Nemocná

Já se normálně červenám. Jako fakt. Být požádána o rozhovor pro Srdce Blogu, to se mi neděje každej den, takže už samo o sobě by to bylo víc než fajn, ale když k tomu ještě přidáte ty pozitivní komentáře, no tak to už člověk sotva popadá dech. A ke všemu ještě být největšími klasiky označována za klasika!? No to už vydá na docela solidní orgáč 🙂

Zkrátka a zdlouha chci říct, že tímto děkuji Standovi za šanci trochu se zviditelnit, která nakonec dopadla docela dobře, i když mi to pořád přijde jako nějakej vtip, smět se na chvilku zařadit mezi takový skvosty blogosféry, jako je třeba Temnářka, Kittanya, Metteorwa, Venom, Ambar, Lúmen a další umělci svého řemesla.

Jako. Vy mě znáte. Vy mě čtete. Vy mě máte rádi. Jste normální? 😀 Ne, vážně.

…

Prostě jako hustý, fakt 🙂

Anyway, dneska jsem se hodila marod. Už to nešlo vydržet, lezlo to na mě pěkně dlouho a i když jsem se tomu bránila z tý hrůzy, co to způsobí v práci, kde naprosto nejsou lidi, minulej čtvrtek mě to doběhlo. Dva dny migréna jako kráva a ve čtvrtek večer se mi udělalo tak zle, že jsem se na závěr toho dne prostě musela vyzvracet, aby to mělo ty správný grády. V pátek ráno jsem pak frčela s našima do TIšnova, kam jsem se původně těšila, ale teď mě to dost stresovalo, protože mi bylo jasný, že ty tři dny protrpim, a co hůř, ani po nich si neodpočinu, páč v pondělí nastupuju na dlouhej tejden. Jak to jen přežít? V Tišnově navíc vždycky chlastáme, což je asi to jediný, co nás tam udrží naživu a při smyslech (jaká to ironie), protože jinak je tam děsná nuda. A jelikož letos jsme všichni byli chcíplí nebo na aulinech, brufenech a ibáčích, nikdo nic nechlastal, tak ještě pivo v restauraci, ale žádná ořechovka, slivka, třešňovice, no prostě nic z toho, na co se člověk půl roku těší 😀 No, stálo to pěkně za hovno.

Včera jsem šla do práce už pěkně načatá, ty hektolitry stopanginu mi nijak zvlášť nepomohly, bylo mi naprosto jasný, že dokud si nelehnu a nevyspim se z toho, žádnej prášek nemá šanci mi pomoct, takže to bylo spíš jen tak aby se neřeklo. Včera teda taky, celej den jsem se pěchovala pastilkama všeho druhu, až mi to umrtvilo jazyk, pila jsem čaje proti nachlazení po litrech a polykala mucosolvan a stejně prd, večer jsem vůbec nemohla mluvit a ty lidi na mě koukali dost nedůvěřivě. No bodejť, kdyby vám číšník v restauraci kýchal nad obědem a měl by uslzený oči, taky by vám to chuti nepřidalo. Jediný štěstí bylo, že zrovna včera byl nejmrtvější den ever, takže těch lidí a napříjemnejch pohledů bylo mnohem míň. Ale na druhou stranu, to se jim musí nechat, hodně z nich se tvářilo nanejvýš soucitně.

Každopádně večer jsem to vzdala a zavolala vedoucímu, ať se postará. No, bylo to bolestivý, ale nakonec mi nějakej ten zástup sehnal, i když jsem tam dneska stejně musela vstát, takže když jsem před chvílí přišla domů, bylo mi naprosto jasný, že stejně nepůjdu hned ležet, protože už jsem prostě najetá na ten dlouhej tejden a i když jsem úplně vyřízená, tělo je připravený dneska celej den jet. No, ale snad mě to za pár hodin složí, fakt se potřebuju vyspat a vypotit, pokud možno.

Jenže jako děte si lehnout, když máte pokoj plnej neuvěřitelnýho bordelu, kterej se tu nastřádal za celej minulej tejden. Taška s věcma z víkendu, ještě nevybalená, bágl, žebradlo, všechno plný všeho možnýho, všude oblečení, čistý prádlo, co mi sem máma hodila minulej tejden a ještě jsem to neměla kdy zaklidit, nádobí, nespecifikovanej bordel a kapesníky, kapesníky, kapesníky…

Jsem teda docela dobrá v ignorování bordelu, když je třeba šetřit energií na jiný věci, ale zase když jsem pak doma a mám si jít lehnout do postele a nemocnit, tak tohle kolem sebe prostě nesnesu. Takže ještě aspoň hodinu budu trajdat po bytě a uklízet. No jestli já nejsem nejvzornější pacient ever. A do toho ještě psavá, jak jinak. Ještě že už mě přešla 😀 Tak zas někdy 🙂