Jsem ráda, že jsem ten článek včera napsala. Nejsem zastáncem těchle emovýlevných nářků na někoho přes internet, nepřipadá mi to úplně správný a když už to dělám, dávám si záležet na tom, abych to tomu člověku sdělila taky osobně. Jenže jsem spíš pisálek, když mluvím, skáču z jednoho na druhý a málokdy dokážu říct všechno, co mám na srdci – už proto, že mě nikdo nenechá mluvit hodinu a půl v kuse a že se u toho vždycky naseru, až se klepu. Takže napsat to je lepší. Ale jsem ráda, že to dokážu i říct a že netrpím pocity studu, když na mě někdo naživo vytáhne něco, co jsem psala na blogu. Protože vím, že to neni neschopnost vyjádřit se naživo (nebo si stát za svými napsanými názory), jen se mi při psaní líp dávaj myšlenky do souvislostí, člověk líp zacílí ten emopaprsek a neni celej roztřepanej z toho, jak hrozně je nasranej.
Anyway, jsem ráda, že jsem to napsala, protože to muselo ven. Nelíbí se mi, s jakou politikou je teď AK veden, nebo spíš že žádnou politiku nemá, protože záleží na tom, jak se zrovna Mr. R. (tohle označení se mi celkem líbí, hehe) vyspí. Jasně, všichni jsme lidi. Ale v tomhle směru by se přešlapy neměly přehlížet.
Jsem ráda, že potkávám tolik smysluplných článků k aktuální kauze. Je vidět, že to hodně lidí zasáhlo, a že nejsem jediná, komu na AK opravdu záleží, jakkoli je to malicherný a ve světovym měřítku úplně směšný. Jsem ráda, že spousta lidí se k tomu umí vyjádřit kultivovaně, sice nasraní, ale pořád na úrovni. To mě vážně hřeje u srdce.
Ono to přejde. Brzo to opadne a za pár měsíců si nikdo ani nevzdechne. Biondýna už v AK snad nebude, protože jí to přestane bavit – nemám pocit, že by jí tohle trollení mohlo vydržet nějak dlouho, i když nepodceňujme nepřítele. Každopádně doufám, že se situace brzo uklidní, a podle mých zkušeností se tyhle věci uklidňují čím dál tím rychleji. Kdo si dneska vzpomene na nějakou Natalii?
To ale neznamená, že by se to mělo přecházet. Je dobře, že jsme se všichni tak semkli a naštvali a že jsme se k tomu vyjádřli. Je vidět, že se vyjadřovat umíme, a to je dobře. Je dobře, že všem hlodá v srdci červíček pochybností a že si lámou hlavu s tím, co bude dál. Je vidět, že nám na tom záleží.
Osobně bych ráda viděla změnu přístupu k vedení AK. Aby se tohle nedělo. Aby se fakt přijímaly kvalitní blogy. Aby měl Mr. R. (nebo ten, kdo to bude do budoucna vést) lepší přístup k tomu klubu. Bylo by fajn vrátit tam věci jako Kartáč, Kladivo na blogery a Očistec, nemyslíte? Jasně, někteří by možná skuhrali nad přísností a nad řešením detailů, ale podle mě to na těch detailech záleží. Kvalita nevzniká z ignorace. Tak snad tím, že jsme tohle všechno neignorovali, jsme napomohli tomu, aby se napříště náš pan správce choval jako kvalitní pan správce. Ale nebudu si dělat iluze, jsme jenom lidi.
Říkám si, jestli fakt neměl pravdu ten člověk, co mi navrhnul, že jsem na tohle všechno už moc stará. Že tenhle způsob blogaření je možná fakt pro ty mladší nebo řekněme blogersky mladší. Možná že tím, jak moc sleduju zahraniční blogerskou scénu, jsem se už nenávratně vzdálila tomuhle všemu tady. Na jednou stranu mě to pobouří a vybičuje, na druhou si říkám „no bóže, dyť to jsou úplný sračky, co tady řešíme“.
Ale pořád ve mně je ta část, která je přesvědčená, že tohle je správný. Že prostě je správný pobrabrat se v těch sračkách, z nichž plynou naše emoce, vyráchat se v těch emocích a tvořit pod jejich vlivem. Samozřejmě se to musí umět, aby z toho nevznikaly věci a výlevy, za který se pak budeme stydět, ale mělo by se to dít. Je správný, že se lidi vzbouří, když se jim něco nelíbí. Je správný, že nad tím uvažujou. Je správný bít se za naše ideály, i když někde v koutku duše sedí ten cynik dospělák, kterej se vám hrozně vytlemí, jaký jste naivky a romantici a ať proboha taky začnete žít. Protože kdyby se za ty ideály nikdo nebyl, kdyby nikomu na věcech nezáleželo, no to bychom dopadli.
Nicméně mrzí mě, že se těmahle věcma zabývám. Že se jima musím zabývat, protože nedokážu ignorovat, co se kolem mě děje, protože mě to zasahuje. Jedinou možností by bylo odejít někam, kde se to neděje, ale nevím, jestli jsem na to připravená, ještě nechci přijít o tu komunitu, do níž jsem se tak pracně začleňovala a v níž je mi veskrze dobře. Ještě pořád mi to něco dává a já jsem si jistá, že to budou cenný zkušenosti do budoucna. Ale mám holt ty choutky. Možná je to jen krize, kdoví. Možná ta myšlenka ještě nedozrála, ale přijde den, kdy mě něco finálně nakopne a já zamávám tomuhle stylu blogování, spálím mosty a začnu zase někde nanovo – protože taková už je ta moje fénixí povaha. Protože na tyhle sračky už se opravdu cítím trochu stará a mám pocit, že mi blogování tady už možná dalo všechno, co mohlo, a že je na čase jít dál. Možná že jsem tomu už já dala všechno, co jsem mohla.
No, uvidíme, jak se budu cítit za tejden, za dva, třeba mě do tý doby osvítí, teď jsem kdesi mezi dvěma póly a fakt nevím. Třeba postačí najít nějakej novej dech, novej úhel pohledu, protože poslední dobou si připadám jako že se dost opakuju a to já nerada vidim. Jeez, já fakt nevim. Asi jsem na moment trochu vyhořela. Ale třeba ten plamen ještě rozdmýchám a ještě budu zářit.
Ty vaše komentáře pod těma mýma výlevama mi rozhodně pomáhaj tomu věřit.
