Měsíc: Duben 2013

Tak víte co, normální neděle. Ráno nás vzbudil Libor telefonem, že se za chvilku staví a předá nám papír s instrukcemi k přípravám zahradního pikniku, pak že musí na hodinu zmizet, ale že se zase vrátí. Tak jsme se v rychlosti nasnídali a vyrazili na zahradu, kde zatím stál jen velkej bílej stan a bylo třeba udělat něco práce, jako rozmístit oblázky s nalepenými mechovými srdíčky kolem pařezů, naplnit mísy domácími sušenkami (naprosto epická záležitost, jednu rozlomenou jsme hned – zcela degustátorsky – zprasili a byla boží), rozmístit lahve se vzkazy a opravit fotogalerii – spousty zalaminovaných fotek rozvěšených po kamenných sloupech, které se během noci rozletěly do všech koutů.

Za hodinku byl Libor zpátky a taky se objevila Ashleigh, na kterou jsem se předtím nedozvonila, tak jsme šli na chvilku po svých povinnostech – které normálně v neděli provádět nemáme, ale teď je tu holt trochu chaos a než se to usadí a urovná, no znáte to.

Myslím, že to umývání nádobí mě zabije. Nikdy bych nečekala, že to řeknu, ale radši budu od rána do večera žehlit pitomý košile než hodinu umývat sklenice. Nesnáším skleněný nádobí! 😀 Bohužel mají v tomhle baráku nehorázně obří kuchyň plnou takovýho nádobí, že by si s tím vystačil celej Hilton, a velká spousta toho nesmí přijít do myčky. Chudinky moje ruce.

Po obědě jsme se řádně vohákli, neboť nám A. nabídla, že nás vezme autem do kostela, kam jsme původně nedoufali jet – přece jenom nás nikdo výslovně nepozval a přišlo nám nevhodné se vtírat. Spokojili bychom se s piknikem, na němž jsme zjevně chybět nemohli, neboť jsme s lesčíms měli pomáhat a pana Mysteriózního požádali, aby jim zahrál na kytaru při plánovaném sázení stromku. Ale nakonec se nám zadařilo mnohem víc, zúčastnili jsme se naprosto kouzelný svatby ve zdejším kostele, kde se zpívalo, povídalo, proslovovalo a samozřejmě svatbovalo a řeknu vám, svatba dvou Čechů v anglickym kostele, v angličtině, za účasti Čechů i Angličanů, to byl fakt zážitek, kterej se dá těžko popsat slovy. Ani v nejmenším jsem neměla pocit, že bychom tam neměli být, a mezi námi, to už něco znamená 😀 (zasvěcení vědí)

Navíc nám perfektně vyšlo počasí. Včerejší přípravy probíhaly v naprostym marastu, dešti, větru a hnusu a všichni jsme trochu propadali panice a obavám, že to bude katastrofa a tragédie, ale dnešní počasí se rozhodlo jinak a od rána luxusně svítilo sluníčko. Bylo sice dost větrno, ale ten vítr aspoň pomohl vysušit trávník, takže i když rozfoukal hodně fotek po zahradě, prokázal nám službu. A šajnilo dneska tak, že jsem si normálně spálila obličej 😀 Kdo by to byl řekl, léto je tady. Ale nenechte se mýlit, zdejší počasí funguje tak, že bych se vůbec nedivila, kdyby zejtra zase chcalo.

Každopádně dneska všechno perfektně vyšlo, z kostela, kde mimojiné hráli Vltavu a I’ll be there for you od Rembrandtů, jsme se vrátili do Little Thakehamu svatebním traktorem, což byl taky luxus, akorát jsme se museli schovávat před větvema, který se nám snažily usekat hlavy 😀 A pak jsme zase trochu pomáhali dát dohromady, co vítr rozfoukal, a poflakovali jsme se okolo a seznamovali. Na svatbě a pikniku bylo totiž něco přes sto lidí, kteří nejsou zdaleka jen „lidi“, je to normální komunita, většina z nich je ohromně přátelská a otevřená a sami od sebe s náma zapřádali rozhovory a ptali se, jak se máme, co děláme, jestli bydlíme tady v tom domě a tak. A to nejlepší pak přišlo na konce, když pan Mysteriózní zahrál při sázení stromu a dostalo se mu dokonce i menšího potlesku a několika pochval ze stran lidí, kteří zřejmě k hudbě mají co říct. Obzvlášť Ben, takovej ohromně vysokej a energickej starší pán, kterej to tu dneska všechno organizoval, a ještě jeden týpek, se o pana Mysteriózního velice zajímali. Ten týpek, co nevím, jak se jmenuje, nám nabídl, že nás někdy brzo vezme do Brightonu a že bychom si mohli společně zajamovat. Že jsme z toho my byli odvázaní, to je jasný, ale on sám vypadal, že se na to těší snad ještě víc 😀 Jo, a ještě jeden týpek, co tam dneska dělal fotografa, mu nabídl, že mu natočí hudební video. A hlavně to myslel naprosto vážně, evidentně se takovýma věcma zabývá 😀

Jinými slovy – už jste někdy byli tak šťastní, že se vám chtělo zvracet? 😀 Ne, to asi neni úplně poetický vyjádření. Ale chtěla jsem říct – věci tady vypadají převážně dokonale. Vypadají jako že všechno je možné a že takový ty věci, o nichž normálně jenom sníte, se tady dějou úplně na denním pořádku, někde mezi ranním leštěním sklenica krmením koček a odpoledním čajem. Just like that. Říkala jsem dneska Benovi, že to tu pořád ještě zpracovávám. To místo. To okolí. Ty milý lidi, Ashleigh, Nigela i děti. Ty nádherný kočky. Ty davy nových známostí, úplně cizích lidí, co se tu na nás vrhají s úsměvem a zdraví nás a tlachají s námi. Už teď jsem naprosto overwhelmed, a to se snažím nebýt, a další fantastický věci nás zahrnujou každou minutou. Všechno má svý mušky, samozřejmě, třeba válčíme s topením, který je nastavený jen na určitý nesmyslný hodiny a ráno i během dne je tu kosa jak sviň – to budu muset ještě probrat s Ashleigh – ale jinak se to zatím vyvíjí dobře a nemůžu si stěžovat.

No ale není všem dnům konec, žejo 😀 A zítra nám vlastně teprve začínají oficiální pracovní dny. Tak uvidíme, jak se budeme mít nadále. Stay tuned for more 😉

Tak máme za sebou první au-pairské úkoly, celkem obstojně jsem si poradila s nenáviděným a obávaným žehlením, úklid kuchyně byla vcelku hračka – až na leštění sklenic, který fakt nenávidím a vždycky se bojím, že je rozbiju – a stlaní postelí taky zvládám, ačkoli mají brutálně těžký matrace a zvednout rohy chce dost sílu. Taky jsem se seznámili s Hankou a Liborem, dvěma moc fajn lidma, kteří u Ashleigh pracovali kdysi dávno a dodnes mají spolu dobré vztahy – a bydlí odtud jen kousek. Ti dva se tu budou zítra brát, takže ačkoli bychom normálně měli o víkendu volno, dneska a zítra budeme sloužit jako handymani při přípravách. Zatím jsme jen rozvěšovali pár fotek, ale chcalo a mně podjely nohy, takže jsem málem spadla z metrový zídky. Naštěstí jsem sebou stihla fláknout dobrým směrem a skončila jsem jen celá zválená v blátě, což bylo fakt cool 😀

Momentálně řešíme s panem Mysteriózním rodinné finance, aby bylo ve všem pěkně jasno, a mrzneme. Od rána nám totiž nefunguje topení a my nevíme proč. Nigel, Ashleighin nový přítel, sice slíbil, že se na to podívá, ale dává si pěkně na čas a my už nevíme, jak se zahřát. Topí nám tu jen dvě elektrická topítka a to je dost málo, ale drží nás to naživu.

Jinak jsme při včerejší procházce zjistili, že tu jsme fakt in the middle of nowhere a bez auta tu prostě není kam jít. Na konci silnice je jen další silnice a kolem pár luxusních usedlostí, z nichž každá má naprosto rozkošně udělaný příjezd a vlastní jméno a já fakt nevím, kterou bych si vybrala, všechny jsou nádherný, v klasickém staroanglickém stylu. Bude to chtít kolo, ASAP. Představa, že budeme závislí na autě, který navíc já neumím řídit, se mi vůbec nelíbí. Chci být mobilní a cítit vítr ve vlasech.

Osobně tu mám největší radost z koček. Jejich přítomnost mi pomáhá zvládnout ten přechod vcelku bezproblémově, nehledě na to, že jsou vděčným tématem k rozhovoru. Je jich tu pět, z nichž moje nejmilejší jsou krémovej ragdoll s odznaky (nepamatuju si její jméno), naprostá hadrová panenka – až přijedu domů, kašlu na sibiřky a kupuju si ragdolla – a černá dlouhosrstá kráska s klasickýma žlutýma očima, dost možná sibiřko-něco-v-tom-stylu, která s náma šla včera na procházku. Venčit kočku mi přišlo naprosto naplňující. A taky mají kočku, který je asi patnáct a jmenuje se Veverka 😀 Skvělý, pojmenovat kočku Veverka. Prostě angláni.

Venku leje – a vypadá to, že tohle ode mě uslyšíte tak nějak pokaždý – takže nějaká procházka teď nepřipadá v úvahu a navíc jsme fakt vymražení, tak přemýšlím o dalším kýblu čaje na zahřátí. Chtělo by to grog, co si budem nalhávat. Jdu zkoumat okolí aspoň po netu. Potřebujeme toho docela dost koupit, nemůžu se dočkat, až dojedeme někam do města, Poundland, Primark atd. A hudebniny, obviously. Sunny zůstala doma.

Cesta rozhodně nebyla nic moc. Psychicky i fyzicky jsem to krapet nezvládala a pořád to ještě neni ideální, ale snad se to brzo zlepší. Už na Florenci, jakmile se autobus rozjel, mě to sebralo. Mnohem víc, než bych čekala. Problém je, že ačkoli nejsem nijak zvlášť citově vázaná na Českou Republiku, jsem hodně vázaná na svou rodinu. Obzvlášť vidět babičku naprosto strhanou a s pláčem v očích mi rozhodilo sandál, protože takhle jsem ji neviděla aspoň co umřel děda a předtím vlastně taky nikdy. Babička prostě nikdy nebrečí, vždycky se jen směje nebo vzteká, ale pláč, to ne.

Velkou část cesty mi pak tudíž běželo hlavou, jestli jsem udělala správně, že jsem ji opustila. A naše, jejichž fungování be z mé přítomnosti si neumím představit. Ale třeba překvapí. Kdybych mohla, vystoupila bych z busu hned za Florencí a běžela dom, jak mě to vzalo, ale co pak z toho? Co dál?

A tak je, myslím, dobře, že jsem vystoupit nemohla. Trochu jsem to obrečela, ale co už. Život půjde dál a však já to zase rozdejchám.

Než jsme se nadáli, byli jsme v Plzni a já za sebou měla první záchvat nevolnosti. Chvilku jsem brejlila do notesu, a to jsem neměla, jelikož se mi v buse i tak dělá špatně, a do toho na mě v posledních dnech vůbec cosi lezlo, a najednou to na mě uhodilo, což nebyl zrovna slibný začátek cesty. Nakonec se mi ovšem žaludek docela umoudřil a i když si myslím, že jsem měla teplotu, a navzdory šílené únavě jsem to nějak přežila. Akorát mě teda nakrkla baba za mnou, která si na mě zavolala manžela ve chvíli, kdy jsem si v noci sklopila sedačku. Ten mě přišel setřít, že ať si to zvednu, že tam nemá ta ženská místo vůbec na nic. Vážně by mě zajímalo, na co potřebovala ve dvě ráno místo v autobusu. Aby mohla tancovat čaču? Byla jsem hodná a zvedla si to – hlavně proto, že jsem neměla zájem se hádat, a že jsem věděla, že stejně neusnu – ale pak mě to půlku noci pronásledovalo a štvalo a pořád jsem vymýšlela další a další elegantní a božsky nonšalantní způsoby, jak jsem je oba mohla poslat do prdele.

Ale až na mou mizernou náladu a ještě mizernější žaludek byla cesta v pohodě. Busy jsou dneska fakt vybavený, ne jako za starejch časů, takže jsem zkoukla hned dva animáky – Happy Feet dvojku a Jak vycvičit draka (Bezzubka je dokonalej! :D) – a poslechla si něco hudby a taky jsme si dali kofču za patnáct korun a plněný croissanty po devíti (to se jen tak nevidí) a taky nějaký to hnusný kafe bez hnědejch podšálků a dobrou čokoládu, no prostě jsme se snažili využít všeho, co nám bylo nabízeno. Taky řízky a domácí těstovinovej salát nám zpříjemnily cestu, i když mám pocit, že ta mozzarella v salátu nám trochu zavařila a že část mých potíží po dobu cesty způsobila právě ona. Myslím, že mi nemohlo bejt takhle zle jen tak pro nic za nic.

Skoro vůbec jsem nespala a když, tak mě probouzelo nepříjemné škubání těla – důkaz toho, že jsem v mnohem větším stresu, než si připouštím – nebo brutální bolest za krkem či v kolenou. No znáte to, autobusy. Mají se ti, co jim spolusedící vystoupí už v Bruselu. A když jsme se konečně blížili k Viktorii, už mi z té nemožnosti pohybu hrabalo a zase mi bylo špatně – tentokrát jsem vinila totální nevyspání a fakt, že jsme po tom Londýně dobrou třičtvrtěhodinu kličkovali jak paka. Zákruty a zatáčky nejsou na ten můj rozdivočenej žaludek nic moc.

Jo a málem bych zapomněla – před tunelem nás vyhnali z busu i se všema věcma a kuframa a nutili nás všechno to protáhnout skenovací linkou. Což nás jednak zdrželo a druhak dost nasralo, tím spíš, že to byla první věc, s níž nás vzbudili dneska po ránu. Jako by nestačilo, že noc stála za prd, ještě si musíme užít mizernýho rána, a to ještě před snídaní. A cesta tunelem? Zdaleka ne tak epická, jako poprvé. V busu smrad, že by jeden pad, venku rámus a všechno jaksi špinavý, jako bychom se poflakovali ve stoce, záchody snad nejhorší, jaký jsem kdy viděla, z boku vlaku zničehonic začala prýštit špinavá voda, když jsme zrovna pod epicentrem stáli frontu, a z podlahy se urval kus plechu a vlál tam ve vzduchu, zatímco jsme pod ním viděli nějaký „vnitřnosti“ vlaku a kdokoli do toho mohl hamtnout a zlomit si nohu, kdyby nedával pozor.

Když jsme dorazili na Victorii, už to šlo ráz na ráz. Nemohla jsem si vzpomenout, kudy k vlakům, tak jsem se musela optat, ale když má člověk tu angličtinu rád, tak to neni problém. Miluju angličany. S kým jsme zatím mluvili, ať to byla slečna prodávající voňavky nebo pán u přepážky s lístky, všichni se na nás culili, tlachali s náma a zapřádali rozhovor, aniž by je k tomu kdokoli nutil. Jsou mile vyzvídaví a přesně to je jedna z věcí, co si tu mileráda po těch letech připomínám, neboť jsem na to dávno zapomněla. Která baba na přepážce Hlavního nádrží se vás stihne vyptat na vaše životní plány a sny a popřát vám děsně moc štěstí, zatímco vám tiskne lístky – a všechno to ještě stihne do minuty?

Ashleigh je taky milá. Jako první věc je nutno uznat, že je to fakt krásná ženská. Ale taky se zajímá. Vzala nás hned na nákup, protože do pondělka prý nebude moct, a my jsme se sice trochu zbláznili, ale zase teď nebudeme muset nakupovat aspoň měsíc 😀 Doufám, že si o nás neudělala nějakou špatnou představu, když nám pomáhala skládat ty čtyři děsně narvaný tašky žrádla do auta.

Jsme už ubytovaní, zatím jsme se seznámili s jejím bývalým manželem a synem, ještě nás čeká starší dcerka a určitě i spousta dalších lidí. Ashleigh nás pozvala na oběd, ale předně nabízela houbové rizoto (no chance, pokud jde o mě, i když musím přiznat, že v první chvíli jsem pozvání přijala, abych neurazila. S myšlenkou, že koneckonců hůř už mi dneska snad nebude :D) a za další jsme byli grogy, takže jsme prozatím odmítli s tím, že si vybalíme a tak. Navrhovala jsem, že za ní zajdeme nějak později, ale později už je a nějak se nemůžeme vykopat – no, popravdě hlavně Mírovi se nechce a já bych si teda taky šla nejradši lehnout, ne že bych to nepotřebovala. Ale mám z toho takovej špatnej pocit a když se pokouším zabrat, zas přijdou ty záškuby. Zajímalo by mě, kdy to přejde.

Mám hlavu plnou nepříjemných myšlenek a second guessingu. Což se mi vůbec nelíbí. Pochybuju mnohem víc než kdy jindy. Snažím se to zahnat myšlenkou na to, jak jsem se cítila doma, a snažím se představit si, že moje místo je teď tady. No, teď to ještě možná neni tak žhavý, ale za pár dní se tu usadím a bude. I ten náš malej apartmánek, kterej je naprosto rozkošnej, ale poněkud klaustrofobickej, bude za chvíli vypadat opravdu náš a snad mě v něm přestane chytat panika typu „kam si mám v tak mrňavym bytě dát věci, doboha!“. A to mám jen ten jeden kufr. No, snad se tu ve dvou nesežereme. A nebojte. Maminka laskavě poskytla notýsek a wifinu tu máme k dispozici nepřetržitě, takže můj život teď opravdu bude vypadat jinak než tehdy před lety a konec blogování nehrozí. Jinými slovy, I’ll keep you updated 😉

Tak jsem si tu na to založila rubriku, na ty au-pairský kecy. K čemu papírovej deník, když máte blog, žejo. A o novinky z pobytu mě už požádalo tolik lidí, že jim prostě nemůžu nevyhovět a nepsat to sem 🙂 Samozřejmě pokud bude net, v což vážně-silně-doufám.

Tak tedy. Finišujem. Míra se odjel rozloučit s bráchou a s tím zbytkem rodiny, co bydlí v Praze, a já těch posledních pár hodin využila k posledním společenským interakcím na půdě ČR. Všechno zatím řešíme docela střídmě. Dneska jsem si vyřídila pracák a nestačila jsem zírat, jak vysokou podporu mi přiklepli. Normálně škoda, že ji dostanu jen za jeden měsíc, skoro bych uvažovala, že tady zůstanu, za takový prachy 😀 Člověku hlava nebere, že dostane za naprostý flákání skoro to samý co za celej měsíc ne úplně snadný práce. To fakt lidem nedává zrovna motivaci k tomu, aby si tu práci hned našli.

Taky jsme nakoupili dětem nějakou čokoládu – hmotné dárky jsem Mírovi rozmluvila, přijde mi, že tak zazobanou rodinu těžko uctíme čímkoli, co bychom tu sehnali, a navíc je neznáme, takže jsem přesvědčená, že spíš něco zkonzumovatelnýho bude way to go. Sehnali jsme pěkný čokoládový kolekce a pro pani něco alkoholovýho, tak snad neurazíme a bude chutnat. A hlavně doufám, že to přežije cestu, o to mám asi největší obavy.

Zítra mě teda čeká velký dobalování – respektive vyndání všeho, co jsem doposud narvala do kufru, a opětovné zvažování, jestli to s sebou fakt nutně potřebuju. A návštěva v pojišťovně. A nákup a výroba jídla na cestu. A hrozně moc panikaření.

A ještě jsem chtěla napsat něco ke včerejší rozlučce s Maudětem a Běsem a k dnešní návštěvě v restauraci Kofein v Nitranské, ale už jsme tu zase dva, takže se jdu věnovat 😀 Takže jen velice stručně – včerejší bowling byl příjemnej a jsem ráda, že jsme to spáchali. A Kofein je naprosto luxusní podnik, kterej můžu jedině vřele doporučit! Pokud toužíte po vskutku gurmánském zážitku v takovym tom stylu, kde sám majitel chodí mezi stoly a naprosto kamarádsky, ale zároveň nanejvýš detailně vám vyloží první poslední informaci k jídelnímu či pitnému lístku včetně všech možných doporučení, kde dostanete takovou tu titernou porci něčeho naprosto famózního za zdánlivě velký peníze, který ovšem za ten zážitek ve výsledku totálně stojí, kde maj všechny takový ty domácí limonády (citrusová, zázvorová – která je btw fakt silná, rozmarýnová a kdovíjaká ještě) a naprosto famózní kafe servírované na stříbrném podnose s vodou, hnědým cukrem a sušenkou, tak víte kam, jít. Kdybych na to ještě měla čas, zašla bych tam znovu, protože jak říkám, za ty peníze to maximálně stálo, sledovat v otevřené kuchyni kuchaře při práci (ten týpek fakt válí) bylo boží a prostředí taky hodně příjemný, no fakt tomu nemám co vyktnout, prostě gurmánskej zážitek.

Ovšem teď už mě fakt omluvte, jdu zbodnout nějakou tu půlnoční svačinku. Hlad je hlad 😀

P.S.: A zveřejňuju to dneska, protože včera to tu nějak blblo.