Fénixův archivní blog

Někdy se prostě člověk musí sám sebe ptát, kde že se to ztratila jeho podstata, jeho vlastní já. Jelo na dovolenou? Odletělo do nebe? Umřelo? A když je pryč, kdo to sakra je v mym těle?

Čím to je, že tyhle pocity prožívám pořád dokola? Není to zdaleka jen někdy, kdy mě tyhle věci napadají, je to každej zatracenej den mýho života a mně to – nezlobte se na mě – prostě nepřijde normální. Je to nějaká deprese? Neschopnost přizpůsobit se faktu, že moje dětství skončilo a že už se nevrátí, že je třeba pojmout všechnu tu zodpovědnost a dřinu, která mi tím pádem byla vložena na záda a kterou ze mě nikdo nesejme řekněme příštích padesát, šedesát let? Nebo krize mladého věku? Vážně, co je to?

Proč mám rok co rok, měsíc co měsíc, den co den silnější pocit, že tohle nejsem já? Že všechno, co dělám, je úplně naruby? Špatně? Že takhle ten svůj život vůbec žít nemám, že to je jen nějaká podivná verze reality, jako sen, z nějž se máte probudit a říct si fuj, takhle bych svůj život zahodit nechtěla… jenže to probuzení nepřichází a já ztrácím rok za rokem a k smrti mě to děsí.

Mám pocit, že se všechno děje někde mimo mě, že se mě to netýká nebo že do toho nejsem schopna zasáhnout. Mám pocit, že se vezu na skluzavce, smýká to se mnou ze strany na stranu a všechno, co během té doby udělám, skončí katastrofou. Strhávám přitom lidi, co se mi třeba snaží pomoct nebo šli prostě jen náhodou kolem, a oni se na mě koukají jako proboha, co je s tou holkou špatně, je normální? A já se jen dál válim po zemi, neschopná vstát, neschopná pochopit, proč se na mě koukají jako na debila, a oni si dál ťukají na čela.

Skoro to vypadá, jako by se mi na obzoru rýsoval novej vztah. Říkám skoro, protože jsem z toho zmatená. Jako by se tu ten vztah odehrával beze mě. Přišlo to odnikud, najednou to tu je a jako by se mě nikdo neptal, jestli se toho vůbec chci účastnit. A taky že asi neptal. A já nejsem schopná říct moment, moment, nechte mě popadnout dech a udělat rozhodnutí. Vezu se jako ve snu a nejsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně. Cítím, že to všechno dopadne strašně špatně, ale nevím, proč to tak cítím. Nevím, co se to vlastně děje, a jako obvykle v takových chvílích, nechávám situaci, aby se nějak vyvinula. Čekám na moment, kdy to všechno začne dávat smysl. Ale on nějak nepřichází.

A navíc se nevyhnu srovnávání. Už nikdy se nevyhnu srovnávání s Ním (no dobře, mějte si mě za patetickou blbku, ale chtě nechtě to pro mě vždycky bude On s velkym ó…). On, kterej jedinej mi dával smysl. S nímž jediným se všechno to nemožno v mym světě proměnilo na docela normální záležitosti všedního dne a nic nebyl problém. Všechno bylo v cajku. A já byla já. Vrátí se to někdy? Nebo už nadosmrti budu existovat takhle nicotně, mimo svoje tělo, ztracená kdesi v prostoru, zatímco lidi se mi budou dívat do očí a mě tam už neuvidí? Poznám ještě vůbec někdy ten pocit jako že všechno je jak má být nebo budu do konce svých dnů hibernovat pod tou maskou, kterou mi moje podvědomí vytvořilo před rokem a půl jako obrannou linii pro to moje dolámaný srdce? Já, která se celej život do někoho zamilovávala, tak samovolně jako když dejcháte, a která si neuměla představit jedinej den v životě bez lásky, se už víc než rok musím ptát, budu ještě někdy schopná normálně milovat?

*

Moje kolegyně Mumla je kráva nad krávy. Tentokrát se pro změnu provalilo, že napsala kolegyni Jedničce odchod ve čtyři hodiny, ačkoli přibližně ve dvě byl na krámě člověk z vedení a nenašel ji tam – pochopitelně, už byla doma. A každej normální člověk by jí pak napsal odchod podle reálu, aby to nebylo podezřelý, ale ona holt asi neni normální. Jako bysme toho i tak neměly dost, teď nás ještě budou dennodenně kontrolovat, v kolik odcházíme. A ke všemu se to musí dít zrovna v době, kdy potřebuju mít vedoucího dobře naloženýho, protože z něj chci vyrazit prachy. Pche. Prachy. Už se s nima loučím, takhle z něj nedostanu ani korunu. Jak jsem řekla, je to kráva.

*

A co když je to všechno správně? Co když tohle všechno je jen nevyhnutelným důsledkem mého pokroku na poli poznání? Co když jsem pochopila, že žádné já neexistuje, a tudíž jsem nadobro ztratila možnost nějaké mít? Co když jsem už jednou procitnula, jen jsem na to – jako na spoustu jiných věcí – zapomněla a teď se nějaká moje část brání? Moje ego, co nechce být ztraceno, protože nic není tak hrůzostrašné jako čelit prázdnotě z poznání, že nic není a nikdy nebylo. Že všechny naše vzpomínky, všechno to, na čem kdy stála celá naše existence – a to je prokrista šíleně moc! – prostě vůbec nic neznamenalo? Že to všechno bylo úplně jinak, než jak si to pamatujeme, a že je to hlavně úplně jedno?

Nic není důležité. Jen tento okamžik. Jak krásně ta slova zní. Ale co když jsem nebyla připravená získat tenhle okamžik? Co když jsem si neuvědomovala, že získáním jeho ztratím všechny ty předchozí a všechny budoucí? Už neumím myslet na minulost, vidím ji zamlženě. A nevidím ani budoucnost, ne takovou, jakou bych chtěla. Ani ta přítomnost není tak zářná, protože ji prožívám jen v mrákotách. Sice si ji bolestně uvědomuju, ale asi jako vězeň ve vlastním těle, se svázanýma rukama a roubíkem v puse. Jediné, co můžu, je křičet do éteru, ale dobře vím, že to neuslyší nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Není nikdo, kdo by mi mohl pomoct. Jen nějaký zázrak, jehož podobu si neumím ani představit a pomalu ztrácím naději, že něco takového vůbec může existovat. Něco, co by se tu prostě jen tak zjevilo a všechna kolečka by zapadla do sebe. Díra by byla zahojená. Kdepak. Nic takového není. No redemption for me.

Můj nejoblíbenější knižní hrdina? Pffff… Nemáte nějakou lehčí? Ne? No tak dobře…

Saturnin. Protože je neuvěřitelně tajemnej, vtipnej a vychovanej. „Distingovanej“.

Saturninův pán, ve filmovém zpracování Jiří. Protože je takovej kouzelnej, gentlemanskej, zvyklej na svoje pohodlí a svou nudnou rutinu, a přitom se z toho všeho docela klidně nechá vytrhnout, uvrhnout se do dobrodružství a nijak se mu to nepříčí. A ještě si při tom všem – ať si řiká co chce – zachová důstojnost. A nemůžu si pomoct, ale Havelka ho vystihl perfektně.

Doktor Vlach. Protože je tak kultivovaně vtipnej, neskutečně inteligentní, vzdělanej, je to gentleman a nad věcma rád diskutuje a zamýšlí se. Vede polemiky. Má úžasnej smysl pro humor. Má takovou nějakou auru důstojnosti. Tak mě napadá, že mi asi byl větším vzorem než jsem si doteď uvědomovala.

Paní Láryfáry. Protože si ví rady s každým fakanem.

Neználek. Protože na začátku je to totální osel a nakonec se po těch všech chybách poučí a je z něj úplně jinej člověk.

Aragorn. Protože je to král se vším všudy. Muž nad muže. A protože má tak sexy hlas, vrau.

Legolas. Protože je tak šíleně krásnej. (myšleno samozřejmě ne vzhledem, ale celou svou osobností a povahou)

Jasper. Protože žádnej upír neni tak hot jako právě on.

Alice. Protože je to prostě Alice. Kouzelná. Záhadná. Jiná. Svoje.

Mikuláš. Protože při čtení těch jeho patálií se nelze nesmát.

McGonnagalová. Protože je to autorita. Přirozená.

Brumbál. Totéž. Mástr nad mástry, i když by mohl bejt trochu akčnější. Ale to už by z něj byl Gandalf.

Gandalf. Protože Gandalf.

Fawkes. Protože je to fénix.

Faramir. Ách, Faramir…

Mouse. Protože je to nejlepší emo kid ever. (odpustim mu i poslouchání MCR)

Lucie. Protože se z tý školy neposrala. Nedala přijímačky a co? Život tím neskončil, jsou i jiný cesty. I ona byla mým vzorem víc, než dokážu popsat.

Márinka. Protože je tak strašně bezprostřední, upřímná a pravdivá, že vedle ní celá dnešní doba totálně bledne a stává se nereálnou, falešnou a hranou. Jako by už nikdo ani neuměl bejt opravdovej. Jako by na to lidi zapomněli.

Mikeš. Protože byl tak hodnej a slušnej.

A z trochu jiného soudku…

Siniphae. Protože je to můj anděl a až to jednou dopíšu, bude se na mě z toho nebe smát o to víc.

Kay. Protože je to prostě mluvicí auto, co byste jako chtěli víc.

Sonny. Protože je to fešák a navíc je děsně v pohodě. A navíc má dready.

A to už by mohlo stačit, ne?

Já bych to asi velice stručně shrnula tak, že média – alespoň v současné době – mají v tomto směru jediný cíl, a to sice lidský mozek dokonale vypatlat a přimět ho, aby chtěl víc. Víc reklam, víc toho či onoho zboží, víc seriálů, víc filmů, a hlavně pořád to všechno samé dokola. Jako twister z kfc nebo cheeseburger z mekáče. Dáte si to jednou dvakrát a najednou zjistíte, že už bez toho nemůžete bejt a že vás to baví žrát pořád znova. Člověka v tom svým způsobem fascinuje ten fakt, že to chutná pokaždý a všude stejně, ať už v Brně nebo na Vencláku, před rokem nebo za rok. Ta metafora samozřejmě trochu pokulhává, twister je aspoň dobrej.

Média dřív měla za cíl člověka informovat, udržet ho v kontaktu se světem. Dneska je to všechno jen o sledovanosti (zajímavý, s blogama to máte v podstatě to samý, kvalitu aby člověk pohledal) a o tom, jak vás přinutit čumět do toho co nejdýl, vidět co nejvíc reklam a co nejvíc z toho zešílet – protože řekněme si narovinu, že kdo se tu a tam v bedně podívá na nějakej ten celovečerní film a zblajzne ho i s pěti až šesti blokama reklam, nemůže to prostě mít v hlavě v pořádku, to nemůže nikdo přežít bez úhony.

A pak? Pak najednou zjistíte, že znáte slogany firem, o nichž jste v životě neslyšeli (nebo jste si to aspoň mysleli) a nemáte pojem, čím se vlastně zabývají. Že přesně víte, kdy je v kterym obchoďáku která akce a co kde mají ve slevě. Že i když vás to vůbec nezajímá a nikde jste si to nezjišťovali, jste si naprosto jistí, že k novému renaultu megané dostanete do jednatřicátého prosince set zimních pneumatik zdarma. Jak je to sakra možný? Tady si ušetřím několik odstavců a řeknu prostě „podprahové vnímání„. (Komu to nic neřiká, navštivte strejdu Gůgla…)

Největším problémem toho všeho je ovšem fakt, že se tomu prakticky nedá utéct. Vemte si třeba mě. Televizi nemám a na seriály i filmy koukám zásadně na pc. Papírovej tisk prakticky nečtu a rádio poslouchám jen výjimečně v práci. A stejně jsem vymytá. Nebudu vám tady notovat všechny znělky, co se mi zapsaly jen během víkendu (to víte, mrtvo, tak člověk poslouchá, aby neusnul), asi byste se divili. A taky občas jedu s našima na chatu a někdy sama nevěřim, kolik jsem toho pochytala z billboardů, a to i přesto, že jsem se domnívala, že jsem celou cestu prospala. Ale jako odněkud to mít musim, žejo. A brouzdání po internetu? Mějte si třeba padesát programů na blokování reklam, stejně se tomu nevyhnete, vždycky se k vám nějaká ta reklama dostane, protože reklama je prostě všude, ať už si to uvědomujete nebo ne.

A děsivě funkční jsou média i když se posuneme do obecnější roviny. Nejen pokud jde o reklamu, která nás nutí něco si koupit, něco chtít, ale obecně o informace, které jsou v médiích podávány takovým způsobem, že jim prakticky nelze nevěřit. Prověřenost? Nulová. Bombastičnost? Stoprocentní. Všechno je to NE-UVĚ-ŘI-TEL-NÉ, FANTASTICKÉ, BOMBASTICKÉ (ještě kdyby tak věděli, co to slovo doopravdy znamená), UNIKÁTNÍ, LUXUSNÍ, JEDINEČNÉ, MEGA, MAXI (nebo rovnou megamaxi, aby toho náhodou nebylo málo), EXKLUSIVNÍ (to taky nevědi, co znamená) a tak tomu podobně, takže vlastně nic z toho, co se k nám dostane prostřednictvím médií, už dávno není „normální zpráva“. Když už to není něco z výše uvedeného, tak je to aspoň ŠOKUJÍCÍ. Vy jste si toho nikdy nevšimli?

Náš mozek si na tohle už tak zvykl, že dokonale otupěl. Vůči všem těmhle extrémům, které by vlastně měly označovat jen to „nej“, abychom si toho mohli mezi vším tím brakem dobře všimnout, jsme už dokonale imunní a vůbec nás to nevzrušuje. Naprostá devalvace zajímavosti informací. Když je všechno nej, jak chcete vytípnout to, co je skutečně nej? Nemáte šanci.

Média nám předkládají hotovky a jen málokdy ponechají prostor vlastní fantazii, otázkám a zejména odpovědím – otázek se obvykle vyrojí hafo, ale to je právě ono – kdo vám na ně odpoví? Když vás pobouří článek v novinách, fakt, že na každé stanici při tom stejném vlakovém neštěstí zemřel jiný počet lidí (a to někdy s dost velkými rozdíly), kecy v rádiu, kde vám půl dne tvrdí, že Praha je zahalená smogem a vy přitom celou tu dobu koukáte skrz okno, do nějž vám pere podzimní sluníčko, tak kde se dovoláte „spravedlnosti“? Nikde. Protože těch informací je takové moře, že se vaší stížností na tu jednu „nepodstatnou“ nikdo nebude zabývat. Proč taky.

O médiích se ovšem rozhodně nedá říct, že by byla hloupá. Naopak. Jsou vychcaná jak díra do sněhu a dobře ví, na která mozková centra působit. Vědí to až nechutně dobře a taky si nedávají nejmenší práci s tím, aby to zakryla. A to je na tom právě to nejhrůznější, alespoň podle mě. Že všichni naprosto perfektně vědí, co je to za příšernosti a za kýče („ratatata…“ a tisíc dalších „zpěvných“ reklam s usmívajícími se ženami, co už nemají průjem, protože spolkly tabletku, s usmívajícími se muži, protože jim zase po deseti letech stojí, s usmívajícími se psy, protože dostali megasuperšťavnaté granule – šťavnatá granule? wtf?? – a s usmívajícími se úsměvy, protože jim někdo vyčistil zuby blenda dementem) a že to je jedna lež na druhou, photoshop, photoshop, photoshop, photoshop a pak taky trochu photoshop, no ale nikdo s tím nic neudělá. Nikomu to prostě nevadí. Dál, jakoby nic, na to prostě v klidu koukáme, tak jako možná se nakrknem, že nám tu reklamu někdo vrazil přímo doprostřed věty hlavní postavy, ale prostě pohoda klídek. Já nevim jak vás, ale tahleta naše otupělost, to, že jsme nad tím přestali uvažovat a zvykli jsme si, že nad tím prostě mávneme rukou, zasmějeme se tomu, ale vůbec nijak se tomu nebráníme, to mě na tom děsí ze všeho nejvíc. Člověk se bojí uvažovat, kam až budou média schopná zajít za rok, za dva, za deset, za padesát, když už teď se nebojí a neštítí naprosto ničeho. Prstíček po prstíčku rozevírají oponu čím dál tím a co by nám pět let zpátky přišlo divné, to nás už prostě nezarazí. Reklama s úplně nahou ženskou ve dvě odpoledne? Nejsem puritán a nikdy mi to nevadilo, ale kam se poděla cenzura, na kterou jsme byli tak zvyklí? Ženy s rukama na prsou a lahví sprchového gelu v klíně, aby náhodou nebylo něco vidět? Když se takhle rozšoupávají teď, co budou dělat za pár let? Teď nám ještě některé reklamní spoty přijdou drastické a řešíme je na facebooku, na youtube, na nově ve zprávách, ale co za těch pár let? Kam až se ta hranice bude schopná dostat?

No, to by pro dnešek stačilo, začíná mě z toho všeho bolet hlava a navíc jsem dostala příšernej hlad na twistera… see, tyvado, já už tomu sama udělám reklamu a sama se na ní chytim. No to je konec…

Aspoň doufám.

Zase jeden z fenoménů, u nichž vůbec nechápu, proč jsou to vlastně fenomény. Bisexuálové jsou totiž všichni, jak by vám řekl Standa, co jsme ho měli na bižuli na gymplu. Záleží jen na procentuálním rozložení, nakolik vás to k té které stránce táhne. Vzpomínám si, že tehdy mluvil o tom, jak většina to má s některou stranou silně převažující, ale někdo to klidně může mít pade na pade. Valná část naší třídy na to tehdy házela pohledy jako že „Jo, jasně“, asi si nedokázali představit, že by někdo mohl bejt přitahovanej oběma pohlavíma stejně, ale voilá, tady jsem jako živoucí důkaz.

Asi bych lhala, kdybych tvrdila, že mě obě strany berou natuty stejně, domnívám se, že chlapi přece jenom trochu převažujou, ale na druhou stranu mě nikdy tolik nefascinoval Ken jako Barbína 😀 Ty její křivky prostě… 😀 No, teď už se tomu směju, ale když jsem byla malá a nevěděla, že něco takovýho jako biexualita existuje, měla jsem z toho všeho dost velký trauma. Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Myslela jsem si nejdřív, že jsem lesba, ale zase mi bylo divný, že se zamilovávám do kluků. Díky Bohu, že v dnešní společnosti je informovanost o tolik jinde. Děti už nemusej bejt zmatený, co se s nima děje a co jsou za zrůdu nebo za mentála. Rovnou si řeknou „aha, jsem gay“ nebo „aha, to krvácení je normálka“ a nemusej z toho tento… freak out. (Vyšilovat. Ale freak out mi přijde přesnější.)

Na tomhle notesu se strašně debilně píše, to zabije veškerou psavou, to vám teda povim.

Anyway, chci tím říct, že zpočátku to bylo něčím nepojmenovaným, ale i tak jsem vyrostla ve světě přitažlivosti k oběma pohlavím, což mi poskytlo nejen dvojnásobnej prostor pro manévrování (je to docela rozdíl, jestli se při hledání ideálního partnera budete dívat na padesát nebo na sto procent populace), ale taky notnou dávku tolerance pro všechny tyhle „úchylky“, „menšiny“ a subkultury. Vnímám to jako něco zcela normálního, co neni zapotřebí ani zahánět, ani podporovat, ale prostě je třeba naučit se s tim žít, pochopit, že to prostě je a bude a že s tim nic neuděláte – ostatně ani neni proč, copak to někomu ubližuje?

I když je fakt, že ten chlápek v Tišnově se na mě díval fakt dost vražedně, když jsem mu pohledem sjížděla ženskou. Ale jako co, vole, nemá mít výstřih až na břicho, žejo, kdo se tam pak má nedívat 😀