Něco zápisků z offline večera na Silverstone.
Vzpomínám si, že jako malá jsem s karavanem už do styku přišla. Nevzpomenu si, jestli jsem v něm přímo spala, ale vím, že když jsme s našima a partou známých jezdívali každé prázdniny kempovat na Dvořiště nebo Lipno, pár „bydlíků“ tam bylo. Vždycky mě to svým způsobem fascinovalo, když jsem se k tomu nachomýtla, ale vlastně jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlela, pokud zrovna nějaký nestál přede mnou. Teď dost dobře nechápu, proč.
Seběhlo se to rychle a včera jsem z toho všeho měla příšerný pocit, ale stalo se, že jsem se nějakým zázrakem dostala na festival Silverstone a právě teď, čtvrt hodiny před dvanáctou, sedím sama ve svém vlastním bydlíku, za nějž jsem neplatila a o nějž jsem se ani neprosila, a až do zítřka ho mám úplně pro sebe. Zítra za mnou dorazí pan M. a budeme tu spolu – nevím, jestli si ho moc užijeme, budeme asi převážně venku na festivalu, ale stejně mě to nutí přemýšlet.
Rozhlížím se kolem sebe a uvědomuju si zvláštní věc. Že mi to tu všechno dává absolutní smysl, mnohem větší než mi kdy dávalo jakékoli jiné bydlení. Bydlík je zvláštní věc. Je to jako když jsem hrávala The Sims a mou největší vášní bylo stavět co nejmenší domečky s co největším využitím prostoru. Snažila jsem se všechno potřebné napěchovat (ale tak, aby to nedusilo) do co nejmenšího, nejútulnějšího prostoru. Zejména z lenosti a pohodlnosti, abych nemusela dlouho čekat, než Simík přejde do jiné místnosti. A abych všechno viděla na jeden pohled, abych měla přehled a nemusela scrollovat obrazovku.
Teď, když jsem tady, cítím podivné šimrání v žaludku z toho, jak naprosto všechno, co je z hlediska bydlení potřebné, mám nanejvýš tři kroky od místa, kde sedím, a všechno je to naprosto dokonale vymyšlené. Je tu samozřejmě prostor na spaní, sezení či válení se. Je tu kuchyň i koupelna, elektřina, tudíž i zásuvka na dobití nezbytných elektrických spotřebičů, je tu lednička a překvapující množství úložných prostorů, které člověku s malým množstvím osobního vlastnictví bohatě postačí, a prakticky odevšud se můžu podívat ven, protože jsou všude okna. Je to tak šikovně řešené, že mohu u kterýchkoli z nich zatáhnout závěsy a dovnitř nepronikne ani světýlko, a nebo je prostě mohu nechat roztažené a sledovat všechno, co se děje kolem. Být toho součástí.
Bydlík je pro minimalistu rájem. Nemá nic navíc. Všechno tady je vymyšlené do posledního detailu a šikovně nahňácané na co nejmenším počtu čtverečních metrů, a protože se v něm má bydlet, na ničem se nešetří. Sporák a lednička nejsou levné šunty, záchod se pod vámi nehýbe, sprcha těsní, na zemi je všude koberec a sedačky jsou měkké a pohodlné takovým způsobem, že se mi upřímně ani za mák nechce vracet do annexu na pitomou tvrdou židli k pitomému tvrdému stolu, zasypanému nepořádkem. Chce se mi zůstat tady, kde moje křeslo má přesně takovou šířku a vůbec parametry, abych v něm mohla pohodlně sedět v turečáku a nikde nic netlačilo, stoleček je tak akorát velký na to, aby se mi sem vešel laptop s myší, lahev vody a magazín s informacemi o festivalu Silverstone. Naproti mě sedí moje malá minitaška a jediné, co mi teď chybí ke štěstí (kromě pana M., samozřejmě), je spacák, o němž se domnívám, že mi ho Ashleigh nezabalila. Jsem pitomá, že jsem se na něj nezeptala před odjezdem, ale na mou obranu, snažila jsem se. Začala jsem dotazem ohledně lístků a než jsem stihla pokračovat, Nigel prohlásil, že má všechno, a z jeho tónu jsem tak nějak pochopila, že ho mám nechat řídit. No co, říkám si. Je tu zatím celkem teplo, mám sebou něco málo oblečení, na pohovce je několik poštářků a mám taky pashminu, kterou použiju jako přehoz a snad se i trochu vyspím. Nebude to zlé, už jsem byla v horších situacích.
Pořád si říkám, jestli je to opravdu tím, že už jsem tak stará, moudrá, zkušená či co, že si z takových věcí nic nedělám. Nemůžu se zbavit pocitu, že jen pár let zpátky bych se v situaci jako je tahle skládala a byla by ve mně malinká dušička, ale teď? Jsem šťastná. Nejsem si jistá, jestli to na mně je vidět, spíš mám pocit, že je to naopak, ale já už jsem na to asi přišla. Je to prostě proto, že jsem si v životě prožila už tolik bolesti a chmurů, že to všechno vnímám úplně jinak než normální člověk. Co by pro jiné byl důvod šílet a áchat, je pro mě tak akorát na vyvážení všeho toho svinstva, co jsem si užila (můžeme polemizovat o tom, jestli to bylo odůvodněné, ale prostě jsem se natrápila víc, než mi bylo zdrávo), a tak neáchám. Nebo je to možná proto, že se bojím být opravdu šťastná z velkých věcí, protože jsem zvyklá, že v takové chvíli se obvykle všechno pokazí a stane se to nejhorší, co se může stát. A tak si dovolím být opravdu odvázaná jen z maličkostí, na nichž se nic zásadního pokazit nemůže, jako třeba že si koupím po letech marshmallow a chce se mi skoro až brečet z toho, jak mi chutnají a že je mám. Jeden pitomej pytlík marsmallow. A teď jsem tady, na festivalu Silverstone, což je akce jako prase a nepořádá ji nikdo jiný než exmanžel naší Ashleigh (takže si jistě dovedete představit výhody vyskytování se poblíž jeho dětí – připadám si jako v Gossip Girl), sedím ve vlastním bydlíku, právě jsem přišla z koncertu Pink Floyd „revivalu“ Floyd Reloaded (stihli jsme jen pár skladeb, ale doháje, bylo to nádherný!), zítra se podívám na závody extrémně luxusních aut (zmíněný exmanžel, který mi mimochodem před malou chvilkou přál dobrou noc – vyzvedával nás z koncertu – rovněž závodí) a pravděpodobně i na nějaký atrakce zdarma a já se prostě nemůžu přimět k adekvátní reakci. Někde uvnitř mám pocit, že by asi bylo vhodné, já nevím, skákat do stropu, skučet radostí, tlemit se jako blázen nebo uronit pár slz. Už z toho dojetí nad tím štěstím.
A ono nic. Jako by mi to bylo úplně jedno.
Když jsme nasedali do auta a jeli na koncert, zrovna se zdálky linuly první tóny Shine on you crazy diamond a mně šel mráz po zádech – to byla moje asi nejsilnější reakce zatím. To vám prostě asi nevysvětlím. Pink Floyd jsou pro mě moje dětství. Můj hudební základ, jímž mě obdařili rodiče a za nějž jim budu nadosmrti vděčná. Něco, co jsem poslouchala tak často, že mě to nemohlo nepoznamenat. A poznamenalo mě to krásně. Shine on you crazy diamond je taky první skladba, kterou začíná moje oblíbená, extrémně dlouhá nahrávka Live Pulse koncertu, kterou jsem v posledních měsících před odjezdem dost často přehrávala v autě, když jsme s tátou jeli na chatu nebo na burzu. Když se řekne Pink Floyd, myslím na tátu, ale i na mámu a naše cesty autem.
A teď to tu všechno mám před sebou jako na talíři a i když to nejsou oni a člověk z toho tak měl takovej zvláštní pocit, rozhodně to znělo hodně podobně a neumím si představit hudbu, kterou bych tu poslouchala radši (no dobře, The Feud bych si dala líbit, ostatně nemaj to zase tak daleko… ale PF jsou PF, i když to vlastně nejsou PF – no rozumíte mi, ne? :D)
Prostě – svým způsobem hluboce vnímám a chápu neskutečnost (a skutečnost) toho všeho, co se mi teď děje. Dokonalost, o níž mám pořád pochybnosti, zda si ji zasloužím a zda je vůbec možná. Ale na druhou stranu si říkám, že ano. Za to všechno. Za Ječmínek. Za toho kreténa, co mi dluží prachy. Za zlomené srdce a za to, jak si se mnou osud nejednou vytřel prdel a vysmál se mi do ksichtu kdykoli mi na něčem opravdu záleželo. Za ta kvanta pochybností, strachu, za ty miliardy slz, prolitých v zoufalství nad vlastní existencí a nesmyslností všeho vesmíru, za všechna příkoří, za všechna ta usínání plná těch nejvroucnějších uslzených přání, která se nikdy nevyplnila. Za všechny křivdy a všechny ztracené lásky, za každého oplakaného člena rodiny nebo přítele, za všechen pocit ztracenosti a všechno, co jsem kdy musela snášet. Za všechnu fyzickou bolest, za upracovanost a nevyspání, za všechny zdravotní problémy způsobené stresem a všechny mindráky, za všechno, co se mi nepovedlo a co jsem si neuměla přiznat, si tuhle dokonalost a naprosto nereálnou realitu (které prostě nemůžu uvěřit) zcela zasloužím.
A nejlepší na tom je, že jsem si to způsobila sama. Jediný důvod, proč tu jsem, je, že jsem to chtěla. Tak moc jsem se sem chtěla dostat a otevřít se všem příležitostem, které odjezd do zahraničí může přinést, že i když mi trvalo roky najít osobu, která to bude chtít taky a bude to myslet vážně, nakonec se mi to povedlo a co víc chcete za důkaz? Já jsem tady. Jsem tady a jsem za to neskutečně vděčná sama sobě a světu, který mi to umožnil.
A panu M., který jel se mnou a bez nějž bych tady nebyla. A Maude, která mi pana M. našla. A Muse, kteří nás vlastně dali dohromady. A zase Maude, která mě přivedla na Muse. A Rock for People, který Muse pozval. A Maude, která mě přivedla na Rock for People…
A internetu. Světu, ve kterém žijeme, který je plný možností a kde najít spřízněnou duši je možné kdykoli, každý den, celý den. A kde brzo zjistíte, že ta spřízněná duše není jedna, jsou jich tisíce a každý z těch lidí vám může snadno změnit život k nepoznání. A všechny ty momenty, co mě sem přivedly, mi letí hlavou, jen takové záblesky – bylo jich příliš mnoho než abych si je všehny vybavila, ale už jenom letmo se jich v mysli dotknout mi připomíná, jak neskutečný ten život je. Jak se může stát naprosto cokoli, při troše vyladění se na tu správnou vlnu a dělání těch správných rozhodnutí. A já si poprvé po letech připadám jako že na té vlně surfuju jako divá a nedá mi to skoro žádnou práci, jen občas majznu pádlem po hlavě žraloka nebo načutnu medúzu, ale jinak si to pěkně užívám a už dávno mě to neválcuje a netahá za sebou. A nesedím na pláži a nečumím na to všechno s lítostí, že to nemůžu být já na tom surfu. A už vůbec nesedím doma v Praze a nečtu si něčí blog o tom, jak surfuje kdesi u moře a koukaj na něj lidi z lehátek. Jsem to já, já jsem na tom surfu. A i kdyby ta vlna měla vydržet jen pár měsíců, navždycky to bude stát za to.
