Měsíc: Říjen 2013

Ukázalo se, že tu mám ještě jednu opomenutou nominaci od jmenovce M., jehož blog jsem sice začala sledovat poměrně nedávno, ale už se stal mým velkým oblíbencem, kterého bych si mimochodem dovedla velmi dobře představit v AK a snad bych mu i prominula tu stejnou přezdívku 😉 Možná je to zase ta moje slabost pro divný a všelijak vybočující lidi, možná je to v tom, že fakt dobře a pravidelně píše a že se u těch jeho článků kolikrát chlámu nad tím, jak dokonale si umí udělat srandu sám ze sebe, a možná v tom vězí i jeho příjemnej minimalistickej design, přehlednost a inspirativní články s recepty na jednoduchá veganská jídla. Celkově je to prostě o něčem a je to dobře ochucený, takže mu nemůžu odmítnout odpovědět na jeho vlastní liebsterovské otázky, žeáno 🙂

Párkovou tortillu. Bylo třeba sníst už nějakou dobu otevřený párky 😀 Ale jako bylo to dobrý, o to nic.

Asi Popelka.

Humpf… ne moc velkej, ne moc malej, tak akorát aby byl trochu větší než já, dost osvalenej na to, aby zastal těžkou práci, ale ne vyloženě opletenej houskama. Žádný tintítko, ale spíš štíhlé postavy a rozhodně jdu po pevnejch kulatejch zadcích. Osmahlej od sluníčka nebo mysteriózně bledej (muhaha Loki), ale každopádně zdravě vypadající a s hustejma zdravejma vlasama. Chlapsky trochu zarostlej nebo čerstvě oholenej – podle toho, co zrovna jemu konkrétně sluší. Mladší raději nahladko. Voňavej, když ho obejmeš, ale zase ne moc, aby to z něj vanulo přes celou trambaj. Čistej a čistotnej, ale schopnej se zasrat při práci, když je třeba. Nemám preference co do barvy vlasů, ale nejvíc mám asi ráda brunety s uhrančivýma očima, jedno jaké barvy. Pěknej chlap se umí usmát způsobem, ze kterýho ženská změkne, a nebo nejvíc šukézně přivřít oči, třeba jako Johny Depp. Oblíbených celebrit mám v tomhle směru víc a nevím, jestli by z nich šlo udělat průměr, ale určitě by tam byl právě Johny, Viggo Mortensen, Tom Hiddleston, David Tennant, Cam Gigandet, Jackson Rathbone, Gerard Butler a řada dalších.

Jo 😀

Nejhorší rande je většinou to, kde už od začátku víte, že to je úplně zcestnej člověk a neni šance, že by to někam vedlo, protože si prostě ani nemáte co říct, ani vám neni sympatickej. Konkrétně si nevzpomenu, ale takový jsem určitě zažila, stejně jako ten typ, kdy je špatný prostředí a vy se strašně potíte, takže se vám rozmaže makeup a pak na to přijdete až na záchodě, stejně jako na kruhy v podpaždí nebo něco mezi zubama. Vůbec nejhorší rande je asi tam, kde se buď neslyšíte nebo je tam naopak totální ticho a vám třeba ještě kručí v břiše. Děs 😀

Pavouků, jehel, výšek, tmy a toho, co v ní je, duchů a démonů, nočních můr, veřejného ponížení, neužitečnosti, nedocenění, křivdy, že na mě rodiče nebudou pyšní, že něco v životě prošvihnu, co už nikdy nebudu moct dohnat.

Čokoládovou, citronovou, pistáciovou, šmoulí, oříškovou, točenou ze Světozoru, banánovou nebo nějakou s karamelem.

Asi bloger/spisovatel. Pokud bych si měla vydělávat tím, co mě skutečně baví, pak bych si musela vydělávat právě blogováním, pomáháním lidem, poskytováním informací o věcech, co mě baví.

Přála bych si holčičku, jestli na to někdy dojde. Ale spíš mám takovej pocit, že zůstanu v řadách tak napůl dobrovolných členů hnutí za vyhynutí lidstva a že na dítě u mě nikdy nedojde. Částečně že se smrtelně bojím bolesti s tím související a částečně že si to neumím představit v souladu s mým životním stylem, věčnou nejistotou a tudíž neschopností zajistit ještě někoho dalšího. A krom toho mi tenhle svět prostě nepřipadá dost dobrej na to, abych si mohla vzít na svědomí přivést do něj novou čistou duši a nechat jí prožívat všechny ty sračky, co tu na ní čekaj. To si nezaslouží.

Láká mě hlavně Indie, ale vím, že se tam nikdy nepodívám, dokud se mě neujme někdo, kdo už tam byl a ví kudy kam. Sama si na to prostě netroufnu a vyloženě turisticky s průvodcem tam jet taky nechci, to pak nemá žádný kouzlo. Stejným způsobem by mě zajímalo i Peru a ze zvědavosti bych určitě chtěla strávit nějakej čas v Americe nebo Austrálii, v Holandsku nebo Finsku, a podívat se i do Egypta a na Novej Zéland. A rozhodně bych ráda zkusila opeřit nebo pracovat v Irsku. Irsko a Anglie jsou moje srdeční záležitost.

Tak, mission accomplished 😉

Už je to nějaká doba, co jsem reagovala na řetězák – málokterej mi už dneska přijde zajímavej, otázky se většinou opakujou a odpovědi tuplem. Ale zase když přijde vyloženě výzva, tak se tomu vyhejbat nebudu. Už nějakou dobu kolem mě poletuje cosi s názvem „Liebster Blog Award“ a jak jsem si vždycky říkala, damn, proč mě nikdy nikdo k takovejm blbostem nenominuje, byla by aspoň sranda, a ono si to na mě dneska konečně sedlo a já byla konečně nominována jedním z nejčerstvějších nováčků v AK, Adamem Dildou. Nezabiju ho, jak se obával 🙂 Naopak to využiju jako takový nakopnutíčko, jelikož mám pocit blogovacího záseku a potřebuju odseknout. Takže…

Úplně jednoduchej řetězáček původem odněkud z Německa, jehož pravidla se různí (obviously, běhá to internetem, každej si to trochu zmodifikuje a přetentuje k obrazu svému), ale dobře, nebudeme hnidopišit a vezmu to tak, jak to přišlo:

Co se mi na týhle verzi líbí, je hlavně fakt, že i když jedenáctej Doktor je hodně zatraceně dobrej, pořád mám ještě slabost pro Desítku a jeho číslo 😀 A taky že mě to nenutí otravovat s podobnou věcí dalších deset nebo jedenáct lidí – tolik oblíbenců snad ani nemám. Pětka je číslo víc než dostačující.

Takže deset věcí o mně:

Tak to by bylo deset z prstu vycucanejch trivií, a teď Adamovy otázky, to by mělo jít líp 🙂

Mám spíš ráda šero. Mám citlivý oči a někdy se to v běžnym denním světle prostě nedá vydržet, slzim jako blázen. A navíc jsem spíš obecně večerní tvor. Takže šero, lampičky, svíčky… ale kdyby bylo to šero moc dlouho, tak se z toho zblázním. Když jsem nějakou dobu bez Slunce, začne mi z toho hrabat a upadám do splínu.

Samozřejmě, kdo by neměl? Dost dobře nesnesu a nedovedu prominout lež, obzvlášť když je to úplně blbá, do očí bijící lež. Ale ijsem přesvědčená, že k upřímnosti se musí zcela nutně vázat i takt. Jsou lidi, kteří si myslí, že je právě upřímnost jejich ohromnou předností, ale vůbec jim nedochází, že spoustu věcí podávají dost necitlivě a že tím ubližují. Upřímnost je základ, obzvlášť když se tě někdo zeptá na tvůj upřímnej názor. Ale jestli si myslíš, že je v pořádku holce říct, že ano, dneska ti to ohromně sluší, jak ses pěkně namalovala, ale měla bysis oholit kníra… tak ne. Neni. A neni upřímnost jako upřímnost.

Nedostatek vůle. A schopnost zcela bravurně prokrastinovat ohledně věcí, který ve skutečnosti nejvíc chci udělat a za prase nedovedu pochopit, proč se tomu vlastně tak bránim. Ale bránim se dobře.

Mít domov, nějaký to něco, kde je to moje, podle mých pravidel a tak, jak se mi to líbí. Mít kolem sebe lidi, kterejm na mně záleží a kteří mě doopravdy chápou. I kdyby byl jeden takovej, kterej mě doopravdy zná a i přesto mě má rád. A mít nějakej smysl. Důvod, proč tu sem. Nějakou misi, kterou musím plnit, aby měla moje existence smysl.

Proč? Protože bez těch věcí jsem ztracená.

Ani ne. Jsou lidi, kteří mě inspirují, ale vesměs funguju jako takovej filtr. Tahám ze světa spoustu informací a rozumů, v hlavě a srdci si to přefiltruju a co z toho mi dává smysl nakombinovaný dohromady, tomu říkám moje životní filozofie a tím se řídím. Ale nemám na světě jedinýho člověka, podle nějž bych všechno dělala nebo jemuž bych se každým svým dechem snažila zavděčit. V tom nějak nespatřuju smysl.

Když se chci podle něčeho nebo někoho opravdu řídit, představím si svoje ideální já. Svoje já, co nemá ego a netrpí slabostmi jako je prokrastinace nebo strach ze zklamání. Představím si, co bych v ideálním případě udělala a co by bylo v dané situaci prostě nejlepší, a to udělám.

Prosinec, protože jsou Vánoce a všichni jsou z toho naměkko. A protože v prosinci můžeš relugérně udělat čáru za vším, co jsi posrala v posledním roce, a začít nanovo s čistym štítem a prázdnym diářem.

Myslím, že mám hodně na čem pracovat. Ale oproti svému mladšímu já jsem se rozhodně už leccos naučila. Teď ještě kdyby to člověk uměl fakt všechno implementovat, ale to já se zase nedonutim. Dělám to všechno tak jako pozvolna, postupně.

Jak s kym. S některejma lidma se nedá mluvit naživo a s jinejma to zase bůhvíproč nejde po netu, máte chuť je zabít. Já osobně radši vystupuju na netu, to je takový moje přirozený prostředí. Ale druhý lidi raději vnímám naživo, pokud je chci skutečně poznat, protože na netu se málokdo vyjadřuje a chová přesně stejně jako naživo, to nedělám nejspíš ani já, i když si to ráda myslim.

Na internetu se mi ale líbí třeba to, jak je možný vpadnout doprostřed tématu bez jakýhokoli úvodu a omáčky a aniž by se kdokoli na cokoli ptal. Vy jste se mě neptali na nic o mně, ale já to tu můžu stejně napsat a nebude to divný. V reálu takový věci moc nejdou, tam se hraje na omáčky, icebreaky a na odpovídání na to, na co se vás lidi ptali. A někdy to smrdí neupřímností a nuceností.

Teď docela jo 😀 Ale když s nima bydlim, tak nám to nejde.

Že se obrňujou vší tou falší, lží a přetvářkou a jen zřídkakdy vás skutečně pustěj k tomu, co je uvnitř. Z některejch lidí máte už od první chvíle dojem, že jste doma a že je znáte už odjakživa, ale většina lidí tak nefunguje. Většina lidí jsou obrněnci, s nimiž můžete celej den a celou noc tlachat o kravinách, a přitom máte pocit, že mlátíte prázdnou slámu a že to je úplně o ničem.

A taky to, že maj naprosto neuvěřitelnej potenciál a tak zoufale málo ho využívaj. Svět by mohl vypadat úplně jinak, my na to tak strašně máme, ale prostě to nedáváme. Sereme to, jak se dá. A těch občasnejch světýlek navrácení víry v lidstvo je děsně málo.

Tak, to by bylo, a teď přišla další sranda, protože než jsem ten článek dopsala, dostala jsem druhou nominaci od Adeleine, kterou jsem mimochodem sama chtěla nominovat 😀 Grr, a to jsem si myslela, že už to mám za sebou… Takže jdeme na Adeleininy otázky, jestli na to ještě máte nervy:

Rozhodně firebending 🙂 Zbožňuju elementální schopnosti, ne nadarmo si říkám Fénix a ovládání ohně mě totálně fascinuje, stejně jako možnost stát se sama ohněm. Kdybych si mohla vybrat, neváhala bych a byl by to ohěň, prostě proto, že je mi opravdu blízkej a dost často mám pocit, že vybuchnu nebo shořím. A máme toho hodně společnýho. Co bych s tím dělala? Už bych si nikdy nemusela kupovat zapalovače na svíčky! Jaj!

V nějaké, kde lidi budou fakt přemýšlet o důsledcích svého zacházení s přírodou, třeba. Asi někdy v budoucnosti, minulost mě až tak neláká. Hodně dob by mě lákalo na výlet, na krátkej turistickej pobyt. Ale zůstat bych tam asi nemohla.

Většinou na záchod. A nebo na to, jakej mě čeká den.

Určitě. Třeba zrovna ta ekologie – tý vody, co protočim při sprchování nebo koupání. V létě se třeba fakt snažim, ale v zimě to nedávám, potřebuju se prostě pořádně prohřát a nemám sílu vylízt z tý vyhřátý sprchy dřív než za čtvrt hodiny.

Něco bych určitě utratila, asi bych se pokusila pořídit si za něj nějaký minimalistický bydleníčko nebo bych investovala do nějakejch fajn věcí, co by mi zpříjemnily život, ale spíš bych to asi postupně rozutrácela za drobnosti a žití tak nějak obecně. Co by zbylo, leželo by nejspíš někde na účtě, na budoucí časy.

Nejsem si jistá, jestli mě vysloveně změnil, ale hodně mě posunul směrem, v němž jsem si už máčela prsty, a je to Peaceful Warrior. V tom filmu jsem našla pro mě nejsilněji resonující filozofii vůbec, filozofii přítomného okamžiku a neexistence limitů lidského potenciálu. Je to film, kterej mě hodně podpořil a hodně pro mě znamenal.

Asi dost podobně jako žebříčky jiných lidí, ale asi by tam nebyla kariéra, ta je mi nějak ukradená. Pro mě je ze všeho nejdůležitější mít klid a nenechat se ničím a nikým vláčet. Nesnáším stres a umím si dost dobře představit život bez něj (nebo jen s minimálním, ještě zdravě přežitelným množstvím). Pokud jde o práci, stálo by tam něco jako dělat práci, která má smysl, a dělat ji po svém.

Pro život je nejdůležitější znát, co je nejdůležitější pro váš život, a umět to dělat. A umět se ubránit stavu, kdy to neděláš.

Jak se to veme – lituju asi nejvíc věcí, který jsem udělala, šly do kelu, ale já od nich neuměla odejít včas. Lituju toho, že některý situace jsem nezvládla tak, jak jsem měla. Ale na druhou stranu vím, že s tím, co jsem tehdy měla k dispozii a jaká jsem byla, to jinak ani nešlo. Nevěděla jsem dost a potřebovala jsem se to naučit. Díky tý lítosti jsem dneska jinej člověk a znovu už ty věci neudělám. V lesčems jsem si musela omáčet čumák a někdy lituju tý vnitřní bolesti, co jsem si protrpěla. Ale kdybych ji neprotrpěla, byla bych dneska stejná? Myslím, že všechno, co se stalo, se muselo stát tak, jak se to stalo. A že mě koneckonců čeká ještě spousta let života, kdy ty všechny zkušenosti budu moct zužitkovat a bejt jiná.

Moje úcta k životu a věcem. Jestli ne všechno zlo světa, tak jeho většina se děje prostě proto, že ti, kdo ho tropí, nemají úctu k životu druhých lidí, k životu zvířat, k životu našeho prostředí, ani vlastně k životům vlastním, a už vůbec k věcem a jejich existenci – což zase značí neúctu k lidem, kteří ty věci vyrobili, k systému, kterej umožnil tu věc dopravit až do jejich rukou, k světu, kterej jim dal šanci něco na tomhle světě změnit, a k přírodě, která byla vydrancována proto, aby ty věci mohly vzniknout. Úcta je základ. Já ji mám a toho si na sobě nejvíc vážím, za to jsem nejvíc vděčná.

Tak! Tramtadadá, je na čase dát do kupy otázky pro moje oběti, muhaha >:) Ty Adeleininy asi nepřebiju, ty mě fakt bavily, ale zkusíme to, aby se neřeklo. Tak třeba:

A je to, finišujeme! Už mi zbývá jen nominovat pět oveček a doufat, že mi to neomlátí o hlavu a neprotočí oči v sloup 😀 Inu pokud ano, pokračovat není povinnost 😉 Liebster Award je možné prostě jen s díky přijmout. Ale docela doufám, že se aspoň někdo chytí. Neptala bych se, kdyby mě to nezajímalo, že.

Nominuji proto:

a těším se na reakce 🙂 Jestli se do toho fakt pustíte, budu ráda za odkaz na článek 😉

Máme za sebou další poměrně příjemnej týden a já se zase jednou dostávám do focení. Hrozně mě to baví. Nepřipadám si na to nijak zvlášť talentovaná, určitě se dopouštím šílenejch antifotograferskejch přestupků – už samotnej fakt, JAK to dělám – že prostě vyblejsknu kdejakou kravinu a pak z toho třeba i vyhlodám nějakej zajímavej záběr, ale v podstatě to má jen malou uměleckou hodnotu a ke všemu si pak hojně pomáhám filtry, kde, i když to dá rozhodně práci, je sporný, jak moc musí bejt člověk talentovanej na hejbání posouvátkem a odhadování, kolik kterýho filtru udělá co.

Ale stejně mě to baví. Baví mě, že mám konečně svůj foťák, a i když za šera s nim neumim vyfotit ani to hovno (zase otázka, jak moc je to vinou samotnýho foťáku a jak moc si za to můžu sama prostě tím, že s ním totálně neumím zacházet), ve dne je to můj velkej kamarád na občasný cvakání potenciálně užitečnejch záběrů. A na Deviantartu se zase něco děje.

Baví mě, že mám zase co ukázat a na co vlastního koukat, ale mám pocit, že je to v mym případě spíš prokrastinace. Už dlouho jsem nesáhla na e-book, nějak se na to necítím a furt mi do toho něco leze. Buď práce nebo soužití, jídlo a další fyzické potřeby, koukání na filmy a seriály, ale i třeba procházky, který se teď snažim provádět kdykoli, kdy nemám výmluvu je neprovádět, častější snažení se o meditace, odpočívání, dání si čaje nebo kafe, blogování a čtení všeho možnýho, co zase kdo kde napsal (jakože z mých oblíbených blogerů, opravdu nemluvím o novinkách cé zet) – což je všechno příjemný, ale už zase se ve mně sbírá takový to lehký nasrání, který pravděpodobně velice brzo vyústí v pořádný nakrknutí se sama na sebe a konečně zase nějakou kreativní – a hlavně hodnotnou – aktivitu.

Tolik bych toho chtěla a potřebovala dělat. Blog – hrozně mi teď leží v hlavě, jak ho mám ještě víc zvelebit, jak ho ještě víc zúžasnit a jak se víc propojit s tou báječnou cosi jako komunitou, co mi tu vzniká. Jak dát víc čtenářům a jak to udělat, aby to taky dávalo víc mně. Jak bejt užitečnější. Jak ty články dělat mnohem epičtější. Hrozně mě baví veškerá ta pozitivní odezva, kterou v poslední době dostávám, ale jsem nenažraná a chci víc, hlavně od sebe.

Čím víc si čtu svoje dva nejmilejší objevy poslední doby, Hey Amber Rae a Šťastný blog, tím víc si říkám, pff, I can do this shit, too.

A taky chci dělat jógu. V Puttytribe někdo nedávno založil skupinu, kde se každej měsíc budou lidi věnovat nějaký věci, kterou se chtějí naučit. Keramikou počínaje, přes programování až po prosté (i když, jak se to vezme) naučení se říct NE. A začalo se právě jógou a já z toho samozřejmě byla paf, že tyvole to je vono, jenže nějak zase nic, furt se nemůžu přimět a furt dělám kde co jinýho, jen ne ty produktivní věci.

A nejvtipnější na tom je, že jsem si při narozeninové slevě v Puttytribe cca před dvěma týdny koupila za poloviční cenu (awesoooome!) další Emiliinu knihu, Produktivita pro multipotenciály. Totiž, spíš než kniha to má bejt soubor videí, worksheetů a dalších věciček, co mi maj pomoct dát do kupy všechny tyhlety plánečky a touhy a konečně s tím něco dělat. A já to – zabte mě – ještě ani neotevřela.

Je až s podivem, jak dobře člověk dokáže sabotovat sám sebe a svoje vlastní úspěchy a pokrok. Ale je to ještě sabotování a prokrastinace, když všechny tyhle důležitý věci, co strašně moc chci dělat, sabotuju a nahrazuju děláním jinejch věcí, který strašně moc chci dělat?

Vždycky, když se věnuju kočkám, uvědomělému dýchání, koukání po okolí, uvědomování si, kde jsem a jak se mám dobře, když se bavím hraním si s fotkama nebo uklízím, aby to tu bylo hezký, když zapaluju vonný tyčinky a poslouchám hudbu, když si jdu udělat kafíčko a psát do blogu, mám na sebe pifku, že nedělám na knize. A když začnu dělat na knize, mám pocit, že bych ten notes měla radši zavřít a jít se pořádně projít a vyvětrat, když tam taky jednou neni mokro.

Asi to je o tom, najít v těch věcech balanc. A asi by mi vážně pomohlo, kdybych konečně otevřela ty nový soubory – herdek, jednou jsem za ně zaplatila, a už vím, že je Emilie báječná, tak vo co de – a po několika týdnech i ten rozpracovanej e-book a ty všechny jógový videa, co mám v listu ke sledování. Ale asi mě baví i to, jaký věci z tý prokrastinace vznikaj. Baví mě všechny ty zajímavý meditační a jiný články, který jsem v poslední době napsala právě ve chvílích, kdy jsem si nadávala, že nedělám něco jinýho. Baví mě ty pěkný upravený fotky, který sem můžu vkládat s čistým svědomím a u nichž se mi prostě stokrát víc líbí, jak působí, než když sem jednou za čas vrazim něco cizího. Baví mě celej život, i přes některý nasírací momenty. Akorát mě trochu unavuje ten věčnej pocit, že toho potřebuju ještě tolik udělat a jak to vůbec nestíhám. Musim si ten čas nějak líp rozvrhnout a zase jednou si ujasnit priority.

P.S.: Hergot, já bych si dala španěláky! Mamiii…? Šestnáctýho prosince je ještě tak daleko, chm.

Ok, takže když už mám všechno připravené, jsem na správném místě ve správnou chvíli a správně naladěná, medituju. Osobně vnímám to, čemu říkám „meditace“, alespoň prozatím spíš jako cvičení, které mě má připravit na skutečnou meditaci. Většinu času strávím spíš, než meditováním jako takovým, praktikováním různých cviků, které mají za cíl kultivovat a zklidnit mysl. Učím se přecházet z bodu, kde všechny moje myšlenky lítají světem a časem zcela bez kontroly, do bodu, kdy se mysl zklidní jako hladina rybníku a člověk v ní konečně uzří odraz Měsíce jako velký zářící kotouč namísto chaotických záblesků. (cha, to je poetika! 😀 Ale vážně.)

Mysl je hlučná a zabordelená. Zpočátku se zdá být pouze neposedná a snad trochu nesrovnaná, ale jakmile si jí začnete všímat a dloubat se v ní, změní se v rozběsněnou bestii o nehorázné síle, která se zuby nehty brání jakékoli kontrole, a pokud si uvědomí, že se ji dokonce nedejbože pokoušíte zcela ovládnout, utišit, vypnout a odříznout, hell hath no fury like her. (pro neangličtině, hodně ji naserete)

Tohle je samozřejmě hodně individuální, zdaleka ne každý to tak má. Meditace je spíš o používání různých návodů, nechání se vést a zkoumání vlastního nitra za pochodu. Jsou to každého zamčené dveře do jeho osobní třinácté komnaty, a co tam kdo objeví, neví ani on sám.

Osobně jsem do meditování šla s tím, že jsem vždycky hrozně moc přemýšlela, analyzovala a snila a dost dobře jsem si nedovedla představit, jak to mám proboha vypnout. Měla jsem jakousi představu, že umím relaxovat tím, že nechám myšlenky volně proudit a běhat si, kde se jim zachce, a nikdy jsem pořádně nechápala, proč mi to vlastně moc relaxující nepřipadá a proč si po tom připadám spíš ještě vyčerpanější. Až při zkoušení meditace podle učení a s pomocí lektorů z centra Sri Chinmoye, jsem přišla na to, že skutečný odpočinek a možnost zkoumat hlubiny vlastní duše přijde právě naopak ve chvíli, kdy mysl zkrotíme a naučíme se ji ovládat. A přišla jsem na to, jak strašně to pro mě bude těžký.

Pokud se vám to zkraje nebude dařit a budete mít pocit, že to děláte špatně, protože prostě nemůžete přestat myslet na velkýho růžovýho slona a porcelánovou slepici, nezoufejte, to je normální. Dělám ty cviky už tři roky a pořád jsem na začátku. Pořád se dokola potýkám s krocením mysli, která je mi sice už mnohem, mnohem povolnější než tehdy, a je obecně mnohem poslušnější (což je jeden ze zásadních důvodů, proč jsem teď obecně mnohem, ale mnohem šťastnější) ale furt je to ještě bestie neposedná a chce to obrovskou sebekontrolu, ji uhlídat, a konstantní trénink síly vůle, kterou jsem zrovna já vždycky měla mizivou.

Kdykoli cvičím meditaci, mám pocit, že si protahuju sval. Sval, o němž jsem před pár lety ani nevěděla, že ho mám. Necvičím poctivě, nespěchám a nenutím se, takže po delších odmlkách cítím, že to jde ztuha, ale někdy se mi do toho nějakou náhodou podaří zažrat takovým způsobem, že je to jako bych se dotýkala veškerého jádra vší existence, jako bych docílila nějakého toho vhledu, tedy nahlédnutí do studnice moudrosti universa, pochopení světa a mnohdy i sama sebe. Někdy mám pocit, že celý svět sídlí přímo uvnitř mojí hrudi. A někdy mám pocit, že žádnou hruď nemám, že celý tenhle svět je jenom sen a že se ve skutečnosti nacházím někde jinde, daleko odsud. A to všechno zcela čistá, bez jakýchkoli návykových látek.

Meditace je cesta. Pravděpodobně jsem ještě na míle daleko od toho, abych vůbec nahlédla do něčeho zajímavého, ale i tak se mi dostalo pár záblesků, trailerů, chcete-li, které mi i samy o sobě dovedly dost pozměnit náhled na život. A proto se té cesty nevzdám. Možná po ní vyloženě neletím, nemám žádného duchovního učitele, a tak to snad ani nejde, ale jdu si po ní svým tempem a občas dělám pokroky a pak vím, že to stojí za to. A užívám si to. A takhle nějak to teda třeba dělám:

Usadím se do turečáku. Někomu je příjemnější lotosový květ (kotník jedné nohy spočívající na stehně druhé), někdo si raději na kotnících sedí, někdo sedí s nataženýma nohama před sebou, v zásadě je to jedno. Najděte si jakoukoli pozici, která je vám nejpříjemnější a v níž vydržíte nejdýl. Jen ležet se moc nedoporučuje, neboť vleže snadno usnete a to není zrovna žádoucí, když chcete meditovat.

Rovná záda a uvolněné tělo. To zní jako že se to vylučuje, ale i když jsem už léta členem řádu počítačově zdegenerovaných hrbičů, při meditaci se poctivě snažím sedět rovně už proto, že se mi tak mnohem líp dýchá. A protože dýchání je při meditaci základ, tramtadadá, není třeba dále vysvětlovat. Prostě se u toho zkuste nehrbit, záda vám poděkujou a půjde vám to líp. (Tohle má samozřejmě i mnohem odbornější vysvětlení, v tom smyslu, že jedině s rovnými zády budou všechny vaše čakry v jedné linii a energie mezi nimi bude moci snadno proudit)

Dech. Ať do toho jdu s jakoukoli představou, vždycky začínám soustředěním se na dech. Sledování, prohlubování a zpomalování vlastního dechu má hned několik funkcí – jednak je to prostě zdravý, určitě jste už někdy slyšeli o mělkém vs. hlubokém dýchání, o dechu do hrudi nebo do břicha a o kapacitě plic, jednak vás to probere a občerství, jednak vás to zklidní a zpomalí a konečně vám to poslouží jako berlička, jako něco, na co se můžete soustředit, abyste se upřítomnili, neboli přenesli svou pozornost a mysl z bloumání po všech možných záležitostech minulosti a buducnosti (co se vám stalo, co vám kdo řekl, co jste dělali, co budete dělat potom – a s tím se pojí samozřejmě strach a obavy, a to nechceme) do teď.

Už když začínáte se sledováním dechu, můžete si vypomoct další užitečnou věcí, vizualizací neboli představováním si. Věcí, které si můžete vizualizovat, je hafo, a sama jsem v nich zatím jen omočila prsty, ale právě to, jak často to při meditování praktikuju, mi pomáhá přijít na to, jak ohromnou sílu má představivost a jak silnej vliv na náš psychickej, potažmo zdravotní stav. Moje oblíbená dechová vizualizace je, že si představuju vdechování kvalit a vydechování nečistot. Může to bejt zase cokoli: můžete si představovat, že s každým nádechem vdechujete sílu (čistotu, vůni, energii Slunce, uklidněnost, harmonii, jednotu, vděčnost, whatever) a že s každým výdechem z vás odchází veškerá slabost (stres, roztěkanost, problémy, myšlenky, starosti, bolest, třas a podobně). Můžete si představovat, že s každým nádechem nasáváte do hlavy skrz nejvyšší čakru energii, ta prochází vaší páteří a proudí do celého těla, až do konečků prstů, dokud s výdechem kůži neodejdou její nevyužité zbytky, aby se opět spojily s veškerou vesmírnou enegií. Můžete si představovat, že fungujete jako filtr, vdechujete celý svět, ponecháte si všechno dobré, co ve světě je, co jste s ním vdechli, a všechno špatné s výdechem odchází.

Tip: Když jsem začínala, vdechování kvalit pro mě bylo trochu neuchopitelné, tak jsem si vypomáhala. Při vizualizaci vdechování čistoty jsem si třeba představila vůni čerstvě vypraného prádla (i s aviváží :D) a když jsem vydechovala, tvořila jsem ve svém těle pomyslné kuličky hmoty z různých bolístek, stresu, potu, nebo i z křivd, a ty kuličky jsem pak myslí rozkládala na atomy a ty jsem nechala volně uniknout do prostoru a rozplynout se v nic. Síla mysli, děti. Po takovém cvičení jsem se vždycky cítila jako nový člověk a ani jsem nevěděla, kdy k tomu došlo a kudy přišel, najednou ve mně sídlil klid, co se nedá popsat a co jsem už roky nepoznala.

Mantry. Lidi při meditování často zpívají mantry neboli různé meditační popěvky a říkadla (ani se to nemusí vždycky zpívat). Je to zase dobrá pomůcka k zaměření pozornosti a zastavení proudu myšlenek, pomáhá to s dechovými cviky (třeba óm a jám) a navíc, mantry mají svůj význam. Ty, co používám já, pochází většinou z bengálštiny, staroindičtiny, někdy jsou anglické, skoro všechny je mám ze zpěvníků Sri Chinmoye (buď je dal dohromady z cizí tvorby nebo je napsal sám) a nebo jsem si je vymyslela sama, a vždycky se v nich říká něco, co mi pomáhá se správně naladit a něčeho dosáhnout. Třeba zrovna taková mantra aum je brána za jednu z nejsilnějších, symbolizuje energii a správně zazpívaná vám rozvibruje celej vnitřek. Právě v těch vibracích se, coby basák, nejvíc vyžívám, a pomáhají mi nejvíc uklidnit a jaksi se dobít. To vibrování rovněž působí dobře antistresově, je to jako hodit ten svůj staženej žaludek na masážní křeslo a pustit do něj teplo a vibrace. Netrvá to dlouho a je z něj uvolněnej hipík. Mír, láska, vděčnost za všechno. A to (skoro) jen díky těm vibracím.

Další moje oblíbená mantra je Shanti, neboli mír. Používám ji ve chvíli, kdy mám fakt problém se uklidnit. Některé mantry jsou samozřejmě i delší, někdy jsou to celé písně, někdy jen popěvky. Namátkou třeba Chancala man dure rakhi, Aum Amritaya Nama, Buddham Saranam Gacchami nebo moje vůbec nejmilejší Habo Ami (neboli Like a Supreme Lord Shiva), která doslova říká:“Jako nejvyšší Lord Shiva, setrvám v transu sebezapomnění„. To je jedno, že mám jen lehkou představu o tom, kdo to přesně Shiva byl a čeho byl božstvem. Tou mantrou si připomínám, že chci setrvat v transu, v němž zapomenu a opustím to, o čem jsem se celý život mylně domnívala, že jsem to „já“. S tou mantrou se dokonale ztotožňuju, něco pro mě znamená a mimo jiné si vždycky vzpomenu, jak jsme ji jednou na lekci pěli s harmonizérem a jak to luxusně bručelo a vibrovalo. Proto ji zpívám, proto je pro mě důležitá. Každej ať si najde tu svou a nebo taky ne, to samozřejmě není povinnost. Osobně jsem u pění manter na kurzu spíš trpěla (to tady nebudu rozepisovat), ale doma je zpívám ráda, když se můžu sama naladit na jakoukoli tóninu, která je mi zrovna nejpříjemnější. Párkrát jsem je i zpívala při hraní na klavír, a to mi nepřišlo tak dobrý, když jsem musela přemýšlet nad tím, jak je zahrát. U manter nepřemýšlet, mantry procítit a někdy vás při meditování napadnou i mantry vlastní, tady je třeba jedna moje, kterou jen říkám, nezpívám – klidně ji použijte, jestli vám sedí 😉

Meditování na něco. Jedna z věcí, co mě nejvíc baví, je meditování s ohněm. Stačí mi svíčka, to je snad dokonce i lepší než třeba krb, protože nepraská, je tichá, jako by sama meditovala. Se svíčkou mám spojených hned několik příjemných meditačních zážitků a vizí (to si ovšem s dovolením ponechám do e-booku ;)) a protože oheň je můj živel a miluju Slunce, meditovat s ohněm je pro mě vůbec nejproduktivnější. Ale dá se třeba taky meditovat na píseň a na to, co z ní cítíte. Nebo na obrázek. V meditačním centru byli všichni zbláznění do Sri Chinmoye, byl to jejich velký duchovní tatík, a tak všichni blaženě meditovali na jeho fotografii. Představovali si, že z ní dýchají jeho sílu, inspiraci, čistotu, pokoj, energii, všechny ty kvality, jimiž tak zázračně oplýval, a je to naplňovalo a ohromně jim to pomáhalo. Pro mě ten člověk v té době ničím prakticky nebyl a ta fotka na mě působila divně, takže jsem to vždycky fejkovala a meditovala právě na svíčku pod tou fotografií. Teprve pak to pro mě mělo grády.

Když nemám svíčku, tak medituju třeba na Slunce. Nemusí bejt ani vylezlý, stačí mi představovat si, že tam někde je, a jak je obří, žhnoucí a zářící. A někdy mi je příjemný meditovat třeba i jen opřená o radiátor. Teplo mi proniká do zad, až mě trochu pálí, a jak mi to prohřívá tělo, představuju si, že do mě vstupuje energie, která vypudí všechnu slabost, splín nebo představy o budoucnosti.

Nějak si neumím představit, že bych při tom všem cvičení věděla, co mám dělat, kdybych nechodila na ten kurz. Proto ho ještě nějakou dobu budu omílat a doporučovat, neboť právě tam to pro mě začalo a dostalo reálnej směr a nebejt těch lidí tam, tak vim doteď o meditování prd a nežiju. Díky nim jsem se naučila ovládnout svůj čas a dostat se do teď a nemám slova na to, abych popsala, jak moc mi taková zdánlivá nepatrnost upravila vnímání a změnila život. A přitom se pořád učim. Učim se vážit si věcí a lidí, být vděčná a děkovat nahlas, oceňovat, co mám, a využívat toho. Nebojím se si dopřávat a necítím za to vinu, čímž se potěšení znásobilo, a dávám si pozor na karmu, i když samozřejmě pořád nejsem žádnej náboženskej maniak nebo tak něco 🙂 Furt to všechno beru tak napůl na lehkou váhu, ale pracuju na sobě a přemýšlím o věcech, co dělám, jak je dělám, proč je dělám a jakej to bude mít pro koho následek. Přemýšlím o cestě, po níž jdu, a těším se, co mě na ní ještě čeká. Neplánuju, ani se moc nebojím, ani už tolik netrpím pro věci, co se staly nebo nestaly. Zvenku jsem pořád stejná, ale uvnitř jsem jinej člověk, hlavně pro sebe. A cokoli, co dělám a co se mi stane, beru jako bod na cestě k tomu, být lepším člověkem a příkladem toho, že to jde a že když nemůžete najít štěstí nikde jinde, možná je na čase začít se konečně dívat sám do sebe a najít ho tam.

Btw. ty výše zmíněné základní mantry najdete třeba tady a obrázky mám z landofwisdom.com a z vnitrnihosveta.eu, páč k tomu osobně zase tolik vlastních fotek nemám a zrovna tadyta horní je moje stará známá a velice oblíbená.

Já vim, já vim, mám rest. Už jsem vám pověděla, jak jsem k meditování přišla a co mi to dalo, ale ještě vám dlužím bližší výklad k tomu, jak vlastně medituju, co při tom dělám a jak to probíhá, takže jdu na to. Koho to nezajímá nebo jste to už u mě vyčetli, dejte si pro dnešek pohov a běžte si místo čtení třeba udělat čaj, tohle je hlavně pro ten zbytek, kterej je tu buď prvně nebo prostě nemá chuť hledat to v Archivu mezi řádky. (Btw všimla jsem si, že se mi někam vytratil odkaz na Archiv, takže pro ty z vás, kdo neví, že na Blog.cz se dá Archiv kteréhokoli blogu zobrazit prostým přidáním „/archiv“ (bez uvozovek) za adresu, jsem ho přidala do sloupku – a vida, to se mi tam zase jednou možná vloudilo něco, co ještě někdo nevěděl ;))

Enjoy.

Pchmm, meditace. Je pro mě těžký dát dohromady nějakej obecnej postup, poněvadž k tomu skoro vždycky přistupuju trochu jinak, ale společný prvky to určitě má a zcela jistě je tu celá řada věcí, kterou řeším už před tou meditací, takže jelikož jsem hroznej pisálek, pojďme z toho udělat miniseriál a dneska vám povím právě co je pro mě nejdůležitější udělat a rozmyslet ještě než začnu.

Jsou určitě borci, co dokážou meditovat vždy a všude. Prostě se uzavřou sami do sebe, odstřihnou vnímání a je jim jedno, že zrovna seděj uprostřed Hlavního nádraží a ze všech stran to do nich pere hlukem, smradem a přelidněností. Ostatně, taky to v určité míře zvládám. Některá místa pro mě mají tak dobrou energii, že je mi jedno, že se to kolem mě hemží lidmi. Ale není to totéž jako najít si to správné místo a meditaci „provádět“ tam.

Správné místo je pro mě většinou někde v přírodě. Les nebo louka, ideálně někde na kopci s výhledem do krajiny a s krytými zády, obklopená šumícími stromy a dalšími přírodními zvuky, s minimální možností vyrušení nějakým zvukem civilizace, jako jsou auta, lidi, něčí pes na vodítku nebo tak něco. Dokud jsem bydlela ve městě, byl tohle problém, a tak jsem si samozřejmě musela vystačit se svým pokojem, vhodně upraveným – uklizeno, vyvětráno, v tichou denní dobu, zhasnuto, svíčky, spořič obrazovky na PC, imitující měsíční světlo, meditační hudba do pozadí, vonná tyčinka nebo aromalampa, prostě nanejvýš relaxační, uklidňující prostředí. Svůj pokoj mám ráda a jsou v něm jenom věci, co mám ráda, takže to nebyl problém. Lidi mi vždycky říkali, že se u mě cítí dobře, že je tam taková útulná atmosféra, takže navodit atmosféru meditační nikdy nebyl problém. Horší to samozřejmě je v prostorách cizích.

Třeba náš annex je poměrně příjemné místečko, ale já ho nevybavovala. Nenakoupila jsem do něj nábytek, nevybrala jsem si lampičky, nemám tam ani pracovní stůl a ke všemu na komodě trůní poměrně obrovská televize, která je mi trnem v oku, takže to prostě není ono a není to moje. A tak utíkám do přírody.

Mimochodem k tomu PC – nemám při meditaci (ani vlastně jindy) ráda zapnuté spotřebiče. Obzvlášť nedobře na mě působí právě televize, rádio nebo větrák, ale PC, pokud nehučí až příliš, překousnu už kvůli tomu spořiči obrazovky a kvůli tomu Shoutcast Radiu (viz odkaz výše). Sice je to zapnutý PC, ale díky těmhle věcem to přidává na atmosféře.

Někomu se to může zdát přízemní, bavíme se tu ostatně o spirituálnu, a tak by mělo být jedno, v jakém stavu se právě nachází vaše tělo. Jenže minimálně pokud jste začátečník, budete mít co dělat se svou neklidnou myslí, myšlenkami a nápady, které na vás budou útočit ze všech stran a rozptylovat vás, a to poslední, co k tomu ještě potřebujete, je kručící břicho a bolavá záda.

Nad většinou věcí se dá povznést. Ale proč se raději dopředu nepřipravit. Před meditací si většinou dojdu na záchod, ubezpečím se, že jsem najedená a vhodně oblečená a taky to třeba nezkouším s migrénou, to pro mě prostě nemá cenu. Co se oblečení týče, ideálně tepláky, legíny, prostě něco pohodlného, a něco, v čem mi nebude venku foukat na cemr. Nejhorší je snažit se narvat nohy do pozice lotusového květu, když se zrovna mačkáte v těsných džínách a pásek se vám zařezává do břicha, anebo zpívat óm za ómem s drkotajícíma zubama. Prostě – vhodné oblečení a vůbec ujištění se, že je vám co nejpříjemněji a nejpohodlněji, je základ.

Teď – nevím, jak kdo, ale když teď mluvíme o solidní meditaci jako takové (a ne jen třeba o používání některých rychlovkových technik k uklidnění se), osobně ji nedovedu provádět, když je mi hodně mizerně na duchu. Někdo ji třeba dokáže použít jako perfektní lék, no, možná záleží na situaci, ale někdy vás život prostě solidně semele a vy na to vážně nemáte ani pomyšlení – a nebo ho máte, ale prostě tak nějak víte, že by to nešlo. V takovou chvíli – nenuťte se do toho. Meditace je silně niterná, duševní věc, musíte být schopni se totálně uvolnit a uklidnit a vypnout myšlenky, a pokud vás zrovna něco fakt ale brutálně trápí a leží vám to v žaludku silně akutním způsobem, pak nevím jak kdo, ale já prostě v takovou chvíli meditovat nedokážu a ani nechci a je pro mě lepší se v těch mizerných pocitech vyráchat a meditaci zkusit zítra, než se do něčeho nutit. Prostě se znám a vím, že v takovou chvíli to nepůjde a že na to musím být pořádně naladěná.

To souvisí s předchozími body, ale vlastně to tak trochu vnímám i jako samostatný problém k vyřešení – když mám dobrou lokaci, naladění i vhodné oblečení a jsem všelijak připravená, je pro mě ještě důležité si dobře sednout. Ne, opravdu nedokážu meditovat posazená na ledovém hrubém kusu šutru, když mě něco tlačí, nebo na bodlácích. Louka nebo les je vhodná lokace, ale je třeba si pak ještě najít to přesné místečko, kam se posadit. Ten jediný kousek louky, odkud je vidět do tří stran najednou, ten jediný plácek v lese, kde je to celé mechové (a suché) nebo kde je zrovna obrovský čerstvě uřízlý pařez, kam se vejdu i v turečáku. To jediné sheldonovsky dokonalé místečko uprostřed vašeho pokoje, kde máte pocit dokonalé rovnováhy vzhledem k rozmístění nábytku, kde máte třeba možnost si položit svíčku nebo nějaký meditační obrázek přímo před sebe, kde na vás netáhne, kde nesedíte zády ke dveřím nebo k oknu, a podobně. Je třeba si rozmyslet a zjistit, kde se budete cítit opravdu nejbezpečněji.

Jak říkám, jsou lidi, kterým jsou tyhle věci buřt a dovedou hluboce meditovat kdekoli. Já ale nejsem žádnej guru či co, pořád je to pro mě nové a ve fázi zkoumání, a tak si musím lecjak vypomáhat a na kdejakej problém mám vymyšlenou berličku. Pokud jste jako já, třeba vám to vnukne nápad, jak zatočit s vlastními bloky a problémy s meditováním.

Anyway, to je k přípravě asi všechno, snad jsem to popsala srozumitelně (jestli ne, pusťte se do mě v komentářích :D), a příště teda už vážně k tomu, CO přesně dělám, když medituju 😉 Fakt, slibuju.