proč si nikdy nekoupim plastovej. Přišlo by mi to asi jako ověsit ozdobama smeták. Materiál je to stejnej, taky to nijak nevoní, nevidim v tom žádný kouzlo jen proto, že to má jinej tvar a zelenou barvu. Zelený smetáky jsou taky.
Anyway, i to chození po trzích mě baví, pokud po nich ovšem jenom chodim a koukám, ne pokud musim sama něco shánět a nervovat se, že pro někoho něco nemám. Ale to už ostatně nedělám několik let. Když mě pro někoho nic nenapadne, tak mu prostě nic nedám. Vim, na jednu stranu to zní hnusně, ale nejsem zastáncem dělání něčeho jen proto, že „se to tak dělá“ a že „se to musí“. Hovno. Nemusim nic. Když budu někomu chtít něco pěknýho dát (a tím myslím něco, co se mu bude hodit a co vůbec k něčemu bude, tak mu to dám kdykoli, nepotřebuju na to žádnej zvláštní den. A stejně tak když o onom zvláštnim dni (nebo měsíci) nepotkám nic, co by se někomu, koho mám ráda, hodilo, tak se z toho prostě odmítám posrat. Doufám, že ti, kteří mi jsou nejblíž, už se s tímhle faktem vyrovnali natolik, aby to ode mě nebrali jako nějakej projev nedostatku lásky nebo čehosi. Nedělám to proto, že bych srala na ty lidi, ale protože mi prostě tyhle materiální věci nepřipadaj jako vhodnej projev toho, že někoho mám ráda. Když je mám ráda, tak jim to sakra řeknu, nemusim jim dávat hnusný pletený ponožky nebo kýčovitou kouli se sněhem jenom proto, že se to tak má a že „to patří k Vánocům“. Jak řikám, nasrat.
Další věc je, že všechny v dostatečném předstihu upozorňuji, aby mi řekli, co že by si to vlastně přáli. Asi prostě nemám dostatek fantazie nebo ty lidi málo znám, říkejte si tomu, jak chcete, ale já to prostě nesnáším, běhat po městě ve stresu a koukat do všech výloh, jestli by tam náhodou nebylo něco, co by se tomu nebo tamtomu člověku mohlo líbit. Přijde mi to jako šílená ztráta času, energie a nervů a přijde mi to prostě zbytečný. Proto taky sama vždycky před Vánocema sepisuju vlastní wishlist, kam nahážu všechno, co by se mi líbilo/hodilo/co by mě potěšilo/co by mi nepřišlo jako příliš velká kravina, a tenhle wishlist nechám veřejně viset na blogu nebo na facebooku nebo prostě kdekoli, kde si to někdo může přečíst. Jednak to každoročně ocení spousta mých přátel, kterým tak ušetřím dost starostí, a jednak tím každoročně pomůžu spoustě úplně cizích lidí, kteří tráví hodiny a hodiny brouzdáním po netu v zoufalé snaze najít nějakou tu inspiraci na to, co těm svým bližním proboha dát. A stojím si za tím, že kdyby to takhle udělal každej, pak by ty Vánoce skutečně mohly bejt o pohodě. Ostatně dělá se to tak o svatbách, o narozeninách, o svátcích, o maturitách a o všech možnejch dalších událostech, kdy se vás zeptaj „Co bysis přál k xy“. Tak proč by to tak nemělo bejt o Vánocích? Co je na tom tak strašnýho, dostat to, co jste chtěli, poté, co jste si o to sami řekli? Nebo jsou snad Vánoce nějaká zkouška toho, jak moc uměj druzí číst myšlenky? Buď uhodneš, co bych chtěl, nebo seš u mě mrtvej? Buď mi něco dáš nebo nejseš dobrej kámoš? WTF?
Ale už jsem se vypěnila, teď jdu pracovat na svym seznamu. Ne že by už nebyl dávno hotovej, ale některý položky si přece jenom musim vybrat sama, aby to bylo přesně ono – a ne, nevidim v tom žádnej problém nebo důvod, proč by pro mě Vánoce měly ztrácet kouzlo, naopak ho tím získávají, protože vím, že pod tím překrásně nazdobeným stromečkem – jak jinak, vlastní práce – nebudou ležet nepotřebný pí*oviny, nad nimiž bych se musela tvářit jako že „jé, díky, přesně takový písmena do knihovny jsem vždycky potřebovala – fanoušci Friends, víte, o čem mluvím – ale že tam prostě budou věci, který chci, který se mi líběj, který potřebuju, který využiju a který budu skutečně nefalšovaně ráda, že jsem dostala. A nemělo by to bejt právě v-v-v-vo tom?
Rubriky
Bez kategorie

A jako co, vole…

Zase jeden z fenoménů, u nichž vůbec nechápu, proč jsou to vlastně fenomény. Bisexuálové jsou totiž všichni, jak by vám řekl Standa, co jsme ho měli na bižuli na gymplu. Záleží jen na procentuálním rozložení, nakolik vás to k té které stránce táhne. Vzpomínám si, že tehdy mluvil o tom, jak většina to má s některou stranou silně převažující, ale někdo to klidně může mít pade na pade. Valná část naší třídy na to tehdy házela pohledy jako že „Jo, jasně“, asi si nedokázali představit, že by někdo mohl bejt přitahovanej oběma pohlavíma stejně, ale voilá, tady jsem jako živoucí důkaz.
Asi bych lhala, kdybych tvrdila, že mě obě strany berou natuty stejně, domnívám se, že chlapi přece jenom trochu převažujou, ale na druhou stranu mě nikdy tolik nefascinoval Ken jako Barbína 😀 Ty její křivky prostě… 😀 No, teď už se tomu směju, ale když jsem byla malá a nevěděla, že něco takovýho jako biexualita existuje, měla jsem z toho všeho dost velký trauma. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Myslela jsem si nejdřív, že jsem lesba, ale zase mi bylo divný, že se zamilovávám do kluků. Díky Bohu, že v dnešní společnosti je informovanost o tolik jinde. Děti už nemusej bejt zmatený, co se s nima děje a co jsou za zrůdu nebo za mentála. Rovnou si řeknou „aha, jsem gay“ nebo „aha, to krvácení je normálka“ a nemusej z toho tento… freak out. (Vyšilovat. Ale freak out mi přijde přesnější.)
Na tomhle notesu se strašně debilně píše, to zabije veškerou psavou, to vám teda povim.
Anyway, chci tím říct, že zpočátku to bylo něčím nepojmenovaným, ale i tak jsem vyrostla ve světě přitažlivosti k oběma pohlavím, což mi poskytlo nejen dvojnásobnej prostor pro manévrování (je to docela rozdíl, jestli se při hledání ideálního partnera budete dívat na padesát nebo na sto procent populace), ale taky notnou dávku tolerance pro všechny tyhle „úchylky“, „menšiny“ a subkultury. Vnímám to jako něco zcela normálního, co neni zapotřebí ani zahánět, ani podporovat, ale prostě je třeba naučit se s tim žít, pochopit, že to prostě je a bude a že s tim nic neuděláte – ostatně ani neni proč, copak to někomu ubližuje?
I když je fakt, že ten chlápek v Tišnově se na mě díval fakt dost vražedně, když jsem mu pohledem sjížděla ženskou. Ale jako co, vole, nemá mít výstřih až na břicho, žejo, kdo se tam pak má nedívat 😀
Rubriky
co se mi honí hlavou

Řekněme, že zítra umírám

Představte si, že byste měli zejtra umřít. Dopoledne. Pár hodin po tom, co vstanete, takže byste neměli moc času něco udělat. Vlastně, tohle by byl váš poslední večer na světě, vaše poslední chvíle k tomu, abyste něco udělali. Co by to bylo?

Já bych se okamžitě sebrala a jela bych za L. Vytáhla bych ho z baráku a přiměla ho, aby mě aspoň jednou, naposledy nechal ho obejmout. Přiměla bych ho pochopit, že jsem tu vždycky chtěla bejt pro něj, i když o to nestál. Že ho mám a vždycky budu mít ráda. Že by se na mě vždycky mohl spolehnout, kdyby to potřeboval. Nic víc si nepřeju, než bejt tu pro něj, až si bude chtít promluvit. Nebo jen mlčet ve dvou. Day or night.
Napsala bych dopis pro J. Řekla bych mu, že je to úžasnej kluk a ať na to nikdy nezapomíná. Že mi už roky nebylo tak dobře jako v jeho společnosti. Že jestli to v něm někdo nevidí, tak je to věčná škoda, protože já to vidim a on si zaslouží, aby si ho lidi víc vážili. Měli by vědět, jak je úžasnej.
Zavolala bych samozřejmě i M. Abych jí řekla, že jsem nikdy neměla lepší kamarádku než je ona. Že všechno, co vím o přátelství, mám od ní. Že je to člověk, kterýho si ze všech lidí na světě nejvíc vážím a kterýho mám za největšího vzora. Že vědomí, že někde, v nějaký podobě existuje, je pro mě ta nejdůležitější věc vůbec a že si nedokážu ani představit, že bych měla žít bez její přítomnosti na týhle planetě. Že pro mě znamená víc, než umím slovy vyjádřit.
Chtěla bych taky říct T. a A., jakou jsou pro mě inspirací. Jak mi s nima je dobře, ačkoli nejsme nijak zvlášťní přátelé a ačkoli se asi chovám jako naprostej kretén, když je vidím, protože z nějakýho důvodu se v jejich přítomnosti jinak chovat neumim. Je to jako když se do někoho bláznivě zamilujete a kdykoli s nim mluvíte, plácáte nesmysly a chováte se jako idiot. Asi jsem se do nich prostě zamilovala. Ti dva jsou úžasní a je nádherný vidět, že se dva tak skvělý lidi našli.
Poděkovala bych K. za veškerou její podporu během středoškolních let i poté, jelikož někdo jako já prostě někoho, jako je ona, zoufale potřebuje. Držím jí palce, ať se jí v životě podaří všechno, co si zamane. A víte co? Já tomu věřím, protože ona na to ze všech lidí, co znám, nejvíc má. Je to borka neskutečná.
Řekla bych B., že mě mrzí, že jsem mu nemohla dát to, co by si přál. Je to jako umět číst myšlenky a trpět tím, že jim nemůžete vyhovět. Bella. Jacob. Here we go again.
Řekla bych taky K., že je to skvělá ženská. Že jsem ji vždycky milovala a že mě mrzí, jak jsme dopadly. Že už jedna pro druhou neexistujeme. Že ty roky strávené po jejím boku mě z větší části udělaly tím, čím jsem. A že to je super.
Řekla bych T., že i ona je mnohem báječnější, než si uvědomuje. Ale dokud se nenaučí alespoň čas od času ztratit tu masku perfektnosti, kterou si před lety vytvořila a s níž postupem času tak dokonale splynula, tak si nejspíš nevrzne. A když jo, tak to stejně nebude ono.
Řekla bych A., že ji mám ráda. Někteří ji můžou mít za blonďatou blbku, nebo se můžou pohoršovat nad tím, jak se někdy pitomě chová, ale to je právě ono. Přátelství tyhle věci vidí a jsou mu tak nějak fuk. Jo, tak má svý mouchy, a co? Vy je snad nemáte? Pokrytci… Já ji mám ráda a jsem vděčná za to, že jsem ji poznala.
A pak je tu V. Báječnej kluk, strašná škoda, že jsme nikdy neměli šanci nějak víc se spolu bavit, protože těch pár okamžiků, kdy k tomu došlo, bylo naprosto kouzelnejch. Ten kluk má na víc, než si dokáže představit. A je to právě on a jemu podobní, co mi dávají naději, co mi dávají vědět, že to má smysl, bojovat. Protože dokud takoví budou mezi námi, život má smysl.
A P. Jak jen mě mrzí, že jsme ztratili kontakt. Toho kluka jsem roky milovala a to poslední léto, léto s černejma rozcuchanejma vlasama a děsně dárk imydží, to bylo prostě úžasný, sledovat, jak se ke mně najednou, po těch letech choval. Díky tomu jsem pochopila, že i s klukama se dá mluvit a že už si nikdy nemusim připadat jako že mě neberou a že jsem totální outsider. Že to dokážu. A taky jsem to dokázala. Nemůžu uvěřit, jak moc jsem se od těch dob změnila, pokud jde o komunikaci s mužským pokolením. Myslím, že za to vděčím jemu.
A jela bych za babi, abych jí objala. Asi bych jí nedokázala nic říct, na to je pro mě příliš důležitá, i když to tak nevypadá vzhledem k tomu, jak málo se vídáme. Ale vím svoje.
A brácha. Ten blbec, co zkurví všechno, co mu přijde pod ruku. Chtěla bych, aby věděl, jak moc pro mě znamenal, i když jsem ho svým způsobem nenáviděla. Takovým tím sesterským způsobem. Ale stejně, chtěla bych, aby věděl, jak jsem kvůli němu brečela do polštáře, když na něj ve vedlejším pokoji naši řvali kvůli průserům ve škole. Jak jsem se modlila, aby ho už nechali bejt. Jak mi ho bylo líto. Jak jsem chtěla, aby se tak přestal chovat, pro svoje vlastní dobro. A zároveň jak jsem ráda, že nastavil laťku tak nízko. Díky němu jsem měla šanci bejt, alespoň pokud jde o školu, tím dobrým potomkem. Mám pocit, že jen tohle vědomí mě udrželo stranou všech sebevražedných myšlenek. Kdybych měla během puberty problém ještě na tomhle poli, nemusela jsem to ustát. I tak to bylo dost náročný.
Ten pocit, že musíte lidem něco říct, něco jim sdělit. Předat jim poselství, lusknout jim prstem před obličejem, aby se vzbudili a pochopili, že maj na víc. Že se chovaj jako hovada a zbytečně plýtvaj energií na to, aby udrželi svoje pečlivě střežený masky na místě, aby náhodou nikdo nepoznal, co je pod nima. Proč to dělaj? K čemu to je, starat se o to, co si o vás vaše okolí myslí? Většinu z vás miluju víc, než si dokážete představit, a já vám to ani nemůžu říct, protože byste to buď nepochopili, nebo nepřijali, nebo byste to pochopili špatně, protože někteří prostě nechápou, že je na světě víc druhů lásky. Že někdy můžete toužit po něčí přítomnosti, přát mu všechno dobré a tiše pro něj trpět, aniž by v tom byl nějakej romantickej podtext nebo tak něco.
Chtěla bych, aby se všichni probudili a uvědomili si, na čem záleží. Aby se přestali chovat tak strojeně, aby se celej náš svět aspoň na chvilku stal tím balkónem, kam se během slušně rozjetý párty vydáte utéct před vším tím veselím a alkoholem, kterej vás děsně otupuje, a kde se potkáte s někým, koho jste vlastně nikdy moc neznali, a najednou zjistíte, že on tam přišel ze stejnýho důvodu, že je to člověk jako vy a že je v něm mnohem víc, než jste si mysleli. Najednou jste si tak blízko. Tyhle momenty mi chybí a přála bych si, aby přetrvávaly. Aby se člověk nemusel probudit do toho hnusnýho rána, na němž není ani zdaleka nejhorší ta kocovina, ale spíš zjištění, že ten dotyčnej si váš rozhovor buď nepamatuje, nebo to pro něj nebylo tak inspirativní a vzácný jako pro vás a rozhodl se dělat, že se to nikdy nestalo. Proč musíme pořád dělat, jako by se něco tak úžasnýho nedělo? Proč se musíme pořád přetvařovat?
Proč musíme mít blogy – místa, kde můžeme říkat pravdu celému světu do očí? Proč mu to do těch očí prostě nemůžeme říct rovnou?
Rubriky
co se mi honí hlavou

Nemocná

Já se normálně červenám. Jako fakt. Být požádána o rozhovor pro Srdce Blogu, to se mi neděje každej den, takže už samo o sobě by to bylo víc než fajn, ale když k tomu ještě přidáte ty pozitivní komentáře, no tak to už člověk sotva popadá dech. A ke všemu ještě být největšími klasiky označována za klasika!? No to už vydá na docela solidní orgáč 🙂
Zkrátka a zdlouha chci říct, že tímto děkuji Standovi za šanci trochu se zviditelnit, která nakonec dopadla docela dobře, i když mi to pořád přijde jako nějakej vtip, smět se na chvilku zařadit mezi takový skvosty blogosféry, jako je třeba Temnářka, Kittanya, Metteorwa, Venom, Ambar, Lúmen a další umělci svého řemesla.
Jako. Vy mě znáte. Vy mě čtete. Vy mě máte rádi. Jste normální? 😀 Ne, vážně.
Prostě jako hustý, fakt 🙂
Anyway, dneska jsem se hodila marod. Už to nešlo vydržet, lezlo to na mě pěkně dlouho a i když jsem se tomu bránila z tý hrůzy, co to způsobí v práci, kde naprosto nejsou lidi, minulej čtvrtek mě to doběhlo. Dva dny migréna jako kráva a ve čtvrtek večer se mi udělalo tak zle, že jsem se na závěr toho dne prostě musela vyzvracet, aby to mělo ty správný grády. V pátek ráno jsem pak frčela s našima do TIšnova, kam jsem se původně těšila, ale teď mě to dost stresovalo, protože mi bylo jasný, že ty tři dny protrpim, a co hůř, ani po nich si neodpočinu, páč v pondělí nastupuju na dlouhej tejden. Jak to jen přežít? V Tišnově navíc vždycky chlastáme, což je asi to jediný, co nás tam udrží naživu a při smyslech (jaká to ironie), protože jinak je tam děsná nuda. A jelikož letos jsme všichni byli chcíplí nebo na aulinech, brufenech a ibáčích, nikdo nic nechlastal, tak ještě pivo v restauraci, ale žádná ořechovka, slivka, třešňovice, no prostě nic z toho, na co se člověk půl roku těší 😀 No, stálo to pěkně za hovno.
Včera jsem šla do práce už pěkně načatá, ty hektolitry stopanginu mi nijak zvlášť nepomohly, bylo mi naprosto jasný, že dokud si nelehnu a nevyspim se z toho, žádnej prášek nemá šanci mi pomoct, takže to bylo spíš jen tak aby se neřeklo. Včera teda taky, celej den jsem se pěchovala pastilkama všeho druhu, až mi to umrtvilo jazyk, pila jsem čaje proti nachlazení po litrech a polykala mucosolvan a stejně prd, večer jsem vůbec nemohla mluvit a ty lidi na mě koukali dost nedůvěřivě. No bodejť, kdyby vám číšník v restauraci kýchal nad obědem a měl by uslzený oči, taky by vám to chuti nepřidalo. Jediný štěstí bylo, že zrovna včera byl nejmrtvější den ever, takže těch lidí a napříjemnejch pohledů bylo mnohem míň. Ale na druhou stranu, to se jim musí nechat, hodně z nich se tvářilo nanejvýš soucitně.
Každopádně večer jsem to vzdala a zavolala vedoucímu, ať se postará. No, bylo to bolestivý, ale nakonec mi nějakej ten zástup sehnal, i když jsem tam dneska stejně musela vstát, takže když jsem před chvílí přišla domů, bylo mi naprosto jasný, že stejně nepůjdu hned ležet, protože už jsem prostě najetá na ten dlouhej tejden a i když jsem úplně vyřízená, tělo je připravený dneska celej den jet. No, ale snad mě to za pár hodin složí, fakt se potřebuju vyspat a vypotit, pokud možno.
Jenže jako děte si lehnout, když máte pokoj plnej neuvěřitelnýho bordelu, kterej se tu nastřádal za celej minulej tejden. Taška s věcma z víkendu, ještě nevybalená, bágl, žebradlo, všechno plný všeho možnýho, všude oblečení, čistý prádlo, co mi sem máma hodila minulej tejden a ještě jsem to neměla kdy zaklidit, nádobí, nespecifikovanej bordel a kapesníky, kapesníky, kapesníky…
Jsem teda docela dobrá v ignorování bordelu, když je třeba šetřit energií na jiný věci, ale zase když jsem pak doma a mám si jít lehnout do postele a nemocnit, tak tohle kolem sebe prostě nesnesu. Takže ještě aspoň hodinu budu trajdat po bytě a uklízet. No jestli já nejsem nejvzornější pacient ever. A do toho ještě psavá, jak jinak. Ještě že už mě přešla 😀 Tak zas někdy 🙂
„Trápí se Eliška nemocná, bezmocná, pomalu ztrácí se, trápí se Eliška nemocná… ♫“ (Tata Bojs, Nemocná)