Fénixův archivní blog

Jak jste si možná všimli, ve sloupku mi přibyla ikonka votocvohozu.cz. Tato zdánlivě bezvýznamná prkotina má náhodou význam vcelku olbřímí, neboť to znamená, že jsem KONEČNĚ po zatraceně dlouhý době uskutečnila svůj sen a založila si profil na votoči, abych se mohla nějak užitečně zbavit těch kop hadrů, co o ně zakopávám už roky a co mi je bylo přesto líto vyhazovat. (Neboť že je člověk minimalista, nemusí nutně znamenat, že nepotřebuje prachy a že si může dovolit jen tak sypat věci, co se mu nehoděj, do popelnice, nebo v lepším případě do příslušných kontejnerů.)

No dobře, sen je možná trochu silný slovo, zase tak vlhká z toho nejsem, ale rozhodně to je velká věc, protože jsem to fakt měla v plánu už pěknejch pár měsíců a nějak jsem se k tomu furt nedovedla přimět, najít si na to čas a tak vůbec, no dyť to znáte. Ovšem dneska? Konečně si to můžu odšrtknout z to do listu. Tak se mi to líbí 8)

S realizací mi pomohla – jak jinak – statečná Maudě, která má možná málo času na blog a na všechno, jak má plnej rozvrh, ale na svou třešinku (jakože na mě) si najde čas vždycky, a to i přesto, že nám tu akci výrazně časově omezila její brutální alergie na kočky – dýl jak hodinu u mě chudák nevydrží.

Focení jsme zmákly nečekaně rychle a profesionálně, kvalitní fotograf a kvalitní foťák si poradili i s mizerným osvětlením (u nás doma nikdy neni moc světla) a následně jsme se odměnily dvěma řádnýma mokačínama a jedním jogurtovým dortem v McCafé, což bodlo (ačkoli ten příšernej zvuk, co jim tam vydávala klimatizace nebo co to bylo, byl na sebevraždu – nebo na vraždu? Nemůžu se rozhodnout. Prostě nás to vytáčelo).

Zatím jsem tam našvihala jen šály, šátky a čepice – a už toho mám pokrk – pokračovat budu asi zítra nebo až na to bude čas. Protože já ho nějak furt nemám! A nějak se pořád vynořují další a další povinnosti, což jen potvrzuje má předchozí slova, a sice že dokud jsem chodila do práce, nebylo absolutně kdy se zabývat hledáním něčeho v UK nebo nějakýma jinýma činnostma. Ani teď to není tak easy, jak si možná mnozí myslí, můj to do list je pořád dost dlouhej, ale mně to nevadí, ráda jsem busy. A hlavně mě nesmírně baví pouštět konečně z hlavy věci, co jsem tam nosila tak strašně dlouho, a odškrtávat si je. Jako ty hadry.

Takže všechny dámy a slečny, uvědomuju si, že zahajovat na jaro výprodej šál a šátků neni tak efektivní, jako by to bylo na podzim, přesto ale budu ráda, když na tu malou ikonku vlevo kliknete a mrknete, zda by se vám něco nehodilo. Ceny jsou eventuálně k diskusi, všechno můžu buď poslat na dobírku nebo si to nějak předáme někde v Praze, což bych asi preferovala. V případě zájmu – hned nad ikonkama na mě máte mail, tak se nebojte ho použít. A jak řikám, brzo tam nasypu i to ostatní, mám „na skladě“ i spoustu triček, topů. svetrů či sukní. A až mě hodně popadne amok, možná tam našvihám i nějaký řetízky a další doplňky. Nebo tašky, těch taky nemám málo. A při tom, co všechno mě čeká, každá koruna bude dobrá.

… bolí z nich hlava.

Někdy mám pocit, že smysl života mých rodičů spočívá v neustálém odrazování mé osoby od čehokoli, co by mě mohlo byť jen vzdáleně bavit, brát a skutečně naplňovat. Myslím, že žijou v jiném světě, ve světě za obrovským tlustým plexisklem, odkud nevidí a možná ani nechtějí vědět, kdo že to vlastně jsem. Nechápu, že mě tak málo znají. Že se tak málo snaží se mě vůbec poznat. Někdy se zarazím a uvědomím si, že nechápou jedinou důležitou věc o mně. Jak se to mohlo stát?

Dneska jsem zase byla akční a mám se za co chválit. Hned zkraje mě upoutal článek Breaking the sentimental attachment to books na Becoming Minimalist (fantastickej web, vřele doporučuju, Joshua Becker je jedním z nejinspirativnějších minimalistů týhle doby a jako i v tomhle případě, často hostuje spoustu dalších fantastickejch autorů, kteří mají na téma minimalismu rozhodně co říct) a vzala jsem to jako takový doplnění ke svojí včerejší aktivitě. Protože je fakt, že i když jsem knihovnu dost uklidila a srovnala, pořád mě tam bily do očí ty dvě řady nad sebou a je fakt, že tam mám i knihy, který by tam nemusely bejt – minimálně půjdou do mámina pokoje, kterej je zatím ve fázi výstavby, ale rozhodně v něm bude velká knihovna, až bude hotovej. A tak jsem se do toho jen tak narychlo pustila a odnesla odtud celej stoh věcí, který mě upřímně zase tak nezajímaj a ani k nim nemám žádnej vztah, vlastně tam byly dost zbytečně. Jako obvykle, ještě jsem neskončila. Hlavně proto, že část mojí knihovny zabírá máma se svýma lejstrama a do těch bohužel nemůžu zasahovat, to je holt její bordel na mym území. Sigh. Ale aspoň už mám knihy jen v jedný řadě. Zejtra nebo někdy jindy je ještě přerovnám podle tématu a velikosti, teď je to přeházený, ale víte co. Krůček za krůčkem se to zlepšuje.

Po pár dílech Doctora Who (njn, nezahálím, ale zároveň taky trochu jo. Plánovaně. Aby v tom byla rovnováha) jsem si dala do kupy podklady pro účetní a zašla na poštu něco vyzvednout, něco poslat, a pak do Panerky. Odnesla jsem jim taky svoje košile, když už jsem v tom byla, a na oplátku jsem tam nechala klíč od svojí skříňky, kterou jsem definitivně vyklidila. Trochu jsme se směnovou pokrafaly, posvačila jsem u nich a nakonec jsem si kromě crocsů odnesla taky prachy za vstupní prohlídku, který mi ještě dlužili a o který kdybych si výslovně padesátkrát neřekla, tak bych je z nich asi nevymámila. Už jsem si připadala jako idiot, furt se opakovat, ale největší sranda a pohodička oproti Ječmínkovi, kterej mi tyhle peníze vůbec nevyplatil, a to i přesto, že jsem si kvůli nim nechala zřizovat zdravotní průkaz a prošťourávat anál. Pardon, jestli někoho urážím či znechucuji tou detailností, ale aspoň chápete moje rozhořčení a vůbec, co je to za firmu. Donutěj vás nechat si hrabat někým cizím do řiti a ještě za to zaplatit a tvářej se jako že co byste nechtěli, prokristapána. Mno, pro příště raději daleko od takových, zlatá Paneria.

Dneska bylo krásně, a tak jsem si to do práce i zpět štrádovala pěkně pěšmo a měla jsem radost, že jsem a že dejchám čerstvej vzduch a že mi občas do obličeje zasvítí sluníčko. Víte, takovej ten závan jara. Naděje. Ať se mi děje cokoli, pořád mám tu trochu naděje, pořád strašně moc doufám, že bude líp. A že snad probůh nebudu takovej matla a smolař do konce života. A nebo jestli jo, tak že ten život nebude moc dlouhej.

K večeru mě přepadla prokrastinace a říkala jsem si, že AW čeknu až zítra, ale vzápětí jsem se na sebe nakrkla a říkám si, na co bych propána čekala, a že časy, kdy bylo pohodlné všechno odkládat a naschvál sabotovat vlastní snahy, dávno pominuly. A dobře jsem udělala, čekaly tam na mě hned dvě nový nabídky, z nichž jedna neobsahovala žádnou osobní zprávu, takže nasrat, a ta druhá byla naprosto perfektní!

Bohužel se bojím, že rodinka nepochopila, že jsme dva. A pokud přece jenom ano – panebože, buší mi srdce jako splašený – tak se zas bojim, že to bude nějakej podvod, což přesně byla první věc, co mi na to řekl táta. Jasný, jasný. Já vim, že všechno myslej dobře… ale nasrat s tim už for christ’s sake! Jednou v životě od nich chci slyšet „No tak to je super! Hledáš ani ne tejden a už máš takovejch nabídek, to půjde. Jsem rád, že se tomu tak věnuješ a držim palce. Snad se tu už nebudete trápit moc dlouho a brzo něco najdete.“

Zase jednou se musim ptát: Chci toho tak moc?

Máma dneska naznačila něco v tom smyslu, že moje dření se v Panerii neni žádná „pořádná práce“. Když jsem se zarazila, co tím jako chce říct, řekla, že ty peníze byly směšný. Což byly, ale museli byste ji znát. Ona to nemyslí jako „Obdivuju tě, že tak makáš za tak málo peněz, je vidět, že jsi dobrej člověk, kterýmu nezáleží na penězích a kterýho jsme dobře vychovali“. Myslí to jako že jsem lempl a loser a že jsem zase jako vždycky všechno posrala. Že to byla jenom nějaká další blbost, kterou jsem v životě udělala. Že aby měla práce smysl a byla jí brána vůbec jako práce, musí bejt za „slušný peníze“, čímž rozumím přibližně pětadvacet táců, ale jsem přesvědčená, že ani tak bych její nároky neukojila. Pokud jsem něco dělala za míň peněz, pak jsem to podle ní nedělala vůbec a je velice schopná to zamést pod koberec a nikdy o tom nemluvit jinak než jako o tom, jak jsem se někde zašívala.

Já vím, člověk by se nad tím neměl pozastavovat. Především bych neměla brát v potaz řeči ženy, která nikdy nechodila do práce (a pokud ano, tak už hodně, hodně dávno) a nemá nejmenší tuchy, jaký jsou dneska za co platy a jaký jsou hlavně v těch zaměstnáních podmínky, jinými slovy co všechno musí našinec vydržet a skousnout, aby si vůbec těch pár floků vydělal.

Člověk by si měl jít vlastní cestou a dělat, čemu věří. Ale já to dělám už roky a nikde ani náznak nějaký podpory nebo sympatizování, celou tu dobu jen výsměch a kdybych si udřela prdel, furt by to bylo špatně. Je to ohromně náročný, snažit se jít za svým snem a prostě jen šťastně žít, když jste neustále udržováni v pocitu, že jste totálním failem a že nic, co děláte nebo co je pro vás důležitý, neznamená ani prd pro lidi, který by to mělo nejvíc ze všech zajímat.

Já vim, už zase fňukám a to nechci. Nechci si stěžovat. Jsem šťastná za to, jakej jsem člověk. Přese všechny průsery, do nichž jsem se dostala, přes všechny trable, z nichž jsem se mohla vysekat mnohem elegantněji, pořád jsem krutě hrdá na to, kdo jsem a jak uvažuju. Bude to chtít ještě hodně práce, ale kdoví, možná je jednou přece jenom přiměju, aby se naučili držet pusu, když nemají nic pozitivního, co by mi mohli říct. Možná je jednou odnaučím hledat neustále chyby a rizika a místo toho je naučím vidět svět krásnej tak, jak je, v těch věcech, na nichž opravdu záleží, jako že jsme relativně zdraví a že máme jeden druhýho. Možná od nich jednou uslyším, že jsem dobrá. Možná je chyba v nich a možná ve mně, kdo ví. Celkem mě naplňuje myšlenka, že jednou, možná za docela krátkou dobu, třeba už za rok, za dva, budu vědět víc a budu moct dělat víc.

Jsem otevřená příležitostem a nápadům. Líbí se mi challenge, na kterou mě přivedl ten včerejší inspirativní článek. Musím se letos naučit něco navíc. Něco, co pořádně neumím a co by mi pomohlo obstát ve světě, jinými slovy vydělávat si na živobytí. Asi je na čase se pochlapit a naučit se něco konkrétního, co budu moct psát do životopisů namísto „milá, vstřícná, kecy prdy“. Protože to všechno je hezký, ale web mi to nenaprogramuje a kulku z pacienta to taky nevyndá.

Chci se naučit nějaký ty programovací jazyky. Mám poněkud obavy ze samoučení z internetu, jsem lemra na začátky, ale na druhou stranu to nebude úplně od začátku, nějaký povědomí o HTML a CSS už mám, třeba když se do toho opřu a nebudu ztrácet čas u blbostí, který nikam nevedou, když svůj čas pojmu jako čas ke studiu a práci na sobě samé – myslím, že mám našlápnuto – tak kdoví kam mě ten život bude moct zavést potom? Čeho všeho se ještě dočkám, co všechno zkusím. Možnosti tu jsou, jen je využít. Co třeba certifikát na angličtinu? Kurz Programování pro břídily? Nebo si na webu vyvěsím nabídku korektorských služeb? Třeba ji použiju jako interaktivní CV, co já vím. Každopádně musím něco dělat a něčím se zaměstnat. Aspoň pak nebudu myslet na to, že cokoli udělám, pro svoje rodiče jsem nula.

Nejlepší věc na debordelizování je, když to neděláte v rámci prokrastinace, ale prostě proto, že chcete a máte na to čas.

Hrozně se mi líbí, jak se zkracuje doba, po kterou o věcech jen mluvím, než je udělám. U některých je to trochu složitější, ale aspoň u těch „menších“ se mi to daří a jde to skoro samo. Já si u těch činností představuju takovej pomyslnej progress bar, kde se načítá, jak moc mi ta věc leží v hlavě a jak moc mě sere a jak se blížim tomu, kdy se naseru už maximálně a udělám to. Posledně jsem se takhle nasrala, když jsem tu měla Míru, a pustila jsem se do dlouho odkládané čistky štosu not, tabů a textů, co ji skladuju u klavíru a děsně mě tam rozčilovala. Čistku ještě nemám úplně hotovou, ale i ta část, co jsem už udělala, mi stejně pomohla zbavit se pořádný hromádky papírů, většina šla do mojí oblíbený „reuse“ přihrádky na stole, kam ukládám papíry, co už jsou z jedný strany popsaný, ale ještě se dají bez problémů používat. Jedna z věcí, co mě nejvíc bolí, je když se vyhazujou jen zčásti popsaný papíry.

Čistka pokračovala dneska, kdy jsem se vrhla na těch několik štosů papírů a dokumentů, co se mi povalovaly po horní polici v knihovně. Díky asistenci koček to dalo dost zabrat (kočka + papíry = velice šťastná kočka), ale dopadlo to nadmíru dobře. Přihrádka pro „reuse“ je teď přímo narvaná a část papírů šla rovnou do sběru, kde mě nejvíc těší, že jsem se konečně zbavila papírů z různých pojišťováckých školení, který jsem si neustále držela „Pro strýčka Příhodu“. Frankly, bylo tam dost zajímavejch informací a jsem celkem přesvědčená, že jako školitel bych v tomhle mohla bejt dobrá, protože se mi dařilo pochytit z teorie všechno, co bylo skutečně důležitý, a kdyby do nás krom toho nelili taky spoustu sraček, mohla jsem tehdy mít větší úspěchy, no ale co už. Faktem je, že ty informace stejně už nikdy nevyužiju a nemělo smysl se tím zatěžovat. Sejde z očí, sejde z mysli. Když na to už nebudu muset nikdy narážet, tím líp. Škoda toho nebude.

Mám toho ostatně ještě dvě macatý složky. Jsou už stokrát probraný a zbylo v nich skutečně jen to důležitý a hodně dobře napsaný, ale pořád je to spousta kvalitních informací. Tu a tam zapřemýšlím, co s nima. Pár ručně popsanejch sešitů, to se vyhazuje snadno, ale tohle? Obávám se, že u těch ještě čas nedozrál a ještě pořád věřím, že se dají využít. No ale časem, kdo ví. Baví mě mít pořád něco před sebou, na co se těšit.

Během debordelizace jsem našla, co jsem hledala – všechny možný papíry, který budu potřebovat pro účetní kvůli těm daním i pro pracák – kam bych měla zavolat co nejdřív, tak snad se zejtra dokopu. Ostatně není se čeho bát a jde mi o to, jestli dostanu prachy, tak tentokrát snad nebude moje prokrastinující já tolik iracionální a nebude se chovat jako blbec. I když je fakt, že špajz by fakt nutně potřeboval vyklidit…

Líbí se mi, jak člověk někdy týdny i měsíce pokládá určitou položku z to do listu za neproveditelnou a pak se na ni jednoho dne podívá a prostě je to tam. Najednou víte, jak přesně to říct a jak to udělat a je to.

Pocit z dobře odvedené práce. Pohled na krásně uklizenou knihovnu a spoustu zrecyklovaných papírů, které se ještě použijí na něco užitečného, než půjdou do sběru. Tři plastový složky, co jsem vytřídila a už je nepotřebuju, takže je můžu dát mámě na nějakej její dokumentovej bordel. Asi padesát vyprázdněných košilek na dokumenty, které čeká tentýž osud. Ách. A ještě se odměňuju termoskou domácího yogi a poslechem White Lies, na něž mě přivedla – jak jinak – moje celoživotní hudební guru Maudě. Jejich „To lose my life“ mě naprosto dostává a jakmile budu mít chvilku, hodlám se to naučit. Nemělo by to bejt těžký.

Jo a báj d vej, asi nejdůležitější informace dne je tohle čtení – 6 harsh truths that will make you a better person.

Neřekla bych, že vás to úplně udělá lepším člověkem, to asi neni nejtrefnější nadpis, ale rozhodně je to článek, kterej by si měl každej důkladně přečíst, hlavně teda každej, kdo by fakt rád věděl, proč se mu tak zasraně nedaří. S největší pravděpodobností to nebudete chtít dočíst. Možná to zavřete už v polovině bodu číslo jedna. Moje rada? Nedělejte to. Ten článek neni zase tak dlouhej a když ho dočtete, možná vám v hlavě něco zapadne tam, kam to patří, a možná vám to změní pohled na svět. A to je vždycky dobrá věc.

Jo, vlastně ještě jedna důležitá informace dne – dneska jsem dostala svou první nabídku na Aupair World. Bohužel, nabídka se skutečně vztahovala pouze na mě. Dneska už na to seru, ale zejtra jdu hledat něco pro Míru v okolí. I když mám pocit, že je to tak trochu zbytečný. Když si to nechám projít hlavou, vážně nechci jet sama. Dětí se bojim. Nejsem přesvědčená, že jsem ta nejlepší au-pair k malejm dětem, nejsem na ně zvyklá a nevím, jak k nim přistupovat, jak s nima komunikovat. Neumim žádný kouzla a hry, co by je bavily a zaujaly. Mám strach, že zklamu a že pro ně nebudu fantastická Mary Poppins, což bych přirozeně chtěla bejt. Všechno to zvládnu, jasně, ale ne bez jeho pomoci. Potřebuju, aby mě držel za ruku o první noci, kdy budu – jako posledně – ležet schoulená na posteli a budu brečet. Potřebuju, aby se měl k dětem a ukázal mi, jak se to vlastně dělá. Potřebuju, aby byl u mě. A jestli za to mám dát tři tácy na víc, what the heck, dám je.

Rodince z inzerátu jsem to ještě nenapsala, nechávám si čas do zítřka. Ale asi jim to napíšu. Myslím, že aby to mělo smysl, budeme se muset obrátit na agenturu a jet jako proper couple. Myslím, že zvládneme všechno, když budeme spolu. Jsem o tom přesvědčená.

A nenacházíme. Původně jsem si myslela, že odjet ve dvou jako couple bude mnohem snazší, ale opak se ukazuje být pravdou, i na těch nejdoporučovanějších stránkách chybí možnost zaškrtnout, že jedete dva, takže to člověk musí napsat až do textu a už tím ztrácí šanci. Takže hledám po všech single nabídkách, kterých je kupodivu až závratně hodně, ale bohužel ten systém neni úplně ideální, takže to musím ručně procházet fakt všechno. Dost dobře nechápu, proč tyhle stránky nemají mapku, kde by člověk zaškrtl místo bydliště a hledající au-pairka by tak snadno mohla hledat podle lokality, neboť by ihned po příchodu na stránky viděla mapku s vlaječkama, kam všude se dá vrtnout. Tahle je to hrozně vyčerpávající. A hlavně mi pak přijde skoro nemožný najít dvě slušný místa poblíž sebe, abychom se aspoň mohli vidět a být v kontaktu, když nic jinýho.

Ale to by bylo pěkně na hovno.

Navíc nejsem doma ani tři dny a naši už se vyjádřili ve smyslu jako že by velice neradi, abych se další dva nebo tři měsíce plácala doma s tím, že nic nemám. Ze všech stran neustále slyším, proč jsem prostě nezůstala v práci a nehledala při tom. Zdá se, že jediná osoba na světě nechápe, proč jsem to udělala – tak možná kromě mých bývalých kolegyň. Asi bych se tím neměla rozrušovat, obecně si málokdo dokáže představit, co za práci to je, dělat za pultem dvanáct a více hodin denně za mizernej plat a obětovat tomu veškerej svůj dech, svou energii a mnohdy svoje zdraví, fyzický i duševní. Málokdo dokáže pochopit, proč jsem se během pobytu tamtéž nedokázala plně věnovat hledání, který vyžaduje hodiny sezení u počítače, sepisování inzerátů, vybírání vhodných fotek, lustrování aspoň deseti různých stránek a čtení čehokoli, co ti to vyplivne, aby ti náhodou něco neuniklo. Ne, dokud jsem pracovala v Panerce, nedokázala jsem se tomu věnovat. Nedokázala jsem na to ani myslet. Teprve teď u toho kompu fakt sedim a fakt jedu, s čistým svědomím, že se tu neflákám a že tu dělám to, co tu dělat mám, protože na to mám energii a čas.

A to mám ještě do toho dalších milion věcí k dělání. Během příštího týdne musím dát dohromady podklady pro účetní, aby mi mohla udělat daně. To znamená vrhnout se na polici plnou papírů a někde mezi těma štosama najít to, co je zapotřebí – a mám dost obavy, že budu muset ještě volat do Ječmínka, aby mi odtamtud poslali zápočťák. I když ad jedna bych ho tu asi měla někde mít a ad dvě jsem přesvědčená, že jsem ho musela dávat té účetní při nástupu, takže se pokusím ji dokopat, ať si laskavě hrábne do archivu a najde si to tam. Protože sorry, ale komunikovat s Ječmínkem je to poslední, co bych teď chtěla dělat.

Dál musím vyřešit registraci na pracák. Což bude taky vyžadovat milion papírů, pokud ovšem mě tam ještě někde nemají uloženou, pak by to snad šlo bez nich, jen se zápočťákem z Panerie, kterej ovšem taky musím nejdřív mít. A taky musím jít na poštu, zas tam mám nějakej veselej doporučenej dopis, ze kterýho asi umřu. Úřady. Papíry. Lejstra. Dokumenty. Doložte to či ono. Nedivím se, že mě každou chvíli bolí žaludek nebo že mi je blbě, nedivím se, že se v noci převaluju. A do toho všeho samozřejmě kvanta domácích prací a od pátku se střídám s mámou na výstavě u táty, aby tam nebyl sám. Půlka dne strávená naprostým nicneděláním a neschopností cokoli dělat. Můžu maximálně vzít notes a dál procházet nabídky. S každýma dalšíma deseti nepoužitelnýma mě jímá větší smutek. Samozřejmě se to dalo čekat, ale stejně. Jsem unavená a když se mě do toho každej den aspoň jeden člověk zeptá „Tak co, kdy jedete?“, brečela bych. Nedokážu ani popsat, jak moc bych chtěla říct „Čoveče pětadvacátýho, nějak nestíhám balit, to je úplně za chvilku!“…

Potřebuju mít prostě něco v ruce, nebo se zblázním. A do toho pořád ještě nevyřešený dluhy. A ta svině, co mi dluží jednadvacet táců, se zase neozývá. Jsem vážně, vážně unavená.

Tak zkušebna byla vynikající a ani se nezlobim, že mě to přimělo vstávat po sedmé ráno. Přece jenom ve dvou se vstává úplně jinak než v jednom. Mysteriovo doslova alarmující budíkový vyzvánění je sice poněkud napřesdržku a jestli si ho příště nezmění, tak ho asi zabiju, ale jinak jsme to zvládli i se snídaní dost rychle a beze spěchu, dokonce jsem se stihla ještě trochu přistřihnout. Přijde mi zajímavý, jak se ty vlasy složej pokaždý jinak, takže zatímco jeden den netuším, co s nima, druhej den tam prostě přesně vidim tu linku, jak to ustřihnout. Ale neměla jsem moc času, tak jsem to udělala jen na jedný straně a dost halabala, ale naštěstí mám pořád ještě kolem sebe lidi, kteří si s tím vědí rady 😀 Zručný Mauděcí zásah během dvou minut napravil mnou napáchané škody a hned se cítím jak znovuzrozená a hlavně mě ty vlasy konečně přestaly srát. Co těch pár centimetrů dýlky pryč udělá, žejo. Ježiš, to jsou kecy.

Anyway, hraní bylo boží. Ve zkušebně mě vždycky unavuje to zdlouhavý ladění, zapojování, fidlání s čudlikama a mrcasení se okolo zvuku, ale tentokrát to rozhodně stálo za to, všechno jsem perfektně slyšela a to se to hnedka hraje jinak, když vám za prdelí nestojí na jakejkoli hluk alergický rodič, nabádající vás, abyste si to „odbasovali“. Což, uznejte sami, jde s baskytarou udělat fakt těžko. Proč se jí asi říká BASkytara.

Trápí mě šlachy na rukách a je fakt, že tím, jak moc teď na tu basu drtím, tomu nepomáhám, ale čert to vem, dnešní Hysteria a Stockholm Syndrome byly dost luxusní a tímhle tempem to nebude trvat dlouho a budem to dávat fakt slušně. Muse mě už dlouho takhle nebavili. Mám ty zatracený basový linky v hlavě od rána do večera, takže to by bylo, aby nebylo. Rovněž se chystám na Plug In Baby a hned nato si plánuju Bliss, kterej si už nějakej ten pátek přehrávám aspoň na klavír a – no, co k tomu říct, je to prostě jedna z mých nejoblíbenějších musáckejch věcí.

Poté, co jsem Mysteriu po týdnu a půl vyprovodila, jsem byla nějak akční a rozjela jsem se do Panerky navštívit ty moje holky. Bylo to příjemný. Neodolala jsem a píchla jim trochu s nádobím, což asi vypadalo dost zvláštně. Vemte si, že sedíte v kavárně, přijde tam nějakej normálně civilně oblečenej člověk s začne sklízet nádobí z odkladače a odnášet ho do myčky 😀 Ale aspoň jsem si zasloužila svý řádně oskořicovaný kapučíno zadarmo. „Pro tebe cokoli“, řekla mi něžným hlasem směnová vedoucí a já nějak věděla, že to myslí vážně. Tak zvláštně to šťouchá u srdíčka.

A na jednu stranu mě těší jejich zájem o to, abych se vrátila, a chápu jejich nechápavej postoj k tomu, proč jsem odešla. Prý že bych práci v Anglii mohla hledat zároveň přitom a až bych něco našla, tak by mě pustily. Ale to bych nemohla. Nedokopala jsem se k tomu celejch těch několik měsíců, nebylo kdy, před Vánocema to byla možná lenost a vědomí, že mám „dost času“, po Vánocích jsem zase trávila veškerej volnej čas ve společnosti pana M. a to jsme sakra měli lepší věci na práci než googlit 😀 Ale teď když odjel a když vím, že nic nemusím, jsem nakopnutá. A líbí se mi na tom, že ačkoli jsem nezaměstnaná, rozhodně nejsem nezaměstnaná. Rozumějte, rozhodně mám furt co dělat. Nahromadily se mi kvanta věcí, na který jsem neměla čas a energii doteď a na který se vyloženě těšim. Třeba včera jsem si konečně po neskutečně dlouhý době sedla k hromadě not, tabů, textů a poznámek, co se mi válela u klavíru a v níž jsem nemohla nikdy nic najít. Ještě to nemám dodělaný, ze dvou fází třídění jsem zatím zmákla jen první, ale i tak je ta hrouda hned o polovinu menší, co bylo popsaný jen z jedný strany, šlo do recyklační přihrádky, že se to ještě použije, co už nešlo, šlo do papíru. Vyhodila jsem taky svůj loňskej diář. Na co to skladovat. A chystám se na polici dokumentů. Tam sice neni vysloveně bordel, ale myslim, že by tam těch papírů mohlo bejt míň a krom toho potřebuju najít podklady pro účetní, aby mi mohla udělat daně – což myslim dost bodne mámě, která mi je jinak vždycky dělá a jde jí z toho hlava kolem. A taky papíry pro pracák. No, zejtra.

Jak tak přemýšlím, co s načatým večerem, nějak pokročila hodina. To se to píše, když je čas a klid a prostor. Hodim tam asi díl Downton Abbey a balim. Brejčír. Tahle basačka je dneska zaslouženě unavená 🙂

Tak u toho zase jednou dřepím.

A baví mě to. Prošla jsem si oblíbené odkazy a zjistila, že pár mých miláčků skončilo nebo jsou jejich blogy přesunuty. Upřímně, tadyten odkazníček tu mám spíš jen tak jako reklamu těm několika vyvoleným, mnohem víc blogerů ovšem sleduju přes Bloglovin, kterej mě mimochodem fakt baví, neunikne mi už ani článek. Kdyby byl blog.cz co k čemu, tak tuhle službu obšlehne a dá svým uživatelům to, co chtějí a potřebují. Ale co už. Meh.

Přepadla mě drobná krizička z toho souznění ve dvou. Čtyřiadvacet hodin denně prostě furt bejt ve dvou, furt obtáčet svou existenci a svoje momentální nálady a plány kolem toho druhýho shledávám krajně vyčerpávajícím. Padla tu tudíž otázka, jak to tedy budeme zvládat v Anglii. Ale o to se nebojím. Až budeme pracovat a bude třeba furt něco řešit a dělat a něčím se zabývat, nebojím se, že bychom si lezli na nervy. Sedět vedle sebe a civět na sebe je přece jenom něco jinýho než společně makat.

Včera jsme založili profily na těch nejdoporučovanějších au-pairáckých stránkách a v jednom kuse je kontroluju, kdyby náhodou. Procházíme taky už existující nabídky a některý se nám i líbí, ale neni toho moc. No, uvidíme.

Zítra mi končí smlouva v Panerii. Jo, Paneria, teď už, myslím, můžu bez obav jmenovat. Bylo mi tam celkem dobře, když si to tak shrnu. A budou mi chybět ty holky. Ale je čas jít dál.

Každopádně do příštího týdne si tam vyzvednu všechny potřebný papíry, tyhle věci tam choděj docela dobře, tak věřim, že to bude rychlý, a pak se pokusim donutit k zavolání na pracák. Poptám se ženský, jestli mě tam ještě nějakym způsobem vedou v nějakym třeba archivu nebo jestli musim všechno donášet a shánět znova a pak se k ní nějak objednám, ať nemusim zas dvě a půl hodiny čumákovat ve frontě, abych pak následně zjistila, že „To jste nemusela čekaat, stačilo abyste na mě ťuklaaa“. To jsou vždycky momenty, kdy mám tisíc chutí zakousnout se do futra a taky mě napadá nejeden vhodný meme obrázek.

Mám na hlavě nakydanou barvu. Upřímně mě ty mý vlasy serou. Jsou dlouhý, dost dlouhý, už by to nemuselo trvat dlouho a stačilo by trochu se snažit a mohla bych se dostat přes onu pitomou délku, mohla bych si zase nechat narůst delší vlasy. Ale já nechci, nemůžu, nezvládám, nejradši bych si tu hlavu urvala a nějak brutálně ostříhala a zase narazila zpátky. Jelikož to ovšem nejde, využila jsem tedy prozatím pana Mysteriózního jako držátko zrcátka a přišmikla jsem si to aspoň vzadu. Už měsíc převaluju v hlavě nápad objednat se ke kadeřnici a nechat si to udělat profesionálně i s nějakym řádnym barvením. Třeba jako tohle. Ohnivák. Vlasy tý holky poměrně přesně vystihujou mojí představu Em, mýho alterega z RPG. A vlastně i mojí představu o mý vlastní barvě. Ale chce se mi dávat jánevim litr za něco takovýho?

Míra se mě zeptal, jestli by se mi líbilo, kdyby byl kadeřník. Z tý představy dneska budu mít mokrý sny. Nechce mi to někdo udělat za nějakej rozumnější poplatek? Myslim jako ty vlasy, dobytci.

Zítra ráno jdeme do zkušebny a tím ráno myslím ráno. Doufám, že to bude dobrý, lepší než minule. Minule nám nastaly nějaký komplikace, po nichž to už stálo pěkně za hovno, tak tentokrát to snad bude bez větších problémů.

No chápete to, já mám normálně děsnou chuť na tzaziki! Co to se mnou ten chlap dělá? 😀

Představovala jsem si to jinak, klasicky. Myslela jsem si, bůhvíkolik času neprosedim u netu při hledání práce v Anglii, při blogování a tak, ale zaprvý tu net skoro vůbec nejede – pokud teda nesedim na půdě jako zrovna teď, kde je ovšem příšerná kosa, a zadruhý mám skoro furt co dělat. A jak jsme s panem Mysteriózním rádi, že na sebe konečně máme čas, tak jsme na sebe furt nalepení jak dvě karamely a jeden bez druhýho jsme se dodneška málem ani nevyto. Dneska už se začínáme klidnit. Zatímco on si dole poklidně skládá, já vyběhla na chvilku nahoru, že to teda zkusim. A hele, vono to de.

Ta zima kolem je jaksi krásná, ale zároveň mě znervózňuje. Být na chatě, když nemůžeš jít ven, neni úplně to pravý ořechový. Baví mě tu chodit po zahradě, sednout si na studnu, meditovat, dýchat, rozhlížet se po krajině. Teď by to ovšem znamenalo, že mi upadnou prsty na nohou (bohužel zimní boty nevedu, mám tu nanejvýš holiny a ty moc nehřejou), zadek přimrzne ke studni a nos se mi slepí, jak je tu ledovej vzduch. A furt sněží.

Jsem ráda, že jsem tady, ale zatím jsem v relaxační fázi, ta produktivní mě teprve teď začíná chytat, a už to máme za pár, v něděli bychom měli jet domů. Snad se mi podaří to doma trochu líp zorganizovat a ukrást si pro sebe co nejvíc času u stolu, vážně bych ráda zapracovala na novym webu. Jsem z toho rozmrzelá. Zatím jsem vůbec nedosáhla toho, co jsem chtěla, a budu to muset probrat se svým IT poradcem, protože takhle to nejde. Kdykoli chci na webu dělat, server nejede a já se tam nedostanu. A pak ten WordPress, se kterym si nevim rady a ačkoli vim, co bych chtěla, nevim, jak to nastavit. Takhle to prostě nejde. Chci už tam bejt a fidlat na novym, mám pocit, že tomuhle blogu už dávno vypršela expirační doba.

Mám nápady. Ale jejich realizace se furt nějak odkládá. Klásik.

Poprvé vnímám silnou potřebu žít ve dvou. Někde ve vlastním. Někde, kde se nemusím z ničeho zodpovídat, s nikým do krve hádat, kroužit okolo sebe a jen čekat, kdy to zase přijde a co za kravinu to bude tentokrát. Poslouchat lži, pociťovat křivdu za křivdou a být nucena do morku kostí se stydět za celou svou existenci, ačkoli k tomu reálně a objektivně není žádný důvod. Nic jsem neprovedla. Snažím se žít, jak to jen jde, dělat věci správně a následovat svůj instinkt. Pomáhám, kde to jde, i za cenu vlastního duševního zdraví nebo nepohodlí, v práci se dřu jako hovado, ačkoli bych na to celkem v klidu mohla kašlat a ačkoli to nikdo moc neocení. Dělám to pro sebe. A pro tu naivní holku uvnitř mě, která nikdy nepřestane doufat, že ti dva lidi, na nichž by mělo záležet nejvíc, se tohle všechno dozví. Že jednou možná budou mluvit s lidma, kteří mě doopravdy znali, a ti jim poví, jaká jsem byla. Protože oni to neví, nemají tušení. Ale až se to dozví, že na mě nakonec přece jenom budou pyšní.

Cítím zoufalou nutnost zažít svobodu, ale taky strach, protože nevím, jak začít. Myslím, že perfektní začátek bude moje dovolená s panem Mysteriózním. Do práce jdu už jen ve středu a ve čtvrtek, od té chvíle mám volno a jestli to správně chápu, po těch dvou dnech už se do téhle práce nevrátím. Je třeba zařídit pár věcí, ale v neděli bychom měli jet k nám na chatu. Zezačátku to asi nebude úplně paradise, ten barák je třeba nejprve zprovoznit, ale pak by to mohlo bejt hodně dobrý. No, nebudu předbíhat. Ale na otázku, jestli se těším, neumím ani dát pořádnou odpověď. To by byl eufemismus. Já se netěším, já zoufale počítám sekundy a chce se mi vřískat vztekem nad tou sviňárnou, že to ještě není, že ještě tolik času protrpím, než bude všechno tak, jak to má být, než budeme spolu a věci začnou zase dávat smysl.

To všechno mezitím mi přijde jako nějaká šaráda, nějakej mizernej sen, co nemá pointu a já vůbec nevím, proč ho sním. Co to je za lidi kolem mě? Co za svět? Proč jsem tady? K čemu je všechen ten věčnej boj? Jako by to nemohlo být jinak, jako by to už ani nešlo, ale proč? Co jsem se načetla o krásných světech a vztazích a idejích, proč je to všechno pro můj život pořád větší sci-fi? Jak málo by mi stačilo. Jen se v klidu tetelit v tý svojí křeččí kouli, jen aby druzí respektovali můj osobní prostor, jen mít nad sebou nějakou vyváženou autoritu, která si zaslouží obdiv a respekt a která si poslušnost pouze nevynucuje. Která by ocenila dobře vykonanou práci nebo alespoň úmysl a nehledala chyby tam, kde nejsou, která by neustále pitomě nerýpala a nevytahovala na světlo světa věci, o nichž se člověku nechce mluvit, v tu nejnevhodnější dobu, která by radši mlčela, když není schopná říct nic pozitivního, která by zbytečně neprovokovala, když přitom dobře ví, že na svou pitomou otázku nemůže dostat žádnou normální odpověď.

Darmo mluvit. Nesnáším se opakovat. Nesnáším poslouchat, jak někdo totálně překrucuje realitu a zneužívá toho, že jsem rozhozená, aby si na mně mohl hojit svoje vlastní komplexy a nespokojenost s vlastním životem.

Nebudu žít jejich život. Nebudu žít ničí život. Budu žít jen ten svůj a budu pořád taková, jaká jsem, a nebo nebudu vůbec. A jediné, na čem mi v tomhle světě záleží, jsou lidi, kteří to vědí a chápou a kteří přijdou s pomocnou rukou, když vidí, že je jí zapotřebí, a ne s pitomýma kecama, který nikdy nikomu nepomohly. Záleží mi na tom, aby si těch pár vzpomnělo, až tu nebudu, a aby na mě měli pěkný vzpomínky. Jak jsem se snažila. Jak jsem nabízela pomoc. Chci, aby si pamatovali, že jsem je nikdy neodmítla a že jsem chtěla zkoušet nový věci a dělat to správně.

Zoufale moc toužím po životě s někým, kdo – jak píše Vlaštovka – za mnou zavře okno, když ho nechám otevřený a usnu. Kdo vezme zbytek večeře z kuchyně, když já všechno nepoberu. Kdo mi podá kečup z ledničky, když já už sedím a zapomněla jsem na něj. Kdo to prostě občas vezme za mě, když já už nemůžu.

Měli jsme v práci jednu paní, která si všechny znepřátelila tím, že jim dost okázala dávala najevo svoje přesvědčení, že ona jediná tam pracuje a ona jediná něco dělá. V těchhle dnech na ni náhodou dost myslím. Vím přesně, jak to myslela.

Hergot, já teď vůbec nic nestíhám! 😀

Je to ještě mnohem horší než začátkem ledna, pan Mysteriózní je teď u mě pečenej vařenej, takže když zrovna nejsem v práci, tak jsem plně zaneprázdněna společenskými povinnostmi a sednout si ke kompu prostě nende, maximálně když společně projíždíme všelijaký videa na youtube a hledáme hudební inspiraci, učíme se Stockholm Syndrome od Muse (fakt to neni tak těžký, byla jsem příjemně překvapena) nebo se jen tak koukáme na Achmeda a spol..

Blog vůbec nemá šanci. Sedm článků za leden (Sedum!!!), to je nejnižší počet ever, snad s výjimkou dubna 2010, kdy mi to tu nechtělo ani za prase fungovat a já si tehdy musela vypomoct tumblrem – a stejně mě to tam nebavilo. Ale jednu věc jsem tam hodně oceňovala, a to ten brutálně minimalistickej design. Mám pocit, že přesně tehdy to začalo, přesně tehdy jsem se rozhodla, že mě tady ty všechny hlavičky, loga, barvy a hovadinky nebaví a že to tu chcu mít pěkně černý na bílym a žádný nesmysle okolo. Myslím, že to byla jedna z nejdůležitějších věcí, co jsem kdy udělala, pokud jde o blog, ale i tak celkově. Fakt se mi v tom minimalismu líp žije. Je to nejlepší životní filozofie, jaká mě mohla praštit do čumáku.

Když je řeč o minimalismu (kdy neni?), Matt mě dneska přivedl na jeden velice čtivej dokument s názvem The Radical Minimalist. Je to přesně ten druh dokumentu, pod nějž se můžu podepsat a z nějž bych tu nejradši citovala téměř každou řádku jako ohromný moudro, ale co bych se s tim dělala, radši vás odkážu na fullverzi. Respektive fullverzi demoverze, neboť jestli to správně chápu, tak tohle je jenom ochutnávka z jakýhosi čehosi, co se dá koupit – což by určitě bylo zajímavý, ale na druhou stranu jsou to věci, co jsem už tisíckrát četla jinde a tisíckrát je ještě číst budu. A kdo v sobě nemá správně zapadlý kolečka, tomu ty věty stejně nic neřeknou. Vy si to musíte hlavně ověřit, zkusit a zjistit, co to s váma dělá, pak to teprve začne dávat smysl. Nikdo doopravdy napoprvý nepochopí, co se myslí všema těma okřídlenejma větama. Můžete je slyšet milionkrát a stejně je plně nepochopíte. Teprve až s opravdovou niternou zkušeností to začne dávat perfektní smysl a stane se to vaší životní pravdou.

Líbí se mi, jak se takový věci daj chápat více způsoby. Čím víc čtu, tím víc způsobů vidím, tím víc nuancí je v tom cítit. Život uteče hrozně rychle. Přijdeš do něj s ničím a s ničím taky odcházíš. Takže jakej smysl má to všechno mezitím? Proč se furt za něčím honíme a furt se snažíme všeho nahrabat, proč shromažďujeme majetky a honíme se za titulama? K čemu ti to na konci všechno bude?

Mrknutí oka. Jeden okamžik. Nádech. Přítomnost. Teď. Na tom jediném záleží, to jediné opravdu máš, to jediné opravdu můžeš ovlivnit a měnit a prožívat. Neprožíváš minulost. Neprožíváš ani budoucnost. Teď prožíváš pouze teď. Co právě teď děláš?

Pouze mrknutí oka, pouze přítomnost je život. Pouze na tom záleží, pouze to existuje. Líbí se mi, jak se to dá otočit.

Mimochodem autorka onoho dokumentu rovněž bloguje na Castles in the Air blogu, kterej si okamžitě znamenám jako další inspiraci, ten design je dokonalej. V podstatě přesně téměř takhle to mám na mysli se svym budoucim – vždycky trochu nasere vidět, že co jste si pracně vymysleli, už vymyslel někdo před váma, na druhou stranu se aspoň můžu poučit z chyb dotyčného, vybrousit nedostatky a vůbec, udělat to líp. No, to všechno až bude nějakej ten čas. Svinsky se na to těšim. Teď se jen potácím mezi extrémama, buď makám jak fretka, nebo si totálně dobíjím baterky sladkým nicneděláním, nebo abych byla přesnější, dokonalou relaxací ve společnosti pana Mysteriózního. Mimojiné čumění na samý fantastický filmy, baštění ve stylu Eat. Pray. Love a hafo skvělý hudby. Akorát teda tu procházku na Vyšehrad jsme fakt mohli nechat na nějakej teplejší den, v sobotu fičelo jak sviň a ta svinská bolest v krku, vsadila bych se, že to mám přesně z toho. Ale snad ji zažene stopáč.

Už aby byl březen. Vlezu si za ty pověstný kamna a seru na všechno. Protože víte jak.

Má pravdu ten chlapec.